Kolibřík a rybíz - část II.

Část II.

Suguri měl na sobě dlouhý volný svetr, který byl dostatečně huňatý, aby mu nebyla zima, i když už několik dní bylo větrné podzimní počasí. Koupil si ho, když ještě bydlel u matky - teď mu jen platila školu a dávala nějaké peníze na jídlo. I proto měl pocit, že škola je zbytečná a měl by si raději najít nějakou práci. Aby matce nebyl ničím vázán.

Stál na domluveném místě a přešlapoval, aby se udržel v pohybu a teple. Černé kalhoty mu končily ve vysokých botách - rád chodil přes kaluže.

“Zdravím. Promiň, že jsem tě nechal čekat,” ozval se za ním Kouriho hlas. “Nejsi tu moc dlouho?” zeptal se starostlivě, když se na něj černovlasý otočil, a věnoval mu široký úsměv. “Jsem rád, žes přišel...”

Druhý zakroutil hlavou. “Nejsem,” odpověděl, úsměv mu oplatil. “Kam, že to vlastně jdeme?” rozhlédl se. I když mu nebyla zima, přece jen by rád se někde schoval, protože se mu nelíbilo, když mu vlasy padaly do očí. Už z toho postávání tam měl na hlavě vrabčí hnízdo.

“Hned tady za rohem je pěkná kavárna, kam jsem si myslel, že bychom si mohli sednout,” ukázal starší bradou směr a pomalu se jím vydal. “Je to tam moc hezké...” poznamenal, měl to tam rád, někdy tam chodil na kávu i sám, jen si na chvíli sednout a třeba si číst.

“Dobře,” kývl druhý a pousmál se. Jeho otec pil hodně kávy, její vůně mu ho připomínala. Následoval Kouriho. Hachidori tuhle schůzku označil za rande a to s výrazem, že kdyby nic z toho předtím nebylo rande, tak tohle už skutečně musí být. Počkal, až tam dojdou a usadí se.

Bylo to tam hezké. Jak bylo všechno v odstínech kávy různě ředěné mlékem, působilo to elegantně stejně jako chlapec, který seděl naproti němu. Černovlasý se trochu nervózně rozhlížel. “Chodíš tu s holkama?” zeptal se pak, ještě dřív než jim donesli lístek.

“Poslední dobou spíš sám...” přiznal druhý a lehce se pousmál, “je tu klid a dělají tu opravdu dobrou kávu a vafle...” pokrčil rameny. “Někdy si sem zajdu jen sednout sám, mám to tu taky po cestě do a ze školy,” rozhlédl se.

Chlapec si vzal nápojový lístek a prohlížel si ho. “Trochu mi připadá, že máš školu všude a tak je celé město při cestě ze školy,” poznamenal mladší. Popravdě nevěděl, co si vybrat - v kávách se nevyznal, protože je nepil. Ale připadal si trochu zvláštně, když si chtěl jako dítě objednat mléčný koktejl.

“Bydlím až docela na kraji, takže když s sebou netahám cello a jdu pěšky, mám toho po cestě dost...” usmál se na něj světlovlasý a také se natáhl pro lístek, který mu byl přinesen. “Dej si, co chceš,” pobídl ho potom, “zvu tě...”

Suguri se na něj podíval. “Nemusíš,” řekl pak, ale i přesto si prohlížel nabídku docela skepticky. Opravdu si nebyl jistý, co vlastně chce. “Říkáš, že tu mají dobré vafle?” zeptal se a projížděl si jejich seznam - ani v jejich nabídce nebude lehké si vybrat.

“Tedy to si alespoň myslím já... Mám nejraději tu s jahodami a tu s banánem a čokoládou...” svěřil se druhému. “Chci tě pozvat,” upozornil ho potom. Sám se rozhodl pro jednu z káv a jahodovou vafli. Pak odložil lístek a spokojeně se opřel do křesla, na kterém seděl.

Černovlasý zamyšleně kývl. Snažil se nějak sladit chuť koktejlu a vafle. O tom placení se pobaví až potom. Naštěstí jeho zamyšlení přerušila servírka, která přišla pro objednávku. Sdělil jí původní plán a mile se na ni usmál. Byla to hezká dívka, i když o asi pět let starší než on.

I Ryuunosuke si objednal a počkal, až servírka i s lístky zase odešla, pak svoji pozornost obrátil k mladšímu. “Omlouvám se, že jsem tě pozval tak na rychlo,” vzpomněl si najednou.

“Nevím, jak to funguje ve tvých kruzích, ale skutečně mi nemusíš posílat písemnou pozvánku dva týdny předem,” zasmál se Suguri. “Kdyby mi to nevyhovovalo, tak bych odmítl,” pokrčil pak rameny, “popravdě mám docela volno - to bude tím, že škole moc nedám, no...”

“To ne?” i druhý se tiše zasmál, “jen jsem mohl napsat už včera...” omluvně se na tmavovlasého usmál. Před včerejším koncertem bylo všechno nějak hektické a on vůbec nic nestíhal a včera večer už myslel jen na to, jak se těší do postele. “No... s tolikem času alespoň můžeš páchat, co se ti zlíbí...” nadhodil pak.

Mladší kývl. “Můžu,” potvrdil s úsměvem. “Většinou ovšem stejně bývám s Aratou... jen teď je nějak podrážděný a nesdílný,” trochu se zamračil, ale hned ho to přešlo. Servírka jim donesla objednávku a hned zase odešla.

“Něco se stalo?” zajímal se překvapeně druhý, protože stříbrnovlasý na něj nepůsobil jako typ, který by se jen tak nechal podráždit.

“Nevím, proč je nesdílný, ale je naštvaný, že Aome nepodléhá jeho svodům,” zaleskly se mu vesele oči, i když věděl, že by se tomu smát neměl. “Arata je ten typ, co jde za něčím, dokud to nedostane a to tím neústupněji, co se mu to nedaří. Kdyby takovou energii vložil do učení, už by byl slavný vědec... neříkám, že teď má špatné výsledky - není jako někteří neschopný se soustředit.” Hyperaktivita mu ve studiu vcelku vadila.

Starší se napil kávy a spokojeně se dal do své vafle, nechtěl, aby mu zbytečně spadla šlehačka. “Vypadá na to,” pokývl potom a pousmál se, “že udělá všechno proto, aby dostal, co chce...” stříbrnovlasý mladík ho popravdě moc nezajímal, ale všímal si ho, když většinou to byl on, kdo byl s Hisou, když ho potkal. “Vážně se s tou školou moc nemusíš, co?” nadhodil pak.

“Ona nemusí mě,” pokrčil rameny černovlasý a ochutnal mléčný koktejl. “Navíc mi jako klaunovi na nic nebude,” naklonil hlavu rozverně na stranu, “a neplánuju tam dlouho být... docela mi vadí, že mne na ní drží matka.” Přiznal. Sebral šlehačku na vidličku a olízl ji.

Druhý si ho okamžik prohlížel, Suguri měl ladný a štíhlý krk, téměř jako dívka, který při jeho pohybu hezky vynikl, i přesto, že ho částečně zakrýval obojek. Nejspíš si ani neuvědomoval, jak to muselo na ostatní působit, ještě v kombinaci s olizováním lžičky. “Máš s ní špatný vztah?” zeptal se pak opatrně.

“Špatný...” zopakoval to slovo, “to ne, spíše žádný,” upřesnil své rodinné vztahy. “Od smrti otce mne více méně ignoruje,” dodal, i když nemusel. Uřízl si kousek vafle a snědl ho - byla opravdu dobrá. “Ale díky tomu jsem se mohl přestěhovat za Aratou,” usmál se, “až na nutnost trávit čas ve škole, se cítím svobodný.”

“Omlouvám se,” řekl druhý, nechtěl mu přivozovat takové myšlenky. Natáhl se pro svůj šálek kávy, aby se mohl napít.

“Není proč,” mile se na něj usmál mladší. I když nevěděl, co říct dál. Odmlčel se a chvíli jedl. Pousmál se a rozhlédl. Chodilo sem spoustu lidí, i mužů ve věku jeho otce. Ale stejně mu ho nejvíce připomínal Kouri. Bylo to zvláštní - cítil se, jako kdyby byl s ním, ale světlovlasý se na něj nedíval tak lítostivě a zklamaně. “Máš holku?” zeptal se pak.

Blonďák mu věnoval překvapený pohled, “ne...” zakroutil nakonec hlavou, “rozešli jsme se...” přiznal mu. Nakonec i ji, stejně jako všechny ostatní, přestalo bavit být s někým tak chladným, kdo upřednostňuje tolik věcí před vztahem.

“Aha,” kývl druhý. Nevěděl, co mu na to říct. Znovu se dal do jídla. Nedokázal odhadnout, zda to byl bolestivý rozchod nebo ne. Tak se rozhodl, že nic zkoušet nebude.

“Popravdě to možná bylo dobře...” přiznal po chvíli druhý, “nic speciálního jsem k ní necítil a ji přestalo bavit být s někým, kdo si jí dostatečně neváží...” jen lehce pokrčil rameny. “A...” začal potom, “ty máš někoho?”

Chlapec zakroutil hlavou. “Asi bych měl přestat dělat stín zářivému Aratovi,” usmál se. Popravdě jej lidé neměli rádi a pokud k němu cítili něco jiného, mysleli si, že je zvláštní. Všímal si toho - nevěřili mu jeho úsměv, ale nedokázali říct, v čem je falešný.

"Vypadáte, že si docela rozumíte...” poznamenal světlovlasý a věnoval mu další letmý úsměv. Znovu si nabral svojí vafle, už ji měl skoro snědenou.

“Jsem rád, že tomu tak je,” kývl Suguri. “Alespoň nemusím být osamělý, uplakaný pierot.” Hodoval na své vafli docela pomalu, i když byla opravdu dobrá. Z ramenové restaurace byl zvyklý se spíše bavit a jen mezitím uždibovat jídla.

“Sluší ti, když se usmíváš...” poznamenal tiše jeho společník, “pravda, že jsem tě zatím viděl jen s ním,” pokračoval hned a na okamžik se zamyslel. Zezačátku mu tmavovlasý nepřišel moc společenský, ale dobře se s ním povídalo a typoval by ho na někoho, kdo bude mít více kamarádů.

“No, trávím čas výhradně s ním, občas s Aomem a nebo se toulám sám po městě,” odpověděl mu na to mladší, zdálo se, že si nevšiml poznámky o tom, co mu sluší. “Kdybych byl starší, určitě by mne zatkli za to, že očumuju malé děti,” poznamenal uvolněně.

Světlovlasý mladík se tiše zasmál, “myslím, že tak silné by to nebylo...” prohodil pobavený tou představou. “Dokud bys nezačal ty děti chystat do sítí...” nadhodil potom.

“Tak já jim to takhle řeknu, až budou chtít mne zavřít...” odpověděl mu na to černovlasý. Přestal jíst, dal ruce k sobě, jakože je má spoutané a tiše, i když způsobem jako kdyby křičel, parodoval zatýkání. “Ne, nechte mně, vždyť jsem je ani nechytal do sítě~” Poté se rozesmál.

“Jo, to bude skvělé, myslím, že tě na místě nechají jít...” i druhý se tiše rozesmál.

Suguri kývl. “Nebo zavolají do psychiatrické léčebny,” řekl pak smířeně. Uřízl docela velký kus své vafle a přenesl ho druhému na talíř bez toho, aby něco zašpinil. “Na, ať tu nesedíš na suchu,” zazubil se na něj, “banánová patřila do oblíbených, které jsi jmenoval, ne?” Znovu rozverně naklonil hlavu na stranu a mrkl na něj. Pak se sklonil k jídlu.

“Děkuju...” světlovlasý se široce usmál, nebyl zvyklý na to, aby se s ním někdo takto napřímo o něco dělil. “Kdybys to udělal dřív, dal bych ti té jahodové, ta je taky moc dobrá...” poznamenal. “Chutná ti?” napadlo ho potom.

“Je to dobré,” kývl mladší, “o to víc, že moc často sladké nejím. A ta šlehačka... pravá šlehačka je opravdu dobrá, má takovou jemnou chuť.” Na tváři měl veselý výraz.

“Je to tu fajn... celkově,” potvrdil Kouri. S jemným úsměvem na tváři, částečně vyvolaným i spokojeným výrazem druhého, ho jen okamžik pozoroval. “Jaktože sladké nejíš?” napadlo ho potom. On sám měl sladké docela rád.

Suguri pokrčil rameny. “Ani nevím,” odpověděl mu. Když byl dítě, moc sladkostí nedostával, jeho matka lpěla na zdravé výživě - tak si na to nejspíše zvykl a neměl potřebu jíst sladké, i když mu chutnalo.

“O moc přicházíš...” mrkl na něj starší a věnoval mu široký úsměv, než se dal do kousku vafle, o který se mladík naproti němu podělil.

Modrovlasý se protahoval, přičemž měl mezi kotníky svůj míč - zůstal mu od doby, kdy hrál závodně. Podrbal se na týlu. “Tohle bude tento rok jedna z posledních her,” utrousil a rozhlédl se po hřišti. “Zima je tak otravná,” povzdechl si.

“Pravda...” Arata se posadil na lavičku, aby si mohl užít hru Aomeho proti jedinému mladíkovi, který ho podle jeho slov porazí, jako nezaujatý divák, a vyměnil si s blondýnem nepříliš přátelský pohled. Očividně se moc nemuseli.

Juumonji mezitím došel mlčky na hřiště a postavil se naproti druhému hráči, “začneme?” pousmál se.

“Jsi zase chladný, jak dnešní den,” zašklebil se na něj Aome. I když způsob, jakým mu hodil míč, naznačoval, že se na jejich hru těší. “Tak kolik to bude? Ať si můžu vsadit...”

“Nedáš ani koš...” odpověděl mu druhý jistě a aniž by na to upozornil, zaútočil na něj.

Stříbrnovlasý si spokojeně přehodil nohu přes nohu a opřel se pohodlně, zdálo se, že to bude docela zajímavá hra.

“A když nedám ani koš, dostanu odměnu?” zeptal se Aome, i když se vrhl do hry. Možná i ta neschopnost ho porazit byla důvod, proč si s ním začal. Vždy bude mít co zlepšovat, proč se dál věnovat basketu. Podařilo se mu vzít míč, ale brzy o něj znovu přišel a dostal koš.

Starší mu hodil míč, “ještě by ses dost nesnažil...” ušklíbl se. Nejspíš se necítil dobře v přítomnosti třetího mladíka, ovšem vypadal podrážděnější a ještě nesnášenlivější než obvykle. Netrvalo to dlouho a znovu vzal modrovlasému míč. Nebylo to těžké, přesně věděl, co hodlá jeho přítel udělat. I tak to obvykle byla docela zábava, protože se Aome nevzdával a rostla u něj agresivita, s jakou hrál.

Teprve při téhle hře, kdy každý jeho pohyb byl blokován, bylo vidět, jak je rychlý a dokáže se v okamžiku rozhodnout nad celou změnou taktiky. Mnohdy to až vypadalo, jako kdyby míč držel zvláštní silou u svého těla a nebo tělem mohl popřít gravitaci.

Arata je se zamyšlením sledoval a docela ho překvapovalo, nakolik má blonďák navrch, i když ho modrovlasý očividně nešetřil. Možná právě naopak, ale jako by Juumonji předpovídal každý jeho pohyb. Možná na tom jeho věštění přece jen něco bylo, pousmál se pro sebe Hachidori. Sáhl do kapsy, aby si mohl vytáhnout krabičku cigaret a zapálit si, času měl na to očividně dost.

Další koš nebyla chyba toho, že by tmavovlasý zaváhal nebo nebyl dost rychlý, ale jeho přítel udělal pohyb, který počítal s reakcemi několik okamžiků dopředu. Aome zaklel, ale zazubil se tomu.

Přiskočil zezadu k Susumu a plácl ho po zadku. To, že se mu to povedlo, by důkaz toho, že druhý chtěl být plácnutý. Aome se na něj natiskl. “Teď máš trestné střílení,” šeptl mu - věděl, že světlovlasý není dobrý při střelbě z dálky, většinou se musí dostat pod koš.

Blonďák se zamračil, ovšem ignoroval jeho přítulnost, protože věděl, že vzpíráním se by ještě přilil olej do ohně. Vystřelil a zaklel, když se míč jen zatočil v koši a nakonec zase vyskočil ven. Vysmekl se druhému a vydal se pro míč.

Arata mezitím sledoval hru a snažil se přijít na to, jaký je mezi dvěma mladíky na hřišti vztah. Že spolu něco mají bylo jasné i bez plácání a tulení, ale zdálo se to o dost složitější. On sám se proto ani tak nehodlal vzdát pokusů dostat modrovlasého.

Modrovlasý ho lehce dohonil, ale přestože mu vzal i míč, stejně nestihl ani vystřelit na koš a už o něj přišel. Měl chuť říct Hachidorimu, aby odešel, protože se k němu choval jeho přítel ještě nesdílněji než obvykle.

…

“Zajímavé...” ohodnotil to Arata s širokým úsměvem, když oba mladíci skončili, aniž by modrovlasý dal jediný koš. Bylo to zvláštní, vidět někoho, s kým měl stříbrnovlasý takové problémy, tak jednostranně prohrát.

Aome celý zářil, jak si hru užil a jak pro něj byla konečně pořádně namáhavá a mohl se při ní vyřádit. “Fuu~” vydechl, míč držel mezi paží a tělem. “Dal bych si horkou koupel v něčí společnosti,” zavrněl a mrkl na Juumonjiho.

Blonďák mu pohled oplatil a tentokrát mu věnoval letmý úsměv. “Koupel by neuškodila...” pokývl, potom na okamžik vrhl trochu nepříjemný pohled na stříbrnovlasého.

Arata se tomu jen pousmál, ovšem raději si nechal poznámku, která ho k rozhovoru o koupání napadla. Vstal z lavičky a protáhl se.

“A něco dobrého na jídlo,” utrousil si pro sebe modrovlasý a sáhl do kapsy, kde měl jen několik drobných. Chvíli se ještě větral, než na sebe natáhl černou mikinu a postavil skate, aby ho mohl vzít do ruky.

“Už půjdete?” zeptal se stříbrnovlasý, i když byla pravda, že byli i s Hisem s ním celkem dlouho venku předtím, než se přidal Juumonji a hnědovlasý mladík odešel za svým osudovým ctitelem.

“Pokud mi dáš na bagetu, tak ti tu věštce nechám a můžeš se ho zeptat na co chceš,” odpověděl mu na to Aome.

Hachidori se zasmál, “nemyslím, že mě má věštec moc rád...” prohodil a věnoval blonďákovi podivný úsměv.

“Vidíš...” opětoval ten jeho pohled. “Taky by ses tím brzo mohl živit...”

Aome si povzdechl. “Neříkal jsem, že se na to musíte mít rádi - jen jsem obchodoval,” usmál se na ně modrovlasý a poponesl si skate, aby mohl na něm odjet.

“Nechci nic vědět,” zakroutil s pokrčením ramen Arata hlavou. “Ještě bych se dověděl něco, co by se mi nelíbilo...” ušklíbl se. “Navíc asi taky už půjdu, už za chvilu stejně bude tma...” oznámil. “Tak se teda mějte...” rozloučil se a vydal k odchodu, přičemž vytáhl telefon, aby mohl po cestě zavolat Izayovi.

“Taky se vždy dovím něco, co se mi nelíbí,” křikl ještě za ním Aome. A trochu tázavě se podíval na blondýna.

“Nejdřív koupel, pak jídlo...” odpověděl mu světlovlasý na otázku, kterou jeho přítel ani neřekl, a spokojeně se protáhl. Nebylo špatné si jednou za čas zahrát, ale nerad se potom vracel do jejich stanu zpocený.

Druhý se zamyslel. “Dobře,” řekl nakonec, i když měl chvíli chuť prostě odjet a nechat ho tu, aby mu dokázal, že ne vše ví. “Když to tak stojí ve hvězdách... stejně nemám ani na bagetu.” Pokrčil rameny.

Blonďák si povzdechl a přešel k němu, aby ho mohl opatrně pohladit po rameni. “Promiň...” sklonil pak pohled. Opravdu na něj nechtěl být hnusný, jen to bylo docela těžké ve společnosti kluka, o kterém měl docela jasnou představu, co se mezi ním a jeho vlastním milencem brzo stane.

Modrovlasý na to nijak nereagoval. Jen se rozhlédl. “Jdeme?”

Susumu mlčky kývl.

Aome seděl jen ve spodním prádle a županu na posteli a olizoval si prsty. Zdál se být spokojený. Popravdě se mu dlouho už nepoštěstilo, aby se mohl vyspat na posteli a ani to teplo, které v pokoji bylo, nebylo k zahození. Rána v parku byla již hodně chladná.

Světlovlasý ležel na posteli vedle něj už pod pokrývkou a přivřenýma očima se díval k oknu, i když ven vidět nebylo přes zatažený závěs. “Mrzí mě... že jsem na tebe byl dnes hnusný...” šeptl po chvíli.

“Nebyl,” pokrčil modrovlasý rameny a vstal z postele, aby mohl jít zhasnout světlo. Jakmile to udělal, odložil župan, aby mu v noci nepřekážel. Navíc bylo příjemné teplo, tak nemusel spát v oblečení.

Starší si jen povzdechl a více se zachumlal do pokrývky. Vážně to bylo příjemné si na chvíli užít teplo a pohodlí postele.

Druhý si mezitím také lehl a spokojeně zavřel oči. Nikdy, když byl ještě v domě rodičů, si neuvědomil, jak krásný je pocit si lehnout do čisté postele, sám vonět po mýdle a mít plný žaludek.

Blonďák okamžik vypadal, že váhá, jestli se ke druhému otočit, ale nakonec zůstal ležet tak, jak byl. To, že na první pohled dokázal u většiny lidí rozeznat, jací byli, ještě neznamenalo, že věděl, jak se v jejich společnosti vždy chovat, jeho milence nevyjímaje.

Aome se otočil k němu zády a uvelebil se v téhle poloze. Popravdě to bude příjemná noc i bez toho, aby se snažil na druhém si vyžádat trochu něhy. Nechtěl postelový odpočinek kazit ani sobě, ani jemu. A nešlo přitom o to, zda druhý byl dnes ještě méně sdílný. Dobře si zahrál, což ho potěšilo, a dobře se vyspí - ani jedno z toho si nekazil ničím okolo, jako byl fakt, že to mezi nimi skřípe.

Juumonji se více zachumlal do pokrývky a stočil se, uvědomoval si, že nemá cenu se pokoušet o další omluvy.

Modrovlasý se po chvíli přece jen otočil zpátky na záda a vyhledal ruku druhého, aby na ni mohl položit svou, přestože to bylo přes látku peřiny. Nechtěl mu zbytečně vyvolávat vize.

Starší se nepatrně usmál, když ucítil ten dotek. Byl za něj vděčný, i když někdy ani Aome nedokázal úplně zahnat tu podivnou osamělost, kterou tak často cítil pro to, čím byl. Otočil se tváří ke druhému a natáhl se pro něžný polibek. Potom se vlastní dlaní opatrně vydal pod jeho pokrývku a více se k němu přiblížil, potřeboval ho.

Druhý se na něj otočil a pohladil ho přes pokrývku po boku. Zůstal mu dlaní na stehnu. Otevřel oči, aby si ho mohl prohlížet v téměř úplné tmě, která ovšem byla menší, než jakou mívali ve stanu.

Susumu vzal jeho ruku něžně do vlastní a propletl s ní prsty, přičemž se vetřel celým tělem pod jeho pokrývku. Chtěl být u něj co nejblíž, i přes vize, které to u něj vyvolávalo. “Nechci tě ztratit...” šeptl a silněji stiskl jeho ruku. “Vždycky... když tě vidím s někým... někde pryč... bojím se, že když tě ráno nechám jít, už se večer nevrátíš...”

Aome ho políbil něžně na čelo. Nevěděl, co by na to měl říct. “Nemusíš se bát,” zašeptal a nebyla to pouze slova, jimiž by se ho snažil uklidnit. Pro nikoho jiného by se nevzdal svého předešlého života - neměl důvod v tom pokračovat, pokud by nebyl s Juumonjim. “Je to tím, že mi nečteš myšlenky,” dodal ještě, “kdyby ano, věděl bys, že to neudělám.”

Světlovlasý se k němu silněji přitiskl a otřel se něžně rty o ty jeho. “Miluju tě...” zašeptal.

Mladší se do polibku usmál a jemně ho rukou, kterou se nedržel jeho, pohladil po vlasech. “Já tebe taky a chápu, že to není lehké, když máš vize,” šeptl. “A vadí mi, že ti nemůžu nijak... pomoct nebo to usnadnit.” Nerad mluvil o citech a nebyl v tom příliš zběhlý. “Jsem s tebou... a... neplánuji nebýt, protože všechno krom tebe je... nadbytečné v mém životě.” Proto mu nevadilo opustit domov a svou zářivou budoucnost v basketbalovém týmu.

Blonďák si okamžik prohlížel jeho tvář, než se s jemným úsměvem znovu vpil hluboce do jeho rtů. Silně se k němu tiskl, jako dítě bojící se tmy.

Kosei ho znovu pohladil po vlasech, i přes podmínky, v jakých žili, je měl jemné. Zamilovat se do něj bylo tak lehké, pro každý jeho pohyb, úsměv, pro to, jak ho tělesně přitahoval a že se s ním cítil šťastný, i když spali na ulici. “Taky se ti zdá, že je tu příliš zbytečného prostoru?” zeptal se, jako kdyby chtěl zamluvit předchozí téma. Nebylo u něj přirozené mluvit o vztazích.

Starší se lehce pousmál a souhlasně tiše zamručel, chápal, že tím druhý chtěl ukončit jejich předchozí rozhovor a nevadilo mu to. Řekl mu, co chtěl a Aome na tom byl očividně podobně. Natáhl se pro další polibek a vděčně se k němu stále silně tiskl. Nechtěl se vzdávat jeho doteku, tepla a bezpečí jeho objetí, ovšem věděl, že bude muset. Bylo jedno, za jak dlouho.

Druhý se přesunul nad něj a nechal se obejmout jeho stehny. Měl tenhle pocit rád, i kdyby nevedl k ničemu dál, prostě se mu tak líbilo. Přejel mu prsty po boku až na koleno. Políbil ho na linii dolní čelisti, a poté na rty.

Světlovlasý mladík ho objal pažemi okolo pasu a prsty jedné ruky lehce přejížděl po jeho zádech. Jedním stehnem se laškovně otřel o jeho bok, ovšem i tak ho zůstával pevně objímat. Natáhl se, aby ho něžně líbl na bradu.

Aome se otřel nosem o ten jeho a zasmál se tomu. I když by to nepřiznal, rád se jen dětsky mazlil. Neměl chuť začít řešit jejich zimní bydlení a přemýšlet o všech starostech, i když možná byl nejvyšší čas.

Susumu vystoupal jednou dlaní po jeho zádech, aby si ho k sobě mohl přitáhnout blíž a znovu se vpil do jeho rtů. Ani on nevypadal, že by chtěl něco dalšího řešit.

Mladší si chvíli užíval jejich polibek, než se posunul kousek níž, aby si mohl položit hlavu na jeho rameno. Miloval vůni jeho kůže a její jakost. Políbil ho na ni a zavřel oči. Byl šťastný.

Arata se posadil do tureckého sedu na židli u počítače a položil si talíř s večeří na stůl před sebe. Spokojeně se natáhl pro jednu obloženou housku a zakousl se do ní, volnou rukou přitom spočíval na myši, aby mohl otevřít prohlížeč a zajít se podívat, jestli muž, se kterým si poslední dobou tak často psal, je online.

Byl. Netrvalo dlouho, než mu napsal, jako kdyby na něj čekal. Dobrý večer. Muž se na notebook usmál. Čekám tu na tebe, protože ti chci něco nabídnout. Ale na druhou stranu nevím, zda mám.

Stříbrnovlasý mladík si větu zkoumavě prohlédl a pousmál se. Zdravím... odpověděl nejprve, potěšilo ho, když mu druhý napsal, že na něj čeká, většinou to byl on, kdo začínal rozhovor. Ano? pokračoval pak.

Muž se ohlédl na svého syna. Otec bere Yukita příští týden do Osaky a tak mne napadlo, že bychom se mohli sejít, když budu mít čas. Odeslal to, ale hned vzápětí dodal: Pokud bys chtěl...

