Seznámení s povídkou v [úvodu]
- Prolog -
Co znamená být člověkem? Nakonec zemřít po
všem, co jsme prožili? Bez smyslu. V nekonečném vesmíru.
To se pak v jediném lišíme: neumíráme na
konci cesty, můžeme se jen odhodlat a stát sebevrahy. A nakonec k
tomu každý z nás dospěje. Ale není i to jen způsob, jak si hrát
na lidi? Stejně, jako když mezi nimi chodíme a – nazvěme to
tak! - žijeme? Jako šelma v rouše beránčím, která hloupá
toužila se pást ve stádu, protože ovce působí tak šťastné.
A nebo se od nich nelišíme? Pouze jsme vrženi
do očistce věčného bytí a nekonečné bolesti z něj
pramenícího? Získáváme, ztrácíme. Což ve skutečnosti znamená
jen o něco – i kdyby o stovky let – delší přežívání?
Za to vše, co jsem jako člověk spáchal, si to
zasloužím, Andreji, ale kde je tvá vina, která tě posadila na
kolotoč, co se nikdy – v měřítku, co nepatří vesmíru, jen
člověku – nezastaví?
Vím, že nic nemusí mít smysl... ale něco by
mohlo.
Vlasy, jejichž
barva se měnila s délkou od tmavě růžové po fialovou, se
opakovaně rozlily po černém povlečení postele a jako
nepřirozený, zářivý vodopád stékaly i přes její okraj až na
linoleum téměř věrohodně imitující tmavé dřevo. Jejich
majitel se v jakémsi vášnivém zápase proplétal se světlovlasým
mužem a nenechával na jeho těle ani kousek kůže, kterou
neochutnal rty, přičemž stejně chtivě se o něj otíral a žádal
si pozornost.
U nohou postele ležely jako nepotřebné hadry
jejich svršky. Celý byt toho o moc více nevlastnil, avšak nebyl
jen neosobním prostorem pro intimnější svazky, pouze majitel
stále odkládal zabydlování – jakoby toužil se vrátit jinam,
toužil po místě, které opustil –, až na něj nakonec zanevřel.
Na širokém parapetu okna stál velký hrnek špinavý od černého
čaje podložený blokem plným různorodých skic, vedle něj
několik tužek a per plnících se tuží, pod oknem ležel zavřený
notebook a v dalším prostoru se nacházel polštář s ne zcela
jasným orientálním vzorem, v kterém se ztrácely černé kaňky.
To vše osvětlovala žárovka houpající se bez
lustru na drátech.
A v té naprosté nevyváženosti bytí a nebytí se
zhroutila i nenaplňující slast a tělo fialovovlasého hluboko do
měkkých přikrývek. Nechal ze sebe svého milence vystoupit a
chvíli držel oči zavřené, než ucítil šimrání na podbřišku.
S pečlivostí urovnaná linie bílého prášku na jeho alabastrové
pleti, a pak ten typický pohyb, při čemž se skryl obličej
světlovlasého za clonou nedlouhých vlasů.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ napadlo od pohledu
mladšího chlapce, když se jeho společník položil na záda,
zažívajíc tu svou druhou – nebo snad první pravou? – extázi.
Natočil se na něj a otevřel oči, aby si jej prohlédl. Líbilo se
mu, jak moc má vystouplý ohryzek a o kolik působí větší s jeho
dvoumetrovou výškou, širokými rameny a svaly než mladík sám.
Miloval ten zřejmý a utajovaný nepoměr sil.
„Andrej...“
Přes tvář fialovovlasého se mihlo něco, co by
mohl být úšklebek, ale hned ten výraz zmizel, takže působil,
jako kdyby se ani neobjevil. Tak známé jméno, přestože velmi
typické, tak pro něj tolik let jedinečné, krásné a originální.
Vůně dětství a lidskosti.
Přesunul se, aby částečně na druhém ležel a
díval se do jeho spokojené tváře porostlé světlým strništěm.
