Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 10. dubna 2017

Těžkopádní pro lidské - 18. kapitola

Dobře. V tomhle tempu vydávání - jedna kapitola za měsíc - to asi vážně nezvládneme do června dokončit.
Na psaní je problém, že si vyžaduje spoustu času. Ono ani samotné napsání tolik času nechce, ale - alespoň já - musím být v nějakém rozpoložení, které nechodí na povel a čím více je člověk unavený, tím menší pravděpodobnost je, že zvládne cokoliv napsat (to spíše usnu, když už si tak fantazíruju, než bych to obtížně popisovala a "ťukala" do PC); pak to je třeba nechat zaležet a upravit... nejlépe vícekrát se k tomu vrátit. No... a to si vyžaduje spoustu času a to ještě "čilého" a soustředěného... Taky je problém v denních dobách - nejlépe se píše později večer, ale když jeden má brzo vstávat, tak ani v tu dobu už není vzhůru...
Možná je dobře, že se nikdo nechce se mnou sejít. Sice na sraze budu, ale úplně osekávám, co všechno jsem chtěla, aby se tam událo. (Stejně pro minimální účast to nemá cenu. :/ )
Takže přeji příjemnou četbu. A uvidíme, kdy bude další díl.


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[18. kapitola]


Zinaida se přisunula blíž ke svému manželovi, který se od ní ve spánku otočil zády, a políbila ho na rameno. Když něco nesrozumitelně zabručel, pohladila ho po boku a jen se na něj natiskla, jak si hledala blízkost, v které se jí bude dobře pokračovat ve spánku. Dlaní zůstala na jeho hýždích a bezděky je začala hladit a mnout. Nakonec ji úplně probralo, když mohla znovuobjevovat tuhle jeho část – většinu času prostě neměla příležitost Štěpánovým hýždím věnovat pozornost.
Nedalo jí to – jakýsi popud mysli, kterému nemohla rozespalá vzdorovat – a rozsvítila si lampičku. Byla přece ostuda, že nevěděla, jak vypadá Štěpán zezadu od pasu dolů. Možná za to částečně mohl alkohol – sklenička nebo dvě s Borisem –, že ji ta myšlenka tolik vzala. Odkryla jeho hýždě a docela ji překvapilo, že si nikdy předtím nevšimla znaménka, které Štěpán na té pravé měl.
Přejela po něm palcem, než ho políbila. Bylo spíše nahoře a z boku, než přímo na té hezky vypracované hýždi, ale i tak působilo trochu nepatřičně. Taková malá svůdná tečka zatoulaná na takové hanebné partie. Štěpána opravdu stvořili k pomilování. Jak si toho dříve mohla nevšimnout?!
Zino?“
Byla přistižena při činu! Zakryla svého manžela a znovu se na něj natiskla jako předtím, přičemž dlaň nechávala volně na jeho boku. „Špatně se mi spí, když mne neobjímáš,“ řekla mu jen a spokojeně se usmála, když se na to konto obrátil a přitáhl si jí do náruče.
Černovlasá spokojeně zavřela oči, ale stejně nemohla usnout, protože byla stále zapnutá lampa. „Štěpo?“ zašeptala a políbila ho na krk, aby měl příjemnější probuzení. Na jednu stranu ho velice nerada budila, když si potřeboval odpočinout po práci. Zdál se tolik unavený, když se pozdě večer vrátil domů. „Byl jsi... někdy s jinými... v mé roli?
Štěpán ji políbil rozespale na rty, poté souhlasně zamručel. Jak nejspíše nepředpokládal, že by rozhovor dál pokračoval – nebo se stále úplně neprobudil –, přitáhl si Zinaidu blíž a zabořil nos do jejích jemných vlasů. Užíval si, že dnes v noci nemá natáčky.
A jaké je... být... v té druhé?“
Mladší otevřel oči a trochu si Zinaidu zase od sebe odsunul, aby se jí mohl podívat do tváře. Přemýšlel, jestli mluví o tom, o čem si myslel. Jestli mu navrhuje nebo po něm žádá, co se mu zdálo. „Nebylas nikdy...?“ trochu ho to překvapilo, když zakroutila hlavou.
