Asi jsem se odnaučila mluvit...

... aneb Ani název článku nevymyslím? // osobní, o psaní, o j-rocku (?)



Někdy je opravdu lepší mlčet, že? (Mám dojem, že trochu jsem to své komentování pod YoI-ff přehnala a možná i místo, abych se svezla na populárním fandomu, jsem i své stálé čtenáře přesvědčila o tom, že jsem netolerantní homofób. Což nemám pocit, že bych byla, ale možná tak působím? Smůla.)
Ale mně se už nějak těžko celkově mluví. Možná mám pocit, že nejsem slyšena, nebo jen jsem příliš mrtvá uvnitř, abych plýtvala síly na rozhovor; nebo nemám o čem mluvit, protože skutečně nechci mluvit o sobě. (A to je důvod, proč psát osobní články, že? Ale tenhle je spíše o psaní!)

Víte, co mám ráda? Jak byly ty velké mrazy, tak jsem chodila k památníku na kopci, je tam větrno a závěje, a v létě je to tak 15 minut (v zimě při samém stoupání a v závějích tak 30 a víc...), takže to není daleko. Ale když tam člověk jde, má úžasně prázdnou hlavu, žádné uchopitelné myšlenky, protože se soustřeďuje jen na tempo chůze a zdolávání terénu.
A pak když je úplně na kopci, opře se zády o památník, aby byl v závětří (opravdu tam silně fouká, že se těžko jde, a jeden by možná i z toho měl omrzliny), a je prostě šťastný, že tam došel... vždycky se tak opírám a (představuju si, že jsem voják, protože to tam úplně vypadá jako z filmu o válce na východní frontě) říkám si, že bych tam mohla spočinout a umrznout a je to uklidňující. Opravdu uklidňující pocit, protože oproti tomu větru a námaze stoupání, tam člověk jen stojí za tím památníkem, je mu teplo a tělo odpočívá.
Přestože se nakonec vracím, tak mám úsměv na rtech. A když dorazím domů, tak unavená a promrzlá stále mám úplně prázdnou hlavu; a tak příjemně unavené tělo. Jsem spokojená. (A možná proto velká část mé duše nejvíce touží žít někde na samotě a každodenně překonávat životní překážky života v divočině. Asi ta část, která je mlčenlivou a mužskou - jenže o takovém typu hrdiny se těžko píše, tak možná proto se moc nemám do mluvení.)


- o psaní - // povídky z 2. světové

Napola, Generation War:
Vlastně víceméně všechno, co chci říct se týká tohoto sestřihu.

Kde začít?

Zůstanu zprvu ještě trochu v osobnější rovině. Většinou vůbec (nebo si to alespoň neuvědomuju) se nenechám chytit nějakou anglicky zpívanou písní od někoho, koho vůbec neznám... ale v téhle písni se úplně nacházím.
Asi jen s tím rozdílem, že já už ani nenacházím hlas... žádné "So I’ll use my voice, I'll be so fucking rude". Prostě se jen cítím, že všechnu svou vztahovou (i kdyby ne mileneckou, tak hlavně přátelskou) energii jsem už vyplýtvala na někoho, kdo si ji nezasloužil... a nedokážu se přinutit, abych byla vřelejší, abych toho chtěla více dávat, prostě jen se cítím vyhořele a unaveně. Možná i neschopně se k někomu přiblížit (nechat někoho přiblížit se ke mně).

Možná proto mám nějaké to spojení s tímhle sestřihem. Ale hlavně teda Napola je film, který mám ráda už mnoho let a stále se na něj jednou za čas můžu podívat a opravdu si ho užiju. A podívala jsem se i na Generation War, což je také velmi hezká německá válečná minisérie.
(Zajímavý fakt: Znám zajímavým způsobem moderní německé herce. Jak se tak dívám na další filmy Friedricha a Albrechta z Napoly, tak pak se mi stane, že třeba v Rudém baronovi se setká bratr Albrechta z Generation War s Fridrichovým milencem z filmu o "teplých" policistech. xD)
Já vlastně nevím, kolik znáte Napolu, zmiňovala jsem ji nejednu - nebo ne? A nemyslím si, že je tu tolik čtenářů, co by se dívalo na válečné filmy tak často jako já. Ale určitě něco - i když ne všechno - můžete vidět i v tom sestřihu.

