Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 2. června 2016

Těžkopádní pro lidské - 9. kapitola

Devátá kapitola!
Tentokrát trochu kratší, ale zase na konci napínavější! xD To jste určitě rádi, že ta poslední scéna... no, však uvidíte. Konečně jsme se podívali zase více za Jefimem!
Tentokrát bez dobového obrázku, protože žádný nemám připravený. :/
Ale když jsme u toho - v některých pasážích mi tenhle díl přijde hodně dobově napsaný. Dokonce jsme žertovali, že kdybych takové budovatelské odstavce psala v předchozím režimu, byla bych slavný státní spisovatel. xD Ale osobně jsem potěšena, že se mi podařilo postihnout, co jsem chtěla: využít toho, že tam mám samochody. V příští kapitole stroj také získá svou roli...
Přeji příjemnou četbu! Jsem ráda, že někteří čtenáři už se navrátili a samozřejmě za vaše komentáře.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ
úvod | 8. kapitola | 10.kapitola


"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."



[9. kapitola]

Rozednění přicházelo temné a ponuré, ocelově šedé nebe zakryté průmyslovým kouřem a jen místy nejasně prosvítající slabé paprsky slunce. Gromov právě přikládal do kotle a snažil se svému starému samochodu znovu zažehnout plamen života. Vlak s palivem měl několik dní zpoždění, všichni byli na rezervě a měli přikázáno šetřit, ale Jurij nejlépe věděl, že pokud by kotel ze začátku pořádně nerozhycoval, stroji by to jen uškodilo a zanesl by se. Ignoroval proto všechna nařízení a jen doufal, že náklad z dolů dorazí co nejdříve – dříve, než už nebude mít čím zatopit.
Věděl, o některých svým spolupracovnících – ba kdyby věděl jen on a z přátelství, ale bohužel to bylo všeobecným tajemstvím a jakýmsi folklórem řidičů –, že palivo do samochodů (to, díky němuž byl sovětský parní stroj ten nejlepší a nejvýkonnější na celém světě; které porazilo Hitlera a pro něž se ve Svazu nepřešlo tak razantně k spalovacím motorům jako na západě) kradou. Brali si ho domů na topení. Gromovovi takové plýtvání trhalo srdce; a i kdyby to ne – přinejmenším nechápal, jak mohou… kdyby on měl mrznout, vždy by raději mrznul, než by riskoval, že samochody se už nikdy nedají do pohybu.
Ale co kdyby mrzla jeho vlastní rodina? A hrozilo vůbec něco takového, že palivo dojde? Slyšel stále o úspěších těžby, ale nikdo nezmiňoval, že by zásoby měly být omezené… Přesto ovšem neschvaloval tyhle krádeže, nebylo pochyb, že okrádat každého, abych se měl sám dobře, je zločin proti společnosti – podobalo se to kapitalismu, být parazitem na lidu. Jak mohli takhle žít a neuvědomovat si, jak je to nebezpečné pro budoucnost?!
A teď se bál, že ho z toho budou podezírat – řeknou si, že ten, co nejvíce kritizuje, nakonec se hanobené zlovůli nejvíce oddává –, zatímco jemu jen záleželo na jeho mašině. Vlastníma rukama by nic nepostavil, kdyby jeho stroj už se nikdy nedal do pohybu! Navíc z řízení samochodu měl ty nejlepší vzpomínky – plné těžkostí a strádání, ale zároveň i léta naplňující srdce radostí.
Začátek války byl nejtěžší; nerozhodoval důvod oné sklíčenosti, kterou cítil – zda se mu stýskalo po manželce a poklidném životě mladého otce rodiny, nebo pro prostý lid naprostá beznaděj, když začala válka. Jako kdyby předchozí léta nebyla tak bouřlivá a nestála celé území tolik životů!
Svou službu začal v roce 1939, to se ještě nebojovalo proti Fritzům, ale na hranici s Finskem. Od té doby ho některé noci děsí zimní les, bez válečné vřavy, pouhý naprosto klidný zasněžený les. Když si tam budovali pozice, místo zemljanek žili v narychlo vyhloubených neotesaných jámách a mrzli nepřipraveni k bitvě; trvalo, než obyčejní vojáci pochopili – a někteří nepochopili, pokud nezaslechli ty výše postavené si tajně a jen na půl úst stěžovat –, jak tristní situace je ve vojenském vedení. Ten tichý zimní les nebo zlověstná dělostřelecká kanonáda, zranění a mnohem horší omrzliny. Hrůzný začátek války pro Gromova a konec pro nemálo jiných.
Zranila ho střepina. Několik měsíců se s tím léčil a nyní mu zbyla jen jizva spolu se špatnými vzpomínkami. Doteď stále jeho mozek nebyl schopný zpracovat, co se to tam tenkrát dělo. Možná kvůli jeho mládí, ale jen těžko chápal, jak někdo může poslat tolik mužů na jistou smrt. Co jiného mohlo čekat vojáky běžící vedle tanků vstříc nepřátelské palbě ze zákopů?! Štěstí stálo při něm, že se jen zranil, a poté ho neposlali zpět; protože kdyby se ocitl na tom bojišti podruhé, tentokrát by jistojistě zemřel.
Armáda se reorganizovala, k vedení se postupně přece jen dostávali schopní muži a i obyčejný voják jako Gromov dostal příležitost, jak vyniknout. (Asi se tolik nezměnilo to, co se ve válce odehrávalo, ale jemu byl dán prostor dospět, zmužnět, možná i zemřít tou částí své duše, která se dříve nad rozkazy zamýšlela.) Když se tehdy stal řidičem samochodu, jeho válečný život už se nezdál tolik mrzký. A za ty roky si ke stroji získal vztah.
Proto se o něj staral. Možná už nikdy nebudou v kabině sedět jeho přátelé a posádka, ale ani takto se v něm necítil sám. Monstrózní kolos jeho stroje ho ochraňoval ve vítězných bitvách, jen těžko by popíral, že ho částečně vnímá jako živoucí.
Lidský život se ztotožňoval s plamenem svíčky, život samochodů hořel mohutným žárem kotle – silný, vytrvalý a nezdolný. Gromov před jeho srdcem stál a s radostí ten oheň živil, voda se zahřívala v páru, tělem to hučelo a stroj se nepatrně chvěl touhou být znovu uveden do pohybu, silou mnohokrát převyšující tu lidskou stavět svět.
Jurij dobře dokázal odhadnout tu správnou chvíli, aby se od kotle přesunul na své křeslo řidiče. Dokud měl posádku, bylo to mnohem snadnější, tehdy jen seděl a čekal, až topič zajistí pohon; nyní musel vyšplhat z prostoru kolem kotle do stísněné kabiny řidiče. Nepromrhat příliš času a stroj zkušenými pohyby pákou, nastavením výkonu a se znalostí terénu v několika desítkách metru okolo samochodu rozpohybovat. První nemotorné kroky od rampy, až poté ho mučit pohyby těžkopádných a pro tento typ nevyrobených robotických rukou.
Tentokrát vše společně absolvovali v pořádku. Gromov si uvědomil své napětí a jistý druh nervozity až ve chvíli, kdy se těchto pocitů zbavil. Nyní již byl naprosto klidný, usazený v křesle řidiče a pozorně si prohlížející pracoviště. Ti méně šťastní, co nikdy nedostali příležitost z obyčejného občana se stát řidičem, ho naváděli.
Všiml si, že i samochod Dvoržeckého se probudil k životu. Nikdy o tom se svým druhým řidičem nemluvil, tak nevěděl, zda sdílí ty samé pocity. Ale někde v nitru vlastní duše byl přesvědčený, že – pokud nikdo jiný – právě Kljujev by vnímal všechno tak intenzivně jako on. Možná by to pro něj zprvu bylo až děsivé, ale nakonec by i on tomu všemu propadl.
Ani zdaleka si nedokázal představit, jaké to muselo být Rusalkou. Slabým a křehkým vůči mužům. Vždy stát proti silnějšímu nepříteli a nikdy se nemoci bránit. Ale věřil, že právě tento kolos byl ztělesněním Kljujevova odhodlání dosáhnout své rovnosti a lepší budoucnosti.
Rád by ho posadil do řidičského křesla a třeba jen chvíli mu poskytl zdání, že disponuje takovou silou. Ta představa i pro Gromova byla něčím krásná, kontrast toho křehkého chlapeckého těla a moci nad strojem takových rozměrů. Jeho ladné dlaně svírající páky, pohybující samochodem, jenž by dokázal ztrestat všechny, kteří mu způsobili jizvy hyzdící to překrásné tělo.
Gromov mu o tom toužil říct, popsat, co všechno by mu chtěl nabídnout, jako kdyby slova stačila, aby skutečně ho do řidičské kabiny mohl vzít. Chtěl Kljujevovi nabídnout svůj svět, sdílet ho s ním. Darovat mu to nejcennější, co jako obyčejný člověk mohl.
Nehledal důvod, proč tohle vše chce. Jen mu představa společného bytí s Rusalkou v samochodu přinášela uspokojení a příjemný pocit jako krásná vzpomínka z dětství.

