Zvířetem z klece - kapitola dvacátá první

Dvacátá první kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Dnes docela pozdě (celý den mi byl sebrán), ale pořád ještě dnes. ;) Je to kontrolované jen jedním okem, protože se mi nechtělo to kontrolovat - trpím silnou leností, která se stále stupňuje. Pomozte mi od ní! T.T O zkouškovém je to ještě nebezpečnější než jindy! Jak se to dělá, aby člověk byl méně líný? Veškeré mé snahy se napravit končí jen tím, že tomu víc a víc propadám. T.T

A scéna s Levim končí v napjaté chvíli, protože jsem byla z čehosi rozmrzelá a říkala jsem si, že vás napnu! Příští díl bude... ale víte co? Já vám nic spoilerovat nebudu. ;) Alespoň se máte na co těšit. A já se budu snažit zveřejnit v neděli.

Chválím komentující Seiriel, Kroketu, Guizmo, Usagi, JaMi a Vlarisu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

21. kapitola - Před bouří

Byly to kapky deště, co bušily do okna, které Leviho probudily. Šli spát docela brzo, takže Levimu nedělalo problémy se probudit ještě předtím, než měl zvonit budík, který si od jisté doby nastavoval. Opatrně se vypletl z pokrývky a objetí svého milence, aby si mohl zajít na záchod. Až při chůzi zjistil, že jisté jeho partie si na jejich vášnivou noc velmi dobře pamatují a budou ji nejméně chvíli připomínat. Nebyl zvyklý, ale dalo se to přežít.

I když si chtěl jít zakouřit, musel se vrátit do ložnice, aby si oblékl kalhoty. Včera večer po druhé sprše se navlékl jen do dlouhého trička a zalezl si zpátky za Erwinem, protože byl unavený a považoval za zbytečnost, aby se více halil, když starší se s oblékáním neobtěžoval vůbec.

„Nevrátíš se za mnou?“ zašeptal k němu blondýn, který si všiml, že mu v posteli něco důležitého chybí.

Černovlasý se na něj ohlédl přes rameno. Nemohl tomu uvěřit. Sám, když se setkal v koupelně se zrcadlem, docela se vyděsil toho, jak byl bledý a vypadal nevyspalý, i když usínal spokojený a mnohem dříve než obvykle. Erwin na rozdíl od něj zářil jako sluníčko. Jako kdyby bůh slunce se ten den rozhodl ignorovat lidskou potřebu slunečního svitu, nechal z nebe padat déšť a sám se vtělil do pana Dokonalého. „Jsi zatracenej inkubus!“ zavrčel Levi nakonec místo odpovědi.

Starší se potěšeně zasmál, pak ovšem vstal z postele – vyskočil jako ranní ptáče, kterým rozhodně nebyl – a přešel za Levim, aby ho zezadu objal jednou rukou. Neobtěžoval se ani předstírat, že v něm vlastní nahota vyvolává nějaký stud a má potřebu se obléct, aby po bytě nechodil v rouše Adamově. „Všechno v pořádku?“ zeptal se opatrně a vážně.

„Chvíli nebudu moct jezdit na koni,“ oznámil mu druhý nevrle.

Smith ho políbil do vlasů a možná trochu provokativně se na něj více přitiskl. „Štěstí, že jsem opice,“ zavrněl, ovšem myslel to jen žertem – neplánoval po černovlasém nic chtít, dokud si o to znovu neřekne. Nemohl na něj spěchat a v jeho mládí jej zneužívat, navíc stále neměl obě ruce v pořádku. „Nicméně si pojď na chvíli ještě lehnout.“ Zavřel oči a nasál jeho příjemnou vůni. „Vím, že už nepracuješ u pokladny, tak se nemusíš snažit vypadat… uděláme si hezký den, když jsme takový hezký zamilovaný pár.“

Levi se na něj otočil a vzhlédl k němu. „Jak dlouho už to víš?“ Horší bylo, co všechno věděl, ale na to se zeptat nedokázal.