Je to velmi inspirující. (Asi i potřebné, protože eruri-ff z druhé světové, co jsem četla, přestalo vycházet a Albrecht s Fridrichem jsou trochu jako Levi s Erwinem; tak mi prostě chybí něco válečného na čtení.) To propojení je prostě takové dojímavé.
(Tak tady uvedu nějaké spoilery k těm dvěma filmům.) Friedrich je árijský typ, dobře stavěný pro výcvik a mnohem méně si uvědomující, jaká je realita za elitní Hitlerovou školou. Zatímco na Albrechta - protože má vysoce postaveného otce - doléhá tíha celé války mnohem víc; více o tom přemýšlí, možná je slabší. (A na konci Napoly se utopí.) Ale jak je to propojené s Generation War, tak to dostává ještě další rozměr dobrého příběhu. V druhém filmu Albrecht/Fridhelm jde se svým starším bratrem do boje, má v sobě stejnou zádumčivost, která se ovšem nakonec mění v jakousi odevzdanost a smíření s tím, že se musí zapojit do "krutostí" války (a mnohdy úplně bez jakéhokoliv smyslu - scéna, kdy dobíjejí nějakou pozici, zemře celá jeho jednotka, a na té pozici reálně nic není), kdy nakonec asi zbytečně umře jako nacista, protože asi stejně po tom všem, co udělal, by ho jiný osud nečekal (nebo by se s tím sám nedokázal smířit?).
Tak si myslím, že by to rozhodně byl zajímavý příběh. Nebo lépe řečeno - ten sestřih vnímám jako příběh. Kdyby v tom momentě, kdy Albrechtův otec ho chtěl za trest poslat na frontu, by ho tam opravdu poslal... a ten by se tam změnil, jako se změnil Fridhelm. A pak by se sešli s Fridrichem a ten by už Albrechtovi nedokázal přinášet to světlo a přátelství, protože - i kdyby to bylo třeba jen několik měsíců - už uplynulo spoustu času a Albrecht poztrácel všechno, kým byl před východní frontou.
A protože nemám čas ten příběh napsat, tak se jen dívám stále dokola na ten sestřih a úplně se nechávám dojímat, jak by to byla úžasná povídka. :)


Těžkopádní pro lidské:
Dneska jsem se dívala na - překvapivě xD - nějaký válečný film a úplně mne chytla chuť si napsat ff na Těžkopádní pro lidské. Ano, slyšíte dobře, zase bych si chtěla napsat ff na vlastní povídku! A to vám dlužím kapitolu a jsem tak v polovině jejího psaní (reálně mne čekají dvě scény, do kterých se mi nechce, tak jejich napsání odkládám).

Nicméně se mi úplně líbí představa, jak by Štěpán, ještě jako špión u SS, byl na východní frontě (kde reálně nikdy nebyl, protože celou dobu pracoval v Německu, kde měl přístup k tajným informacím) a dostali by se do nějaké vesnice, kde by se na čas ubytovali. A on jako důstojník by byl ubytovaný v nějakém stavení, které by třeba patřilo Zinaidině/Nívilově rodině (což se taky nikdy nestalo, protože Semjon se nikdy nevrátil; a zeměpisně to taky nesedí).
Představuji si, že by Zina/Nívil byl bez nutnosti se tvářit jako žena, chlapecký; starší z bratrů, přesto žijící v domě nevlastního otce, čímž trochu odvržený, (a nemůžu mu odpárat černé vlasy, přestože to není jeho přirozená barva xD), nedostupný a skrývající svůj strach za ignoraci a opovržený.
A samozřejmě, že by se dali ti dva dohromady. Protože Zinečka a Štěpa patří k sobě. :) A Štěpán by mu prozradil, že je špión...
Tenhle příběh se mi také strašně líbí.
(Jsem tak na jedné ze svých procházek říkala svému mozku: "Mozku, proč ty mi vždycky vnukneš tak skvělý nápad na knihu* hodnou světové literatury, když víš, že to stejně promrhám na gay porno?!" Ale tohle - to ani nepromrhám, protože opravdu mít x povídek, co si vyžadují větší délku a spoustu času, nestíhám.)
A kdybych tu povídku chtěla uzavřít třeba tak, že by se spolu setkali po válce; tak by se tam objevil i aspekt, že všichni určitě Nívila odvrhli, protože se kamarádil s Němci. (I když, kdyby se to třeba dělo na Ukrajině, tak zrovna tam za 2. světové platilo něco jako "Ukrajinec horší Němce"=Poturčenec horší Turka..)

