Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 26. října 2017

Těžkopádní pro lidské - 20. kapitola

Tento čtvrtek má dobrou konstelaci hvězd. xD
Ne, ale vážně, opravdu se omlouvám za to, jak teď vydávám. Chtěla jsem to mít dávno dopsané, chtěla jsem se už dávno věnovat něčemu jinému... ale nevychází to. Neříkám, že tenhle příběh nemám ráda, ale poslední dobou nemám čas a možnost psát, a je to pak celé takové nepohodlné. A to mne mrzí, právě proto, kolik tenhle příběh ráda reálně mám (a že je škoda, že nevydáváním ztrácí čtenáře). :/
Přeji příjemnou četbu! Kapitola 21. vypadá zatím dobře, tak snad bude brzy.


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[20. kapitola]


Johann Wolleh se potýkal s tupou bolestí hlavy, protože předchozí večer – vlastně i ten předtím a předtím – to přehnal s pitím. Mohl se vymluvit na nutnost zapít narození své dcery, ale reálně to pro něj znamenalo jen příležitost, jak se dostat do stavu mysli, v němž ho celý život přestane rozčilovat. Nesnášel svou práci, ženu a možná i tu maličkou.
Především pak hlavně sebe. Co mohl být za člověka, když nenáviděl svou teprve před několika dny narozenou dceru?! Zatím si ji ani nestihl pořádně neprohlédnout, natož aby k ní měl právo něco takového cítit.
A jediná osoba, pro kterou byl ochoten být lepší – dokonce i statečný –, žila příliš daleko, než aby se mohl držet v jejím vlivu. Zůstával tedy sám s sebou, konfrontovaný s tím, jaký skutečně byl, a bez jakýchkoliv mylných představ, v jejichž světle by se jevil lepší.
Tak se opíjel. Ne, nebyl jediný, jehož rána byla těžká. Mnoho z jeho spolupracovníků pilo ještě předtím, než přišla tahle krize, a teď jen udržovali tradici. Kdo by byl schopný se s dějem několika posledních týdnů vyrovnat úplně střízlivý? Myšlenky se mu znovu upínaly k Šokalskému – jak on to zvládal? Přece to nakonec položili hlavně na jeho bedra, a přestože měl Štěpán nadání pro řešení těžkých (válečných) komplikací, tak byl jen člověk a pro sovět hlavně nahraditelný – v tom se možná mýlili – pěšák.
Wolleh mohl být jedině rád, že mu přidělili práci, která hlavnímu problému se zdála vzdálená, jak jen to bylo možné v tehdejší realitě. Nechal se dovést do hotelu řidičem a vystoupal po schodišti až k pokoji, kam ubytovali zahraničního hosta. Podle všeho – tedy oficiálně – to byla americká reportérka, která chtěla vydat pravdivý článek o zemi, co vyhrála druhou světovou válku. V rámci nějakých kontaktů se skutečně dostala do Svazu jako host, přestože mohla být v této situaci velmi nebezpečná. A Johannova práce byla, aby se postaral, že neuvidí nic, co by neměla.
Světlovlasý ani tolik nepředpokládal, že to bude špiónka – nicméně to nemohl vyloučit –, jako spíše žena, kterou se dalo využít, aby do světových novin vyslala zprávu, že Sovětský svaz jen vzkvétá. Tedy problém nebyl v její přítomnosti, ale v načasování.
Zaklepal na dveře a nasadil výraz pruského důstojníka. Možná v sobě neměl tolik přirozeného šarmu jako Šokalskij, přesto i on dokázal zapůsobit na ženu; ženám se vesměs líbili vysocí muži se světlými vlasy a modrýma očima, Hitler nemusel mít pravdu ve svých idejích o árijcích, ale napříč všemi zeměmi evropského dědictví se tyhle rysy uctívaly.
Přišla mu otevřít nevysoká žena v módním šedém kostýmku, s pyšným nosánkem nahoru a s líčením jako filmová hvězda. Působila výstředně mezi ruskými ženami. A tak nějak násilně zářivá pod sychravým nebem a šedou realitou sovětského pracovního dne.
„Dobrý den,“ pozdravil ji anglicky a sundal si čepici z hlavy, aby si ji přidržel pod paží. „Jmenuji se Johannn Wolleh a byl jsem přiřazen, abych se postaral, že se vám dostane všeho, co budete potřebovat.“ Srazil paty k sobě a napřímil se, jako kdyby jí prokazoval nějakou vojenskou čest. Naučil se od Šokalského, že tohle na ženy funguje. I když na jeho rozbolavělou hlavu to mělo nemalé účinky – raději by se měl vyhnout příliš násilným a prudkým pohybům.
Světlovlasá žena si ho prohlédla. „Proč se o mě má starat voják?“
„Policista.“
„Jsem snad zločinec, abych byla pod dozorem policie?“ její hlas byl nepříjemně vysoký a Wolleh jí měl dost, aniž by v její přítomnosti strávil pět minut. Zdálo se, že lamentovala jen tak, protože nečekala na jeho vysvětlení, místo toho ustoupila ode dveří a pustila ho dál. „Rádio nefunguje,“ postěžovala si, „a hotelová obsluha mi nebyla schopna obstarat jiné.“
Wolleh vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Ta žena patřila k těm nejméně pořádným, jaké poznal. Přestože přijela teprve včera večer, měla všude po pokoji roztahané své věci. Nedalo se tomu říkat zabydlení se, protože tam chyběl jakýkoliv systém. A nejméně příjemné bylo spodní prádlo a podvazkové punčochy bez důvodu ležící na jedné straně rozestlané postele.
Všimla si, kam se muž dívá, a věnovala mu pobouřený pohled. Jako kdyby si ho snad vysloužil?! Byl ten poslední, kdo by nacházel potěšení v ženském spodním prádle. „A k čemu by vám bylo rádio, když nemluvíte rusky?“ zeptal se jen trpělivě. Samozřejmě, že ji nemohli dát rádio, protože v každém zpravodajství se objevovaly informace o nemoci a v průběhu vysílání opakovala nová pravidla, která udržovala jakýsi pocit bezpečí, ale zároveň dělala města téměř neobyvatelná.
„Nejsem zvyklá na úplné ticho,“ odpověděla mu pak s pokrčením rameny.
