[ff YOI] Kdyby raději mlčely...

Protože jsem si náhodně všimla, že na tumblru jedna má čtenářka reblogovala ode mne nějaké otayuri, a že ačkoliv mám k samotnému YOI dost rozporuplné pocity, mám ráda Jurije a Otabeka; tak jsem na ně něco napsala.

Přeji příjemnou četbu.

Fandom: Yuri!! on Ice

Postavy: Yuri Plisetsky, Otabek Altin

Varování: -

Kdyby raději mlčely...

Jurij se z dlouhé cesty autem cítil unavený, proto si hned po večeři šel lehnout. Několik dnů, možná i týdnů se vlastně vůbec neměl čas zastavit; stále měl co dělat, ať to byl běh a posilování, balet, samotné krasobruslení a nebo dokonce dohánění školy. Nebylo to vůbec o tom, že by s dědou netrávil večery rád, jen prostě ho nepohodlné cestování připravilo o ten zbytek sil, co si pro něj šetřil. A tak ležel na levém boku ve svém starém pokoji na posteli pod dvěma peřinama, zakrytý až po bradu, jak byl zvyklý spávat.

Dříve by mu ta poloha společně s únavou přinesla spánek hned, ale od toho, co se tehdy Viktor rozhodl nevrátit do Ruska, míval spoustu myšlenek a pocitů, když tak ležel sám a ve tmě. Cítil se úzkostlivě. Snad na něj tvrdě dorazilo dospívání nejen svou vzdorovitou fází, která s ním občas doslova mlela, ale i tou těžší, citově náročnější.

Myslel si, že zlatá medaile ten pocit úplně zažene, ale nebylo to tak úplně pravda... možná dokonce ho v jistém ohledu zesílila. Dokud se hnal za tím, že chce být nejlepší, nejméně neměl čas si připouštět pocit, že něco potřebuje, ale míjí to. Zatímco teď měl své vítězství – a věřil, že bude jedno z mnoha, pokud na sobě bude i nadále pracovat –, ale jakmile vyprchala prvotní radost zase se objevila úzkost.

Nevěděl, co by proti ní měl dělat. Hlavně, když potřeboval spát, těžko ji mohl zahánět aktivitou. A spánek, v kterém ho rušila, potřeboval.

Ani si neuvědomoval, kdy to bylo poprvé, co se mu ji podařilo částečně obelstít.

Možná to ani nezačalo kvůli pocitu úzkosti, ale protože se s Otobekem dohodli, že budou v kontaktu. A tak si Jurij občas pomyslel Co by na to řekl Otabek?, a když si myslel, že by to Kazacha mohlo zajímat, tak mu i napsal. Starší byl na odpovědi skoupý, a pokud odpověděl, většinou o několik hodin později. Proto si Jurij dost často na svou otázku vymyslel Otabekovu odpověď sám a popravdě většinou mu jeho představa přišla zábavná – starší by nejspíše nebyl rád, kdyby věděl, že slouží jako vtipná postavička v Jurijových myšlenkách.

Nicméně se nějak stalo, že tenhle Jurijův vnitřní Otabek pomáhal, aby se mu lépe usínalo, i když prvotně k tomu vůbec nesloužil. Jurij vážně netušil, kdy se to stalo poprvé, ale nejspíše v rozespalosti si tak znovu vzpomínal na nějaké zážitky ze svého života, zabloudil myšlenkami na čas strávený s Otabekem... a uvědomil si – nejspíše už téměř spící –, že by vlastně bylo příjemné, kdyby ho starší mohl objímat před spaním.

Trvalo to nějakou dobu, než se přestal cítit zvláštně – a hlavně tak nějak nesprávně vůči Kazachovi, že na něj myslí před spaním a zneužívá ho, aby lépe usnul –, ale nakonec tu představu používal jako zbraň proti úzkosti zcela záměrně.

I teď, jak tak ležel, mu stačilo pootevřít jednu dlaň a uvelebit se s pocitem, že černovlasý leží za ním – protože když ležel za ním, tak ho samozřejmě neviděl –, a jak přes Jurijovy boky má jednu paži přehozenou, tak drží ho za ruku.

Trvalo to opravdu jen minimum času, než spokojeně usnul.

Jurij další den zaspal, protože toho opravdu dospával hodně. Probudilo ho, jak si jeho dědeček v obývacím pokoji pouštěl televizi. Když se snažil znovu usnout, zjistil, že hlavním důvodem jeho probuzení nakonec nebyly zvuky, ale jaké mu bylo pod peřinou horko a že se zpotil. Mohl za to děda, který se rozhodl mu udělat větší pohodlí, když ho zase jednou měl doma, a dal si tu práci, aby zatopil hned ráno. Přičemž Jurij věděl, že dokud není mnohem větší zima, tak sám sobě topí jen na večer, aby se dům prohřál předtím, než jde spát.

