Anotace: Jen takový střípek myšlenky navázaný na principy světa Daéovy krve a Starým bohům zvěstoval.
Hosté v místnosti
Ten mladík zaklepal křídly nespočetně motýlů o
sklo okna, propletl se mezi paprsky měsíce a uklonil. Jeho temně
fialové vlasy stékaly až k zemi a vplétaly se do nich černé
perly, co zbyly po peří mých padlých andělů inspirace. Usmál
se, sesbíral z motýlích křídel pyl a foukl jej do mé tváře.
-Za těmito dveřmi se oběsil člověk.- šeptal a
bříšky prstů přejížděl po starém dřevu.
Nevím, kde se vzala chodba, v které jsme stáli. Na
cihlových zdech se drolila omítka a podlaha byla pokryta šedým
popraškem.
Ladným skokem se dostal ke mně, zvířil prach a
zatočil se v něm, jako kdyby nemohl v sobě udržet nadšení.
Úsměv plný ostrých zubů se roztáhl a on mne
vtáhl do víru.
-Pojď, pojď...- pobízel mne, tahal za rukávy a
stále více tiskl na dveře. -Pojď ať víš... ať vidíš... ať
posoudíš...- šeptal naléhavě.
Marné bylo šmátrat po klice, ty dveře žádnou
neměly. Jen studenou dřevěnou plochu, na níž bylo hrubě tlačeno
mé tělo. Ačkoliv mým jediným společníkem byl šlechtic
vybraných mravů toho světa.
Nic. Pak múzy našeptaly mi jak.
Stačilo zaškrabkat, pohladit, zaťukat a dveře se
samy otevřely. Až tehdy mne můj doprovod uvedl do místnosti a
zvučně se rozesmál.
-Pozorně se dívej!-
Smál se - ne plakal! - a obsahoval gesty celý
pokoj. Tančil mezi střípky zrcadla, pohozenou klecí, slzami a
sny.
Přiskočil znovu ke mně a donutil mne tleskat do
rytmu. Vlály mu vlasy, smutkem prošívaný kabát a létaly kolem
něj fialoví motýli, až se mi z toho točila hlava.
Nepřestával.
Zpíval si.
Až najednou se natáhl naznak do postele, z níž
zbyl jen kovový rám a roztáhl ruce. Udýchaně se uklidnil,
přestal snad úplně dýchat, otočil se na břicho a hlasitě
zaštkal.
Mé kroky vedl rozum a prsty do jeho vlasů naopak
cit.
Avšak rozum nepoznal, že myšlenkám neuteču. Cit
pak nenabral jasných obrysů lítosti či porozumění.
-Přečti si, přečti...- zašeptal ke mne naléhavě
můj společník, oči nezvedl. Myslel nápis nad postelí. Ten na
zdi: Svou vlastní cestou do pekla...
-Každý svou vlastní cestou do pekla.- byla má
odpověď, pochopení a bouře myšlenek.
Mladík mne pevně objal, odnesl zpátky do tohoto
světa, a když se ukláněl na rozloučenou mezi paprsky měsíce,
rozverně zamával.
Dnes ne, ale jednou... jednou si mne vezme. Až múzy
přestanou líbat a stále dokola rozsvěcet zhaslé svíce.
Zvláštně pěkné to je... a takové dost smutné mi to přijde...
OdpovědětVymazatAle připomněl mi Grella ten "smrťák".
Já si u zubatých úst a fialových vlasů představím spíše Rin-chana. xD
VymazatPravda, toho taky... i když jsem si představila víc tmavé a takové spíš šeříkové ty fialové vlasy... a jak byly dlouhé, tak Grell... xD
VymazatJe to trochu jako zvláštní éterický sen :) Přijde mi to takové konečné, ale zároveň naplňující...
OdpovědětVymazatKroketa
Zajímavý komentář ;), i když moc nevím, co k němu říct. :)
Vymazat