Co to znamenalo? Byla úplná panna – přesněji panic –, když si ji bral? Proč o tom do teď nevěděl? Mohlo mu to dojít, ale předpokládal, že... co vlastně? Kdyby jí znal tolik co teď, tak by nemohl něco takového předpokládat; jenže ji tehdy neznal a od té doby se nad tím nezamýšlel.
Stačil jen okamžik, aby v něm zesílil pocit, že provedl něco neodpustitelného. A nevěděl, zda může udělat cokoliv, aby to alespoň z části odčinil.
Pohladil ji po tváři a usmál se na ni. „Můžeme to zkusit naopak,“ nabídl ji nakonec. „Pokud se ti ta myšlenka líbí...“
Zinaida nakrčila čelo. „Jsem oproti tobě menší a drobnější... a ani nevím, co přesně -“
Světlovlasý si umlčel polibkem. „O to se vůbec nestarej. O nic nejde – můžeme to zkusit, pokud chceš, a kdyby to nevyšlo nebo se nám to nelíbilo, nic se neděje. Miluji tě, Zinečko.“ Znovu ji políbil. „Jen na tom záleží.“
Tehdy – zpátky v době, kdy začala růst propast jejich sexuálního soužití – se ji měl snažit takhle uklidnit: říct ta pravá slova plná zájmu a důvěry; ne předpokládat, že dva dospělí lidé nemají důvod, proč by si na sebe nemohli zvyknout i v rámci manželského lože, navzájem si dopřát rozkoš (protože sám měl zkušenost, že v tom nemusí být ani láska, ani přátelství a vlastně ani tolik zalíbení). Jenže na to museli mít oba zkušenosti a cítit se bezpečně, i když jim někdo narušoval intimní prostor. A to tehdy neplatilo...
V takovém případě bylo i pohlazení a polibek jako znásilnění. Jako kdyby si vynucoval něco na dítěti. Zinaida byla nevinná a nevědomá.
Tohle si nemohl odpustit – zasloužila si mnohem lepšího muže, než jak se k ní tehdy choval. Nehledě na její chladnou povýšenost tehdy.
Starší ho pohladila po tváři. „Taky tě miluju.“ Spokojeně se k němu přitulila. Částečně ji uklidnil, ale věděla, že čím déle to nechá hlodat, tím více ji to znovu začne zneklidňovat, protože o tom bude příliš přemýšlet. „Můžeme – teď hned?“
Pohled na můj zadek tě tolik rozpálil?“ neodpustil si žertem Štěpán. „Stejně už jsme oba rozebraní...“ zhodnotil, protože v takovém případě by si buď povídali dál nebo pokračovali v intimnostech. Asi by jen tak spát znovu nešli. Navíc by jí v té chvíli dal cokoliv, protože jí musel vynahradit péči, kterou tehdy zanedbal. „Jen si odskočím,“ políbil ji na čelo a vstal z postele.
Zinaida ho pozorovala, jak si na sebe natáhl trenky a odešel z pokoje, přičemž se posadila a prohlédla si noční košili, v které spala. Úplně si odvykla přemýšlet o sobě jako o muži, protože se stále musela chovat jako žena. Ale teď by se jako muž měla cítit.
Bylo to zvláštní.
Štěpán se za chvíli vrátil a zamkl za sebou dveře. Způsob, jakým se na Zinaidu usmál, byl hlavně plný lásky a hřejivý. Sedl si na okraj postele a pohladil ji po koleni. „Jsi krásná,“ zašeptal a sjel dlaní po jejím stehnu níž, „víš, že je to jako splněný sen?“ Pohlédl na ni. „Když mne má krásná Zinaida uprostřed noci probudí, protože po mně touží,“ vysvětlil a natáhl se pro polibek. „Uvolni se...“
Černovlasá se tomu tiše zasmála. „Neměla bych to říkat já tobě?“ zeptala se pak. Jaký byla muž, když stále používala ženský rod?! Už to bylo příliš zažité a ona se neměla k čemu vracet, její předchozí život byl ztracený a jako kdyby částečně i cizí.
Nejsem napjatý,“ odpověděl jí na to prostě a pohladil ji po tváři. „I když bych si možná i zasloužil, kdybys mi vrátila naše první chvíle,“ dodal, přestože se to nejspíše nehodilo. Kazilo to příjemnou a mazlivou atmosféru.