Vstal z postele a vyhrabal ve skříni nějaké staré tričko, košili a kalhoty. Oblečení, které původně ani nebylo jeho, ale když byl u dědy, tak mu stačilo a nezajímal se, po kom ho podědil. Nějak mu přišlo nepatřičné, aby po domě chodil oblečený moderně – stejně by ho děda poslal se převléct z těch drahých šatů hned, jak by po něm chtěl pomoct s některou domácí prací.

Podal si mobil, který měl na nočním stolku a jen pro zajímavost se prohlédl v přední kameře. Vypadal tak obyčejně. Na svůj věk, že je Rus a žije s dědou na venkově. Přesně takhle nejspíše vypadal jeho otec, když vyrůstal v tom samém domě.

Nedalo mu to. Vyfotil se a poslal tu fotku Otabekovi s popiskem: Připraven jít kácet stromy! d:-) Chvíli se díval na displej, jestli se nestane zázrak a starší mu neodepíše hned, ale i když právě nejspíše měl pauzu na oběd, tak se toho Jurij nedočkal. Nakonec si mobil jen strčil do kapsy a vydal se za dědou.

"Dneska sis pospal, Jurko," uvítal ho děda, i když reálně bylo teprve devět hodin a to by určitě jiní mladíci jeho věku ve volný den spali ještě déle, "běž se nasnídat, toho tvého ovsa od minula jsem se ani nedotk." Dědův hlasitý projev probudil Jurijovu kočku, co staršímu muži spala na klíně. Protáhla se a vydala za svým páníčkem, který si odložil mobil do křesla, kam se hodlal usadit, až bude mít hotovou snídani. "A nebo je tam chleba, máslo a marmeláda – kdybys chtěl skutečně posnídat."

Jurij se sklonil, aby si vzal do náručí kočku. Nevěděl, jestli je falešná nebo mstivá, ale kdykoliv byl u dědy, tak spávala s ním, protože – ačkoliv mu ji koupil – on sám tvrdil, jak kočky nemá rád a vůbec ne ty, co ani myši neloví.

"Něco si vezmu," odpověděl mu jen, protože bylo zbytečné se s ním bavit o speciální dietě, jakou musel jeho vnuk držet. Vytahoval pak, že když nebude Jurij pořádně jíst, nikdy nevyroste v muže.

I s kočkou se pak vydal do kuchyně, aby si do starého rendlíku na plyn dal vařit mléko s vločkami a postupně tam přidával sušené ovoce a ořechy, které našel ve spíži. Jakmile měl svou snídani na talíři, do hrnku si dal dědův silný hořký černý čaj, aniž by si ho osladil nachystanou zavařeninou a vrátil se za ním.

V televizi opakovali cyklus o Velké vlastenecké válce, sám Jurij viděl některé díly i třikrát; ani si nedokázal tipnout, kolikrát už to musel vidět děda. Ale nevadilo to ani jednomu z nich, každý díl dokumentu byl dobře zpracovaný a Jurijovi hodně pomáhaly v dějepise. Zatímco jeho děda si válku pamatoval z dětství, a často se mu něco díky tomu vybavilo, aby o tom mohl povyprávět svému vnukovi.

Kočka se vrátila za starším mužem, takže Jurij měl dost prostoru, aby si mohl položit talíř do klína a zatímco částečně vnímal dokument o Kurském oblouku si prohlížet na mobilu, co je nového. Připojení měl jen přes mobil, protože jeho děda neměl internet zavedený – Jurij začal trávívat spoustu času mimo domov kvůli krasobruslení ještě předtím, než se jako dítě mohl neobejít bez počítače, tak mu ho děda nikdy neměl potřebu kupovat.

Otabek Jurijovi stále neodpověděl. A na sociálních sítích, kam chodil a měl přidané své známé, se nedělo nic zajímavého. Dokonce ani Viktor s Yuurim nezveřejnili od včerejška žádnou ze svých hrozných (!!!) zamilovaných fotek.

Jurij chvíli jedl s pohledem na televizi, protože novinky na mobilu ho nebavily, než ho napadlo se podívat, jak vlastně fanouškové reagují na to, že Otabek – ačkoliv je opravdu dobrý krasobruslař – se tak málo pohybuje na internetu.

