Těžkopádní pro lidské - 15. kapitola

Málem jsem zapomněla, nevím, co mám v hlavě. Ale nakonec ne! Však vidíte... (a o tom, že vydám až dnes, jsem dávala vědět na FB-fan-stránce: se smečkou je to stále komplikované, ale snad už se situace zlepšuje.)

Musím si udělat místo, kde si budu moct sednout a opřít si záda, protože takhle se psát nedá~ A doufám, že tentokrát mi už nebude dělat problémy formátování (nejsem u sebe na NB a používám jiný textový dokument a blogger nespolupracuje :/)

A docela teda smutním, že ztratili zájem (nechci říkat vy, protože ti, co ztratili zájem, už tu nejsou, takže jsou to oni) - ale co se dá dělat, že? Já mám tenhle příběh a postavy ráda a chci ho dopsat. A tohle je stejně už od svého vzniku zapadlý blog. ;)

Uvidím, jestli příští kapitola bude bonusová o vílách (můžete se k tomu vyjádřit v komentáři), ale v té další dějové už konečně dostanou prostor bratři ke společnému rozhovoru!

Přeji příjemnou četbu. :) 

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 14. kapitola | 3.bonusová |16. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[15. kapitola]

„Štěpáne,“ Zinaida vážně litovala toho, že se vůbec pouštěla do koupele, než dala vařit večeři. „Takhle se to nedělá,“ napomenula svého manžela, a poté se podívala na dívku. „Nemohla jsi ho zastavit, Zojo?“ na ni přece jen byla trochu tvrdší, „víš, jaký je v kuchyni…“

Dívka se od Štěpána stáhla – bylo lepší se mezi manžele neplést a nikdy se nestavět proti vůli nevlastní matky, protože nevlastní otec nakonec vždy stál při ní –, přestože on měl na tváři úsměv. „Jsem v kuchyni náhodou mnohem lepší, než všechny říkáte,“ ohradil se a olízl vařečku od masové směsi.

„Jistě,“ utrousila černovlasá a zakroutila nad Šokalským hlavou. Následně ho vytlačila od kuchyňské linky. „Protože takhle se to určitě dělá,“ neodpustila si sarkasticky, přičemž si jednu ruku založila v bok a vzhlédla k němu. Její manžel zelné závitky, místo aby listy naplnil a maso do nich zabalil, tvořil tak, že na jeden zelný list dal náplň a druhým to přikryl. Možná by nakonec jídlo chutnalo stejně, ale nebylo by to možné servírovat alespoň trochu slušně vypadající jako pokrm k společné rodinné večeři. Ke všemu v jistém smyslu sváteční, protože Štěpán se vrátil z pracovních cest.

„Nemám takové šikovné ručky, abych si s tím tak hrál,“ prohodil laškovně a vzal jí jednou rukou kolem boků.

Černovlasá se kupodivu nechala. „Šikovné ruce máš dost,“ popřela jeho tvrzení, „ale – i když si to myslíš, tak – vaření vůbec nerozumíš. Takhle to prostě nejde. A teď mi řekni, jak to mám spravit?“

Šokalskij ji políbil do vlasů. „Už to takhle musíme dodělat,“ zhodnotil situaci.

„A tvoje matka mi to bude vyčítat ještě na nový rok,“ zakroutila rázně hlavou a povzdechla si. Pak začala všechno z hrnce vyndávat, aby masovou směs mohla zabalit do zelí, jak se patří. I když to znamenalo zbytečně špinit další nádobí.

Světlovlasý se přesunul za ni a objal ji kolem pasu. „Musíš ale uznat, že ta náplň se mi povedla,“ prohodil hravě. „Ochutnej. A… Zoja mi slíbila, že umyje nádobí.“ Přitiskl se blíž a sklonil, aby zašeptal. „Mmm. Jsi stále taková vyhřátá.“

Zinaida nakonec si trochu masové směsi vzala a kývla. Opravdu byla dobrá. Vlastně kdyby tomu nebránila Štěpánova matka, tak by ho Zinaida pouštěla k vaření častěji. I když se ne vždy držel receptu, uměl vařit docela dobře. Zprvu dokonce lépe než Zinaida, kterou všechno musela naučit Štěpánova matka během Zinaidiny služby u ní.

Ztuhla, když si Boris stojící v chodbě u kuchyně odkašlal, aby na sebe upozornil. Protože byla pravda, že Štěpán vypadal, že si vybere, co předtím odmítal v koupelně. A Zinaida nechtěla nikomu dělat divadlo. I když potřebovala, aby si Boris uvědomil, že je milovanou manželkou – před ostatními muži ji to vždy chránilo. „Tohle se nehodí…“

Její manžel se zamračil a podíval na obra, kterého neznal. „Takže…“ všiml si, že se mu automaticky tón změnil na takový, který používal u výslechů.

Se Zinaidou mluvil úplně jinak. Když se od ní nyní vzdaloval, dovolil si další projev náklonnosti a přejel dlaní po jejích hýždích přes látku tmavě rudých šatů, co měla na sobě oblečené.