Zinaida zakroutila hlavou. „Udělal si všechno proto, abys mi to zpříjemnil,“ řekla, přestože se jí při tom sevřel žaludek. Nebylo to nic, na co chtěla vzpomínat. „Teď už je všechno mezi námi jiné.“ Vzala mu tvář do dlaní, aby ho mohla políbit na čelo, jako kdyby mu dávala své odpuštění. Poté se nadzvedla, aby si svlékla košili a nechala ji spadnout na zem. „Mužněji už vypadat nebudu,“ poznamenala, když se před ním ocitla úplně nahá.
Štěpán si ji prohlédl. „Ani nemusíš,“ usmál se na ni a znovu dlaní přejel po jejím stehně. „Takhle se mi to líbí.“ Jejím ostrým rysům ve tváři slušelo černé zvlněné mikádo a k tomu jemnému obličeji, krásným černým očím a plným rtům, by se nehodilo o nic robustnější tělo. Nevypadala by tak krásně, kdyby byla více mužem; stačilo, jak se jí chlapecky jen rýsovalo podlouhlé svalstvo.
Černovlasá se mu na okamžik podívala do očí, jak se ujišťovala, že jí říká pravdu. Poté si ho přitáhla k dalšímu polibku, přičemž ho nechala, aby se položil na záda, a dostala se rozkročmo nad něj. Skousla si ret, když se na okamžik znovu nadzvedla, aby přerovnala jejich nohy, i když jindy na tom nezáleželo – kdo kdy je má mezi čími. „J-jaké bylo... tvé poprvé?“ zeptala se. Štěpánův hlas ji uklidňoval.
Mladší se probíral jejími vlasy a něžně jí masíroval ramena, když polibky pomalu klesala po jeho krku a hrudi. I přes Zinaidinu nervozitu sám cítil vzrušení, protože na rozdíl od jiných chvílí, kdy se ho snažila (spíše nutila) potěšit, tentokrát nikam nespěchala a zdálo se, že se ho chce dotýkat.
Rychlé,“ odpověděl po chvíli, kdy hledal ta správná slova, „hrubé... skoro týden jsem si nemohl sednout a to nemluvím o jiných činnostech,“ dokončil své vyprávění, přičemž se tomu sám usmál.
Zinaida se zvedla od jedné jeho bradavky, aby mu viděla do tváře. „A přesto si chtěl znovu?“
Když už jsem pro to byl ochoten riskovat, že mne přinejlepším vyhodí ze školy? Trocha bolesti byla to nejmenší.“ Chtěl to a jednalo se s ním jako s někým, kdo nemá dostatek zkušeností – to byl ten rozdíl mezi jeho poprvé a tím Zinaidiným.
Starší se zamračila. „Kolik ti bylo?“
Čtrnáct.“
Vždyť to jsi byl ještě takový klouček,“ poznamenala a vytáhla se, aby ho políbila na rty. Když si konečně uvědomovala lásku k tomuhle Štěpánovi, postupně se jí i změnily dojmy z jeho mladšího já. Už nedokázala přijít na důvody, proč jí dříve vadil. Nehledě na to bylo jisté, že si nikdo nevšiml, co tomu čtrnáctiletému chlapci tenkrát někdo udělal.
Štěpán sjel po jejích zádech dlaněmi na hýždě a přitáhl si ji za ně blíž, aby se otřely jejich rozkroky. „Teď už je to jedno... jsme tu jen my dva,“ řekl.
Zimaida mu vtiskla polibek do koutku úst, než se zase posunula níž. Měla ráda, když se jí její manžel probíral a hrál si s jejími vlasy. Sama se polibky brzy dostala na jeho bříško a podbřišek. Mladší se mírně prohnul v zádech a pohladil ji po vlasech, přičemž ji nijak nenutil klesnout ještě níž, přestože na něm bylo vidět, jak moc to chce.
Černovlasá si klekla a skousla si ret.
Mám se... sám?“
Starší zakroutila hlavou. Políbila ho na koleno, než si podala polštář a lahvičku s olejem. Nešlo jí o to, že se jí nelíbila činnost, na kterou se připravovala. Jen to nechtěla pokazit. Štěpán jí pomohl podložit ho polštářem a ještě si ji stáhl k sobě, aby se mohl vpít do jejích rtů, než ji pustil.
Zinaida si nanesla olej na prsty a na okamžik se zamyslela, co ona má v tuhle chvíli nejraději. Poté se sklonila, aby se mohla rty a hlavně zuby začít věnovat vnitřní straně Štěpánova stehna. Potěšilo ji, když zjistila, že Štěpán je možná i citlivější na těchto místech než ona. Vlastně poslední dobou poznávala, že se dokáže opravdu rozpálit a užívat si, když je mu věnována patřičná pozornost.