Starý Něvzorov seděl u kamen a pokuřoval, na cestě prochladl a jeho tělo potřebovalo svůj čas, aby se prohřálo. Měl položený hrnek s čajem na plotně před sebou a hleděl do plamenů, chvílemi přiložil, aby v kuchyni bylo pěkně teplo. Už to na něj nebylo tyhle dlouhé cesty, kdy musel bez přestávek dojet do vzdáleného města a nejlépe hned se zase vracet. I na to spaní už potřeboval postel a nestačila mu sedačka v autě. Stačilo málo a ozývaly se klouby, v takovém nehezkém počasí dvakrát tak silně.
Jen automaticky přikyvoval, přičemž vůbec nevnímal Grišku, jak mu čte z novin. Stejně už je jednou měl přečtené. Chlapec se jen potřeboval procvičit, i když i bez toho by mu buď on anebo Gromov podpis do sešitu z četby dali.
Z jeho bezmyšlenkovitého rozjímání ho vyrušil až Kljujev, který se vrátil zpoza dveří, kde oznamoval Světlaně, že si peníze, co utržila, má nechat. Už předtím se Něvzorov vyjádřil k jeho novému účesu, že vypadá jak židovské děcko. Přesto mu neopomenul věnovat další nespokojený pohled. Ze všeho nejvíce se mu na tom nelíbilo, že se Kljujev s ním neporadil – Gromov vždy všechny změny s ním probíral, protože každá změna v životě jednoho z nich, ovlivnila všechny v bytě. Ale Kljujev dřívější rovnováhu porušil, jednal příliš podle svého a získával nad mladším mužem a chlapcem také jakousi moc; oba se v jeho přítomnosti měnili k Něvzorově nelibosti. 
„A žes radši nekoupil našemu Griškovi něco na zimu,“ prohodil, čímž přerušil chlapcovo čtení. Ten hned zmlkl a oba dospělé si prohlížel. „Že se teď musíme dívat na takové strašidlo, možná i gořalečka pro nás s Jurou by se hodila.“ Ze všeho nejvíce ho chtěl usadit, najít mu místo poslušné a oddané ženy v jejich rodině.
Kljujev by možná na první poznámku něco i odpověděl, ale po té druhé neměl vůbec chuť. Nepotřeboval slyšet, jak teď zle vypadá – i když rozhodně částečně chtěl působit pro muže nepřitažlivě, měl v sobě Rusalku a ta toužila být krásná, i když jako taková to byla touha povrchní.
Rozhlédl se po kuchyni, poté zkontroloval hodiny. Jedna spolupracovnice z továrny byla nemocná a on společně s dalšími nepříliš oblíbenými zaměstnankyněmi musel její směnu odpracovat, takže se v práci zdržel a přišel později. Teď nejméně půl hodiny přesvědčoval Světlanu, aby si peníze vzala všechny. Tak se stalo, že byl téměř čas večeře.
„Měl bych začít vařit,“ řekl jen a vydal se do spíže, aby odtamtud vytáhl kořenovou zeleninu a brambory, „Griško, běž si sednout na druhou stranu k Petru Leonidovič,“ pobídl pak chlapce, protože takhle by ho jen zbytečně musel obcházet. Dítko poslušně vyskočilo a dokonce si židli přitáhlo k muži blíž.
Rozhovor utichl na dost dlouho, aby chlapec našel odstavec, kde skončil, a pokračoval. Kljujev čistil zeleninu a poslouchal ho. Noviny si nemohl přečíst a – ačkoliv poslouchal pravidelně rádio – zajímalo ho, co se v nich píše. Třebaže zrovna o produkci toho i v rádiu slyšel dost a chlapec některé pojmy komolil, jak je neznal. Ani Kljujev zdaleka všemu nerozuměl. Ekonomika a hospodářství byla odvětví, s nimiž se neměl kde setkat a nikdo mu je nikdy nevysvětlil. Ovšem všechny zprávy zněly velmi příznivě – to bylo zajisté dobře. Jak by to také mohlo být špatně?!
Gromov přišel, když Jefim zrovna škrabal brambory. Pozdravil je, než se odstrojil. „Jak bylo ve světě?“ zajímal se hned, i dnes měl dobrou náladu, až se na pondělí dalo úplně zapomenout, protože by nikoho nenapadlo, že by se vůbec mohlo přihodit.
„Jaký pak svět, Jurko?!“ odpověděl mu pobaveně a hned se zdálo, že má více energie. Kljujevovi sice vadilo, že chlapec znovu přestal číst, přesto ho rozhovor mužů zajímal. Nikdy se do něj nezapojoval, ale byl rád, že se před ním už neostýchali spolu hovořit. Gromov se choval jinak v přítomnosti Něvzorova, zdál se být veselejší; a i druhý muž na něj reagoval s vlídnou bujarostí a otcovskou starostí. Oba v ty chvíle byli mnohem přívětivější. „Já jsem na rozdíl od tebe v Berlíně nebyl.“
„To je dávno,“ mávl Jurij rukou a přešel k lavoru v rohu místnosti, aby se po práci opláchl. Řidičskou kombinézu si rozepl a svlékl tak, že mu rukávy plandaly u nohou. Pokojem proto bylo cítit, jak se pod ní jako vždy zpotil. Pečlivě si namydlil tvář, za ušima a krk, „ani ti už nevím, jak ten Berlín vypadal,“ přiznal, než se opláchl. „Už znám jen Stalingrad – tady pracuju a i jednou zemřu…“
Něvzorov se tomu hlasitě zasmál. „Však tady to bude krásné město, až se všecičko znovu postaví,“ řekl mu s jistou stařeckou moudrostí, než típl cigaretu a vstal od kamen. Přešel ke stolu a ohrnul horní ret. „Zase to krájíš jak ženská, vždyť takové drobné kostky ani cítit v puse nejsou, hernajs!“
Kljujev k němu vzhlédl a věnoval mu dlouhý pohled, ale nic na to neodpověděl. Starší muž asi měl celkově špatný den – rudovlasému ze začátku nedělalo problém se s náladovostí muže vyrovnat, ale začalo se mu zdát, že se stupňuje, když mu není odporováno. Možná bylo potřeba si pozici v jejich rodině vybojovat.
„Je pravda, že ta tvoje pořádná polívka už dlouho nebyla,“ okomentoval to Gromov nejspíše ve snaze zmírnit trochu napětí, které mohlo mezi Kljujevem a Něvzorovem vzniknout, ale spíše zněl, jako kdyby s ním souhlasil, že Jefim vaří špatně.
Rudovlasý zatnul zuby a sklonil hlavu znovu ke krájení. V táboře musel vydržet mnohem horšího muže, než jakým kdy mohl starší z dvojice být. Přesto jej tohle rozčilovalo víc! Protože jako pracující jim nebyl povinován sloužit, aby přežil.
Nejstarší si vzal tabák ze stolu a vydal se do svého pokoje. „Až to bude, tak mně vzbuďte.“
Černovlasý mu to slíbil a počkal, než zajde, pak opatrně položil dlaň na Kljujevovo rameno v zaprané staré košili. „Pomůžu ti,“ nabídl se. Opatrně mu vzal nuž, který docela křečovitě svíral v prstech, a i s prkýnkem si vše přesunul tak, aby se mohl pustit do krájení. „Nesmíš si Petra tolik brát, má svůj věk…“ zašeptal, snad aby to muž ve vedlejším pokoji neslyšel.
Kljujeva to zahřálo, že se Gromov ujal jeho práce, ale přece jen nechtěl poslouchat o tom, jak nemá být na Něvzorova nahněvaný. Třebaže to nemohl projevovat, cítit přece směl, co chtěl! „Griško, čti, prosím, dál,“ pobídl chlapce a vstal, aby se přesunul k plotně.