„Žádné takže, Štěpáne,“ vložila se do toho jeho matka, která posléze také vešla do kuchyně, „Boris je tvůj starší bratr, tak si takový tón odpusť. Radši si srovnej ženu. Šla se koupat uprostřed dne jako nějaká…“

Světlovlasý mávl rukou, aby ji zastavil. „Dost,“ nezvýšil hlas, protože k matce by si to nedovolil a dokázal se ovládat, ale na druhou stranu ji ani nemohl nechat tak mluvit o své manželce. „Maminko, běžte si před večeří lehnout. Zinečka dovaří a my si s Borisem mezitím popovídáme.“ Ohlédl se na dívku. „Zojo, doprovoď babičku.“

Chvíli to trvalo, než ji přece jen Zojka přemluvila, aby s ní odešla do vedlejšího pokoje a poslušně za nimi zavřela dveře.

„Nechci dělat peklo,“ ozval se konečně Boris a sklopil kajícně hlavu.

Štěpán si ho zkoumavě prohlédl. Působil upřímně a podobal se mu v obličeji (alespoň, co mohl Štěpán říct ze vzpomínky na svůj odraz v zrcadle). „Posaď se,“ řekl mu pak a sám se usadil ke stolu na své místo do jeho čela. Zinaida se na ně ohlédla, vnímala úplně odlišnou auru, jakou její manžel nyní měl. Tohoto muže si mnohem lépe dokázala spojit se vším, co věděla – nebo se domnívala –, že její manžel v práci musí vykonávat. Byl chladný, odměřený a věcný… a i to možná byl jen slabý odvar SS-Hauptsturmführera, kterým býval.

Boris si vybral jednu židli a posadil se. Ovšem nic dál neříkal, jak čekal, až promluví jeho bratr. Zdálo se, že ani on si není jistý, co si teď o mladším myslet. Kdyby ho před několika okamžiky neviděl s manželkou, domníval by se, že je ještě ledovější než ona a na rozdíl od ní se k němu nedá najít cesta.

„Bylo by asi dobré, kdybys mi ukázal dokumenty,“ prohodil nejmladší, „a popsal, co jsi tedy dělal po dobu, kdy o tobě nikdo nevěděl.“

Muž se znovu postavil, aby si ze svých věcí podal, co jeho bratr chtěl. Položil to před něj a znovu se posadil. Pak mu zopakoval, co předtím říkal Zinaidě. „Mám se vracet na jaře, tady mám i dovolenku…“ podal mu další listiny. Muselo nějaký čas trvat, než je všechny sehnal – jeho přesun tím pádem nemohlo být náhlé hnutí mysli.

„Není právě zima období, kdy se loví? Když nic jiného, je to nevýhodné, právě na zimu tam nebýt.“

Boris pomalu kývl. „Neměl jsem jinou možnost,“ přiznal nakonec, čímž si vysloužil pohled černovlasé.

„Tím nezníš vůbec jako někdo, koho bych tu chtěl nechat bydlet,“ zkonstatoval Štěpán a vytáhl z kapsy tabatěrku, aby si začal balit cigaretu. „Nejsi pro mne nic než cizí muž, protože si tě ani nemůžu z dětství pamatovat. Zkus si uvědomit, jak to zní,“ pozornost věnoval chystání cigarety, což působilo ještě více stísněným dojmem na vyslýchaného, „muž, o kterém jsem nikdy neslyšel, chce bydlet s mou rodinou, protože udělal něco a teď nemá jinou možnost.“

„Nepřipravil jsem se na zimu,“ reagoval na to starší. „Všechno jsem propil a neudělal vůbec nic, co se přes rok musí, aby se dalo v zimě lovit. Buď jsem mohl přijít sem s prosíkem, nebo...“ nepokračoval. Jen zakroutil hlavou a odmlčel se. „Nepřidává mi to. Ale je to pravda. Neunesl jsem vědomí, že můj nejlepší přítel to vzdal. Ale to není nic, čím bych se mohl pořádně obhájit.“

Štěpán si zapálil cigaretu a chvíli si jen vychutnával její hořkou pachuť. O skutečně kvalitním tabáku si mohl nechat zdát, ale zakouřit si potřeboval. Kromě zvyku to byl i prostředek, jak správně působit na druhé.

Zinaida dala mezitím hrnec do trouby. Vydala se ke stolu, aby svému manželovi cigaretu vzala a típla ji do popelníku. Poté si sedla na jeho klín a založila si ruce na hrudi. „A proč by vám měla rodina, o kterou jste se více než dvacet let nezajímal, pomoc, Borisi Valerjeviči?“

„Vím, že k tomu není důvod,“ odpověděl jí klidně, „a nebudu tvrdit, že si za situaci, ve které jsem, nemůžu sám.“

Štěpán si přitáhl Zinaidu k sobě a opřel se čelem o její rameno, když mu zakázala kouřit. Její vůně ho uklidňovala. „Můžeš přísahat,“ zeptal se nakonec, „na něco, co je ti drahé, že nejsi hrozba pro mou rodinu?“

Jeho bratr byl přímočarý a nevymýšlel si, aby působil lépe – to mu na něm přišlo sympatické. Věřil mu – mohl si vymyslet sto jiných příběhů, které by mu více pravděpodobně zajistily místo v bytě – a nenašel proti němu nic; takže by ho musel vyhodit z vlastní neochoty ho v bytě mít, což by před svou matkou jen těžko obhájil. Reálně si nemohl ani tehdy před svatbou dovolit říct nebo udělat cokoliv, co by způsobilo odchod Zinaidy, protože matka ji v bytě chtěla! Jak by pak mohl rozhodovat o vlastním bratrovi?

„Hrozba?“ zopakoval po něm Boris. Na okamžik se odmlčel, jak hledal důvod, proč by jí měl být. „Nepřijel jsem dělat problémy, vážně ne... Dávám ti své slovo muže a přísahám na naši matku.“

Zinaida si povzdechla, protože věděla, co bude následovat.

