"V skrytu duše": Záchvěv přítomnosti

červenec 2011

Fandom: V skrytu duše - nenávidím a miluji (má povídka)

Postavy: Takagaki Shin, Iwahashi Naoyuki, Kiril Andrejevič Koreljov

Omezení: žádné

"V skrytu duše": Záchvěv přítomnosti

Postava v krátkém, vypasovaném kabátě černé barvy stála u zábradlí a pozorovala schodiště vedoucí do nižších pater. Opírala se lokty a hrbila, její tvář skrýval vysoký límec a vlasy byly skryté pod baretem. Dopadal na ni líně déšť, avšak ona se ani nepohnula. Pouze vyčkávala v městem osvětlené noci a nechávala čas plynout kolem sebe.

Z rozjímání nad neznámým ji probudil až zvuk výtahu. Zbystřila, pohnula se. Jako kdyby jí to dokázalo probudit z velice dlouhého spánku, a přece stále setrvávala na stejném místě u zábradlí.

Nejprve z osvětleného výtahu vyšel muž tmavých vlasů, který již nepatřil k nejmladším, ovšem v stylu jeho chůze a oblečení se dalo vyčíst něco přitažlivého: bohatství, přepych a nebo vliv. Naopak ve tváři bylo navždy vykresleno znetvoření vypovídající o jeho duši. Následoval jej světlovlasý mladík oblečený do volného bílého svetru a černých kožených kalhot. Ten na druhou stranu vypadal jako přesně ten typ, který vyhledává přitažlivost takových mužů, jakými byl Iwahashi Naoyuki.

Muž si přitáhl svého společníka k sobě za pás a důvěrně se k němu naklonil. Možná se políbili, nic nebylo vidět, protože v ten okamžik se zavřely dveře od výtahu a dlouhou venkovní chodbu osvětlovalo jen slabé světlo z jiných pater, které dvojici zahalilo do stínu.

Pokračovali k bytu, jež muži patřil. Blízko u sebe, jako kdyby zimomřivému tělu světlovlasého vadil večerní chlad. Podle druhu šeptání a tichého smíchu bylo jisté, že se zrovna vracejí z baru. Pozorovatel je nemohl odsoudit jako opilé, na to jejich chůze byla příliš jistá, avšak jisté rozdovádění z jejich chování prosakovalo.

Trochu se zarazili, když si všimli postavy stojící u zábradlí před jejich bytem. Ovšem nezastavili se, aby zjistili, zda je to bezpečné. Starší muž se pousmál, i přesto jednou rukou zajel ke zbraní, kterou měl pod sakem. Světlovlasého viditelně chránil vlastním tělem, protože pro něj byl tím nejcennějším.

Bytost v kabátu se viditelně pohnula až v okamžiku, kdy ji málem minuli. Natáhla ruku před Iwahashiho a tím zastavila další jeho krok. "Přece bys nestřílel na starého přítele, Naoyuki," zašeptal příjemný hlas a odraz světla se dostal do ve tmě skrytých očí. Zaleskly se.

Muž pustil mladíka, který tam byl s ním a zaostřil na postavu, co mu zabraňovala pokračovat dál. "Kirile?" nejistě.

Bytost u zábradlí se napřímila a se širokým úsměvem kývla. "Bál jsem se, že mne nepoznáš," udělal krok k němu, aby mu byl blíž a položil dlaň v kožené rukavici na jeho nepopálenou tvář. "Pozveš mne dovnitř," Kiril pokynul k dveřím, u kterých stáli, přičemž jej přátelsky políbil na zohyzděnou kůži a mazlivě se o ni otřel. "Jsem tak rád, že jsem doma."

Za několik minut již společně seděli na pohovce v obývacím pokoji. Kiril vysvlečený z kabátu a zbavený baretu, tudíž nyní vynikaly jeho dlouhé černé vlasy a navždy tak umělecky tvarovaná postava, jejíž krásu podtrhovalo možná dílem ženské, ale nikoliv laciné oblečení. Zato světlovlasý mladík působil odstrčeně, a přestože vždy v této domácnosti byl klenotem, teď neměl cenu ani té nejlevnější plastové bižuterie.

Iwahashi donesl alkohol a posadil se do křesla. Kiril se na něj usmál. "Zestárl si..." zašeptal. V osvětlení pokoje se dala přečíst každá vráska a že si samozvaný host dokonale pamatoval, jak poznamenanou měl starostmi jeho přítel tvář předtím, než se vydal na cesty.

Rozhlédl se okolo. Pokoj byl vyzdoben fotkami, které by se mohly zdát někomu nevkusné. Ovšem Kiril věděl, že Iwahashi je světlovlasým mladíkem v místnosti posedlý, proto se nedivil jeho potřebě mít jej umělecky nafoceného.