Mohl jí věřit? Nebo nakonec rusky rozuměla velmi dobře?
„Ani z ulice nejde žádný hluk. Myslela jsem si, že město bude živější. A přitom venku nikdo není kromě strážníků,“ pokračovala. Přešla k oknu a odtáhla závěs, jak mu chtěla ukázat, o čem přesně mluví.
Přešel za ní, aby vypadal, že má zájem o to, co mu říká. „Touhle dobou už všichni pracují,“ informoval ji, „kdo by podle vás měl chodit po ulici jiný než právě strážníci?“ Podíval se do její tváře a usmál se. „Pokud jste chtěla zažít ranní shon, měla jste si přivstat.“
Žena přivřela oči a zachvěl se jí ret. Zdálo se mu, jako kdyby trochu přehrávala každé své gesto a veškerou mimiku. Mohla to být součást její povahy, nebo se tak americké ženy chovaly, ovšem přišlo mu to nad míru rušivé a nepříjemné.
„Navíc jste přijela zrovna v takovém nečase,“ povzdechl si Wolleh, „objevila se nějaká chřipková nákaza, tak se nedoporučuje příliš času pobývat venku. A komu by se chtělo právě teď chodit po ulici? Ani vám bych to moc nedoporučoval.“
„Zabalila jsem si teplé oblečení…“
„Jistě,“ utrousil a bylo vidět, jak málo věří jejímu úsudku. Podíval se ven z okna na šedou ulici. Nepamatoval si, že by kdy byla tak prázdná, ale dokud ho na to neupozornila, tak mu to nedošlo. Snad každý, kdo se musel pohybovat venku, měl jiné myšlenky; nové pořádky si žádaly hodně pozornosti i přes Wollehovu příslušnost k policii.
„Nepřijela jsem až sem, abych zůstala celou dobu na pokoji kvůli špatnému počasí a nějaké chřipce…“
Pomalu pokývl, jak ji vlastně ani tolik neposlouchal. „A kam byste chtěla jít? Co byste chtěla vidět?“
„Setkat se s nějakými lidmi.“

Kljujevovi nezbylo nic jiného než se proklínat za svou hloupost, přestože mu to nijak nemohlo v nastalé situaci pomoci. Po práci se zastavil v umývárně, aby se trochu omyl – práce toho dne byla namáhavá a on musel plnit svůj nadprůměrný výkon od toho, co se jím prokázal v novinách – a upravil si šátek, který skrýval jeho vlasy před světem. Nejspíše se tam zapomněl na příliš dlouho – v hlavě měl tolik tíživých myšlenek, že by mu vystačily na věčnost prázdného pohledu do zrcadla –, protože když vyšel z továrny, tramvaj byla pryč a mu nezbývalo než na další počkat více než hodinu. Což mu vůbec nevyhovovalo.
Jízdní řády se nepatrně upravily, protože sovět nechtěl, aby se dalo bez problémů přejíždět z jedné části města do druhé. Už předtím přeplněné linky tak byly ještě více nedostačující svou kapacitou, protože jezdily méně často. Možná si někdo dal záležet, aby vypočítal, kolik lidí musí přepravit; ale teorie se vždy od praxe lišila a dlouhodobé plánování neodpovídalo realitě dneška.
Zachumlal se hlouběji do svého starého kabátu a odhodlaně se vydal pěšky, i když to zřejmě bylo narušení nového systému. Přestože každý měl samozřejmě povolené se dostat z místa pracoviště domů, Kljujev kvůli tomu musel projít přes několik oblastí, čemuž by se měl vyvarovat, pokud dobře chápal nové předpisy. Nicméně čekat na tramvaj ani neměl pořádně kde.
Cestu znal. Ještě před nákazou několikrát šel pěšky, někdy potřeboval zajít do obchodu, jindy jen pročistit hlavu a urovnat si myšlenky. K tomu se snažil udržet v kondici. Ráno cvičíval podle rozhlasu rozcvičku, ale pořádná možnost protáhnout nohy mu chyběla. Nebylo to to samé obsluhovat výrobní stroj – stát celou tu dobu na nohou – jako se procházet krajinou, na což byl jako Rusalka zvyklý. Ani procházka mezi domy nepřinášela ten skutečný pocit svobody, jaký si pamatoval z doby, než je Fritz zavřel do lágru.
Setmělé ulice byly liduprázdné a vzduch těžký, jak jeho chlad zdůraznil kouř z továren, a i v obydlích se začalo topit. Rusalka si jednou rukou držela límec kabátu před ústy, aby přes něj mohla dýchat. Díky prostému životu v lese byla schopná odolávat změnám teplot a nachlazení poznala až u lidí, ale na znečištěný vzduch její plíce reagovaly hůř; nechtěla kvůli tomu začít chraptět nebo kašlat, protože i tohle se dalo považovat za prvotní příznaky nákazy. Zbytečně by se ohrozila, přestože věděla, že je zdravá.
Věděla – na rozdíl od jiných a možná i těch, co to na druhých měli poznávat –, o jakou nemoc se jedná, znala její příznaky a že nejspíše nebyl způsob, jak by se mohla léčit. Protože děje přetvářející duši byly nezvratitelné… Jako kdyby někdo chtěl, aby Kljujev znovu dokázal být naivní Listij snící o lidských mužích, přestože několik let přežíval v koncentračním táboře a všechny jeho milenecké vztahy byly v nějakém ohledu nezdravé a kruté.
Duše se stále přetvářela, nezastavitelně směřovala dál; a pokud jí nějaká nemoc změnila, už nikdy nemohla být taková jako před ní. Gromov se už nikdy nemohl stát mužem, za kterým Listije poslal Tolja. Kljujev to věděl, ale nedokázal se s tím smířit, protože nynější změněný Gromov stál v cestě jeho začlenění a zářivé budoucnosti. Stál v cestě všem nadějím, kterých se držel, vší rovnosti, přijetí a právu žít; každý jako Gromov-monstrum ničil budoucnost Svazu a pohřbíval lepší zítřky.
Kljujev se držel pod lampami, aby dal jasně najevo, že se neskrývá, protože k tomu neměl důvod. Ale překvapilo ho, že za celých dvacet minut chůze nepotkal ani jediného strážníka, přestože v jejích oblasti měl pocit, že je jich spousta. Možná se jejich počet odvíjel i od obydlení, téměř celou dobu procházel kolem závodů, kde nebylo nic jiného než budovy továren, komíny, v tuhle hodinu prázdné jídelny a široké cesty lemované kolejemi na dovoz a odvoz materiálu a výrobků.