„Můžeš tady zůstat.“

„I s tím psiskem,“ dodala a zakroutila nad tím hlavou, ale pak svého muže políbila na tvář. Byl takový. „Važte si toho, že váš bratr má dobré srdce,“ promluvila k Borisovi a opřela se zády o hruď svého může. „I když náš byt brzo praskne ve švech. Ve staré chalupě bylo více místa.“

„V zimě ani ne...“ prohodil Boris. „Teda nevím, jak to bylo potom, ale když jsem tam ještě bydlel, v zimě se vždy spalo v jedný místnosti. Celý den se bylo v kuchyni, pokud v baráku... tam, kde se vařilo žrádlo pro dobytek na kamnech, bylo tam vždy teplo, a až na večer se zatopilo v té vedlejší místnosti, kde se spalo... jen když byla pořádná zima. Vzpomínám, jak se otec handrkoval s matkou, zda je potřeba topit, když byl Štěpán čerstvě na světě. Ten rok byl celkově teplej, mrazy si dávaly na čas, ale novorozeně muselo být v teple.“ Zasmál se té vzpomínce. „Budu se snažit nepřekážet. Jen s tím, že mi trčí nohy z kavalce asi nic neudělám...“

Černovlasá nad tím zakroutila hlavou, ovšem cítila, že se Štěpán usmál do jejích vlasů. Možná ten muž nakonec mohl být i k něčemu dobrý – kdyby dokázal vzít trochu tíhy z beder jejího manžela... „Jak byl vysoký váš otec?“ napadlo ji znovu, o čem dříve přemýšlela, a tentokrát se skutečně zeptala.

„Asi jako já?“ odpověděl Boris. „Nebo trochu vyšší?“ Chvíli vypadal, že se ho snaží si vybavit, a jde to těžko. „Když jsem byl děcko, tak se jednou vsadil s jinými chlapy, že utáhne vůz místo vola... a utáhl... a jindy zas nosil sám trámy na stavbě u sousedů. Byl to silák. A pak za občanský války mu museli amputovat tu nohu...“

Zinaida vlastně nikdy neslyšela nikoho pořádně o Valeriji Šokalském mluvit. Štěpán si ho nejspíše moc nepamatoval a jeho matka se celkově nikdy příliš neohlížela do minulosti – ani o svých mrtvých dětech nikdy nemluvila.

„Takže kdyby se vám podařil syn, máma o tom něco říkala... tak se můžete, švagrová, těšit na velký děcko,“ prohodil pobaveně z pikantního tématu.

Zinaida ohrnula ret a nakrčila ten svůj krásný pyšný nosík. „Tak to je dobře, že syna nemáme,“ řekla a vstala ze Štěpánova klína, aby se mohla jít podívat, jak se peče večeře.

„Oho,“ reagoval na to muž, „doufám, Štěpo, že už teď jsem ti nezpůsobil nějaké problémy u ženušky,“ naklonil se k bratrovi přes stůl. Opravdu vypadal upřímně a neškodně, když mluvil. „Možná sis měl najít trochu robustnější, aby ti rodila syny.“

Světlovlasý se ohlédl na Zinaidu, protože věděl, že takové řeči těžko snáší. „Našel jsem si takovou ženu, abych s ní chtěl...“

„Štěpo!“ zastavila ho jeho manželka, než pokračoval.

„Nic proti, švagrová, ale co chce, jsem si všiml už, když jsem vešel,“ zasmál se pobaveně. „S takovou se divím, že vám tu neběhá deset Zojek.“

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, až ho málem rudovlasý přeslechl. Otřel si ruce do zástěry po cestě k nim, aby je mohl otevřít. Kdokoliv stál za nimi, mohl kdykoliv vstoupit, protože když byl někdo doma, nikdo se neobtěžoval je zamykat. Takže to přinejmenším byl někdo slušný nebo neznalý poměrů. Jefim z toho i tak byl nervózní.

Když za dveřmi uviděl Světlanu, ulevilo se mu. „Copak potřebuješ?“ zeptal se mile a usmál se na ni. Příliš spolu nemluvili od chvíle, kdy si kvůli ní ostříhal vlasy. Možná děvče cítilo vinu, nebo mu jednoduše matka zakázala se s muži z vedlejšího bytu stýkat.

Dívka se nejprve rozhlédla, než zašeptala: „Mám předat dopis.“

Kljujev odstoupil od dveří a pokývl jí, aby vešla dovnitř. Cokoliv to bylo za dopis, musel být tajný, protože nepřišel poštou. A takové tajné psaní nemohli řešit mezi dveřmi. Jakmile vešla, zavřel za ní.

„Čočka?“ zeptala se, jak se jí podařilo zachytit vůni vařeného jídla. Jefim jen kývl a zůstal na dívce pohledem, nechtěl pokračovat v nějaké zdvořilé řeči, dokud nezjistil, co za psaní nesla. „Ten dopis je pro Jurije Borisoviče.“

Rudovlasý nadzvedl obočí, jak ho to překvapilo. Myslel si, že bude pro něj... od bratra nebo toho muže, přes kterého se s bratrem měl spojit. Blížil se ten den a on stále netušil, jak se dostane k telefonu. Potřeboval by napovědět.

„Můžeš mi ho dát, předám mu ho,“ natáhl ruku, ale dívka od něj ukročila dozadu, jak mu žádné psaní nechtěla vydat.

