A pak my, podzemní lidé, zapějeme z útrob země tragický hymnus...

... aneb Ta chvíle, kdy si odpočinu, je ohraničená šesti dřevěnými stěnami a zeminou.

Daeova krev

"A pak my, podzemní lidé, zapějeme z útrob země tragický hymnus..."

(F.M.Dostojevskij - Bratři Karamazovi) 

Už někdy na začátku psaní Daeovy krve jsem se rozhodla, že každou kapitolu budu pojmenovávat citátem. Právě píšu 12. kapitolu, jsem na 190 normostránkách a popravdě tam mám zatím jen tři jména kapitol.

"Jestliže had nepozře jiného hada, nestane se drakem." a "Přítele si drž blízko, nepřítele ještě blíž.", samozřejmě k tomu tento citát výše. Úplně náramně se mi hodí k ději.

Asi je pravda, že velice volně mně inspirovaly Dostojevského Zápisky z podzemí k ději posledních několika kapitol, jen oním dvojslovím "podzemní lidé" - jsem takový podzemní člověk - se přidaly k dávnému nápadu (celkově Dae je sběrnicích nápadů, co jsem je chtěla zapracovat do celých povídek, a to občas tyhle nápady se projeví jen z rychlíku, ve zmínce v přímé řeči, možná jimi trochu plýtvám)... A tento citát z Bratrů Karamazových se mi odhalil opravdu v tu správnou chvíli.

I když si příliš nejsem jistá, zda kapitoly budu nazývat citáty... protože nevím moc, jak je to s citováním. Přece jen je zvláštní citovat autory z našeho světa ve fantasy. Kdyby to býval magický realismus, šlo by to lépe (dokonce by to bylo chtěné).

Magický realismus

Začala jsem se dívat na Mistra a Markétku - seriál ruské televize, co běžel i na ČT2 - a úplně jsem zatoužila si napsat něco magicko-realistického... podle mne je to skvělý styl a lituji, že Daeova krev v něm není. A přemýšlím, jak by mohla být. xD

Mistra a Markétku od Bulgakova jsem četla, ale už si to příliš nepamatuji - úplně se divím, co si pamatuji za detaily a že většina toho důležitého mi nějak v paměti neutkvěla -, ale ani ten seriál není tolik špatný (i když herci jsou tam nějako obstarožní xD, má představivost žije ve světě charismatických nejvíce čtyřicátníků a koketních chlapců, proto nemám ráda většinu zpracování ruské literatury, ale zfilmované Ningen Shikaku bylo dobré, Yozo se povedl). Jsem ráda, že si díky němu rozpomínám na knihu.

Saraiya Goyou 

Dodívala jsem se konečně na tohle anime a líbí se mi. Sice jsem zprvu byla docela zklamaná kresbou, ale nakonec jsem si v ní postavy zamilovala, hudba se mi líbila od začátku a příběh mi kazilo jen to, že z nějakého důvodu jsem vždy kus po kuse nerozuměla anglickým titulkům (nějak používali asi divná slova :/).

Ovšem i tak to bylo dobré. A určitě, až se dopřeloží do češtiny, se na něj znovu podívám. 

 

Pečení je radost
Upekla jsem si jednoduché sušenky, které jsou hned hotové (8 minut) a chutnají opravdu dobře. Nějak nemám náladu si péct dort, možná až více na konci měsíce (to je to, že věci, co dělám pro sebe, pro mne nejsou motivací).

A naše pizza, co jsme měli se Sei zadarmo. xD

A narozeninová snídaně. (Moučník pekla Sei podle mého recept, pak jsou tam moje sušenky, tříbarevná milka a dva bonbóny.)