Až když narazil na první oplocení, uviděl u průchodu stát dvě ozbrojené stráže. Skutečně se tohle dalo vysvětlit nějakou chřipkovou epidemií? Skutečně někdo věřil, že zbraně stráží jsou účinné v boji proti chřipce? Samozřejmě, že zdůvodnění bylo obsáhlejší, plné často těžko pochopitelných slov, a nakonec zdůrazňující důležitost zón. Ale z pohledu Kljujeva, který věděl, o co se jedná, se všechny ty lži zdály příliš průhledné.
Nezpomalil a nedal na sobě znát jakoukoliv nervozitu, když se ke strážným blížil. Potřeboval přejít z jedné zóny do druhé, aby se dostal z práce domů – to muselo být pochopitelné. Přece se tolik nelišila jízda v dopravním prostředku s chůzí. Co by se týkalo skutečného nachlazení nebo chřipky, ta se lépe přenášela v uzavřených a přeplněných prostorech tramvaje než někde na ulici, kde si mezi sebou lidé mohli držet odstup.
Zastavil se na pobídnutí staršího ze strážníků a začal vytahovat z kabátu potřebné dokumenty. Nejprve jim podal jen povolení se pohybovat v těchto oblastech kvůli práci, všechno se svou příslušností k Rusalkám si nechával zatím u sebe. Nepotřeboval působit ještě více podezřelý, než jaký se zdál jako noční chodec.
„Nemůžeme vás pustit dál, soudruhu Kljujeve,“ ozval se starší strážník a poklepal na listinu, „pro tuhle oblast máte dovolen jen průjezd, nikoliv průchod,“ dokonce mu ukazoval, kde se to píše. Působil na Kljujeva sympaticky; snad první z policistů, které potkal – když odečetl manžela svého bratra – a nebál se ho. „Nedá se s tím nic dělat.“
„Ujela mi tramvaj, tak kdybych snad mohl dojít na zastávku…?“ zkusil to Jefim tiše. Nechtělo se mu vracet celou cestu zpátky, aby mohl nasednout znovu u továrny.
Muž si ho dlouze prohlédl. „Vy jste ta Rusalka z novin, co?“
V té chvíli se zdálo, že i druhý strážný zpozorněl a věnoval chodci zaujatý pohled. „Představoval jsem si Rusalky menší,“ okomentoval nakonec a vzal si Kljujevovy papíry, aby si je také mohl prohlédnout. „Máte to ještě daleko domů,“ nadnesl a zakroutil hlavou. „Byla to hloupost, nechat si ujet tramvaj.“
Kljujev se snažil na sobě nedat znát, jak ho chytré řeči strážníka opravdu nezajímají. Ten starší strážný byl sympatický, mladší sice otravný, ale také z něj neměl špatný pocit. Možná už si jen zvykal, že ho navždy budou sledovat a omezovat.
„Co s vámi?“ ozval se znovu starší a povzdechl si. Vnoučatům se Rusalka v novinách opravdu líbila, jaká byla malebná, cizokrajná, a přece oddaná sovětským cílům; dokonce si o ní četli ve škole. Učitelka dobře volila, když se snažila jejich pozornost odpoutat od nákazy a všech omezení něčím krásným a pozitivním.
„Opravdu, jen na tu zastávku bych potřeboval dojít…“ zkusil to znovu rudovlasý a začal si upravovat šátek na vlasech, tentokrát spíše způsobem, aby se odhalila jejich rudost. Poprvé tu byla možnost profitovat ze svého původu. A to pozitivním způsobem. Ne jako u nacistického doktora, který mu sice poskytl nějaké výhody, ale zároveň je vyvážil jiným utrpením.
Strážníci se na sebe podívali. Možná byla možnost, aby ho jeden z nich doprovodil. S nikým obyčejným by se tolik neobtěžovali, ale tohle byla v novinách vychvalovaná a dávaná za vzor Rusalka! Možná by starý strážný mohl vzít svým vnoučatům pramínek jejích rudých vlasů…
Kljujev si byl téměř jistý, že se mu to povedlo a muži se chystají jeho průchod povolit, když u průjezdu vedle nich zastavilo auto. Muže, který z něho vystoupil, neznal, nicméně mu oba strážníci zasalutovali, takže to byl jejich nadřízený. Prohlédl si situaci, než natáhl ruku pro Kljujevovo povolení a přejel ho pohledem.
„Ujela mu tramvaj, soudruhu nadporučíku,“ oznámil starší, stále ještě stojící v pozoru.
Nadporučík kývl a obrátil svou pozornost k rudovlasému. „Zbytek vašich dokumentů…“ Počkal si, až mu je Kljujev odevzdá, než si je začal prohlížet. „Půjdete se mnou,“ řekl nakonec a otevřel zadní dveře auta, přičemž ho gestem pobídl, aby nasedl.
Rusalka udělala, co se po ní chtělo, přičemž věnovala poslední pohled strážným. Byla tak blízko, aby se jí podařilo projít. Teď si jen mohla vyčítat ten zbytečný risk, kterému se kvůli své netrpělivosti vystavila.
Nadporučík si přisedl za Kljujevem a nadiktoval řidiči adresu, kterou vyčetl z jeho dokumentů. Poté mu je podal a pousmál se. „Příště se už do takových dobrodružství nepouštějte,“ promluvil rudovlasému do duše, přičemž na okamžik papíry přidržel, než mu je nechal, aby si je skutečně vzal. Přitom se mu káravě podíval do očí. „Dokážete si představit, jaká by to byla pohroma, kdybyste se nakazil?“
Kljujev si zastrčil dokumenty do vnitřní kapsy kabátu a tiše se zajíkl, jak z něj najednou opadlo veškeré napětí, když pochopil, že mu tentokrát nikdo nechce ubližovat a neohrozil svou existenci ve Svazu. „R-rusalky-“ začal pak, „národností menšina Rusalek, se od lidí téměř nikdy nenakazí. V lágru byla spousta nemocí, ale my jsme prokazovaly na většinu rezistenci… všechno to zdokumentoval Herr Doktor Regner.“
Muž si ho po tom prohlášení několik okamžiků tiše prohlížel, jako kdyby zvažoval, zda mluví pravdu, než se znovu usmál. „To je ovšem velmi zajímavé, co mi říkáte,“ uznal nakonec a vytáhl z kapsy malý zápisník i s tužkou. „Doktor Regner z vašeho lágru?“ ujistil se, než si to zapsal.