Černovlasá vešla do ložnice, v rukou držela komínek poskládaného prádla. Dávala si tentokrát opravdu záležet. Nikdy s tím neměla takový problém jako s vařením, ale některé dny se nechávala zastoupit svým manželem, protože si na manželku hrála jen, když ji někdo viděl. A to chtěla změnit.  „Vyprala jsem ti a vyžehlila košile,“ oznámila Štěpánovi, který se zrovna balil. Na posteli měl svůj cestovní kufr a skládal si do něj všechno potřebné. Ani se po ní neohlédl, když jí zběžně děkoval. Místo toho přešel ke skříni, aby k ní byl úplně zády. Přestože spolu všichni večeřeli jako rodina, celou tu dobu k ní zůstával stejně chladný a vůbec si jí nevšímal. Na takový přístup nebyla zvyklá.
Položila košile vedle kufru a sama se také posadila na postel. „Měl by sis vzít to teplejší pyžamo,“ poznamenala, když si prohlížela, co už si zabalil, „bůh ví, kde vás tam ubytují a určitě po celém dnu někde v terénu to poslední, co bys chtěl, by bylo mrznout v posteli.“
Šokalskij se vrátil zpátky, aby si zabalil náhradní kalhoty. Prošel zběžně košile a čtyři z nich si vybral. „Spávám vedle tebe, zvykl jsem si na chlad,“ neodpustil si, když mu tak nahrála, ale dostatečně potichu, aby to zůstalo jen mezi nimi, přestože dveře do ložnice zůstávaly otevřené.
Zinaida mu věnovala pohled, než vstala. „Půjdu ti připravit nějaké chleby na cestu,“ oznámila, než se vydala pryč z ložnice. Nebylo nic, co by mohla na jeho narážku říct. V kuchyni se potkala s tchýní, která se o nachystání pořádné svačiny pro svého syna už starala.
Byl to zvláštní pocit – jako kdyby jí už vůbec nebylo potřeba a nepatřila tam. Ani když tehdy byla svobodná a žila tam s mužem, kterého vůbec neznala, se tak necítila. Nevěděla, zda to nebyl signál, aby odešla… přišel ve chvíli, kdy si již nedokázala představit jiný život než takový, jaký se Štěpánem vedla. Kam mohla jít? Manželství s dítětem se jen tak nerozpadala – nebylo možné se vymlouvat na neplodnost –, jen pokud by si Štěpán našel mladší, krásnější, což v případě Rusalky a Štěpána jen stěží mohl.
„Běžte si lehnout, maminko, udělám to,“ zašeptala se skrytým zoufalstvím, co najednou pocítila. Vůbec se jí nelíbilo, jak se na ni stará žena podívala. Přesto kolik ji měla vždy ráda, pokud si všimla, jak se naráz změnil vztah jejího syna k manželce, neznamenalo to nic. Vlastní krev zůstávala přednější. „Uvařím vám meduňku, aby se lépe usínalo,“ nabídla s nepatrným úsměvem a pohladila starostlivě ženu po rameni; vždy o ni pečovala s tím nejlepším úmyslem, jako kdyby skutečně patřila k její rodině, přestože zprvu si byly cizí.
„Už je to skoro hotové,“ zakroutila hlavu stařena, „a ty by ses měla starat o jiné věci, než tohle… co já můžu ještě udělat.“ Přiklopila dva krajíce k sobě a přidala je k dalším. „Když se neusmíříte, než odjede, nebudeš mu moci vyčítat, pokud si najde milenku, Zino.“
Černovlasá sevřela rty pevně k sobě. Šokalskij si milenku nikdy hledat nebude, taková myšlenka byla hloupá a až směšná; přesto Zinaidě do smíchu nebylo – chtěla se usmířit.
„Nevím, čím ses provinila,“ jako kdyby to vždy musela být chyba snachy a nikdy ne syna, „ale takhle ho odjet nenechej,“ napomenula ji. „jinak toho nakonec budeš litovat.“
Zinaida se podívala stařeně do tváře, než sklonila hlavu a povzdechla si. Jak jí měla dát najevo, že se cítí naprosto bezradně a ztraceně? Žena by jí třeba dokázala poradit, kdyby byla schopná tohle všechno jí správně žensky přiznat. Ale jak? Když žádná slova, co mohla vyslovit, nemohla postihnout skutečné jádro problému. Nemohla jí přece říct, že začala mít myšlenky na někoho jiného než na svého manžela a on se toho dopátral – věděla, že stařena jí to byla schopna odpustit ještě mnohem méně než samotný Štěpán; zrada proti synovi se přece neodpouštěla. „Ale co mám dělat, maminko?“ tentokrát se jí do hlasu dostalo zoufalství.
„Běž za ním a snaž se, třeba ho odpros na kolenou, aby ti odpustil, dej mu všechno, co máš, stejně je to jeho.“ Na svůj věk silně ji vzala za paže a otočila si ji na sebe. „Přece jsi nemohla udělat nic takového, aby tě přestal milovat,“ v jejím hlase byla slyšet nelibost a výčitka, „když jeho láska vydržela, že jsi mu nedala děcko, co horšího jsi mohla udělat?!“
Černovlasá na jejím jazyku téměř viděla slova, kterými by ji žena nařkla z podvádění. „Neudělala jsem nic,“ vyhrkla tiše, než to starší stihla, a zakroutila hlavou, „nic horšího, ale třeba… tohle-“ znovu použila starý problém, na nějž mohla toho opravdu hodně házet, a vycházelo to.
Stařena ji pustila hned, jak vrzly dveře, protože nejspíše nechtěla, aby její syn si něčeho všiml, i když potom, co promluvil – „Pojď se mnou, Zino.“ –, si Zinaida byla jistá, že nejméně část rozhovoru poslouchal. K tajnému odposlouchávání byl vycvičen – jak by si mohly myslet, že jeho přítomnost postřehnou?
Kývla a vydala se za ním. Zavedl ji do koupelny, kde se i s ní zamkl. „Jsi lepší herečka, než teď předvádíš,“ zašeptal, když se k ní sklonil. „Teď tu jen budeme mrhat tvůj čas,“ povzdechl si a otočil se, aby si mohl začít napouštět vodu. Vždy večer před pracovní cestou se koupal.
Zinaida si sedla na pračku, aby mu nepřekážela a složila si ruce do klína. Nelíbilo se jí, jak se k ní chová. Jako… jako k ženě. Bez zájmu a s předtím nikdy neprojevenou razantností a nesmlouvavostí.