Jefim si ji okamžik prohlížel. Chovala se zvláštně. „Je to milostný dopis... od tebe?“ zeptal se pak, protože přesně tak to na něj působilo. Nežárlil. Vlastně by slušnou dívku – kdyby to mohlo mít nějakou budoucnost! – Jurijovi přál. „Tak se posaď, naleju ti polévky.“

„Není,“ bránila se pak, ale ke stolu se posadila. „Je od toho... jeho divného přítele. Ale říkal, že ho nemám dávat nikomu jinému, než právě Juriji Borisoviči!“

Kljujev se na okamžik zastavil v pohybu, kdy nabíral čočkovou polévku do naběračky, aby ji mohl nalít do talířku. Ale nakonec pokračoval, aniž by cokoliv dál řekl. „Jak dobrá jsi v pravopisu?“ zeptal se po chvíli.

„Prospívám,“ pokrčila rameny. Jefim se na ni usmál a položil před ni talíř s polévkou.

„Griško? Pojď, Světa ti zkontroluje úkol,“ zavolal do vedlejšího pokoje. Tohle mohlo ušetřit čas Jurijovi, ať už po něm jeho spolupracovník chtěl cokoliv.

Když domů přišel Gromov, už byl doma dávno i Něvzorov. Černovlasý neměl vůbec dobrou náladu a vidět sousedovic dívku v jejich bytě ho vůbec nepotěšilo. Převzal od ní dopis a bez okolků jí ukázal, aby šla. Kljujev ji litoval – ona na rozdíl od něj skutečně do Jurije byla zamilovaná...

Gromov otevřel dopis u stolu, ale jakmile ho přečetl, vstal a odešel do jejich pokoje. Kljujev stihl nachystat všem talíře, aniž by se mladší vrátil. Nalil proto polévku jen nejstaršímu a nejmladšímu, pak se vydal za Jurijem.

Ten seděl na své posteli a stále v rukou držel dopis. Měl nepřítomný pohled, jak nad něčím přemýšlel.

Rudovlasý za sebou zavřel dveře a přešel k němu. Položil mu ruku na rameno a posadil se vedle něj. „Co se děje?“ zeptal se pak starostlivě. Nevěřil si tolik, že by byl schopen si dopis sám přečíst. I kdyby ano, zabralo by mu to dlouho; hlavně pokud Dvoržeckého písmo nebylo nikterak úhledné.

„Oleg se mi přiznal, že ho na mne nasadili kvůli tobě,“ odpověděl mu potichu, „ale že se něco stalo... něco s jeho ženou. Varuje, ať nikomu neříkám, jak jsem přišel k tomu zranění. A loučí se... i s děvčátky někam – sám nevěděl kam – musel odjet.“

Rudovlasý si založil obě ruce na klíně, jak si nebyl jistý, jestli to byla ta správná chvíle, aby se mladšího dotýkal. Nevěděl, jak moc dobří přátelé tehdy nebo teď Gromov s Dvoržeckým byli a kolik tedy na něj mohl černovlasý být nahněvaný, že mu vzal přítele, donutil ho zradit.

„Mrzí mne to,“ zašeptala Rusalka nakonec.

„Mrzí?“ černovlasý se tomu hořce usmál. „Když jsi jim dával mé jméno, muselo ti být jasné, že mě – nejen mně, i mé rodině – to zkomplikuje život. Že někoho na nás nasadí, že nás to může stát všechno.“

Kljujev si skousl ret. „Neměl jsem jinou možnost.“

„Vždycky jsou jiné mo-“

Rudovlasý vstal z postele. Měl toho dost. „A tohle je přesně ten důvod, proč tě nemůžu milovat. Protože jsi mi nepomohl, protože bys chtěl, ale že jsi nemohl jinak. Děláš jen to, co tě nebude nic stát, protože ti záleží jen na tobě samém.“ Všechno mu vyčetl tak potichu, že to bylo sotva slyšet, ale o to víc v tom bylo slyšet zklamání.

Vrátil se do kuchyně a musel si dát ruce do kapes, aby nebylo vidět, jak se třesou. „Máme se najíst bez něj,“ řekl pevně, jak jen dokázal, a vydal se ke stolu. Znovu se ujistil, že na úplně všechno je stále sám.

I odpustit si musí on sám!

Zinaida za sebou zavřela a zamkla dveře od ložnice, pak přešla k oknu, aby ho zastřela. „Doufala jsem, že tu nezůstane,“ pronesla tiše ke Štěpánovi a natočila se na něj. „Na druhou stranu – nezdá se tak špatný,“ dodala a přešla ke svému manželovi. „Sedni si.“

To bylo něco, co Šokalskij mile rád vyplnil. Vzhlédl k ní a unaveně se na ni pousmál. „Je dobře, že je to skutečně můj bratr.“ Nechal ruce svěšené, protože Zinaida se začala starat o knoflíky jeho košile, „i když poznat to může jen matka,“ přiznal nakonec a povzdechl si, „byly mi dva roky, když odešel... Ale papíry má v pořádku.“

Černovlasá mu věnovala krátký pohled. „To já také,“ připomněla mu, než se sklonila a políbila ho na čelo. „Ale ty, tvá sestra a on si jste podobní… dalšího obyvatele našeho bytu se teď nějaký čas nezbavíme.“ Dokončila rozepínání jeho košile a stáhla mu ji, než mu pomohla svléct i nátělník. Pak si klekla, aby mu pomohla s kalhotami.