„Pár dní,“ Erwin pokrčil rameny a povzdechl si. „Teď to nebudeme řešit.“ Sklonil se, aby ho políbil na čelo. Nebylo to o tom, že by mu chtěl tolerovat občasné protizákonné úlety, ale uvědomoval si, kolik pro něj Levi udělal, musel mu dát potřebnou svobodu. „Vím, že si najdeš novou práci a zamyslíš se nad tím, že ani ten tvůj kamarád by neměl takhle žít.“

Černovlasý se jen nadechl, že k tomu něco řekne – třeba o sociální nerovnosti –, ale Erwin mu položil prst na rty. Pak ho znovu chytil a začal couvat k posteli. „Jsi to nejdůležitější v mém životě.“ Měl dobrý důvod mu právě v tuhle chvíli ukázat, kolik si ho váží. „A není to o tom, že vím, jak chutnáš… mám tě prostě rád.“ Sedl si na okraj postele a vzal Leviho za ruku. „Nechci o tebe nikdy přijít,“ zašeptal a políbil ho do dlaně.

Mladšího to přivedlo do rozpaků, i když nic takového nechtěl dávat najevo, protože se nehodlal zapojovat do tolik ponižujícího chování, které možná tak viděl v seriálech pro puberťačky. Přivřel oči a na okamžik se zadíval jinam. Mohl být jen rád, že ho Erwin nevypeskoval jako malé zlobivé dítě. Navíc si jeho slova rád poslechnul. „Já taky mám – jestli to chceš slyšet,“ utrousil tiše.

Tím začalo jejich ráno – naprosto pravdivě a bez tajností. Ještě nějakou dobu se mazlili v posteli. Nakonec se ovšem připomenul Nile a bylo třeba vstávat, když několik minut vytrvale zvonil u dveří.

„Hlavně, že mi voláš, abych ti to hned donesl,“ prohodil černovlasý muž tónem, na němž bylo jasné, že zlomil nad svým parťákem hůl. Svou nevrlostí se vyrovnával s pocitem nepatřičnosti, který měl, když seděl v kuchyni u stolu společně s Erwinem a Levi mezitím v dlouhém tričku – pod kterým měl stěží spodní prádlo – se staral o snídani. Nabídl staršímu muži dokonce čaj – měl dobrou náladu. A protože byl Dok vynikající detektiv, všiml si, že se navzájem sebe ti dva dotýkali více než jindy. Když viděl, jak má Smith poškrábané záda, nebyl si jistý, zda ho napadla šelma nebo měl vášnivou noc s takovým malým vyvrhelem, tohle mu naopak dávalo jasný signál, že možná neměl jezdit tak brzy.

„Pojedete za případem?“ černovlasý mladík se zamračil. Dobře si pamatoval, jak mu Smith sliboval, že budou celý den spolu. Už návštěva Doka byla podezřelá, ale podklady pro vyšetřování mu světlovlasého odcizovaly určitě.

„Krista se konečně rozhodla spolupracovat,“ kývl Smith. „Je to důležité.“

Levi se obrátil ke kuchyňské lince, byl zklamaný. Moc dobře věděl, jak je pro blondýna jeho práce důležitá. Jen zrovna ten den by mu skutečně vyhovovalo, kdyby zůstali celý u sebe. Dal se mu a něco to znamenalo, protože nikdy předtím s nikým nezažil tolik rozkoše jako s blondýnem.

Ze všeho nejvíce ho ovšem na tom všem vytáčela přítomnost Nila. Nechtěl před ním ukázat své city.

„Levi…“

Mladík se na ně zpátky otočil s nečitelným výrazem. „Já bych se na ni vysral, když celou dobu nespolupracuje,“ prohodil. „Navíc už přece víte, kdo to byl, ne? V čem může více spolupracovat?“ Vzal si svůj talířek se snídaní, aby se také mohl posadit ke stolu. Byly tam přesně tři židle. Opřel si kolena o jeho hranu a talířek si dal do klína. „Večer půjdeme na lov?“ změnil nakonec téma.

