Vepíšu v tvou krev - kapitola pátá

Trochu narychlo, měla jsem to hotové už chvíli, ale chtěla jsem tam přidat ještě dvě scény, nakonec jsem si je rozmyslela (nakonec je pro vás lepší, když je nevybalím hned)... a pořádně jsem neměla moc čas si to po sobě přečíst, takže možná tam nějaké chyby/nesrovnalosti zbyly.

Děkuji za komentář k předchozí kapitole Kroketovi. 

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

5. kapitola

Široký, bytelný stůl v nevelké jídelně městského bytu byl prostřen pro šest lidí. Aby se tam všechny talíře s příbory a skleničkami vešly, chyběla na něm květina, která stála opodál na příborníku společně s lampou. Uprostřed na bílém ubruse vyšívaném modrými kvítky, které ladily s výmalbou stěn, byla nachystaná porcelánová mísa s polévkou, vedle níž ležela naběračka. Slunce se svými podzimními slabými paprsky opíralo do nádobí a budilo dojem hřejivosti, přestože za okny foukal silný vítr.

Ivan Ivanovič otevřel dveře do bytu a pustil nejprve hnědovlasého chlapce polo-asijského původu dovnitř, než za nimi zavřel. Přivítat je přišel jen Cyril s přátelským úsměvem. „Už jsem se nemohl dočkat,“ poznamenal a na první pohled docela hladově zakroužil kolem nich, než se vrátil zpátky do pokoje, v kterém seděl nejstarší Krasin a tvářil se nepřívětivě. Jeho žena na jednom z křesílek vyšívala.

Andrej Alexejevič slušně pozdravil. A přestože si byl jistý svým vybraným chováním, cítil se nesvůj. Věděl, že rodina ho pozvala na oběd z donucení okolnostmi.

Slyšel rozhovor, který předchozího večera vedl jeho vychovatel s upírem. Kuchařka onemocněla, avšak monsieur Canet nejevil vůbec žádný zájem se postarat o chlapcovu stravu, natožpak o její zdraví. Pronesl s naprostým klidem, že Andrej dělá poslední dobou jen problémy a jinými slovy se u nastalého problému nezastavil. Poté z domu odešel a zanechal Krasina, aby vše vyřešil, jak uzná za vhodné. A ten nejspíše příliš možností neměl. Chlapec skutečně už se několik dnů slušně nenajedl, což mohlo mít po jeho nemoci fatální následky.

Avšak Andreje ani v sebemenším nenapadlo, že si jej nakonec vychovatel pozve k sobě domů na oběd. Pronesl to obvyklým nesmlouvavým způsobem. A tak hnědovlasý nyní stál rozpačitě mezi dveřmi a cítil se jako vetřelec, kterým skutečně byl.

Ani prostá snaha trochu kontrolovat situaci, kterou předvedl vychovatel, když ho představil svému otci a matce, se nejevila jako příliš nápomocná. Nejstarší Krasin ho od pohledu nesnášel a opovrhoval jím. Žena naopak téměř nezvedla pohled od vyšívání, byla typickým příkladem člověka, který mladíka neviděl. A Andrej Alexejevič naprosto neměl tušení, na jaké téma s nimi zapříst rozhovor.

Tudíž se posadil, kam mu Ivan Ivanovič naznačil a zůstal mlčky, snažíc se na svou přítomnost příliš neupozorňovat, aby nepopudil starého muže naproti sobě – nikdy by si tohle místo sám nevybral – ještě více.

Trochu se vyčasilo, když se z kuchyně na okamžik vytrhla Jelizaveta Jevgeněvna a přivítala se s ním decentním polibkem na čelo, přičemž se skutečně zaujatě optala na jeho zdraví. Andrej Alexejevič ji několika slovy přesvědčil, že je v pořádku, přestože někde hluboko zatoužil, aby nebyl a ona se o něj i nadále starala. Podvědomě vnímal, že se mezi nimi utvořilo pouto a chtěl ho opatrovat a vytříbit, aby se z něj stal skutečný vztah – pokud ne matky se synem, tak alespoň dvou přátel.

Mezitím vším se proplétal Cyril a zdálo se, že nemá stání. Byl hodně energický a rozverný. I když se snažil tvářit zaujatě a do rysů se mu dostávala trocha zloby, občas na Andreje – jako kdyby na to vše zapomněl – spiklenecky mrkl. První zdání, že je tolik hladový opadlo – nebo se spíše odsunulo, protože hladový přirozeně před obědem byl – a nyní se již jeho aktivita dala přesně specifikovat, byt cíleně a systematicky prohledával. „Opravdu nemáte ponětí, kam mohlo zapadnout?“ zeptal se rodiny, avšak nikdo se mu ani neobtěžoval odpovědět.