Šokalskij si ji se zájmem prohlédl, protože na takový komfort nebyl zvyklý. Nejspíše působil unaveně, že mu s oblečením takto pomáhala. A nebo na ni zapůsobilo jejich odloučení. „Počkej, Zinečko, taky pro tebe mám zajímavé novinky.“ Vytáhl ji nahoru a posadil si na stehno. „Využil jsem příležitosti a šel jsem za tvým bratrem,“ začal pak šeptem.

Zinaida na něj upřela své černé oči, jak čekala, že bude pokračovat. Neřekl jí o tom, že to plánuje, a popravdě si s tím vším, co se dělo, ani nějak nespojila cestu do Stalingradu se svým bratrem. Ta informace, že tam žije, pro ni sice byla důležitá, ale neměla ji tak silně upevněnou v mysli, že by se jí hned asocioval, když se řekne název toho města. Navíc se před druhou služební cestou toho dělo tolik, že měla plnou hlavu jiných myšlenek a problémů. Teď si to ovšem trochu vyčítala – mohla Štěpánovi říct, aby se za ním stavil, mohla projevit, kolik ji zajímá.

„Samozřejmě tajně a s ohledem na tvé bezpečí,“ dodal její manžel a pohladil ji po tváři, „domluvil jsem se s ním, že mi zavolá. Bude to asi pro obě strany trochu obtížné… on se musí dostat k telefonu, já tebe musím dostat k telefonu, ale je to ta jediná možnost, jak si vy dva můžete promluvit, která mne napadla a má trochu naději na úspěch.“

Černovlasá mu na to nejprve nic neřekla, napřed ho políbila na tvář, až potom zašeptala: „Děkuji.“

Muž ji pohladil po vlasech a objal ji kolem boků. „Plán probereme až zítra, dnes už mám skutečně nad hlavu všeho tajného,“ šeptl a opřel si čelo o její rameno. Cítil se vyčerpaný a na to opravdu příjemně působilo, když mohl držet v náručí svou ženu.

Zinaida mu prsty projela vlasy a políbila ho do nich. „Vysvlečeme tě, a pak se spolu zachumláme,“ navrhla mu a něžně se vymanila z jeho objetí. Pak dokončila rozepínání jeho kalhot a následně mu je stáhla, než se postarala i o jeho spodní prádlo a ponožky.

Když vstávala, zapřela se dlaněmi o jeho stehna a celého si ho prohlédla. Zůstala se mu okamžik dívat do očí, než se sklonila pro polibek. „A nebo…“ zašeptala do polibku, „ti pomůžu se odreagovat.“ Vzala ho za bradu, aby si ho přidržela, když ho zuby zatahala za spodní ret.

Světlovlasý se vloupal dlaněmi pod její župan, aby si ruce položil na její hýždě přes noční košilku. „A chceš mi pomoct?“ ujistil se, protože by mu jedině uškodilo, kdyby se cokoliv intimního s černovlasou zvrtlo, to raději preferoval společný spánek.

Rusalka si ho prohlédla, pak kývla. „Těšila jsem se na tebe,“ zopakovala a usmála se. Shodila si župan z ramen a nechala ho spadnout na zem, až poté navedla druhého, aby se položil do postele. „Zrovna, když jsem přemýšlela, jak docílit toho, abych tě na pár dní měla jen pro sebe,“ pokračovala, když si na něj obkročmo sedla, „všechny mé plány zhatil příchod tvého bratra. Můžeme být sami jen tady… a tak si tě tady musím užít.“ Znovu mu ruce dala nad hlavu. „Tady se mi minule líbily,“ pousmála se.

„Můžeš mi je svázat,“ prohodil na to konto mladší.

„Cože?“

Šokalskij přivřel oči a – přestože mluvil potichu – snažil se, aby další slova pronesl pomalu a srozumitelně: „Můžeš mi svázat ruce… třeba páskem… přivázat k té trubce,“ ujistil se pohledem, že si dobře pamatuje, kudy vede topení. „Pokud se ti to tak líbí.“

Zinaida se na okamžik odmlčela, jak o tom přemýšlela. Bylo to nejen nové, ale myšlenkou opravdu zvláštní – kdo by se nechal dobrovolně svázat, aby pak s někým mohl provozovat sex? Jediný moment, kdy byl někdo (zajisté žena) svázaný při souloži, byl tehdy, když ho (ji) znásilňovali.

Zhluboka se nadechla, jak si nevěděla rady, jak v takové situaci zareagovat.

„Zkus to,“ pobídl ji Štěpán a v očích měl jasné světlo, „můžeš mne kdykoliv odvázat, pokud se ti to nebude líbit.“

Černovlasá vstala a vytáhla mu z kalhot pásek. Nebyla v tom dobrá, ale nakonec se jí podařilo ho docela pevně svázat, i když si myslela, že kdyby chtěl, by se z toho stejně dostal. I tak na posteli ležel celý nahý a najednou úplně jí vydaný napospas. Mohla si s ním dělat, co chtěla. Získala nad ním kontrolu i v posteli – ten pocit neznala.

Znovu se posadila na jeho boky a přejela mu prsty přes hrudník na bříško, celé jeho tělo se jí trochu vybídlo, ale nemohlo nic skutečně dělat, aby dostalo, co chtělo, nebo ovlivnilo, co se dál bude dít. Podívala se do Štěpánovy tváře a usmála se jako dítě, které dostalo hračku. Zrychlil se jí dech rozrušením – chtěla poznat své možnosti.