Začala si ho připravovat. Byl to zvláštní pocit: být v těle jiné osoby. Narovnala se, aby druhou dlaní se mohla začít věnovat jeho chloubě, přičemž se ovšem musela vzdát chuti jeho stehen. Zato si nyní mohla mladšího prohlížet.
Měla ráda, když získala převahu. A tohle byl přesně takový moment, kdy Štěpána měla úplně v moci. Sama – když se cítila dobře – se v tyhle chvíle brala jako dávající a dovolující, ale Štěpán se zdál jí oddaný. Nehledě na to, v kolika ohledech musel být – a i byl – rázný, tvrdý a neoblomný, s přirozeností se vůči své manželce stavěl do submisivní role. A v této chvíli to bylo ještě více patrné, jak moc chtěl, aby ho ovládala.
Musel jí bezmezně věřit, nebo ne?
Jakmile si ho připravila, přesunula se tak, aby ho mohla políbit a pošeptat mu, aby se přesunul na všechny čtyři. Nebyla zvyklá, že by její muž zaujímal takové laciné polohy, ale přece jen něco vzrušujícího na tom bylo. Štěpán měl hezká široká, vypracovaná ramena a záda, která se zužovala směrem k bokům. A pak tu byly ty jeho hýždě...
Zinaida si neodpustila, aby ještě jednou políbila jeho znamínko, než ho po nich pohladila. Nechala ho o něco se snížit, pak se navedla do jeho těla.
Úplně ji zaskočilo, jak to byl úžasný pocit. Skousla si ret a prsty částečně zaryla do jeho boků. Už chápala, proč na nich měl od svého milence modřiny. Černovlasá také chtěla, aby byl jen její; aby patřil jen jí a nikomu jinému. Jaký pak to musel být pocit, když dotyčný nebyl ani právoplatná manželka, jen bokovka, milenec, někdo, kdo může mít Štěpána na jednu noc?! Ona s ním žila a prožívala intimnosti, ale v tu chvíli se jí i to zdálo málo.
V pořádku?“ zeptala se trochu ochraptěle a povolila stisk, přejela mu dlaněmi po bocích, jakoby se tomu místu chtěla omluvit. Nicméně když začala s přírazy, znovu ho pevně chytila.
Bylo to namáhavé, jak na takové pohyby nebyla zvyklá. Ale v jiném ohledu přirozenější. A hlavně tělesně tolik příjemné, že si musela skousnout ret a byla by se divila, kdyby na konci si ho reálně neprokousla.
Štěpán sténal do polštáře, čímž své zvukové projevy také tlumil. Užíval si a poslušně držel, jak do něj Zinaida přirážela. Za chvíli se opřel jen o jednu ruku, aby tu druhou mohl nejprve položit na svůj bok na Zinaidinu, jak s ní chtěl mít více kontaktu, než ji nakonec přesunul do vlastního rozkroku, jehož vzrušení po celou dobu neochablo.
Nakonec to byly jen okamžiky a černovlasá se až divila, jak rychlý spád to mělo. Když postupně oba vyvrcholili, vyšla z jeho těla – ještě se sklonila, aby políbila jeho znamínko – a položila se vedle něj. Otřela si dlaní čelo. Přestože se celkově málo potila, tohle bylo náročné. Stále ještě jí divoce bušilo srdce.
Její manžel se na ni usmál a přesunul se za ní, aby ji mohl políbit na rameno. „Takže...?“
Tiše se začala smát a stáhla si ho na sebe do náručí tak, aby ležel mezi jejími stehny. Poté mu pošeptala: „Teď jsem muž, jak se patří.“ Vpila se do jeho rtů a pevně ho objala. „Jen nevím, jestli se tentokrát můžeme tvářit, že jsme se snažili o dítě,“ prohodila po chvíli, kdy na ni dopadla myšlenka, že možná zase byli o něco hlasitější, než by měli být v panelákovém bytě.
Štěpán jí zčesal vlasy dozadu a políbil ji na čelo. „Ještě pořád bys chtěla toho synka?“
Zinaida ho pohladila po tváři. „Teď bych popravdě mnohem víc chtěla vrátit čas a souložit s tebou od tvých čtrnácti,“ zavrněla a jednou rukou ho chytla za zadek. „Co mi to děláš, Štěpo? Čím víc z tebe mám, tím víc tě potřebuji.“

