Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 19. května 2016

Těžkopádní pro lidské - 8. kapitola

Osmá kapitola!
Jsem ráda, že někteří z vás stále zůstali povídce věrní i po tak dlouhé odmlce a přivítali sedmou kapitolu. :) Doufám, že i ti ostatní se třeba za nějaký čas vrátí. Ale je to jen jim na škodu - já mám tohle prostředí a příběh ráda.
Existuje jedna ruská fanfikce na eruri, která je také z poválečné doby... ale že je rusky a v azbuce, čtu ji jako prvňáček a ne všemu rozumím xD, ale získala jsem z ní nějakou slovní zásobu na vojenskou techniku... Asi bych také měla více mluvit o technice, abych využila prostředí upravené historie a velkých parou poháněných kolosů samochodů! Pravda ale, že ta fanfikce se odehrává dřív, hned po válce. (A taky čtu jednu eruri fanfikci z Drážďan, kde je Levi Žid a Erwin západní špión u SS, a ta je psaná anglicky, takže si nepřipadám jako prvňáček, když ji čtu, a úplně skvělá. Kdybyste chtěli doporučit~)
 Potěšily mne vaše komentáře, tak jsem se pokusila nezklamat a dodržela vydání do dvou týdnů. ;) Další kapitolu můžete čekat ve stejném intervalu.
Přeji příjemnou četbu a těším se na vaše reakce. 

Zničené německé tanky, Stalingrad 1943


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ


"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[8. kapitola]


