Pro sebe, pro ně... pro nás

Fandom: Tumbling

Postavy: Kiyama Ryuichiro, Mizusawa Taku (a spol.)

Omezení: žádné

Varování: Málo roztržených rtů, modřin na tváři... celkově vůbec ne delikventské a cool! T.T

Poznámka: Odehrává se před posledním dílem.

Poznámka k videu: Chtěla jsem vám sem dát nějaký KiyamaxMizusawa sestřih, ale nějak jsem nebyla schopná přemést přes srdce ty zamilované popíky, co k tomu byli. Tak... jen Kiyama. Protože Kiyama je cool. Všichni povinně mít rádi Kiyamu! Hned! (Nedělám si iluze, že někdo viděl Tumbling, já ho viděla dávno a docela omylem.) 

Stůl umístěný pod oknem byl plný učebnic a sešitů, mezi tím vším stály dvě poloprázdné sklenice, v jejichž obsahu se odrážely paprsky pouličního osvětlení, pronikající do pokoje přes neúplně zatažené žaluzie. Pokaždé, když kolem domu projelo auto, světlo jeho reflektorů zatančilo po stropě. Připozdívalo se – nebyl čas návštěv.

Dva mladíci polospali na nerozestlané posteli.

Černovlasý se líně převalil na břicho, vydechl do matrace a podložil si předloktím čelo. Zamručel, protože to byla ta zraněná ruka, kvůli které nebyl v sestavě. Lehl si na druhou paži, nyní již mohl spokojeně pokračovat ve spánku.

Druhý z nich přejel po jeho nahých zádech dlaní a pousmál se. Cítil se šťastný, protože si nikdy nedokázal představit, že bude mít dovoleno se ho takhle dotýkat. V poslední době se mu splnilo hned několik snů – postoupili s týmem v soutěži a byl s klukem, do kterého se dávno zamiloval.

Od toho, co se o něm na soustředění zjistilo, jakou má orientaci a ostatní z týmu jej sice přijali, ale Kiyama mu jasně řekl, že jeho náklonnost nesdílí, se snažil na něj zapomenout a přestat myslet. Pustil jeho fotografii po vodě a s tím se pokusil o to samé i s city.

Byla to ta nejlepší cesta.

Ale jakmile ho přestal brát jako svou tajnou lásku, a snažil se z něj udělat jen jednoho z týmu – stejného jako byl Wataru nebo Yuuta –, tak se k němu začal chovat s větším klidem a ne tolik „nepřátelsky“.

Stále si všímal jeho osamění a zatvrzelého chování. Změnou bylo, že už se dokázal s ním bavit a pomáhat mu. Vybudovat mezi nimi most přátelství.

Několikrát spolu zůstali po tréninku a mezi řečí dokonce vyplynulo, že občas Kiyama potřebuje vypadnout z domu. Nebyl špatný syn, jen s tím vším, co si dával za vinu, se raději úplně všemu stranil a doma ho v tomhle ohledu až nesnesitelně omezovali.

Mizusawa ho k sobě pozval – s dobrým úmyslem, žádným postranním. Matka byla ráda, že si našel kamaráda a tak jí to, že občas u něj v pokoji Kiyama přespal, vůbec nevadilo.

Byl to postupný vývoj – kopírující v osudem dané následnosti ten jejich týmu. Nejprve ležel na zemi na futonu pro návštěvy a jen si po nocích povídali, když zrovna oba nemohli spát – Mizusawovi se těžko usínalo v jeho přítomnosti, přece jen o něm dlouho snil, a Kiyama potřeboval mluvit, i když v kontrastu s tím nepatřil k nejsdílnějším.

Pak se přibližoval...

A nakonec skončili v jedné posteli. Vyplynulo to ze situace a příležitosti. Hnědovlasý znovu zase tolik chtěl...

Mizusawa se stal nervozní až ve chvíli, kdy se jejich přátelství dostalo za své hranice. Ale to již Kiyama chodil za ním – nikoliv trávit noc kdekoliv než-li doma, naopak čistě s úmyslem být s ním. Zvykli si na sebe, sblížili se a naučili se chápat jeden druhého – ztracený delikvent a vzorný chlapec.

A proto teď leželi spolu na posteli. Černovlasý jen v kalhotách – stále se nerozhodl, zda zůstane do rána nebo raději půjde; Mizusawa v obyčejném pyžamu.

Kiyama se po chvíli posadil. "Asi už bych měl jít," zašeptal jednu z možností – musel si zvolit, zítra je čekala soutěž, druhý se musel vyspat.

Něco ho trápilo, proto otálel, hnědovlasý mladík si toho byl vědomý.

