K bílým kostem

únor 2012

Anotace: Tato povídka má dvě verze - tuto, která je dopsaná, a pak yaoi verzi, která dopsaná není, ani vlastně nevím proč, když je úžasně perverzní a morbidní a úplně jsem se těšila, jak si s ní vyhraji.

K bílým kostem

Tak tu přede mnou ty. Ty, který byl vysvobozen. Anděl vytržen z kamenné kobky, v níž zapomněl modlitby svého vykoupení, v nezkrotné touze trhat maso a šlachy. Ten, co si snědl vlastní křídla a svým peřím vystlal humus pro šváby. S krvacejícími hlasivkami si zapomenul řeč a nedokážeš prosit.

Jsem tvé vykoupení, odpouštím ti.

Správně se krčíš na mé posteli. Trhej sebou, zařezávej okovy hlouběji do svých zápěstí a slízávej vlastní krev z potrhané kůže. Však místo zubů máš tesáky, a kdybych jen kousek povolil pouta, rozkousal by sis žíly na rukou a pil, dokud by krev tekla.

Zakřič.

Kam zmizel tvůj jazyk? Z temnoty tvých úst předpovím budoucnost. Krev míchající se se slinami a blížící se apokalypsa. Nemáš, kam dále se povznášet, jsi v nebi. Nejde tě zabít.

Duše nikdy nezemře.

A tak přicházím k tobě. Cosi ohavného halí tvé kosti. Zabořím drápy do vaziva a trhnu. Ano tak... Bílá kost. Chceš? Nejsem tu, abych koštoval tvé tělo, já s červi nehoduji.

Ach, ty bys rád jedl mne?

V tvých očích vidím, že ses změnil ve zvíře, které se změnilo v čisté šílenství. Nepoznal bys mne, i kdybych se narodil z jednoho lůna s tebou. Kdybychom patřili sobě. Avšak já si tě koupil. Bez jediného citu, protože si byl levný. Kdo by se nechtěl zbavit anděla, který sám sebe poslal k zemi? Ach. Točí se se mnou svět, když si přiznávám, že jen v tobě dřímá, po čem toužím. Dal bych za to všechno bohatství světa, každou duši, kterou mi bylo zaplaceno za hřích, co jsem daroval. A ty přitom... Ty jsi byl vykoupen za ubohost lidského bytí, které je všude plno.

Ano! Natáhni se ke mně a polib mne.

Tvá duše září a prosvítá tvým hrudníkem. Cítím její chlad, když tlačím svou dlaň na tvé tělo, abys zkrotl. Sjíždím jí níž. Hebká kůže podbřišku.

Vidím a směji se tomu, co zbylo z tvého těla. Nepoznaná slast nepochybí, že ano?

Nepustím tě.

Duše nikdy nezemře a já chci vidět tvé kosti. Všechna svalovina je zbytečná a tvá kůže již dávno přestala vonět nebem. Páchne kovem zbraní ze svatých válek, jak jste ve jménu modliteb, které již neodříkáš, zalily nevěřící krví.

Tahle doba patří mně, protože jsem nejbohatší!

Ty patříš mně, protože nestojíš nic.

A já s plamenem v mých slabinách ti daruji rudý klenot smilstva. Kolem tvých boků ukovám šperk a navždy si pojistím, že smilnit budeš jen se mnou. S mým údem do tebe vstoupí hřích lidstva a já utopen mezi tvými pánevními kostmi se vysměji nebi.

Pohleď! On to vše vidí a nic neudělá.