Ten měsíc tě neoslavuje...

... říká, že jsi debil.
...aneb Souhrn dnů minulých.

->  název článku reaguje na můj status ze včerejška na FB:

Tak jsem vyšla na balkón a úplně mne osvítilo... On vlastně měsíc - to kolco na obloze - několik dní v každém měsíci oslavuje Durcenwe, protože se vypodobní do písmene D. (Asi mi už ta matika leze na mozek, že?)

 V sobotu jsem si vyrobila hentai-chapadlo na přívěšek, protože jsem se chtěla nějak zaměstnat, když na mne pomalu ale jistě šla špatná nálada. Podařilo se, přišla až dnes.

V neděli jsem viděla nějaké televizní zpracování povídek o lásce od slavných našich autorů. Teda celý jsem viděla jen jeden příběh. O spisovateli. Nehledě na děj, trochu jsem se v tom poznávala. Také mám nějakou citovou poruchu. Podle mne je to tím, že spisovatelé píší o pocitech, které nejsou pro většinu populace reálné - a když prožívají tak "intenzivní pocity", pak reálný svět je neukojuje a jsou k němu lhostejní.
Jenže... nejsem spisovatel. Nemám tolik financí, abych si odjela na chatu psát a ani kamaráda s chatou, v které by  mi nechal 16-tiletou whisky a uzené maso. :)

V pondělí jsem jela na byt v Olomouci a na opravný termín zápočtu z algebry... a zjistila jsem, že ho mám. Takže jsem se čtyři dny učila a nakonec jsem to zatím nepotřebovala.
A neučila jsem se analýzu... a dnešní zkouška nebyla úspěšná. Asi tak.

I nadále mne rozčilují lidé.
Tři osoby (ale s různou intenzitou) v téhle chvíli a dá se to shrnout do dvou bodů:
- Více, než když nekomentují ti noví, mi vadí, když nečtou ti staří.
- Ztráta zájmu a ignorace.
- Žijí - v kontrastu s mým přežíváním.
Ale už nebudu hystericky si někoho mazat z FB, psát mu nebo dělat jiné hlouposti (provokujíce "spor", díky němuž by se našlo "řešení"), prostě se smiřuji s nijakostí... Tolik se toho nezmění - jednoduše všechno, co chci sdílet, hodím na tumblr, všechno, co chci říct, řeknu tady, a pro objetí stejně chodím za Josifem (proto jsem ho vykrmila v skoro šestikilového macka).

Dávala jsem si na FB status o tom, jak by pro mne a mou budoucnost bylo výhodné, kdybych se smířila s tím, že mé psaní nemá cenu. Je tu pro mne, nemá světový význam - přestat psát nedokážu, jen změnit ten pohled.
Dostala jsem komentář, který obsahoval slovo "ponížení". Já vlastně takhle zahnaná v rohu se už jen ponižuji tím, že říkám, že v něm jsem. A samozřejmě zesměšňuji pokusy se z rohu dostat.
Kdybych psaní brala za bezcenné, neubližovalo by mi, že je tak brané ostatními, že nikdy nikam nedospěje a nestane se "důležité"... a pokládala bych pak věci, co musím dělat, za důležitější. A více bych na nich lpěla, protože by skutečně pro mne "neexistovala cesta".

Nevím, zda jsem vám se už dávala tyhle fotky, tak je kdyžtak zopakuju...

Když jsem uklízela, Dima si našla tašku

Učení s Josifem

Včera, když jsem se česala, vypadlo mi několik vlasů a společně s tím, jak mi připadají poslední dobou řídké, přišla má "pěstitelská" snaha asi vniveč. Kdybych nemusela chodit mezi lidi - a nechtěla působit alespoň minimálně, že skutečně zlobr nejsem - tak si je znovu ostřihám. Dokud mi nenarostou dlouhé, husté a fialové.
Ještě předvánoční fotka v koupelně na bytě, podařilo se mi, že vypadají, že sahají pod tričko a jsou delší xD Mám je ještě trochu vlhké, takže působí, že je jich ještě méně.

Protože jsem se na zkoušku musela slušně obléct, tak jsem si nemohla vzít koncertové tričko... a že "sváteční" mám jedině trička s výstřihem, měla jsem výstřih. Když jednou mám výstřih, všichni se dívají... nesnáším svou ženskost.

A doprovázel mne ze zkoušky kus cesty na byt spolužák, s kterým jsem se nikdy předtím nebavila. Začínám být sociální?

Asi se mi vrací nemoc.
I když jsem na bytě, kde je teplo, asi mi prostě není souzeno nosit jedny kalhoty a jedno triko. Štěstí, že jsem před Vánocemi a přes vánoce (kvůli nemoci mi nechutnalo nebo jsem rovnou nemohla) trochu zhubla, protože alespoň se mi lépe vrství oblečení (a vlezu se do starého).
Možná jsem skutečně neměla v sobotu vozit to dřevo. A nebo nevím...

Tenhle post...
http://ohmydirengrey.tumblr.com/post/72538075189/teenlifewasnotthebomb-from-vices-mini
(Mimojiné - viděla jsem i ten dokument, je na youtube)
Není to pravda - "člověk umírá sám", ti, co mu pak donesou kytky, přijdou a litují, až už tu není. Jen jedna osoba se třese neustálou starostí...

Začínám být alergická na Sherlocka, Hobita, Supernatural, Avengers a tu další věc s tou modrou budkou - Doctor Who. Je to móda, která bohužel vytlačila starou dobrou "vizuálnost". Otravuje mne to. A k tomu mi to pokořenila jedna z těch tří osob (viz. výše)... takže tak.
Plavu proti proudu.

Všimli jste si, jak je brzo tma? A jak pozdě se rozednívá? Ještě kdyby byl sníh... hned bych měla dobrou náladu.
Já většinou po tom, kdy roztaje sníh a začíná jaro, mívám deprese. A teď tu ani sníh vlastně nebyl... a začíná jaro. Tak jak to má vypadat?
Čekám na sníh. Často jsem si říkala, že "vydržím" do sněhu... ale většinou, když je sníh, nemám myšlenky "nevydržet". Protože je sníh a tma. Je dobře.