Soudružka učitelka Šokalská vzhlédla od katedry, za kterou seděla, k žákovi, který už pět minut stál u tabule a snažil se vyřešit jednoduchou soustavu tří rovnic o třech neznámých, aby zkontrolovala jeho výpočet a našla mu chybu nebo důvod, proč se stále nemohl dopočítat výsledku. Vstala, urovnala si sukni, poté si vzala vlastní sešit s přípravou na hodinu. „Našel mu někdo chybu?“ zeptala se do třídy. „Služba mi mezitím smaže levou stranu tabule,“ poručila mimoděk.
Když se nikdo nepřihlásil a zvedla se ze židle pouze služba, Šokalská ukázala na jednu z prvních úprav, „tento řádek si přepočítejte,“ napověděla žákovi u tabule. Poté se vydala projít kolem třídy, aby zjistila, zda opravdu i ostatní žáci udělali stejnou chybu nebo dokonce si dovolili nepočítat, i když předpokládala, že se jen ostýchali přihlásit.
Zastavila se u černovlasého chlapce, který měl v matematice vynikající výsledky, a on se kousek posunul, aby viděla do jeho sešitu. „Proč jste se nepřihlásil, Kuranove, když to máte dobře?“ zeptala se ho.
Žák se postavil, když s ní mluvil. „Nebyl jsem si jistý, soudružko učitelko,“ odpověděl jí ostýchavě a sklopil hlavu.
Černovlasé se na její profesi líbilo, že žáci k ní měli respekt, a přestože se toho museli naučit spoustu, jak si systém žádal, aby měli znalosti, nedovolili si před ní stěžovat a jen ti nejhorší polevovali v píli. „Sednout,“ kývla mu stroze.
Vrátila se k tabuli, která už byla smazaná, aby na ni začala opisovat zadání příkladů na doma. Když to dokončila, znovu pohledem překontrolovala výpočet žáka u tabule. „Dnes to bohužel bude dostatečně, běžte,“ oznámila mu, pak dodala, „doufám, že se necháte brzy vyzkoušet na opravu.“
Trochu nazrzlý chlapec se s „ano, soudružko učitelko,“ se vrátil do své lavice.
Šokalská jen v rychlosti poškrtala všechna místa, kde měl chybu, poté je opravila a napsala na tabuli výsledky. Dříve, než se stihla vrátit za katedru, zazvonilo. „Končíme,“ oznámila třídě a stoupla si před ně, všichni se postavili, aby se s ní rozloučili.
Zinaida vyšla ze třídy a až teprve, když ji nikdo neviděl, dovolila si zívnout. Vstávala kvůli manželovi opravdu brzo a už po několika prvních hodinách kvůli tomu byla unavená, to ovšem neznamenalo, že to na sobě mohla nechat znát. Učitel samozřejmě byl člověk, ale pokud chtěl vychovat mládež co nejlépe, musel se sám tak chovat. V takovém případě jí přišlo žinantní, aby před svými žáky projevovala únavu při práci. Učitelství bylo především důležité poslání, učitelé formovali osobnosti mladých lidí a na jejich bedrech ležel osud celé společnosti.
Na rozdíl od jiných učitelek, nebyla tolik oblíbená, ale to jí nevadilo. Vždy si pro rady chodila ke staršímu spolupracovníkovi, který byl pověstný svou přísností, ale současně i tím, že žáci v jeho předmětu měli opravdu vynikající výsledky. Říkalo se, že když je těžce na cvičišti, je pak lehce na bojišti. A Šokalská opravdu chtěla ty mladé duše co nejlépe připravit, protože sama věděla, jak obtížné bylo si potřebné vzdělání dodělat. Jako Rusalka začínala od nuly.
Došla do sborovny a začala si na plynovém vařiči ohřívat vodu na kávu – přestože ji často nepila (a ani by neměla, její tělo i po letech si nezvyklo na úplně jinou stravu lidí), dnes ji opravdu potřebovala. Za chvíli za ní došla i Larisa. Měla na sobě ty punčocháče, co jí Zinaida dala. Měly o něco světlejší barvu na jejích kypřejších nohách, ale i tak jí seděly. Šokalská si myslela, že ji potěší, až je na ženě uvidí, ale nestalo se tak. Po neděli se k ní její vztah ochladil – Štěpán měl pravdu, co o ní říkal.
„Ahoj, Zino,“ pozdravila ji přátelsky a přešla vedle ní, aby si také nachystala do šálku, zvolila ovšem jen ovocný čaj, „máš tam dost vody?“ zkontrolovala to sama, než pokračovala: „dnes jsme se ještě neviděly a včera si spěchala domů, že jsme si ani nestihly společně promluvit.“
Černovlasá se na ni natočila a nuceně se usmála. „Chtěla jsem vyprat a zbývalo mi tam ještě nějaké prádlo na žehlení, co jsem nestihla kvůli oslavě,“ zalhala a mávla rukou, „Štěpán má velkou spotřebu košilí,“ dodala, aby to bylo osobnější a více ve stylu, jakým se bavívala. Malá skrytá narážka na to, že její muž se hodně potí, která se dala vyložit jako stížnost. I když na čistotnost svého manžela si stěžovat nemohla.
Rjuminová se tomu tiše zasmála. „Ten tvůj Štěpán,“ utrousila a tatam byla její dřívější ostýchavost, nejspíše ji svým chováním přesvědčil, že není tolik atraktivní a dokonalý muž na manželství, nebo ji jen zaláskování ke Korněvovi rychle změnilo názor. Zinaida zvědavě zvedla jedno obočí, čímž ji vybídla, aby pokračovala. „Já jen, že občas říká takové zvláštní věci… anebo jak se chová – trochu výstředně,“ zašeptala jí důvěrně, jako kdyby si to mohla v jejich přátelství dovolit.