„Měla by ses zase obarvit,“ prohodil – díky proudu tekoucí vody mohl mluvit více nahlas, a přesto jej nebylo slyšet v kuchyni. Věnoval jí krátký pohled v zrcadle, než se začal vysvlékat. Kořínky už jí odrůstaly a začínala být patrná přirozeně rudá barva jejích vlasů, což si v téhle situaci rozhodně nemohli dovolit. Stín Rusalkem nad nimi stále visel.
Černovlasá kývla a počkala s bližším prohlédnutím si vlastních vlasů, až byl Štěpán vysvlečený a ve vaně. Téměř celý rok si je pravidelně umývala ořechovým listím, ale na podzim a v zimě s tím byl problém, to je musela barvit uměle. Ještě jí ovšem nepřišlo, že by to bylo potřeba, když si je prohlížela. „Říkala jsem si, že si je nechám narůst delší, vypadá to více žensky,“ napadlo jí, jak se cítila zvláštně, že by tam měla jen v tichosti sedět vedle svého muže, zatímco on se koupe. Ten ovšem jen pokrčil rameny. „Pokud… ti pak nebudu připadat méně atraktivní.“ Na to zareagoval tak, že zavřel oči, jako kdyby to byl způsob, jak jí vůbec nemusí vnímat.
Zinaida vlastně nikdy příliš nepřemýšlela o tom, co se jejímu manželovi líbí. Vlasy nosila takto krátké, vlnité a černé, aby se co nejvíce lišila od ostatních Rusalek, přičemž si byla jistá tím, že Štěpánovi se líbí. Byla by krásná s jakýmkoliv účesem a nejspíše i barvou vlasů – všichni o její ženské kráse mluvili… ale líbila se tak skutečně jejímu manželovi?
„Umyju ti záda,“ nabídla se po chvíli, „pokud nemám jít za tebou…“
Štěpán jen pokrčil kolena a opřel se o nohy, aby jí udělal prostor na umývání zad. Ve své urostlosti měl i sám občas problémy se pohodlně ve vaně usídlit, aby se mohl pořádně umýt.
Zinaida si vyhrnula rukávy a sáhla pro houbu, aby ji pořádně namydlila a mohla se jí vydat po jeho zádech. „Po koupeli si budeme muset stejně jít společně lehnout,“ upozornila ho. „A vypadat, že máme své plány.“
Muž jen zabručel.
Černovlasá chvíli mlčela, než se zeptala. „Chtěl jsi… chtěl jsi vlastní dítě?“ chvílemi o tom od rozhovoru s Larisou přemýšlela. „Upřímně. Chtěl bys mít vlastní dítě? Nehledě na to, zda je to možné, jak o tom mluvíme před tvou matkou, co se po nás chce… ty sám jestli bys chtěl.“
Štěpán otevřel oči a na okamžik se zadíval na hladinu vody ve vaně před sebou. „Nejspíše ne,“ odpověděl nakonec. Neznamenalo to, že by Zojku neměl rád a nechtěl by jí být dobrým otcem; ale v životě tolik netoužil po dětech jako po milujícím partnerovi. „A ty?“
Zinaida zaváhala. Její odpověď mohla všechno mezi nimi jen více rozbít. „Vždycky jsem chtěl-a,“ přiznala nakonec, „mít rodinu, děti…“ Nepokračovala, když si všimla, že se Štěpán zachvěl.
„Tak proč si odcházel? Ještě s takovými podmínkami, když ti všechno muselo být jasné!“
Černovlasá si povzdychla – stále mu jen ubližovala. Opláchla mu záda, poté se sklonila, aby ho políbila zezadu na krk. „Mezi Rusalkami mne nečekala žádná budoucnost, má rodina byla na okraji společnosti, nikdy bych nedostal nic z toho, co bych chtěl. Tak jsem zkusil jít za lepším.“ Rusalka odložila houbu a donutila Štěpána, aby se na ni podíval. „Vím, že jsem nemohla získat nikoho lepšího než tebe, že pro ženu není možné mít lepšího manžela, že více než tuhle rodinu nikdy nebudu mít… promiň, že jsem chtěla něco nereálného, už to nechci.“ Sklonila se, aby ho políbila na rty. „Vezmeme si ze sirotčince ještě malého chlapečka, menšího než byla Zojka, abychom si na sebe lépe zvykli, a budeme rodina úplně z mých snů… stejně bych nemohl být tak dobrý otec jako ty, a vynasnažím se být ti dobrou ženou, lepší, než jsem byla doposud. Slibuji.“
Štěpán zakroutil hlavou. „Nechci tvé sliby,“ připomenul jí, nechtěl se stále bavit o tom samém. „Děláš to stále jen horší a horší… a já se opravdu těším, až konečně od tebe odjedu.“ Zase se opřel do vany a promnul si dlaněmi obličej.
Zinaida se odtáhla a nadechla, jako kdyby chtěla něco říct na svou obhajobu, ale nenašla nic, co by mohla. Nakonec si ovšem založila ruce na hrudi. „Tak mi řekni, jak to můžu napravit? Upřímně se snažím. A pokud sis nevšiml – tvá matka nemá problém v mém herectví, ale v tvém odporu se mne vůbec dotknout. To ty nejsi ochotný předstírat, že je všechno v pořádku. Nikdy sis nenechal uniknout jedinou příležitost mne trochu potahat, a teď? Držíš si odstup, nemluvíš na mě ani o mně, neříkáš mi Zinečko… tvá matka to vidí, Zoja to vidí, tomu nepomůže ani to, když tu budu půl hodiny sténat.“
Světlovlasý se jí podíval příkře do očí; a protože ty jeho byly modré, nehořely zlobou, ale spíše v nich zuřila bouře jako na moři. „Můj vztah k tobě – to bylo to jediné opravdové, to jediné, kde jsem od výcviku nemusel lhát… kde jsem mohl to být já, ne nějaká role. Hnusí se mi cokoliv předstírat.“ Zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet i mimo koupelnu. „Vypadni odsud! A ustel si v kuchyni, v ložnici tě nechci!“
Černovlasá nikdy u něj takový tón neslyšela. Byl tak chladný, zlý a přísný, jako kdyby to vůbec nepromluvil Štěpán. Zachvěl se jí spodní ret a bylo jí k pláči. Co se to dělo?! Proč všechno bylo stále jen horší? Čím více se snažila, tím víc vše spělo do záhuby!
„Tak vypadni už!“
Když vyšla ze dveří koupelny, už tam byly připravené dva páry očí, které ji sledovaly a nejspíše čekaly vysvětlení. Celá se zachvěla a přerývaně nadechla, než se vydala do ložnice, aby si vzala vše potřebné. Cítila se tolik ponížená. Přestože se její tchýně snažila dozvědět, co se stalo, Zinaida už ten večer nebyla schopná promluvit, ani kdyby chtěla.
Ráno Šokalskij odjel bez rozloučení.