„To to nepočká po obědě?“ ozval se nejstarší Krasin rusky, přestože jeho syn mluvil ve francouzštině, a jeho otázka si nežádala odpověď, ale přísně zakazovala jakoukoliv námitku.

Hnědovlasý si muže rychle prohlédl, byl rád, že Ivan Ivanovič se svému otci podobá jen umírněně, taková autorita ho děsila. Myslel si, že muž má averzi jen vůči němu, a proto se necítil dobře v jeho přítomnosti, ale k rodině se nejstarší Krasin nechoval o nic vřeleji.

Cyril si ovšem jen povzdychl a posadil se vedle Andreje Alexejeviče, jako kdyby si mužovu výtku vůbec nebral. „Kdybys tu náhodou viděl malé kovové kolečko, zachránil bys mi život, ztratilo se mi ze sady na rýsování,“ naklonil se k němu, když mu vysvětloval situaci a schválně mluvil tišeji, jako kdyby tím ne-chtěl popudit svého otce.

Hnědovlasý mladík se bezděky rozhlédl. Byl by příliš velký šťastlivec, kdyby našel, co druhý nemohl. Než stihl cokoliv odpovědět, zavolala je Jelizaveta Jevgeněvna k jídlu. Andrej čekal, až se všichni posadí, a poté zaujal své – zbylé – místo.

U stolu panovalo ticho přerušované jen zvukem příborů, který – jako ve vychované společnosti – byl tichý, téměř žádný. Hnědovlasý mladík ještě více znervózněl, protože to bylo poprvé, co jedl mezi tolika lidmi a cítil se nesvůj, že by se mohl zachovat nevhodně. Avšak pokud se tak stalo, nikdo na to neupozorňoval.

„A co vlastně teď děláte, Rilko?“ zeptal se Ivan Ivanovič svého bratra a kupodivu použil ruštinu stejně jako jeho otec předtím. Andrej ho již dlouho neslyšel mluvit jejich mateřštinou, o to krásnější se mu zdála.

Mladší muž polkl polévku a olízl si rty. „Pořád strojní součástky,“ odpověděl, „pracujeme na tom, co nám zadají. Avšak slyšel jsem, že se začneme více věnovat zbraním. Je napjatá doba.“ Odmlčel se a podíval na svého otce. „Možná bych měl... se přihlásit do služby,“ začátek věty pronesl ještě s rozvahou, zbytek zadrmolil, jako kdyby ani nechtěl, aby ho starší slyšel.

„Bojovat za Francouze,“ odfrkl si nejstarší Krasin a odsunul talíř s polévkou, jako kdyby ho přešla veškerá chuť.

Jelizaveta Jevgeněvna zakroutila hlavou. „Ne při jídle,“ napomenula je. Bylo cítit čisté a těžké napětí mezi ní a nejstarším z mužů, zdálo se, že svou snachu nemá příliš v lásce – to ostatně nikoho na první pohled. Byl nevrlý a zatvrzelý, jako muži v jeho letech bývají, pokud se jich dožijí.

„Ženy stroje samozřejmě nezajímají,“ poznamenal Cyril a mávl nad tím rukou. „Ani válka.“

„Zatímco chlapci jsou vždy do všeho hrrr,“ oplatila mu kousavě. Zdálo se, že rozhodně se nenechá nikým krotit. Byla to silná a hrdá žena, toho si hnědovlasý dávno všiml. Svého muže držela zkrátka, že si nedovolil nic k nynějšímu tématu říct. Dál jedl a stejně jako Andrej nezvedal hlavu.

„A vy, Andreji, slyšeli jsme, že máte rád knížky – syn pro vás pravidelně oprašuje ty z naší knihovny,“ promluvila na něj matka jeho vychovatele a nepatrně se usmála. Nebylo v tom nic jiného, než že toužila odvést řeč jinam. „Jen se mi zdá, že se na svůj věk topíte v příliš hlubokých myšlenkách... kolik, že vám je, čtrnáct?“

Hnědovlasý zakroutil hlavou. „Brzy sedmnáct,“ odpověděl a cítil na sobě pohledy ostatních. „Ale je pravda, že mám raději knihy, jejichž přečtení...“ zarazil se, jak to měl říct, aby to znělo na úrovni, „potřebuje plnou pozornost čtenáře.“