Smith se podíval na Doka, co si o tom myslí on. Muž si povzdechl. „Chceš mi říct, žes mne vytáhl z postele takhle brzo a do ní vrátíš až hodně pozdě? Budeš to vysvětlovat Marii ty.“

Blondýn kývl. „Řeknu jí, že kdyby si vzala mne, bylo by to mnohem horší.“

„Podepíšu se pod to,“ utrousil nevrle Levi na půl úst.

 Konstantin ležel na posteli a hrál na PSP hry. Nešel do školy. Nejprve chtěl vynechat jen první hodinu; protože se bál vůbec otevřít oči a pohlédnout na svět, ve kterém existovali reální Grimmové tak blízko jeho domovu, zaspal. Nakonec ho však potkala matka v koupelně a řekla mu, že nechala doma i Connie, přestože ten se do školy těšil. Malý bráška se na něj kvůli tomu urazil – jediné, co pochopil z vyděšeného výrazu matky, když Konstantin přišel domů zbitý, a rozhovoru za zavřenými dveřmi, po kterém vypadala žena ještě vyděšenější, bylo, že za celou situaci může právě Kosťa. Ten se tedy jen ráno najedl, převlékl a vrátil se do pokoje.

Neměl čas napsat Reinerovi a popřát mu hezký den. Navíc jej možná více než samotný Grimm, děsilo, co mu řekla Isabel. Opravdu se bál, že přijde někdo, kdo mu jeho vojáka vezme. Ale nyní věděl, že je to mnohem horší – někdo takový měl v životě Reinera své místo dávno před Konstantinem. Vůbec nevěděl, jak se zachovat.

Tak jen ležel na posteli a zabíjel čas hraním. Uklidňovalo ho to a zaměstnávalo veškerou jeho pozornost.

Zabila ho příšera, kterou zrovna lovil. V tu nepravou chvíli mu totiž začal vibrovat telefon pod polštářem. Trochu rozčíleně odhodil PSP na peřinu a přetočil se na břicho, aby mohl mobil vytáhnout. Docela jej překvapilo, že už je něco málo po poledni.

„Co potřebuješ, Belo?“ přijal hovor.

Dívka si povzdechla. „Ty se ptáš, co potřebuju?“ začala hned zhurta. „Vždyť mi neodpovídáš na smsky, jestli jsi v pořádku. Fakt mne ten včerejšek mrzí!“

Konstantin ignoroval, co mu psala, protože v tu chvíli jí odpovídat nechtěl. Odkládal to na později, ale podvědomě věděl, že si na to stejně čas nenajde. Nakonec si smsky ani nečetl a místo toho se plně věnoval hraní. Nevěděl, proč jí to vůbec zvedl. A teď jen těžce vymýšlel, co jí na to říct. „Jsem v pořádku,“ zalhal nakonec.

„Kosťo,“ táhlý povzdech, z kterého poznal, že ona si všimla, že jí neříká pravdu, „mám napsat Reinerovi o tom, co se ti stalo?“

„Spíše, kdybys mi sehnala nějaký kontakt na toho Bertolta,“ uklouzlo mu.

Dívka nebyla schopna skrýt své překvapení. „Jsi doma kvůli tomu, co jsem ti o nich řekla?“

Mladší zakroutil hlavou, i když to nemohla vidět a zadíval se do stropu. „Ráno mi nebylo dobře,“ tentokrát nelhal, i když jeho nevolnost pramenila ze strachu, který měl z Grimma. „A máma ke všemu nechtěla, abych se takhle ukazoval ve škole,“ dodal ještě. „Vždyť… já vím, že každý s Reinerem… jsme někde jinde.“ Měl pocit, že exploduje – všechny negativní emoce se slily, aby posílily smutek z neopětované první lásky. Byla to poslední kapka jako schopnosti všechno ignorovat a tupě hrát na PSP.