Černovlasý jen v trenkách s ručníkem přes rameno došel do pokoje a posadil se na postel. Cítil se hned lépe, když si opravdu pořádně mohl celé tělo vydrbat mýdlem a zbavit ho usazené špíny, uhelného prachu a potu. Vlasy měl sčesané dozadu – čímž se zvýraznily jeho rysy – a stále ještě částečně mokré. Prohlédl si Jefima, který seděl u stolu a u lampy si opakoval azbuku. Na sobě měl noční košili a působil díky tomu jako žáček ze školy. Vážně bylo obtížné ho vnímat jako staršího. Ještě jak měl jednu nohu složenou pod sebou, aby byl vyšší a dobře se mu psalo.
Jurij se na něj chvíli díval, než vstal a postavil se za něj, aby viděl, jak mu to jde. Mohlo ho to zajímat i proto, že by tím odpadla jeho povinnost mu psát sebehodnocení. Ale hlavně Kljujeva uznával za to, kolik se snaží. Nedokázal si představit, že by se učil číst a psát až v jeho věku – ani ve škole mu to dvakrát nešlo.
Položil mu ruku na rameno. „Mám tě doučit zbytek?“ nabídl se pak a zcela bezděky mu jemně promnul prsty kůži.
Rudovlasý zakroutil hlavou. „Musel bych pak před Griškou hrát, že je ještě neznám, aby měl to potěšení mi je znovu představovat,“ vysvětlil mu. „Ale můžeš se mi podívat, zda tyhle mám správně,“ prohodil částečně laškovně a natočil hlavu, aby se mu podíval do očí. Sám si uvědomil, jak to bylo nebezpečné, až když se ocitl jen nepatrně vzdálený vlastními rty od jeho. Celkově se mu zdálo, že poslední dobou se mu Gromov snažil být blíž. Nejspíše ani nepomohlo, že se starší ostřihal.
Jurij ho pohladil po rameni a usmál se. „Tak ukaž,“ vzal si papíry, na které Rusalka psala, a opřel se zády o stůl. „Máš docela hezké písmo,“ pochválil mu, „až budeš umět celou azbuku, půjčím ti nějakou knihu, ať ji můžeš opisovat… a samozřejmě si v ní i číst.“
Rudovlasý k němu vzhlédl. „Až tak daleké plány se mnou máš?“ bylo to koketní, ale zároveň připouštěl, že učení mu moc nejde. Hlavně na to ani neměl příliš času mezi tím vším, co dělal v domácnosti a prací.
„Ze všeho nejvíc bych byl rád, kdybychom mohli nějak pošmelit tu neděli,“ přiznal Gromov a tentokrát mu bylo tak dobře, že ho ani takové téma nerozčílilo. „Třeba, kdyby sis s sebou vzal Grišku,“ prohodil, „nebo se převlékl za ženu… vzal si šátek přes hlavu, ta holka od vedle by ti půjčila něco na sebe, máte stejnou postavu.“
Jefim nad tím zakroutil hlavou. „A až by ses ty chtěl jít podívat k nám do továrny, tak by ses také převlékl za jednu ze soudružek?“ nadhodil a zalesklo se mu v očích při té představě, jak by asi Jurij v takovém převleku působil. Mladší muž se nejspíše stejné myšlence tiše rozesmál.
„Světu by nepotěšilo, že o ní takhle mluvíš,“ prohodil nakonec Jefim, když bylo moc dlouho mezi nimi ticho a jen se na sebe dívali, částečně i proto, aby nemusel znovu udávat své důvody, proč nikam nemůže jít. „Asi bych to neměl prozrazovat, ale líbíš se jí.“
Černovlasý zvedl obočí. „Vždyť je to ještě děcko,“ okomentoval tohle zjištění a mávl rukou, „rozpláče se, když si rozbije koleno, vlasy ostřihat neumí a její matku bych za tchýni nechtěl.“
Rusalka si založila ruce na hrudi. „Máš něco proti tchýním, s kterými můžeš popíjet?“ připomenul mu pravý důvod, proč se Gordějevovým vyhýbá. „Světa je podle mne vcelku slušné děvče, jinak bych jí nepomáhal,“ sdílel s ním pak svůj názor, „za svou matku nemůže. I když… co já mám co mluvit? Za války každý musel nabízet, co měl.“
„Nejsi jako ona,“ zvážněl Gromov a odložil papíry zpátky na stůl. „Zatímco ona se nabízí, protože je to snadnější; ty jsi neměl jinou možnost. A na tom záleží, to je poznat.“ Shlédl k němu a pousmál se na něj. „Vidím, jak se upřímně snažíš – nepoužíváš nějaká rusalčí kouzla…“
Rudovlasý mu úsměv oplatil. „A jak ty víš, jak taková rusalčí kouzla vypadají?“ nepatrně při tom naklonil hlavu na stranu a přivřel oči.
Gromov si nebyl jistý, zda někdy viděl někoho smyslnějšího. Přestože Kljujev neměl už dlouhé vlasy, stejně na jeho výrazu bylo něco neskutečně přitažlivého, čemu se nedalo odolat. Vlastně se přistihl, jak se mu tím vším vzrušením až zatajil dech.
Tohle bylo to kouzlo? Nebo jen v tu chvíli na něj Jefim působil takto silně naprosto přirozeně?
„Všichni se k tobě chovají hůř, než si zasloužíš – určitě nepoužíváš žádné čáry, to by sis přece nenechal líbit…“ odpověděl mu pak, přičemž se snažil působit, jako kdyby po něm ani na okamžik nezatoužil. „No nic, jdu spát…“
Jefim jen kývl. „Dokončím stránku a také půjdu.“
Černovlasý si lehl do postele a obrátil se čelem ke stěně. Stále mu ještě splašeně bylo srdce rozrušením. Jedno jestli to bylo nějakým kouzlem nebo ne, ale kdyby Jefim chtěl, dokázal by si ho omotat kolem prstu. Ten pocit se zdál současně děsivý i příjemný.
Jaké by to vlastně bylo? Nedokázal si představit, po čem touží… jak? Přitisknout si ho na sebe, třeba se s ním líbat, ale jak uhasit touhu vlastního mužství? Nedokázal si představit a frustrovalo ho, že se nedokáže dostat ani k představě. To velké tajemství potřeboval znát, aby vůbec si mohl dovolit po něm tak prahnout!
Jen Kljujev věděl… a jen s ním by to Gromov chtěl poznat.
Odsunula se židle a zhasla lampa na stole. „Dobrou noc,“ zašeptala Rusalka, než se uložila na divan. Gromov jen doufal, že mu v té chvíli nedokáže číst myšlenky, protože před ní by se za ně určitě styděl. Nechtěl být znovu ten, co neví a nedokáže si představit – jako v případě pobytu v táborech –; nechtěl mít roli někoho ne tak znalého; chtěl mít navrch jako muž.