Přejel mu prsty po bradě. Muž jej odehnal jako otravný hmyz,
protože pro tuhle chvíli už po něm nic nechtěl a to hlavně ne
něžností. Měl svou extázi, svůj svět...
„Jsem Kiril,“ zašeptal bezmyšlenkovitě mladík
jméno, které používal nejraději – i když zvažoval, zda ho
bude plýtvat pro někoho takového –, a na okamžik zaváhal, než
si zčesal své dlouhé vlasy na jednu stranu a nyní již bez
jakékoliv hry, vášně a touhy se zakousl do jeho krku, aby se
dostal ke krvi. Ochutnal, pevně svírajíc mužova ramena, aby se mu
nebránil, zvedl hlavu a vyplivl.
Stačil jeden pohyb a zlomil muži vaz.
Musel zemřít takhle, když k ničemu nebyl.
Kiril si znechuceně otřel rty od zkažené krve,
přičemž se posadil. Natáhl se pro bílou košili, aby si ji
přehodil přes ramena. Měl by se jít umýt, obléct a uklidit vše
nepotřebné (tedy tělo světlovlasého)...
„Andrej,“
šeptl si pro sebe místo toho, jakoby cítil na jazyku chuť dávno
zapomenutého jídla, na jehož vzhled, původ, vlastně cokoliv si
nebyl schopen tak najednou, v tu chvíli vzpomenout. A přece
vzpomínal intenzivně srdcem i celým svým tělem.
Neexistoval pro něj přirozenější cit – ba
dokonce nic mu vrozenějšího –, než úcta a láska, která se s
každým vysloveným písmenem toho jména vlévala do jeho žil.
Byla jako nejlahodnější krev, jako kdyby s tou náhlou vzpomínkou
mohl znovu poprvé sát od svého stvořitele a již navždy žít.
Natáhl se do mužových kalhot, které ležely na
zemi, a vytáhl sáček s drogou, co tam zbyl. Už dříve si všiml,
že na některé chemikálie reaguje velmi výrazně a že záleží,
co muži, z kterých získával více než jejich sémě, konzumují.
Ovlivňovalo to chuť. A právě po obsahu tohoto nevelkého sáčku
se nedala vypít ani kapka.
Nedokázal rozlišit, zda v tom byla zvědavost jako
taková, touha zjistit, zda jeho nesmrtelnost má hranice nebo
niterný chtíč po bolesti a konci, ale právě tento zázračný
bílý prášek mohl být nástrojem. Nemyslel si, že toho muže
vyhledal za tímto účelem, i když i jindy se mu stávalo, že
podvědomě dělal spoustu věcí, které si nemohl pro slib
přiznat, že dělat chce. A stávalo se mu to častěji, čím více
rostla jeho samota.
Čekal naprosto nicotnou chvíli – v porovnání s
tím, jak předpokládal, že dlouho bude jeho sok žít – a věděl,
že v tak krátké době nemůže nic očekávat; přece se nemohl
dočkat, mít v mysli cokoliv jiného, že nakonec dvojčata od něho
odešla a on se stěhoval z jednoho města do druhého, aby zabavil
alespoň část své mysli novými podněty, přičemž zůstával v
cizí zemi, kam odcestoval nejpravděpodobněji jen pro pocit
ublížení a neschopnost dovolit, aby to znovu byl Andrej, kdo jej
opustí. Musel odjet, přerušit kontakt – i když se tvářil
nadšeně a odhodlaně jen po dobu připodobnitelnou k mrknutí oka.
Zkusil se jednou vrátit, vše vyřešit, avšak
natolik jej miloval a tolik se bál, že by o něj mohl tímto
způsobem skutečně navždy přijít, že nedokázal nic. Měl plán
– zastřelit tu lidskou lůzu, co mu vzala Andreje, zmást stopy,
svést to na někoho jiného a nakonec být utěšitelem. Ale jeho
stvořitel by vše poznal a možná nikdy by mu to neodpustil.