Šokalskij ukázal svůj průkaz dvěma policistům, kteří hlídali vchod do budovy Jaroslavského nádraží. Ti ho jen zběžně zkontrolovali a mohl jít dál. Světlovlasému se jejich počínání nelíbilo – přece celá situace byla příliš závažné, než aby kdykoliv zanedbával své povinnosti. Zamračil se a na krátký okamžik ještě držel své doklady v ruce – jak jim dával možnost si je prohlédnout pozorněji –, než je zastrčil zpátky do vnitřní kapsy svého dlouhého kabátu. „Chci, abyste si vedli seznam lidí, co vešli dovnitř za dobu, co zde hlídáte,“ oznámil jim a počkal, až dali najevo, že ho slyšeli. Poté pokračoval do budovy.
Korněv už byl na místě. Vypadal, jako kdyby několik posledních dnů nespal, a teď navíc byl tolik zelený, že se zdálo jako kdyby se chystal, nebo nedávno skutečně již vyzvracel obsah svého žaludku. Světlovlasý mu pokývl na pozdrav a vydal se k němu. „Kolik?“
Mladší jen ukázal k bílým plachtám na zemi a odklonil pohled.
Šokalskij se tedy vydal sám zjistit, co se vlastně stalo. V celé budově bylo významně málo policistů, jak celý případ odpovídal přísnému utajení. Stalo se to ráno, hned po příjezdu prvních vlaků; někdo našel zohavená těla a došlo k napadení, po kterém se celé nádraží uzavřelo a i vlakům bylo zakázáno do něj vjíždět. Trvalo to dvě hodiny, než se na místo dostal Štěpán, přestože ho informující podřízený vyzvedl přímo v bytě a vytáhl z vyhřáté postele do tmavého a chladného rána.
Došel k tělům a nahlédl pod tlustou plachtu, která byla z části nasáklá krví. Ležela tam dvě těla, která vykazovala známky brutálního napadení. Přestože nebyl doktor, i on sám byl schopen poznat, že na částech těla jim bylo vyrváno maso. Zůstávaly po tom ohavné rozšklebené rány. A Šokalskij by nikdy nevěřil, že je možné, aby něco podobného způsobil jeden člověk druhému, kdyby se s tím setkal poprvé.
Jenže tomu tak nebylo.
Zase těla zakryl a rozhlédl se. O kus dál ležela ještě jedna plachta, pod kterou bylo další tělo. Tohle mělo mnohem méně zranění, ale jeho lebka byla roztříštěná; asi se oběť udeřila o mramorovou podlahu.
Prohlédl si ještě jednou celou scénu, než se vydal zpátky ke Korněvovi. „Jsou nějací svědkové, co se stalo?“
Zrzavý si ho prohlédl – jako kdyby nejprve ani nepochopil, na co se ptá –, než pokývl. „V nádražní jídelně na nás čeká žena, co si první všimla těl, a přivolaný strážník. Všichni ostatní byli propuštěni domů.“
Šokalskij si to dokázal představit – nebylo možné udržet celé nádraží uzavřené, na to nemohla být přítomna potřebná kapacita. Takže ono uzavření prostor bylo to nejvíc, co se mohlo udělat, i když i přesto to prostě nestačilo.
Tak si půjdeme poslechnout jejich verzi,“ řekl jen starší; přestože ráno pořádně nezačalo, už se cítil unavený. Jednoduše toho bylo příliš, co se muselo zařídit, ale zároveň neskutečně málo, co mohl zvládnout sám. Korněv ho následoval směrem do jídelny a neřekl nic dalšího.
A tak to byl znovu Šokalskij, kdo musel dvojici vyslýchat. To, co mu řekli, bylo více méně naprosto k ničemu. Přestože žena cosi viděla a strážník se snažil to samé cosi chytit, tak to stejně uprchlo a nezbylo po tom vůbec nic. Lépe řečeno – úplně svobodně si to běhalo po městě.
A co teď s tím?!
Popis, jak se to chovalo zrůdně a vypadalo děsivě, nebyl vůbec k ničemu. Strach měl velké oči a ženin popis nadpřirozeného zla se také lišil od reálnější představy, kterou již předtím Štěpán o pachateli měl.
Přesto si Šokalskij všiml nejistoty ve strážníkově pohledu, když se ptal, jestli náhodou nedošlo k nějakému zranění. Žena jim hned ukázala hlubokou podlitinu, jak upadla, když ji to stvoření odstrčilo. Ale strážník pouze zakroutil hlavou.
Šokalskij propustil ženu. Poté si znovu prohlédl strážníka. Byl to muž ve středních letech – mohl být tak o patnáct let starší než Šokalskij – a podle toho, jak měl upravené oblečení, starala se o něj manželka o něco lépe, než to dokázala Zinaida. Tak zářivě bílou a naškrobenou košili Šokalskij na sobě snad neměl, ani když si novou nechal ušít. Někdy by Štěpán byl raději, kdyby nedokázal v lidech tak dobře číst. Mnohem lépe by si od nich mohl držet odstup. Informaci o milující ženě v té chvíli nepotřeboval.
Díky ní mu bylo líto toho muže a doufal, že se jeho podezření nepotvrdí. Ale nakonec si všiml, čeho pro dobro muže nejspíše neměl. Právě na takové bílé košili se ještě více vyjímala krev. „Zranil jste se?“ zeptal se znovu a ukázal na rudou kapku na jeho rukávu. Malou, téměř nepostřehnutelnou.
Muž zakroutil hlavou.
Můžu vidět vaše ruce?“ přikázal Šokalskij. „Vyhrňte si rukávy.“
Muž si ani nemusel sundávat sako od uniformy, aby se Šokalskému naskytl pohled na zranění. Přešel k němu, aby si prohlédl ránu blíže. Poté se pousmál. „Běžte si to ošetřit,“ řekl mu jen nakonec.
Korněv se zamračil, ale neprotestoval. I když i na dálku muselo být poznat podle tvaru zranění, že se jedná o kousnutí.
Horší ovšem bylo, že jakmile se muž k Šokalskému otočil zády, ten vytáhl zbraň a vystřelil. Kulka prošla mužovou lebkou a ten padl k zemi. Nejspíše nedostal ani příležitost pomyslet, že vzápětí zemře. Šel si to nechat ošetřit a pak domů za manželkou... bohužel, ani jedno z toho už ve svém životě nemohl stihnout.
Šokalskij zastrčil zbraň a teprve tehdy se vzpamatoval Korněv. Zůstal se na něj dívat, jako kdyby byl on ten největší problém v celé sovětské společnosti.
Býval bych tě z tohodle případu uvolnil, Sašo, ale nemůžu...“ zašeptal světlovlasý a podíval se na něj svýma nádhernýma modrýma očima, které měl celé zalité smutkem. „Kdykoliv ví, co se děje, už nemůže udělat krok zpátky. Navíc tě potřebuju – jsi velice schopný; pokud se to někomu podaří vyřešit, budeš to ty.“
Korněv se zamračil a shlédl na mrtvolu. „Nebo skončím takhle?“
Nebo všichni skončíme jako ti tam,“ odpověděl mu Šokalskij s odkazem na potrhaná těla v hlavní hale.