„Z toho, myslím, vyrostete,“ reagovala na to žena lehce pobaveně, „víte, až budete mít spoustu svých starostí, raději si najdete knihy, u kterých si můžete odpočinout.“

„A nebo na knihy zapomeneš úplně,“ vložil se do jejich rozhovoru energicky Cyril. „Nikdo ještě nepostihl tuhle dobu a člověka v ní žijící.“

„To si myslí všichni lidé ve svých dobách,“ oponoval mu jeho starší bratr, „s tím, jak dlouho trvá napsání a vytištění knihy, se není čemu divit. Navíc – lépe se doba hodnotí v pohledu nazpátek, než-li v jejím rozkvětu.“

Andrej Alexejevič byl znovu vystrčen z rozhovoru, ale nestěžoval si, líbilo se mu, jak volnou, trochu škádlivou a přece hlubokou a filozofickou diskuzi dokázali bratři u jídla vést. Popravdě nikdy neviděl svého vychovatele tolik uvolněného, zdál se to být jiný muž, i když občas – jakoby si snad vzpomněl na svou masku – se zatvářil nepřístupně a to hlavně u témat svobody a volnomyšlenkářství. Nakonec se ovšem i s Cyrilem shodli, že život musí mít svůj řád.

A s tím vlastně oběd skončil.

Nejmladšímu z nich se nechtělo vůbec zpátky, ale na druhou stranu si s každým pohledem na staré rodiče připadal víc a víc nevítaný. Měli nejspíše rádi svůj klid a uzavřenost vlastní rodiny. Bůh ví, jak by jej přijali, kdyby nebyl alespoň z části Rus.

Jelizaveta Jevgeněvna jej vzala do kuchyně z dosahu všech a posadila ke stolu. „Chtěl bys mi pomoci s nádobím?“ zeptala se a dala ohřívat na kamna vodu, aby neumývala ve studené. Andrej nerozhodně pokrčil rameny – nevěděl, co se po něm bude chtít. „Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale jsi opravdu zvláštní chlapec,“ začala po chvíli. „Něco na tobě je a já stále nevím co...“ usmála se. Narozdíl od jiných, kteří mluvili o jeho původu, ona svá slova nemyslela zle.

Upřela na něj své modré oči, kterými dokázala pohlédnout až do duše, avšak vyrušil ji příchozí Cyril, který přinášel nádobí, co zůstalo na stole.

„Jaktože mu tykáš?“ zeptala se žena šeptem mladšího muže. Byla nesmírně všímavá.

„Neříkej to Ivanovi, ale jednou jsem tady s Andrejem posnídal,“ odpověděl ji Cyril popravdě a mrkl spiklenecky na hnědovlasého. „Dostal ode mne čokoládu na uzdravení, vidíš, jak mu prospěla, také jsem léčitel.“

Za odměnu byl přetáhnut hadrou, i když žena měla na tváři úsměv, který byl upřímný, přestože zvláštně tvrdý. „Víš, že s vašim otcem málokdy vyjdu, ale neměl by ses hrnout do služby...“ povzdechla si, jako kdyby viděla mnohem víc než zbylé dvě osoby v místnosti. Znovu to narušilo dobrou náladu, která tam panovala.

Hnědovlasý cítil, že v té chvíli by tam neměl být, a nejspíše jeho tichý nádech donutil ženu s mladíkem, aby zanechali vážných pohledů. „Propustíme ho až po dezertu, co říkáš, Rilko?“ zeptala se a dostalo se jí souhlasu. Nejspíše oba nebyli spokojeni s tím, jaký řád Andrej má.

Loudal se ulicemi, protože se mu nechtěl do Canetova domu zpátky. Snažil se vstřebat a pochopit pocity, které vůči Krasinovým měl. Přestože k němu staří rodičové nebyli vlídní a žena s ním u stolu vedla rozhovor jen z jakési slušnosti, přičemž jí ani za dlouhé povídání nestál, tak mladší manželský pár a Cyril se stali – pokud to bylo možné – jeho přáteli. Dalo by se říct, že mu nabídli teplo domova a rodinou náruč – něco Andrejem nikdy nepoznaného. Nechtělo se mu od nich odcházet, z jejich života vyzařovala taková energie, že i kdyby hnědovlasý posbíral všechnu, co existovala v tom jeho, nenaplnil by jí ani jednu z pomyslných stovek nádob, co u nich přetékaly v jediném dnu.

A bylo to zároveň i úplně jiné štěstí než s Raoulem. Pokud ovšem tomu, co zažíval s Raoulem se dalo štěstí říkat. Dával mu pocit svobody, ale v tom nemuselo být vůbec nic hřejivého a uspokojujícího.