Rudovlasý si až v ten moment uvědomil, že řekl něco, co rozhodně neměl. Zamýšlel se tím obhájit, dát muži důkaz, že tolik neriskoval. A zatím se sám upsal k dalším pokusům… pokud by skutečně byly Rusalky odolné i vůči této nákaze, bylo by možné z nich – a určitě by to nikdo neudělal s ohledem na jejich životy – vyrobit lék nebo vakcínu.
I přesto – Kljujev v hloubi duše doufal, že všechny ty výzkumy a pokusy, které se v koncentračních táborech na vězních uskutečnily, někde zůstaly zaznamenané; protože jedině, kdyby ten výzkum přinesl nějaké dobro do budoucna, všechny bolesti a smrti by nebyly tolik zbytečné. Nic by to neospravedlnilo, ale spálit tak těžce získané vědomosti bylo přinejmenším necitelné.
„Nicméně,“ začal znovu po chvíli muž, „i přestože si myslíte, že se nemůžete nakazit, rozhodně bych to být vámi nepokoušel. Když pro nic jiného, tak z principu, že pravidla se musí dodržovat, soudruhu.“
„Už se to nestane,“ přitakal Kljujev.
Muž mu na odpověď jen kývl. Zdálo se, že řekl vše, co chtěl. Přestože byl vcelku mladý, tak se na rozdíl od jiných nevyžíval v dlouhém zastrašování, ale ani v jiném druhu rozhovoru. Seděl se založenýma rukama na klíně, a nakonec se jen díval ven z okna na potemnělé ulice.
 Projely ještě dvěma dalšími kontrolními stanicemi, v nichž jen řidič ukázal své dokumenty a bez zdržování je propustili dál. Až nakonec zastavili v ulici, kde Jefim bydlel.
Nadporučík si jen povzdechl. „Tak příště žádné toulání, soudruhu Kljujeve.“
Rudovlasý vystoupil z auta nejrychleji, jak mohl. Přestože se přinutil k dalšímu slibu, že se to nestane, a zdvořilému rozloučení, tak od auta vyrazil rychlým krokem, jako kdyby to všechno mohl nechat za sebou a už nikdy se mu to pak nemohlo připomenout.
Jenže jak dlouho potrvá než se zpráva, že Rusalky mohou pomoci, dostane výš? Kolik času mu zbývá, než ho začnou testovat?
Dostal se do stínu v podchodu, kde se předtím setkal se Šokalským, a zastavil se. Šla proti němu dvojice, jakou by nečekal, že společně uvidí. Přikrčil se více ke stěně podchodu a zatajil dech, protože něco mu říkalo, že nesmí být spatřen. Naštěstí auto s nadporučíkem dávno odjelo a nevyprovázel ho nikdo pohledem, aby si jeho chování všiml.
Něvzorov kráčel vedle ženy, co několik dní předtím byla kontrolovat Gromova. Přestože Kljujev neslyšel, co si říkali, podle jejich výrazu a toho, že řeč nepřerušilo ticho, se museli buď dobře znát nebo mít nějaké obsáhlé téma.
Kljujev vlastně nemohl Něvzorovovi nic vyčítat, pokud Gromova udal. Ten muž musel hlavně chránit malého Grišku...

Wolleh měl své instrukce a podle nich se řídil. Plán byl jasný, jen ta žena ho vyváděla z míry a nějakým způsobem se jí dařilo zmeškat nebo předběhnout všechny časy, kde měli někde být. Začínal si myslet, že je to její záměr, protože přirozeně snad ani americká žena nemohla být tak hrozný člověk. Většina herců zahrála svou roli běžného soudruha, aniž by je viděla, a když přijeli do nemocnice, kde jí ukazoval, jak úspěšně se u nich léčí nakažení chřipkou, tak před prvním pokojem musel sám zakašlat, aby se uvnitř „nemocní“ začali chovat podle scénáře. Kašel se lehko vydával za pravý v takovém nečase, horší bylo udržet Potěmkinovy vesnice působící reálně. Navíc na návštěvu jednoho novináře měli jen omezené prostředky, kdyby to byl nějaký státník, hrálo by se mnohem větší divadlo.
Nakonec to Wolleh vzdal a rozhodl se, že jí ukáže něco opravdového, co – pokud byla novinářka – ji muselo zaujmout a zajistit, že si nebude všímat, v jak těžké situaci se Svaz nachází a jak moc jsou občani kvůli tomu omezováni.
Vyrazili časně ráno a jejich auto mělo speciální označení, aby po cestě je nikdo nezdržoval kontrolou. Novinářka v autě ještě pospávala a ve zbylém čase si sice psala nějaké poznámky, ale Wolleha to nechávalo klidným. Mohla sice vidět ploty, které rozdělovaly město, ale jinak vše bylo přichystané tak, aby to působilo normálně. Herci se trousili do práce a stráže u průchodů z jedné do druhé oblasti nehlídali.
K bývalému sanatoriu dojeli v deset hodin a tentokrát nevadilo, že to bylo se zpožděním, které žena způsobila dvěma zastávkami v lese, kde prý musela vykonat potřebu, přestože při jízdě nic nepila. Tentokrát na to byl Wolleh připravený a celé to místo také, protože nepotřebovalo příliš lživého, aby působilo, jak mělo.
Zaparkovali na příjezdové cestě, kde stálo jediné zásobovací auto, taková sloužila za války a tohle bylo nejspíše jedno z nich, i když se zdálo zachovalé. Wolleh pomohl ženě vystoupit, než se vydali po rozbahněné cestě ke schodům do budovy. Skryl pobavení, když si všiml, že novinářka měla naprosto nevhodnou obuv na tyhle venkovské poměry.