Světlovlasý mladík očekával po takovém začátku něco podobného, i tak s odpovědí zaváhal. Popravdě předpokládal, že až dojde na takovou nabídku - pokud se nakonec vůbec uskuteční -, bude to konec jeho internetového vztahu. A i když by to nejspíš nepřiznal, docela si zvykl na to, že si může s někým v klidu popovídat, a byl za to rád, i když možná někdy nebyl tak úplně upřímný. Mohli bychom... odpověděl i tak nakonec. Kdy bys chtěl?

Jak jsem řekl - příští týden... ve čtvrtek, spíše k večeru, protože musím pracovat... a raději někde venku, protože restaurací mám dost a dost, naopak čerstvého vzduchu málo. Alespoň nebudou muset řešit placení a takové věci. Navíc se muž necítil dobře, když by na něm jiní viděli, že je na rande s jiným mužem.

Čtvrtek večer je fajn... Hachidori si pro sebe pokývl a napil se už zchládlého čaje, který předtím udělal jeho spolubydlící, pak se natáhl pro další bulku. Máš už vyhlídlé místo?

Starší se zamyslel. Moc jsem nevěřil tomu, že se budeš chtít sejít. Napsal. Takže ne... a víš, že moc neznám místa, kam se dá ve volné chvíle zajít... jen dětská hřiště.

No, myslím, že o pár místech bych věděl... odpověděl mladší a zamyslel se. Ještě o tom ale popřemýšlím, i když byla pravda, že si nevybavoval moc míst, kam by se dalo - podle toho, co mu o sobě druhý řekl - ho večer vzít, aby se mu tam líbilo. Proč si nevěřil, že bych se chtěl sejít? zeptal se pak.

Protože s někým, o kom nevíš, jak vypadá, je lepší si jen povídat. Odpověděl mu. Navíc si nepřijdu jako někdo, s kým by se lidé chtěli setkávat. Pokrčil rameny, neuměl se moc oddávat zábavě, to se určitě mladšímu nemůže líbit. Stále si nebyl jistý, proč si vlastně tak dlouho s ním píše.

Stříbrnovlasý dokonale chápal tu část o povídání, ale byl moc zvědavý na to, aby to nevyzkoušel. Docela rád bych tě poznal osobně... odpověděl mu na to.

Muž se na chvíli odmlčel, jak přemýšlel, zda mu sdělit, že si myslí, že zklame jeho očekávání. Přivřel oči a zakroutil hlavou. Nicméně už půjdu, dobrou noc.

Dobře... Dobrou noc... odpověděl na to jen Arata, protože nebylo, co jiného na to odpovědět, a natáhl se pro poslední housku. Narovnal se na židli a protáhl.

Chvilku poté se otevřely dveře od bytu, jak se vrátil černovlasý. Byl zachumlaný ve svetru a vypadal, že venku už je pořádná zima, protože si zahříval zkřehlé prsty tak, že na ně dýchal. “Hrdličkuješ?” zeptal se Hachidoriho hned za dveřmi.

“Večeřím...” odpověděl mu se zazubením starší a zamával ve vzduchu posledním kouskem housky. “Zima venku, co?”

“To je,” souhlasil druhý a vyzul si boty. Potom se začal vysvlékat. Odhodil svetr a kalhoty, aby mohl skočit do postele a zachumlat se pod pokrývku. Večerní procházky mu dělaly dobře, spánek byl po nich lepší.

“Jak bylo dnes s osudovým ctitelem?” zeptal se druhý a vypnul počítač, než vstal, aby mohl odnést nádobí do dřezu. Pak i on se vydal k posteli.

“Ušlo to,” pokrčil mladší rameny neutrálně. Zamyslel se a gesto zopakoval. “Něco tomu chybí...” řekl pak. “Rozešel se s přítelkyní a pozval mne do cukrárny... a přece pořád... jsme jen přátelé.”

“Vidíš, rozešel se kvůli tobě s přítelkyní, toho bys měl pořádně využít...” mrkl na mladšího a vlezl si za ním do postele. Sám už měl na sobě spací tričko, i když nevypadal, že už chce jít spát. “Co tomu chybí?” zajímal se pak.

“Nevím, prostě něco,” zamyslel se mladší, “aby to mělo cenu.” Přitulil se k druhému v posteli, jak hledal teplo. “Není to osudové,” povzdechl si pak hraně.

“Třeba tě jednou zachrání zpod jedoucího kamionu...” poškádlil tmavovlasého Arata a pousmál se. Objal ho jednou paží okolo pasu a spokojeně si ho k sobě přitáhl.

Mladší se zasmál a dloubl ho do boku. “Já bych raději, kdybychom dělali něco jiného... než zachraňování z pod kamionu,” našpulil pak rty a pokrčil rameny, že ani vlastně neví, proč mu tohle nepřijde lákavé.

“Hmm...” protáhl chápavě starší a zazubil se, “tak takové věci ti chybí...” prohodil. “Zajímalo by mě, kdo to byl, kdo tě mohl tak zkazit...” poznamenal žertovně a sám ho na oplátku dloubl.

Černovlasý ho začal lechtat. “No, to nevím, kdo mne nakazil, když se bavím jen s tebou a tobě stačí psaní na internetu,” zazubil se na něj a v očích měl plamínky, jak jej rád provokoval.

Hachidori se ním okamžik škádlil, než ho převalil na záda a uvěznil pod sebou stehny. “Přesně tak... já takový slušný, hodný, nevinný... bůh ví, kam ty po těch večerech chodíš...” zazubil se.

“No, spíš tě nějak obrátil ten táta na ctnou cestu,” odpověděl mu na to Suguri.

Blonďatý mladík se protáhl, jak měl po dvou hodinách sezení na tvrdé židli ztuhlé svaly, a spokojeně se usmál na tmavovláska, který šel vedle něj. “Líbilo?” zeptal se, on sám si představení, které měli za sebou, docela užil.

Suguri se široce usmál a kývl. “Moc,” řekl pak a oči mu jen zářili. “Bylo to opravdu skvělé,” upřesnil ještě, “to všechno... a ty místa, kde jsme byli. A ten sloní chobot...” Zasmál se při vzpomínce, jak si ho vybral slon, že se bude kamarádit. “A klauni... hehe...” zazubil se.

Starší se stále jemně usmíval, očividně ho těšilo, že se druhý tak bavil, přičemž si svého společníka se zaujetím prohlížel. “Vážně máš rád klauny, co?” poznamenal.

“Ano,” odpověděl mu druhý, “jsou úžasní... jejich svět je úplně jiný, než ten obyčejný...” Chvíli váhal, zda to má udělat. Přivřel oči a ohlédl se na cirkus, v němž byli. Zamyslel se. Pak si jemně kývl a vzal druhého za ruku. Opatrně, jak mu dával možnost úniku.

Ryuunosuke se na okamžik zatvářil docela překvapeně, ovšem neuhnul jeho doteku a po chvilce s ním sám i propletl prsty. “Bylo to fajn...” pokývl druhý, jako by se snažil odvést tak jejich pozornost jinam.

Černovlasý se tomu zasmál, jak ho vyvedl z míry a ještě několik kroků počkal, než se zastavil. Protože se drželi za ruce, musel i Kouri. Překonal jedním krokem vzdálenost mezi nimi a natáhl se, aby ho mohl jemně políbit na rty. “Děkuju,” šeptl.

Světlovlasý si okamžik mlčky prohlížel jeho tvář, až teď si uvědomil, že mu dotek druhého mladíka vůbec není tak nepříjemný, jako mu u většiny lidí byl. Bylo to jiné, než s dívkami, u který se to jen snažil přetrpět, protože se to od něj očekávalo. I něžná pusa, kterou dostal. Zaváhal, než se nakonec sklonil, aby mu mohl jemný polibek oplatit, možná proto, že v tu chvíli ho nenapadla žádná jiná reakce.

Suguri se tomu jen usmál a pevněji stiskl jeho ruku. Bylo to hezké. Měl pocit, že tak to má být a že opravdu se naplňuje něco předem napsaného. I tak ustoupil dozadu a pokračoval dál v cestě parkem držíc ho za ruku.

Starší se také jemně usmíval a přiblížil se více ke svému společníkovi. Mlčel, jako by nechtěl kazit slovy to, co se právě mezi nimi stalo.

Světlovlasý muž přicházel po chodníku v parku k altánku s fontánou, v níž stále ještě proudila voda, i když bylo chladno. Věděl přesně kam jít a za kým, protože narozdíl od druhého věděl, s kým má tu čest. I když se to dozvěděl zcela omylem. A místo toho, aby se těšil na schůzku jako předtím, bral to jen jako svou povinnost.

Měl na sobě bílý krátký kabát, šálu a černé kalhoty. Přestože měl na rukou kožené rukavice, schovával je v kapse. Šel tiše a mezi lidmi se ztrácel, protože byl hezký, ale ne výrazný a neupoutával na sebe pozornost, spíš naopak.

Odkašlal si, když došel až k mladíkovi, který k němu byl zády, aby na sebe upozornil.

Arata se otočil, přičemž se jemně usmíval. Jeho úsměv - překvapivě do té chvíle docela upřímně milý - ovšem dost ochabl, když za sebou uviděl blonďáka, kterého téměř denně vídal se svým nejlepším kamarádem v ramenové restauraci. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zase ji mlčky zavřel, když mu došlo, co znamená to, že se k němu druhý vůbec má a koho měl vlastně poznat podle černobílé šály okolo jeho krku. Nervózně se ošil a naprázdno polkl, když si uvědomil, že se dostal do situace, ve které si vůbec není jistý, jak by měl zareagovat.

“Pojď, nebudeme tu pod světly dělat ostatním divadlo,” řekl mu tiše světlovlasý a pokračoval v chůzi, i když počkal, až ho druhý dojde. “Přišel jsem jen proto,” věděl, že mladíkovi musí být jasné, že slyšel nejen rozhovory o sobě jako o obsluze, ale před pár dny i ten, co vedli o otci z inzerátu, “abych ti řekl, že bavit se na účet druhých není skutečná zábava.” Pro něj to bylo důležité, aby sám před sebou nepřišel o hrdost.

Stříbrnovlasý ho mlčky následoval a sám nevěděl, jestli proto, aby se mu vysmál do očí pro moralizující přednášku, která ho jistě čekala, a aby si tak udržel vlastní tvář, i když by tím zahodil něco, co pro něj samotného začínalo být docela důležité, nebo proto, aby se mohl pokusit bránit, vysvětlit vlastní chování.

Blondýn, který vypadal nejméně o šest let mladší, než skutečně byl, se zastavil v místě, kde již bylo jen přirozené přítmí večera. “Tedy... myslím, že není nic víc, co bych mohl říct,” přestože jeho hlas byl pevný, v tváři měl cosi smutného a unaveného. “Měl bys mi poděkovat za pobavení, ať si můžeme říct sbohem a ukončit tohle...” z tónu, jakým vyslovil poslední slovo, bylo znát, že ani nemá výraz, kterým by situaci popsal.

Hachidori na okamžik sklopil pohled, uvědomoval si, že je to konec tohohle vztahu, jedno, jestli se zachová hnusně nebo se alespoň pokusí o omluvu. Ovšem ten smutný lesk v očích druhého na něj najednou působil úplně jinak, než když si spolu s Hisem z muže naproti němu utahovali v restauraci. Nadechl se, aby mohl konečně, poprvé od jejich setkání, i on promluvit, “nepřišel bych... kdybych to celé bral vážně jen jako zábavu...” oznámil mu nakonec a znovu na něj pohlédl, “a...” připadal si hloupě, když se chtěl omlouvat, protože mu bylo jasné, že by to samé dělal znova, pokud by na to přišlo. “Bylo to hezký... vážně...” prohodil nakonec a lehce se pousmál, jako by tím chtěl zahnat něco jiného, “nebuď na mýho kamaráda zlej, když přijde sám...” řekl nakonec a otočil se k odchodu, protože už nebylo co víc k tomu říct nebo udělat.

Muž přivřel oči a povzdechl si. Vydal se na druhou stranu, než šel Hachidori. Bylo mu smutno, že se vrací do prázdného bytu a nemůže všechno zlé zahnat v pohledu na svého syna, který byl to jediné v jeho životě, co se mu opravdu povedlo.

Stříbrnovlasý mladík za sebou s povzdechem zavřel dveře a mdle pozdravil svého spolubydlícího, než se beze slova vydal do koupelny. Po cestě odhazoval kusy oblečení a očividně nehodlal se o ně dál starat. Po tom, co se stavil u Izayi - neohlášen - jen aby mu jeho černovlasý milenec otevřel - zabalený jen do prostěradla - a oznámil, že má u sebe někoho jiného a na něj nemá čas, neměl chuť na nich jiného, než si na chvíli sednout pod horkou sprchu a potom se zabalit do deky a spát. Čím déle, tím líp.

Černovlasý, který už byl v posteli, z ní vstal a vydal se za ním. Zastavil se u dveří. “Jsi v pořádku?” zeptal se opatrně, protože věděl, že druhý není.

Arata se na něj otočil a na okamžik zaváhal s odpovědí, než jen pomalu zakroutil hlavou. “Moc ne...” přiznal tiše a odhodil na zem tričko, které si svlékl. Dal se do rozepínání kalhot, ovšem v polovině činnosti se zastavil, aby se mohl znovu zapnout a hodit na sebe župan. Pak se vydal zpět a k oknu, potřeboval si nejdřív zapálit.

Suguri sebral jeho tričko ze země. “Myslel jsem, že budeš venku dýl do noci...” poznamenal. “To rande ti nevyšlo?”  

“Slabá slova...” povzdech si druhý, když otevíral okno. Posadil se na parapet a zapálil si, moc se mu o tom nechtělo mluvit, i když mu bylo jasné, že stejně bude muset vysvětlit, proč přestává chodit na ramen. “Co tvoje rande?” zeptal se místo toho.

Mladší přehodil tričko přes židli a přešel k oknu, aby si do něj mohl sednout z druhé strany. “Líbali jsme se,” odpověděl mu na to a pousmál se. “Ale nechce se mi o tom moc mluvit, když ty vypadáš tak... demotivovaně.”

Světlovlasý mladík se pousmál a opřel se bokem o druhého, aby si mohl položit hlavu na jeho rameno. “Jsem rád, že alespoň mému štěněti se daří...” odpověděl mu na to.

Mladší jej pohladil po vlasech. “Naučil jsem se od klauna v cirkuse konečně vyrobit pudla z balónku, chtěl bys ho?” zeptal se dětsky, jako kdyby se snažil hlavně nesetrvávat u témat, které působily smutně.

“Jasně,” Hachodori věnoval druhému široký úsměv, i když působil trochu přemáhaně. Poté zamyšleně našpulil rty, “škoda ale, že nebude lítat...” poznamenal s povzdechem. Na okamžik se odmlčel a jen si užíval cigaretu a přítomnost druhého, váhal, jestli má začínat o tom, co se stalo, protože si uvědomoval, že bude muset jít více do hloubky, aby vysvětlil, proč se chová takhle.

Tmavovlasý mladík zůstal jen tiše sedět, protože věděl, že jakýmkoliv pobízením ze svého kamaráda nedostane, co se stalo. Čekal, zda mu to bude chtít říct.

Arata ještě několikrát potáhl, než típl nedopalek do popelníku a narovnal se, “už s tebou nebudu chodit na ranem...” prohodil neutrálním hlasem.

“Udělal jsem něco?” naklonil černovlasý hlavu na stranu.

Stříbrnovlasý mladík se pousmál a zakroutil hlavou, “ne, ale mě už by tam jídlo asi vážně nikdo nedal...” povzdechl a vstal, aby se mohl znovu vydat do koupleny.

“Počkej, proč? Nerozumím...” dohnal ho, aby s ním mohl mluvit. I když se pak plánoval vrátit, aby zavřel okno. Nelíbilo se mu, kolik tepla unikalo ven.

Světlovlasý se zastavil ve dveřích a věnoval svému spolubydlícímu váhavý pohled. Na okamžik se odmlčel, pak s povzdechem začal, “je to... tragéd... a nejhorší na tom je, že mi nevadilo, když jsem zjistil, že je to on, ale když mi došlo, že už s ním nikdy nepromluvím...” sklopil pohled a s dalším povzdechem se otočil zpět do koupelny.

“Jako taťula a tragéd jsou jeden a ten samý? Když mu určitě netáhne na třicet...” zamračil se Suguri. “Nebo jako... huh...” zamyslel se, až potom mu došlo, co vlastně jeho kamarád řekl. “Zvykl sis... na něj?” zeptal se opatrně, nevěděl, jak jinak to popsat.

“Je mu třicet jedna, nevypadá na to...” pokrčil Arata rameny. Pak se zády opřel o rám dveří, a zadíval se do země. “Jo... celkem jo...” přiznal mu. “Bude mi to chybět...” povzdechl si tiše.

“Asi... reagoval špatně na to, že jsi to ty, co?” Zamyslel se černovlasý, zda se to dalo nějak vymyslet, aby to dopadlo lépe, nebo alespoň jeho kamarád nebyl z toho špatný - ovšem nemyslel si. Uvědomoval si, kolik o něm namluvili v restauraci a že jasně vyšlo napovrch, jak mu Hachidori o sobě lhal skoro ve všem (alespoň na začátku, co si Suguri četl).

“Jo... docela jo...” pokývl starší. “Doufám,” otočil se pak na mladšího, “že na mě bude čekat pudl, až se vrátím...” pousmál se a zavřel za sebou dveře od koupelny.

Suguri opatrně - aby ho dotyčný neviděl - sledoval světlovlasou obsluhu v ramenové restauraci a snažil se na jeho tváři vyčíst, jaký zaujal k tomu, co se stalo postoj. Vypadal stejně unaveně jako vždy a netvářil se vůbec vesele - žádná změna. Černovlasému se ovšem nechtělo nést takové zprávy Hachidorimu, kterého to, co se stalo, vzalo jako nic předtím, co si Hiso pamatoval.

Obsloužit ho neobsloužil. I když byla pravda, že se vcelku musel otáčet, protože tam byl sám a zákazníků měli zrovna v tuhle dobu dost.

Ještě několik okamžiků to trvalo, než do restaurace vešel i Ryuunosuke, který byl s tmavovlasým domluvený, a s úsměvem ho pozdravil, než se k němu posadil. “Čekáš tu dlouho?” zeptal se starostlivě.

Chlapec zakroutil hlavou. “Ani ne...” odpověděl a podíval se na obsluhu, zda se k nim konečně vydá. Chvíli jí to trvalo, ale přece jen to udělala. “I kdyby... potřebuju tě, abych dostal ramen,” utrousil pak s úsměvem.

Starší mladík se pousmál, “o to je to horší, jestli tu čekáš dlouho...” prohodil a sám věnoval obsluze letmý pohled. “Ani pojíst nemůžeš...” připadal si trošku zvláště, potom, co se mezi nimi naposledy stalo, když znovu vedli normální konverzaci, jako by se tomu oba raději vyhýbali.

Mladší pokrčil rameny. “I tak to není tvoje chyba,” utrousil ještě předtím, než přišel světlovlasý a přijal jejich objednávku. Vyměnili si pohled, kterým oba prozradili, že vědí, že druhý ví, a poté obsluha odešla.

Kouri okamžik počkal, než obsluha zase odešla, než se zeptal druhého: “Něco se stalo?” zajímal se se zaujetím.

“No,” zamyslel se černovlasý, jestli o tom má s druhým mluvit. Ošil se a podrbal ve vlasech. “Trochu se to zkomplikovalo,” řekl pak, i když to moc nevysvětlovalo.  

“Mezi tebou a obsluhou?” blonďák mu věnoval tázavý pohled, přičemž pohledem zůstal na obojku, který nosil mladší stále okolo krku. Už několikrát se na něj chtěl zeptat - a přitom na to, jaký vlastně vztah mezi Hisem a jeho stříbrnovlasým kamarádem -, ale nějak si k tomu nenašel vhodnou příležitost.

Suguri se tomu usmál. “Taky, ale přes Aratu,” odpověděl pak. Prohlédl si obsluhu, jak připravuje jejich misky. “Ale byla to vcelku taková blbost a náhoda,” zakroutil hlavou, že by si nikdy nemyslel, že se zrovna tohle může stát.

Mladík naproti němu pokývl a na okamžik se odmlčel. “Celkově jsem tě s ním dlouho neviděl...” poznamenal potom zamyšleně.

“Nezveš jeho...” pokrčil rameny mladší a široce se usmál, čímž jakoby dodal, že přece mají rande ve dvou. “Teď zrovna má špatnou náladu kvůli tomu, co se stalo,” vyslovil a nedával si pozor, aby ho světlovlasý muž, který jim nesl ramen neslyšel. Ovšem počkal, až zase odejde, než dodal: “Ovšem sem chodit už nebude...” Ohlédl se po obsluze a zamíchal hůlkami v ramenu. “Věřil bys, že je mu přes třicet?” zeptal se a hlavou pohodil k dotyčnému, o kom mluvil.

Ryuunosuke si světlovlasou obsluhu okamžik prohlížel, pak věnoval svému společníkovi překvapený pohled. “Nevypadá na to... typl bych mu tak pětadvacet nanejvýš...” přiznal.

“A má devítiletého syna,” prozradil ještě, protože jeho samotného to překvapovalo. Pak se pustil do ramenu, než jej vyhodí za šíření klepů.

“Věřím, že když jdou po ulici, působí spíš jako bratři, než jako otec se synem...” prohodil trochu pobaveně starší a naposledy se zadíval na muže za pultem, než i on se pustil do jídla.

…

Světlovlasý mladík vyšel z restaurace a zadíval se na svého společníka, “máš teď něco v plánu?” zeptal se trošku váhavě.

Suguri k němu zvedl pohled. “Jak to myslíš?” zeptal se pak a rozhlédl. Pravdou bylo, že chodník, na němž stáli, byl vcelku frekventovaný. Zachumlal se do svetru a hodil si kapuci přes hlavu.

“No... mohli bychom se třeba... projít, kdybys neměl nic dalšího v plánu... na chvíli...” nejistě pokrčil rameny, protože si sám nebyl moc jistý, co svojí nabídkou vlastně sleduje.

“Dobře,” souhlasil mladší a znovu se rozhlédl, jako kdyby hledal směr, kam se mají projít. Přivřel oči. “Ale asi bych měl brzy jít zkontrolovat Aratu, zda nevyvádí nic horšího než obvykle,” pokrčil rameny a určil směr, kterým půjdou.

Světlovlasý ho následoval. “To je to s ním už tak zlé?” zeptal se, když ho dohonil, aby mohl jít vedle něj. Pohlédl na mladíka, ale tmavovlasý se netvářil, že by chtěl opakovat, co se mezi nimi stalo po odchodu z cirkusu.

“No, jako... myslím, že ho chvíli bude držet nálada, kdy bude ze sebe dělat většího vyhryza,” odpověděl mu na to, “možná si tím chce dokázat, že se nic nestalo a i kdyby, jemu na tom nezáleží.” Mladší pokrčil rameny. “Taky mne docela překvapilo, jak to vzal...”

“Takže se stalo něco... hlubšího mezi ním a obsluhou...” vydedukoval blonďák, i když v jeho hlase byl stále slyšet částečně tázavý tón. Popravdě se o stříbrnovlasého příliš nezajímal. Jen lehce pokrčil rameny.

“Sám toho moc nevím, je to poprvé, co před svým štěnětem Arata mlží,” pousmál se černovlasý.

“Štěnětem?” zopakoval tázavě starší, bylo to asi poprvé, co se tmavovlasý mladík zmínil i konkrétněji o jeho vztahu k Hachidorimu.

“Štěnětem,” kývl druhý a zatahal se za obojek, který měl na krku. “Vzal si mne domů jako opuštěné štěně, tak jsem jeho štěně...” Pousmál se. “Smím do postele a dostal jsem velkou kost!” ukázal, jak velká ta kost byla.

Ryuunosuke z odpovědí okamžik váhal, jako by se snažil si v hlavě přebrat informace, kterých se mu zrovna dostalo, ovšem příliš nadšený z toho nevypadal. “Moc nerozumím vašemu vztahu...” přiznal nakonec s tichým povzdechem a trochu při tom možná působil, jako by žárlil.

Druhý se zasmál. “Já také ne... nebo spíš nerozumím tomu, proč se štěněte ujal,” řekl mu na to. “Jsme jen přátelé, možná se občas chová jako můj starší sourozenec nebo rodič, ale v našem vztahu nic jiného není,” ujasnil nakonec. “Nicméně mu to rodičovství jde lépe, než mé matce...”

Starší se nepatrně usmál. Na okamžik se opět odmlčel. “A... náš vztah?” nadhodil nakonec opatrně.

Suguri se na něj podíval a zaváhal, co odpovědět. “Nejsem holka,” řekl pak jen.

Světlovlasý mladík se na okamžik zadíval na stranu, “vím, že nejsi holka...” poznamenal potom.

Druhý se pousmál a otřel dlaní o tu Kouriho. “Necháme to zatím volně plynout,” řekl pak, protože nemohl rozhodnout za staršího, zda s ním chce mít jiný druh vztahu než přátelství. Rozhodně jemu samotnému nebylo příjemné vystavovat svou orientaci na ulici.

Světlovlasý mu věnoval trošku zkoumavý pohled, protože si moc nebyl jistý, co si pod tím má představit, ovšem z jeho pohledu to pro něj dvakrát nadějně nevypadalo. Moc nevěděl, co na to odpovědět.

“Nebo vadí?” zeptal se pak Suguri a stáhl obě ruce do kapes. Kapuce mu  spadla víc do obličeje. “Nemusíš dělat věci, co jsou ti proti srsti kvůli té hlouposti s osudem...” pokrčil rameny, díval se před sebe.

“Nedělám to kvůli tomu...” reagoval na to starší, “jsem... s tebou rád...” letmo se pousmál, “jen... že to necháme volně plynout neznělo moc nadšeně...”

“Ještě jsem s nikým nechodil...” přiznal se černovlasý po chvilce mlčení, “a... myslím, že i tak to bude jiné... od normálu. Tak...” Zakroutil hlavou, protože pro radu si nemohl jít ani za Hachidorim, který s nikým neměl přímo vztah. “Lepší nechat, ať si to samo najde cestu, než... ji diktovat, když nevíme kam...” Rozpačitě si hrál prsty s obsahem kapes.

Světlovlasý zamyšleně pokývl, “to je nejspíš pravda...” přiznal potom tiše, protože mladší měl ve všem pravdu. Usmál se na svého společníka a něžně dlaní přejel po jeho ruce, i když jen přes látku svetru, protože měl Hiso dlaně schované.

Druhý mu úsměv oplatil.

Světlovlasý muž se zastavil u dětského hřiště, protože si všiml, jak se tam jeho syn toužebně dívá. “Chceš mi ukázat, co jste dnes dělali v tělocviku?” zeptal se. Pokud jeho syn zlobil v ostatních předmětech, tělocvik jej bavil, protože mu šel. Rád se chlubil, co všechno umí nebo se nového naučil. Za těch pár minut, co tu budou, se snad nenachladí - dnes byl výjimečně teplý den.

Chlapec s úsměvem kývl a vydal se pyšně k hřišti, aby mohl na malé hrazdě, která tam byla, ukázat svému otci, co se ve škole naučili.

Stříbrnovlasý mladík, sedící na jedné z laviček u hřiště, zbystřil, když zahlédl blonďatého muže a výraz v jeho obličeji podivně zvážněl. Potáhl si z cigarety, ovšem nijak to nekomentoval a nejspíše se snažil i vypadat před Aomem, který seděl vedle něj, jako že se nic neděje.

“Počkej,” dohonil svého syna světlovlasý, “ukaž, budu tě držet.” Shodil z ramene jeho školní tašku a opřel ji kousek vedle nich, aby měl obě ruce volné. “Není to moc studené?” zeptal se starostlivě ještě.

Aome se na dvojici také zadíval, popravdě si všiml, že na dětská hřiště většinou chodí chuligáni, dětí s rodiči tam bylo minimum.

Chlapec to okomentoval protesty, protože si očividně dostatečně věřil, že to zvládne sám, navíc se mu nelíbila ani přehnanost, s jakou se o něj jeho rodič staral, ovšem i tak na něm bylo poznat, že to nemyslí nijak zle. Měl svého tátu rád.

“Se mnou takhne na hřiště nikdy nikdo nechodil...” prohodil Arata zamyšleně, jako by mluvil spíš pro sebe než na druhého, a potáhl si. Na jeho hlase nebylo poznat, jestli ho to mrzí.