Mohla? Dříve určitě ano a i víc. Ba dokonce Zinaidě ještě do neděle vadilo, když se její přítelkyně před ním div ne červenala, jak atraktivním ho shledávala. Protože jako muž na něj žárlila.
Starší netušila, co na to druhé říct. Jako muži z rodu Rusalek jí opravdu nevadilo, že se Štěpán nechová jako vždy dominantní kolohnát, s nimiž se Zinaida ani neuměla bavit. Však Larisa přijde na to, že ani Korněv takové kvítko není – na to byl příliš mazaný. „Myslí to v dobrém,“ reagovala nakonec a zalila oba hrníčky, než se se svým s kávou vydala ke stolu.
„Ty si ji neosladíš?“ překvapilo Rjuminovou, která si hned do svého hrníčku dala dvě lžíce cukru, kterého stále ještě nebyl úplný dostatek, i když válka před lety skončila. „Měla bys, třeba bys pak získala lepší barvu. Jsi taková bledá.“
Černovlasá nevěděla, zda to na ni působilo až teď, nebo se chování její lásky změnilo, ale z nějakého důvodu Zinaidě vadilo každé její slovo. „Vstávala jsem brzo ráno,“ vysvětlila jí, „kvůli Štěpánovi – mají to teď v práci nějaké náročnější.“
Druhá žena si za ní přisedla. „Saša taky říkal, když mne doprovázel domů, že mají plno práce. Nic víc a já se nevyptávala, kdo by se taky vyptával?“ Nevinně se usmála a začala pravidelně míchat čaj lžičkou, aby se jí v něm rozpustil cukr.
Šokalská sledovala její ruku, než se opatrně zeptala: „Saša se ti hodně líbí, že?“
„Ale já tě nechci rozhněvat, Zino,“ začala Larisa, čímž v Zinaidě zatrnulo – mohla něco tušit o jejích citech? Když si toho všiml Štěpán, mohla přece i ona. „Musela bych ti tady vyprávět, o kolik lepší mi přijde Saša než tvůj manžel. Je takový více lidský, nechová se ke mně tak odměřeně a myslím, že se mu také líbím.“
„Štěpovi by ses nemohla líbit, má přece mne,“ pokusila se zažertovat černovlasá, i když to byla úplná pravda. Šokalskij necítil žádné zalíbení k dívkám a od toho, co byl ženatý, ho už nemusel předstírat. „Ale Saša je dobrá partie… pracuje s mým mužem od konce války, oba na policii nastupovali skoro v tutéž dobu, a jak sis určitě všimla, jsou velmi dobří přátelé.“
Larisa si ji podezřívavě prohlédla. „A myslela sis na něj někdy? Všimla jsem si jiskry, která mezi vámi je.“
Černovlasá se tomu začala smát. Ovšem druhá žena nemohla pochopit, jak naprosto od věci bylo si myslet, že zrovna oni dva spolu mají tajný románek. Zinaida jejich vztah brala jako přátelství, dokonce mužské… Vůbec nic ji k němu nepřitahovalo, a pokud on měl nějaké myšlenky, určitě by si je zatrhl už v počátku, protože mu na Štěpánovi záleželo. Přestože Šokalskij se občas tvářil, jako kdyby mu úplně nevěřil, černovlasá si byla jistá tím, že zrovna tenhle přítel a spolupracovník bude vždy stát při něm. „Hloupost. Jak tě to vůbec napadlo?“
„Bavíte se spolu víc, než ty sama se svým mužem; dobíráte si ho a říkal o tobě, že jsi krásná,“ vyjmenovala jí její kolegyně. Zinaida zakroutila hlavou, než ovšem stačila cokoliv odpovědět, mladší pokračovala: „A víš, občas mi připadá, že ty Štěpána… no, že ho příliš nemáš ráda. Jako kdyby ses za něj vdát musela.“
Co měla Rusalka v takové chvíli udělat? Jak by se zachovala milující žena? Všechno mezi nimi se zdálo tak složité a ji vůbec nenapadalo, jak – když nemohla reagovat pravdivě – zahrát adekvátní lež.
Upila kávy, aby si získala čas, než vstala. „Přece si ji dosladím.“ Doufala, že než to udělá, ozve se zvonění na hodinu. Byla hloupost si myslet, že má něco s Korněvem, ale na druhou stranu její chování často působilo, že se Štěpánem je z donucení. Měla by jí snad říct, že z počátku si ho vzala jen, protože se bála jeho profese? Kdyby nehrozilo, že se to dostane ke Korněvovi, asi by to udělala. Ale něco takového si teď nemohla dovolit.
Už tak jí neděle a Larisa pokazila dost v jejím manželství.
Vrátila se ke stolu, její kolegyně se na ni zadívala, jak stále čekala na odpověď. „Že jsme dobré přítelkyně a vím, že to zůstane mezi námi,“ uvedla černovlasá, aby si zajistila její mlčení a sama ještě o chvíli měla déle na to, aby se rozhodla, co jí řekne, „musela jsem se vdávat,“ volnou rukou opsala část eliptického oblouku, jak naznačovala těhotenství. Přestože to pro ni bylo něco naprosto neznámého, chápala, že se na to může vymluvit; čekat dítě před svatbou přece bylo dost žinantní, aby o tom nerada mluvila, a Zojčin věk tomu nasvědčoval. „Ale to neznamená, že ho nemám ráda.“ Měla pocit, jako kdyby to Larisu nepřesvědčilo – žárlivá žena byla vždy nebezpečná. „Jsem jen… frustrovaná z tchýně, ona pořád mluví o dalších dětech a já vím, že nejméně dvě další – za mámu, za tátu a pro Svaz přeci –… ale nedaří se. Hněvám se na sebe i na Štěpána.“
Rjuminová ji vzala za ruku. „To mne mrzí,“ šeptla nakonec upřímně. Asi jí neplodná žena již nepřišla tolik jako hrozba.
„Přitom by si Štěpa zasloužil syna,“ dodala, aby byla více sentimentální. Až v té chvíli zazvonilo.