Než vyšli schodiště, už jim dveře otevíral vysoký muž v bílém plášti. „Vítám vás,“ usmál se na ně. Jako studovanému muži mu nedělalo problém mluvit plynule anglicky. Od prvního pohledu se zdál jako člověk, který konečně dostal příležitost, aby se pochlubil svou prací a svými úspěchy. Takového přesně Johhan potřeboval, někoho opravdu zabraného do své práce, který nebude nic hrát ani předstírat. „Pojďte dál, prosím.“
Wolleh pustil dovnitř nejprve novinářku, než sám vešel a zavřel za sebou těžké dveře. Překvapilo ho, že se nezamykaly, ale pochopil to, protože ty další ano a k tomu u nich seděl vrátný. Takže přece jen neměl nikdo volný přístup dovnitř a ven.
Ředitel zařízení je zavedl nejprve do své kanceláře, kterou měl v mezipatře. Budova to byla stará a stropy tam byly vysoké, proto ono mezipatro mohlo vzniknout. „Za války to tady sloužilo na rekonvalescenci zraněným letcům,“ přerušil ticho muž a ukázal jim, aby se posadili naproti němu k velkému stolu.
Světlovlasému hned, jak vešel do kanceláře, padl pohled na zvláštní výzdobu, kterou měl ředitel pověšenou za svým křeslem na stěně. Byla to rudá vlajka – na čemž by nic zvláštního nebylo –, ale její látka se zvláštně leskla. Něco mu ten lesk připomínal, ale nedokázal si uvědomit co.
„Vidím, že vás zaujalo tohle,“ ukázal ředitel za sebe, když se posadil. „Je to výsledek naší práce. Ale nevím, zda bych zrovna měl začínat od toho největšího úspěchu.“ Široce se usmál – samozřejmě, že právě u něho chtěl začít; jinak by je tam nezavedl a nepověsil by tu vlajku tak, aby jim na ni hned po příchodu padl pohled.
Sklonil se a vytáhl ze stolu složku, kterou otevřel a poslal jim ji. „Tohle je první русалка, kterou se podařilo začlenit do společnosti,“ začal, ale hned byl přerušen novinářkou.
Pусалка?“ zopakovala slovo, kterému nerozuměla.
„Přesně tak,“ vložil se do toho Wolleh. „Přivedl jsem vás sem, abyste mohla napsat článek o něčem zajímavějším, než je nějaká hloupá chřipková nákaza, která ovšem teď má své období. Za války jsme z koncentračního táboru osvobodili i národnostní menšinu Rusalek. Ještě před revolucí byli považovány za nadpřirozené bytosti, je to druh víly z národního folklóru. Ale nyní po válce mají snahu se začlenit do sovětské společnosti.“
Novinářka si ho chvíli nevěřícně prohlížela, než se začala smát. „To má být vtip? Říkáte víly?“
„Tak možná přece jenom jsem vás nejprve měl provést po pokojích,“ nadhodil ředitel a promnul si bradu. „Nicméně abych dokončil, co jsem říkal. Tohle je civilním jménem Jefim Kljujev, první Pucaӆka, která se zapojila do výrobního procesu a nyní poctivě vykonává práci v továrně.“ Podstrčil jim blíže složku, která byla otevřená na jeho fotce. „A za mnou visí dárek, co nám za pomoc s jeho začleněním dal. Vlajka upletená z jeho vlasů.“ Muž se na ně významně podíval, jak čekal překvapení a obdiv k něčemu takovému.
Wolleha ovšem zaujalo něco jiného. Přitáhl si složku blíže a důkladněji se zadíval na fotku.
„A tady jsem si nechal výstřižek z novin o jeho pracovní nasazení,“ doplnil ještě ředitel o další listinu, na kartónu nalepený novinový článek. Světlovlasý zkontroloval i tu druhou fotografii, aby se ujistil, že jen neměl mylný dojem z té první.
Novinářka zakroutila hlavou. „Muž?“
„Mají jinou tělesnou stavbu, stejně jako například Asiaté,“ odpověděl jí hned ředitel a vstal. „Však se pojďte podívat,“ pobídl je energicky, „ale připravte se, bohužel některé z nich jsou stále ve špatném stavu kvůli těm hrůzám, co jim prováděli v táborech. Nejhůře to ovšem odnesla jejich psychika, některé jsou stále hodně plaché…“
Přestože se vydali z ředitelny pryč, Wolleh zůstával pozadu. Potřeboval si něco zkontrolovat. Schválně si zapomněl v místnosti rukavice, aby se pro ně musel vracet. Vytáhl z tajné kapsy na svém kabátu fotku, kterou odcizil Šokalskému, když u nich nocoval. Teď byl rád, že ji nerozstřihl, přestože byla svatební a on neměl žádný důvod se dívat na to, jak vypadá Štěpánova manželka. Nosil ji přeloženou, ovšem nyní nastala chvíle, aby ji rozložil.
Nepopiratelná podobnost mezi Rusalkou ve složce a ženou jeho dobrého přítele byla. Přestože se nezdálo neobvyklé, aby se někdo zjevil z ničeho nic, hlavně tedy po válce, tak to rozhodně vysvětlovalo, proč ta žena neměla žádné příbuzné a cokoliv se o ní vědělo, bylo datované až od chvíle, kdy začala bydlet u Šokalských.
Co to ovšem znamenalo, že Štěpánova žena byla Rusalka? O tom, že Štěpánova dcera jeho nebyla, už předtím věděl – podvod s roky se dal odhalit, pokud někdo Štěpána znal tak dobře jako Johann.
Schoval svou fotografii zpátky, a i s rukavicemi se vydal zpátky za ředitelem a novinářkou, nemohl se zdržovat, protože by to bylo podezřelé.
Stáli už u prvního pokoje v patře a čekali na něj. „Nemuseli jste čekat,“ řekl jim a mávl rukou. Nejraději by teď byl sám, aby se zamyslel nad tím, co mu taková informace, pokud byla pravdivá, může přinést. Navíc – kdyby se mohl po zařízení projít o samotě bez novinářky, mohl by se pokusit zjistit, zda mu nějaká z Rusalek nepotvrdí, že skutečně Zinaida Šokalská je jedna z nich.
Místo toho musel hlídat americkou novinářku, která mu byla přítěží i za normální situace. Dříve si myslel, že pokud si ze všech žen má vybrat jednu, kterou nenávidí nejvíce, bude to právě Štěpánova manželka, protože Šokalského měla u sebe, jak Johann mít nemohl. Ale aktuálně měl dojem, že nejvíce nenávidí právě tu americkou namyšlenou couru – byla mu absolutně odporná! –, co ji dělal chůvu.