Začala pomalu, několik doteků a polibků. Ale protože svého muže znala dobře, dokázala poznat, co se mu líbí. Líbala kůži jeho krku, přičemž mu volnou dlaní přejížděla po hrudi. Občas zajela dlaní až na jeho podbřišek a užívala si, jak se pokusil nastavit se tak, aby jí ruka sjela do jeho rozkroku.

Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Podařilo se jí najít citlivé místo na jeho krku, když ho poprvé podráždila zuby a jazykem, unikl mu hlasitý sten. Nikdy předtím ho sténat neslyšela. Možná oddechoval námahou, ale nikdy to nebyl přímo takový sten plný rozkoše.

Zacpala mu pusu dlaní. „Pozor,“ zašeptala pobaveně a přesunula se tak, aby se mu mohla podívat do očí. „Tohle určitě nejméně v kuchyni tvůj bratr slyšel,“ prohodila hravým tónem. Dlaň nikam neodsunula, když se znovu přesunula na to místo. Sama cítila vzrušení, když se pod ní její manžel téměř svíjel, jak ona dál se zaobírala jeho citlivým místem.

Zdál se v jistém smyslu tak zoufalý a že si se sebou neví rady, až i Zinaida si každý moment musela užívat. Měla ho ve své moci jako nikdy předtím. Mohla cokoliv a on se jí nemohl bránit, protože měl stále svázané ruce.

Odtáhla se, aby si mohla svléct kalhotky.

„Zinečko,“ zašeptal k ní její muž s tak zvláštním leskem v očích, jakým se na ni snad nikdy předtím nedíval. Chtěl – ne, potřeboval! – víc. „Prosím…“

Sama cítila, jak jí cuklo v chloubě pro ten tón, kterým ji prosil. Přesunula se zpátky na něj. Přestože ho chtěla slyšet, pro dobro rodiny mu znovu zacpala jednou dlaní ústa, přestože to bylo namáhavé, když zároveň tu druhou potřebovala, aby mohla oba jejich penisy do ní vzít. Začala přirážet proti své dlani a Štěpánově chloubě.

Musela si skousávat ret, aby sama nebyla hlasitá. Byla tak roztoužená, že i taková ne úplně dokonalá a dost náročná stimulace ji stačila jen chvíli, než vyvrcholila. Stejně tak i jejímu manželovi.

Najednou si uvědomila – jako kdyby se celou dobu nedívala správně nebo měla přes oči jen poloprůhledný závoj –, že nepoznala nikoho přitažlivějšího, než byl Štěpán. Jako kdyby ho stvořili pro to, aby byl pomilován. Dali mu mužské svalnaté tělo a něžný pohled, aby dokázal tak opravdově plát touhou, až přinášelo rozkoš se na něj pouze dívat. A to se ho Zinaida mohla i dotýkat. Celého ho pomilovat.

Zhroutila se na jeho hruď vydýchávajíc silný orgasmus. Hřál a trochu se chvěl. Pustil její prsty do svých úst, což jí připomnělo, jak moc prahne po polibku. Přesunula se tak, aby se mohla vpít do jeho polibků, a až v ten moment si uvědomila, že má v očích slzy. Ten zážitek byl něco tak nového a absolutního, že z toho byla celá rozhozená.

Otřela si oči a zhluboka se nadechla, než se donutila rozvázat mu ruce. Hned ji objal a přitáhl si ji k sobě. „Copak je, Zinečko?“ zeptal se něžně. Samozřejmě, že mu její slzy neunikly, protože on se vždy staral o její pocity.

„Miluju tě,“ zašeptala a podívala se mu do očí, „opravdu tě miluju.“ Bylo to důležité, protože předtím to tak nikdy nebylo – nebo nejméně si to nikdy neuvědomovala, ale teď si tím byla jistá. Štěpán byl její! V tom jak byl dokonalý, krásný a hodný. Celá ta bytost byla její a ona se cítila až k slzám dojatá, že tomu tak je.

Šokalskij se na ni usmál. „Já vím,“ zašeptal a políbil ji na čelo. Jako kdyby si tím nikdy nepřestal být jistý. Jako kdyby nikdy nebyla ta možnost, že si všechno jen vysnil, aby se nezbláznil. Jako kdyby jí nikdy nedal ochutnat svou hořkost zhrzeného milence! „Já tebe taky.“

Přitulila se k němu a nechala obejmout. Přestože leželi ve vlastní špíně, vůbec jí to nevadilo. Nehodlala nikam chodit. Dokonce trochu nespokojeně zamručela, když se Štěpán natahoval, aby přes ně přetáhl peřinu.

„Nikam bych tě už nikdy nepustila,“ zašeptala po chvíli. „Nevím, kde jsi přišel na ten nápad… se svazováním, ale už tě nikam nepustím. Už nebudu riskovat, že by mi tě někdo ukradl. Už ne.“ V té chvíli – stále ještě rozhozená ze silného orgasmu – si nedokázala představit, že by kdokoliv byl schopný jejímu manželovi odolat, kdyby ho viděl v takové situaci jako ona. Přišel jí tak nekonečně krásný – získal něco navíc nad svou obyčejnou krásu. Možná to bylo v tom, že se dokázal konečně pořádně uvolnit a oddat se okamžiku.

Nicméně měla pravdu v tom, že tohle pro Šokalského nebyla první chvíle, kdy byl svázaný.

