S pytlem přes hlavu

aneb Zase jsem si něco vypůjčila od Maka (ex Deadman)

Už, myslím, minulý týden jsem psala, že jsem studentem. No, jsem. Podle tónu hádejte, jak jsem z toho nadšená. Ne z toho "být student", ale být studentem toho, čeho jsem. Doufám, že studium začne být někdy náročnější, připadám si nevyužitá a cítím, jak mi klesá IQ dolů.

"Není úniku" - asi tak. Všechno jde čím dál tím víc do háje.
Ono celkově tady tento text je - až na pár výjimek - hodně z mého "rodu". Já si totiž myslím, že tady jde o typ lidí - neříkala jsem to už? -, kteří jsou "zabředlí" a podle okolností se rozčleňují na odpad a umělce. No, já skončím jako ztroskotanec...

Ale teď více obrazotvorně a mileji.

Dojíždím do Olomouce a mám tam vcelku prostoje. Rozvrh samotného oboru mám dosti neobsáhlý, takže bych si měla nabrat nějaké B a C - jenže chtějte B a C, když jste měli pozdě zápis a všechno už je zabrané nebo i do toho mála předmětů vám nesedí - nu vot? Aspoň mám Historii starého japonska nebo cosi tak a můžu se těšit na konec semestru na Sengoku éru. Ale nebudu ohrňovat nos nad tím zbytkem - zajímá mne to celkově ;)

Ale stala se mi úsměvná příhoda. Přišla jsem do hodiny - po úporném hledání na filozofické fakultě* - a uviděla jsem tam slečnu s Despa trikem, tak jsem se jí šla zeptat, zda jsem správně a ona, že mne zná... Já si ji vůbec nikam nemohla zařadit (byla dost hezká, musím říct).

Pak se vysvětlilo, že mne zná z mých projevů na FB stránce Přiznání j-rock fans. A kontrolní otázka, jestli jsem to skutečně já, byla: "Máš ráda Dadu, že?" No, je hezké, že jsem tím známá. A pravda, moc jiných lidí se stejným zaměřením tu asi není.

* Je vtipný rozdíl mezi tím, jak vypadá přírodovědná fakulta UPOLu a filozofická, přesně to vyjadřuje, jak moc se studenti v oborech uplatní. Přírodovědná je nová, stylová, příjemná pro studenty, zatímco filozofická je stará a opadává jí omítka.

A že mi Olomouc oproti Praze přijde malá, tak chodím pěšky. Z vlakového to mám ke škole cca 15 minut, z autobusového něco přes půl hodiny.

Dneska jsem šla z autobusového a to jen čiště mým orientačním smyslem (možná jsem si i zašla, proto mi to trvalo přes půl hodiny). Narazila jsem na průmyslové budovy... a pak na výrobnu Nestlé, u které to úžasně vonělo. Byla to sranda.

Mám hodně ráda tyhle typy budov - vypadala jsem jako japonský turista, když jsem si je fotila. Celkově nějak začínám tíhnout k vlakům a vlakovým nádražím. Nejraději tedy budovy rozpadlé. To se také odvíjí od typu bytosti jakou jsem.

Měla jsem teď v sobotu jet na Den železnice se projet parní lokomotivou, ale nejspíše mi to nevyjde. :/

Minulý pátek jsem byla kupovat svatební dar - bohužel nemám ho vyfocený, nakonec byl jiný -, potkala jsem tuhle konvičku s ohřívadlem. Pořád toužím po samovaru.

Nu a v sobotu jsem byla na svatbě, i když na takové věci vůbec nejsem - kdyby se byl ženil někdo jiný než sestřenka, tak bych ani nešla. Ale nebylo to tak hrozné - kostelní obřad se dal přetrpět a zděsila jsem se, že i po letech umím modlitby a vím, jak po sobě následují (úplná ovečka). Hostina, co do jídla, byla skvělá, protože tam měli skutečně pochoutky - třeba dančí a tak... Přejedla jsem se. Utvrdila v tom, že když už alkohol, tak raději slivovici než jakékoliv víno.

A když jsem se kolem půlnoci vracela - byla jsem tam dlouho, i když to vůbec není "akce" pro mne -, tak se přihodila jistá záležitost s naším kocourem, že jsem se do postele dostala skoro v pět ráno. Huh. Byla to divoká noc.
Neděli jsem celou prospala. Mám dva stavy, buď jsem tolik vynervovaná, že spát nemůžu, jak mám hlavu plnou myšlenek; nebo spím, abych nemusela žít.

Nu a nakonec.

Dívala jsem se na 12. díl Makai Ouji a hodně mne to citově vzalo, i když to bylo uhrkané. Celou dobu se skoro nic neděje a do posledního dílu dali něco, co by se dalo roztáhnout na celou sérii. Je škoda, že už asi další série nebude. Makai Ouji jsem měla ráda.

Ale na konci bylo, jak hlavní postava, okolo níž se celou dobu točili démoni, zůstala sama, jen s lidmi, kteří si na démony nepamatovali a to mi přišlo hrozné. Mít kolem sebe něco nadpřirozeného, a pak o to přijít. Hrozné tohle - bylo mi smutno.

Asi tak, jako když si člověk přečte začátek Bleache za krátký časový úsek, pak vstane, řekne si "hachá... bankai!" a nic. Realita.

Zase se ozvu.

Můj pokus o upozornění na sebe na daily-slash moc neprošel... jeden den přišli (komentáře jsem po nich ani nechtěla), podruhé už jich byla méně, potřetí ještě méně... a vůbec to nevypadá, že by se někdo z nich uchytil a zajímala ho má tvorba (smutné, že ani tam se neuchytím), tak jsme tu tak komorně. Pospolu. Já, Seiriel... a možná někdo.