Zbavit se stresu? Jak?
Jsem unavená, špatně spím - to už tu bylo, že?
Tento týden... huh. Podařilo se mi jít spát někdy před druhou ráno, byla jsem probuzená před osmou. Podařilo se mi jít spát brzo, ale celou noc mne otravoval hmyz nebo jsem měla žízeň a neprospala jsem se, znovu stávala před osmou. Ale nejsem jen unavená z toho, že málo spím.
A třeba teď zrovna - část článku píšu ve čtvrtek, dopíšu ho v pátek (tak ne, v sobotu) - jsem sice unavená, ale bojím se jít spát, protože už vidím, že sotva zamhouřím oči, tak se nám do prvního patra začne dobývat ožralý otec... Huh.

Ono totiž - psychiatři jsou svině. Nebo aspoň ta mého otce je. Člověk by čekal, že ji bude zajímat, jak se chová, když teda ho léčí a cpe do něj antidepresiva a léky proti úzkosti, ale nechtěla se vůbec s mamkou bavit, když ta tam s otcem šla, aby s ní probrala, co všechno vyvádí.
A tak dostal dneska (ve čtvrtek) doplatek k důchodu - skutečně lituji každého, kdo dře bídu s nouzí, i když pracuje, když tenhle - bez prominutí - čurák má předčasný důchod plus ještě doplatky k němu. A všechno to propije a prokouří, živit ho prý máme my. Nu, tak je zase dosti agresivní.
A je to únavné s tím vším, omezující...

Protože jak teď jsme bez auta, tak nám nejprve onemocněl Josif, zase měl problémy s močením. Chtěli jsme to nechat až na čtvrtek na ráno, kdy bylo jasné, že pojedeme do města (kvůli rozmluvě s psychiatričkou, která mluvit nechtěla), ale zhoršilo se to, tak jsme museli si vzít taxi k veterináři... zpátky jsme jeli o skoro dvě hodiny později autobusem.
Ve čtvrtek ráno o půl osmé do města autobusem, zvěrolékař měl až od půl deváté a autobus domů jel po desáté, naštěstí kocourovi se to zlepšilo... ale ve čtyři jsme museli znovu k zvěrolékaři, protože Arkebuza byla malátná a měla teplotu, má nějaký zánět (naštěstí to nám sedly autobusy dobře a byli jsme doma před pátou).
Jsem utahaná - Josif má přes pět kilo a nosit ho k autobusu a od autobusu k lékaři je dosti... no natahám se. A navíc vůbec nic přes den nestíhám.
V pátek jsme teda vyřešili kočky, i když jim máme dávat ještě prášky a pasty, a dokonce i nové auto budeme mít na konci příštího týdne, ale... huh, večer mne chytla migréna a chudák Sei tu byla. :/

A k tomu ten otec.
Skutečně by mne zajímalo, kdy budu mít čas se zbavit stresu. Bolí mne hlava a záda, z toho jak špatně spím a těším se na rakev, až budu mít konečně klid. Protože můj otec nás všechny přežije, takový jako on žijí do stovky.

Ředitelka z prvního stupně
Jak jsem šla z autobusu s Arkebuzou, tak mne potkala ředitelka ještě z prvního stupně ze školy u nás na vesnici a ptala se, co studuju a tak - nebudu rozvádět, jak nemám ráda tuhle otázku kvůli tomu všemu, co bylo a není -... docela se podivila, že prý si vždycky myslela, že skončím jako umělec, že budu malířka nebo něco podobného a že ve škole stále má mé kresby. Bylo to zvláštní, protože zněla upřímně.
A já jsem možná ještě na prvním stupni trochu více malovala, ale bylo to čím dál méně. A teď mne to rozčiluje, raději modeluju, i když... kdo ví, jak mi tohle jde.

Hotoví křiví Meto (Mejibray) a Kamijo.

A Sasuke pro Sei, kterého jsem jí už před několika měsíci dávala (nevím, zda tu byl).

Narozeniny

Tak ano, dnes mám konečně ty narozeniny, o kterých tu mluvím už chvíli. Vždycky na minulém blogu jsem přála sobě a blogu (ten jsem založila 30.8. a měl by sedm nebo osm let), no, teď nebudu přát ani sobě, ale dám si tu písničku od Velvet Eden (tuhle verzi Unhappy Birthday - v informacích je text).