Muž jeho slova přijal s úsměvem. "Všichni stárnou kromě tebe, princezno," odpověděl a nalil si do skleničky.

"Stačilo jediné slovo a já bych tě nenechal zestárnout," připomenul mu Kiril.

"S touhle tváří by byl výsměch kráse, kdyby mi patřila věčnost," pronesl muž a upil alkoholu. Světlovlasý mladík se na něj podíval, protože netušil o čem mluví - nedávalo mu to žádný smysl. Stejně jako byl zmatený, proč se v jejich společném bytě objevil takový druh muže, který se k jeho příteli chová s něhou a důvěrností více, než-li starého známého.

Kiril zakroutil hlavou. "A s tvou duší zase výsměch všem lidem," doplnil tiše a přivřel oči. "Ale ty by ses jej také nevzdal, že? Kdybych ti to znovu nabídl teď. Měl jsem mnoho času přemýšlet a stejně nerozumím, co tak úžasného na nich vidíte." Hlas mu nepatrně zhrubl a do černých očí se dostala zákeřná tma.

Otočil se na světlovlasého mladíka, který s ním seděl na pohovce. Přisunul se k němu, aby mohl položit svou studenou dlaň na jeho tvář. Rukavice odložil již při vstupu do domu. Zadíval se do nezvyklých modrých očí a pomalu s pohledem postupoval po tváři, aby mohl posoudit každý záhyb a její nedokonalost. "Vypadáš jako tvůj bratr," pronesl k mladíkovi.

Těch několik let, které Kiril strávil v zahraničí vykreslilo z mladšího z bratrů toho staršího. Možná se lišil povahou, nebo i detaily vzhledu, ale to určité po matce v něm bylo.

Přiblížil se k mladíkovi ještě blíž. Svými chladnými rty se málem dotýkal těch jeho. Rozpoznával vůni jeho kůže, tolik podobné té, po níž byl cítit i jeho Andrej, když k němu chodil trpět pro zbytečný cit k někomu, kdo si jej nezasloužil. Shin se chvěl - na Kirilově doteku bylo něco nebezpečně vzrušujícího, stejně jako v temném pohledu se skrývala hrozba, která burcovala mladíkovu vlastní psychiku. "Tak kde je to kouzlo, pro které tu zůstal?" z Kirilova hlasu prosakovala hořkost.

Odvrátil se od světlovlasého mladíka a pevně stiskl rty k sobě. Zanechal ho v jemném chvění. Byla to jeho duše, kdo se třásl, protože od incidentu před lety nedokázal vychutnávat tělesné vzrušení. Proto zůstával s Iwahashim, nikdo jiný než netvor by jej takového nepřijal. Musel se dívat každé ráno do jeho tváře a snášet ubohou posedlost, kterou k němu muž cítil.

"Chceš ho zabít..." Iwahashi dobře pochopil, proč se Kiril vrátil.

Světlovlasý mladík se napnul a veškeré rozechvění, co cítil ze zájmu někoho tolik zajímavého, jako byl dlouhovlasý muž, vymizelo. Mluvilo se o něm? Omrzel snad i takového ohyzdného ubožáka jakým byl Naoyuki?

"Hlupáčku, tebe ne," usmál se muž na svého dlouholetého přítele, když si všiml jeho nejistoty a natáhl ruku, aby k němu mladík přišel. Světlovlasý vstal z pohovky a bez jediného protestu si sedl do jeho klína. Věděl, čeho je Iwahashi schopen, pokud mu odporuje. I kdyby stokrát chtěl utéct a bylo kam, nikdy by to neudělal, protože by jej jeho přítel našel a zmlátil tolik, že by stěží přežil, ale ano - přežil, aby mohl být znovu přiveden na pokraj smrti a několik měsíců se z toho zotavovat. I taková mohla být láska.

Starší muž projel prsty něžně jeho delšími odbarvenými vlasy a přivoněl k nim. Objal jej kolem pasu a hlavu si opřel o jeho rameno, přičemž přivřel oči, jak jej přítomnost Takagakiho naplňovala jistým druhem štěstí.

Kiril to pozoroval bez úsměvu. "Někdy musíme ublížit osobě, kterou milujeme, abychom si ji k sobě připoutali," při těch slovech vytáhl na stůl zbraň, aby ji muži ukázal, byl to dárek od něj, "sám to moc dobře víš, Naoyuki."

Iwahashi kývl. Věděl, co znamená milovat a kolik nenávisti se v tom slovese skrývá.