„Světo,“ oslovil Kljujev dívku hned druhý den, když se vracela ze školy domů. Otočila se na něj docela vyděšeně, určitě jí matka řekla, aby se v žádném případě s ním dál nestýkala, protože se jí zdálo podezřelé, že jí předešlý večer tak ochotně pomohl a ošetřil rány. Přesto se nakonec Světlana vydala k němu – chtěla mu poděkovat; nevěděla, zda někdo jiný v domě by se zachoval stejně. „Mohla bys jít, prosím, na chvíli za mnou dovnitř?“ požádal ji, přičemž pootevřel dveře. Vlastně ji zastihl ve správný okamžik, protože v bytě byl pouze on s malým Griškou – ačkoliv to mohlo způsobit pomluvy, opravdu nechtěl, aby se tam teď Něvzorov nebo Gromov pletli. Neměl, kam by po práci chodil, a nepracoval tolik daleko co dva zbylí muži, proto se většinou vracel domů dříve než oni.
Dívka zaváhala, ale nakonec kývla. Ohlédla se po dveřích do jejich komůrky, jako kdyby ji uvnitř někdo měl čekat, i když matka určitě ještě byla v práci, poté se vydala za Kljujevem. Přemýšlela, co by po ní mohl chtít, s čím by mu právě ona mohla pomoci.
Když uviděla Grišku, jak sedí u stolu, došlo jí, že nejspíše potřeboval Kljujev, aby ho na chvíli pohlídala. Vlastně se dost divila – a její matka se o tom několikrát zmiňovala –, že se Gromov s Něvzorovem zvládnou postarat o dítě, když jsou to oba muži.
Rudovlasý za ní zavřel a usmál se. „Dáš si čaj?“ zeptal se pak zdvořile a prohlédl si její boty, když se u věšáku zula. Musely ji tlačit, protože podpatek nejspíše její matka přibyla obyčejným hřebíkem, aby držel, a to i tak nejspíše jen na dobré slovo.     
Protože venku bylo sychravo, děvče kývlo a postavilo se vedle Grišky, aby vidělo, co chlapec dělal. Zrovna psal nějaký domácí úkol. Asi to muselo být moc hodné dítě, když u toho dokázalo zůstat takhle klidně sedět – to ona vždy běhala kolem stolu a natahovala, že by si raději hrála, než se věnovala učení.
Kljujev jí nalil čaje do hrníčku a položil ho na stůl před volnou židli. „Mám na tebe prosbu, Světo,“ začal pak, „potřeboval bych ostříhat, ale samotnému se mi to nejspíše nepodaří, aby to nějak vypadalo, tak kdybys byla tak hodná,“ ukázal na nůžky a hřeben, co byly na stole.
„Nikdy jsem nikoho nestřihala,“ svěřila se mu a povzdechla si. Nechtěla se vymlouvat, ráda by mu pomohla, ale nevěděla, zda dokáže, aby to nějak vypadalo.
Rudovlasý mávl rukou. „Řeknu ti jak na to, nějak to společně zvládneme,“ usmál se na ni, poté se posadil na židli a začal si rozplétat vlasy, které měl stále ještě v pracovním účesu. Dával si záležet, když si je rozčesával, aby se s nimi rozloučil. Nestřihal si je vůbec rád, ale zjistil, že to bylo řešení dvou jeho problémů. Doufal, že když se zbaví jednoho z typicky ženských rysů, jakými byly dlouhé vlasy, připomene tím Gromovovi, že je muž, aniž by to proti němu musel vytáhnout napřímo a zničit tím jejich velmi obezřetně se rodící přátelství. A také věděl, že se vlasy u kadeřníka vykupují na paruky – Světlana je mohla prodat a koupit si za ně nové punčochy nebo boty, jinak jí asi pomoci nemohl.
„Co já bych za to dala, kdybych měla takové vlasy,“ v prvním okamžiku si ani neuvědomila, že to vyslovila nahlas. Její vlasy sahaly kousek pod ramena a měly obyčejnou světlou barvu, nejspíše ani nebyly tolik husté. A Jefimovi – i když byl muž – příroda nadělila takový poklad, aby se ho chtěl zbavit. Příliš tomu nerozuměla, ona sama by si je nikdy neostříhala, kdyby jí takové krásné narostly.
Kljujev pokrčil rameny, i když do očí se jí nepodíval. „K muži se to nehodí,“ řekl jí na to jen, i když to bylo naprosto mimo jeho přesvědčení. Ještě před nedávnem si stál za tím, že se neostříhá, aby ho ostatní lépe přijali, a názor od té doby nezměnil, jen nyní to pro něj bylo výhodné.
Samozřejmě se trochu bál – viděl Rusalky, na kterých spáchali Němci taková zvěrstva, že jim už vlasy nikdy nedorostly –, ale co mohl dělat? Tak jen doufal, že jemu znovu brzy narostou. Až se vyřeší jeho vztah s Gromovem a Světlana nebudeme muset chodit po hřebících…
Rozčesal si je a spletl do dvou copů tak, aby se daly ustřihnout celé a zároveň si zachovaly co největší délku. „Ustřihneš to tady nad stuhou,“ ukázal dívce, která ho celou dobu sledovala a upíjela přitom čaj oslazený zavařeninou, „aby z nich něco bylo, když mají jít pryč.“
„Chcete je prodat?“ zeptala se překvapeně, i když jí to hned v další chvíli přišlo logické.
Rudovlasý jen kývl. Zatím jí nechtěl říkat, že to ona je bude prodávat, protože třeba by se bránila – i kdyby jen na oko – a zbytečně by se všechno zkomplikovalo. „Ustřihneš je tady a tady… a pak to celé nějak zarovnáš,“ vysvětlil jí, co po ní chce.
Světlana vstala a vzala si nůžky. Ruka se jí trochu třásla, jak byla nervózní a nechtěla celé stříhání zkazit. Kljujev na ni byl hodný a ona ho proto nechtěla zklamat. Sice jí matka říkala, aby se s ním nebavila, ale i tak se jí nelíbila představa, že by ho měla svou nešikovností rozzlobit a on by se s ní již nikdy nedal do řeči, nikdy by jí znovu nepomohl. Chtěla se s ním dále přátelit, i když byl tolik zvláštní. A třeba by přes něj nakonec mohla najít cestu i ke Gromovovi, který se na ni za celou dobu, co bydlel v sousedství, snad nikdy ani nepodíval.
Nadechla se a ustřihla první cop, položila ho na stůl, a udělala to samé i s tím druhým. Věděla, že za sebou má teprve tu lehčí část, i tak si připadala, jako kdyby proběhla několika ulicemi, jak divoce jí bušilo srdce.
