Den železnice 28.9.2013

aneb Hu-hůůů-šš-šš-...

 Takže - i když jsem chtěla, do včerejších tří hodin jsem byla smířená, že nepojedu - jsem přece jen se v pátek vydala do Brna, abych mohla 8.46 se vydat na mou úplně první cestu parním vlakem. Už ve vlaku do Brna jsem fotila. xD

Líbil se mi ten most v dálce XD

 Přespávala jsem u Seiriel, ale protože jsem v pátek vstávala v pět ráno, tak jsem odpadla, ani ještě nebylo jedenáct. Hrozné teď se mnou. Popravdě rozhodně nejsem ranní ptáče a chybí mi ponocování, ovšem s dojížděním se to těžko kombinuje, abych se alespoň trochu vyspala. Mám teď nedostatek noční a večerní inspirace a žiju jen ve dne, což je ta nejhorší kombinace - žít ve dne a v realitě. :/ Je to vyčerpávající a zase bývám docela nabroušená celou dobu.

 V sobotu/dneska jsme stávali po sedmé, abych byli na místě v čas. Trošku jsem nepochopila, proč vůbec rodiče berou na takovou vyjížďku děti do šesti let, když ty z toho nic nemohou mít (u tatínků jsem chápala, že se sami chtějí podívat, ale osamělé maminky, které to očividně nebavilo... no jejich věc).
 Už samotný příjezd Šlechtičny (parní lokomotiva 475.101, vyrobená v roce 1947 v Plzni) byl skvělý - spousta páry, hluku a celkově, člověk měl pocit, že to bude skvělé. I když pravda - co vám mám psát: po celou dobu to byla spousta páry a hluku a bylo to skvělé.
Přijížděla hned na první kolej, kde stylově oblečení průvodčí prodávali jízdenky.
Byl tam jeden stylovější než ostatní, měl knírek a bradku, ale toho jsem si nestihla vyfotit. :/

1. kolej, Brno, příjezd

Abychom nasedli, museli jsme projít párou, která byla skutečně úplně všude. Celý vlak a nádraží se halilo do bílé páry proudící zpod vagónů. Uvnitř - fotky níže - byly dřevěné sedačky jednotlivých "kupé". Okna byla orosená až na kapky vody a člověk je musel pořád utírat, aby něco viděl; ale když je utřel, stejně viděl chvílemi jen tu bílou páru. ;)
Seděla vedle nás rodinka s dvěma dětmi a ještě jedna rodina, kdy maminka si četla, synek byl postižený a tatínka - který jediný vypadal, že by ho to zajímalo - posadili tak, že nic neviděl. Huh. Nemám ráda lidi.
Zprvu jsme měli zavřené okno, poté jsme se ho odhodlali otevřít a to už jsme celou cestu byli vyklonění.

Stín našeho vlaku na poli

Slečna průvodčí

Průchod mezi vagóny

Rozmazaný průchod mezi vagóny xD

Vlak vyfukoval hodně páry a bylo slyšet - dokonce i chvílemi "cítit" - strojní zvuky (trochu takové techno nebo vlastně spíše asi industriál, co? :)); když se rozjížděl - tahle lokomotiva může vyvinou rychlost až 100km/h -, tak začal hodně kouřit tmavým kouřem a nám padal do obličeje popílek špatně spáleného uhlí (a bodal nás do očí, proto jsou důležité ve steampunku brýle ;)). Kouř byl cítit, jako když se v zimě topí ;) - nevím, jak moc měli kvalitní uhlí (my většinou moc kvalitní nemíváme, když teda topíme jím). Ale byl to stylový dým.
Nejlepší bylo, když jsme projížděli pod mosty, protože to se celý prostor nad námi obalil do kouřových mráčků. Bylo to pěkné, takové magické. :)

Přikládám i videa, kde jsem natáčela, jak se přeorganizovával. Odjel, zajel na druhou kolej, vypojil se, odjel, na další kolej. Však to uvidíte.

 

Zastávka u Brna, nějaká budova na nádraží

 V Zastávce u Brna, kde byla konečná a přijeli jsme tam před desátou, bylo několik málo stánků (a nějaké hry pro děti :/). Dali jsme si langoš, medovinu, kyselé cukrátka... a jeli jsme do Rosic u Brna (chtěli jsme ještě na guláš, ale to jsme nakonec nechali, protože se nám chtělo čekat na spoj do Babic).
 V Rosicích jsme se podívali na zámek, měli tam zrovna nějakou výuku v podzámčí - byli tam kováři a tak.

Tvrz v podzámčí

Dům v Rosicích

A v jednu už jsme ze Zastávky u Brna jeli zpátky - normálním osobákem - do Brna, odkud jsem přesedala na vlak k nám do Hranic, který mi vyjížděl ve dvě.
Dvě stanice před mou cílovou nám pod vlak spadla nějaká žena... No, jen okrajově se zmíním o tom, že to znamenalo více jak hodinové zpoždění, protože mi docela přišlo zvláštní, že ostatní se starali jen o to. Bylo mi jí upřímně líto. Možná trochu víc, kdyby nám pod vlak skočila (prý neskočila), protože sebevraždy se mne přece jen týkají více. Ale i tak... ono sice je to vysvětlitelné, že když je lidí tolik, že jedinec nemá cenu. Ale kdykoliv jsem si říkala, zda do té kolejnice nevejít, prostě mi přišlo přirozené, že někdo si povzdechne "škoda života" nebo spíše "smutek pro rodinu", ale podle mne tam nikdo takový ani moc nebyl. Čekala bych třeba chvíli ticha nebo že aspoň okamžik budou lidé zaražení, ale oni se hned zase smáli... a někteří si po chvilce i z toho dělali dobrý den. :/
A tak jsem se rozhodla, že až budu mít příležitost a budu opravdu chtít, tak pod to skočím tím tuplem, protože si to takoví lidé zaslouží - ať se zdrží, když jsou stejně bezcenní a nikdo by nad nimi nepovzdychl, protože jsou jedni z mnoha. Je to reakce na to, že kdosi mi říkal, že mám pomyslet na to, co by to znamenalo pro ty cestující, když jsem se s ním o skákání pod vlak někdy dříve bavila. Nu... tak.

Nicméně i přes tuhle záležitost, byl to skvělý den, plný inspirace, kterou se pokusím co nejlépe zúročit v Daéově krvi. ;)