Nadechl se a přivřel oči, když mu po zádech znova přejela dlaň, Mizusawa se k němu zvedl a políbil ho na rameno, přičemž ho objal kolem pasu. Rád se tiskl na jeho pevné tělo rváče (snad by i řekl, že svaly z boje jsou jiné, než ty ze sportu).

"Chceš jít sám za Akabanem, Ryui?" zeptal se místo odpovědi a přesunul se tak, aby byl za ním. Jednou nohou se dotýkal jeho boku, dlaní sjel na bříško a opřel si hlavu o jeho rameno. Stačilo mu být s ním, nepotřeboval nic víc tělesného.

Kiyama byl tím osamělým jezdcem, co se obětuje za dobro ostatních a Mizusawa se mohl sebevíc o něj bát, i přesto právě ta osamělost, vážnost a smysl pro vykonání správného byly vlastnosti, jimiž si ho k sobě připoutal. Vzdálený a tajemný, přestože ho držel v náručí. Tichý a mužný.

Odpovědí bylo jen souhlasné zamručení.

Stačilo.

Mizusawa zaváhal – mohl ho prosit, aby nechodil ani teď, ani zítra... ale takovým nepochopením by jej jen ztratil. Muži jeho povahy museli dělat, co měli za správné. Akabane se svými kumpány mu mohl jakkoliv ublížit, protože on na rozdíl od jejich týmu zůstával ztracený ve světě bez sebemenšího cíle.

Naopak jediné, co zbývalo Mizusawovi, bylo ukázat, že Kiyama již není sám. "Než půjdeš..." šeptl a natáhl se do nočního stolku, podal si náramek a navlékl ho druhému na ruku, kde již jeden několik let měl své místo. "Nechci... na jeho místo, jen... chci být s tebou," znovu ho políbil na rameno.

Nemyslel si, že Kiyama dříve měl takový – milenecký – druh vztahu jako teď s ním, ale stín minulosti a mrtvého nejlepšího přítele se za nimi stále tyčil. Nebylo možné ho zahnat a Mizusawa by to ani nechtěl, jen se musel dostat na místo vedle stínu, aby se ke svému tajnému příteli dostal o další krůček blíž.

Nemyslel si, že se někdy dostane až úplně k němu, i tak horoucně miloval a obdivoval.

Černovlasý se do svého hnědovlasého milence po jeho slovech opřel a natočil hlavu, aby ho mohl políbit jemně na rty. Přetočil se a položil jej na záda. Zamířil k zapínání pyžamových kalhot a rozepnul je, hned mu v odpověď přišlo vybídnutí, následované spěšným rozhlédnutím po pokoji, zda jsou dveře zavřené.

Mizusawa ztrácel kontrolu pod tím černým a pevným pohledem. Viděl v jeho očích všechny vlastnosti skutečného muže – o nichž sám nevěděl, zda aspoň jednu má – a to ho vzrušovalo, i když z těch stejných očí nikdy nevyčetl ani polovinu touhy, co sám cítil. Druhý se na něj mohl vrhat a dávat mu vše, ovšem i přesto byl odtažitý a uzavřený do sebe.

Přestal naplno prožívat, když „zavinil“ smrt svého nejlepšího kamaráda.

Hnědovlasý si uvědomoval, že Kiyama k němu možná ani necítí více než přátelství a jedině on z toho udělal před všemi utajovaný milenecký vztah. Když byl sám, vyčítal si to, protože spát spolu na vždy nebudou, ale přátelé mohli být nadosmrti. Ovšem ten hořký pocit v srdci, který si přiznával o samotě, nemohl vůbec brát v úvahu v porovnání s tím opojením, když s ním mluvil, mazlil se, spal nebo jen ležel vedle něj.

Sám byl vážný a rozumný, ale za zamčenými dveřmi svého pokoje se před černovlasým svlékal z rozumu jako ze šatů.

Chtěl se pod ním přetočit na břicho, ale Kiyama ho zastavil. Druhý jen kývl, i když mu v očích plály plameny touhy.

Dohodli se, že pro zítřejší soutěž bude lepší, když dnes spolu nic dělat nebudou. Byla pravda, že ani tréninky nedával čistě, pokud noc předtím spolu spali. (Zajímalo ho, zda si ostatní z týmu všimli a alespoň trochu tuší proč.) A to stál na počátku celého jejich družstva společně s Yuutou a měl za sebou roky zkušeností a tréninků.

Černovlasý si ho přidržel za bradu a pousmál se. „Zůstanu tu do rána,“ šeptl a znovu se vpil do jeho rtů.

Druhý neslyšel žádná slova raději. I když toužil, ležet vedle něj bylo víc, než si mohl přát.