Políbil ji rozespale na čelo. „Víš, že musím chodit do práce.“

„Ať si mne Saša nepřeje, pokud se na tebe jen podívá,“ prohodila Zinaida, ale i ona to myslela nejméně částečně v žertu. Políbila ho na krk, když se k němu ještě více přitulila. „Dobrou noc, Štěpo.“

Kljujev se neprobudil s tísnivým pocitem, že udělal něco špatně, právě naopak byl rád, že konečně pojmenoval, co skutečně tížilo jeho mysl. Přestože si o Jurijovi nemyslel, že je špatný, že by lidem záměrně ubližoval a něco ho na tom bavilo; ve vztahu k Rusalce měl stejný přístup jako doktor Regner. Kljujev by i věřil, že ho nakonec ten muž miloval, ale bylo to jeho způsobem, kdy i toho, koho miloval, využíval jen pro své blaho a příliš se o něj nezajímal; dalo se to považovat za lásku, ale ne vhodnou do života s Rusalkou.

Kljujev věděl, že vždy – určitě mnoho dalších let – to s jeho situací bude těžké, a nemohl vkládat naděje do někoho, kdo nebyl ochotný darovat obětavou lásku. Dokázal si představit nesčetně situací, kdy se druhá osoba kvůli němu bude muset něčeho vzdávat a nebo se vystavovat nepříjemnému, ale nemohl podle něj existovat vztah, který byl plný výčitek.

Mohli se milovat, mohli se mít teď rádi, být spolu a nakonec k sobě hluboce vzplanout touhou, ale nemohlo to mít dlouhé trvání, pokud Gromov bude – třeba jen ve skrytu duše a v hloubi vlastního srdce – vyčítat Rusalce všechny okolnosti a činy, za které nezodpovídala a nemohla je ovlivnit.

Rudovlasý byl připravený se na oplátku obětovat, darovat všechno... ale jen pokud získá milující náruč, která ho přijme přesně takového, jakým je. Vyčítat mu, co musel udělat, aby přežil, se rovnalo doktorově ponižování.

I kdyby s ním odešel a teď žil někde v Jižní Americe – ne, že by si to místo dokázal představit –, tak by to bylo stále stejné. Říkal by mu, že je děvka, připomínal, že ho zachránil, třeba by mu zajistil bezpečný klidný domov, ale jen proto, aby si od něj mohl brát lásku s důrazem na věčnou vděčnost. Tím by zamezil, aby mu Rusalka mohla cokoliv dát sama od sebe; to všechno jinak přirozené by odsoudil, že by to bylo jen jako snaha se odvděčit a prošení o odpuštění za to, že se Rusalka narodila Rusalkou.

Jenže Kljujev si nevybral, aby se narodil jako Rusalka, tak se za to nikomu nemusel omlouvat! A smrtelně se neprovinil, aby měl být komukoliv vděčný, že ho nechal žít. Necítil to jako přirozené, aby se pořád někomu omlouval a cítil se vděčný.

Ano, nebyl hrdý na některé své činy, které udělal aby přežil. A opravdu potkal několik dobrých lidí, kteří k němu byli nezištně laskaví. Ale nemohl žít se stálým pocitem viny, že se narodil jako muž z rodu Rusalek. Stačilo, že občas se vinil z toho, že na úkor jiných Rusalek právě on přežil...

Co Gromovovi mohl nabídnout?

Nemohl mu nabídnout přátelství, protože to stálo na tom samém jako láska. Neustále výčitky by i přátelství udolali. Mohl mu nabídnout jen tělesnou blízkost. A to jen do takové hloubky, jakou bude Gromov schopný přijmout. A to černovlasému muselo stačit. I Kljujevovi nakonec – jen si bude muset připomínat každý den, že nemá chtít dávat víc v naději, protože kolik dostane na zpátky je přesně určeno.

Vstával tedy do nedělního rána se střízlivým pohledem realisty. Usínal s pocitem křivdy a stísněnosti, ale ráno přece jen bylo o dost lepší. Již necítil potřebu odejít a neschopnost s Jurijem sdílet jeden pokoj.

Ovšem Gromov vypadal, že se mu v nemoci přitížilo. Byla neděle, vstávat nemusel, ale i když spal, neklidně se převaloval, potil se a trochu ze spánku sýpal. Působilo to, že se nakonec jeho nachlazení více rozmohlo. Všeléčivá vodka nakonec nepomohla.

Kljujev kvůli němu nakonec vstal brzy – později, než ve všední dny, ale dříve než skutečně musel – a šel mu uvařit čaj. Dal mu do něj kromě alkoholu i med a trochu másla. Pak ho vzbudil na tak dlouho, aby ho donutil všechno vypít a převléct se do suchého. Zakryl ho i svou pokrývkou a políbil na čelo.

„Jsem rád, že je mezi námi všechno v pořádku,“ pousmál se na něj černovlasý.

Kéž by mohlo. A Kljujev se jen utvrdil v tom, že ten vztah nemohl vydržet. I když se na něj usmál na oplátku než odešel, věděl, že si tuhle službu pro něj bude pamatovat – to znamenalo, že pokáždé, když jeden pro druhého něco udělá, zapíše si to na seznam místo toho, aby to dělal nezištně a přirozeně z lásky.

Zinaida ležela v posteli a vyhřívala se v teple v náruči svého manžela. Věděla, že brzy jim začne zvonit budík, ale nejraději by ho už teď zaklapla a úplně ignorovala, že i když je neděle, stejně musí vstát a nachystat nejprve snídani, poté oběd. Chtěla jen dál ležet a užívat si, že má svého manžela jen pro sebe. Konečně – tolik potřebovala znovu se cítit bezpečně v jeho náručí.