„To neříkej,“ zněla odpověď Isabel. „Však je s tebou a ne s ním.“ Konstantin si uvědomoval, že se chová jako holka a nebyl na sebe pyšný. „A o čem s Bertoltem chceš mluvit?“ Byla pravda, že zastrašit by ho nedokázal. Vlastně netoužil po ničem jiném, než získat jistotu – možná aby se více trápil, že bude mít před očima důvody, pro které ho Braun opustí. „Jsi tam ještě?“

„Seženeš mi ten kontakt? Prosím. Aby se to nějak vyřešilo.“

Tentokrát se odmlčela dívka. „Seženu. On chvíli bydlel s Farlanem a Levim, tak se jich zeptám,“ řekla nakonec. A začala o něčem jiném. „Hele, je mi fakt líto, jak se Levi včera choval. Víš… on má trochu problémy – jak to říct? Jako malému mu zabili rodiče a on z toho má trauma. Bere prášky, ale občas… občas se projeví jako psychouš.“ Nic z toho, co říkala, Konstantina vůbec neuklidnilo. „Ale jinak je to dobrý kámoš. On by ti asi nic neudělal ani. Jako – občas někoho napadl, ale… furt se mi ho nepodařilo obhájit, co? Prostě to měl těžký.“ Na okamžik si skousla ret. „Ale asi by ses mu měl vyhýbat, přece jen… něco ho na tobě vyprovokovalo.“ Poté si ovšem vzpomněla: „Co to bylo za slova, co jste si říkali?“

„Budu se od něj držet dál. Tak se m-…“

„Počkej!“ zarazila ho, než jí stačil zavěsit. „Ale mezi náma to nic nemění, ne? Ten včerejšek, že ne? Nechci přijít o kámoše…“ poslední větu protáhla jako rozmazlené dítě.

„Nemění. Tak čau.“

Vysíleně odložil telefon zpátky na postel a zabořil hlavu do polštáře. Několik okamžiků jen dýchal do látky, než se znovu zvedl na lokty. Volala na něj matka, že by měl jít na oběd. I když měl ze stresu stále žaludek na vodě, rozhodl se alespoň na povrch působit, že je všechno v pořádku. Vlastně hlavně nechtěl, aby jeho matka začala být ještě více hysterická z Grimma, než již byla.

Překvapilo ho, že když se vracel ke hraní hry po obědě, začal mu telefon vibrovat znovu a tentokrát to byl Reiner, kdo mu volal. Kosťa zaváhal – došlo mu, že to určitě nebylo z iniciativy světlovlasého a bál se, co se k němu všechno dostalo. „Ahoj.“

„Psala mi Isabel, že tě včera zmlátili a dnes jsi nešel do školy,“ začal hned Braun s tím, o čem chtěl mluvit. „Ráno jsi nenapsal…“

Mladší si bezradně zkousl ret. Ze všeho nejvíce chtěl mít Reinera u sebe, přestože nejspíše vůbec nic nevěděl o Wesenech a Grimmech, v jeho náručí by se ničeho nebál. „Jsem v pohodě,“ zopakoval ten den po několikáté, ale tentokrát se k tomu musel ještě více přemáhat.

Reiner si uvědomil, že opravdu nerad telefonuje – vždy se cítil frustrovaný a nespokojený z reakcí toho druhého. „A proč vůbec…?“ Konstantin byl rád za věcné téma a tak mu velice ve zkratce vylíčil, co mezi ním a bývalým od Isabel bylo. „Neměl bys prodávat to svinstvo… a vůbec ne kouřit.“

Kosťa se tomu smutně usmál. „Nebudu,“ slíbil. Nakonec ovšem tiše zašeptal: „Chybíš mi. Měli bychom si více volat. Potřebuju slyšet tvůj hlas, když tě nemůžu mít u sebe.“

„Víš, že to nejde, už teď…“ nechal starší nedokončené, protože nechtěl vyslovovat, že je riskantní si telefonovat. Kdyby ta slova někdo slyšel, bylo by to stejné, jako kdyby vykřičel do světa přiznání o svém vztahu.