“Tak to jsme dva... a to jsem měl placenou chůvu,” ušklíbl se modrovlasý.

Mezitím se synovi podařilo udělat výstavní toč, skutečně nebylo potřeba, aby ho jeho otec jistil. Pochválil ho a počechral mu vlasy. “Mám tě přihlásit do toho kroužku gymnastiky?” zeptal se pak - už se o tom jednou bavili, ale syn mu neřekl, zda by ho to bavilo.

Chlapec se vyšplhal na hrazdu a posadil se na ni, pak se ušklíbl, “nemusíš...” zakroutil hlavou. “Nechci do kroužku s ostatníma klukama...”

“Co s tebou dělala, když ste ani na hřiště nechodili?” stříbrnovlasý věnoval svému společníkovi zkoumavý pohled.

“Starala se o to, abych dělal domácí úkoly, jedl pravidelně a umýval se každý den,” odpověděl mu na to Aome, poté si popotáhl z cigarety a zadíval se na dvojici otce se synem. Světlovlasý mezitím opravil nespisovné skloňování, které jeho dítě použilo.

“Yukito, to nejde... aby ses stranil kolektivu,” řekl pak s povzdechem, mírně, až to vůbec neznělo, jako kdyby mu domlouval.

“Muselo to být docela hrozný...” Hachidori si pokývl, jemu samotnému by se nejspíš moc ve zlaté kleci také nelíbilo, ale i tak si dokázal představit mnohem horší věci.

Chlapec mezitím uraženě našpulil rty a zadíval se bokem. “Proč?” bylo roztomilé, jak se snažil vypadat co nejzamračeněji, i když to na jeho dětské tváři působilo podivně. “Nemám proč se s nimi bavit... a nechci...”

“Až budeš v práci, nebudeš už mít čas na přátele,” poučil ho otec a povzdechl si. “Proto se musíš teď začlenit do kolektivu, najít si přátele a být v nějakém kroužku,” šel na to úplně jinak, než jeho rodiče - byl ochoten dát synovi možnost dělat, co bude chtít, jen považoval za důležité, aby čas neplýtval. “To mi připomíná, že se ještě před večeří musíme podívat na matematiku,” vzpomněl si.

Chlapec se stále mračil, “matika...” zabručel otráveně a dokonale z toho bylo poznat, jaký má na ten předmět názor. “Myslíš, že budu jako oni, když se nebudu s nima bavit?” bradou ukázal k mladíkům na lavičce, “ale já se s nima nechci bavit...” stál si stále za svým.

Světlovlasý otec se otočil po mladících a hned poznal toho, který dříve navštěvoval jejich restauraci. Sevřel na okamžik pevně rty k sobě a neodpověděl synovi, přičemž si Hachidoriho prohlédl, ale nakonec se podíval jinam. “S nimi,” opravil ho automaticky pak. “Neříkám, že každý kolektiv je správný, ale... i tak, člověk žije ve skupinách a měl by žít, jinak se dostane na okraj společnosti nebo zůstane sám.”

Yukito si ho okamžik zamyšleně prohlížel, “složité...” nafoukl nakonec tváře a seskočil z hrazdy, aby mohl zopakovat toč, který mu tolik šel.

Arata chtěl okomentovat pohled, který mu světlovlasý muž věnoval, ale nakonec jen sklopil oči a nijak se k tomu nevyjádřil. Nevěděl, jak se zachovat, jinak než se tvářit, že se nic nestalo - na to byl zvyklý. Chtěl by za ním jít, nějak se ospravedlnit, ale na takové věci už nejspíš bylo pozdě.

“Asi máš pravdu,” usmál se na syna otec a zase pochvalně mu počechral vlasy. Chlapec byl víc po mamince, než po něm. “A výmyk na tu vysokou zvládneš?” ukázal na hrazdu, která byla výš než chlapec.

“Jasná věc!” zazubil se na něj chlapec, jako by úplně zapomněl na jejich předešlý rozhovor a přešel k vyšší hrazdě, aby se do toho mohl pustit.

Hachidori ještě chvíli váhal, než si potáhl naposledy z cigarety a vstal, aby se mohl ke dvojici u hrazdy pomalým krokem vydat.

Aome naklonil mírně hlavu na stranu, protože moc nevěděl, co druhý zamýšlí.

Stříbrnovlasý ke dvojici pomalu došel, “zdravím...” letmo se usmál na světlovlasého muže, pak se otočil na jeho syna. “Ty jsi Yukito?” široce se na něj usmál.

“A ty?” chlapec se na něj lehce zamračil, stříbrnovlasého pobavilo, že působí přesně tak, jak si ho z vyprávění jeho otce představoval.

“Arata...” odověděl mu, “znám se s tvým tátou...”

Světlovlasý muž si ho prohlédl. “Chodí k nám do restaurace, co máme s dědečkem,” vysvětlil svému synovi. Trochu nevěděl, jak se zachovat a co od druhého předpokládat, ale nebylo v jeho povaze, aby reagoval jinak než klidně. Nechá ho říct, co chce - pokud to bude vhodné pro uši dítěte -, a pak odejde.

“Jde ti to...” zazubil se Hachidori na chlapce, protože neměl co k blonďákově představení dodat - i když byla pravda, že už ani do restaurace k nim nechodil.

“Samozřejmě!” Yukito si složil pyšně ruce na hrudi.

Otec mu počerchal vlasy, ale nic mu na jeho namyšlenost neřekl, protože chlapec v tom skutečně dobrý byl. Stoupl si za svého syna, který už stál na zemi a položil mu ruce na ramena. Podíval se na mladšího, ale nevěděl, co říct. Tak se jen ohlédl po Aomem.

Arata se k chlapci sklonil, “táta mi o tobě hodně vyprávěl...” prozradil mu a zasmál se jeho zamračení, “samé dobré věci...” mrkl na něj.

Starší se jemně pousmál, i když nevěděl, čeho tím chce druhý dosáhnout. “Jen ten černý flek jménem matematika kazí tvou pověst,” utrousil k chlapci a podíval se na hodinky, které měl na zápěstí. “A myslím, že nás volá domů...”

Mladík se stříbrnými vlasy se narovnal, aby mohl věnovat lehce tázavý pohled muži před sebou, “mrzí mě, co se stalo...” povzdechl si.

Otec se sklonil pro školní tašku svého syna a přehodil si ji přes rameno. “Věci, které se odehrály v minulosti, se již nedají přepsat,” řekl nakonec, i když působil, že mu na to neodpoví a bude předstírat, že to neslyšel. Sáhl chlapci na ouško, aby zjistil, zda není potřeba čepice, naštěstí byl skutečně teplý večer, tak ho podrbal za uchem a popohnal. “Jde se domů...”

Chlapec se podíval z příchozího mladíka na svého otce a zpět, protože pochopil, že se mezi nimi něco muselo stát, ovšem rozhodl se nechat vyptávaní až na doma.

Arata se zklamaně pousmál a rozloučil se s ním, než se naposledy zadíval na muže, “i tak se může odehrát spousta dalších...” navázal na jeho poznámku, i když už se blonďák měl k odchodu. “Tsume...” oslovil ho jménem, protože mu vadilo, že se na něj ani nepodíval.

Muž na okamžik pohlédl do jeho očí, ale žádnou odpověď k tomu neměl, tak zase pohled sklopil k synovi a nabídl mu ruku. Když mu ji sice s rozpaky, ale i tak Yukito dal, strčil svou i jeho do kapsy kabátu. “Tak, zababušíme je, aby neumrzli,” pronesl a vydal se pryč. S mladíkem se nerozloučil.

Arata vytáhl z kapsy další cigaretu a zapálil si ji, potom se vydal zpět na lavičku za Aomem.

“Co to bylo?” zeptal se modrovlasý, protože si nemyslel, že se druhý bude znát s tak slušně vypadajícím otcem, který, bylo pravda, spíše působil jako starší bratr dítěte.

Jeho společník to odbyl jen mávnutím rukou a posadil se zpět vedle něho.

Aome otevřel dveře do svého pokoje, který měl, když ještě bydlel u rodičů. Bylo tam šero, protože ze zahrady osvětlené lampami oknem pronikal dostatek světla. Jeho pokoj se vůbec nezměnil, jak rodiče stále doufali, že se jim vrátí. Byli tam vystavené fotky ze všech vítězných zápasů v basketbalu, protože jako kapitán se fotil s trofejemi a se zbytkem týmu. Některé ze spoluhráčů si již ani nepamatoval.

Stále měl na dveřích skříně přehozený dress a v ní spoustu oblečení, které by neměl “venku”, kam dát. A v případě drahých obleků ani kam vynosit.

Bylo to jako vstoupit do minulosti. Uchechtl se tomu a vtáhl za sebou do pokoje Hachidoriho. Zavřel tiše dveře, ale pak mu už bylo jedno, kolik hluku udělají, tak s ním jednoduše hodil na postel.

Byl v minulosti a zapomněl na svou jedinou budoucnost, která byla v očích jeho věštce.

Světlovlasý mladík chtěl něco poznamenat k tomu, jak pokoj modrovlasého - a celý jejich dům - vypadal, ale místo toho si přitáhl svého společníka k sobě a dravě se vpil do jeho rtů. “Docela zajímavé...” poznamenal s podivným úsměvem, opravdu by nečekal, když Aome přišel s tím, že půjdou k němu domů, že se nakonec dostane na až takové místo. Pak mu jednou dlaní rozepnul mikinu a vydal se pod látku jeho trička.

“Hmm...” bylo jediné, jak zareagoval a to ještě do rtů mladšího. Příliš se nerozpakoval, když se vměstnal boky mezi jeho stehna a otřel se rozkrokem o jeho. Nechal si sundat mikinu, stejně mu bylo horko, a přidal k tomu i tričko. V polibcích kousal a plenil rty druhého, jak bez sportu potřeboval vybít svou živočišnost a divokost.

Arata se jednou dlaní přesunul na jeho záda, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, přičemž mu na polibek odpovídal stejně. Volnou rukou se vydal k poklopci jeho kalhot a dal se do jejich rozepínání. Užíval si nezkrotnou dravost svého milence, ve které mohl sám na chvíli utopit vlastní myšlenky.

Starší se dostal jednou dlaní pod jeho oblečení, aby si mohl mezi nehty hrát s jednou jeho bradavkou. Ovšem vadilo mu oblečení, které překáželo, proto se na okamžik od něj vzdálil, aby ho mohl také do půl těla vysvléct. Kousavými polibky se pak vrhl na jeho krk.

Světlovlasý ještě chvíli bojoval se zapínáním jeho kalhot, pak pod ně dlaní vklouzl, aby mohl několikrát přes látku jeho spodního prádla přejet po mužství modrovlasého. Uklonil hlavu na stranu, aby uvolnil místo jeho zubům.

Aome sykl do jeho kůže, pod tím dotekem, protože už byl docela dost vzrušený. Přesto mu vyšel vstříc. Klesl s polibky až na jeho klíční kosti a ramena, poté se vrátil k jeho rtům. Jazykem plenil nekompromisně jeho ústa a zdálo se, jako kdyby úplně zapomněl na Susumu.

Mladší se lehce pousmál do jeho rtů a vybídl se mu, než se dlaní dostal i pod jeho spodní prádlo. V pomalých pohybech jen provokativně dráždil jeho vzrušení, nehty přitom mapoval horkou kůži jeho zad.

Modrovlasý jej ještě několik okamžiků líbal, přičemž mu rozepnul kalhoty a docela dost stáhl, než se zase na okamžik od něj vzdálil, aby mu je svlékl úplně i se spodním prádlem. Přejel mu dlaní po boku a prohlédl si ho. Někde vzadu v mysli si posteskl, že tohle tělo důvěrně nezná a necítí k němu nic kromě chtíče - nebylo to tělo jeho přítele.   

Arata se otřel odhaleným stehnem o jeho bok a znovu si ho přitáhl k sobě, přičemž se divoce vpil do jeho rtů a oběma dlaněmi mu stáhl alespoň částečně kalhoty i se spodním prádlem.

Starší si ho začal připravovat, přičemž se znovu vpil do jeho rtů. Popravdě se příliš nehrnul do toho, aby si stahoval kalhoty sám, protože se viděl, jak se do toho s tím, kolik toho vypil, zamotá.

Stříbrnovlasý tiše spokojeně zasténal do jeho rtů, když do něj druhý pronikl prsty, a vyšel mu nenasytně vstříc. Polibky se sám přesunul na jeho krk, i když se nijak horlivě nesnažil zanechávat po sobě na jeho kůži stopy, jen si užíval její chuť a vůni.

V tempu, jakém se svlékali a jejich povahami bylo určeno i pro to následující, nemělo smysl dlouze si světlovlasého připravovat a být příliš opatrný. Navíc byl povolnější o to, kolik v sobě měl alkoholu a Aome stejně tak nedočkavý.

Dokončil jeho přípravu a podal si kondom, aby si ho mohl natáhnout. Jakmile se mu to povedlo, vnikl do těla druhého a nechal jen minimum času, než do něj začal přirážet.  

Mladší semkl víčka k sobě, aby nemusel vnímat nic jiného, než tělo druhého, které si jej tak divoce přivlastňovalo, a lehce si skousl ret, když zakláněl hlavu. Objal modrovlasého stehny a mírně se prohýbal, jak se vybízel každému jeho pohybu, prsty zatínal do jeho kůže.

Aome jej líbal na kůži krku a jednou rukou si jej držel za bok, aby do něj mohl přirážet hluboko a přesně v takovém tempu, v jakém potřeboval. Necítil nic víc, než tělesné uspokojení a jak se přebytky jeho energie příjemně vybíjí.

Stříbrnovlasý mladík se jednou rukou přesunul do jeho vlasů a stáhl si ho k dalšímu divokému kousavému polibku, ve kterém zároveň tlumil vlastní steny.

Pro to tempo byla brzy jejich těla celá horká a zpocená, až se zdálo, jako kdyby se vysmívali zimě, která byla za oknem. Změnily pozice, když se Hachidori dostal nad Aomeho a ten se tak jednou dlaní mohl věnovat jeho rozkroku.

Arata se lehce prohnul a dlaněmi se opřel o pokrčené nohy staršího, aby sám mohl řídit tempo, v jakém dosedal na jeho vzrušení. Uvědomoval si, jak málo mu stačí k vrcholu díky té divokosti. Znovu se sehnul, aby si opět přivlastnil jeho rty.

Samotnému modrovlasému již nezbývalo moc. Dovedl k vrcholu nejprve svého milence, a až potom vyvrcholil i on sám.

Světlovlasý se okamžik jen pokoušel popadnout dech, teprve potom se nadzvedl, aby ho ze sebe nechal vystoupit, a položil se vysíleně vedle něj.

Stříbrnovlasý mladík si odemkl a co nejpotišeji dokázal vešel do bytu, který sdílel s černovlasým mladíkem. Stále se nepatrně motal, i když jinak se už moc opilý necítil.

Chlapec sedící u počítače, který přes sebe měl přehozenou deku, aby mu nebyla zima, se na něj otočil, poté se podíval, kolik je hodin a znovu se na něj podíval. “Čekal jsem tě až ráno,” oznámil mu, sám zrovna hrál svou oblíbenou fantasy hru.

Arata pokrčil rameny, “rozešli jsme se docela brzo...” prohodil a shodil boty, aby se mohl vydat k posteli. Lehl si na ni a podal si polštář, aby se s nim mohl pohodlně stočit. “Myslím, že bysme do rána stejně neměli moc co dělat...”

Suguri stopl hru a přešel k posteli, aby se na ni mohl posadit. “Nepůjdeš se osprchovat?” zeptal se pak. “A... byli jste s... Aomem se napít?” snažil se ověřit, zda dobře odhaduje, co se stalo. Druhý byl připitý, a když ho opouštěl, zůstal v přítomnosti modrovlasého, který ten den také nevypadal moc vesele.

“Sprchoval jsem se...” Světlovlasý jen mávl rukou. “Byli jsme se napít, pak jsme šli k němu, protože nebylo kam jinam jít... to bylo docela drsné...” pokýval, i když i tak to říkal docela ledabylým tónem.

“Drsné?” mladší se raději optal, jak to myslí.

“Jeho dům...” upřesnil starší, “sex mohl být klidně i drsnější...”

Černovlasý zamrkal. “Tys spal s Aomem?” zeptal se překvapeně. Když je opouštěl, nevypadali, že by si to chtěli spolu rozdat. Ale asi se to dalo čekat, když už nemohli trávit čas hraním basketu.

Arata se posadil a opřel si hlavu o polštář. “A bylo to fajn...” pokýval, “ale vůbec z toho nemám takovou radost, jako bych měl mít...” ušklíbl se.

Mladší naklonil hlavu na stranu. “Nebyl tak dobrý, jak sis myslel a nestálo to za ten čas, co jsi tomu věnoval?” Popravdě on sám měl docela Aomeho rád jako známého, s kterým občas byli venku. Sice nebyl moc výřečný, ale dost toho uměl a vcelku mu nevadilo, když se Suguri snažil vyzkoušet něco z toho, co starší ovládal a dokonce občas i přidal radu, jak to má dělat.

“Ne... bylo to fajn...” starší se znovu položil na záda. Modrovlasý byl v posteli vážně dost dobrý. “Jenže...” povzdechl si, “nevím... mám hlavu plnou jiných hloupostí a poslední dobou nic není tak fajn, jako to bývalo...”

Druhý se natáhl, aby ho mohl pohladit po vlasech. “Hloupostí?” zeptal se pak.

“Potkali jsme ho...” odpověděl tiše druhý a zamračil se. Nelíbilo se mu, že ho to stále tolik vyvádí z míry.

“Fujikawu?” ujistil se mladší. “A?” vyzvídal, protože se domníval, že je to důležité. “Dnes byl v restauraci sám a vypadal ustaraně,” řekl, snad si myslel, že to druhého bude zajímat.

“Vždycky tak vypadá...” poznamenal starší. “Viděli jsme ho s Aomem, byl na hřišti se synem... nevypadal moc nadšený, že mě vidí...” kysele se ušklíbl.

“Nechci být zlý, ale dalo se předpokládat, že bude jásat?” utrousil Suguri. “Jen... nevím, proč tě to tolik trápí,” povzdechl si a znovu ho pohladil po vlasech. “Nechci se... plést do toho, jak se chováš, ale si od toho večera docela nesnesitelný.” Řekl mu pravdu, protože si myslel, že ji starší ustojí. “Nic bych nenamítal, proti tomu, jak se chováš a jaký máš divoký život, ale... teď... trochu to přeháníš. A stejně tě to... netěší.”

Světlovlasý mladík si povzdechl a na chvíli se odmlčel. “Nevím, co mám dělat...” přiznal nakonec tiše.

“Myslím, že v tvém případě bude nejlepší, když prostě na to, co se stalo, zapomeneš,” kývl si černovlasý. “Štěně nechce mít opilou mámu, o které si budou vyprávět, že je běhna,” políbil ho do vlasů a zvedl se, aby mohl jít zpátky k počítači. “Prospi se...”

Arata se té poznámce ušklíbl a zachumlal se do pokrývky, “máma si to vezme k srdci...” prohodil.

Když Aome vešel do hotelového pokoje, v kterém bydleli s Juumonjim, byl celý prochladlý, protože si dával dlouhou procházku nočním městem, při níž přemýšlel. Mezitím vystřízlivěl a cítil, jak moc se zklamal. Proč opustil dům kvůli Susumu, když ho nakonec zradil? Nedokázal si odpovědět na to, proč se nechal zlákat, i když na tu hrozbu byl upozorněn samotným svým přítelem.

V pokoji si nerozsvítil. Jen si zul boty a v tichosti přešel k oknu, aby se mohl zadívat ven. Opřel se dlaněmi o parapet a sevřel pevně rty k sobě.

Blonďatý mladík už ležel v posteli a klidně oddechoval, i když jeho pootevřené oči naznačovaly, že ještě nespí. Zadíval se na příchozího, ovšem nijak nedal najevo, že je vzhůru.

Modrovlasý jeho pohled cítil. Věděl, že nespí a byl si jistý i tím, že druhý zná pravdu o dnešní noci. “Tak... je to... tak, jak jsi říkal,” dostal ze sebe tiše a sklonil hlavu, jako kdyby poprvé v životě prohrál.

Juumonji se posadil a zadíval se na hodiny, než věnoval svému příteli klidný pohled. “A...?” pobídl druhého, aby pokračoval.

“A?” zopakoval po něm, jakoby nedokázal rozluštit, co chce dál slyšet. Přišlo mu to kruté, protože nemělo být žádné “a”, jen výčitky před kterými by se mohl snažit ospravedlnit a slíbit, že již nikdy to nezopakuje. “Proč... proč si mě nechal ráno jít?”

“Mělo by cenu pokoušet se tě zadržet?” oplatil mu druhý otázkou, i když oba věděli, že nemělo s náladou, v jaké Aome ráno byl. Šel by o to raději, kdyby mu řekl, proč ho nechce nechat jít. Světlovlasý vstal a přešel k němu, aby se mohl opřít o okno vedle něj, “vrátil ses...” zašeptal jen potom.

“Neměl jsem?” Cítil zlost na sebe i na svého přítele. Kdyby se pokusil ho zastavit, kdyby mu býval řekl, tak by schválně se nic nestalo. Ale on nic neudělal. Aomeho štvalo, že Juumonji byl tak odevzdaný budoucnosti, kdyby nebyl, tak by budoucnost nepočítala s jeho neprotestováním a nemohla by být taková, jaká je.  

“Nechci tě u sebe držet, pokud ty chceš být někde jinde...” zašeptal druhý. “Vzdal ses kvůli mě už spousty věcí... nechci o tebe přijít... ale nemůžu tě nutit zůstat, pokud to není to, co si sám přeješ...” pohlédl na něj, “jsem rád, že ses vrátil...” zašeptal upřímně a natáhl se, aby ho něžně pohladil po tváři.

“Tohle je na mne příliš vysoká intelektuální hra,” zašeptal modrovlasý. Byl zmatený, protože nevěděl, co cítit. Proč jeho přítel mu nikdy nebránil, ale pak působil tak, že by rád všechno změnil? Vždy si myslel, že ačkoliv je budoucnost daná, je prostě jen napsaná z toho, co se logicky podle předpokladů má stát. Že pokud člověk něco chce a je ochoten tomu dát energii, tak to dostane, je-li to možné i v budoucnosti; že má-li se změnit, změní se v budoucnosti, ale z vlastního rozhodnutí, ke kterému nebude donucen tím, aby budoucnost byla naplněna, ale je tak napsána, protože on sám se tak podle své povahy rozhodne.

Nebo to opravdu bylo jinak? Svět se rozhodl nehledě na to, jaký je člověk, kterého se budoucnost týká? Nevěděl.

Mohl se na Susumu zlobit? Pokud ne, tak musela být napsána i jeho budoucnost... a on se nemohl zlobit ani na sebe. Tak kam ventilovat vztek, co měl? Kam směrovat zklamání? Tahle místnost pro něj byla tísnivě malá, stejně jako celý svět, protože ho ta blízkost k absolutní budoucnosti dusila.

Blonďák se nepatrně pousmál a přitáhl si modrovlasého k sobě, aby mohl skrýt tvář v látce jeho mikiny a pevně ho obejmout. Často přemýšlel nad tím, jak to pro druhého musí být těžké a že by si zasloužil lepší život, než byl ten, jaký mohl vést s Juumonjim. Ale ani tak se ho nedokázal vzdát.

Aome zaváhal, ale nakonec mu obejmutí oplatil. Někde ztratil omluvy i výčitky. Jen se chtěl držet jediného pevného bodu v celém vesmíru. Pohladil ho dlaněmi po zádech. “Půjdeš se mnou za mými rodiči,” zašeptal po chvíli rozhodnutě, i když úvahou, která ho k tomu dovedla, se zabýval již s nástupem prvních chladných dnů.

Starší s odpovědí zaváhal, nakonec jen pokývl. Pokud mu to bude chtít vymluvit, ještě na to bude mít čas, teď neměl náladu mu v čemkoliv odporovat.

“Potřebujeme si vybudovat pevné základy naší budoucnosti, ne jen přežívat... dokud nás nedohoní problémy, o nichž jsme ty tři roky nemluvili,” řekl pevně. Políbil ho do vlasů a přivřel oči, jak si uvědomoval, že je nečeká nic lehkého - hlavně s postojem, jaký měli Aomeho rodiče k jeho vztahu.

Černovlasý otevřel dveře do bytu a pustil tam Kouriho. Sám za nimi zavřel, i když popravdě to nedělal moc energicky, protože mu nebylo dobře, i když se to zlepšilo cestou sem. Byl bledý a trochu se s ním točil svět. “Ty jsi doma?” zeptal se Araty, který seděl u počítače. “Tady se vyzuj,” ukázal na botník, sám došel až k posteli, na kterou si sedl, protože ve stoje by sundávání botů nezvládl.

Příchozí mladík se zul, jak mu poradil tmavovlasý a zůstal stát na místě, jak nevěděl, kam by si mohl sednout nebo se přesunout.

Stříbrnovlasý se otočil na svého kamaráda, “neměl bych?” zeptal se a prohlédl si ho. “Vypadáš nějak bledě...” poznamenal.

“Bylo mi trochu špatně,” odpověděl mu na to mladší a přenesl boty na jejich místo. “Chceš si sednou na postel, nebo na židli?” zeptal se pak svého hosta a pousmál se, i když to byl chabý úsměv, jak mu stále nebylo nejlépe.

Blonďák jen pokrčil lehce rameny, “je mi to docela jedno...” prohodil nejistě a chvíli si prohlížel byt, ve kterém Hiso a Arata bydleli. Nebyl moc velký, ale vypadal vcelku útulně. I když ho popravdě trošku překvapila manželská postel.

“Měl bys na sebe dávat pozor...” poznamenal stříbrnovlasý, pak se na chvíli otočil zpět k počítači, než ho uspal a vstal ze židle. “Neměl bych vás asi moc rušit...” věnoval dvojici úsměv a dal se do oblékání.

“Jen ještě...” vzpomněl si Suguri, “Fujikawa hledá do ramenové restaurace výpomoc, stařík si asi už dal padla, protože tam už několik dní není,” informoval. Přešel ke konvici, aby tam mohl dát vařit vodu na čaj.

“Myslím, že to se nás dvakrát netýká...” pousmál se starší a přešel k botníku. “Třeba o moji výpomoc, si myslím, moc nestojí...”

Suguri pokrčil rameny. “Nedokážu poznat, zda vypadá více unavený než normálně, ale rozhodně nestíhá obsluhovat,” dodal ještě. Zalil dva čaje a pomalým krokem se přesunul tak, aby je mohl položit na noční stolek. “Taky moc času netrav venku, je tam zima...” upozornil Hachidoriho. Poté vzal Kouriho za ruku a stáhl si ho za sebou na postel, aby tam tak nerozhodně nestál.

“Mohl bych si protestně zajít na ramen...” poznamenal stříbrnovlasý, i když nevypadal, že to myslí dvakrát vážně. “Mějte se tu,” mrkl na ně, když se přesunul ke dveřím, “a nedělejte žádné nekalosti, když Hisovi není dobře...” upozornil ještě, než vyšel ven.

Černovlasý ho vyprovodil smíchem. Dokázal si představit, jaké nekalosti starší myslí, ale on nepředpokládal, že k nim dojde. Pohladil svého společníka palcem po hřbetu dlaně a přisunul se k němu blíž, aby se o něj mohl opřít. Přivřel oči a nechával svět, aby se točil s někým jiným, než s ním.

Blonďák pustil jeho ruku, aby ji mohl chytit tou druhou. Tou, kterou uvolnil, ho něžně pohladil po zádech a objal. “Už je ti líp?” zeptal se starostivě, protože se docela vylekal, když druhý zbledl a chvíli venku opravdu vypadal, že se vyvrátí.

“Je... jen mám problémy s tlakem,” zašeptal mladší a jemně se pousmál. “Vždy to po chvíli přejde,” mávl rukou, i když neříkal tak docela pravdu, někdy proležel v posteli dost dlouho, protože se necítil na to, aby dělal něco jiného. Ovšem musel uznat, že je mu v téhle náruči dobře.

“Docela si mě vyděsil...” přiznal Ryuunosuke a vtiskl svému společníkovi jemný polibek do vlasů.