Kljujev jí s klidnou tváří podal hřeben. Přesto se necítil na to, aby se na dva odstřižené copy podíval. „Říkal jsem si, že bys s nimi do kadeřnictví měla raději jít ty, nalhat jim, že jsou od ženy… třeba tvé tety z venkova, prodat je, a pak mi peníze přinést,“ utrousil, „zaplatím ti, určitě by se mnou měli problém, kdybych je šel prodat sám.“
Světlana rozpačitě několikrát pročesala jeho vlasy, jak nevěděla, kde začít s jejich zarovnáváním. „Zrovna kolem jednoho kadeřnictví chodím, tak se poptám, zda vykupují,“ souhlasila.
Vzápětí sebou trhla – div, že se přitom nestřihla do prstu –, když se otevřely dveře a do bytu vešel Gromov. Zarazil se ve dveřích, jak vevnitř nečekal nikoho cizího, poté za sebou zavřel. „Máme tu holičství?“ utrousil s pozvednutým obočím.
Dívka se po něm ohlédla a ucítila, jak se jí celé tváře zalily horkem. Sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak moc se červená. Teď už nebyla vůbec schopná začít vlasy střihat. Za jejími zády jí stála její láska a dívala se na ni, rozhodně teď nesměla ukázat, jak je nešikovná! Který muž by chtěl nešikovnou ženu?
„Sám si mi radil, abych si je zkrátil,“ prohodil nezaujatě Kljujev. „Myslel jsem, že to bude hotové, než ty s Petrem Leonidovičem se vrátíte.“
„Petr jel s nákladem mimo město, vrátí se až zítra,“ prohodil Gromov, jak si vzpomněl, že ta informace se nejspíše k Rusalce nedostala. Poté přešel za Griškou, aby ho počechral ve vlasech a mohl se podívat lépe na to, jak Kljujev vypadá s krátkými vlasy. „Potřebuje to zarovnat, abys nevypadal jako hejkal, když jsi ta národnostně menšinová Rusalka,“ prohodil žertem.
Dívka mu věnovala rychlý pohled. „Já… já to asi nezvládnu,“ šeptla, „a měla bych jít domů.“
Rudovlasý si v duchu povzdechl. Gromov opravdu přišel v nevhodnou chvíli a ještě ke všemu se do stříhání musel plést. „Tak já to dodělám podle zrcadla,“ prohlásil nakonec a natáhl ruce, aby mu vrátila hřeben s nůžkami. „Ale ty copy si vezmi, abys je mohla prodat.“
Světlana kývla. „Zítra tam zajdu,“ slíbila, a něž jí Rusalka nebo Gromov stačili něco dalšího říct, už byla obutá a odcházela. Kljujev by se na ni možná i zlobil, kdyby z toho jejího spěchu nebylo znát, jak moc se před černovlasým stydí.
Jurij ho sledoval pochybovačným pohledem. „Moc sis nepolepšil,“ utrousil pak, „teď vypadáš, že to nemáš v hlavě v pořádku.“
Rusalka sevřela přísně rty a otočila se k němu zády. „To mi opravdu pomůže,“ utrousila. Nejraději kdyby Gromov odešel a nechal ho o samotě, aby mohl dokončit své střihání. Přešel do koutu s lavorem, kde měli muži zrcadlo, podle kterého se holili, protože do koupelny teď nemohl jít – nebyl čtvrtek. Bylo malé a pořádně se v něm neviděl.
Gromov se jeho reakci zasmál, než také vstal, aby se podíval, co se vaří. Oproti tomu, jak předešlý den byl rozzlobený, dnes se zdál v dobrém rozpoložení. „Dodělám to za to děvče, když mne hezky požádáš,“ řekl nakonec, jak zkontroloval, že brambory stále nejsou uvařené. „A řekneš mi, co si chceš koupit…“
„Koupit?“
„Za ty vlasy… dobře si pamatuju, že sis je střihat nechtěl,“ vysvětlil mu, na co narážel. A tak mu Rusalka jen zběžně vypověděla, co se stalo včera večer a že tím vším chce hlavně pomoci Světlaně. „Myslel jsem…“ začal černovlasý, ale nakonec to nedopověděl – možná i proto, že přece jen s nimi v místnosti byl i Griška, „to je jedno.“
Kljujev mezitím si znovu sedl ke stolu a čekal, až se druhý dá do jeho střihání. Prohrábl si vlasy, které mu na hlavě zbyly, a potlačil povzdechnutí. Připomnělo mu to oba tábory, v kterých byl zavřený. Docela ho to vzalo, i když to byly jen vlasy, ale nechtěl to na sobě dávat znát.
Černovlasý zamíchal brambory, než se k němu přemístil. „Nakonec je budeš mít kratší než já,“ utrousil, když zjistil, jak moc u hlavy mu byly odstřiženy copy.
„Brzy mi znovu dorostou,“ řekl mu na to a zaklonil hlavu, aby k němu vzhlédl. „Možná i ty by ses měl ostřihat,“ dodal a myslel to jako provokaci. Zalesklo se mu v očích a nejspíše by ještě něco dodal, kdyby mu Gromov dlaněmi nenarovnal hlavu a výhružně necvakl nůžkami.
Černovlasý se nerad střihal. Neměl rád, jak ho vlasy, když dorůstaly, šimraly na krku a lezly mu pod límec košile.
Přestože Kljujev v mužovy kadeřnické schopnosti nevěřil, trvalo to jen několik minut, než ho oprášil od odstřižených vlasů a řekl, že už je hotovo. Rudovlasý si naposledy pročísl vlasy, než – aniž by se podíval do zrcadla – začal uklízet. Tenhle svůj ostřihaný vzhled si nikdy neoblíbil.
Podle Gromova nyní vypadal jako úplný mladíček. Zároveň ovšem na jeho vzhledu bylo něco nepatřičného, úplně stejným způsobem, jako když se žena ostřihá na krátko. Kdokoliv takovou ženu viděl, nejprve přemýšlel, zda není nemocná anebo v tíživé životní situaci, než ho napadlo soudit, zda jí to sluší. A stejně tak u Kljujeva byl Gromov z jeho vzhledu rozpačitý – ačkoliv působil jako mladíček, zároveň se dokázal zatvářit tak, aby se mu z očí a tváře dal vyčíst skutečný věk, který veškerou chlapeckost v něm narušoval.
„Když nic jiného, kratší vlasy jsou praktičtější,“ utrousil Gromov, přičemž začal chystat na stůl.
„Ale mně se to nelíbí,“ teprve až tehdy se ozval Griška a dětsky nafoukl tváře. „A ta holka je hloupá…“
   