A s Bertoltem by to šlo? – rýpl si sám proti sobě Springer a zavřel oči, jak se snažil zapudit, co ničilo jeho sebedůvěru. Fubar vypadal jako typ, který dokáže s Reinerem držet krok, a mají stejné záliby. Vlastně se divil, proč s ním není na stejné škole. „Vím,“ utrousil nakonec odevzdaně. „Tak za týden…“ bylo nejlepší rozhovor ukončit.

Braun si všiml, že je Konstantinův tón zvláštní, ale nedokázal rozhodnout, čím to bylo. Tedy to svedl na rvačku, do níž se zapletl, protože se to tak jevilo nejvíce pochopitelné. „No, ještě se domluvíme.“

„Jo.“

Odložil mobil a protřel si oči. Vlastně si nemohl nic uvědomovat jasněji než fakt, že vztah s Reinerem nemá vůbec žádnou budoucnost a čím déle v něm bude násilně se snažit přetrvat, tím více ho zničí, až skutečně skončí. Možná kdyby neexistoval Bertolt, dal by se přetrpět vojenský internát, kde Reiner byl. Ale kombinace těchto dvou komplikací a Braunových rodičů – reálným řešením situace zůstával jedině rozchod.

Tento beznadějný pocit předurčené osudovosti ničil každou duši.

Černovlasý mladík zaplatil vstupné do klubu a vydal se po schodech dolů. Vlastně to bylo příhodné, že se lidé takového vzhledu a zájmů scházeli v podzemí, přestože výzdoba samotného místa nepůsobila, že je zasvěcené jen vampyrismu. Bar se zdál docela obyčejný, dalo se tam pít a tančit.

Levi potkal cestou velké zrcadlo a chvíli litoval, že skutečně není upír, aby v něm nebyl vidět jeho odraz. Vlastní vzhled ho iritoval. Sklopil hlavu a vydal se k baru. Cítil se nesvůj, i když to na sobě nehodlal dát znát a před Erwinem se tvářil, jako kdyby to byla maličkost. Nicméně přijít na cizí místo, kde nikoho nezná a snažit se zapadnout do komunity, s kterou se dříve vůbec nestýkal, bylo přinejmenším nepříjemné. Ackerman ke všemu nikdy nebyl společenský.

Objednal si pití a zamířil k malému stolu, aby si u něj udělal základnu. Nechtěl Smitha zklamat, že se pouze posadí a bude několik hodin pozorovat okolí, jako odstrčený asociál. Nicméně zatím sbíral hlavně odvahu někoho oslovit – potřeboval dobrý důvod, aby se pokusil vetřít do skupinek známých, kteří obklopovaly jednotlivé stoly.

Přitáhl si popelník a zapálil. Kdyby to nebylo policejní-grimmské vyšetřování, zapojil by Farlana, ten by určitě neodmítl si jít s ním sednout kamkoliv, třebaže by ho o to požádal ne jako o protislužbu, ale svedl to na nějaký zvrácený – pro to místo – druh recese.

Nakonec od Smitha nedostal žádné odposlouchávací zařízení – nebyla to oficiální akce – a jediné spojení s ním mohl mít přes mobil, ale tady dole nebyl signál, takže by jedině musel vyjít na schodiště nebo před klub. V dostatečné vzdálenosti od klubu hlídali oba policisté v Dokově autě. Podle toho, co se dozvěděli, z klubu byl jen jediný východ, takže Levi byl v bezpečí, co se týkalo únosu, vždy by Lebensaugerové museli jít kolem policistů.