Suguri k němu zvedl pohled. “Promiň,” šeptl a natáhl se, aby ho mohl políbit. Propletl s jeho prsty své.

Blonďák se lehce usmál a znovu ho pohladil po zádech, “to není něco, za co by ses měl omlouvat...” poznamenal. “Jen nechci, aby se ti něco stalo...”

Černovlasý se nerad bavil o tom, jak je slabý a neschopný. Nerad byl litován nebo vypadal, že se vymlouvá. Nechtěl na to nijak odpovídat, proto se natáhl pro další polibek. Koštoval jeho rty a cítil jemné chvění z blízkosti druhého.

Kouri se přesunul jednou dlaní na jeho tvář a opatrně polibek prohloubil, i když jen lehce. Palcem přejížděl po linii spodní čelisti druhého. Byl to zvláštní a příjemný pocit, být s druhým a moci si v klidu užívat jeho přítomnost. Netušil předtím, že něčí společnost může být tak příjemná.

Mladší se víc k němu přitiskl a pevněji stiskl jeho dlaň. Byl rád, že nalezl pevný bod, kterého se mohl držet. Objal ho oběma rukama, i když jejich polibek skončil, a usmíval se. Cítil se dobře, protože neměl pocit, že se vnucuje a že i druhý je rád z jejich blízkosti.

Světlovlasý mladík mu úsměv oplatil a pohladil ho něžně po tváři, “jsem s tebou rád...” zašeptal a znovu se sklonil, aby ho jen něžně líbl na rty.

“Abys nebyl... když je to osud,” odpověděl mu na to rozverně mladší. “Myslím, že by měl být někdy teď... ramen osudu, jen nevím, jaktože se nám ho v minulých měsících nepodařilo nikdy zastihnout.” Když s ním mluvil a druhý se na něj jemně usmíval se svou elegancí, někde hluboko v duši cítil, jako kdyby se tak usmiřoval s otcem, kterému byl Kouri podobný. Jako kdyby prolomil mlčení mezi nimi a hluboké zklamání.

Arata zpomalil, když na ulici před sebou zahlédl ceduli ramenové restaurace, a povzdechl si. Nechtěl sem původně vůbec jít, ale nějak ho to sem samo zatáhlo. Došel až ke vchodu a mírně se zamračil, protože měl chuť se otočit a vydat zase zpět. Nemělo to cenu, zbytečně se o něco pokoušet a Hiso měl pravdu, když mu říkal, že by měl zapomenout - to se mu takhle asi hned tak nepodaří. Nadechl se a vešel dovnitř.

Fujikawa měl vcelku naspěch, takže si ho hned nevšiml. Zrovna přijímal platbu od několika zákazníků a několik ramenů čekalo na to, aby je roznesl po restauraci. Ve tváři byl viditelně pobledlý a i pohublý, protože byl neustále v jednom kole a jak byl unavený, tak ani neměl chuť k jídlu. Všiml si ho až ve chvíli, kdy kolem něj nesl misky, ovšem nevypadal, že by se tím nějak nechal vyvést z míry.  

Příchozí mladík se okamžik rozhlížel po restauraci - opravdu bylo poznat, že by aspoň další jednu obsluhu snesla - nakonec přešel k pultu, aby mohl počkat, až se světlovlasý vrátí.

Blonďatému muži po cestě zpátky začal zvonit mobil. Zvedl ho, a přestože pokračoval rychlou, tichou chůzí zpátky k pultu, jeho výraz působil ještě skleslejší než předtím. “Zase se popral?” zeptal se tiše do telefonu, vždy takové rozhovory řešil vzadu, ale teď nemohl. Přivřel oči a opřel se jednou rukou o pult. “Ano, domluvím mu, ale teď jsem v práci, tak si nemůžu pro něj přijít,” řekl a na okamžik oči úplně zavřel, “ano, určitě se půjdeme omluvit rodičům toho chlapce,” kývl a rozhlédl se po restauraci, zda někdo něco nepotřebuje. “Jistě, zastavím se i za vámi,” odevzdaně, “vím, že se s tím ještě nesmířil, ale ani teď nevím, kde jeho matka je... doporučovala jste mi již chůvu a i dětského psychologa...” Sevřel prsty okraj desky pultu. “On je jen nesvůj, že má dědečka v nemocnici, jinak se již zlepšuje, snažíme... ano, i tak za vámi přijdu. Na shledanou.”

Hachidori se opřel pažemi o pult a počkal, až světlovlasý dotelefonuje, pak si ho zkoumavě prohlédl. Popravdě si moc nebyl jistý, co by mu mohl říct, ale i on viděl, že Tsume potřebuje pomoc. “Chci to vzít...” ukázal nakonec k ceduli na zdi s nabídkou brigády.

Starší si dal mobil zpátky do kapsy, a až poté se podíval na mladíka před ním. “Proč? Je na tom něco vtipného?” zeptal se vysíleně.

“Ne...” mladší si povzdechl. “Očividně pomoc potřebuješ a očividně se nikdo jiný nenabízí...” konstatoval. “Nechej mě alespoň tohle pro tebe udělat...”

Druhý si ho prohlédl, ale než stačil odpovědět, musel jít za zákazníkem. Jakmile to s ním vyřídil, vrátil se. Neměl rád ten pocit, kdy je zatlačený do rohu a nemůže se rozhodnout jinak, než na něm vyžadují okolnosti.

“Kdy můžeš nastoupit?” zeptal se pak a protřel si oči.

Stříbrnovlasý se široce usmál, i když se ten úsměv pokusil v první chvíli potlačit. “Kdykoliv...” pokrčil potom rameny.

Muž zašel na několik okamžiků dozadu, aby se vrátil se zástěrou, kterou položil před Hachidoriho. “Skliď tam a tam misky,” jemně přitom pokyvoval hlavou ke stolům, které již byly prázdné ale neuklizené, “dnes končíme dřív, po práci domluvíme zbytek.” Sám se vydal za dalším platícím zákazníkem.

…

Arata se posadil na židličku u pultu a spokojeně se opřel, když už konečně mohl, protože už skončili. Věnoval chlapci, který mezitím přišel, široký úsměv, i když Yukito nevypadal, že by ho viděl dvakrát rád. Stříbrnovlasého napadlo, že mu o něm táta asi neříkal moc hezkých věcí.

Fujikawa se k chlapci sklonil, aby si mohl prohlédnout těch několik oděrek, které měl z dnešní rvačky a okomentoval je jen povzdechnutím. “Co bys chtěl na večeři?” zeptal se ho s jemným úsměvem, i když měl pocit, že nejtěžší věc na světě je držet se na nohách po celém dni, kdy si ani chvíli neodpočinul.

Chlapec jen pokrčil rameny a sám si vylezl na jednu z vyšších židlí. “Nemusíš už nic velkého chystat...” prohodil a obrátil se k pultu, aby ho tolik nelákalo si stále prohlížet stříbrnovlasého.

Hachidori se pousmál a protáhl se, než vstal. “Asi bychom se teda měli domluvit...” promluvil k blonďákovi.

Světlovlasý muž začal připravovat omurice pro svého syna, protože bylo důležité, aby dobře jedl hlavně teď, když venku byla zima a mohla by se o něj pokoušet nějaká nemoc. “Od dvou do šesti tu bývá nejvíce lidí,” řekl stříbrnovlasému, “to bys měl chodit. Každý den kromě neděle.” Podíval se na něj. “Výplatu dostaneš za týden,” uvedl i kolik, i když to nebylo nijak převratné číslo. “Budeš jen obsluhovat, o vaření se postarám já,” nevěděl, co víc říct. “Měl bys na zákazníky být milý a usmívat se.”

“Fajn, to zvládám...” pokývl si mladík, “jen dvakrát týdně mám školu do čtyř, takže to na dvě asi nebudu stíhat...”

“Dobře,” řekl druhý, jako kdyby si něco uvědomil, “kdyby ses v průběhu týdne potřeboval někdy učit, tak řekni, dám ti volno.” Položil před svého syna omurice a podal mu hůlky. “A kdybys nemohl přijít, tak mi pošli zprávu,” napsal a podal Hachidorimu lístek se svým číslem.

“Díky...” stříbrnovlasý se na něj jemně usmál a vzal si číslo, než se vydal ke dveřím. “Tak zatím...”

Fujikawa mu na rozloučenou jen kývl. Nebyl si vůbec jistý, zda udělal dobře, když ho přijal. Chvíli se zůstal dívat na dveře, v nichž mladší zmizel, než se obrátil na svého syna. “Až se najíš, půjdeš se umýt a hned spát,” řekl mu, “nebudu ti dávat kázání, protože chápu, že teď s tím, že není doma dědeček, je to i pro tebe těžké, ale máš zakázané všechny hry, protože přesně to jsem ti minule říkal, že nastane, pokud se nepřestaneš prát.”

Chlapec dotčeně našpulil rty. “Nezačal jsem si...” zabručel a dal se do jídla. “Co tady dělal?” zeptal se raději, aby odvedl pozornost od sebe.

“Bude... vypomáhat tady v restauraci, dokud se dědeček nevrátí,” odpověděl muž a pohladil svého syna po vlasech. Poté se dal do uklízení. Toužil si s někým promluvit víc, než si lehnout do postele a odpočívat.

Chlapec našpulil dotčeně rty, “taky bych ti mohl pomáhat...” poznamenal. “Zvládl bych to taky, kdybys mě nechal, abych ti pomohl...”

“Ty musíš hlavně chodit do školy a učit se,” odpověděl mu Tsume. Těšilo ho, že mu chce pomáhat. I když byla pravda, že v jeho věku už v restauraci vypomáhal. Ale on si přál pro svého syna jinou budoucnost. Chtěl, aby něco vystudoval a pracoval v takovém oboru, jaký se mu bude líbit - bez závazků k rodinné tradici. “Ale věřím, že bys to zvládl, jsi na svůj věk šikovný, i když občas zlobíš,” něžně se na něj usmál.

Blonďatý se posadil na postel naproti počítači, aby mohl počkat, až Suguri pustí film, na který se chtěli dívat, a vydá se za ním. Natáhl se pro čaj, který mu připravil. Jemně se usmíval, byl s tmavovlasým rád a těšilo ho, že i druhý vypadal, že je v jeho přítomnosti spokojený.

Hiso se vrátil a posadil se vedle druhého. Nohy si vytáhl nahoru a opřel se o staršího. “Někdy bych rád slyšel, jak hraješ,” řekl tiše.

Starší našel jeho ruku a něžně s ní propletl vlastní prsty, “můžeš přijít na koncert...” nabídl mu, “a kdybys nechtěl, můžu ti zahrát i sám...” lehce se pousmál.

“A chtěl bych vidět tvůj pokoj,” dodal ještě. Připadalo mu, že o druhém toho moc neví. Věděl, že se do jeho elegantního a bohatého života nehodí, ale nelíbil se mu ten pocit, že je to tam pro něj uzavřeno a má zákaz vstoupit.

Kouri se na něj jemně usmál a natáhl se pro letmý polibek, “a kdy bys chtěl přijít?” zeptal se ho, i když popravdě se ho trošku bál vzít k sobě domů. Ani ne tak kvůli tomu, co by říkali rodiče, kdyby jim náhodou došlo, co se mezi nimi děje, ale připadal si podivně nesvůj kvůli rozdílu mezi nimi, který tvořilo jejich zázemí.

“Někdy po škole?” navrhl mladší. “Máte služebnou?” napadlo ho. “Umí horkou čokoládu? Dal bych si.” Popravdě ho světlovlasý naučil na sladké, jak si jej vodil do své oblíbené kavárny.

“I já umím horkou čokoládu...” prohodil blonďák a pousmál se. “Máme...” přiznal potom. “Třeba někdy po škole,” pokývl, “kdy budeš chtít...” popravdě film, na který se dívali, vnímal jen částečně, když si stejně s druhým povídal.

“A mám se nějak zamaskovat? Třeba si vzít nalepovací knírek a klobouk, abych vypadal jako bohatý elegán?” navrhl Suguri žertem a zamrkal na světlovlasého.

Starší se zasmál, “no, zkusit to můžeš...” prohodil. “Když se nalíčíš a vezmeš si šaty, můžu tě představit jako svou snoubenku...” zazubil se.

“Nechci být tvá snoubenka,” našpulil rty a nafoukl tváře, poté se postavil a vydal ke skříni.

“No... na mě by doma poznali, že nemůžu být tvoje snoubenka...” pokrčil rameny Ryuunosuke.

Černovlasý tiše otevřel skříň a chvíli se v ní prohraboval, potom vytáhl několik kousků oblečení a hodil je na postel. Nakonec se sklonil pro černé lodičky. “Arata s Koseiem mě chtěli vzít jako svůj dívčí doprovod na nějaký nóbl večírek,” vracel se i s botami k druhému, “ale poslední dny se to trochu zkomplikovalo... tak asi nic z toho nebude.”

Světlovlasý si okamžik prohlížel oblečení, většinou měl problém s takovými věcmi, jako hodnotit oblečení nebo jen poznat, jak vlastně patří kus látky, který měl být šaty, než byly ještě oblečené. Dělávalo mu to problémhlavně, když ho jeho bývalé přítelkyně vytáhly nakupovat. Ale podle toho, co viděl, věřil, že by to černovlasému slušelo. I když se ho trošku dotklo, že s Hachidorim a Aomem by mu v holčičím očividně problém někam jít nedělalo, i když sám to myslel jen jako žert.

Mladší si ho prohlédl. “Svlékej se, zkusíme, jestli by u tvé rodiny neprošlo, že jsi holka,” zazubil se a položil boty na zem.

Kouri se podezřívavě podíval na hromádku věcí, u kterých stále neidentifikoval, jak patří. “Myslíš, že se do toho vlezu?” věnoval tmavovlasému skeptický pohled.

“Nechceš to ani zkusit?” Suguri naklonil hlavu na stranu a našpulil rty. “Myslím, že vlezeš, když ne, tak s tím nic nenaděláme... nebudu se ti smát, že jsi tlustý, neboj...” odpověděl mu s úsměvem.

Světlovlasý na okamžik zaváhal, než nakonec věnoval svému příteli odevzdaný pohled. “Jestli ti to udělá radost...”

“Jestli ti je to proti srsti až tolik, tak to schovám,” pokrčil druhý rameny. Nechtěl ho nutit. Nerad se vnucoval, ať třeba jen se svými nápady.

Starší se k němu natáhl, aby si ho mohl s úsměvem přitáhnou k jemnému polibku. “Měl si říct, že jo, že ti to udělá radost, teď nebudu tolik motivovaný...” pousmál se. “Musíš mi říct, jak se do toho dostanu...” upozornil ho pak a začal si svlékat rolák.

“Ty umíš šaty jen svlékat, co?” utrousil žertem Suguri a poučil ho: “Oblékání je opačný postup.” Vzal mezitím šaty a rozepnul boční zapínání.

“Není na tom ani poznat, kde to začíná a kde končí...” prohodil starší, než se začal zbavoval i černých riflí a po nich ponožek.

“Máš hezké nohy,” poznamenal Hiso jen tak mimochodem a podal mu silonové nadkolenky s krajkovým lemem, který byl takový, aby držely i bez podvazků.   

Ryuunosuke znovu zaváhal, než se nakonec posadil na postel, aby si je mohl poslušně obléknout. Připadal si docela zvláštně, ale nebylo to tak hrozné, když věděl, že ho stejně uvidí jen tmavovlasý.

Suguri si ho napůl vysvlečeného nechtěl moc prohlížet, proto upřeně studoval šaty. Popravdě byl skutečně druhý celý hezký. Suguri by ho i bez oblečení popisoval jako elegantního, měl to v sobě.

Jakmile si natáhl nadkolenky, podal mu šaty. “Zapnu ti je a zavážu,” řekl mu pak.

Kouri okamžik hledal, kudy se do nich dostane, protože svlečené byly neforemné a z několika překrývajících se pásů nařasené látky. Když se mu nakonec podařilo se s nimi domluvit, vstal, aby si je mohl správně stáhnout a nechat druhého je zavázat a zapnout.

Ten mu je trochu upravil a přejel mimoděk po jeho bocích. Měl je dobré, i když sukně možná měla být trochu delší. Natáhl se, aby mu podal rukavičky. “Ještě boty, snad tě nebudou tlačit,” pobídl ho. Už dříve si všiml, že mají podobně velkou nohu.

Blonďák si oblékl rukavičky a pomalu si nazul i boty, i když si nebyl jistý, jak moc si porozumí s podpatkem, potom věnoval druhému tázavý pohled.

Mladší se na něj usmál. “Víš, jak vypadáš?” zeptal se a prohlížel si ho. Jeho přítel měl opravdu dlouhé a hezké nohy. A krásnou labutí šíji. Rukavičky mu trochu neseděly, ale i tak obtahovaly sametem jeho ladně tvarované dlaně a zápěstí.

“No?” světlovlasý mladík se trošku nespokojeně ošil, jak se necítil moc dobře, když se ani neviděl.

“Pojď k zrcadlu,” natáhl k němu ruku, aby ho mohl vést, i když se se svou výškou teď cítil ještě hůř než předtím. Vedl ho ke skříni, aby se na sebe podíval.

Kouri se zadíval na vlastní odraz a popravdě byl docela překvapený, protože čekal, že to bude mnohem horší, než to bylo. I tak si připadal dost zvláštně a nejistě. “Asi... to mohlo dopadnout i hůř...” přiznal a letmo se usmál na druhého.

“Zajímalo by mne, jestli bys i v pytli byl pořád tolik elegantní,” poznamenal Hiso a musel si stoupnout na špičky, aby ho mohl políbit.

“Přeháníš to...” starší se raději odvrátil od zrcadla.

Mladší mu dlaněmi znovu přejel po bocích. “Mohl bys dělat modelku,” usmál se na něj. “Jen by sis k sobě musel najít někoho vyššího,” poznamenal. Kouri měl hezkou zdravou tvář, ostré rysy a světlé vlasy. Opravdu by se na obalech časopisů uplatnil.

Jeho přítel se usmál. “Nechci nikoho vyššího...” broukl a sklonil se, aby se mohl vpít do jeho rtů, jednou dlaní se přitom přesunul na jeho tvář.

“Příjemný materiál,” ohodnotil dotyk rukavice. “A jakého bys chtěl, když ne vyššího?” zeptal se potom. Zajel mu jednou dlaní pod sukni. Byl to zvláštní pocit.

Ryunosuke se nepatrně zachvěl pod tím dotekem. Nebyl mu nepříjemný, jen to bylo něco nezvyklého a nečekaného. “Tak akorát vysokého, tmavovlasého, docela mám představu...” pousmál se.

Druhý mu na to odpověděl úsměvem a vedl si ho zpátky k posteli. Nechal ho, aby se posadil. “Na to, že se mi nelíbí holky, musím uznat, že některé jejich oblečení je důmyslně svůdné,” poznamenal a obkreslil prstem lem jedné nadkolenky.

Kouri si popravdě nebyl moc jistý, jak na to reagovat. Všiml si, že chování druhého se trošku změnilo, působil zvláštně dominantněji. A celá situace, do které se dostal, mu přišla dost zvláštní a rozhodně to bylo poprvé, co prožíval něco podobného. I když nemohl říct, že by se mu to úplně nelíbilo.

Mladší jej políbil na rty, a poté položil na záda. Lehl si vedle něj a začal si hrát s jeho rovnými, světlými vlasy. Přičemž si prohlížel tvář druhého.

Blonďák se na něj otočil a natáhl se, aby sám mohl dlaní přejet po jeho boku. Nebyl si vůbec jistý, jak by se měl zachovat nebo co od něj druhý očekává, cítil se trošku nervózní.

Chlapec si ho prohlédl. Dlaní se zase usídlil mezi lemem nadkolenek a šatů. “Chceš se převléct zpátky?” zeptal se a zajiskřilo mu v očích, možná se těšil na to, až mu bude pomáhat se svlékáním.

“Mám?” zeptal se Kouri, měl pocit, že druhý si to docela užívá.

“Záleží na tobě, jak se v tom cítíš,” odpověděl mu a přisunul se k němu, přičemž mu prstem obkreslil lem spodního prádla. “A jestli ti v tom není zima,” dodal ještě.

Starší si skousl ret, jak znovu nepatrně zachvěl pod jeho dotekem. Nebyl si vůbec jistý, co ho čeká, pokud se co nejdříve nepřevlékne, ale začínal se mu líbit způsob, jakým si ho druhý prohlížel.

Černovlasý chlapec se na něj usmál a natáhl se, aby ho mohl políbit. “Opravdu si myslím, že ti to sluší,” zašeptal a dlaní mu sklouzl na zadek. Neuvědomoval si, že se chová více jako lovec, možná jej skutečně podprahově tohle oblečení dráždilo.

Blonďák přivřel oči, “děkuju...” šeptl a natáhl se sám pro hlubší polibek. Dlaní vklouzl pod lehký svetr, který měl jeho přítel na sobě, aby se dostal k holé kůži.

Chlapce jeho dotek nepatrně zašimral. Přesunul se nad něj, čímž jej znovu položil na záda, dlaní studoval kůži jeho stehen od lemu spodního prádla k okraji nadkolenek. Nebyl si jistý, jak daleko chce, aby jejich intimnosti zašly.

Staršího trochu rozechvíval dotek černovlasého. Přivíral oči a s očekáváním Suguriho sledoval, jak si nebyl jistý, co hodlá dělat. Natáhl jednu dlaň, aby mohl bříšky prstů přejet něžně po jeho tváři, a přitáhl si ho k dalšímu polibku.

Černovlasý se usmál do jejich polibku, protože se mu líbilo, jak jej druhý pohladil. Stále si prsty hrál na holé kůži jeho nohy a občas vyjel s dlaní výš pod sukni, jak pohladil jeho bok.

Druhý mladík se nepatrně chvěl, jak ho doteky druhého nenechávali ani v nejmenším chladným, a automaticky vycházel jeho dlaním vstříc. Vděčně plenil jeho rty a jednou rukou jej objímal, jak si ho k sobě přitahoval, druhou se zatím sám vydával po jeho těle. Cítil stoupající vzrušení, které prostupovalo celým jeho tělem.

Hiso zatahal za lem jeho spodního prádla prstem, jako kdyby mu jej chtěl sundat, ale nakonec si to rozmyslel. I přesto dlaní sjel do jeho rozkroku a trochu rozechvěle po něm přejel. Bylo něco jiného to dělat sobě a znát to teoreticky, než se dostávat k intimnostem se svým přítelem.

Starší se automaticky jeho doteku nepatrně vybídl, bylo to zvláštní a úplně jiné, než když byl v posteli s holkou, když se jeho milenec skláněl nad ním a udával tempo, i když to nejspíš bylo jen tím, že to tentokrát bylo právě se Sugurim. Pokrčil nohu, kterou měl mezi těmi jeho, aby se mohl stehnem otřít o jeho rozkrok.

Chlapec s černými vlasy klesl polibky níž, nejprve na linii dolní čelisti, poté až na jeho krk. Zanechával za sebou vlhkou stopu jazyka, ovšem nebránil se ani tomu použít zuby. Přesunul se k jeho lalůčku, aby jej mohl několikrát vsát do úst a promnout mezi rty.

Blonďák se na okamžik pro jeho polibky více rozechvěl, ovšem odklonil hlavu, aby udělal místo horkým rtům.Více si ho k sobě přitáhl a dál se stehnem ještě chvíli třel o jeho rozkrok. Potom se volnou dlaní vydal k zapínání jeho kalhot, aby se dostal pod ně.

Suguri byl rád, že Arata pracoval a nehrozilo, že přijde a uvidí je takhle. Znovu se přesunul k hornímu lemu Kouriho spodního prádla. A zajel pod něj prsty, i když váhal, zda má celou dlaní.

Staršímu se mezitím podařilo mu rozepnout kalhoty a dostal se pod ně i pod spodní prádlo, aby sám mohl začít dlaní pracovat na jeho vzrušení. Ani mu to nepřišlo tolik zvláštní, jako by nejspíš mělo, provádět podobné věci s chlapcem.

Černovlasého to povzbudilo, aby se stejným způsobem začal věnovat i on svému příteli. Rty nejprve klesl až k jeho klíčním kostem, pak se vrátil k ústům. Vášnivě se do nich vpil a byl rád, že může v polibku tišit steny.

Ryuunosuke se vybízel jeho dlani a vášnivě mu odpovídal na polibek, přičemž vlastní rukou, kterou se nevěnoval jeho mužství, přejížděl po kůži jeho boku a zad a přitahoval si ho k sobě.

Sugurimu stačilo jen několik okamžiků takové péče, protože to bylo poprvé, co vůbec se k něčemu takovému dostali a každý dotyk byl umocněn ještě víc tím, že byl nový a nezvyklý. Vyvrcholil a cítil se zvláštně, protože původně nic takového neplánoval, když druhému říkal, aby se oblékl do šatů.

I jeho příteli už stačila jen chvilka, než ho zachvátil orgasmus. Tlumeně zasténal do kůže mladšího, když vyvrcholil do jeho ruky.

Mladík ho políbil na rty, než si lehl vedle něj a natáhl se pro kapesníčky, aby si mohl otřít ruku. Podal i svému příteli. Nebyl si jistý, co by měl říct, i když by to rád nějak okomentoval.

Druhý se očistil a věnoval mu něžný úsměv, než se natáhl pro jemný polibek. “Hezké...” šeptl do jeho rtů a otřel se nosem mazlivě o ten jeho.

Mladší mu úsměv oplatil a pohladil ho po tváři. Na prst si namotal jeden pramínek jeho delších světlých vlasů. “Se nám to zvrhlo,” zašeptal pobaveně. Bylo to zvláštní, jak rychle se to seběhlo.

Susumu seděl na posteli v pokoji svého milence a prohlížel si jednu z knih, které měl Aome vyskládané v policích, i když se na její obsah příliš nesoustředil. Čekal na modrovlasého, který na chvíli odběhl. Cítil se podivně a možná i nepříjemně v prostředí, které mu bylo cizí, protože si na něj ještě ani zdaleka nestihl zvyknout, a kde nebyl vítán.

Docela energicky se otevřely dveře a dovnitř nakoukla růžovovlasá hlava Aomeho mladšího bratra. “Brá-” začal, ale nedořekl, protože si všiml, že na posteli sedí jen světlovlasý vetřelec, který mu odcizil bratra na tak dlouho. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. “Nepatříš sem,” zavrčel na druhého.

Blonďák se na něj otočil a tiše si povzdechl. Uvědomoval si, že zdaleka nejvíce ho z domu touží vystrnadit právě bratr jeho přítele. “A?” tázavě se na něj zadíval, jak se tím chtěl dovědět, co s tím hodlá mladší udělat. Samotný cítil, že na to místo nepatří.

“Přestaň ho využívat,” řekl mu růžovovlasý a nespouštěl druhého z očí. Rozčilovalo ho, s jakou sebejistotou se tu uhnízdil - jako otravný škůdce.

“Nevyužívám ho...” odpověděl mu jednoduše druhý a znovu si povzdechl. Nerad lidem vysvětloval, proč dělal právě to, co dělal, navíc si uvědomoval, jak zbytečné to u některých je, protože chtěli věřit jen své pravdě.

Růžovovlasý sevřel k sobě pevně rty. “Podvodníci jako ty tomu možná říkají jinak,” řekl potom tiše. “Stejně tu byl s jiným,” vybral si pro útok jinou strategii.

“A nakonec jsem to já, ne ten někdo jiný, koho si sem nastěhoval...” upozornil ho Juumonji. “Můžeš se ho zeptat, proč to asi udělal...”

Mladší se musel přiznat, že světlovlasému vůbec nerozuměl. Otevřel dveře, protože slyšel bratra na schodech.

Ten se za okamžik přiřítil s talířem plným jídla. “Kazuki,” oslovil svého bratra a šťouchl do něj loktem, aby mu uhnul. “Ty ještě nespíš?” poškádlil ho, i když si byl vědom toho, jak se změnil jejich vztah od toho, co odešel od rodiny kvůli klukovi.

“Přišel jsem si pro pusu na čelo, aby se mi lépe spalo,” odpověděl mu na to jeho mladší bratr zcela odlišným tónem, než jakým mluvil se světlovlasým. A naklonil se dopředu, jak mu nastavoval čelo.

Blonďák si je okamžik prohlížel, než od nich odklonil pohled, aby se mohl vrátit ke knize, kterou měl v rukou. Uvědomoval si, že to byl on, kdo Aomeho připravil o obyčejný život a o rodinu, protože se ho nedokázal vzdát, a mrzelo ho to.

