...aneb Pár řádků drobného filozofování
Včera, když jsem tak ležela v posteli, jsem si říkala, za kolik věcí bych měla poděkovat. Ležela jsem v posteli, vybavovala jsem si pokoj, co jsem měla na kolejích v Podolí a úplně žasla nad tím, jak byl dobrý a nadprůměrný a jak mi spadl do klína bez mého přičinění... a že spolubydlící byla také dobrá. A ne, nebylo to tím, že teď bych s bytem byla nespokojená nebo jsem nerada bydlela s Nex - jsem ráda a jsou to další věci, za které musím poděkovat. Prostě...
Zdá se to jako hloupá fráze těch optimistů, že máš děkovat za každý další den a za všechny věci, co tě potkaly. Hmm... není to každý další den a ani všechny věci, ale opravdu je spousta věcí, které se dějí, a člověk by za ně měl děkovat. Je to tak, že těch věcí nemusí být více, než těch druhých/špatných, ale o to více je pak třeba za ně děkovat - protože tu jsou.
Jen náš problém, že jejich cenu si uvědomíme, až je ztratíme.
A tak jsem si před spaním dělala výčet toho, za co bych všechno měla děkovat a bylo to lepší než počítat ovečky.
A tolikrát jsem zažila, že když dneska vyslovím, že nikdy nebudu děkovat za "každý další den", pak přijde něco, co mne to naučí. Ale dokud chci, aby přišlo... tak to nepřijde.
Jediné, za co skutečně nemůžu poděkovat, je za každý další den, že žiju. A nemůžu zdravit slunce, protože ho nemám ráda.
Myslím, že pro mou existenci je nutné, abych milovala, a stejně tak nutné nenávidět. Je to stejně neobjevné prohlášení jako to o děkování, ale já jsem přímo ubíjena tím, když jsou věci "nijaké". A nejvíce mne bolí, když se z "nějakých" stanou "nijaké".
Možná proto tolik věci, které mne obklopují, nemám ráda - počínajíc lidstvem a konče... kde vlastně?
Od lidí vzdálených k blízkým. Je to vlastně hodně zvláštní, že přestože se stavím do té pozice a nemám jedinou omluvu pro něj, ke svému otci asi nenávist jako takovou necítím. To horoucněji nesnáším sebe. Ale v tomhle případě to nikdy nemůže být "striktně nějaké", vždy to je "dvojnějaké" až "dvojnějaké a nijaké".
Žádné komentáře:
Okomentovat