___
* Přestože bych správně měla dopisovat Daéovu krev, když jsem se tak zařekla, že to opravdu bude má kniha, co se pokusím vydat (ale ztroskotala jsem na tom, že nerada píšu děj, co vymyslím xD a raději nechávám týden od týdne postavy dělat si, co chtějí, aby mi zaplnily kapitolu, co mám vydat na blog...); tak mne napadlo skvělý nápad na psychologické drama, které by bylo fakt úžasná kniha (kdyby šlo vydat, protože bohužel od něj nejde odpárat "vztah" a ten já bych tam chtěla homosexuální, ale to je v rámci reálného vydání náhrobní kámen).
___

- j-rock -

V sobotu jsem byla na j-rockovém srazu v Praze a úplně jsem byla mile překvapená, jak to tam bylo živé a příjemné.

Stala se mi taková věc, když jsem byla v prosinci na clubbers, že jsem to přehnala s absinthem. To není hlavní sdělení. Hlavní sdělení je, že jsem pochopila, že dříve se zvládnu otrávit alkoholem, než se stane, aby alkohol udělal pro mne ty lidi kolem mne zajímavější a takové, abych s nimi chtěla trávit čas. (Samozřejmě to neplatí na všechny.) A teda, že mi nejen alkohol nepomáhá v mém vztahu k společnosti, ale ani mi nepomáhá proti bolesti kyčle. (Říkala jsem, že občas nemůžu vstát nebo kulhám, protože mne bolí kyčel?)**
Ale proč to říkám? Úplně jsem vážně něco takového nečekala, ale ten j-rockový sraz byl tak skvělý, že se mi tam opravdu líbilo a cítila jsem se dobře mezi těmi lidi, přišli mi sympatičtí a (i když fakt jsem dosti málomluvná posledních několik let a připadám si asi i díky tomu nudná) chtěla jsem se s nimi bavit.

___
** Na nový rok jsem si dávala na FB tohle:

Novoroční předsevzetí jsem zformulovala jako "chci být silnější, tvrdší... a větší kokturna/čurák" xD, ale pak jsem narazila na tohle video a úplně mám chuť trochu se vyzpovídat ze srdíčka na ten Nový rok.
"Visual-kei je místo, kde se cítím doma."
Čím dál víc se cítím odcizená, osamělá, nikde nepatřící a celkově příliš jiná (i mezi těmi, co se považují za "nenormální"). S lidmi si nerozumím, protože s hlavními třemi zájmy "kočky", "muži, co se převlékají za ženy" a "válka/vlastenectví" musím vždycky část své osobnosti popírat, abych se mohla s někým bavit. Ničí mne před muži předstírat, že jsem "jen" žena, i když jsem nejméně stejný muž jako oni. A tak se reálně dříve otrávím alkoholem na akcích, než (s výjimkami) začnu ty lidi okolo alespoň snášet. Štve mne, jak se lidi tváří, jak jsou strašně důležití a nedokážou se uvolněně bavit. Vždyť jsme si každý prošli určitě trýzní lidského bytí, tak proč se tvářit trvale tak vážně...
Ale je tu pro mne visual-kei. Není to jen o té "lahodné" hudbě a ještě lahodnějším vzhledu xD, ale o tom, že je to stejný myšmaš jako jsem já. Jsou přirozeně překombinovaní, šílení, přes vážnost některých témat se dokáží vyblbnout, sami mají zvrácenou sexualitu a mnohdy dost nejasné pohlaví... a prostě mi dávají pocit, že jsem doma. Na místě, kde je mi rozuměno; kde jsem v bezpečí; kde cítím a miluji... Je to pro mne taková oáza. :)
A pak prostě... když to se mnou nesdílíte, tak těžko mi můžete rozumět. Těžko si někdy budeme blízcí. Když se od toho odvrátíte, prostě nikdy vás nepochopím a vnitřně vás nesnáším. Tenhle styl je prorostlý mou duší. Je pro mne snadnější vám ukázat nějakou kapelu/klip, než vás seznamovat s rozporuplností mé vlastní osobnosti.
Takže tento rok budu větší čurák, protože už nebudu brát na lidi ohledy, že bych pro ně mohla být ve své pravé podobě těžko stravitelná. xD (Ono mne to popírání své celistvosti fakt vnitřně bolelo.)

