Merry-go-round

... aneb Fuuu~ v posledních dnech

Tak jsem byla asi pět dní u Seiriel na konci světa (ne v Brně) a bavily jsme se (všimli jste si, že používám většinou u žen a mě i místo y? Dávám to schválně, ale občas se rozmyslím, že to asi nikdo nechápe a myslí si, že píšu nespisovně, tak to měním... a pak z toho mám mišmaš. :/) velice sofistikovaně, kromě toho, že jsme chodily po vojenském újezdu, sbíraly borůvky a kradly ovoce, tak jsme hrály třeba šachy (i když nám to moc nejde)... a tak... piškvorky. A jedly jsme - pětkrát denně, Sei má drsného tátu, baví ho vařit a tak vaří dvakrát denně. Huh. Úplně jiný život.



Poslední den jsme byly nakupovat v městě, jak mne vezli domů, a já jsem si koupila Dátá Masalu a ruský listový černý čaj. K tomu jsem už předtím dostala Čaj Šamanů a Herkula. A ještě vyprosila kardamon... no, prostě udělala jsem si zásobu, aby se mi dobře psalo. A byla jsem z ní docela natěšená.
Jenže... trochu se mi zdá, že mluvím, jak můj otec - "i to poslední potěšení mi vzali" (jemu ho ovšem nikdo nevzal).

Dojela jsem domů a večer se mi začala motat hlava. Ale dosti silně, roh místnosti mi ujížděl tak o metr - samozřejmě i od žaludku mi z toho bylo špatně - a trvalo to celou noc... pak další den jsem se cítila "nejistá prostorem"... a teď už cítím jen takové trošku pobolívání hlavy, ovšem jiné než od migrény, na které jsem "zvyklá" (pokud to jde).
A tak se rozplynul můj sen o spokojeném psaní. Proč vůbec tu Daeovu krev stále píšu?
Nevím, čím to bylo, protože nikdy předtím jsem neměla takovou reakci na Dátá Masalu. Možná jsem si ji udělala hodně silnou nebo jí vypila moc, možná že to bylo na prázdný žaludek, jak jsem z těch pěti dnů nebyla zvyklá na jídlo jednou denně - je to dosti nepraktické, když se člověku udělá z hladu špatně a on pak nejí, protože má pocit, že se z toho musí nutně pozvracet - a nebo vůbec ne čajem, ale třeba tlakem.
I když dnes jsem si měřila tlak a měla jsem 120 na 80, což je dobrý tlak, myslím.
Kdo ví... snad tu dlouho nebudu...

Cítím se unavená.
Částečně špatně spím, i když točení hlavy se mi dařilo skoro zaspat (s hlavou zabořenou do matrace), cítím se ze sebe zklamaná a přemílám si to před spaním. Sice jsem přijata na novou vysokou, ale to psychické ztroskotání na technice mne ubíjí (připadám si, že můj potenciál není využitý) a nejsem si vůbec jistá, zda budu schopna být lepší student... abych zase neztroskotala. Dojíždění z domu... huh, nevím, tohle domácí prostředí je sice "zvyklé", ale je nejlepší? Trochu jsem doufala, že bych mohla jít do Brna za Sei do bytu, ale byla to hloupost, naprosto nepraktická a ještě zcestná. Nesnesla bych se ani s ní při delším pobytu. Asi jí závidím, že touží, nejsem vůbec dobrý člověk.
Mám pocit, že nemám odkud kam jít, žádné možnosti... a nebude to lepší.

Měsíc jsem se hecla a kromě toho, že jsem brala poctivě biosil, který podle mne je opravdu dobrý na vlasy, nehty i pleť, tak jsem cvičila. Ráno jsem si dala jógu pro válečníky a večer nějaké to hodinové cvičení jako zumba, břišní tance, taebo a tak... a pak jsem přešla - když jsem vstávala ve vedrech více k poledni - jen k večernímu cvičení, kdy jsem si po něm dávala půlhodinovou jógu z jiného zdroje. Nu. Stal se ze mne svalovec, tuky zůstaly, váha taky... a po přeměření se mi tělo nezmenšilo. (Jediné plus je, že jsem protaženější.)
Je to se mnou zabité. Když držím dietu, tak se mi naprosto zničí psychika, protože potřebuji určitou dávku přímo čokolády, abych byla použitelná. A když cvičím, tak jdu do svalů... Marnost, jediné, co mi kdy pomohlo zhubnout, bylo, když jsem měla ani ne pětistovku na jídlo na měsíc na kolejích, což zase dokonale zrylo mou psychiku.
Nic se mi nedaří.