Zhluboka nasál kouře. Zdálo se, že si ukousl mnohem větší sousto, než jaké byl schopen polknout. Nehledě na to, jak moc nechtěl svého přítele zklamat, interagovat s lidmi pro něj bylo těžké, nemluvě o tom, že by mohl narazit na nebezpečné Weseny. Věděl, do čeho jde, přesto se přecenil. Mohl však s ocasem staženým mezi nohama utéct zpátky do Smithovy náruče? Vždyť by se mu s takovou ani nemohl podívat do tváře.

Dokouřil cigaretu a bezděčně si zapálil další. Za celý den byl na Erwina naštvaný, ale snad o to víc mu chtěl dokázat, co v sobě má.

Skupinka jemu neblíže se bavila o docela normálních věcech na to, jak byli oblečeni. Žádné rituály o půlnoci na hřbitově. Mohli být jeho věku, možná trochu starší. Občas se s někým z nich setkal pohledem, ale měl nepříjemný pocit, že na něm dokáží poznat, jak moc k nim nepatří.

Chvíli se rozhlížel ještě po ostatních, než zůstal hledět do desky stolu. Přemýšlel. Další příležitost jako tuhle nedostane. Pokud ze svého převleku a tohoto místo něco nevykřeše, už nikdy nebude pomáhat Smithovi jako druhý Grimm a Dok jej také nepustí k jinému případu. Chtěl se stát užitečný a cítil, že pokud by se do toho dostal, mohl by v tom najít i adrenalin a zábavu, kterou hledal v nelegální činnosti.

Sevřel dlaň, v které nedržel cigaretu a měl ji pod stolem, v pěst a zvedl znovu pohled ke skupině černě-oděných mladých lidí, co mu byla nejblíže. Zvládl by se s nimi poprat, ale promluvit na ně? Skutečně nebyl vůbec sociální.

Dopil obsah skleničky a vstal. „Ehm,“ odkašlal si, aby je na sebe upozornil, ale když se na něj dívali, bylo to vlastně mnohem horší. „Chci se zeptat,“ začal a uvědomil si, že místo drsného muže, kterým byl, zní jako vystrašená slečínka, „neviděli jste tady asi takhle vysokýho, hnědovlasýho kluka? Kámoš říkal, že se tu sejdem, ale zatím tu není.“

Docela hezká dívka s rovně střiženou ofinou a fialovým melírem v do beraních růžků spletených copech zakroutila hlavou. „Neviděli.“ I když bylo jasné, že Leviho popis musel sedět na většinu na černo-neobarvených návštěvníků.

Černovlasý jen kývl. „Tak nic,“ prohodil. Snažil se znít, že je mu naprosto lhostejné, jak špatně zareagovali na jeho otázku. Hlavně být daleko od pravdy, kdy se chtěl s nimi začít bavit, protože jinak by působil, jako by se něčeho doprošoval.

Nejspíše to skutečně nemělo cenu a měl by odejít. Bylo zbytečné nechávat Smitha několik hodin sedět před klubem a Doka tak zdržovat od jeho rodiny.

Jal se otáčet, že odejde, když ho oslovila jiná dívka ze skupiny černooděnců. „Počkej. Jsi tu poprvé?“ zajímala se.

Levi jí věnoval dlouhý pohled – nebyla tolik hezká jako ta první, ale její oblečení působilo více propracovaně. „No, jsem,“ utrousil, „s tím kamarádem jsme si řekli, že sem zajdeme… někdo ho pozval na FB.“ Snažil se lhát přirozeně, i když vlastně většině z nich muselo být jasné, že kamarád je úplně imaginární. Přesto nejspíše v tom nehledali žádné tajemství, co by nemělo být odhaleno anebo skrývalo nějakou podlost, jen touhu mladíka zapojit se do jejich upírské zábavy v podzemním klubu.

„Vybral sis dobrou akci,“ ozval se další s úsměvem. „Dneska tu bude le théâtre.“

„Sedni si k nám,“ nabídla mu nakonec druhá z dívek, co na něj promluvily.