Korněv byl opravdu rád, že rodina Šokalskij bydlí v novém panelovém domě, protože by se mu nechtělo tak dobře rostlého muže, jakým byl Štěpán, táhnout do schodů až do jednoho z nejvyšších pater. Dovedl ho k patřičným dveřím a zazvonil na zvonek, protože přece jen považoval za neslušné jim domů vtrhnout pomocí Štěpánových klíčů.
Chvíli to trvalo, ale nakonec na zvonění zareagovala Zinaida. Věnovala jim zběžný pohled, než otevřela dveře dokořán a odstoupila od nich. Až poté si pečlivěji prohlédla svého manžela, aby skončila s pohledem na Korněvovi. „Co se stalo, Sašo?“ zeptala se pak, když poznala, že její muž nemusel být doveden až domů, protože by se po práci opil.
„Už v práci jsem si všiml, že mu není dobře… asi je přetažený, potřebuje se pořádně vyspat,“ odpověděl jí Korněv, když se snažil Štěpána usadit na štokrle, aby mu mohli vyzout boty.
Ten se mu ovšem vzepřel. „Přeháníš to,“ zavrčel, ale příliš energie v tom nebylo. „Jak mi podle tebe nebylo dobře v práci? Stěžoval jsem si, nepracoval nebo co?“ Zhluboka se nadechl, jako kdyby mu docházel den, a zakroutil hlavou nepatrně. „Jen jsem teď usnul ve tvém autě a zrovna nejsem typ, abych ze spánku hned…“
„Na dnešek vůbec nespal,“ přerušila ho Zinaida, aby informovala Korněva, čím to může být, a zavřela dveře, protože nechtěla se dostat do pomluv sousedů. Klekla si před Šokalského a začala mu rozvazovat boty.
Plavovlasý se zamračil. „Jsem cvičený, abych zvládl nespat několik dní,“ ohradil se a sám se sklonil ke svým botám, aby ji od nich odehnal. Nepotřeboval, aby pro něj dělala takové věci, vyzout se opravdu dokázal sám.
„Už taky nejsi nejmladší,“ připomenul mu Korněv.
Zinaida se zatvářila přísně a vstala. „Dáš si něco, Sašo? Můžeš tu zůstat na večeři anebo ti alespoň udělám čaj, kávu…“ raději svou pozornost obrátila na druhého z mužů, protože před ním nechtěla se Štěpánem nic řešit.
„Těžko se odmítá, ale sám si potřebuju odpočinout, máme práce nad hlavu,“ zakroutil hlavou nazrzlý a znovu věnoval pohled svému kamarádovi. „Měla bys ho nakrmit a uložit, aby zítra byl zase jak rybička… máme toho opravdu moc.“ I na něm bylo poznat, že mu celý případ nedá spát, ale nejspíše si zvládl udržet lepší odstup než Šokalskij. Možná to bylo i tím, že měl více energie – přece jen celé roky nesloužil jako špión v Říši pod neustálým stresem.
Černovlasá kývla. „Postarám se o něj, jsem přece jeho žena,“ odpověděla mu, než se s ním znovu rozloučila. Když za ním zavřela dveře, Štěpán stále ještě neměl sundané boty. „Zojko,“ zavolala nakonec, „pojď pomoc otci se vyzout.“ Co mohla jiného dělat, když od ní si pomoc nechtěl nechat. „Máš hlad? Nečekali jsme tě doma tak brzy, večeře se bude ještě nejméně z půl hodiny vařit.“
Šokalskij jen zakroutil hlavou. „Půjdu si lehnout.“ Úplně bez energie si sundal jednu botu, poté začal zápasit s druhou. Dívka mezitím doběhla za nimi a zvědavě si je prohlédla, co se děje, než si klekla, aby pomohla, jak jí bylo nakázáno.
„Jedl si vůbec dneska něco?“ nenechala ho vydechnout Zinaida, přičemž si založila ruce v bok, jak chtěla použít svou ženskou autoritu.
Plavovlasý ji ovšem ignoroval. S druhou botou si nakonec nechal pomoc, ale pak ztěžka vstal a vydal se do ložnice, aby tam padl do postele tak, jak byl v oblečení. A téměř hned usnul. Zdálo se, že opravdu byl příliš vyčerpaný.
Černovlasá se zamračila. „Pomůžeš mi s ním, sama bych ho jen stěží svlékla,“ poručila dceři a také vešla do ložnice. „Alespoň ten kabát,“ povzdychla si.
Dívka se vydala za ní. „Je otec nemocný?“ zajímala se pak, protože jeho chování jí přišlo zvláštní. Viděla ho unaveného a přepracovaného, ale vždycky v sobě měl jiskru, která mu teď úplně chyběla. Jako kdyby o něco přišel…
Zinaida si ji prohlédla, protože nevěděla, co jí odpovědět. Cítila se vinná, i když k ničemu takovému nehodlala nikdy dospět. Štěpána za tu dobu, co spolu žili, začala mít ráda a nyní se o něj bála, už jí nebyl lhostejný a těžko se jí i před sebou samotnou přetvařovalo, že stále je. Základy jejich vztahu a role, které v něm hráli, díky její vlastní nejistotě kolísaly, což ani Šokalskému nemohlo dělat dobře. Ještě před několika týdny se zdály všechny vody klidné, teď se moře s nečekanou silou rozbouřilo. „Potřebuje si jen odpočinout,“ odbyla ji nakonec docela nevrle a z ložnice ji poslala pryč hned, jak ho zbavili kabátu a košile.
Sama tam zůstala, aby mu ještě stáhla kalhoty a sundala ponožky, než jej zakryla. Posadila se vedle něj a opatrně ho pohladila po tváři. Nebyla zvyklá, že Štěpán opravdu potřeboval její pomoc, nebo lépe řečeno – nebyla si jistá, jak se k tomu postavit. Zda vždy předtím jeho potřebu ignorovala, ale teď už k němu cítila tolik, aby dál nemohla; nebo poprvé ji opravdu potřeboval. A v hlavě jí díky tomu leželo i něco jiného, kdyby mohla být mužem, taky by se musela postarat o svou ženu, jako se o ni staral Štěpán, dokázala by to vůbec? Dokáže stát při něm, když to potřebuje, a dostat ho z tohoto stavu?
Políbila ho na čelo, než odešla, aby mohla dovařit večeři. Bude muset vymyslet nějakou výmluvu pro tchýni, aby ta se do ničeho nepletla ani se příliš nestresovala.