A k tomu mne ještě napadlo tohle video.

Hlavně ten začátek. Bylo to na konci roku, co jsem měla opravdu těžké chvíle... a asi to bylo v nějakém tom rozhovoru, proč odmítám jít za psychiatrem a brát prášky, kdy jsem mamce říkala, že s tím dělám, co můžu a že mám vlastní cestu, které věřím, jen prostě někdy už nemám síly se na ní držet. Že je to, jako kdybych vedla boj proti sobě; a že je to jen partyzánský boj proti velké armádě; že vždy není síla bojovat, a tak jen ležím a vyčkávám, až zase bude... protože nemůžu přestat bojovat, protože kdo jiný by tu byl, aby chránil bytosti, co jsem mi drahé. A pořád si stojím za svým, že je lepší umřít s mečem v ruce, než přijít o sobe, protože "přestanu cítit" díky nějakým hloupým práškům; nebudu přece utíkat a vzdávat se, to bych si zavřela cestu do Valhaly.
(A možná i proto jsem tak kritická k té LGBT komunitě, nejen kvůli hloupému tumblru, protože mně s mým bojem nemůže pomoct, i když se tváří, že je tu právě kvůli tomu.) 
___

Asi je to tím, že "visual-kei je místo, kde se cítím doma", že jsem se na tom sraze cítila po dlouhé době tak dobře mezi lidmi. ;)
Tak sem dám fotku mne a Ruukiho (doufám, že to nebude vadit), protože ta fotka je taková hezká. (A hlavně mne na ni přijde, že i když mám svůj věk*** a trávím poslední dobou čas u babičky, takže jsem přibrala, vypadám tak... selsky a slovansky... a to je jistým způsobem milé, protože jsem ráda Slovanem :) )

___
*** Jedna ostřelovačka, co tvořila propagandu sovětského svazu za války, odešla z vysoké školy v mém věku, aby šla bojovat v čtyřicátém prvním proti Němcům. Hrdinka.
___

A stala se mi navíc věc, co jsem opravdu vůbec nečekala, že se ještě může stát (párkrát se mi to stalo, ale to bylo tak milion let zpátky)... potkala jsem čtenáře, co mne zná (a obdivuje) ze starého blogu!
Jsem tak zapadnutý do prachu spisovatel, že se vlastně už ani neumím podepsat xD... a potkám své čtenáře?! Je to něco velmi překvapujícího... ale o to více hezké. Opravdu mne to potěšilo. ;)

Proto si říkám, že naše snaha "vyhrabat" nějakou j-rock komunitu, s kterou jsme začali v srpnu, byla opravdu dobře vydaná energie (i když jsem tomu vůbec nevěřila, že se cokoliv povede). A snad bude komunita skvétat, když už takhle na začátku roku má dobře našlápnuto!

(Samozřejmě, kdybyste měli zájem o j-rock, tak se k nám přidejte. Máme FB skupinu, kde se snažíme shromažďovat.)

Jsem už úplně vypovídaná, tak třeba někdy příště zase

získám sílu k mluvení... xD

Snad brzy napíšu další díl Těžkopádných.

Zatím se mějte dobře, mé drahé růže ;)