“A v noci tě za ruku nemám přijít držet?” zeptal se starší z bratrů a jen prohrábl růžovou štici, když odložil jídlo na stůl.

Druhý se začal smát a zakroutil hlavou. “Jdu ven... nebudu přes noc doma,” zamrkal a připravil si únikovou cestu. “Taky by si měl někdy připomenout, jak voní ženy,” demonstrativně si přejel pod nosem ukazováčkem a prostředníčkem v jednoznačném gestu, a hned zmizel za dveřmi, než po něm Aome hodil ponožku.

Susumu odložil knihu vedle sebe, když se za nejmladším z nich zaklaply dveře, a pohlédl na svého milence. “Docela spolu vycházíte...” poznamenal a věnoval mu jemný úsměv.

“No,” usmál se Aome a vzal talíř, aby ho položil na postel vedle svého přítele a sedl si za ním. Nechával tam hradbu jídla mezi nimi, aby ho svou blízkostí neobtěžoval. Vzal si jeden sendvič, který nachystal a zakousl se do něj.

“Máš i po večeři ještě takový hlad?” světlovlasý pozvedl jedno obočí při pohledu na hromadu jídla, kterou druhý donesl, ovšem sám se natáhl pro jeden sendvič. Bylo to mnohem lepší, než jídlo, kterým se živili na ulici.

Aome s napůl plnou pusou pronesl: “Musím nabrat svaly,” a pokračoval v hodování. I když byl překvapený, že nikdo z jeho dřívějších spoluhráčů se za čas, co s nimi nehrál, nezlepšil natolik, aby ho dokázal obehrát. Stále to byl jen Susumu, kdo to dokázal.

“Myslím, že bys musel hodně dlouho hledat tým, kde by tě nechtěli, dokud nenabereš svaly...” poznamenal starší. “Jak to šlo?” zeptal se potom, protože se ještě moc nebavili o tom, jak se druhému dařilo při návštěvě týmu.

“Jsou to všechno lamy,” mávl rukou Aome, že to ani nestojí za řeč. “Trenér byl překvapený, že mi nedělá problém s nimi držet krok, já zase, že jsou stále pomalí... byly tam i nové tváře, stejně si ani ty známé nepamatuju jmény...” Vzal si druhý sendvič. “Třeba je trochu rozproudím, jinak to bude nuda...”

“Třeba to ještě bude fajn...” Juumonji se usmál a natáhl se, aby mohl něžně prohrábnout tmavě modré vlasy druhého. Přejel dlaní po jeho zádech, než se stáhl a pokračoval ve svém sendviči. Samotnému mu jejich večeře docela stačila.

Aome se spokojeně usmál. “A ty? Jak se cítíš?” zeptal se pak. Nevěděl, jak lépe zformulovat otázku ohledně jejich nastěhování se sem.

“Zvláštně...” přiznal druhý a zadíval se raději na jídlo, které měl v rukou. “Možná si neudělal dobře, když jsi mě sem s sebou přivedl...” zašeptal. Věděl, že kdyby ho jeho milenec nevzal s sebou, mohl se v klidu vrátit do svého starého života. Takhle to pro oba bude nakonec ještě těžší, když se budou denně setkávat s lidmi, kteří je budou chtít rozdělit. “Ale... i tak jsem rád...” usmál se na něj nakonec. Byla to pravda, on sám ho u sebe potřeboval a bylo mu jedno kde.

“Nemohl bych tě nechat spát samotného po ubytovnách,” odpověděl mu na to modrovlasý a dojedl i druhý sendvič, poté se opřel dozadu o dlaně a spokojeně trávil.

Světlovlasý se na něj znovu usmál a natáhl se, aby ho mohl něžně políbit. Když spolu byli jen oni dva sami, bylo jedno, kde to bylo.

Aome se do polibku usmál a dal pryč talířek s jídlem, aby se mohl k druhému blíž přisunout. Dlaní se lehce dotkl kolena svého přítele.

Starší se zachvěl a na okamžik se od druhého odtáhl, než se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou. Dost často víc, než samotné vize, mu vadilo, že rušili chvíle, kdy mohl mít modrovlasého jen pro sebe.

Druhý se postavil a přešel ke skříni, aby si vytáhl pyžamo. “Půjdeme spát,” řekl pak. Znovu měl ten intenzivní pocit, že to mezi nimi nemůže být dobré, ale snažil se to na sobě nedat znát.

Blonďák sklopil omluvně pohled. “Asi... bychom měli...” zašeptal potom sklesle.

Mladší si začal oblékat pyžamo. Nevinil druhého z toho, co se stalo a že to takové bylo v devíti případech z deseti, jen sám nebyl schopen se úplně smířit s tím, že se ho nemá dotýkat. Jakmile se převlekl, vydal se do koupelny, aby si vyčistil zuby.

Starší ještě okamžik seděl se skloněnou hlavou, než se také převlékl a vydal se za ním. Objal ho pažemi okolo pasu a opřel si čelo o jeho záda. Chtěl, aby se ho druhý dotýkal, jen nedokázal potlačit to, co to potom vyvolávalo.

Modrovlasý přivřel oči, ale čistit zuby si nepřestal a ani na to nijak jinak nereagoval, protože neměl jak - kdyby se dotkl konejšivě jeho ruky, vyvolalo by to to samé, a na mluvení příliš nebyl.  

“Mrzí mě to...” zašeptal světlovlasý do látky jeho pyžama.

Druhý vyplivl pastu a vypláchl si ústa. “Není to tvoje chyba,” řekl mu pak a otočil se na něj. Podíval se mu do očí a políbil ho do vlasů.

“I tak... mě to mrzí...” blonďák k němu vzhlédl a jednou dlaní se přesunul na jeho tvář, pak se natáhl, aby ho mohl políbit.

Aome mu položil dlaně na boky a dal si pozor, aby se jimi nedotkl jeho holé kůže. Nesnažil se získat víc než ten polibek.

Juumonji si ještě chvíli užíval jeho rty, než ho pevně objal a opřel si hlavu o jeho rameno.

Stříbrnovlasý mladík hlasitě zívl a vysíleně se posadil na židli u pultu. Chodil Tsumemu pomáhat do restaurace teprve týden, ale i to stačilo, aby dokonale chápal jeho neustále unavený výraz. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. A to docházel až po škole.

“Chceš něco k jídlu?” zeptal se ho Fujikawa a jemně se usmál tomu, jak se mladík zdál být zničený. Přepočítával peníze v kase, aby mohl dát svému brigádníkovi výplatu, jak slíbil.

“Musíš už toho taky mít docela plné zuby...” prohodil v odpověď mladší a okamžik si blonďáka prohlížel. Stále vypadal unaveně a vysíleně, ale už nebyl tak bledý, jako když tu začal Hachidori pracovat.

Muž pokrčil rameny. “Jsem zvyklý,” řekl jen a dokončil přepočítávání, aby mohl před druhého položit jeho výplatu. Doba, kdy nesnášel tuhle práci, byla dávno pryč. “Stejně budu připravovat jídlo pro Yukita,” dodal pak ještě.

“Tak nebudu se něčemu k jídlu bránit...” prohodil stříbrnovlasý a pousmál se, přičemž si vzal své peníze. “Kde vůbec je Yukito?” zeptal se zvědavě.

“Oficiálně se učí nahoře, ovšem když jsem se tam byl podívat, tak spal,” usmál se pobaveně Tsume a dal se do přípravy večeře. Od doby, kdy byl starý pán v nemocnici, neměli otevřeno tolik do noci, stejně teď na konci podzimu již tolik večerních zákazníků nebylo jako v létě.

Arata se zasmál, “musí být z toho všeho taky docela unavený...” poznamenal na chlapcovu obhajobu. Opřel se lokty o desku pultu a pohodlně si podepřel bradu. “Co tvůj táta?” zajímal se dál, protože ještě nedostal příležitost vůbec se zeptat, proč byl v nemocnici.

“Zlomil si stehenní kost a doktoři si ho tam raději nechali, aby mu to dobře srostlo, protože starým lidem se již zlomeniny moc dobře nehojí,” odpověděl mu, “věřím, že kdyby byl doma, tak by se snažil pořád řídit obchod a bůh ví, co by si s tou nohou udělal.” Povzdechl si, jeho otec byl paličatý a musel mít vše pod dohledem. “Ovšem jsem rád, že jinak je zdravý, i když je na Yukita přísný, tak ho Yukito má rád,” šeptl, “myslím, že již tak je naše rodina chudá na členy a chlapec tím trpí.”

“Je dobré, že to není nic vážnějšího...” poznamenal Hachidori a jemně, upřímně se usmál. Chvíli staršího jen mlčky sledoval, “i ty vypadáš o něco líp...” poznamenal potom tiše.

“Takže vypadám zase jako průměrný tragéd?” zeptal se s úsměvem, nevypadal, že by si z toho, jak mu Hachidori se Sugurim říkali, něco dělal. Na okamžik se na mladšího podíval, ale pak se hned zase věnoval vaření. Popravdě byl rád, že s někým může mluvit.

“No... nevypadáš už, že se každou chvíli sesypeš...” odpověděl mu na to. Rád si se světlovlasým povídal, i když už to nebylo takové, jako když ještě neznali identitu jeden druhého.

“Vypadal jsem tak?” zeptal se starší, i když na odpověď nečekal. “Chudák Yuki, musel mne takhle potkávat, jakoby nestačilo, že se na něj každé ráno neusmívá maminka,” povzdechl si. Nebyla pravda, že by jeho matka se na něj usmívala, ale Fujikawa sám si pamatoval ze svého dětství, jak ho jeho matka krásně budila. “Je to těžké, tělo si jen málokdy uvědomí, že tu není možnost se sesypat a tak pak se tváří, jako kdyby se rádo sesypalo...”

“Myslím, že zvládá překvapivě dobře, že žije jen s tátou a s dědou... je na něm vidět, jak moc tě má rád...” poznamenal mladší. Věděl, jak se chlapec pere, ale on byl v jeho věku taky takový a to ani neměl tou dobou ještě doma takové problémy.

“Jeho třídní učitelka mi pořád říká, abych ho dal do péče jeho matce a nebo se znovu oženil, že mu tohle prostředí nesvědčí a já ho sám nezvládám, a proto se pere,” řekl mu na to jen vysíleně Tsume. Nevěděl, jestli je to pravda - sám se snažil být nejlepším otcem, jakým dokáže, ale nebyl si jistý, zda to stačí.

Arata jen mávl rukou, “taky jsem se v jeho věku pral...” prozradil blonďákovi, “a měl jsem hroznou třídní učitelku, která to neustále chtěla nějak řešit, i když vůbec nic jí nedocházelo...” pokrčil rameny.

“Mám čekat, že z něj vyroste někdo takový jako ty?” zeptal se zamyšleně starší. “Osobně mne docela vytáčí rozhovory s ní, někam si Yukita zaškatulkovala a možná kdyby pokaždé automaticky nebrala jeho jako viníka, tak by pak chlapec neměl pocit, že svět je nespravedlivý a je jedno jestli si začne nebo se bude jen bránit.”

“Jo...” stříbrnovlasý znovu pokývl, “přesně takový tyhle typy učitelek jsou...” konstatoval odevzdaně, “nedivím se mu, že se mu v té škole moc nelíbí...” poznamenal. “A pochybuju, že z něj vyroste něco takového, je v tom mnohem víc aspektů, než jen praní se...”

“Jaký je tvůj otec?” zeptal se Fujikawa, snad z toho chtěl odhadnout, jestli se tolik liší výchozí předpoklady; nebo jej to možná jen zajímalo.

“Je to docela ignorant...” stříbrnovlasý jen pokrčil rameny. “Popravdě jsem se s nimi už docela dlouho neviděl...” přiznal.

Druhý se odmlčel. “Vcelku mne děsí tenhle přístup, že děti přestávají mít rádi rodiče,” řekl pak. “Přijde mi, že pro Yukitovi spolužáky je důležitější, jak rodina vypadá zvenku - jako kdyby si jen odškrtávali členy: otce má, dobře, matku má, dobře, babičku, dědečka...- a kolik jim jsou ochotni rodiče koupit her a elektroniky.” Začal smažit plátky masa. “Můj otec také nikdy nebyl příliš citlivý, držel mne zkrátka a všechny peníze se dávaly do oprav na tomhle domě, ale nikdy bych si nedovolil si byť jen pomyslet, že jej nemám rád a dožadovat se něčeho, co mají ostatní děti.”

“Není to chyba jen těch dětí...” odporoval mu Arata. “Yukito má štěstí, že má tátu, který ho má tak rád a on sám tě taky má moc rád...” položil se na pult a nasál vůni jídla, které mu bylo chystáno.

Fujikawa se tomu zasmál. Hachidori se mohl chovat, jak chtěl dospěle a žít velice promiskuitně, a přece v sobě měl stále něco z dítěte. “Už to za chvíli bude,” řekl mu, když stahoval maso z ohně.

“Už se na to těším...” stříbrnovlasý se široce zazubil a znovu se narovnal. “Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by vařil tak dobře...”

“Zase tak dobře nevařím,” poznamenal skromně Tsume a nachystal hned do dvou talířků, aby mohl dát i svému synovi, který zajisté svým šestým smyslem odhadne, že už je hotová večeře a přijde za chvilku sám. Vzal porci pro stříbrnovlasého a položil ji před něj.

Arata věnoval staršímu jemný úsměv, “děkuju,” řekl a natáhl se, aby ho mohl něžně pohladit po tváři, když se k němu blonďák dostatečně přiblížil. Nerozuměl moc tomu, proč se tak moc neustále o něco snaží, ovšem nedokázal si pomoct.

Starší se na něj nedůvěřivě podíval, ale nestihl to nijak okomentovat, protože slyšel, jak dolů po schodech schází jeho syn. Jen se vzdálil od stříbrnovlasého a otočil na zadní vchod do restaurace. “Jak se učilo?” zeptal se pak Yukita, když se celý rozčepýřený ze spánku objevil v místnosti.

“Jako vždycky...” chlapec jen pokrčil rameny a přešel k pultu, aby se mohl posadit k večeři. “Vypadá to dobře...” poznamenal, když nahlédl do talíře mladíka, který seděl vedle něj.

“A taky to dobré je...” prohodil k němu Arata.

Blondýn donesl i svému synovi jídlo a počechral mu vlasy. “A co ses vlastně učil?” zeptal se s úsměvem. Čekal, zda se jeho syn přizná, že spal.

“Tak různě...” chlapec pokrčil rameny. “Počítal jsem... a četl...” se zazubením se pustil do svojí porce. “Chvilku jsem trošku spal...” přiznal nakonec i, protože věděl, že to na něm jeho táta stejně nakonec vždycky poznal.

…

“Nebude se - Hiso, že? - strachovat, kde tak dlouho jsi?” zeptal se muž, který uklízel v restauraci, sám již byl docela ospalý. Yukito již spal.

“Myslím, že ten má teď docela jiné starosti...” pousmál se stříbrnovlasý, zdálo se, že vztah Suguriho s jeho osudovým ctitelem se vyvíjí docela dobře. “Překážím ti?”

“Kdyby se každému zaměstnanci chtělo být v práci tak hluboko do noci, myslím, že by se jen těžko firmy doplatily výplat za přesčasy,” odpověděl mu na to s úsměvem a sundal si zástěru, protože měl všechno hotové. Protáhl se a podrbal na zátylku. “Ale pravda je, že v tuhle dobu chodím plus mínus spát, když mám všechno hotové.”

Arata pohlédl na hodiny, byla pravda, že už bylo docela pozdě, a vstal. Sám si sundal zástěru, kterou měl ještě pořád na sobě, a vydal se k světlovlasému, aby mu ji mohl předat. Zastavil se před ním a zadíval se mu zamyšleně do tváře.

Fujikawa si ji od něj převzal a složil ji tak, aby si ji mohl přehodit přes ruku a uklidit pak na její místo.

Arata ho zadržel předtím, než se stihl otočit, aby to udělal, a prsty mu něžně schoval několik pramenů za ucho. Natáhl se, jako by ho chtěl políbit, ovšem v polovině pohybu se zarazil.

Fujikawa jemně zakroutil hlavou a přivřel oči. “Chceš si udělat další zářez?” zeptal se pak a odstoupil od něj krok. “Kvůli tomu tu celou dobu jsi?”

Stříbrnovlasý mladík si povzdechl. “Nejde mi o žádný zářez...”šeptl. “Chci ti pomoct... protože...” na okamžik se odmlčel, “protože mi na tobě záleží...” dokončil nakonec, odhodlaně se díval do očí druhého.

“Líbat by ses měl s kluky ve svém věku,” řekl mu na to jen Tsume.

“Tohle je... hodně chabý argument...” Arata si hlasitě povzdechl.

Druhý zakroutil hlavou. “Jsem více než o deset let starší,” připomenul mu, “myslím, že u mne nemůžeš najít nic, co hledáš, i kdyby si to bral vážně.” Řekl mu se smířeným výrazem. “Navíc si uvědom, že mám dítě, takže bys vždy byl až na druhém místě.” Protřel si oči. “A promiň, že mluvím, jako kdyby nás čekal vážný vztah, ale o nevážném z mé strany neuvažuji. Takže...” Zakroutil hlavou. “Lépe si polibky nechat pro někoho jiného, to jediné můžu říct dopříště,” potřeboval mít jistotu, že se do takové situace už nedostane.

Mladší se opřel bokem vysíleně o pult, “nikdy předtím jsem se necítil tak... špatně... jako po tom večeru...” oba věděli, který večer myslí. “A chápu, že mi nechceš a vlastně vůbec nemáš důvod věřit, že to myslím vážně, a že nejlogičtější by pro tebe asi bylo, kdybys mě nenáviděl... ale... prosím tě alespoň o jednu šanci...”

“Šanci? A jakou přesně?” Cítil se moc unavený, než aby řešil něco takového. “Možná ty si můžeš říct, zkusím tohle, a když to nevyjde, tak se nic neděje. Ale já musím uvažovat i nad tím, jak by se tvářil Yukito, kdyby se dozvěděl a jak bych mu vysvětloval, kdyby to nevyšlo...”

Arata sklopil poraženě pohled. “Kdybys mě předtím neznal a dověděl se, že ještě nestuduju výšku a že mi není dvaadvacet, ale jen osmnáct, dopadlo by to jinak?” zeptal se opatrně.

“Možná bych víc věřil tomu, že jsi schopen to brát vážně,” přiznal mu Tsume. “Ale asi by mi stejně vadilo, žes mi lhal, protože já nevím, kde v tom, co jsme si psali, byla ještě pravda, a kde naopak sis jen domýšlel, abys působil lépe...”

“Asi máš pravdu...” mladší mu věnoval docela neupřímně působící úsměv, kterým se viditelně snažil potlačit něco jiného a lehce pokývl. “Tak v pondělí...” znovu pokývl a otočil se k odchodu.

Černovlasý chlapec ležel na posteli a četl si knížku, když se otevřely dveře od bytu a dovnitř vešel jeho spolubydlící. Zakýval mu na pozdrav bosými chodidly, ale pohled od textu nezvedl.

Arata pozdravil mladšího na oplátku a vysíleně se svlékl z kabátu, který už nosil, protože venku po večerech bývala dost zima. Pak se vydal do koupelny. Těšil se, jak se osprchuje a pak si bude moct jít konečně spokojeně lehnout, byl neuvěřitelně unavený. Netušil nikdy předtím, jak těžké může být pomáhání v tak malé restauraci.

Mladší nevzrušeně pokračoval v četbě.

Starší si po cestě vzal tričko, ve kterém spal a zmizel v koupelně. Netrvalo to moc dlouho, než se vrátil a vlezl do postele, aby se mohl spokojeně zabalit do teplé pokrývky. “Něco zajímavého dnes?” zeptal se a věnoval svému spolubydlícímu zazubení.

“Začínáš vypadat, že bych si o tebe kolo neopřel,” utrousil mladší škádlivě, když se na něj podíval. “To teda Fujikawa se drží ještě svěží, ale ty to nějak nedáváš...” Zaklapl knihu.

Starší se ušklíbl. “Dej mi chvilku a zvyknu si...” zamručel. “Vůbec to není tak jednoduché, jak to vypadá...” poznamenal.

“A co jinak? Už podlehl tvým svodům?” významně na něj mrkl a sám se zatetelil dnešním zážitkem s Kourim.

“Myslím, že nám to ještě chvilu bude trvat...” Arata jen pokrčil rameny a více se zabalil do pokrývky. Byl poslední dobou tak unavený, že neměl náladu ani dávat vědět některému ze svých milenců, jestli nemá čas. “Co ty a Kouri?”

“Mám trochu pocit, že jsem ho znásilnil,” přiznal se černovlasý a povzdechl si. Opravdu si nebyl jistý, co to do něj vjelo a proč se choval tak nadrženě.

Starší se na něj zkoumavě zadíval, “znásilnil?” zopakoval po něm trochu nechápavým tónem a tázavě pozvedl jedno obočí, protože u ničeho, s čím by si mohl to slovo spojit, si svého spolubydlícího představit nedokázal.

Černovlasý se rozesmál a přetočil na záda. Něž odpověděl, chvíli pozoroval strop. “No, vrhl jsem se na něj - určitě jsi mne zhypnotizoval a dal mi úchylné sklony na nějaký spouštěč, třeba filmy od Kitana - a přinutil ho k ruční spolupráci... neříkám, že se mu to nelíbilo.”

Stříbrnovlasý mladík se taky zasmál, “jo...” pokývl potom, “určitě je to celé moje chyba...” potvrdil pobaveně. “Nejsem si jistý ale, jestli tomu můžeš říkat znásilnění, když se mu to taky líbilo...” natáhl se a pěstí ho lehce bouchl do ramene, “kdo by to do tebe řekl...” zazubil se.

“Asi na mě působí tvá výchova, mami,” oplatil mu úsměv. “Ovšem cítím se trochu divně, protože... jsem se choval... no... ne moc jako já... i Ryuu byl vyjukaný, co za sexuálního devianta jsem...”

Jeho společník se zasmál, “co jsi mu proboha prováděl, že to bylo tak hrozné?” zeptal se zvědavě.

“No, možná by to ani nevyznělo tak deviantsky...” začal druhý, “ale... napřed jsem ho donutil si obléct ty šaty, co jste mi s Aomem pořídili... a pak jsem uviděl Kitana a jal se jej ošahávat a tak...”

“Možná to bude spíš těma šatama, než Kitanem, ne?” zazubil se na něj starší škádlivě. “Taková zvěrstva na mojí posteli...” povzdechl si pak hraně, ale znovu druhého přátelsky bouchl.

Mladší pokrčil rameny. “Já myslím, že je to Kitanem, je to sexy muž, no ne?” Poté se začal smát.

Světlovlasý muž se posadil na židli u pultu a upil ze skleničky vody, kterou si tam předtím položil. Pak se ovšem znovu postavil, jak si na něco vzpomněl a sáhl pod pult, kde schovával nádobu s bombóny. Poté si šel znovu sednou a bonbóny si k sobě přitáhl. “Jsem rád, že spolu mají takový hezký vztah,” zašeptal  a dal si do pusy sladkost, “vlastně ramen osudu není ani můj nápad, ale líbil se mi. Jednou mi na ulici dal nějaký muž přesně takovou kartičku s moudrem a já si řekl, že by to mohlo být hezké, hrát si chvíli na pána osudu.”

“Jo, taky jsem docela rád, že jim to klape...” pokýval hlavou mladší a pousmál se při pohledu na nádobu s bonbóny. Pamatoval si, že mu druhý psal, že má rád sladké. “Nedávno... nebo... docela nedávno jsem potkal věštce...” vzpomněl si u toho.

“Opravdu?” zeptal se Fujikawa a posunul k němu nádobu s bonbóny. “Vezmi si, pokud chceš,” řekl mu. “A věřil si mu, že opravdu vidí budoucnost?”

“No... popravdě bych se ani nedivil, kdyby ji opravdu viděl...” přiznal, “ale ani tak nechci vědět, co mě čeká, pokud je to doopravdy někde dané...” Natáhl se pro jahodový bonbon.

“Udělal na tebe takový dojem, že bys mu i uvěřil?” usmál se Tsume a vychutnával si svůj bonbón. “Ale je pravda, že já bych také nechtěl vědět, co se stane. Jediná chvíle, kdy jsem si to přál, bylo ráno, kdy mi utekla žena... i když to spíše byla touha vědět, co bych měl udělat já.”

“Stejně nechápu, jak mohla něco takového udělat, když tu po sobě nechala dítě...” zabručel mladší.

“Asi ne všechny ženy se rodí pro to být matkami,” pokrčil rameny blondýn. “A myslím, že pokud byla nešťastná, tak by stejně nebyla dobrou matkou. První rok jsem to také nemohl pochopit, jak mohla... ale asi to tak skutečně bylo lepší. Představ si, jaké by měl Yukito dětství jen třeba tehdy, kdy bychom se pořád s ženou hádali... a že ona byla velmi energická.”

“To je asi pravda...” stříbrnovlasý zamyšleně pokýval hlavou. “Pokud je vám takhle líp... všem třem, tak je to asi nejlepší...” usmál se. Dokud on sám žil s rodinou, měl pocit, že nikdo z nich není šťastný. Natáhl se pro další bonbón, protože byly vážně dobré a jemu se podařilo ten první rozkousat, po cestě zpět se hřbetem ruky něžně otřel o ten Fujikawův.

Starší si zvykl, že často dělal mladík něco takového, ale neuvědomoval si, že ho čím dál méně napomíná, aby to nedělal. “Ani Yukito si po matce moc nestýská, spíše mu vadí, že jej okolí nutí, aby na to myslel.”

“Kolik mu vůbec bylo, když odešla?” zeptal se mladší, soustředil se přitom částečně i na to, aby druhý bonbón hned nerozkousal, protože byl zvyklý to dělat.

Fujikawa si vzal také další bonbón. “Bylo to několik dní po jeho čtvrtých narozeninách,” odpověděl. “Ale již předtím často nebyla na noc doma a zanedbávala ho. Otec mi v té době vyčítal, jak jsem slabý, že ani ženu nedokáži držet zkrátka...” Pousmál se. “Přál si vždy mít silného a nekompromisního syna, jak je on - proto mi dal tohle jméno.”

“Docela bych se tvého táty bál podle toho, jak o něm vyprávíš...” přiznal Arata zamyšleně.

Muž zakroutil hlavou. “Je jen přísný a zásadový... a já se trochu vymykám jeho představě o tom, jak by mužský dědic měl vypadat. Možná mne už spíše začal brát jako matku svého vnoučka, než syna,” řekl nadneseně a vesele.

Stříbrnovlasý mladík si ho okamžik jen prohlížel, přičemž se usmíval nad jeho poznámkou, protože když se nad tím zamyslel, docela to na starostlivou povahu světlovlasého sedělo. “Sluší ti to, když se usmíváš...” poznamenal potom a natáhl se pro další bonbón. Musel se proto naklonit, takže jeho tvář se přiblížila té Tsumeho. Na chvíli se zadíval do jeho tváře.

“To každému,” utrousil v odpovědi jen.

“Líbím se ti, když se usmívám?” navázal na to Hachidori a vytáhl další bonbón.

Druhý přivřel oči. “Chováš se jako dítě,” neodpověděl mu na jeho otázku, pouze poznamenal, co ho k takovému použití vlastních slov proti němu napadlo. Poté se natáhl, aby mu mohl prohrábnout vlasy, stejně jako to dělal Yukitovi. “Každému to sluší,” řekl pak.

Arata vzal jeho ruku do své, než ji stihl starší stáhnout, a vtiskl do ní jemný polibek, “ne tak...” prohodil tiše do jeho kůže.

“Nechej toho,” šeptl starší a stáhl svou dlaň.

Mladší si položil bonbón na desku pultu a nadzvedl se, oběma dlaněmi se přitom přesunul na blonďákovy tváře, “nezníš už ani z poloviny tak přesvědčeně, jako na začátku...” zašeptal u jeho obličeje a něžně, jen letmo se vlastními rty otřel o ty jeho.

Fujikawa se nechal políbit a zavřel na ten okamžik oči. Bylo to po hodně dlouhé době poprvé, co cítil na svých rtech cizí. “Neměli bychom...” začal, jakmile ten jemný polibek skončil, ale nějak nevěděl, co říct.