Protože samotného Jurije to opravdu vytáčelo. Otabek sice měl twitter, ale psal si tam možná jednou za týden a to jen aktualizace o svém trénování. Vůbec nic osobnějšího – reálně to z něj i těžko tahal Jurij ve zprávách.

Zadal jeho jméno do vyhledávače a vyjelo mu několik různých fotek, které už dávno viděl. Klikl na jednu spíše nepovedenou ze soutěže, kde byl zrovna v rotaci a jeho výraz byl k popukání – a Jurij ji potřeboval vidět, aby si řekl to své: Jak by na ni reagoval Otabek? –, díky čemu ho to hodilo na nějaké anglicky psané fórum. Kupodivu o Jurijovi.

Počkal, až se načtou komentáře u fotografie a hledal, zda si někdo kromě něho myslí, že ta fotka je naprosto legendární. Přece v tom nemohl být sám!

-: to snad nemyslíte vážně, že by Yurotchka mohl něco mít s tímhle zjevem?!

-: taky příliš nefandím otayuri

-: právě! Vždyť je mu teprve patnáct.

-: Je to hnusnej pedofil!

Jurij příliš nerozuměl, o čem tam mluví, tak si "otayuri" vyhledal, aby zjistil, o co přesně tam jde. To, co se na něj vyvalilo, ho rozhodně příliš nepotěšilo. Nějaké upravené fotky a často dost nepovedené malby jeho a Otabek, všechno takové, aby to vyznívalo, že spolu chodí.

Světlovlasý vůbec nevěděl, jak se má cítit.

Už byl částečně za tím, že se na internetu o něm píší různé věci, co nejsou pravda; a se svými fanarty se také setkal nejednou, většinou dokonce bylo i milé, že se o něj někdo tak zajímá. Ale tohle bylo jiné – tady někdo měl nějaký zájem o jeho intimní život a – jak později zjistil – nepárovali ho jen s Otabekem.

Býval by to nejspíše i přešel jen s malým rozzlobením, ale nejvíce ze všeho ho nakonec rozčílilo, že spousta z těch postů mělo v sobě ten samý názor, že Jurij není dost starý, aby s někým chodil. Že není špatné ho s někým párovat, i když s ním není, ale je špatné ho s někým párovat, protože je mu teprve šestnáct.

Nebylo na tom přece nic špatného! Nebyl dítě. A spíše naopak – pokud v jeho věku ještě neměl s nikým vztah, tak už to začínalo být problém, protože kdy jindy než v tomhle věku měl získávat zkušenosti, kdy jindy to všechno měl zažívat poprvé...?

Když to na sebe nechal skutečně dopadnout, tak si musel připustit, že od dětství se věnoval výhradně krasobruslení a už teď na něj dopadalo, že kvůli jedinému zájmu nestihl prožít a naučit se, co jiní v jeho věku už měli za sebou. A s tím, jak málo se seznamoval se stejně starými lidmi v jeho okolí, mohlo se stát, že se jednou – třeba až skončí se soutěžením, i když to mělo být až za dlouho – ohlédne a zjistí, že nemůže s nikým být, protože to neumí? Bude pak už muset být navždy sám?

Mezitím v Rusku – Jurij káci stromy z postele. Přišla mu konečně odpověď od Otabeka. Tak přece jen ten bastard trochu věděl, co se na internetu děje. Jurij měl docela rád tyhle videa o ruském životě a nebo vtipy na sovětské Rusko – občas byly tolik trefné, že by se jim určitě zasmál i jeho dědeček, kdyby mu je někdo ukázal.

mezitím v kazachstáně – otabek dojí hřebce :P* Vrátil mu mladší hned, trochu jej to rozptýlilo – Otabek byl ten jediný nový kamarád, kterého si za posledních několik let udělal –, i když stejně stále cítil zlost na své fanoušky. Bylo to možná i horší než ta skupinka slečen – pravděpodobně stejně starých nebo mladších – které by s ním chtěli chodit; ty staré matrony, které mu zakazovaly s někým být, protože je příliš mladý! Staré panny – určitě!

Ani nečekal, že na to Otabek nějak zareaguje. Proto se opřel do křesla a zadíval se na animaci v televizi, jakým způsobem (z boku) a na jakou vzdálenost (500 metrů) se musely sovětské T-34 přiblížit k německým Tigerům, aby prorazily jejich pancíř. Zatímco naopak Němcům stačily 2 kilometry a čelní zásah.

Bylo to, jako kdyby mu děda dával kázání o tom, jaké hlouposti řeší. Jak nic z toho, co si o něm lidé na internetů myslí, nemá vůbec váhu. A zvládal to beze slov. Přesto přesně dokázal vystihnout chvíli, kdy to Jurij potřebuje.