Zinaida položila tašku s nákupem, aby mohla najít klíče v kabelce a odemknout si dveře bytu. Ani ji nepřekvapilo, že nebylo zamknuté a tím pádem stačilo v zámku jen o trochu klíčem pootočit. Ovšem dveře se jí podařilo otevřít jen na nějaký ani ne dvacet centimetrů, protože byly čímsi zahrazené. Opřela se do nich víc, ale jen stěží je uvolnila natolik, aby se protáhla dovnitř.
Zamračila se, když si uvědomila, co se stalo. Někomu – přesněji Borisovi, který ležel na podlaze – se podařilo shodit věšák, který předtím zabíral celou stěnu naproti dveřím. Teď byl vyvrácený na protější zeď a zabarikádoval je tak.
Vtáhla dovnitř ještě nákup, než dveře znovu zavřela a zkusila, zda bude schopná s věšákem pohnout. Tentokrát již zaklela, když se jí to nepodařilo. Byl příliš těžký a ona jen rusalka.
Tak se protáhla, aby si mohla kleknout za Borisem na zem a zacloumala jím. Podle hlasitého chrápání věděla, že mu nic není. Jen se opil a napáchal tuhle pohromu. „Hej, vstávej, ty ožralo!“ většinu času mu stále vykala, ale tentokrát si žádnou úctu nezasloužil. Celý byt byl plný jeho opileckého odéru. „Říkám, vstávej!“
Muž ještě chvíli odpovídal jen bublavým chrápáním, než zachrochtal a pootevřel oči. „Šva-vagrová,“ zamumlal a natáhl se, aby ji poplácal po rameni. Poté znovu zavřel oči.
Zinaida zatnula zuby. Úplně zapomněla, jaký respekt má z jeho obrovského těla, a co nejsilněji ho z každé strany propleskla. „Vstávej!“
Boris se otřepal. Ale stále nijak víc nereagoval. Zinaida hlasitě zaklela, než se dostala z pod věšáku a pokračovala do koupelny, aby si mohla natočit studenou vodu do kýble. Měla toho už dost. Nejspíše ji opravdu celá situace s Borisem vytočila, protože ani na okamžik nepomyslela, že není nejvhodnější, aby polila podlahu i s kobercem v ložnici.
Studená voda zabrala. Boris se tentokrát posadil a – se Zinaidiným pocitem zadostiučinění – se praštil do hlavy o jedno ze želez věšáku.
Musíme to tady dát do pořádku,“ rozkázala, ruce si založila v bok a celá se mračila. Muži to ovšem připadalo jedině tak vtipné. Otřel si vodu z tváře a zatlačil dlaní budoucí bouli na čele, přičemž zakroutil hlavou.
Až pak...“
Zinaida odložila kýbl a pokusila se znovu s věšákem pohnout sama, ale kovová konstrukce s masivními dřevěnými deskami na ni prostě byla příliš, třebaže jí posílil hněv, co na Borise měla.
Muž se jejímu snažení uchechtl a odstrčil kabáty, které ho pohřbily pod sebou, když věšák padal. Poté se nemotorně přesunul na všechny čtyři a vydal se na stranu pokoje, kde stála rusalka.
Neochotně pomohla muži na nohy a kupodivu se jim společně podařilo věšák znovu postavit. „Drž! Ještě se to musí utáhnout.“ Rychle se vydala pro kleště, aby mohla přitáhnout kolečka, které nastavovala hlavní železa, aby se zapírala o podlahu a strop.
Jakmile to bylo hotové, zakroutila hlavou a změřila si muže pohrdavým pohledem. „Jako kdyby Štěpán neměl dost starostí! Ještě ke všemu bratra opilce!“ Skousla si ret a s trhnutím vzala tašku, co ležela u dveří, aby nejprve mohla uklidit nákup, než se dá do úklidu tohodle nepořádku. „Čert nám tě byl dlužen.“
Boris ji nemotorně následoval, ale nic neřekl. Posadil se na kavalec, na němž spával, a několikrát zamlaskal. Pes k němu přešel a položil si hlavu na jedno z jeho masitých stehen.
Víš, co mi dali za práci, švagrová?“ Neodpověděla mu a on si dal na čas, než pokračoval. „Jatka. Zasraná jatka!“
Rusalka se na něj otočila a její výraz trochu změkl. Mluvil s ní o tom dříve, že by nikdy nemohl chovat dobytek, aby ho pak vedl na porážku. A teď musel dělat přesně tohle! Každý den mu rukama projde nespočet zvířat, které věří člověku a nečekají od něj nic zlého – podle jeho slov –; a on je bude muset odpravit.
Pozorovala ho, jak podrbal svého psa na krku, a pak se sklonil, aby mu položil hlavu na čelo.
Ten muž rozhodně nebyl slabý. Věřila, že dokázal udělat i nepříjemné, pokud si byl jistý, že je to potřeba. Zabil spoustu zvířat, byl přece lovec! Ale ta práce byla úplně proti jeho přesvědčení a svědomí.
Lehněte si, Borisi Valerjeviči, a vyspěte se z toho,“ řekl mu mírněji, znovu k němu našla ztracenou úctu, „Štěpána tím nebudeme zatěžovat.“
Nemusela ho dvakrát pobízet, potřeboval se vyspat. Hned si lehl a téměř okamžitě i usnul. Sama se pak vydala uklidit nepořádek, co v předsíni nadělal.
Když si musela stoupnout na špičky a stejně jen stěží dosáhla, aby mohla zpátky urovnat čepice do vrchní části věšáku, zničeho nic se jí spustily slzy. Nebyla tolik naštvaná na Borise, ale reálně spíše na sebe... protože to ona byla příliš slabá, aby pohnula s věšákem; byla odkázaná na cizí pomoc. To ona nedokázala udělat, co bylo potřeba.
A nejspíše ani nedokázala někomu jinému pomoci.
Svezla se do kleku a rozvzlykala se. Nedokázala pomoc své matce a tak ji opustila, aby se nemusela dívat, jak umírá. Nechala bratra napospas všemu zlému, protože věřila, že lidský život je lehčí než ten rusalčí. A nyní – i když opravdu chtěla – ani jemu nijak nemohla pomoct.
Štěpán ji také potřebuje. Ale co ona zmůže? Co kdy dokázala udělat pro ty, které měla ráda? Byla slabá a zbabělá. Úplně jiná, než se o ní říkalo.