Arata se prsty přesunul do jeho světlých vlasů a nepatrně se usmál do překvapivě jemných rtů staršího. Něžně ho pohladil po tváři a sklouzl prsty na bledý krk, než jej znova políbil, o něco naléhavěji.

Pro staršího bylo těžké odolávat, protože mu nikdy nebylo pořádně dovoleno se oddat něžnostem a nechat se jen hýčkat. Byl zvyklý jen pracovat a starat se o syna, tohle bylo nové a tolik příjemné. Jemně se zapojil do polibku.

Stříbrnovlasý měl spokojeně přivřené oči, znovu se usmál do polibku, který chutnal po bonbónech, když se druhý také zapojil. Ještě chvíli si užíval jeho rty, než se lehce odtáhl, jak dával blonďatému muži příležitost doopravdy protestovat - pokud by chtěl. Neměl v plánu nikam spěchat.

Tsume se mu podíval do očí. Cítil se ztraceně - veškerý rozum se bouřil, ale zbytek jeho bytosti toužil se dostat do Hachdoriho náručí.

Mladší se pousmál a pohladil ho jemně hřbetem ruky po tváři. Nikdy v životě neměl pocit, že by chtěl na někoho být hodný, něžný, že by ho chtěl hýčkat a chránit, ovšem to, co cítil k blonďatému muži, k podobnému pocitu už nemělo daleko. “Nemusíš přede mnou utíkat...” zašeptal, pak ho opět obdaroval letmým polibkem, když se Tsume očividně neplánoval bránit.

“Ale...” začal druhý a nenásilně ho od sebe odstrčil. “Tohle...” jednou rukou si zakryl ústa, a pak vstal. “Yuki...” řekl, jako kdyby to něco vysvětlovalo.

Arata přešel tak, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, protože se před ním starší pokusil částečně schovat za svoji židli. Pohladil ho po tváři a druhou rukou si ho za bok držel u sebe. “Nesnaž se skrývat za to, že kvůli synovi nemůžeš...” zašeptal a znovu se něžně otřel rty o ty jeho.

Fujikawa se opřel dlaněmi o jeho hruď, jako kdyby ho chtěl znovu odstrčit, ale místo toho vystoupal jednou dlaní tak, aby ho mohl hladit palcem po linii spodní čelisti a sám se zapojil do polibku. Byl moc unavený na to, aby vzdoroval a snažil se najít nepopiratelné důvody, proč by spolu nic mít neměli.

Mladší se usmál do spojení jejich rtů a přitáhl si ho k sobě blíže, přičemž ho rukou objal okolo pasu, aby si ho mohl držet u sebe. Druhou se přesunul z jeho tváře do blonďatých vlasů.

Stříbrnovlasý mladík v zástěře donesl dvě mísy rameno ke stolu a položil je před dvojici, která u něho už byla, než se posadil naproti nim. “Chodíte najednou nějak často...” poznamenal.

“Co si sedáš, hybaj do práce, servírko,” vyplázl na něj laškovně Suguri jazyk a ohlédl se po Fujikawovi, který je také po očku sledoval. Možná v tom byla kapka zvědavosti, možná podezřívavost.

“Šak tu skoro nikdo není...” stříbrnovlasý mladík se opřel o stůl a rozhlédl se. Nevypadalo to, že by někomu něco chybělo, potom se sám ohlédl po světlovlasém muži a koketně na něj mrkl.

Kouri se mezitím natáhl pro své hůlky, aby je mohl rozlomit a dát se do jídla. “Vypadáš docela zničeně...” prohodil k Aratovi.

“Taky to není žádná sranda...” pokývl mladík.

Muž za pultem se obrátil k nim zády a nakonec zašel dozadu, protože se mu nelíbilo, jakými pohledy si ho druhý prohlíží a jak na něj pomrkává, protože kdokoliv by to postřehl, hned by věděl, co mezi nimi je.

Černovlasý se také pustil do jídla. “Utekl ti...” poznamenal v reakci na koketní zamrkání.

“To nevíš,” Hachidori se odsunul od stolu, aby mohl vstát, “třeba to bylo nenápadné pozvání dozadu...” zazubil se a vydal za Fujikawou.

“Vypadá o dost líp, než těch posledních několik dní, než tu začal pracovat...” poznamenal blonďák vedle Hisa.

“No, asi mu práce prospívá,” pronesl žertovně mladší chlapec a opřel se o svého přítele. Opravdu tam nebylo moc lidí, navíc se v téhle restauraci začal cítit jako doma, když už k nim nebyl Fujikawa tak chladný a odmítavý.

Starší mladík se zasmál. “Vypadá to tak...” kývl.

Arata mezitím došel do zadní části restaurace, kde byl světlovlasý muž, a přešel k němu. “Utíkáš přede mnou?” zeptal se tiše, usmíval se trochu.

“Ty pohledy by sis mohl odpustit,” odpověděl mu na to druhý.

“Jaké třeba?” zeptal se mladší a zazubil se. Otočil si blonďatého muže k sobě a něžně přejel dlaní po jeho boku.

Muž se na něj nespokojeně podíval, že by tohle druhý neměl dělat. Ale neřekl na to nic. “Třeba pomrkávání...” odpověděl mu pak a osvobodil se z jeho blízkosti, aby mohl znovu vejít do restaurace. Neměla by dlouho zůstávat bez dozoru.

I mladší se rozhodl vrátit, když už stejně nebylo proč zůstával na místě, a neopomněl se dlaní ledabyle dotknout boku staršího, když okolo něj procházel. Bavilo ho provokovat světlovlasého muže, i když se pohyboval na docela tenkém ledě.

Fujikawa se na něj proto přísně podíval, ale nekomentoval to.

Stříbrnovlasý mladík se opřel o pult a rozhlédl se, jak zjišťoval, jestli nikdo nic nepotřebuje, pak se vydal posbírat prázdné nádobí. Platby přijímal Tsume.

Ze schodů, které vedly do bytu v patře, slezl devítiletý chlapec a rozhlédl se po restauraci, jak ho očividně nebavilo už ani učení, ani PlayStation.

Muž ho hned zaregistroval a usmál se na něj. “Copak?” zeptal se ho, protože moc do restaurace nechodil - neměl to přímo zakázané, ale i tak ho tam Fujikawa neviděl moc rád, možná se bál, že k tomu místu nakonec bude připoután stejně jako on.

Yukito pokrčil rameny, “nechce se mi být nahoře...” vysvětlil jednoduše, “tak jsem se přišel podívat sem...” mávl na Aratu, který zrovna stál u stolu, kde byl Hiso, a když si ho všiml, začal na něj nadšeně mávat.

Fujikawa se musel pousmát tomu, jak Hachidori má jeho syna mnohem více rád, než Yukito jeho - možná to bylo tím, že jej měl spojeného s doučováním matematiky. “A chceš něco k jídlu?” zeptal se pak syna.  

Chlapec se na okamžik zamyslel, “něco bych si dal,” pokývl potom, “ale spíš jen něco malého...” usmál se na svého tátu.

Stříbrnovlasý mladík se k nim mezitím vydal, “co ty tady?” prohodil k Yukitovi.

Muž se vydal dozadu pro něco, co by mu mohl nachystat. Vrátil se s malou chlebovou želvu, kterou koupil ráno a úplně na ni zapomněl. Podal ji v papírovém sáčku svému synovi. “Čekala tam na tebe,” usmál se, protože ji koupil pro něj - i když to bylo sladké, měl to Yuki rád.

“A pro mě želva nebude?” zeptal se Arata žertovně, když chlapec vyndal pečivo ze sáčku, a zatvářil se hraně sklesle. Pak se sklonil k chlapci, “chceš seznámit s klukem, co nemá rád školu skoro víc než ty?” zeptal se ho.

Yukito mu věnoval zkoumavý pohled.

“Je to můj kamarád,” Arata ukázal prstem k Sugurimu.

“Dám ti volno, můžeš si zajít koupit,” řekl mu na to starší, ovšem přetáhl ho utěrkou, když slyšel to o škole. “Vem tam Hisovi bonbóny,” poznamenal pak a vydal se za zákazníkem, co chtěl zaplatit.

Arata se stavil pod pultem, kde vzal dva bonbóny pro každého mladíka a jeden pro sebe, pak se i s chlapcem v závěsu vydal ke stolu. “Tohle máte na účet podniku,” prohodil, když jim dával bonbóny, a široce se zazubil. “Tohle je Yukito,” představil pak Tsumeho syna.

“Ryuunosuke,” blonďák se na něj jemně usmál.

Černovlasý se celý rozzářil a zamával na něj. “Hiso,” představil se a prohlédl si ho pořádně, bylo to poprvé, co se chlapec restaurací jen nemihl. Vzal si bonbón a začal ho rozbalovat. “A ty nechceš?” zeptal se chlapce.

“Nemám moc rád sladké...” zakroutil hlavou nejmladší z nich a dál hodoval na své želvě. Arata se mezitím znovu posadil ke stolu a pozoroval je. Zajímalo ho, jestli s jeho černovlasým kamarádem si bude chlapec rozumět víc, než s ním.

Suguri naklonil hlavu na stranu, “ale to je zajímavé, protože jsem si všiml, že bonbóny mají rádi tebe,” poznamenal a natáhl se. “A nebo se špatně myješ za ušima,” doplnil pak, když vytáhl bonbón z místa za jeho uchem. Ten trik provedl tak dobře, že nikdo ani nepostřehl, kdy vzal Kouriho bonbón ze stolu, aby ho mohl jakoby vyčarovat.

Yukito se široce usmál, “umíš toho víc?” zajímal se, protože se mu líbili podobné triky a posadil se na židli, která byla přes roh vedle černovlasého. Posledními dvěma kousnutími dojedl želvu a věnoval tmavovlasému zaujatý pohled.

“No,” zamyslel se, pro co má tady potřebné věci. Poté vytáhl peněženku, aby mohl ukázat trik s mincemi. Při té příležitosti vrátil Kourimu jeho bonbón. Suguri měl šikovné prsty, takže nechávání drobných předmětů mizet mu šlo.

“Nevěděl jsem, že umíš tolik podobných věcí,” poznamenal Kouri a se zájmem si tmavovlasého prohlížel, protože bylo vidět, jak moc se u toho baví. Měl rád jeho úsměv.

“Klaun toho musí umět spoustu,” odpověděl mu na to Hiso a předvedl další trik.

Ryuunosuke otevřel dveře domu, kde bydlel, a pustil svého přítele dovnitř. “Tady se můžeš zout,” prohodil a jemně se na něj usmál, přičemž si sám sundal boty a odložil je stranou. Potom teprve vystoupil na dřevěnou vyvýšenou podlahu. Počkal, až se zuje i druhý, aby ho mohl odvést do svého pokoje.

Mladší udělal, k čemu byl pobídnut a přidal se k světlovlasému. I když viděl jen takový malý kousek z jejich domu, měl pocit, že nikdy v takovém přepychu nebyl. Už jen ta vůně a jak bylo vše dokonale uklizené. Skoro se bál stoupnout na podlahu, že ji zašpiní.

Starší počkal, až ho dožene, aby mohl jít vedle něj, a pak teprve pokračoval. “Je to tady zbytečně velké...” postěžoval si po cestě, “navíc je to hrozně starý dům a v noci tu z toho jde strach... když jsem byl menší a sestra ještě bydlela trvale doma, vzala mě jednou večer do jedné z částí, kde se nebydlí, aby mi ukázala, že tam straší...” necítil se moc dobře, když bylo mezi nimi ticho, navíc mu druhý připadal docela nesvůj. “Doteď si myslím, že tam vážně straší...” přiznal. Už nebyli daleko od jeho pokoje.

“Bojíš se tu? To asi není příjemné bydlet někde, kde tě to děsí,” černovlasý se kolem sebe rozhlížel.

“Tady ani ne...” blonďák pokrčil rameny, “většinou už znám všechny divné noční zvuky...” zasmál. Celý dům hodně vrzal a vydával jiné podobné zvuky stáří.

“Aha... tak to jo,” usmál se druhý a žduchl do něj hravě ramenem. Moc ho nechtěl chytat za ruku nebo jinak se k němu projevovat více než-li přátelsky, protože ten dům působil k takovému vztahu nepřátelsky. Jako kdyby chtěl hned všem prozradit jejich tajemství. “Otec mi vyprávěl několik příběhů o domech, ale pamatuji si je jen matně... ale tenhle působí, jak jeden z nich,” vzpomněl si pak.

“Nedivil bych se, kdyby tenhle byl jeden z nich...” světlovlasý vážně pokýval hlavou. Potom se zastavil před posuvnými dveřmi, které nejspíš vedly do jeho pokoje. Nechal vejít nejdříve tmavovlasého, potom teprve ho sám následoval.

Mladší se rozhlédl. Pokoj Kouriho byl stejně tak elegantní jako i on. A u stěny postavené violoncello to jen podtrhovalo. Suguri se zamyslel, než si sedl na postel a dál pokračoval v prohlížení si pokoje.

I jeho společník se po pokoji rozhlédl, protože si nebyl jistý, co by tak mohli dělat. Většinou v pokoji cvičil, četl si nebo se učil, někdy býval déle na počítači. Pokud tam měl nějakou dívku, vždycky o sobě zvládla mluvit dostatečně dlouho, aby se zabavila. “Chceš... teda slyšet jak hraju?” zeptal se svého přítele.

“Určitě,” usmál se na něj tmavovlasý chlapec a svlékl si tlustý svetr, pod kterým měl obyčejné tričko s dlouhým rukávem.

Ryuunosuke mu úsměv oplatil a posadil se na stoličku za cello, než si ho připravil ke hře. “Něco, co bys chtěl slyšet?” zeptal se, “i když si nejsem jistý, jestli to zpaměti budu umět...” poznamenal.

“Zahraj něco, co se ti dobře hraje,” odpověděl mu, protože popravdě moc vážnou hudbu neznal a nevzpomínal si na nic, co by chtěl slyšet. Pozoroval svého přítele a až se zastyděl, když si uvědomil, jak vzrušující je ho vidět s violoncellem mezi stehny.

Světlovlasý mladík se na okamžik zamyslel, než se nakonec rozhodl pro pomalejší skladbu a začal. Na tváři se mu objevil soustředěný výraz.

Mladší spíše než na hudbu se soustředil na Kouriho. Skladba jen dokreslovala, jak působil elegantně a krásně, téměř nadpřirozeně. Měl ladné prsty, které s přesností vedly smyčec a nechávaly znít struny. Sebejisté držení těla. Suguri si uvědomoval, že v jeho věku je bláhové o tom přemýšlet, ale nedokázal si představit nikoho úžasnějšího, s kým by mohl chodit.

Blonďák měl lehce přivřené oči a vypadal, jako by v tu chvíli nevnímal naprosto nic, než svůj hudební nástroj a hudbu. Nemyslel si o sobě popravdě, že je nějak nadprůměrný hráč nebo geniální díte, ale věřil, že ví, co dělá, když hrál. Nehrál dlouho, vybral si takovou skladbu, kterou druhého nebude příliš dlouho nudit, pokud se mu to nebude líbit, a když sklonil smyčec, tázavě se na něj zadíval.

“Úžasné,” usmál se na něj černovlasý a zářily mu oči. “Opravdu... je to úplně jiné, než slyšet hudební nahrávku... úplně mě z toho až mrazí, jak to bylo krásné,” snažil se nějak popsat pocity, které cítil.

Ryuunosuke se na něj nesměle usmál, “ani jsem nečekal, že se ti to bude tolik líbit...” přiznal a bylo na něm vidět, že z toho má radost.

“A ty se mi přitom líbíš,” poznamenal druhý tiše a zazubil se na něj, “vypadáš ještě elegantněji...”

Světlovlasý si okamžik nebyl jistý, co by mu na to měl odpovědět. “Děkuju...” usmál se nakonec znovu a sklonil na okamžik pohled, “není to zase tak světoborné...” pokrčil jen rameny. O to, jak on sám u toho vypadá, se popravdě nikdy moc nezajímal.

“To by ses divil,” nadhodil mladší laškovně. Poznámku o tom, jak sexy je s violoncellem mezi stehny, si nechal pro sebe. “Máš doma rodiče?” zeptal se pak, protože to nedokázal poznat - věřil, že v domě je stále ticho.

“Možná...” Kouri lehce pokývl, “pokoj vedle mého je sestry a ta už tu moc nebývá a naši mají ložnici ještě o něco dál, navíc většinou přes den bývají tak různě po domě...” pokrčil rameny. “Když jim něco chci, většinou zjistím, jestli tu jsou, až když je jdu hledat, ale máma by doma být měla... proč?”

“Jen... jestli bys jí neměl jít říct, že máš návštěvu,” pokrčil rameny a vstal z postele, přešel k světlovlasému a sklonil se, aby ho mohl políbit. Poté si začal prohlížet jeho violoncello. Opatrně se ho dotknul. “Moje matka mi vždy říkala, že kdybych si někoho domů dovedl, mám ho přijít ukázat, aby věděla, co k nám chodí za lidi... naštěstí jsem si neměl koho dovést,” vysvětlil pak svou otázku.

“No, dokud nezapálíme dům, myslím, že je tolik netíží, koho tu mám...” Ryuunosuke se pousmál a stáhl si mladšího k dalšímu polibku.

“Jak víš, že zrovna tohle nemám v úmyslu?” zeptal se do jeho rtů mladší a široce se usmál. “Nebo něco podobně plamenného... ” přimhouřil oči, “slíbil jsi mi čokoládu. Ale tu raději bez chilli.”

“Věřím ti, že nám to tu nezapálíš...” starší se tiše zasmál, “vidíš, skoro bych na tu čokoládu zapomněl...” šeptl potom a naposledy ho políbil, než vstal a vrátil vše do původního stavu. “Doufám, že tě moje čokoláda nezklame...” prohodil, než ho vzal za ruku, aby ho mohl odvést do kuchyně. Nepředpokládal, že po cestě někoho potkají, a i kdyby potkali, slyšeli by ho dřív, než viděli.

Suguriho trochu překvapilo, že jej vedl za ruku. Ale nechal se. Třeba jeho rodiče nebyli takoví, aby jim vadilo, že jejich syn má jiný typ vztahu, než bylo obvyklé. Nechal se vést. “Ta čokoláda mohla počkat,” poznamenal.

“Můžeme se hned potom vrátit...” blonďák se na něj otočil a jemně se usmál.

Světlovlasý muž otevřel zadní dveře auta a zavolal si k sobě syna, aby mu mohl dát klíče od domu. “Dej tam zástrčku, aby se nezavíraly dveře,” řekl mu. Poté vzal první z krabic plnou potravin a nesl ji dovnitř.

Chlapec odběhl, aby mohl udělat, co po něm jeho táta chtěl, a otevřel mu dveře i je zajistil. Potom se vrátil, aby sám mohl vzít něco lehčího.

“Nepotřebujete s něčím pomoct?” Arata věnoval světlovlasému muži široké zazubení, když se k nim blížil, a ledabyle na něj mávl. Aniž by očekával odpověď, přešel k autu, aby také mohl něco vzít.

“Yuki, hlavně neber nic moc těžkého,” houkl ještě na chlapce a oplatil pozdrav Hachidorimu, než zmizel v domě, aby mohl donést krabici do místnosti, kde skladovali zásoby pro restauraci.

Arata vzal krabici s lahvemi s pitím a následoval světlovlasého muže. Jeho syn, který se spokojil jen s nevelikou taškou, ho předběhl a věnoval mu trochu podezřívavý pohled. “Přišels zase kvůli doučování?” zeptal se ho, protože víkendová doučování nešlo tak jednoduše flákat, jako ta přes týden, kdy u toho jeho táta nebyl.

Stříbrnovlasý mladík se pousmál, “přišel jsem za tátou...” odpověděl mu.

“Ale táta má spoustu práce,” poznamenal k tomu Fujikawa, když se kolem nich vracel pro další krabici. Svižným krokem zmizel ven, vypadalo, že to chce mít, co nejdříve hotové - i když jednotlivé krabice nebyly vůbec lehké.

“To nebude tak těžké vyřešit...” prohodil stříbrnovlasý a rozhlédl se po místnosti, jak hledal, kam by měl krabici položit.

“To dej tu,” pobídl ho chlapec, který si na jeho přítomnost už očividně docela zvykl. “Táta se s tím pitím dycky tahá dlouho...” prozradil Aratovi.

…

Fujikawa si dal dlaně v bok a protáhl se dozadu, jak si rovnal záda. Sundal si kabát a pověsil ho u dveří. Poté zavřel dveře, auto již měl zamčené. Vydal se k lednici, aby do ní mohl vybalit, co bylo potřeba. “Yuki?”

Chlapec k němu přešel, “no?” věnoval mu tázavý pohled.

“Na jaký jogurt máš chuť?” zeptal se ho otec a trochu se naklonil, aby si mohl prohlédnout, co vlastně nakoupili za ovoce. Byla pravda, že nákup jen pro rodinu, byl docela malý naproti tomu pro restauraci.   

Chlapec si stoupl na špičky, aby se mu mohl natáhnout přes rameno a zadívat se, z čeho si vůbec může vybírat, než se nakonec rozhodl pro jahodový.

Arata mezitím stál kousek od nich opřený o poličku a s jemným výrazem je sledoval. Yukito měl opravdu dobrého rodiče.

“Vem si k tomu nějaké ovoce,” řekl mu ještě, než vyndal druhý jahodový jogurt, aby ho mohl podat Hachidorimu. “Na, ať se tu tak hladově nedíváš,” usmál se na něj, poté mu i synovi podal lžičky. A sám se vrátil k urovnávání věcí.

Stříbrnovlasý mu úsměv jemně oplatil a chvíli si podržel jeho prsty ve vlastních, když mu podával lžičku, měl chuť se natáhnout a vtisknout mu polibek, ale uvědomoval si, že by se to staršímu před jeho synem nelíbilo.

“Nejezte mi tu ve stoje, běžte si sednou,” napomenul je muž, který v pravidelném tempu uklízel věci na své místo, kam patřili možná od toho, co byla tahle restaurace založena. Udržoval přesný řád, který určil jeho otec.

Yukito se poslušně vydal k židli u stolu. Položil si jablko, které mu otec k jogurtu přidělil, na stůl a opřel si lokty o desku.

Arata místo, aby se vydal za chlapcem, přešel i se svým jogurtem blíže ke světlovlasému, “nepotřebuješ pomoct?” zeptal se ho.

“Stejně nevíš, kam co patří,” odpověděl mu starší a pokračoval ve své práci. “Proč si vůbec přišel?” Podíval se na mladíka a prohlédl si ho. To, co se mezi nimi v poslední době dělo, jako kdyby jej stále nepřesvědčilo o tom, že by Hachidori nebyl raději s někým sexuálně přístupnějším nebo alespoň kluky svého věku.

Stříbrnovlasý mladík lehce pokrčil rameny, “chtěl jsem být s tebou...” odpověděl mu tiše. I když se snažil před Yukitem krotit, stejně si myslel, že chlapec už něco tuší. “Nesmím?” pozvedl tázavě jedno obočí a jemně se usmál.

Muž přivřel oči a ohlédl se po chlapci, zda to slyšel. “Moc času na tebe, jak vidíš, nemám,” odpověděl mu na to pak a dokončil úklid jedné části nákupu. Nespokojeně se protáhl, bolela ho záda.

“Kdybys mě nechal ti pomoct, třeba bys potom měl času víc...” mladší se k němu naklonil a pousmál se, “třeba by sis potom mohl v klidu užít masáž, kterou bych ti nabídl...” mrkl na něj.

Starší se nepatrně zachvěl při slově ‘masáž’, a kdyby neměl pubertu dávno za sebou, možná by se i začervenal. Místo toho jen plácl druhého po rameni a zašeptal, aby toho nechal. Ovšem usmál se na něj.

Stříbrnovlasý mladík mu úsměv oplatil a vydal se za chlapcem, aby se mohl posadit vedle něj a v klidu si dojíst jogurt. Yukito už měl svůj snědený a pomalu dojídal jablko. “Neměl by ses učit?” zeptal se ho Arata, aby ho trošku poškádlil.

Yukito se k němu naklonil, a znechuceně se ušklíbl nad zmínkou o škole, “ne...” odpověděl mu jen otráveně.

“Já myslím, že byste se měli oba učit,” řekl jim Fujikawa, který nesl nové balíčky s hůlkami na jedno použití na jejich místo pod pultem.

“Jednou za čas nám přestávka neuškodí...” stříbrnovlasý se pohodlně opřel o stůl, u kterého s chlapcem seděli. “Neměli bychom to přehánět...” mrkl na Yukita, který mezitím už dojedl i své jablko.

“Taky si myslím...” pokýval chlapec souhlasně hlavou.

Nejstarší z nich se zatvářil přísně. “Tomuhle se říká spiknutí,” konstatoval. “Abyste si nemysleli, já vím, jak pilně se učíte matematiku spolu,” přivřel oči, že je má oba prokouklé do morku kostí. Poté si povzdechl. “Tak co budeš dnes dělat, Yuki, když se teda budeš učit až večer?” zeptal se pak, čímž mu jasně dal najevo, že před večeří se učit rozhodně bude.

Chlapec si povzdechl nad vidinou učení a odsunul se od stolu, aby se mohl vydat nahoru do bytu, “tak různě...” pokrčil rameny, což většinou znamenalo play station.

Hachidori se pousmál a vstal, aby mohl vyhodit kelímek od svého jogurtu stejně, jako předtím Yukito. Pak přešel k pultu a opřel se o něj kousek od blonďatého muže.

Muž si povzdechl. On sám se ve škole učíval vcelku rád, ale možná to bylo i tím, že po něm rodiče nechtěli, aby byl moc dobrý, protože bylo jisté, čím bude. Smutně se díval na vchod dozadu, v kterém mu syn zmizel, ale nezavolal si jej zpátky, aby ho trochu usměrnil. Nemyslel si, že hraní na play station - u čehož věděl, že jeho syn skončí - je to nejlepší, co by mohl dělat; ale chtěl mu dát volnost, ať se baví podle svého.

Arata si okamžik staršího prohlížel, pak se lehce pousmál a přitáhl si ho k sobě, “nemůže dělat celou dobu jen matiku...” prohodil na chlapcovu obhajobu a sám se jednou dlaní vydal po boku světlovlasého, očividně potěšen tím, že mají konečně soukromí.

“Vím,” kývl druhý a zastavil jeho ruku. “Ale... rád bych ho dal na lepší školu, k tomu je potřeba, aby složil zkoušky a bez matematiky to nepůjde,” svěřil se se svým plánem, který už nějakou dobu promýšlel. Možná by to chlapci pomohlo, kdyby se dostal do jiného kolektivu dětí - třeba by se do něj lépe začlenil.

“Kvůli tomu, že se pere?” zeptal se druhý zamyšleně, přičemž oběma dlaněmi se přesunul na jeho ramena, aby ho mohl začít zatím jen celkem ledabyle masírovat. “Bavil ses o tom s ním?”

“Celkově se mi nelíbí, že se nechce zapojovat do ničeho kolektivního,” povzdechl si Fujikawa, “a je podle mne snažší si vybudovat nové místo, než měnit hierarchii, v níž už jsem někde začleněn.” Odmlčel se. “Bavil jsem s ním o tom zatím jen napůl, má v tomhle ohledu odmítavý postoj ke všemu... a já si stejně myslím, že tohle je jedna z věcí, o nichž má rozhodovat hlavně rodič, protože jsou potřeba zkušenosti - je špatné být nezačleněn a nevěnovat se žádné mimoškolní aktivitě.”

Mladší pokýval pomalu hlavou. “Asi máš docela pravdu...” uznal potom a jemně se na něj usmál. “Myslím, že se domluvíte...” naklonil se, aby staršího něžně políbil.

Druhý se nezdráhal mu polibek opětovat, když byli sami. Kdyby šel chlapec dolů, slyšel by to, tak se nemusel bát.

Arata se jednou dlaní přesunul zpět na Tsumeho bok a vklouzl prsty pod lem jeho oblečení, aby se dostal na holou kůži. Usmál se přitom lehce do spojení jejich rtů. Donutil ho zacouvat pár kroků, aby se opřel zády o pult, u kterého stáli, a po chvilce zaváhání si ho na něj i vysadil.

Ve tváři muže byly čitelné rozpaky, jakmile se jejich polibek rozpojil. “Tohle... se nedělá,” okomentoval to a trochu se zamračil, i když se nesnažil z pultu slézt. Znovu zastavil ruku mladšího, která si hledala cestu na jeho holou kůži.