Nakonec trochu jeho nechuť zmírnilo, když spatřil svou první Rusalku naživo. Byla maličká a křehká, působila jako nějaké delikátní zvířátko. Seděla na lůžku v pyžamu a županu, vlasy jí spadaly až na zem a velké černé oči měla plné jakoby třpytivých hvězd.
Nebyl sám, kdo oněměl. Novinářku přešel jakýkoliv smích, když skutečně pochopila, že o vílách ji nelhali. S něčím podobným se nikdy nesetkala, a kdyby jí kdokoliv tvrdil, že právě takového cosi existuje, nevěřila by mu. Jak o tom mohla napsat článek?
Na černobílé fotce nikdy nemohly vyniknout všechny detaily a opravdová krása toho stvoření. Vlasy takto rudé neposkytovalo žádné moderní barvení a lidem opravdu nebyly přirozené; kůže celá delikátní a tak světlá, že málem byla průhledná, nešla ani popsat, natož zvěčnit fotoaparátem, a nad zdokumentováním očí se nedalo ani přemýšlet.
Ředitel měl na tváři samolibý úsměv. Opravdu byl z reakce jeho hostů potěšen. Jistým způsobem si držel naději, že vstoupí do historie lékařství pro svůj objev Rusalek; přestože to nebyl on, kdo je objevil, a vlastně ani nevěděl, jak by jim opravdu mohl pomoci po tom všem, co si prožili, a jak nemožné se zdálo je začlenit. Proto mluvil stále jen o Kljujevovi, protože ty ostatní nejspíše byly odsouzené dožít v tomhle zařízení…
„Sofinka je ještě dítě,“ uvedl ředitel pak, „o matku přišla v táboře a sama od té doby nepromluvila. Nechoďte k ní blíž, takhle na dálku není tolik plachá, ale přiblížit k sobě nechá jen dvě z našich ošetřovatelek. Ani s tím málem ostatních děti, co zde máme, si nechce hrát.“
Wolleh s tím, co viděl, když v Říši několikrát byl v táborech, které ovšem byly pro vězně a skutečně sloužící jako pracovní (nikoliv vyhlazovací), tak se nemohl divit, že dítě přišlo o řeč poté, čeho všeho bylo svědkem. A přestože děti příliš neměl rád, tohoto mu bylo líto. Kdesi v hloubi jeho srdce se mu dokonce vnutil pocit, že by nikdy nechtěl, aby jeho vlastní dcerka si zažila třeba jen jeden den na takovém místě.
Možná ji nenáviděl, protože nenáviděl sebe i svou manželku a ona byla tím, co vzniklo z jejich spojení, ale ochránit ji chtěl. Začínal přemýšlet jako otec.
„Má problémy s plícemi,“ doplnil o její diagnózu, když se maličká Rusalka rozkašlala. „Nacisté si vedli o všem záznamy, ale zrovna její spis se nám neuchoval, takže nevíme, co za pokusy na ní prováděli. Když přišla, měla poleptané sliznice a zduřelé uzliny. Dlouho jsme si mysleli, že nemluví, protože nemůže, ale bude to spíše psychického původu.“
Ještě chvíli jim nechal, než zavřel dveře a přesunul se k dalšímu pokoji. „Tady leží Zora,“ řekl jim před dveřmi, „podle toho, co mi prozradil Jefim, tak mívala ty nejhezčí oči. Nacisti ji o ně připravili, aby zjistili, zda ty třpytivé tečky, co mají v duhovkách, nemají nějaké zajímavé složení. Bohužel se nám znovu nedochovaly záznamy. Nicméně Zora je velmi plachá, protože nás nemůže vidět. Tedy pokud dovolíte, její pokoj bych vynechal.“
Wolleh kývl hned, novinářce to chvíli trvalo, nejspíše byla zvědavá, jak taková Rusalka bez očí vypadá. Jestli je má skryté pod obvazy, zašité navždy zavřené, nebo ji při pohledu na ni čekalo něco hrůznějšího. Nezeptala se a nakonec kývla. Proto mohli přejít do dalšího pokoje.
V něm tentokrát už ležela Rusalka, která byla schopna s nimi komunikovat. Přestože na kůži, kterou neměla zakrytou, ji byly vidět zahojené popáleniny, zdála se zdravá a v docela dobrém psychickém stavu. „Julia je na velmi dobré cestě, aby se mohla začlenit do společnosti,“ usmál se na ni hrdě ředitel a ona mu kývla.
Dospělá Rusalka byla krásná, ovšem nebyl na ní tolik šokující pohled jako na dítě. Její proporce už byly lidštější, hlavně oči neměla tak kulaté a nepůsobila tolik jako vyděšené zvířátko. Barva vlasů, kůže i hvězdy v očích – to vše měla jako Rusalka. Stejně tak mohla nanejvýš být vysoká tak 140 centimetrů. Ovšem měla ženské křivky, a když promluvila, i hlas.
„Mohla bych jí položit několik otázek?“ zeptala se novinářka hned, jak dostala příležitost a začala vytahovat svůj zápisník. Ředitel se nejdříve podíval na Wolleha, zda s tím souhlasí, než pokývl a pokynul k židli u stolu, aby se na ni žena posadila.
Rusalka si je tiše prohlížela. Bylo to zvláštní, ale dokud byla nehybná, působila mnohem skutečnější, než když se pohnula. Jako kdyby se do nějakého snu nebo představy opřel vítr, tak lehký a ladný byl její pohyb. A to se jen natočila, aby byla k novinářce čelem.
„Čím vším se liší Rusalky od lidí?“ Wolleh se postaral o překlad.
Rudovlasá naklonila hlavu na stranu, jako kdyby měla problémy porozumět i ruštině. „Jsme jen jiná lidská rasa a naše národnostní menšina v téhle zemi si říká Rusalky,“ odpověděla tiše, ale jistě, přičemž věnovala pohled řediteli, zda vše řekla tak, jak má. „Lišíme se vzhledem,“ pokračovala, „a naše tělesná stavba nám dává trochu jiný způsob pohybu.“ Opatrně vstala a s nelidskou lehkostí se zatočila. Působila při tom ladněji než primabalerína moskevského baletu.
„Kolik Rusalek je mezi lidmi?“ napadlo Wolleha.