Gromov nemohl spát. Nechtělo se mu, vlastně jako kdyby to ani nepotřeboval. Ležel na zádech a díval se do stropu nad sebou. Do pokoje se nedostal ani paprsek světla – v kuchyni se nesvítilo, závěsy byly zatažené –, přesto mu připadalo, jako kdyby nerovný a špatně vylíčený povrch skutečně dokázal rozeznat. Samo uvědomění a snaha to potvrdit nebo vyvrátit ho bavila jen chvíli. Pak znovu trpěl v nečinnosti.
Přestože by měl být zdravý – horečky mu opadly a cítil se tak – trochu mu trnuly končetiny, jako kdyby ho tupě bolely, protože je měl příliš těžké. Nedokázal vysvětlit, proč se mu takové zdají – naopak přece přes nemoc zhubl. Možná jen jeho ochablé svalstvo s většími obtížemi zvládalo tíhu těla a námahu pohybu. Ovšem – nezažil poprvé, že by se byl unavil činností a poté ho bolelo tělo – něco takového to ani zdaleka nepřipomínalo.
Byl to nepříjemný pocit v končetinách, který na okamžik polevil, když s nimi pohnul; ale v každé další poloze brzy znovu začal, tudíž se ho nešlo zbavit. A čím déle Gromov nečinně ležel, tím méně to dokázal ignorovat. Nebyla to silná bolest, ale obtěžovalo ho to, protože ta tupá nepohodlnost byla nadmíru nepříjemná.
Zatínal svaly a znovu je uvolňoval, natahoval a krčil končetiny, lehal si ze zad na břicho a zase zpátky, ale nedokázal najít ani okamžik pohodlí.
Skousl si ret a rozhodl se, že se nepohne, dokud znovu neusne. Ale po asi deseti minutách, které pro něj byly snad ty nejdelší v životě, to vzdal a posadil se.
Zaváhal, ale nakonec vstal a úplně se přemístil za Jefimem. Rusalka klidně spala, i když kdykoliv jindy se budila i při sebemenším jeho pohybu. Klekl si ke Kljujevově posteli a zhluboka se nadechl jeho přirozené vůně. Zatajil dech, když se k němu skláněl, a poté se co nejtišeji znovu nadechl, jak ho chtěl cítit jasněji, ale zároveň nechtěl probudit. Nebyla to jen vů jeho kůže a vlasů, ale i jeho dech byl příjemný. Takhle klidný a naplněný hlubokým spánkem.
Gromov prstem přejel po jeho kůži a ta zavoněla ještě víc, jako kdyby v prstech protřel okvětní lístek a uvolnil tím vonné oleje rostliny. Ta vůně jako kdyby byla lékem na všechny jeho neduhy.
Po chvíli se odtáhl a olízl si rty. Vzrušovalo ho, v jakém domnělém bezpečí si Jefim spal. Někdo, kdo si toho prožil tolik co on, jako kdyby ani na takový pocit neměl právo. A rusalka přitom zcela bezelstně odkrývala svou šíji a celá její poloha uvolněně směřovala směrem k druhému.
Vloupal se jednou rukou pod pokrývku a našel si cestu přes holé koleno k vnitřní straně stehna. Skoro ho pod dlaní pálilo, jak bylo horké a roztoužené po doteku. Až teď mu to dávalo smysl – dříve neviděl, kolik Jefim ve skutečnosti touží být pomazlen. Přestože se mu toho tolik přihodilo a Gromov by se jej bál i dotknout, kdyby si přiznal, co všechno muselo stát za jeho jizvami.
Druhé stehno se mu svou horkostí otřelo o hřbet ruky, když se Rusalka začala probouzet. Podíval se jí do tváře a snažil se přijít na vlastní výraz, kterým by si získal její důvěru. Chtěl pokračovat – ať už to směřovalo kamkoliv.
Kljujev se od něj odsunul a celá jeho pozice naznačovala, že již se necítí vůbec v bezpečí. Gromov by přísahal, že slyší, jak divoce se mu rozbušilo srdce v hrudi. Jak to jeho velké, hodné a statečné srdce bije o na muže úzký, chlapecký hrudní koš. „Můžu si za tebou lehnout?“ zeptal se ho klidně.
Rusalka se místo odpovědi posadila a přemístila jeho ruku ze svých stehen. „Nejsi Jurij,“ zašeptala téměř bezhlesně.
Gromov zůstával klečet u postele před ní a nebyl si jistý, jestli je schopná ho vidět tak jasně jako on ji. Věděl, že o tohle nejde; Jefim mluvil o jiných důvodech, proč ho již nepovažuje za muže, kterého znal. „A záleží na tom?“
Rudovlasý kývl a přitáhl si pokrývku k tělu, jako kdyby ona ho mohla ochránit. Popravdě si její zbytečnosti byl naprosto vědom, současně zvažoval, že nejlepší bude z pokoje odejít, dokud ještě může vyklouznout. Na druhou stranu to mohl být právě ten spouštěč, který by z muže před ním udělal lovce. Pudy radily polapit utíkající kořist!
Jako kdybys předtím... když jsem podle tebe byl Jurij... mne chtěl,“ vydechl Gromov s jistou smířeností s tímto uvědoměním, že rusalka celou tu dobu jen váhala. Zakroutil hlavou a prohrábl si vlasy, aby je měl dozadu. „Tak proč ti na tom tedy záleží?“
Protože Jurije nebyl důvod se bát,“ přiznal Jefim.
Gromov se nepatrně usmál – jako kdyby o tom prohlášení pochyboval. Nakonec si ovšem všechno, co chtěl říct, nechal pro sebe a znovu se začal tvářit více vážně. „Nemusíš se bát. Neublížil bych ti.“
Nevěřím.“