Když se Šokalskij v noci probudil, překvapilo ho, že jeho žena ležela těsně u něj a jednu dlaň měla položenou na jeho břiše. Vždy si v noci – a nejen tehdy – udržovala odstup. Málokdy se jej vůbec dotkla. A bylo pro ni obtížné vystát i jeho doteky. Opatrně ze sebe její ruku sňal, aby se mohl otočit a vylézt z postele. Cítil, že je dehydratovaný, a i když hrozilo, že mu potom bude hůř, musel se jít napít, jinak by mu ráno bylo nesnesitelně. Vzpomínal si, že jako mladší mohl ignorovat spoustu potřeb svého těla, aniž by si to poté odnesl, ale teď už na sebe musel dávat větší pozor, asi si ta léta ignorování vybírala svou daň.
Nalil si v kuchyni čaj a posadil se s ním ke stolu. V bytě bylo takhle v noci chladno a on seděl jen ve spodním prádle, ovšem to nebyl důvod, proč vypil jeden hrnek a vydal se zpátky do předsíně. Potřeboval z pověšeného kabátu vytáhnout cigarety, aby si mohl dát půlnoční kouření. Možná dvě.
Ovšem ve dveřích od ložnice už stála Zinaida. „Měl by ses raději najíst,“ zašeptala k němu tiše, aby nevzbudila zbytek rodiny spící ve vedlejším pokoji. Když na ni muž nereagoval, natáhla k němu ruku. „Pojď zpátky do postele,“ pobídla ho nakonec, a když se ani tomu nechtěl podřídit, sama překonala vzdálenost mezi nimi, aby ho za ruku vzala a zavedla si ho do ložnice.
„Zino,“ oslovil ji šeptem unaveně, „tohle není o tobě a o mně,“ řekl jí pak a přerušil spojení jejích rukou. „Možná si myslíš, že to celé je kvůli tvé lásce…“
Černé oči se do něj na okamžik zabodly, než se žena přesunula tak, aby zavřela dveře od ložnice, i když to určitě nebylo dostačující, aby je nikdo neslyšel. Ale přesně tohle nikdo nesměl slyšet – hlavně ne jejich rodina. Jak by asi vypadala před svou tchýní a nevlastní dcerou, kdyby slyšely Štěpána mluvit o tom, že ho nemiluje. Tchýně by ji odvrhla a dcera… té by dala příležitost si myslet, že ji může nahradit!
„Ale tohle skutečně není o nás,“ zopakoval Šokalskij.
„Tak proč se takhle chováš?“ zeptala se ho, přičemž mu vlastním tělem bránila, aby z ložnice odešel. „Jsi ke mně odtažitý, trápíš mě… pokud by to vůbec nebylo o nás, proč bys tohle všechno dělal?“
Mladší muž zůstal mlčet dost dlouho, aby měl dojem, že pak už odpovídat nemusí. „Šel jsem si jen pro cigarety,“ oznámil a pohlédl na dveře, „když jsem si trochu odpočinul, měl bych se zase věnovat případu.“
„Vždyť je noc, Štěpo,“ připomenula mu a podívala se na něj, jako kdyby se pomátl. „Do rána to počká, až se vyspíš, až se najíš…“
„Ty tomu nerozumíš,“ přerušil ji a vykročil směrem ke dveřím, u kterých stála. Přece jen – byla to jen Rusalka, nemusí na ni použít příliš násilí, aby si uvolnil cestu. „Nechápeš…“
Černovlasé se podařilo dveře zamknout a schovala klíč v dlani, poté se mrštně přesunula na postel. „Tak mi to vysvětli,“ přerušila ho klidně a zůstala ho sledovat pohledem.
„Na tohle nemám čas,“ zamračil se Štěpán, Zinaida si s ním nikdy nehrávala na kočku a myš, ale snad by se mu to bývalo líbilo, kdyby to přišlo v jinou dobu. Teď chtěl jen odejít do kuchyně si zakouřit. Prohrábl si vlasy a posadil se na postel za ní. „Právě teď stojíš mezi mnou a mou povinností, Zino,“ upozornil ji, „dej mi ten klíček.“ I jeho samotného překvapilo, jak vážně a chladně zněl. Mohl se dál tvářit, že k ní skutečně nechová žádnou zášť? Co ho tolik rozčílilo na téhle situaci?
Nehodlal o tom s ní mluvit. Potřeboval se posunout ve vyšetřování, protože když ho nemilovala vlastní manželka, už mu zbyla jen práce, v které mohl být dobrý. Smysl jeho života. Vybrali ho přece už jako dítě, aby se dokázal vypořádat s tím, co ostatní nedokázali. Tak v tom musel pokračovat, protože co jiného mu zbylo ze života? Jen lži. A jeho snaha jednat podle svého nejlepšího přesvědčení.
Černovlasá si klekla a složila ruce do klína. „Dám ti ho, když mi řekneš, na čem právě se Sašou pracujete, že vás to oba tak vzalo,“ pokusila se smlouvat, „když tvrdíš, že se to vůbec netýká neděle.“
„Je to státní tajemství,“ odbyl ji a natáhl dlaň, jako kdyby pro takovou odpověď mu klíček měla dát.
Zinaidě se zaleskly oči. „A mně před tebou zbyla nějaká tajemství?“ vyčetla mu, protože těmi slovy jí jen rozčílil. Mohla mezi nimi nebýt láska, ale už několik let si důvěřovali, protože společně sdíleli svá největší tajemství. A ona si byla jistá, že oba vědí, že ten druhý by nikdy nezradil a tajemství neprozradil.
„Tvůj vztah k Larise sis mohla nechat,“ uniklo mu; asi mu těch několik hodin spánku nepomohlo, aby se úplně zbavil únavy, že něco takového neudržel v sobě.
Černovlasá chvíli váhala, zda to byl jeho způsob, jak ji vyprovokovat, aby po něm klíček hodila. Neudělala to. Místo toho se druhou rukou natáhla, aby ho vzala za rameno. „Omluvila jsem se,“ připomenula mu, „a ty nemůžeš…“
„Co nemůžu?“ skočil jí do řeči. „Nemůžu se cítit zle z toho všeho?“ I kdyby věděl, jak jí to vysvětlit, tak zrovna teď neměl nejmenší touhu jí popisovat své city. Za svůj život toho měl jen velice málo mimo povinnost, proto se tolik upnul na svou matku, proto si našel cestu k Zojce a snažil se jí být co nejlepším otcem, i když ji využívali jen proto, aby se o nich nevedly řeči; ale to byl i důvod, proč se obelhával a věřil ve své manželství, chtěl mít svou odměnu za nekončící těžkou službu. „Vím, jak znělo, na čem jsme se dohodli před svatbou, nemám ti co vyčítat, ale… cítit se zle – promiň, že po tom všem jsem jen člověk.“ Znovu si prohrábl vlasy. „Radši bych nebyl.“
Rusalka nerozuměla, jak jejímu muži mohlo něco takového tolik ublížit. Ale byl v právu, že po něm nemohla chtít, aby se k ní choval stejně jako předtím, pokud on sám už dál nechtěl.
Přesto se k němu přesunula a opřela si hlavu o jeho rameno. „Jsi ten nejlepší člověk, jaké znám,“ zašeptala pak, ale klíček mu stále odmítala dát. „Asi ti to nepřijde upřímné, ale opravdu tu pro tebe jsem. Jsme manželé a přátelé…“
Zakroutil hlavou – její slova vůbec neuklidňovala, spíše jen více bolela. „Nech to být, Zino,“ přerušil ji. „Za dva dny pojedeme se Sašou do Leningradu, do té doby bude prostě stačit, když mne necháš pracovat.“ Znovu otevřel pěst dlaní vzhůru, jak po ní chtěl klíč. „Ohřeju si večeři, pokud ti jde o to, abych se najedl. Nemusíš se bát, že ohrozím tebe, Zojku nebo matku – i kdybych na tom byl sebehůř, to bych si nikdy nedovolil.“
Zinaida se nakonec narovnala a beze slova mu klíček dala. Uklidnilo ji to, když jí ráno ve vaně říkal, že ji miluje; ale teď měla pocit, jako kdyby se to událo před několika lety. Možná si od ní potřeboval odpočinout, aby si všechno promyslel. I přesto – když se dívala na jeho záda, jak odchází z ložnice – jí připadalo, že ho ztrácí… a sama v sobě se nedokázala vyznat, protože se přistihla, že najednou má mokré tváře od slz.