Ackerman se ohlédl po pódiu. „Šel jsem se původně vyprázdnit, tak kdybyste mne omluvili,“ nechtěl vypadat, že je z jejich nabídky nadšený. „Ale to si tu nechám, pokud můžu,“ dodal, když přehazoval přes volnou židli obyčejný kabát – koupil si ho dnes v sekáči, aby ukázal Smithovi, že od něj žádnou bundu nechce –, v kterém přišel a nic v něm cenného neměl. Poté se vydal pryč.

Vlastně byl ze všeho nejšťastnější, že není dívka, když se dostal na veřejné záchody. Měl rád, když dveře měly špatný zámek a daly se vykopnout, takže se nemusel dotýkat kliky. A pisoáry také mohl obsluhovat bez přenosu bakterií. Horší to bylo s umýváním rukou, které bohužel v tomto baru nebylo automatizované, což ho vyvedlo z míry. Zalitoval, že si sebou nevzal desinfekční gel. I když byla nejspíše pravda, že by se s takovou nemohl dotýkat vůbec ničeho ve městě.

Když se vrátil, rozhovor pokračoval přirozeně a nezdálo se, že by je zaujal natolik, aby si o něm povídali. Posadil se na židli a chvíli si je prohlížel. Čekal na příležitost se zeptat, co za představení se bude konat a kdy přesně.

Dostalo se mu zajímavé odpovědi, protože z popisu vystoupení pochopil, že bude hodně krvavé, což nebylo tak zvláštní v upírské společnosti, nicméně to dávalo podklad pro přítomnost Lebensaugerů.

Rozhovor se díky tomu stočil na dřívější akce a Levi – přestože potřeboval se Smithem probrat plán, jak dál postupovat – se neměl k tomu, aby odešel. Doufal, že zjistí něco víc. Nemohl ovšem sedět na suchu, tak se alespoň vydal k baru.

Až tehdy se mu zježily chloupky na zátylku z nepříjemného pocitu, že je sledován…

Fubar se probíral svými starými věcmi, které v pokoji měl z doby, kdy ještě chodil do školy. Děsilo jej, že vlastně už vůbec nic ze základních vědomostí v sobě nemá. Většinu učiva vždy zvládal a známkami se držel v lepším průměru, nechyběl mu všeobecný přehled a zájem o učivo, ale to jen do doby, než se o něj začal zajímat nyní již bývalý přítel jeho matky. Devátou třídu si téměř nepamatoval. Utekl na jejím konci po vysvědčení, které vypadalo opravdu tristně, přestože v pololetí ještě byl schopen držet většinu předmětů na trojce. Mohly za to absence a nezájem – o to horší ovšem bylo pro jeho matku, aby našla střední, která by ho přijala.

Nakonec se jí to ovšem povedlo. Bertolt si vůbec nedokázal představit, co jim všechno musela říct, aby ho nechali nastoupit v druhé polovině září, aniž by se účastnil jakýchkoliv přijímaček.

Vypovídalo to o samotné škole, že musela mít dosti nízkou úroveň, protože paní Fubarová neměla peníze na úplatky ani vysoké školné. Nicméně pokud by se byl chlapec schopen na ní udržet a úspěšně projít všechny čtyři roky, bude mít maturitu, což mu nabízelo více možností, než hledání práce pouze se základní školou.

Měl nastoupit v pondělí, proto se již před víkendem začal probírat starými sešity, aby si uvědomil, co vlastně by měl vědět. Matka zjistila od učitelů, že zatím ve všech klasických předmětech jen opakovali znalosti z předcházejících ročníků a to nové specializované učivo po něm nejméně první týden nikdo nebude chtít. Takže se také snažil zopakovat si, co mohl.