“Líbí se ti to...” odporoval mu mladší a volnou dlaní se vydal na jeho stehno, aby po něm mohl přejet od kolene až na hýždě, kde se zastavil.

Tsume byl úplně obklíčený a nevěděl, který dotek usměrňovat dřív. Stačilo mu k rozpakům už jen to, že měl boky druhého mezi stehny. K tomu ta dlaň, která se usídlila na jeho hýždích. A prsty druhé, které se dotýkaly jeho holé kůže.

Podíval se mladšímu do očí a nepatrně zakroutil hlavou, i když tvrzení, že se mu to nelíbí pozbývalo smyslu s tím, jak se jemně chvěl pro jeho dotyky, ač byly jen letmé.

Arata se jen lehce pousmál a více si ho přitáhl, takže se jejich hrudi téměř dotýkaly. Držel si ho stále u sebe a druhou rukou si našel i přes chabé protesty prsty cestu na jeho holá záda. “Jsi špatný lhář...” zašeptal do jeho rtů a polibky se vydal jen velice něžně po linii jeho spodní čelisti na bledý krk.

Muž zavřel oči a užíval si jeho doteky, byly moc příjemné na to, aby se jim bránil. Objal ho pažemi kolem krku a mírně naklonil hlavu na stranu, aby mu mohl usnadnil přístup.

Mladší si spokojeně užíval chuť a příjemnou vůni kůže svého přítele. Prsty obtahoval linii jeho páteře, čímž mu lehce vyhrnoval tričko i se svetrem. Dlaní se usídlil u lemu jeho kalhot a prsty pomalu propašovával pod ně.

Světlovlasý se celý jemně pod jeho doteky chvěl a nechával se opečovávat, i když to trochu hraničilo s tím, kam až byl ochoten ho nechat zajít. Jakmile se začal druhý vkrádat pod jeho kalhoty, ucukl, i když se tak více přitiskl svým tělem na to Aratovo. Vzal jeho dlaň a přesunul ji zpátky na své stehno, protože to bylo menší zlo. Dál už ho pustit nechtěl.

Hachidori se tomu lehce pousmál. “Možná bychom se mohli někam přesunout, až to tady dokončíš...” navrhl a otřel se mazlivě nosem o kůži jeho krku. Bavilo a líbilo se mu jen staršího něžně hýčkat a sám se divil tomu, že mu ani tolik nevadí, že to nevypadalo na rychlou cestu do postele.

“Až to tady dokončím, budu muset začít dělat oběd,” odporoval mu Fujikawa a prsty mu vjel do vlasů, poté ovšem svými rty vyhledal ty jeho, aby ho mohl políbit. Jakmile jejich polibek skončil, odtáhl se od něj. “A vůbec... měl bych se vrátit k práci,” řekl a rozhlédl se.

“Hmm...” stříbrnovlasý se pousmál a přejel oběma dlaněmi něžně po jeho stehnech, přičemž si ho k sobě znovu těsněji přitáhl, jako by jeho poznámku o práci vůbec neslyšel. “A co nám uděláš k obědu?” zeptal se škádlivě, i když se něžně na druhého usmíval.

Starší se opřel dlaněmi dozadu. “Co bys chtěl?” zeptal se pak.

“Už překvapivě dlouho jsem neměl tvůj nejlepší ramen na světě, na to, jak jsem tu často...” prohodil mladší zamyšleně, “ale možná spíš něco sladkého...” prohodil. “Nebo... maso...” pokrčil nakonec rameny, “všechno co uvaříš, je vždycky nejlepší...” shrnul to.

Fujikawa se tiše zasmál. “Tos mi pomohl se rozhodnout, budu se muset jít zeptat Yukiho,” zakroutil hlavou. Popravdě mu bylo jedno, co bude vařit.

Mladík naproti němu mu věnoval široký úsměv, “já bych se vůbec nebránil tomu ramenu...” poznamenal.

“A nemáš ho dost, když každý den cítíš jeho vůni, když tady obsluhuješ?” zeptal se docela vážně světlovlasý muž. On jedl ramen jen výjimečně - možná to bylo i tím, že ho v dětství míval skoro každý den. Popravdě jediné, co jedl rád, bylo sladké, které naopak příliš nemusel jeho syn a od staříka měl zakázané vařit takové pokrmy “pro ženy”.

“No... vždycky si říkám, jak rád bych si ho taky dal...” pousmál se stříbrnovlasý. Od doby, co začal v restauraci pomáhat, měl ramen jen jednou, což bylo o dost méně, než dříve, kdy na něj chodili i s Hisem skoro denně. “Ale tak... mohli bychom si udělat něco sladkého...” navrhl a vystoupal dlaněmi po jeho stehnech, aby mohl zajet prsty znovu pod látku jeho trička a na štíhlé boky. Něžně po nich přejížděl a neubránil se úsměvu pro jemné chvění, které tím znovu vyvolal. “Proti tomu by Yuki určitě taky neprotestoval...” naklonil se, aby ho kousl hravě do brady, i když to bylo jen velice jemné.

“No, to by ses divil, nemá sladké moc rád, snese jogurty a ovoce, ale třeba takovou čokoládu nebo bonbóny úplně nesnáší,” odporoval mu druhý, přičemž se uculoval, jak ho to zároveň trochu lechtalo a bylo příjemné.  

“To ani nevím...” chlapec mu věnoval lehce udivený pohled, “to je potom docela patová situace...” ohodnotil to.

Muž se na něj usmál a pohladil ho po vlasech. “Musíme se jít zeptat Yukita,” řekl rozhodně a posunul se tak, aby mohl sklouznout dolů z pultu. I když se díky tomu stalo, že se mu vyhrnul svetr i s tričkem pro ruce mladíka.

Stříbrnovlasý se tomu pousmál a přejel po jeho bříšku až k lemu kalhot, pak se sklonil, aby ho mohl něžně políbit. “Asi jo...” pokývl pak. “Jsem vyslán?” zeptal se.

Fujikawa odehnal jeho ruce a stáhl si zpátky oblečení, jak mělo být. Poté se dostal z obklíčení jeho tělem, v němž stále byl. “Dobrý nápad tě tam vyslat, alespoň budu mít chvilku klidu,” poznamenal. “Dohodněte se spolu, co chcete na oběd...” řekl pak, “já jdu dokončit úklid.” Když odcházel, trochu nervózně se upravoval, jako kdyby na něm měly být doteky mladšího čitelné, i když dozněly.

Mladší si ho ještě přitáhl k sobě, aby ho hravě líbl na krk, potom teprve se vydal ke schodům, které vedly do bytu v patře. Zaklepal na papírové dveře, které vedly do pokoje Tsumeho a jeho syna, když vyšel nahoru, a počkal na souhlasné zamručení, než je odsunul a posadil za chlapcem, hrajícím na play stationu. “Máme si vybrat, co chceme na oběd...” oznámil.

Chlapec pozastavil na chvíli hru a věnoval mu zkoumavý pohled, “zůstáváš tu na oběd?”

“Byl jsem celý týden hodný...” Arata na něj se zazubením mrkl.

“Jen jestli...” prohodil mladší a vrátil se ke hře.

…

Světlovlasý muž donesl dvě misky ramenu ke stolu a vydal se pro svou zpátky. Pohledem kontroloval, zda všechno je nachystané a na nic nezapomněl, protože ho popravdě trochu rozptylovala při vaření přítomnost stříbrnovlasého, kterému byl vydán na pospas. Vrátil se ke stolu se svou miskou a posadil se na proti svému synovi s Hachidorim.

Stříbrnovlasý se spokojeně dal do svého jídla, docela už se na něj těšil. Po očku přitom sledoval blonďáka, který seděl naproti němu. Byl rád, že se rozhodl sem přijít a mohl si tak užít jeho přítomnost, i když se skoro minuli. Natáhl jednu nohu, jak ho chtěl provokovat a otřel se nártem o jeho kotník.

Fujikawa celý nadskočil, jak se vyděsil a pohlédl na něj. Sevřel k sobě přísně rty, ale nijak to nekomentoval. Místo toho se dal do jídla. Popravdě to bylo už dlouho, co neměl ramen a nebyl tak špatný, jak si ho představoval, že bude.

Arata se široce usmál, i když to nebylo příliš vidět, protože raději sklonil pohled k misce. Užíval si provokování staršího, i když někdy tím docela riskoval. Tsume se neustále tvářil neuvěřitelně nevinně.

“Hrozné s vámi...” pousmál se chlapec vedle stříbrnovlasého a vzhlédl ke svému otci.

Ten na něj v prvním okamžiku vyděšeně zamrkal, než se mu podařilo nasadit klidný výraz. “Arata je horší zlobidlo než ty,” odpověděl mu na to, doufajíc, že tak zamluví nevyřčenou otázku jejich vztahu.

“A táta mě i tak má rád...” prohodil nevinně stříbrnovlasý.

Chlapec putoval pohledem od svého otce k mladíkovi vedle a zpět, pak pokýval hlavou, “všiml jsem si...” poznamenal.

Fujikawa chvíli jedl, jak se snažil přijít na to, jak by měl reagovat. Poté se zeptal: “A... vadí ti to?” Popravdě si nedokázal představit, že by se dostal do stejné situace jako jeho syn. Nechtěl, aby na jejich vztah přišel, ale asi si dával málo pozor. “Pokud ano, hned ho vyženu,” dodal napůl žertem.

Yukito lehce zakroutil hlavou, “ani ne,” věnoval svému tátovi upřímný pohled, “vypadáš o něco šťastnější poslední dobou...” usmál se na něj jemně.

Arata se na chlapce zazubil a počechral mu vlasy. “Já mám náhodou tátu taky moc rád...” poznamenal.

Muž oplatil synovi úsměv. Asi i byl šťastnější, a to nejen proto, že neměl tolik práce a nebyl v takovém stresu. I když byla pravda, že zatím neměl s Hachidorim takový vztah, aby se k němu mohl stulit a odpočívat.

…

Stříbrnovlasý mladík objal světlovlasého muže zezadu okolo pasu, když sklidil ze stolu a ještě předtím, než stihl začít nádobí umývat, a políbil ho smyslně na krk. “Výborné to bylo...” zavrněl, “ale dal bych si i tak ještě něco sladkého...” poznamenal do jeho kůže.

“Chceš bonbón?” zeptal se starší, přičemž se opřel dozadu o jeho hruď a přivřel oči. Položil dlaně na ty jeho.

“Něco většího...” Arata našpulil zamyšleně rty a na chvíli se zatvářil jako malé dítě, “s čokoládou a šlehačkou a ovocem...”

“Tak to budeš muset jít do cukrárny,” zasmál se tiše Tsume, protože ho pobavila dětskost, s jakou to Hachidori popisoval. Někdy měl pocit, že je opravdu ten věkový rozdíl více jak deseti let znát tolik, že druhý byl ještě úplné dítě.

“Tak to budeme muset jít spolu...” formoval podobně jako blonďatý a pousmál se. “Ale nejdřív... pořád máš ještě slíbenou masáž...” upozornil ho.

“No,” kývl starší a pootočil se na druhého. “Přes tričko?” ujistil se, protože se mu skutečně více svlékat nechtělo. Neodhaloval se příliš rád, protože byl citlivý na doteky a styděl se, že to moc neumí ovládat.

“Jak chceš...” mladík nepatrně pokrčil rameny, “ale přes tričko to nebude ani zdaleka tak dobré...” upozornil ho. Všiml si toho, jak nerad mu druhý vystavuje svoji holou kůži.

Muž se přestal o druhého opírat a vydal se k židli, aby si na ni mohl sednout, přičemž si sundával svetr. “Co budeš chtít na oplátku?” zeptal se, když se posadil a složil si svetr na nohy, kam položil i ruce.

Arata přešel za něj a sklonil se, aby ho mohl něžně políbit na ouško, “nedělám to, abych potom na tobě mohl něco vymáhat na oplátku...” poznamenal a kousl ho jemně do lalůčku. “Myslím, že by ale bylo lepší si i to tričko sundat...” poznamenal.

Starší zaváhal a ohlédl se na druhého, jak uvažoval, jestli to má udělat. Nakonec přece jen vzal do prstů lem svého trička a naposledy to zvážil, než si ho sundal. Měl opravdu světlou pleť.

Mladší se jemně usmál a sklonil se, aby mohl jeho rameno obdarovat něžným polibkem, pak se oběma dlaněmi dal do masírování jeho ramenou. Blonďatý muž měl doopravdy docela ztuhlé svaly.

Fujikawa zavřel oči. Bylo to příjemné, jen občas mezi spokojenými výdechy sykl, jak narazil mladší na obzvlášť ztuhlé místo.

Arata se dál věnoval jeho zádům, přičemž se sem tam sklonil, aby vtiskl staršímu polibek do vlasů nebo na krk.

“Ale... nevím, jak to teď bude,” řekl po chvíli starší. “Neplánoval jsem, aby... Yuki... na to přišel, nebo jako si všiml, že je něco... jinak...” Docela nevěděl, jak na to má reagovat, když ho syn odhalil.

“Očividně to vzal docela dobře...” poznamenal Hachidori. Popravdě měl už chvíli ten pocit, že chlapec něco tuší, ale nechtěl tím Tsumeho zbytečně vyvádět z míry. Dál se prsty věnoval jeho svalům, “tak v tom moc nevidím problém,” dodal po chvilce a sklonil se, aby ho znova kousl do ucha.

“No, já si tolik nejsem jistý, že v tom není problém,” povzdechl si starší. “Nechtěl jsem mu nic říkat, dokud to nebude... vážné,” pokračoval, “protože takhle tě to za chvíli přestane bavit a půjdeš za někým atraktivnějším, a jak já mu budu vysvětlovat, že s jeho otcem nikdo nevydrží...” Odmlčel se. “Nechci, aby si na tebe zvykl, a pak byl smutný, až odejdeš...” řekl napřímo, “a navíc, když to poznal on, tak myslím, že mému otci bude stačit jen se na tebe podívat, a už bude dělat vše proto, aby mi vzali Yukita z péče jako nelidské hanebně pokřivené kreatuře.”

Arata se kysele ušklíbl, i když to druhý nemohl vidět. “Nelíbí se mi, že si myslíš, že to neberu vážně...” zabručel. “Tvůj otec je vážně docela tyran...” poznamenal potom. Sklonil se a objal ho pažemi okolo krku, přičemž mu vtiskl polibek na tvář. “Zvládnem to...” pousmál se do jeho kůže, “mohli bychom si příští víkend zajet všichni tři někam, jako já, ty a Yuki, upevňovat rodinné vztahy,” nadhodil zvesela, aby odlehčil téma, i když to myslel docela vážně.

“V neděli?” zeptal se starší, nebyl to špatný nápad, popravdě se mu to vcelku líbilo. Dlouho se synem nebyl nikde na výletě.

“Když tajně zavřeš o chvilinku dřív, tak i přes noc...” odpověděl mu na to mladší.

Fujikawa se na něj otočil, aby se mohl podívat do jeho očí, přičemž se zatvářil všelijak. “Uvidíme,” řekl pak. Trochu se bál, jak druhý myslí přes noc. Navíc se mu nelíbilo zavírat dřív, ale zase by pak nemuseli v neděli brzo stávat nebo celé dopoledne trávit cestováním - bylo lepší cestovat večer a ráno se již probudit na hezkém místě. “Yuki bude určitě pro, vyhne se učení,” pousmál se nakonec.

“Nechej si to projít hlavou,” šeptl jeho přítel a znovu ho políbil na tvář, než se narovnal, aby mohl pokračovat v masáži jeho ramen.

Už od příjezdu auta před dům bylo hlučno. Bouchalo se dveřmi, hlasitě se loučilo. Avšak čím blíže byl Aome domu svých rodičů, tím méně energie a bujarosti v něm bylo. Klíček do zámku strkal několik minut a za zády se mu smáli spoluhráči, když se mu podařilo dostat dovnitř, bylo pro něj obtížné se vejít do chodby, nehledě na kličkování kolem váz.

Otec nebyl doma. Matka se na něj shovívavě usmála - zdálo se, že chápala (narozdíl od potřeby mít v posteli toho divného blondýna). Nic k jídlu nechtěl, odpověděl jí zamumláním, když zdolával horu řečenou schody do patra, kde měl pokoj.

Jeho dveře už otevíral bez vší bujarosti a veselí.

Blonďatý mladík, který s ním v pokoji bydlel, k němu mlčky vzhlédl od další z knih, které v pokoji našel. Většinou to byly učebnice, on sám se ale do školy nevrátil, takže po večerech neměl moc co dělat a na to, aby zůstával ve stánku do noci, už byla moc velká zima. Usmál se na mladšího a odložil knihu.

Modrovlasý za sebou zavřel dveře a prohlédl si druhého. Našpulil rty, chvilku na to zívl. “Úplně mě opili...” postěžoval si a protřel oči.

Juumonji se tiše zasmál, “vidím...” prohodil. Vypadal dobře naladěn, ale možná jen nechtěl kazit dobrou náladu, kterou si druhý s sebou donesl z oslavy jeho návratu do týmu.

“A smrdím, ale nechce se mi umývat,” pronesl pak a shodil z ramen bundu. “A vysvlíkat,” postěžoval si ještě. “Vůbec...” Posadil se na židli a natáhl před sebe nohy.

“Budeš dnes spát na židli?” pozvedl světlovlasý tázavě jedno obočí.

Druhý zakroutil hlavou, ale v kontrastu s tím na chvíli zavřel oči. “Ale takhle nemůžu do postele,” pravil potom moudře a naznačil chabý pokus zbavit se dalšího svršku, ovšem v polovině pohybu se zastavil a vzdal to. Skutečně se mu nechtělo. “Kdyby to jen bylo vysvlíct, ale ještě pak se umýt a oblíct...” povzdechl si.

Susumu vstal, aby mohl přejít ke svému milenci a něžně ho políbil na rameno. “A jak vůbec bylo na oslavě?” zeptal se, částečně i proto, aby ho držel vzhůru, potom se sklonil, aby mu pomohl z trička a mohl rozepnout kalhoty.

Modrovlasý mladík se zasmál situaci, do které se dostal, že byl svlékán jako malé dítě. “Opili mě,” zopakoval, “a furt je neznám jmény... jen tydýta si pamatuju. Ten je tydýt!” Znovu se tomu začal smát.

Starší se tomu jen pousmál, “chudák...” prohodil a dřepl si před druhého, “zvedni se,” poručil, aby mu mohl svléknout kalhoty a dostat ho potom do koupelny.

“Říkáš které části?” zavrněl Aome.

“Říkám tobě,” vzhlédl k němu Juumonji, “protože i kdybych to říkal jiné, jak na tebe tak koukám, stejně bys u toho usnul...”

Mladší se zatvářil ublíženě, ale udělal, co po něm druhý chtěl.

Blonďák se tomu jen pousmál a stáhl mu kalhoty až ke kotníkům, “půjdu s tebou do sprchy...” pousmál se potom a vzal ho za ruku, aby ho tam dostal.

Modrovlasému se podařilo vystoupit z kalhot bez toho, aby se přitom přizabil. Následoval druhého a usmíval se. “Už se mi tolik nechce spát,” poznamenal a zrychlil, aby mohl se na svého přítele zezadu přitisknout.

Susumu přivřel oči a zpomalil, dlaněmi se přesunul na jeho. “I tak by ses měl nejdřív osprchovat...” šeptl.

“Hmm,” zavrněl druhý a líbl ho pod ouško. “Nechci ti smrdět pod nosem,” odpověděl mu, přičemž dlaněmi sjel od jeho bříška níž, až pod kalhoty.

Druhý mladík jeho ruce zadržel a natočil se na něj, “proto bychom tam měli dojít,” poznamenal.

Mladší ublíženě našpulil rty, ale přece jen se nechal usměrnit a vést. “Chci se mazlit,” přiznal se, když už byli téměř ve sprše. “A kdybys řekl, že dnes budeš nakloněný mazlení, nikam bych nešel,” zamumlal poté.

“Jsem rád, že sis to užil,” světlovlasý se na něj otočil a natáhl se, aby ho mohl něžně políbit na krk pod linii klíční kosti. Zatahal ho za lem spodního prádla, aby mu naznačil, že si ho má svléknout, a mírně se odtáhl. “A říkal si přece, že už se ti nechce spát...” zavrněl.

“Ale jsem pod vlivem,” zamručel modrovlasý, ovšem spodního prádla se zbavil. S ponožkami už to šlo méně snadno. Překvapilo ho, že jeho přítel už byl téměř svlečený, když se mu podařilo odhodit druhou ponožku vítězně za sebe. Poslušně si vlezl to sprchového koutu a natáhl ruku, aby za ním starší šel.

Jeho milenec si sundal spodní prádlo, které už měl jediné na sobě, a následoval Aomeho.

Ten si jej přitáhl k sobě a přejel mu dlaněmi po bocích. Popravdě nahého se jej už dlouho nedotýkal. Miloval jemnost jeho kůže a křivky těla. Zaklapl dveře a pustil vodu.

Starší ho jednou paží objal okolo krku a přitáhl se k němu, pousmál se a nosem se otřel o ten jeho, přičemž prsty druhé ruky vjel do jeho tmavě modrých vlasů.

Druhý sjel dlaněmi z boků na jeho hýždě a hravě je stiskl. Políbil jej na linii spodní čelisti a jen jemně kousl do brady. Poté začal klesat polibky po kůži jeho krku. Točil se s ním svět, jak to bylo opojné.

Světlovlasý uklonil hlavu na stranu, aby uvolnil místo jeho rtům, a slastně přivřel oči. Užíval si jeho horké polibky a naléhavé doteky, kterých se mu dostávalo mnohem méně, než by doopravdy chtěl. Tiskl se k němu a stále ho jednou rukou objímal, druhou se vydal zkoumat kůži mladšího.

Aome dlaněmi sjel na jeho stehna, ale pak se narovnal a jen bříšky prstů se dotýkal vnitřní hranice, kde konči hýždě. Jen občas je stiskl, když si ho k sobě přitahoval blíž. Rty mezitím koštoval příjemně vonící kůži jeho krku a ramen. “Víš, jak moc tě miluju?” zeptal se do jeho kůže. “Mazlil bych tě celé dny, až bys byl ten nejšťastnější kluk.”

Juumonji se tomu usmál a něžně se tváří otřel o tu jeho, “já vím...” zašeptal a políbil ho pod ouško, prsty přejížděl po linii jeho páteře, “já tebe taky,” dodal a znovu se vpil do jeho kůže.

“Nevíš, udělal bych víc než to,” odporoval mu mladší, ovšem jen mile a nepřestával se mazlit s jeho tělem, “protože potřebuješ spoustu lásky... a já... jsem sice hajzl, ale... dám ti všechnu všecičku, co mám.” Jednou dlaní se vrátil na jeho bok, aby ho po něm mohl hladit. “Jsi dokonalý,” řekl pak, k čemuž dodal: “a já mám málo rukou.”

Jeho milenec se tomu tiše, spokojeně zasmál a pohladil ho po tváři. “Miluju tě...” šeptl a natáhl se, aby ho mohl letmo líbnout na rty, “hrozně moc...” šeptl do nich, pak ho objal oběma pažemi, aby se k němu mohl pevně přitisknout.

Mladší přejel oběma dlaněmi po jeho bocích a věnoval mu stejně letmý polibek. “Myslím, že bychom se mohli stát fontánovým sousoším,” pronesl pak s úsměvem, viditelně šťastný jako dítě.

Aomeho poznámka vyvolala u jeho přítele další tiché zasmání, “nejsem si jistý, který park by nás chtěl mít uprostřed...” prohodil pobaveně a kousl druhého hravě do krku.

“Všechny, protože ty jsi dokonalý a já jsem atlet,” odpověděl mu a plácl ho na oplátku něžně, jen jakoby labužnicky, přes zadek. To místo pak pohladil a nechal na něm dlaň.

…

Mladší si stáhl svého nahého přítele na sebe na postel a pevně ho chytil za boky. Natahoval se, aby ho mohl líbat a užíval si toho, že celý pokoj je dokonale osvětlen a on mu vidí krásně do tváře.

Juumonji mu polibky vášnivě opětovával a v zatím jen nepatrných pohybech se otíral o jeho tělo. Jednou dlaní ho pohladil po tváři a usídlil se na jeho krku, zatímco druhou se usídlil na jeho hrudi, aby se o ni mohl lehce opírat.

Modrovlasý bloudil dlaněmi po jeho těle a užíval si toho, že se ho může dotýkat. I když se mazlili celou dobu, co byli ve sprše, tak stejně stále neměl dost. A byla pravda, že postupně mazlení přecházelo v něco intenzivnějšího. Uvědomoval si každý záhyb jeho těla a byl docela vzrušený, ani si nemusel přestavovat, jaké to bude naplnit jeho horké tělo.

I starší cítil touhu po těle svého milence a dával mu to patřičně najevo tím, jak se mu v pomalých pohybech vybízel. Polibky se přesunul po linii jeho spodní čelisti na krk, aby se mu mohl rty a zuby věnovat.

Aome si ho stáhl pod sebe a polibky se vydal na jeho bříško. Miloval tuhle část těla svého milence. Prsty jedné dlaně vykresloval cestu pro své polibky. Zastavil se u jeho podbřišku a spokojeně se usmál, když viděl, jak se jeho tělo dožaduje víc péče. Přesto místo toho, aby pokračoval níž, mu udělal pod pupíkem cucflek a narovnal se.

Obklíčil ho pažemi jako dravec svou kořist a divoce se vpil do jeho rtů, přičemž se svým rozkrokem otřel o ten jeho.

Světlovlasý mladík se pod ním zachvěl a byl rád za rty, ve kterých mohl utopit tichý sten. Vyšel mu pánví vstříc a jedním stehnem se vyzývavě otřel o jeho bok. Paží, kterou ho objal okolo pasu, si ho k sobě přitahoval a druhou rukou znovu zajel do krátkých vlasů, aby se jimi mohl prsty probírat.

“Potřebuješ mě?” zeptal se mladší do rtů svého milence.

Juumonji se znovu zachvěl pro ta slova a tón, jakým to druhý řekl. Přivřel oči a znovu se mu nedočkavě vybídl, “potřebuju...” zašeptal potom.

Druhý pohladil dlaní jeho bříško a jen na chvíli jí zabloudil do rozkroku svého milence, než s ní sjel ještě níž a prsty mu přejel přes vstup do jeho těla. Líbilo se mu zachvění, co to vyvolalo. Naslinil si prsty, aby si ho mohl začít připravovat.

Blonďák nenasytně přirazil proti jeho prstům a tlumeně zasténal do kůže vlastní ruky, když do něj druhý začal pronikat. Bylo už to docela dlouho, co spolu naposledy byli, od nastěhování do Aomeho domu ještě ani jednou. Znovu si ho přitáhl k divokému polibku.

Mladší se přistihl, že se natěšeně chvěje, avšak přípravu svého milence neodbyl, i když se snažil příliš dlouho netrápit ani sebe, ani Susumu. Jakmile z něj vyndal prsty, navedl do jeho těla své mužství. Když do něj pronikal, zatmívalo se mu před očima, jak to byl úžasný pocit.

Nechal jim několik okamžiků, aby si zvykli. Pak trochu změnil polohu pánve světlovlasého a ještě o něco hlouběji do něj pronikl. Začal se v něm pohybovat a sám měl problém s tím, aby nebyl příliš hlasitý. Přesto polibek přerušil, aby se mohl zadívat do tváře druhého a vidět jeho reakce.

Přirážel pomalu a hluboko, aby nechával jejich těla tomu horečnatému napětí touhy co nejdéle. Skousával si ret a nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak způsobit svému milenci, co největší slast.

Světlovlasý mladík se nepatrně prohýbal a zakláněl hlavu pod vlnami vzrušení, které prožíval. Přivřenýma očima se díval druhému do tváře, jako by ho divokým pohledem pobízel k tomu, aby mu dal víc. Vrátil se jednou dlaní před ústa a skousával lehce bílou kůži vlastní ruky, i když ani to mu nepomohlo úplně potlačit steny. Tiskl ho mezi stehny a volnou paží si ho k sobě přitahoval, jak si chtěl užít co nejvíce z jeho těla a být mu co nejblíže.

Aome si ještě chvíli užíval tu absolutní nadvládu nad svým přítelem, než se natáhl, aby ho mohl kousnout pod lalůček a přetočit se i s ním tak, aby Susumu na něm obkročmo seděl. Dlaněmi ho hladil přes boky a bříško.