Nechtěl riskovat. Odcestoval znovu do ciziny, aniž
by Andreje viděl a jen těžko hledal místo, kde se nebude cítit
tak osamělý.
Vzal trubičku, kterou měl stále světlovlasý v
prstech a otevřel sáček.
Nasátí jednou, poté druhou nosní dírkou. A téměř
okamžitě absolutní bolest.
Cítil cosi vedle toho a chvíli trvalo, než si
uvědomil, co to bylo.
Bál se, téměř zapomněl, co to znamená, ale
skutečně se bál. Přesto byl strach ze smrti ten jediný důvod,
proč nikdy nevyšel na slunce, když chtěl se vším skoncovat a
nebo zkoušet, co jeho tělo vše zvládne vydržet. A tento strach
ze ztráty vlastní nesmrtelnosti bolel snad ještě více, než tělo
do jehož krve se dostala neodstranitelná nečistota. Nedokázal
prožít extázi, co to mělo přinést a nedokázal se zbavit cizích
látek. Bylo to příliš koncentrované, příliš silné a
neústupné, aby dokázal víc, než se schoulit vedle mrtvoly.
Propadal do své bolesti, přičemž nevnímal nic
jiného. A pokud skutečně byl nesmrtelný, získal tak nekonečný
očistec.
Hnědovlasý muž zatáhl žaluzie a přes okno ještě
přetáhl silný černý závěs, než přešel ke dveřím, aby
zkontroloval, zda jsou skutečně zamknuté. Pohlédl na černou
rakev, která nyní stála přesně na místě, kde bývala postel a
sevřel rty, jakoby se snažil zabránit, aby jej ovládly jakékoliv
emoce.
Přišel po měsíci, možná i po delší době a
příliš toho nedokázal zachránit. Tělo muže už podléhalo
rozkladu a Kiril byl ve stavu, z něhož není lehké se dostat.
Pokud to vůbec bylo možné. Ležel vedle tlející mrtvoly jako
Julie, u jejíž rakve Romeo básní o kostlivci, co si ji drží ve
svém panství a zanechává ji i po smrti tak krásnou, protože si
ji vyvolil za nevěstu. A přesně takovým Kiril byl, ztělesněním
kontrastu smrti skutečné a zdánlivé.
Otevřel víko a zadíval se na jeho dokonale bílou
tvář bez sebemenší chyby.
Viděl spoustu
krásného a miloval nejednou i jiné tváře, protože byly živější,
méně dokonalé a hřály. Avšak Kirila důvěrně znal – viděl
ho růst, pamatoval si odstín jeho kůže a i teplo jeho lidské
náruče, když ještě býval člověkem. Ať byl hnědovlasý
kdekoliv a mohl mít cokoliv, ani Akira, ani nikdo jiný mu nemohl
dát pocit návratu
– nikdo pro něj nemohl být známější, intimnější, bližší
a vůbec ne více milovaný. Znal ho natolik, až pokaždé, když se
na něj díval, cítil absolutnost svých pocitů k němu. Slovy se
dalo vyjádřit, že pro něj znamenal celý jeho svět, že byl jeho
raison d'être
– ale vše to byly jen hloupé fráze v porovnání i s těmi
pocity z nejkratších okamžiků, co se objevily a zase zmizely, a
přece vyvolaly bouři, protože se týkaly právě Kirila.
Jeho dítěte a milence.
Jeho Kirila.
Přejel palcem po
chlapcových rtech a dlouze si povzdychl. Byla to pohádka o Sněhurce
zavřené ve skleněné rakvi i o Šípkové Růžence čekající na
prince a každý den krvavých polibků, co ji nedokáží probudit.
Nevěděl, koho se ptát,
kam se obrátit pro radu... stál před problémem, o němž si
nemyslel, že může nastat, protože ve chvíli, kdy sám měl
nakročeno toužit po konci, objevil se v jeho životě anděl,
jehož nyní nedokázal oživit.