Byla to tak prosté a zároveň bolestivé. Černovlasý k rusalce jen okamžik vzhlížel, než se začal zvedat. „Záleží mi na tobě víc... než předtím,“ přiznal, než se vrátil na svou postel.

.

8 komentářů:

  1. Je to takové znepokojující sledovat tu Jurijovu změnu :) ale líbí se mi to

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si trochu odporuje. Ale je pravda, že Jurij taky získal sympatie navíc... a trochu mi pomíchal, jak jsem myslela, že to bude končit.

      Vymazat
  2. Musím říct, že tu scénu se Zinaidou jsem nečekal :D Ale je to rozhodně zajímavé. A Jefim... no podlě mě by si měl užívat pozornosti, které se mu dostává. Kdo ví, jak dlouho to vydrží.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Zinečka se rozjela... xD Není to moc bezpečné si užívat pozornosti s tímhle Jurijem, nemyslíš?

      Vymazat
  3. Ale ale... :D Zinaida zaujala "muzne" postaveni. To by me tohle ani ve snu nenapadlo.
    Chuda Jurij,diky nemoci dostal koule na to aby Jefima ohnul a on nEchce :D
    Jsem zvedava, jak vse bude pokracovat.
    Vlarisa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba nakonec Zina bude největší chlapák ze všech... xD
      "Dostat koule na to, abych někoho ohnul" - tohle se mi líbí! xD

      Vymazat
  4. Nedávno jsem našla tuhle povídku a je to něco úžasného. Hrozně mě baví, tvoje postavy jsou nádherně napsané. Jsem pomalý čtenář a jsem teprve u sedmé kapitoly, proto se nemohu vyjádřit přímo k tomuhle vydání, ale chtěla jsem jen říct, že jsem tvůj staronový čtenář a fanoušek. Kdysi jsem ještě na tvém starém blogu četla pár povídek a přijde mi že tvé psaní ještě víc pokročilo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě jsi mne tímhle komentářem opravdu potěšila. ;) Tak doufám, že se ti bude povídka líbit i od sedmé kapitoly dál!

      Vymazat