Nechal to být a dojedl svou snídani. Přestože slyšel fakta, stejně si vůbec nedokázal představit a pochopit, jaké to muselo tehdy být. A cítil se zvláštně rozpolceně. Na jednu stranu věděl, že se mu nic tak hrozného neděje, na druhou stranu to ale byl jeho život, a proto jej to silně zasáhlo.

Přece jen si o tom potřeboval promluvit. hej! potřebuju se tě na něco zeptat. máš chvilku? odpovíš mi hned? Něco uvnitř něj věřilo, že Otabek by mu byl schopen i přiblížit, jaká je válka. Svěřil se mu, že nějací jeho příbuzní jsou pastevci a žijí tradičním způsobem, a že tam občas tráví čas – musel tak více vstřebat filosofii a hodnoty dřívějšího života. Přece jen se zdálo, že na rozdíl od Jurije žije více v realitě než online. I když byla otázka, jak to mohl stíhat – Jurij to nejspíše ani už neuměl.

Nebylo to hned, ale přece jen nakonec přišlo: Zrovna obědvám, tak pokud chceš, abych měl z toho žaludeční vředy... Jurij se zamračil a skousl si ret. Mohl o tom mluvit jen s Otabekem. Nikomu jinému ze svých známých nedůvěřoval a dědeček by neměl dost mladiství názor.

Můžeš mi i zavolat. Ten dodatek nakonec byl důkaz, že Jurij staršího ve skutečnosti neotravuje. I když se tak Otabek snažil ve zprávách tvářit. Někdy byl příliš vážný a zdálo se, že nemá smysl pro humor, jindy si zase z Jurije utahoval, ale stejně měl mladší pocit, že opravdu stojí při něm. A oba si cení jejich přátelství. Proto mu mohl důvěřovat.

chci jen vědět tvůj názor... myslíš, že jsem moc mladý, abych s někým chodil?

Ne.

a měl sex?

Tentokrát odpovědi trvalo déle, než přišla. Ta první koneckonců byla nevídaně rychlá. Myslím, že u vás je to zákonné od šestnácti, nebo ne? Otabek měl pravdu. Jak mohl být na to mladý, když už ani stát proti tomu nic neměl? Tak co si ty fanynky myslely a o co jim šlo? Kdyby Otabekovi bylo čtyřicet, tak by to chápal. Ale rozdíl dvou let byl zanedbatelný.

Otabek stále něco psal a mazal. Jurij by celkem zvědaví, co mu k tématu ještě pošle. Nakonec mu došlo jen: Neudělej žádnou blbost.

radíš z vlastní zkušenosti?

U mě zatím žádný pokažený zářez. Ale bratranec se musí ženit. Navíc to už není jen o dětech, nemoci... prostě si dej pozor. Nějaké kázání se od staršího dalo čekat.

Jurij cítil, jak se mu vlilo horko do tváře, když mu došlo, co mu právě Kazach řekl. A asi to nebylo nic zvláštního a nečekaného, ale slyšet to vyznělo úplně jinak. Otabek už nebyl panic.

(Jak? Proč? S kým?)

Světlovlasý odložil telefon, tentokrát ovšem televizi nebyl schopný vnímat.

Možná mu Otabek tak málo odpovídal, protože měl přítelkyni, s kterou trávil čas a dělal tohle všechno, na co byl podle internetu Jurij ještě mladý. A možná jejich přátelství nebral tak vážně, protože Jurij pro něj byl jen děcko, před kterým nemohl mluvit o svém dospělém životě. (Přesně tak s ním jednal i Viktor; tvářil se, že mu jde o trénování a krasobruslení, a zatím s Yuurim měl milenecký vztah.)

Při tom pomyšlení se mu úplně sevřelo srdce.

Tentokrát neležel a nesnažil se usnout, ale tak silnou úzkost ještě snad nikdy necítil. A věděl, že tentokrát si už nemůže zavolat žádného Otabeka na pomoc, protože ten na světě nebyl pro něj, aby mu byl nejlepším přítelem. Patřil nějaké holce, s kterou měl sex. Páry vždy mají oči jen pro sebe a Jurijovi, protože byl sám, nezbývalo, než být z kola ven.

___

* v Kazachstáně je populární (Kazachstánci žijící tradičním životem jsou schopni vypít až pět litrů denně) slabý alkohol z koňského mléka; něco jako když u babičky býval na plotně vždy hrnec s černým čajem nebo bílou kávou, z kterého se nabíralo šufanem :)