Mohl jen doufat, že
pomalé ředění krve – nová a nová obměna, nakonec vyženou
nečistoty a odezní bolest, kterou to nádherné tělo sužuje... a
pokud odezní bolest, přestane být jeho mysl uzavřená a Kiril
znovu procitne.
Pak – zařekl se,
nehledě na to, co původně plánoval – už jej nikdy neopustí.
Opatrně si za ním vlezl
do rakve a objal jej, když zavřel víko. Cítil jeho vůni a bylo
to stejné jako s pohledem na něj, ba ještě intenzivnější. Mohl
nekonečně milovat smrtelníky, ale nedosahovalo to k lásce, která
pevně objímala celou jeho bytost ve věčnosti.
Po čase si Andrej začal
všímat, že některé dny se mladší pohnul – většinou jen
nepatrně a bez větší důležitosti, ale pokud prsty dokázal
vyhledat jeho kůži či vlasy a dotknout se jich, bylo to znamení,
že pod vší bolestí stále existuje čistá mysl, co se touží
probudit. Snad si i uvědomoval jeho přítomnost.
Opouštěl jej jen ve
chvíle, kdy chodil lovit, jakoby se obával, že nezastihne zlomový
okamžik toho všeho nebo promarní šanci v tu pravou chvíli jej
probudit. Avšak lovit musel chodit – nikoliv pro sebe, ale právě
pro něj. Aby poté, co mu nařízne tepny a nechá z nich vytékat
špatnou, příliš tmavou a bolestí naplněnou krev, mohl z
vlastních žil dát svou, novou... a opakovat to tak dlouho, dokud
se jed nezředí...
Dlouhé hodiny si ho jen
prohlížel.
Když Andrej stál vedle
rakve, Kiril ležel uvnitř na zádech, vlasy mu urovnal tak, aby
spadaly přes ramena na hruď – oblékl jej do černé košile a
tmavě fialových šatů, které jako jediné v pokoji našel, i když
mu dívčí oblečení na něm vždy přišlo příliš provokující
–, pokud ležel sním a objímal ho, neposedné prameny si našly
cestu i na mladíkovu tvář. Vždy mu je z ní odhrnul, aby se mohl
kochat tím, jak krásný Kiril je. Měl přirozeně klenuté černé
docela tenké obočí a dlouhé řasy, za zavřenými víčky se
skrýval svůdný kočičí pohled, který ne vždy prozrazoval, že
fialovovlasý dávno dospěl. Na rozdíl od jiných – v jejichž
společnosti se už před desítkami let pohyboval – nikdy se
nemusel příliš výrazně líčit, i když i teď měl oči
obtažené linkou a zdály se tak o něco méně šikmé, i
když pro jejich krásný mandlový tvar to podle Andreje nebylo
vůbec potřeba. Nos měl také japonský a rty ho dokonale
doplňovaly, takže nijak nevzbuzoval pozornost. Jejich barva nebyla
příliš výrazná, ale tvar by Andrej označil za přímo rozkošný.
Mladistvý, částečně ještě dětský. Jen upírská alabastrová
pleť dala výrazu jeho tváře tvrdost a také díky tomu o něco
zestárl. I přesto nevypadal, že by již oslavil dvacáté
narozeniny.
Avšak Andrej ho
nesledoval jen proto, aby se jím mohl kochat. Toužil postřehnout i
nepatrné zachvění jeho víček a doufal, že – když se něco
takového objevilo – bylo to znamením budoucího probuzení,
nikoliv silnějších bolestí. Stejně jako ty nepatrné pohyby
mohly být konec konců i křeče. Toho se bál.