Nic, co chci, se mi nedaří. Kdybych já si s takovou jistotou po prvním semestru strojárny neudělala tu složku na ten druhý, tak bych tam ještě byla. Kdybych si myslela, že to nedokážu, tak bych tam byla... jenže jsem to brala jako samozřejmost... tak jsem musela být poučena, že ne, že nic nejde a v ničem nejsem dobrá. Zbytečně se mi kupoval za dvacet tisíc notebook s lepší grafikou na CAD, nemusel vůbec, když jsem stejně doma, kde mám svůj starý PC.

Už před více jak týdnem jsem se konečně dala do vyrábění Kamija pro Veru, co jsem jí slíbila, ale pořád jsem se neměla do objednávání fima. Docela to šlo, a pak jsem to zkazila hlavou (nejdou mi čibíkovské oči), kterou jsem nakonec ještě zdeformovala z úplné blbosti... a nevím, jak to spravit. Tak Kamijo leží... a nepeče se.
Když si myslím, že to jde, tak mne to přesvědčí, že ne - tak to je!

A abych začala dělat Meta pro Nex, to se mi moc točila hlava. I když ho zkusím, když už mám fimo.

Budu mít narozeniny. Od osmnácti už to vůbec není příjemné. Cítím se stará, vypadám na čtyřicet nejméně a mám prošedivělé vlasy. Huh. 21. rok.
Došlo mi spoření, co mám od osmnácti. Je to několik desítek tisíc a já jsem se to rozhodla dát mamce na auto. Pokazilo se nám a už déle chceme kupovat nové. Dělám to jen ze své špatné povahy, abych ukázala, jak jsem "hodná" a jak nepotřebuji peníze. Jen sobecky toužím být v téhle roli ztracence.

Navíc vůbec nevím, co bych si koupila. Celkově - jedině, na co potřebuji peníze, jsou koncerty j-rocku a ty jdou mimo mne, protože jsem daleko od všech... i kdybych věděla, kdo, kdy a kde, nemám s kým jezdit a sama jsem neschopná.
Jsem skutečně naprosto fascinovaná a závidím, když vidím, jak si lidé něco pořizují, čistě protože si chtějí pořídit. Sei mi vždy řekne, že něco chce a já se zamyslím, zda bych také chtěla - nový mobil, notebook, dollfie - a skončím u myšlenky, že bych měla umřít. Protože vím, že nic z toho bych nedokázala ocenit a neměla k tomu vztah.
Mám zakódované, že jsme chudí a musím šetřit (i když k mamčině učitelskému platu by se - když otec pracoval - mohlo přičíst třicet tisíc, co měsíčně prochlastal), nic si nemůžeme dovolit... a.. ani pak nechci si dovolovat. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na jídlo v restauracích, které je předražené a celkově.
Ano, když se chce, na všechno jsou peníze... ale... nesmí se jimi plýtvat. A já stejně po ničem netoužím, takže ani teď ty peníze, co budu mít na konci srpna, nemám k čemu využít. A tak je dávám na auto, sobecky si mastím ego. Je to mizérie.

A poslední věc. Nemyslete si, že nechápu, proč tohle nemá aspoň 100 návštěv denně - nepřidávám žádné povídky, nepíšu pravidelně články, a když píšu, tak tohodle typu... chápu, že tohle není oblíbený blog, chápu proč. Ale jako lvovi mi to vadí, i když se divím, že sem ještě někteří vůbec chodí.
Má bytost by neměla být, jen já vím, jak jsem prohnilá a odporná... a je to nesnesitelné.