Nedokázal se soustředit – to byl první problém. Naprosto se odvykl učit. A vlastně ani příliš nečetl, co byl na útěku, takže mu psaný text dělal problémy. Ne, že by zapomněl číst, ale nebyl zvyklý si ze čtení něco brát. K tomu vždycky dělal drobné chyby v pravopise a nešel mu větný rozbor – v českém jazyce měl tedy nedostatky, které za víkend rozhodně nebude schopný si doplnit. Matematika na tom byla – až na učivo deváté třídy – lépe, s jednoduchými počty problém neměl. Naopak o všechen všeobecný přehled přišel – dějepis a zeměpis zapomněl, v přírodopise čerpal pouze z vlastních zkušeností; bohužel chemii do hlavy nikdy ani nedostal.

Byl z toho zoufalý.

Vlastně si ani nedokázal pořádně představit, že by měl být mezi svými vrstevníky a zajímat se o to samé, co zajímalo je. Dělal věci, o nichž se nikdo nesměl dozvědět. A vůbec si nepamatoval, co by měl mít za záliby jako normální středoškolák.

Doufal a modlil se, aby v učitelském sboru nebyl žádný muž. Hlavně z tělocvikáře měl pocit, že by se osypal a nebyl by tam vůbec schopný chodit. Věděl, koho zabil. Znal ho. A nebyl naivní, aby si myslel, že byl zase takovou výjimkou. Měl strach z mužů, co by jej měli učit.

Nutil se o tom nepřemýšlet, ale čím více se chtěl věnovat učení, tím více se jeho pozornost přesouvala na místa, jako bylo tohle. Nakonec ho to úplně pohltilo.

Moc si neuvědomoval, co dělá, když zvedl telefon a vytočil Braunovo číslo. Kdyby nad tím přemýšlel, pochopil by, jak sobecky se chová. Nebo spíše v první řadě by se mu neopovážil zavolat po jejich posledním setkání, v němž poznal, že již nikdy znovu nebudou přátelé.

Kupodivu mu to Reiner vzal. Byl už takový.

„Nemůžu dál,“ vydechl Bertolt naléhavě. „Já už prostě… to co jsem udělal…“

„Kde jsi? Co děláš?!“ Braun jako kdyby zapomněl úplně na vše, prostě se zvedl z postele, na které seděl – zbývalo několik minut do večerky – a vydal se rychlým krokem z pokoje. Jeho spolubydlící vypadali docela překvapeni tou náhlou změnou v chování jinak vždy klidného blondýna, který nikdy nesouhlasil s porušováním řádu školy.

„V pokoji,“ odpověděl mu Fubar. „Nechci si nic udělat… asi… já nevím, jakože… asi bych měl, protože… nemůžu dál,“ vlastně si ani příliš neuvědomoval, co říká. „Ale… nechystám se teď,“ ujistil ho. „Probírám staré věci. Máma mi nakonec zařídila střední. V pondělí tam nastupuju. Ale já to nedokážu… vždyť – já ho… a dělal jsem, byl jsem…“

Možná všechna ta slova řekl, aby nakonec slyšel Braunerovo: „Všechno bude v pořádku.“

Uklidnilo ho to, čistě tělesně to pomohlo, aby byl schopen pravidelně dýchat a tolik se netřásl. „A co když ne?“

„Kolikrát ti to mám říct? Zasloužil si to. A ty jsi dělal, co jsi musel, abys přežil.“

Bertolt se odmlčel. Chtěl by si být tolik jistý a tak pevně si věřit, jak to dokázal Reiner. Potřeboval ho za přítele, jedině z něj mohl čerpat sílu bojovat s vlastním svědomím, které ho ničilo. Zhluboka se nadechl. „Jsme přátelé?“

„Samozřejmě. Vždy budeme.“

„A…“ Fubar ani nevěděl, odkud v jeho mysli se další otázka vynořila. „Měla máma pravdu, líbím se ti?“

Reiner by nejspíše neodpověděl, ani kdyby se v chodbě, na které stál, neobjevil jeden z vychovatelů a neukázal mu, aby se urychleně vrátil na pokoj, že už je čas kontroly. „Musím jít, měj se.“ Tentokrát to byl on, kdo zbaběle utekl.