„Zatím pouze Kljujev,“ odpověděl tentokrát ředitel.
Přitom si rudovlasá nepěkně odfrkla. „Ten, komu říkáte Kljujev, je jen stěží skutečná Rusalka,“ její krásná tvář se zkřivila. Ovšem jako kdyby si něco uvědomila, odklonila pohled a posadila se.
„Co tím myslela?“
„Kljujevův otec byl člověk,“ odpověděl znovu ředitel a věnoval Rusalce přísný pohled. Wollehovi došlo, že to nejspíše ukazovalo špatnou začlenitelnost Rusalek mezi lidi, pokud měly problém s tím, když člen jejich komunity nebyl čistokrevný. „Julia sama, když sem přišla, čekala dítě s jedním německým strážným, ale zemřelo při porodu. Málem se nám nepodařilo zachránit ani ji.“ Možná tím vysvětloval, proč sama k něčemu takovému mohla mít odpor. Ale Wollehovi bylo jasné, že se snaží jen zamaskovat její chybu.
Novinářka sklopila pohled, jako kdyby v tomhle ohledu mohla rozumět jen žena ženě. „To je mi líto.“
Rusalka jen kývla. Nijak nepůsobila, že by jí dítěte bylo líto. Přesto toho ředitel využil, aby je z pokoje odvedl. „Byl to traumatizující zážitek, půjdeme zatím dál, chci vám ještě několik dalších ukázat.“
Wolleh měl jen chvíli, aby vymyslel důvod, proč by s tou Rusalkou mohl osamět, aby se jí mohl poptat na Štěpánovu ženu. „Povím jí, jak se ten zbabělec zastřelil v bunkru, aby věděla, že už nikdy ji nebude ohrožovat takové zlo,“ oznámil a posadil se na postel vedle rudovlasé. „Můžete jít.“
Ředitel pochopil, že s Rusalkou chce zůstat sám. Nemohl s tím nic dělat, tak jen kývl a ukázal novinářce, aby šla s ním. Ta naštěstí byla příliš zvědavá na další panoptikum Rusalek, než aby ji zajímal důvod, proč tam její dozor chce zůstávat. Nejspíše si stejně myslela, že se mu jen ta Rusalka zalíbila a hodlal zkusit, co všechno je ochotná udělat, aby si zajistila lepší zacházení. Však už jednou byla se strážným těhotná! To ji dělalo dostupnější podle jisté logiky.
Rudovlasá se na muže otočila, když osaměli a zůstala ho pozorovat.
„Znáš dobře Kljujeva?“ zeptal se jí hned a odsedl si, aby ji nepřipravoval o osobní prostor a ona se cítila pohodlněji, protože tak mu mohla chtít být více nápomocná. Kývla, tak pokračoval: „Měl nějakou rodinu?“ Znovu odpověděla jen kývnutím, ale to mu stačilo, aby vytáhl přeloženou fotku a ukázal jí Štěpánovu ženu. „Je tohle Rusalka?“
Julia si fotku chvíli překvapeně prohlížela, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, co viděla, než se trochu ušklíbla. „Ano, je,“ prozradila pak, přičemž zakroutila hlavou a fotku mu vrátila. „Tohle je důvod, proč jsme skončili v zajetí.“
„Pokračuj…“
„Protože se narodila Rusalka bez hvězd v očích. To kvůli ní nás stihlo neštěstí.“

Gromov seděl na židli u stolu v kuchyni a pozoroval hodiny pověšené u dveří. Vůbec se nehýbal, jako kdyby na tom místě zkameněl a jen jednou za několik minut se pohnuly jeho prsty, aby bříšky zaklepaly o stůl. Přestože měl být zdravý a cítil se po tělesné stránce lépe než kdy dříve, v jeho tváři se usadil zlověstný stín: kolem očí, pod lícními kostmi a bradou. V místnosti svítil, zapomněl přikládat do kachlových kamen, která tak vyhasla, přesto si prostory stále držely obyvatelné teploty, protože dům měl silné zdi a na zimu na okna pověsily deky místo závěsů.
Čekal na Kljujeva, který už dávno měl být zpátky z práce. Potřeboval se zabavit jeho přítomností. O samotě sice cítil menší fyzickou potřebu jíst, jako kdyby musel kořist vidět, aby na ni dostal chuť, jak ta část se zabíjením a trháním byla stejně lákavá jako nasycení; na druhou stranu, pokud zahálel v nečinnosti, nutilo ho to více přemýšlet: ať již o vlastní stavu nebo důvodech, proč svůj hlad neukojí, a jak jednoduché by to mohlo být. V přítomnosti Kljujeva sice cítíval křeče v žaludku a do úst se mu občas nahrnulo tolik slin, že nemohl mluvit, ale zároveň se byl schopen soustředit na důvod, proč se drží zkrátka.
Teď se musel těžce namáhat, aby se dostal do stavu mysli, ve kterém jako kdyby celé jeho tělo a mysl byly na pokraji existence. Možná to byla nová schopnost, jakou získal svou přeměnou; nicméně měl pocit, že pokud se ponořil hluboko do sebe a vyprázdnil si mysl, tak i jeho srdce zpomalilo svůj tlukot a všechny tělesné procesy se téměř zastavily. Kdykoliv pak prsty poklepal o stůl, byl to projev nových myšlenek, co mu nakonec proběhly hlavou.
Nakonec to byly hlavně lidské myšlenky a neměl by jimi být tudíž tolik rozčílený, přesto byl… Myslel na Kljujeva; bál se o něj. Gromov neznal nikoho sobě podobného, proto nevěděl, zda by Rusalka působila na každého jeho druhu stejně. Někdo venku mohl Jefimovi ublížit, brát ho jen jako chutné maso.
Kljujev přitom ničím podobným nebyl. Alespoň pro Gromova ne. Přestože se to neodehrálo dávno, už si jen matně vzpomínal, jak to mezi nimi začalo. Důležité zůstávalo jen, jak neobyčejným pro něj nyní byl.