Korněv vzal termosku, co byla položená na stolečku u okna, dříve, než se jí chopil jeho společník a zakroutil hlavou. „Měl by ses vyspat,“ řekl mu, čímž demonstroval, že si ji nevzal, aby si sám nalil. Protože patřili k tajné policii, měli zajištěné místo v kupé, takže se mohli – více méně – volně bavit a taktéž se věnovat složkám bez toho, aby se báli, že je někdo nevhodný omylem zahlédne.
Štěpán se zamračil. „Měl jsem si raději říct o pilulky na výdrž?“ prohodil, ale nejspíše uznal to, co mu druhý řekl, jako dobře míněnou radu přítele, protože zaklapl složku, co měl položenou v klíně. Navíc se vždy takovým práškům vyhýbal, protože k nim byl nedůvěřivý po tom všem, co viděl, že různé chemikálie dělají s lidmi. „Co budeme dělat, Sašo?“ zeptal se ho pak s těžkým srdcem.
Muž přimhouřil oči a usmál se jako liška, „no přece, vyřešíme to.“
Šokalskij se na několik okamžiků zadíval ven z okna. Koleje vedly lesem, takže se tam jen míhaly kmeny stromů. Zdáním nic zajímavého, stále stejné se opakující – nestálo to za dlouhodobou pozornost. „Přemýšlel jsem…“ začal pak, „měl bys počkat, nechat zatím Larisu být. Teď tě skoro nezná, pokud ji vezmou k výslechu, pravděpodobně ji zase pustí. Ale čím ti bude blíž…“
„Nikdo nás z ničeho neobvinil,“ připomenul mu Korněv, jako kdyby na to starší zapomenul.
Ten ovšem jen dodal: „Zatím.“ Urovnal složky do kufříku a zamkl ho. „My dva na tohle nestačíme, ale zároveň si nemůžeme říct o posily… i kdyby nám je dali, tak nikomu z nich nemůžeme věřit – jako tomu patolízalovi s Rusalkama,“ zhodnotil jejich situaci. „Nerozumím polovině toho, co je v lékařských spisech… potřebujeme doktora, prostory a kvalifikovaný personál.“
Nazrzlý si ho prohlédl, jako kdyby přemýšlel, jestli mluví z únavy nebo to myslí vážně. „Anna Rostovová je jediná, kterou jsme zatkli živou, držíme ji v cele a stará se o ni přidělený lékař,“ připomenul mu.
„Je tu tucet případů, o kterých víme, a – přiznejme si – to úplnou náhodou, protože žádné oddělení nemá potřebné informace, aby stejné případy posílalo k nám. Stejně jako my nevíme o tom, co dělají ve vedlejší kanceláři, oni neví, co děláme my – a co pak dál, než za jednou stěnou?“ vysvětlil mu, na co naráží. „Takže kolik toho je, o čem nevíme? A kolik toho ještě bude? Je jediná, zatím…“ vyvrátil mu první tvrzení a pokračoval: „Četl jsi zprávu od lékaře? Na výslech, vyšetření i prášky reagovala abnormálně. Něco s ní nejen po psychické, ale i po tělesné stránce není v pořádku.“
Korněv uznával, že druhý má pravdu, ale nechtěl s ním souhlasit v tom, jak bezvýchodná jejich situace byla. „Třeba s ní něco nebylo v pořádku vždycky.“
„Mám už to na seznamu – promluvit si s jejím lékařem a podívat se do jejích lékařských spisů,“ Šokalskij si poklepal na kapsu, kde nosil zápisník s poznámkami k případu, které si průběžně dělal. Vlastně to bylo to nejdůležitější, co s sebou nosil; a ztracení by určitě znamenalo pro něj nepříjemné komplikace. „Ale stejně budeme muset si zapsat, co nám řekl, a vzít si spis s sebou, abychom se o tom mohli poradit s některým z našich lékařů. A nechám na tobě, ať vybereš nějakého, kterému můžeme věřit.“
Nazrzlý se tomu ušklíbl. „Proč ta tvoje Zina není doktorka? A Larisa její pohledná sestřička? To by hned bylo vyšetřování…“ prohodil, aby situaci nadlehčil. Opravdu se nemělo cenu hroutit dříve, než situace došla do stádia, kdy už se z propasti nemohli dostat. Samozřejmě, že sám byl opatrný, a i on přemýšlel o dalším postupu, ale nehodlal si připustit, že by skutečně mohli prohrát svůj život.
„Sašo,“ povzdechl si starší. „Ani kdyby byla – stejně bych s ní o tom nemluvil. Nechci, aby věděla cokoliv, co by ji mohlo ohrozit. Určitě – kdybych se dostal já na hledáček, ona by dokázala se z toho dostat i s celou rodinou… raději kdyby mne sama udala, než by ji zastřelili kvůli mé chybě.“
Korněv si ho chvíli prohlížel, než tiše pronesl: „Ty bys jí dokázal odpustit snad všechno na světě.“ Otevřel si termosku, aby si sám nalil kávy. „Určitě jste toho moc nenaspali před odjezdem,“ mrkl na něj – okamžik se zarazil, jak ho něco napadlo, ale nakonec si všechny poznámky o tom, jak je manželka jeho přítele drobná a on mužně urostlý, nechal pro sebe, i když by někdy u lahve vodky si rád vyslechl detaily z jejich sexuálního života –, „tak to běž dohnat, já mezitím budu hlídat a procházet ty složky. Můj dědeček byl lékař, snad si ještě něco z knih, co jsem mu tajně kradl, abych si je mohl přečíst, pamatuju.“
Druhý muž se dozvěděl něco nového o svém společníkovi a v ten moment si uvědomil, že opravdu je nejspíše unavený, protože si dovolil mu toho sám říct příliš. Nikdy před ním otevřeně neměl mluvit o tom, jak by byl rád, kdyby jeho žena unikla spravedlnosti. Považoval ho za svého nejlepšího přítele, ale takhle upřímný k němu ani tak nesměl být.
To si mohl dovolit jen ke své matce a k Zinaidě. Naprosto jim věřit. Ani sestrou si nebyl tolik jistý, protože ona by to řekla manželovi a tomu už nevěřil.
Kývl a pohodlněji se opřel do sedačky. „Až budeš chtít vystřídat, tak mne vzbuď,“ prohodil nakonec a zavřel oči. „Brzy mi budeš i zpívat ukolébavky s tím, jak mne v poslední době pořád ukládáš do postele,“ zamumlal ještě s úsměvem nakonec. Tichý smích, který na to přišel v reakci, už slyšel jakoby z dálky.

