Všední brzké ráno

březen 2013

Fandom: Kolibřík a rybíz, Kuroko no Basket
Postavy: Aomine Daiki, Ryota Kise (postavy z Kuroko no basket, jimiž byly inspirované ty v Kolibříkovi a rybízu)
Omezení: žádné
Poznámka: Ff na úplně ne ff, tudíž originální povídka inspirovaná historií ;)

Všední brzké ráno

Huňaté vločky se líně snášely na zasněženou pláň, kterou zatím nevykreslila lidská stopa a ona se jen leskla posypána hvězdným prachem. Chladivé a temné ráno. Svítilna se kolébala pod hranatou dlaní a ukazovala cestu zbloudilým a hledajícím, co se blížili k šumu vlakového nádraží. Velká lokomotiva vydechovala páru do tmavomodrého nebe chladného rána zimy roku 1941.

Vše začalo. Budoucnost naší vlasti se leskne ve válce. Podmaníme si svět.
Tak proč se neusmíváš?!
Nezpomalil, nepřestal se hnát za svobodou, za slávou, za hrdostí. Jen se ohlédl po smutné a mlčenlivé tváři svého nejlepšího přítele - nevlastního bratra.
Mladík - starší, tišší, a přece drobnější, slabší - se světlejším odstínem vlasů a zvláštníma zlatýma očima spěchal v tradičním oblečení krok za ním a díval se do země. Od toho, co se bok po boku probudili, nepromluvil a ani na něj nepohlédl. Přestože voják samotný se snažil rozloučit.
Zbylo mu jen obléknout si uniformu a uložit do kufru to nic, co v domě cizích lidí mu od dětství patřilo.
Šli vedle sebe blízko, jak se nedokázali si vzdálit. Nevlastní bratři - syn bohaté rodiny, o něhož se pokoušelo šílenství, protože věděl příliš - a silný, zdravý chlapec odnikud a nikam nepatřící.
Přestali se objímat a utěšovat, když dospěli v muže a pochopili... že když chtěli se držet za ruce - nesměli, protože již nebyli děti.
Osamělí. Spolu.
Ticho tak bylo mrazivější než jejich poslední společné ráno. Nezbývala jim ani poslední hodina, kdy mohli být spolu. Než budoucnost rozsekne řetěz, jímž byli spojení a jim nezbude než doufat, že setkají se v příštím životě.
Nebo v tom popříštím.
Natáhl k němu ruku.
Zastíral touhu naposledy držet jeho dlaň ve své tím, že mu nabízel pomoc překročit železnici - chtěl jej držet, naposledy tak vřele, co nikdy předtím.
Zasvítil do jeho tváře - bál se, že by ji mohl zapomenout.
V očích staršího se leskly slzy. Vojákovi to připomenulo místo u řeky, kam chodívali v létě. Váleli se spolu ve vonící trávě a dováděli ve vodě. Drobné kapky vody se tehdy zachytávaly na řasách staršího a leskly se zlatem, tak jako slunce se vplétalo do jeho vlasů a obtahovalo tu krásnou tvář. Celý zářil v letním dni a byl pokladem.
To jediné, co voják měl a nemohl si to vzít s sebou.

Opar zářivých vzpomínek se vytratil, když průvodčí zapískal. Zbylo jen zimní ráno a loučení.

Společně zdolali železnici a dostali se na nástupiště.
Kolem lidé. Koho zajímali? 
Položil mu k nohám lucernu, již ji nebude potřebovat. A usmál se do jeho tváře, snažil se jej utěšit. Chytl ho za ruce a přitáhl k sobě blíž. Vrátím se,- proběhlo mu myslí, a přece konal tak, jako kdyby se již vrátit neplánoval.
Přitáhl si jej ještě blíž...
A vpil se do těch neusměvavých rtů.

Až jejich polibek skončil, teprve starší k vojákovi vzhlédl. A zbyl smutného rozhovoru očí jen útržek, co říci si dokázaly s posledním odpískáním vlaku.
-Zemřeš...Nevrátíš se.-
-Zemřu.-
-Málokdo se vrátí. Prohrajeme.-
Starší znal budoucnost. Nemohl ji vyslovit. Nemohl se smát. To oči věštcovy viděly vše, a proto jen pláčou a rty mlčí.
Voják pevněji sevřel jeho ruce, aby je v následujícím okamžiku pustil. Nepatřila jim budoucnost, proto nastupoval do vlaku, a neměl domov, aby v něm zůstával.
Zavřel za sebou dveře, pokračoval dál a neohlížel se. Nikdy mu nebyl věrný a teď si každou ženu vyčítal. Protože si v té chvíli přál nepošpinit jejich lásku, ať o konci tragickém se vypráví příběh, co nevybledne jako vzpomínky na jejich blízkost v kontrastu s rudou krví smrtelného lože.
Věštec, voják a válka.

Vím, že jsem měl zůstat držet tě v náručí - v celé zemi jsi pro mne jen ty důležitý -, až uvidíš smrt všech, jen ne svou. Odpusť mi.

Dvojí stopy ve sněhu k nádraží, jen jediné zpátky.