Zhluboka se nadechl a zase se na několik okamžiků ponořil do sebe, než ho vytrhlo prudké otevření dveří. Rudovlasý je stejně rychle za sebou zavřel a opřel se o ně dlaněmi a zády. Přičemž se zadíval na bytost u stolu. „Budeme muset utéct.“
Gromov vstal a vydal se k němu. Už jednou se něco podobného stalo, když Kljujeva vyslýchali. „Co se stalo?“ zeptal se pak a opatrně se dotkl jeho ramena. Chtěl si ho přitáhnout k sobě a obejmout, ale starší se zapíral do dveří.
Jefim s sebou cukl. Stalo se toho za jeden večer příliš, aby to mohl popsat. Nedokázal v tu chvíli vyprávět všechno od začátku, jak nečekal na tramvaj, vysvětlovat, kdo byl Regner, a nakonec přiznat své špehování Něvzorova. Děsilo ho, že nevěděl, kolik mají času. „Musíme utéct,“ zopakoval a upřeně se druhému zadíval do očí, jako kdyby to stačilo, aby všechno pochopil.
Černovlasý dokázal vnímat, jak silně je druhý vyděšený; jeho smysly predátora to z něj cítily. Přesto nedokázal poznat, zda skutečně má být pro co tolik zděšený, nebo si jen původce svého strachu představoval. „Zhluboka se nadechni a zkus mi všechno vysvětlit.“
Kljujev prudce zakroutil hlavou. Až teď si uvědomil, jak plytce dýchá a jak zrychleně mu buší srdce. Přesto mu připadalo nemístné, že se ho Gromov snažil nejdříve uklidnit! Jako kdyby mu nevěřil, že pokud se rozhodl s ním utéct, tak to myslí vážně.
Ale Jefim si to promyslel, nebo lépe řečeno, nic lepšího ho nenapadlo. Nechtěl znovu být pokusná krysa zavřená v laboratoři; nechtěl, aby se ho kdokoliv další dotkl stejným způsobem jako Herr Doktor Regner; znovu by si tím nedokázal projít, raději by se zabil, než by někoho nechal, aby mu odebíral krev, vpichoval do něj nějaké jedy a testoval, co to s ním udělá. Ne!
A protože ani Gromov na tom místě nemohl zůstat, tak museli utéct. Co jiného jim zbývalo?
Černovlasý si ho přitáhl k sobě a políbil ho. Něco takového Kljujev nečekal, ale i když se bránil, uvědomil si, že se mu konečně začal zklidňovat dech a celé tělo se tím uvolňovalo. Záchvat paniky postupně začal ustupovat.
Opřel se do ramene druhého čelem a tentokrát už se skutečně snažil zhluboka dýchat. Přetrval tak několik minut, než tiše vyslovil: „Potřebuji si sednou.“
Gromov jej dovedl ke stolu a usadil, pak si přitáhl židli naproti němu a zůstal ho pozorovat. Čekal, až mu bude schopný vysvětlit, co ho tolik vyděsilo. Ale Kljujev se k tomu neměl. „Jefime,“ oslovil ho opatrně, „proč si myslíš, že musíme utéct?“
Jak by Jurij před svou proměnou reagoval na to, že jeho téměř rodina – protože přesně to Něvzorov byl – ho zradila? Bolelo by ho to. Možná by nebyl schopen uvěřit nebo se s tím srovnat. Ale jak na to bude reagovat ta bytost, kterou se stal? Mohlo to zlomit Gromovův slib, že nikomu neublíží? Přesvědčit ho, aby starého muže nebo i malého Grišku zabil?
„Věř mi,“ zašeptal nakonec rudovlasý, „všechno ti to vysvětlím… ale teď je důležité vymyslet, jak se dostaneme z města. Co nejrychleji.“ Vzal ho za ruce a pevně je stiskl, ale spíše tím dodával kuráž sám sobě.
Pokud jednou takhle uteče, už pro něj nikdy nebude cesty zpátky. Vzdá se veškeré budoucnosti, o které snil, které dokonce byl už tak blízko; a bude muset už navždy jen utíkat. Ale čekala ho vůbec kdy taková budoucnost? Raději si volil svobodný život na útěku než laboratoř!
„Celé město je rozdělené na téměř neprostupné oblasti a výjezd z něj je úplně zakázán,“ připomenul mu Gromov, jako kdyby se ho snažil přivést k rozumu. Přestože právě on byl ten, co ztratil svou duši. A bylo pro něj lepší odejít pryč od lidí, pokud je nechtěl lovit. „Možná bych zvládl nějaké stráže, ale pěšky se moc daleko nedostaneme.“
„Ukrademe samochod,“ vyslovil rudovlasý pevně.

Černovlasá seděla v kuchyni u stolu a pozorovala hladinu dávno vychladlého čaje, který ani neochutnala, co si ho nalila do hrnku. Jindy touhle dobou dávno byla v peřinách, ale teď nemohla spát.
„Víš, že Štěpán se dnes domů nevrátí…“ promluvil k ní trpělivě Boris, který ji již několik minut v tichosti pozoroval a přemýšlel, co by mohl udělat, aby se cítila lépe.
Nechtěla to vyslovit – protože se bála, že se to stane pravdou –, ale nemohla si pomoci. Nebylo jí dobře, jako kdyby jí žaludek svírala zlá předtucha, a takovými myšlenkami si stav jen zhoršovala. „A vrátí se ještě někdy?“
„Zino, takhle nemůžeš mluvit,“ pokusil se muž.
Vrhla na něj tak tvrdý a vyčítavý pohled, že by se mu pod ním podlomila kolena, kdyby dávno neležel na svém divanu.
Jako kdyby si myslel, že ona sama neví, že by něco takového z úst vypustit neměla?! Na druhou stranu přesně tohoto se nejvíce bála a stát se to mohlo. Přestože jí to k ničemu nebylo, prostě nedokázala jít v tu chvíli spát do jejich prázdné manželské postele.
Štěpán byl pryč už příliš dlouho.


2 komentáře:

  1. Ty ses na té Američance vyřádila :D O Johannovi nevím, co si mám myslet. Ale byl to moc dobrý díl, už to vypadá, že se to někam posouvá. I když obzvlášť s některými postavami to vypadá bledě :O
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co si myslet o Johannovi? Určitě nic dobrého, protože to on tak strašně zdržel tuhle kapitolu. xD
      No, mělo by se to teď někam posouvat, ale že Durcenwe moc neumí psát děj, tak to půjde pěkně k šípku. xD Ale na to jsme si zvykli u jiných povídek. xD

      Vymazat