Hladil jej něžně po na
jeho vkus příliš barevných vlasech a nebo hřbetech dlaní, aby
Kiril věděl, že je tam s ním. Objímal jej pevně a vnímal
dokonalost ladných křivek, jimiž oplýval od začátku svého
dospívání a nebyly vůbec dány jakousi pomyslnou mystikou upírů.
Vyčítal si, že ho kdy
nechal odjet.
Měl si ho držet u sebe,
nechat ho trpět blízkostí a přece absencí soustředění jen a
jen na něho, protože by to nejspíše bylo ohleduplnější, než
se oddělit vzdáleností několika stovek kilometrů a naprostým
mlčením. Když se vrátil zpátky do Japonska, neměl čekat, až
se mu objeví u dveří, místo toho jít za ním sám. A v žádném
případě ho bez jediného slova neměl nechat znovu odjet! Vzdálit
se, ztratit a hledat kořeny, o kterých ani Andrej nevěděl, že
takové má.
Tak by Kirila měl pod
dohledem. Díval by se na jeho trápení. Ale nikdy by jej nenechal
propadnout sebezničujícím sklonům.
Podzim se rychle
přehoupl v zimu. Sychravou, krutou a bílou. Takovou, jakou Andrej
naposledy zažíval v době, když byl smrtelný. A jestliže tehdy
beznadějně hledal svůj smysl život, teď ztrácel víru, že mu
skutečně zůstane.
a hele nová povídka :D to je milé překvapení, už jsem na něco nového čekal :) já sice povídky o upírech většinou moc nečtu, ale tohle je minimálně zajímavé, uvidíme jak se to vyvine... V skrytu duše jsem sice nečetl, ale psala jsi, že to není nutné, no, možná mě to k tomu později inspiruje :D
OdpovědětVymazatKroketa
No, také se sobě divím, že jsem se nakonec vrátila k upírským povídkám... ale možná mi to i jistým způsobem chybělo. A teď když už se trochu odplavila ta nechuť způsobená Stmíváním, doufám, že mi to všichni nepoplivou jen pro upírské téma. xD
VymazatTohle je tak krásné. Jsem až překvapená, jak rychle jsem si Kirila zamilovala.
OdpovědětVymazatManami
No, Kirila si musí každý zamilovat, je to úžasná bytost! ;)
VymazatKirila jsem si ŽelGackt nikdy moc neoblíbila, neb byl na mne příliš bezcitný. Nejsem tedy jedna z těch, kdo by mu skláněl poklony, ale o to víc.... ty víš o mé platonické lásce k tomu muži, co není reálný a kdyby byl, nechtěj vědět - Andrej! Andrejka... - jak já miluji tohle oslovení pro něho. Andrejka... a jeho slabost pro to dítě. Chápu, je to více, než láska...
OdpovědětVymazatPrvní scéna - fantastická, s tím mužem, co tam dlouho nepobyl, ale užila jsem si to celé tak mírumilovně. I tu jeho smrt... bylo to klidné, tak běžné, zlomit vaz jako nalít víno a upít. Neobvykle přirozené... Zmínka o dvojčatech mne potěšila :3 Vzpomínám na ně ráda... dvojčata ^^
Na Kirila si budu muset znovu zvykat... nevím, zda mu přeji dobré, či zlé... Nezaslouží si to dobré, za co... Štěstí mu nepřeji, sama šťastná nejsem a protivý se mi štěstí jiných, Andrej mi odpust.
Omlouvám se za tak dlouhou prodlevu ve čtení, vymlouvat se nebudu na nic.
Další díl čeká... :3
Děkuji za čtení, drahá D-sama. :)
Nemusíš se omlouvat, jak jsem řekla, je to každého věc. Ale jsem ráda, že ses vrátila ;)
VymazatJinak... možná se více sžiješ s Kirilem v druhé části příběhu, i když - možná ti celkově nesedne, jaká je bytost. Nu, Andreje tam je plno, toho si užiješ a snad tě příliš nezklame, protože to není pan dokonalý, jak se mohlo zdát v Odi et Amo.