Obléhání Čókódži

Anotace: Tak jsem si četla asi před týdnem o "démonovi"* Šibatovi a zatoužila jsem si něco krátkého o něm napsat. 

Obléhání Čókódži

Každý den se musíme rozhodovat a každé z těchto rozhodnutí je životně důležité.

Rok 1570, provincie Ómi, Japonsko.

Asi čtyřicetiletý muž v plné samurajské zbroji, vazal Ody Nobunagy, Šibata Katsuie scházel na nádvoří hradu Čókódži, kde z důvodu nevzbuzení pozornosti stáli v téměř absolutní tmě nastoupení jeho vojáci. Čtyři stovky mužů, jejichž osudy tížily jeho bedra, protože jako každý velitel rozhodoval o jejich životech, nejen o tom svém.

Selhal, když nedokázal zabránit svým protivníkům z rodu Rokkaku a oni zničili akvadukty přivádějící vodu do pevnosti. Váhy se naklonily a zdálo se možné jen dvojí řešení – umřít žízní či přijmout porážku.

Pro něj by to znamenalo smrt v obou případech. Kdyby kapituloval, jednalo by se o sepukku. Jako samuraj byl připraven zemřít každý den svého života, nebál se a jeho mysl byla čirá. Avšak věděl, že ne všichni vojáci dospěli této klidné filozofie. A on sám nemohl být naprosto klidný, pokud by si připustil, že zklamal svého pána.

Dny plynuly.

Udělal vše možné, co bylo v jeho silách a v jeho mysli, aby udržel mezi hradní posádkou dobrou morálku a nepřítele v domnění, že jejich výhodnou pozici obránců pevnosti nenarušil. Divoké výpady, které vzápětí stahoval, plnily svůj účel, přestože přinášely riziko.

Ale nepřála mu štěstěna, když se druhá strana, co držela své pozice kolem pevnosti, dozvěděla o tom, jak moc je posádka Čókódži žíznivá. Mohl jen předpokládat, co se stalo. Snad při jednom z výpadů, pro které se Šibata rozhodl, byl kdokoliv zajat a – tak prostě – zažádal o vodu, žíznivě pil a rozdrtil tak masku přetvářky a klamu svého velitele, až z ní zbyl jen vyschlý prach.

Potvrzení dřívějšího předpokladu dávala Jošitakovi a Jošisukemu z rodu Rokkaku takovou převahu, že posádce pevnosti zanikla jakákoliv naděje. Nyní hradby nepřinášely bezpečí a výhodu ve střetu dvou armád. Byly vězením a Čókódži budoucím hrobem. Nemnoho dní a vojáci ztratí veškerou sílu, mnozí zemřou a zbytek nebude schopný pevnost ubránit.

A tak nezbývalo, než se znovu rozhodnout.

Šibata Katsuie stál před svými muži a v posledních okamžicích zvažoval svá budoucí slova, přičemž pohlížel na tři zbylé nádoby s vodou, které nemohly vystačit na déle – pro tolik mužů – než jeden další den.

Všichni je viděli a v pohledu na ně poznávali svůj osud.

Stiskl pevně v prstech kopí a promluvil: „Raději rychlou smrt v bitvě než pomalou smrt žízní.“ A s tím jediným úderem zbraní roztříštil nádoby a nechal beznaděj jediného dalšího dne se vsakovat do země.

Nyní museli bojovat, nejen protože velitel vydal rozkaz, ale aby se zachránili – nyní to nebylo jen rozhodnutí jediného muže, ale touha žít každého z nich.

___

* všimli jste si, že většina velitelů ze Sengoku éry jsou nazýváni oni/démoni? 

Vlastně Šibata Katsuie si tuhle přezdívku vysloužil právě při téhle bitvě, protože - pokud mé zdroje neklamou (což občas naleznu nějaké nepřesnosti a někdy i zcela se vylučující informace, když přejdu od jedné knihy k jiné) - se z obléhání dostal a rozprášil armádu rodu Rokkaku.