Šokalskij si opláchl tvář v umyvadle, které měl v hotelovém pokoji, a podíval se na sebe do zrcadla. Přestože předešlý večer se dostal do postele ještě ani deset hodin nebylo, nevyspal se, protože se mu nedařilo usnout. Posadil se ke stolu a stále dokola se probíral všemi svými poznámkami k případu, jako kdyby je snad neuměl za tu dobu nazpaměť. Nakonec se mu podařilo usnout až kolem páté, spal necelé dvě hodiny a musel vstávat, aby se upravil, než se vydá na schůzku s Korněvem na místě činu.
Protřel si tvář, než se natáhl, aby si mohl nachystat holení, ale vyrušilo ho v tom zaklepání. Překvapeně se ohlédl, než vypnul vodu a přešel ke dveřím, aby se podíval, kdo za nimi stojí. Po cestě vytáhl z pouzdra na stole svou služební zbraň – nikoho nečekal…
Obezřetně pootevřel a na chvíli zadržel dech.
Schoval zbraň za gumu svých trenýrek, než otevřel úplně. „Co tady děláš?“ vypadlo z něj hned.
Světlovlasý muž stojící za dveřmi se usmál a prohlédl si ho. Na rozdíl od Štěpána byl hladce oholený, učesaný a velmi vkusně oblečený. „Doslechl jsem se, že jsi ve městě, Stefane.“