„Štěpo,“ šeptla nakonec tiše a v odpověď jí přišlo zamručení. „Co kdybychom se potichu oblékli a utekli jim dřív, než se probudí?“ zeptala se pak, přičemž mu vtiskla polibek pod bradu. Odpovědí jí bylo další zamručení. „Měla jsem nám včera tajně namazat chleby na cestu.“

Šokalskij se začal tiše smát, nejspíše vnímal mnohem víc, než si jeho žena myslela. Našel její rty a líně jí políbil. Poté se odtáhl, aby mohl zaklapnout předem budík, a znovu se přitulit. „Kam bys chtěla utíkat?“

„Někde, kdy bychom byli sami?“ navrhla a znovu se rty přesunula na jeho krk. „Je hrozné, že Boris mi teď přijde z tvé rodiny jako ten nejméně otravný.“

„Mám žárlit?“ zajímal se světlovlasý a zívl. Dostal se nad svou ženu a boky vnikl mezi její stehna.

Ta jen zakroutila hlavou a natáhla se, aby se vpila do jeho rtů. Objala ho pažemi kolem krku a spokojeně zavřela oči. Opravdu se jí líbilo v tom hřejivém obklíčení. „Víš, o čem jsem přemýšlela?“ zeptala se pak a pomocí polibků se přesunula k jeho oušku. „Jak by to asi vypadalo, kdyby Zoja byla naše?“ ani nevěděla, proč se jí to tak z ničeho nic vybavilo, když na to poprvé a naposledy myslela před několika dny. „Myslím tím,“ upřesnila a stehnem se otřela o jeho bok, „jak bychom spolu lehávali před válkou.“

„Vracíš se k představě, že jsem se tě bál? Líbí se ti?“ prohodil žertem muž, než se nad její otázkou zamyslel. „Kdybych býval zjistil pravdu, asi bych ji běžel říct matce, pokud bych se tě nebál natolik, že bych toho nebyl schopen. Ale bál jsem se tě z části hlavně proto, že jsi byla dívka.“ Přiznal nakonec a dodal: „Měl jsem tehdy jen minimální zkušenosti a nikdy bych... nikdy bych tě do ničeho nenutil, protože tehdy jsem nepil a nebyl v tak těžkém psychickém stavu, jako jsem byl tehdy, když jsem málem...“

Položila mu prst na rty a nepatrně se pousmála. „Nepřišel bys a neřekl, že nemáme jinou možnost, než se vzít,“ prohodila pobaveně, „chudák nikdy nenarozená Zoja.“ Pohladila ho po tváři a zadívala se mu do očí. „Mladí kluci dělají hlouposti, třeba by se naskytla příležitost a já bych neřekla ne. Stačila by jediná noc.“

„Za předpokladu, že bych věděl, jak se to dělá,“ prohodil – bylo to docela obtížné se o něčem takovém bavit, protože se oba snažili pracovat s myšlenkou na sebe skutečné, ale pletlo se to plození Zoji mezi reálnou ženou a Štěpánem. I když byla pravda, že nakonec nejspíše ani jeden nebrali Zinaidu jako jen muže Rusalek, ale byla svůj vlastní element pohybující se ve vlastním jsoucnu. „A i kdybych věděl, nebyl bych na to dnes dvakrát hrdý.“

„Hrozný zážitek, který by vedl k těhotenství a k těžkým časům s tvou matkou,“ zhodnotila to Zinaida a zakroutila hlavou, „teprve tehdy bys měl důvod se mě bát.“

Šokalskij se zasmál a přesunul se tak, aby svou Rusalku mohl políbit na bříško. „Miloval bych tě,“ zašeptal do její kůže, než si tam položil hlavu, „asi bych tehdy ještě nebyl schopný se za to postavit a stejně bych odjel, ale... byla bys pro mne – stejně jako jsi teď – důležitější než má vlast.“

Starší ho počechrala ve vlasech a usmála se. „Možná bych ti pak dokázala dát tolik, co ty dáváš mně, kdybych vychovávala naše dítě za války.“

Štěpán ji políbil pod pupík a znovu se vytáhl nahoru, aby viděl do její tváře. „Vím, že bys to udělala, kdyby taková situace nastala, Zinečko,“ políbil ji na čelo. „A já bych se vrátil jako muž a ty by ses mne nemohla nabažit, až bychom měli více dětí, než má sestra.“

Zinaida se tomu rozesmála. „A vypadala bych podle toho... a vy byste se se Sašou nemuseli hádat o ženách a jejich kráse.“

Korněv už seděl za stolem, když Šokalskij vešel do jejich kanceláře. Vypadalo to tam jinak než ostatní dny. Jindy tam byl pořádek, ale teď byly oba dva stoly zaskládané složkami. Pozdravil, ale odpovědi – a to celkem chladné – se mu dostalo, až když zavřel dveře.

Alexandr ho pozoroval, jak si sedal, ale nic neříkal, dokud mu světlovlasý neoplatil pohled. „Co to má být?“ zeptal se nakonec a poklepal prsty na štos, který mu ležel na stole.

„Tohle jsou nové případy, které nám byly po tvé žádosti zaslány z okolí,“ odpověděl mu Korněv. Šokalskij si myslel, že se na něj zlobí, ale pravda byla taková, že jen celá situace se zdála příliš vážně na jakákoliv milá slova.