Starší se pousmál a sklonil se pro polibek, než se znovu narovnal, přičemž se dlaněmi opřel o jeho hruď, aby se mohl začít v pravidelném tempu nadzvedávat. Očima zůstával na tváři druhého a lehce si skousával ret.

Kosei by nedokázal vypovědět, jak úžasná pohled to byl. Měl svého věštce se zářivým a krásným tělem. Měl ho celého pro sebe a všechny jeho půvaby si mohl dosytosti - za předpokladu, že by někdy mohl být sytý - užít.

Juumonji přesunul ruce tak, že se dlaněmi opřel o jeho nohy a mírně se zaklonil, aby mohl zrychlit tempo, v jakém se pohyboval. Celý se chvěl a stačil mu už jen okamžik, než vyvrcholil na vypracované bříško druhého.

Mladší jej brzy následoval, i když využil poslední chvíle, aby jej pevně vzal za boky a určil tak tempo posledních několika přírazů. Na okamžik zavřel oči, jak jej zachvátila vlna orgasmu. I když chtěl celou dobu pozorovat svého milence.

Blonďák se nadzvedl, aby ho ze sebe nechal vystoupit, a položil se vysíleně na postel vedle něj. Na bok, aby mohl modrovlasého sledovat. Byl příjemně unavený a stále omámený prožitou slastí a chtěl se jen ještě chvíli mazlit.

Aome ho pohladil po tváři a také se na něj otočil. Sjel po jeho krku na rameno přes paži až obkreslil křivku jeho boku. Žádné jiné chlapecké tělo jej tolik nevzrušovalo a netoužil po něm. “Myslím, že už jsem téměř střízlivý,” poznamenal se spokojeným úsměvem. Aby nebyl, po tak dlouhé sprše a takové námaze.

Jeho milenec se pousmál a natáhl se pro jemný polibek. “Já jsem třeba hlavně unavený...” prozradil mu. Vypadal spokojeně.

Mladší se natáhl, aby ho mohl políbit na čelo a pohladil ho znovu po tváři, než vstal. Šel zhasnout, ale s oblékáním do pyžama se neobtěžoval. Vracel se po tmě, ale svůj pokoj dokonale znal. “Myslíš, že jsme byli slyšet?” zeptal se pak, když Susumu přikrýval, aby si za ním mohl vlézt.

“Bratr možná...” druhý nepatrně pokývl hlavou a zabalil se do pokrývky, přičemž se zároveň přitiskl ke druhému.

Modrovlasý se na okamžik odmlčel a působil, jako kdyby se nad tím zamyslel, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Moc mu přemýšlení nešlo, jak byl spokojený. Objal svého přítele kolem pasu jednou rukou a začal jej hladit jen ledabyle bříšky prstů. “Koupím mu na narozeniny špunty do uší,” řekl nakonec a přivoněl k vlasům druhého. “Dobrou noc,” zašeptal.

Blonďák se tomu tiše zasmál a natáhl se pro letmý polibek. “Dobrou noc.”

Fujikawa si prohlížel s trochou pochybností pokoj. Nebyl si jistý, jestli byla správná volba souhlasit s rozdělením tak, že bude Yukito spát v jedné místnosti se Sugurim, a on s Hachidorim. Bylo jasné, co se v noci bude dít - a vlastně to bylo jasné už od chvíle, co tenhle výlet Arata vymyslel -, přesto mu vadilo, že je to tolik jasné a to všem okolo. K tomu ani moc nechtěl nechávat syna přes noc na cizím místě osamotě.

Upravil si trochu nervózně yukatu a letmo se podíval na stříbrnovlasého.  

Jeho přítel mu věnoval jemný úsměv a přešel k němu, aby ho objal. Přitáhl si ho k sobě a sklonil se pro něžný polibek. “Copak?” zeptal se potom, protože světlovlasý se trošku mračil.

“Je to skutečně správné? Mít takhle rozdělené pokoje...” zeptal se Fujikawa a sklonil pohled, protože se ještě pořád styděl - to byl i důvod, proč nebyl schopný protestovat, když si pokoje rozdělovali. “Ví Hiso, že má přijít, kdyby se cokoliv dělo, že ano?” ujistil se.

Stříbrnovlasý kývl, “ví...” potvrdil. “A nic se určitě nestane,” pohladil staršího po tváři a donutil ho tak, aby k němu vzhlédl, “už spí...”

Muž se mu podíval do očí a natáhl se pro polibek. Chtěl se mu omluvit za to, že se k němu chová, jako kdyby byl druhý rodič a klade na něj jeho vlastní starosti, ale nevěděl, jak to zformulovat, aby to nevyznělo hloupě, tak nic neřekl.

“Můžeš se s Hisem ještě vyměnit, pokud se o něj moc bojíš...” navrhl mu Arata, protože nechtěl, aby se celou noc blonďák jen převaloval a strachoval a stejně nemyslel na nic jiné, než jestli se Yukitovi bude dobře spát, i když s ním nebude. Schoval mu světlý pramen za ucho a palcem ho pohladil po linii lícní kosti.

Starší jemně zakroutil hlavou. “Yuki se tvářil vcelku nadšeně, že ho nikdo přes noc nebude přikrývat,” řekl mu na to, “když se mu to nebude líbit, tak alespoň se trochu vystraší a nebude tak brzo chtít vlastní pokoj.” Poté se něžně usmál.

Hachidori lehce pokývl. “Půjdeme se okoupat?” zeptal se potom, už se docela těšil na malou soukromou koupel, která byla u jejich pokoje. Mohli se sice vydat do veřejné, ale stříbrnovlasý si chtěl užít toho, že má staršího jen pro sebe.

“Můžeme,” kývl druhý a našel dlaň mladíka, aby ho mohl vést tím směrem, protože mu přišlo nesprávné, aby se jen tak otočil a odešel na dané místo.

Mladší s ním propletl prsty a následoval ho.

…

Fujikawa se posadil na futon a upravil si yukatu. Bylo mu příjemně - teplá voda lázně na jeho tělo, které se celý den skoro nezastavilo, udělala dobře.

Stříbrnovlasý mladík se posadil vedle něj a položil se na záda. “Dal bych si něco dobrého...” zamručel mlsně a věnoval svému příteli úsměv. Natáhl se, aby mol dlaní jemně přejet po jeho boku, pak našel jeho ruku, aby s ní znovu propletl prsty.

“Dobrého?” druhý se zamyslel. “Co třeba?” zeptal se, ale pak ze zvyku neopomenul dodat: “Už je vcelku pozdě na jídlo.”

“I tak bych si něco sladkého dal...” Arata našpulil spokojeně rty a pohladil si ploché bříško. “Ale dokázal bych si představit i jiné dobré věci...” neodpustil si provokativně.

Tsume se na něj na okamžik podíval a sevřel rty. “Vidíš, měli jsme zůstat doma, tam mám bonbóny,” pronesl pak stejným tónem, jako mluvil předtím, ignorujíc jeho poznámku, protože ani nevěděl, jak by na ni měl reagovat. Něco intimnějšího bylo na spadnutí už, když byli v lázni.

Stříbrnovlasý mladík se tiše zasmál, pak se převalil na bok, aby se mohl dívat na druhého a přiblížil se k němu. Jednou dlaní se opatrně vkradl pod látku jeho yukaty, i když útočil jen na koleno. “Dal bych si bonbón...” prohodil.

Starší mu prsty prohrábl vlasy. “Chováš se jak dítě,” pronesl pobaveně, i když registroval jeho ruku na svém koleni a v tom vůbec nic dětského nebylo. “Ale nebyl by špatný...” tiše se zasmál.

Stříbrnovlasý mladík prsty kreslil obrazce na jeho kůži a v pomalých pohybech přejížděl po jeho stehnu, čímž mu yukatu trochu vyhrnoval. “Měli jsme si něco dobrého koupit...” poznamenal.

“Příště budeme chytřejší,” odpověděl mu na to Tsume. “Nezbývá nám nic jiného, než tu chuť zaspat,” trochu ho tím chtěl provokovat, i když ho zajímalo, jak na to druhý zareaguje. Probíral se jeho vlasy.

“Asi nám nic jiného nezbude...” prohodil mladší a nadzvedl se, aby mohl blonďáka něžně líbnout na rty, “pokud už chceš jít spát...” dokončil, přičemž dlaní znovu vklouzl pod jeho yukatu a bříšky prstů zajel trošku dál po vnitřní straně jeho stehna.

Starší se pod tím dotekem zachvěl. “A ty chceš jít?” zeptal se, když se trochu vzpamatoval.

“No... věděl bych, co dělat místo toho...” zavrněl Arata a natáhl se, aby se rty otřel letmo o jeho krk. Prsty stále spočíval na jemné kůži jeho vnitřního stehna, ovšem pořád ho neobkličoval natolik, aby neměl Tsume kam uniknout, pokud by se mu nelíbilo, co se děje.

Na Fujikawovi bylo znát, že na okamžik zaváhal, ale nakonec ho objal kolem krku pažemi a stáhl si ho na sebe, když se pokládal na záda. Našel jeho rty, aby ho mohl něžně políbit. Byl nervózní, protože od střední s chlapcem nebyl.

Stříbrnovlasý mladík se jedním kolenem opíral mezi jeho stehny a dlaní se přesunul na ploché bříško druhého, druhou se přitom opíral. Užíval si jeho rty v polibku, který sám prohloubil. I tak se ale cítil zvláštně z toho, jak je jeho přítel znatelně nervózní a napjatý.

Tsume prsty jemně probíral jeho vlasy a se zavřenýma očima ho líbal. Nesměle se o jeho bok otřel stehnem.

Arata si ještě okamžik užíval jeho úst, než polibek rozpojil, aby jim oběma dal možnost pořádně se nadechnout a zároveň, aby mohl promluvit. “Poprvé s klukem?” zeptal se šeptem do kůže jeho krku, protože věděl, že Tsume byl dost mladý, když si pořídil ženu a dítě a nebyl si jistý, co měl v tomto ohledu očekávat.

Starší odklonil pohled a zakroutil hlavou, “ne,” řekl tiše, jako kdyby se za to styděl. Popravdě celkově se mu o všem takovém moc dobře nemluvilo - nebyl zvyklý, už vůbec v ohledu homosexuálního vztahu: těžko se mu to přiznávalo, jakoby s každým nahlas řečeným slovem o své orientaci ji tak křičel do světa.

Hachidori ho pohladil po tváři a donutil ho dlaní zároveň, aby se mu znovu podíval do tváře, “nemusíš se přede mnou schovávat...” upozornil ho a pousmál se. Bavilo ho škádlit staršího a on si o to se svou nevinností a stydlivostí přímo říkal.

Světlovlasý muž na to nijak neodpověděl, jen se natáhl, aby ho mohl políbit a nemusel mu odpovídat. Jednou dlaní se vetřel pod yukatu druhého a zůstal s ní na jeho zádech, aby ho k sobě mohl víc přitáhnout. Pousmál se do polibku a znovu se otřel o jeho bok stehnem.

Arata se vydal dlaní po jeho stehnu, které si k sobě přitáhl, a prsty sklouzl až k hýždím, než se vydal znovu nahoru. Bylo docela překvapivé, jak mléčně bledou a jemnou měl druhý pleť, celkově působil mnohem mladší, než doopravdy byl. Stříbrnovlasý přivřel oči a ještě chvíli se vpíjel hluboce do jeho rtů v horkém a vášnivém polibku, než se jimi vydal na jeho kůži, kde se jeho péče zjemnila. Něžně rty mapoval jeho krk a klíční kosti, přičemž provokativně a zatím spíš aby zjistil, jakou tím vyvolá reakci, se otřel vlastním rozkrokem o ten jeho, i když je dělila látka obou yukat.

Starší tiše zasténal a zakryl si dlaní ústa. Popravdě byl hodně citlivý na doteky a vnímal je příliš intenzivně. I tak si druhou dlaní nepřestal mladíka k sobě přitahovat a přejížděl mu jí po linii zad. Arata měl pěkné, pevné tělo.

Stříbrnovlasý se usmál do jeho kůže a něžně ho kousl, než se s polibky posunul níž, kousek pod jeho klíční kost, kde se přisál ke světlé kůži. Jemně ho mezitím hladil na noze, odkud se sem tam přesunul i na bok nebo na krásně ploché bříško.

Muž se oddával jeho dotekům, přičemž mu stále přejížděl dlaněmi po zádech a prsty probíral jeho vlasy. Líbilo se mu, jak se druhý s ním mazlil a že si hned nevynucoval to “hlavní”.

Mladší mu rozvázal yukatu, aby ji mohl pořádně rozhrnout, než se rty vrátil k jeho kůži a doputoval až k jedné z jeho růžových bradavek. Pomalu ji obtáhl jazykem a hravě vzal mezi zuby. Pousmál se reakci, kterou to vyvolalo.

Fujikawa se snažil udržet si sebeovládání a kontrolovat své reakce, aby nepůsobil levně a nepopíral zcela svým chováním tvrzení, že mu o sex nejde, ale s tím, jak byl citlivý na doteky, to bylo nemožné. Jemně se chvěl a sténal, myšlenky nedokázal udržet a místo toho ho zaplavoval příjemný pocit očekávání a roztouženosti. Druhý si s ním ani nemusel hrát dlouho, aby byl vzrušený.

Arata se na okamžik od něj odtáhl, aby si ho mohl prohlédnout. Něžně ho pohladil po tváři a palcem přejel po jeho rtech, než mezi ně hravě vklouzl. Líbilo se mu chvění, které svým počínáním v druhém vyvolal, a leskl v jeho přivřených očích. Vrátil se k němu, aby se mohl vášnivě vpít do jeho rtů, než se polibky vydal znovu níže, přes krk a tentokrát až na bříško. Bříšky prstů přitom jemně mapoval jeho kůži.

Druhý mu odpovídal na polibek a nepatrně se podbízel jeho doteku. Uvědomoval si, o kolik je to krásnější než se ženou, kdy to bylo vždy jen o plnění povinnosti.

Stříbrnovlasý vklouzl provokativně jazykem do jeho pupíku a kousl ho lehce do podbřišku, potom se přesunul tak, aby mohl stejnou péči věnovat i kůži vnitřních stran jeho stehen. Téměř ho fascinovalo, jak je jemná, navíc krásně voněla. Arata si každý polibek sám náležitě užíval.

Tsume si zakryl obličeje dlaněmi, jako kdyby nechtěl, aby na něj bylo při něčem takovém vidět.  

Mladší se ještě několik okamžiků věnoval jeho kůži, kde za sebou zanechal pár rudých flíčků. “Neschovávej se přede mnou,” připomenul mu, když se nadzvedl, aby vzhlédl k jeho tváři.

“Ale...” šeptl světlovlasý muž, ovšem nepokračoval, jen si druhého k sobě přitáhl, aby ho mohl políbit a neměl jej již v takových partiích.  

Hachidori se do polibku usmál a sjel dlaní po jeho boku na hýždě, aby si ho k sobě mohl na chvíli přitáhnout a znovu se o něj otřít. “Chci vidět a slyšet každou tvoji reakci...” zašeptal potom u jeho ouška.

Druhý se mu podíval do očí. “Netrap mě,” zašeptal ztraceně. Nedokázal popsat, proč přesně se tolik stydí, ale cítil to tak. Všechny intimní doteky pro něj byli vždy částečně nepříjemné, protože na ně reagoval dle svého posouzení příliš citlivě.

Arata se sklonil pro další polibek, pak pohladil svého milence po tváři, než se od něj odtáhl. S jemným úsměvem si ho prohlédl, opravdu se mu líbilo, co viděl, potom se v kleku narovnal a natáhl ke svojí tašce pro nevelikou tubu s lubrikantem.

Starší musel uznat, že bylo zbytečné v té chvíli poznamenat, že to plánoval. Protože to bylo od začátku jasné, a de facto pokud Fujikawa svolil s tímhle výletem, tak schvaloval i tohle. A utvrdil to na svolení bez pochyb, když neprotestoval proti rozdělení pokojů. Takže teď jen čekal, trochu nervózní, ale roztoužený všemi doteky a polibky.

Arata se pousmál a sklonil se k němu, pak si přitáhl jednu jeho štíhlou nohu, aby ji mohl něžně políbit vedle kolena. Nanesl si na prsty gel a okamžik si s ním jen hrál, aby nebyl tak studený, než ho rozetřel okolo vstupu do těla svého milence a prostředníčkem do něj začal pomalu pronikat. Volnou rukou se opřel futon, aby se mohl natáhnout pro další polibek jeho rtů.

Tsume byl rád, že mu byl darován polibek a on nemusí přemýšlet, kam se schovat, protože by nesnesl, kdyby jej druhý v takové chvíli pozoroval. Sevřel látku vlastní yukaty, která byla na futonu a snažil se ovládnout směsici pocitů ve svém těle. Bylo to proti všem pravidlům a přece ho to víc vzrušovalo, než být se ženou. Cítil se perverzní a špatný, že jako starší to nechal dojít tak daleko. A jakoby na sebe bral všechen i Hachidoriho hřích.

Mladší se polibky znovu přesunul na jeho kůži, přičemž přidal další prst, aby si ho mohl začít opatrně roztahovat. Nechtěl to uspěchat nebo zanedbat, chtěl, aby to bylo pro jeho přítele co nejlepší.

Druhý si skousl ret a zavřel oči. V hlavě měl spoustu různých myšlenek, které jej ještě víc znervózňovaly, ale on je nedokázal úplně přečíst a zachytit.

Stříbrnovlasý mladík ho kousl hravě do klíční kosti a nadzvedl se, aby se mu mohl podívat do tváře, než ho políbil na čelo. Nelíbilo se mu, že jeho milenec stále působil příliš napjatě a nervózně.

Muž se na něj pousmál a zašeptal, ať pokračuje. Potom si jej přitáhl k polibku.

Arata přidal další prst, přičemž svého milence nepřestával líbat, a po chvíli i čtvrtý. Ještě chvíli si ho roztahoval, než z něj prsty vyšel a trochu se odtáhl, aby mohl rozvázat vlastní yukatu. Sám byl očividně dost vzrušení, nejen pro všechno to odříkání za poslední dobu. Sklonil se nad světlovlasým a mazlivě se otřel nosem o jeho bradu. “Můžu?” zeptal se.

Fujikawa ho pohladil po tváři a tiše ho pobídl, aby si nasadil kondom. Nechtěl jej tím nijak ponížit, jen měl moc dlouho na očích jeho promiskuitu.

Mladší mu věnoval krátký zkoumavý pohled, ovšem nakonec se znovu natáhl ke svojí tašce, aby mohl vylovit kondom a nasadit si ho. Vrátil se ke svému milenci a pevně ho jednou dlaní chytil za bok, než do něj začal pomalu pronikat.

Tsume ho objal kolem krku a přitáhl si ho blíž. Otřel se smířlivě tváří, o tu jeho a políbil ho jemně na rty, než mu daroval druhý vášnivější polibek. Nohy od sebe víc roztáhl a vyšel mu vstříc tělem.

Hachidori ho naplnil celou délkou, přičemž ho nepřestával líbat, a na okamžik se zastavil, aby si oba mohli zvyknout na nový pocit, pak teprve začal se zatím jen pomalejšími přírazy. Chvíli do něj pronikal, než si ho přitáhl k sobě a převalil se sám na záda, takže byl blonďák nad ním.

Starší byl rozcuchaný a ve tváři měl částečně stydlivý výraz. Narovnal se a nechal ze svých ramenou sklouznout yukatu, poté se opřel jen bříšky prstů o hruď druhého a začal se pravidelně nadzvedávat, přičemž se na druhého z pod dlouhých řas díval.

Arata přivřel oči a olízl si spokojeně rty při pohledu na druhého. Jednou dlaní zůstával na Tsumeho boku, aby mohl částečně i řídit tempo, v jakém se nadzvedával, druhou jen provokativně přejel několikrát po jeho vzrušení, pak se přesunul na jeho stehno.

Starší zakláněl hlavu a sténal, jak to vše bylo příjemné. Popravdě veškerý tok jeho vyčítajících si myšlenek ustal, když do něj druhý pronikl. Vnímal tělo Hachidoriho a svou touhu mu být po vůli, nic víc. Sklonil se nad ním, aby ho mohl začít líbat a v hlubokém polibku topit své steny.

Arata trochu pokrčil nohy, aby měl lepší přístup a lépe se mu přiráželo do těla druhého. Přesunul se dlaní na jeho záda a prsty přejížděl něžně po jeho páteři, přičemž si ho k sobě tak i trochu přitahoval. Nepřestával divoce odpovídat na jeho polibek. Po chvíli se znovu i s druhým převalil tak, aby byl nad ním a mohl ještě zintenzivnit tempo, s jakým pronikal do jeho těla.

Starší ho objal nohama kolem pasu a zcela se oddal jeho přírazům. Tiskl se na něj, jak potřeboval cítit blízko u sebe mužské tělo. Dlaněmi přejížděl po jeho svalnatých zádech a hrudi. Potřeboval přesně takové mladé a energické tělo, aby se zbavil všeho stresu těch dlouhých let, kdy dělal věci, které musel, ne chtěl.

Stříbrnovlasý se vydal kousavými polibky na jeho krk, očividně aniž by se dál staral o to, nezanechat na viditelných místech stopy po vlastních polibcích. Užíval si trochu slanou chuť jeho kůže a v pravidelném tempu přirážel celou svojí délkou do jeho těla.

Fujikawa se celý chvěl a užíval si, jak druhý plenil jeho tělo. Jeho vzrušený rozkrok se třel o bříško druhého a z toho samotného se mu zatmívalo před očima. Dlaněmi sklouzl na hýždě mladšího a přitahováním k sobě ho povzbuzoval k hlubším přírazům.

Hachidori ještě zrychlil a znovu se vpil vášnivě do jeho rtů. Přesunul se dlaní, kterou se neopíral o futon, k jeho vzrušení, aby se i jemu mohl věnovat.

Starší si hned při prvním doteku uvědomil, jak málo mu stačí, a jen několik dalších trvalo, než vyvrcholil do jeho dlaně. Sice ho přestal objímat nohama, ale nepřestal ho hladit po zádech a odpovídat mu na polibek.

Stříbrnovlasý mladík ho pevně chytil za bok a a ani on na sebe nenechal dlouho čekat. Ještě několikrát přirazil prudce do Tsumeho těla, přičemž vlastní steny topil v jeho horkých rtech, než i on vyvrcholil. Několikrát spokojeně vydechl, než z něj vystoupil. Sundal si kondom a zavázal ho, pak ho nechal spadnout někam kousek od futonu. Nechtělo se mu teď vstávat, jen se spokojeně položil vedle svého milence.

Druhý si ho k sobě přitáhl a jemně se na něj usmál. Prsty se mu začal probírat vlasy. Mlčel a užíval si doznívající pocity společně s příjemnou únavou.

Arata mu úsměv oplatil a natáhl se, aby se mohl rty otřít o ty jeho v něžném mazlivém doteku. Objal ho paží oko pasu a začal ho v pomalých pohybech hladit. Přivíral spokojeně oči, ovšem potom, jako by si na něco vzpomněl, našpulil hraně uraženě rty. “Nemám žádnou nemoc...” zašeptal dotčeně.

“Nechci být na tebe zlý,” šeptl Tsume a pohladil ho po tváři, “ale taky vím, jak si na tom se střídáním partnerů... já si nemůžu dovolit nijak onemocnět.” Podíval se do jeho očí a natáhl se, aby se otřel o jeho nos svým.   

“Donesu ti klidně papír, že mi nic není...” mladší se ještě okamžik tvářil uraženě, potom se natáhl, aby ho něžně líbl.

Starší se do polibku usmál, ale neřekl, zda potvrzení od druhého vyžaduje. Pohladil ho po tváři a přitulil se k němu. Zívl a přivřel oči, těšil se, až bude spát v jeho náručí.

Arata ho políbil něžně do vlasů, “chceš už spát?” zeptal se ho šeptem.

“A ty si chceš povídat?” zeptal se na oplátku. Popravdě ani nedokázal určit, kolik je hodin. Na to, že většinou se přes víkend vyspal, teď asi nebude dospaný.

“Jo...” Hachidori lehce pokývl hlavou, “celkem bych si i povídal...” přiznal. Málokdy si s některým ze svých milenců vůbec pořádně povídal, natož po sexu.

Starší se spokojeně uvelebil v jeho náručí, nechával si výčitky vlastních činů až na ráno. Prsty jemně přejížděl po jeho těle. “A o čem si chceš povídat?” zeptal se tiše. Nebyl zvyklý - se ženou vždy vykonali, co museli, otočili se k sobě zády a šli spát.

“Chtěl bych vědět, jaké bylo tvoje poprvé...” mladší se pousmál a znovu ho něžně políbil do vlasů, než se přesunul k jeho oušku. Natáhl se pro pokrývku, aby je mohl oba zakrýt, protože jen jeho yukata by jim asi celou noc nestačila.

“V patnácti, se starším klukem, co jsme spolu chodili od dětství do školy,” odpověděl mu a odmlčel se. “Bylo to celkově takové... úsměvné,” zašeptal důvěrně, “dlouho jsme se oťukávali. I teď se stydím, když si vzpomenu, jak jsem se celý červenal, když jsme se omylem dotkli. Strašil mne všerůznými brouky, já jsem se před ním zase předváděl, jak jsem chytrý. Jednou po mne v odplatě skočil a zvrtlo se to.” Tiše se zasmál. “Byla to jen hra dvou dospívajících, zkoušeli jsme reakce druhého a načtené... ale i tak to bylo hezké. I když jsem tenkrát oplakal to, že se mi druhý den smál, když viděl, jak těžce chodím a že si nechci moc sedat.”

Arata se usmál a něžně ho políbil na čelo. “Vydrželo vám to?” zeptal se se zájmem.

“Nějakou dobu jsme to opakovali, ale pak šel na výšku... a viděl jsem ho naposledy na vlastní svatbě,” starší pokrčil rameny. “Druhý můj ‘kluk’ se mnou chtěl utéct z domu, byl muzikant a říkal, jak budeme bohatí... akorát měl krom mne i jiné. Na toho mám tedy horší vzpomínky, možná, protože jsem to bral už vážněji.” Odmlčel se. “Nejvíce zamilovaný jsem byl před svatbou... ale oba jsme chápali, že to tak musí být. Já se oženil, on šel studovat architekturu... občas jsou o něm zprávy v novinách, že spolupracuje na nějaké budově. Osud to zařídil správně, nebyl bych dobrý architekt.”  

Mladší si ho k sobě více přitáhl, “je to škoda... že si nakonec nestudoval,” poznamenal, “i když bychom se potom nepotkali a já bych nemohl ochutnat tvoje úžasné vaření...” pousmál se a vytáhl si ho více na sebe, než se vpil něžně do jeho rtů.

“Jsem rád, že mám Yukita a sice si občas postesknu, ale nikdy bych neměnil,” odpověděl mu starší jistým hlasem. “A ty? Co mi řekneš na oplátku?”

Arata lehce pokrčil rameny, “nemám moc vzpomínek na dlouhé vážné vztahy...” přiznal, protože tohle všechno o něm druhý stejně věděl, “možná by se dalo říct, že teď to poprvé beru dost vážně...” prohodil a lehce se pousmál.

“Nikdy si nebyl zamilovaný?” vyslovil otázku starší, která se přímo nabízela.

Hachidori se pousmál, “teď jsem zamilovaný...” šeptl. “A ve školce jsem byl zamilovaný do našeho pana učitele... asi na mě zanechalo následky, když se mnou táta týden nemluvil za to, že jsem mámě prozradil, že bych si ho chtěl vzít, až vyrostu,” zasmál se tomu.

Druhý ho pohladil po vlasech. “To i vysvětluje, proč si vybíráš takové staré pány jako jsem já,” pousmál se a políbil ho na nos. Poté se posunul níže, aby si mohl položit hlavu na jeho hruď.

“Byl náhodou docela mladý...” odporoval mu stříbrnovlasý. “A popravdě ty vypadáš skoro mladší, než jsem já...”

Fujikawa se tomu jen usmál. “Vždy jsem měl problémy s tím, že vypadám mladší,” poznamenal a políbil ho na rameno. “Měli bychom spát,” řekl pak.

“To asi jo...” pokývl druhý a spokojeně ho objal, pak ho políbil jemně do vlasů.