9 komentářů:

  1. Teda, co to je? Au. Tahle kapitola je opravdu podivná, neklidná a tíživá.
    Jsem opravdu zvědavá, co z toho bude.
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejméně jedním směrem se to docela vyjasňuje. Ale je pravda, že mne svádí jistá myšlenka a já nejsem ještě rozhodnutá, zda se svést dám, tak si připravuji vhodné prostředí... xD

      Vymazat
  2. zajímalo by mě jestli se se Zinou uklidní a kdo to je za dveřmi? A proč mám pocit, že je to nějaký bývalí milenec?
    lia

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi jak Štěpánova matka, hned pomýšlíš na milence. ;) Rozhodně je to někdo, kdo Štěpu znal, když byl v Říši...

      Vymazat
  3. Mám pocit že Štěpánek Zinu svou nerudnosti chrání ,jako by si připravoval půdu pro roli zlý manžel a nešťastná manželka , a kdypak asi podlehne naše rusalka a půjde na exkurzi do samochodu , mám pocit že by to jednomu řidiči udělalo ohromnou radost , děkuji skvělý díl i když ze Štěpánka mi šla trochu hlava kolem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidím, že Štěpán zůstává v tvé mysli sympaťákem a správňákem, až nevěříš, že by mohl být jakkoliv "zlý" - to je dobře ;)
      No, Jefim by rozhodně také rád viděl samochod. :) Snad se to povede.

      Vymazat
  4. Chudák Zina, pořád jí musím litovat, Štěpa jí to nechává pořádně vyžrat :D Ale oni se usmíří, já to vím...
    A Gromov odněkud získá nějaké info, jak na to, a na Jefima se konečně vrhne :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. xD Zina vážně dostala plusové body, když se zjistilo její pohlaví... ale je pravda, že v tom je částečně nevinně a Štěpán to možná trochu přehání, i když... třeba má své důvody.
      Myslíš, že to bude Jurij, kdo se na Rusalku vrhne? Nezapomínej, že oproti "civilizované společnosti" jsou Rusalky polodivoké... xDDD

      Vymazat
  5. Po precteni jsem zapomnela zanechat stopu,tak pozde,ale prece.
    Tesim se na novy dil...
    A je mi lito rusalcich bratru.
    Jefima protoze at se snazi byt vic kluk,tak to ma opacny efekt.. Ale jsrm rada, ze si s Gromovem vice rozumi :)
    A Ziny... No protoze Stepan :D snad at se vrati domu tak to v hlave bude mit vse urovnane...

    Vlarisa

    OdpovědětVymazat