10 komentářů:

  1. Aj, tohle je velmi bolavá kapitola. Skoro se bojím toho, co bude v Leningradu...
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžu jen říct, že zatím to vypadá, že v Leningradu to bude velmi zajímavé. ;)

      Vymazat
  2. Supeeer kapitolka *Lexxie*

    OdpovědětVymazat
  3. Ach ne, vlasy ne! :( Aspoň že je to pro dobrou věc.
    Zinaidy (a samozřejmě i Štěpána) je mi líto. Je to taková škoda, že si k sobě nějak nemůžou najít cestu.
    A co jsem vlastně ještě chtěl - rovnice o třech neznámých, ty jim dáváš :D Zinaida jako učitelka, to si úplně dokážu představit a je to docela děsivé :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zinaida určitě získala plusové body až ve chvíli, kdy se prozradilo její pohlaví. xD Mám takové podezření, že předtím by vám jí lito ani nebylo. xD
      Alespoň má respekt - na studenty se musí tvrdě! ;)

      Vymazat
  4. no , je to zvláštní pocit pro Zinaidu být odmítnutá Štěpánem tak moc si zvykla na jeho laskavost , vnímavost že jí chybí ale tu Larisu nesnáším nevěřím ji , nemám ji ráda , děkuji za nádherný díl plný emocí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, většinou si uvědomíme, co máme, až ve chvíli, kdy to ztratíme. Zinaida je na cestě, otázka zda se na ni nedostala pozdě... A sdílím tvůj názor, taky Larisu moc nemusím, i když Sašu mám docela ráda a nic zlého bych mu nepřála.

      Vymazat
  5. ff na eruri? a nechtela bys prelozit? :D *-*
    tahle kapitola posle me se vice tocila okolo Zinajdy a Štěpy a ikdyž ji řekl ve vane ze ji miluje tak si myslim ze svuj vztah zacina prehodnocovat... zrovna kdyz rusalka tak nejak prijmula svuj osud coby lidske zeny ... :X

    Nj, a vlasy dolů :( takova krasa, ale na klukovi prochu.... neobvykle :D zblast za techto casu. tak schvalne, bude se Jurijovi libit jeste vic? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta anglická je u 17 kapitolu z 25 a vydává asi tak často jako já, možná i méně často (takže jsem mučena stejně, jako já mučím vás, úplně s vámi soucítím xD)... U té ruské nevím, vždy ji otevřu, čtu jak slabikář nahlas a vysíleně zase zavřu. xD

      I když se vždy chci více zaměřit na Jurije s Jefimem, tak v druhé linii se toho prostě zatím děje více. Jefim s Jurijem si zatím jen tak docela "v klidu" žijí a pomalu se oťukávají... zatímco na druhé straně je to samé drama! xD

      Vymazat