Cyril ho kousek doprovodil, protože prý měl tu samou cestu a on ho nemohl odmítnout, protože sám by nejspíše zabloudil a drožku si nechtěl najímat. Rozhovor jim ovšem vázl, když byli sami a Andrej si silně uvědomoval, že vlastně nemá dost vědomostí, aby se s ním mohl bavit. Nemyslel si, že mezi ním a druhým – dělilo je šest let – bude taková propast naprosto jiných zájmů. Přestože to hnědovlasého zajímalo, nedokázal ani přijít na správnou otázku ohledně toho, co vlastně přesně nejmladší Krasin dělá. A tak většinu cesty mlčeli.

Přesto se na něj plavovlasý dál mile usmíval a dokonce, když se loučili, mu bratrsky položil ruku na rameno a stejně jako předtím Jelizaveta Jevgeněvna ho požádal, aby na sebe dával pozor. Poté se vydal svým směrem – jak ho sám označil – k madame Claudine.

Hnědovlasého zajímalo i tohle. Kdo byla madame Claudine? A tak ho doprovodil pohledem, jako kdyby to mohl z jeho zad vyčíst. Avšak ten zvláštní úsměv na Cyrilových rtech to nevysvětlilo. Tak mu nezbylo, než to nechat být.

Andrej Alexejevič si ani nevšiml jak, ale začalo se stmívat. Ztratil se v myšlenkách a o to víc pak musel spěchat, protože nechtěl nebýt v Canetově domě, když se upír probudí. Už dávno se vzdal představy, že si ho tentokrát všimne, jen to bylo další z nepsaných pravidel. Monsieur Canet nesměl být konfrontován s tím, že Andrej nepobýval celé dny v domě. Dokud to dělal za jeho zády, nežádalo si to žádné tresty, ale hnědovlasý vytušil, že nyní by mohlo.

Ale co nechtěl, když už skoro byl v jejich ulici, uslyšel známé písknutí a na povel se zastavil. Rozhlédl se a váhavě vydal za Raoulem. Několik desítek kroků, co je dělilo, si vyčítal, jak lehce se nechal přilákat. Jako kdyby skutečně byl jeho poslušným zvířátkem. Příště by mohl alespoň okamžik počkat než přiběhne na zavolání.

Trochu znejistěl, když si všiml výrazu v Raoulově tváři – měl tmavé, téměř úplně černé oči, i když možná ztratily svou modrou barvu jen pod špatným světlem pouliční lampy. „Kdes s tím svým vychovatelem byl?“ zeptal se a zatáhl ho hrubě do výklenku, kde na ně nebylo vůbec vidět. Přitiskl ho nekompromisně ke zdi a díval se mu zblízka do tváře, přičemž mu na ni rozrušeně dýchal.

„Na obědě u jeho rodiny,“ odpověděl Andrej Alexejevič. Nerozuměl tomu, proč je druhý rozčílený.

„Zítra ve čtyři na mne počkáš tady, André,“ zavrčel a pustil ho, „uvidíme, jak jsi oddaný naší věci.“ S tím si opovržlivě odplivl na zem a s rukou v kapse hodně obnošeného kabátu se vydal pryč.

Celý další den se Andrej Alexejevič nedokázal na nic soustředit. Nasnídal se štrúdlu, který mu Jelizaveta Jevgeněvna zabalila sebou a uvařil si k němu čaj. Sice si stále nebyl jistý v kuchyni, ale uvědomoval si, že s přístupem monsieura Caneta k jeho stravování je zbytečné doufat v náhradu kuchařky někým jiným. Tedy po dobu její nemoci bylo potřeba alespoň částečně si osvojit práce, které ho nikdo nenaučil, ale bez nichž se nemohl obejít. Cítil se jako malé neschopné dítě a přemýšlel, jestli vždy byl takový. Jako zrůdný chlapec zastával různé práce, ale odvykl si jim, až je úplně zapomněl. A těžko se mu rozpomínalo.

Nelíbila se mu vlastní neschopnost a závislost na lidech, kteří jej obklopovali. Zjistil, že nehledě na to, jak se cítí nechtěný, nedokázal by utéct, protože pro něj bylo těžké si byť jen představit, že by se o sebe dokázal postarat. A uvědomoval si, že celý život s ním žil někdo, kdo na něj dával pozor.

Zatímco Raoul se jevil jako vůdce, přestože měl téměř totožný věk, dokázal rozhodovat a zabezpečit ostatní. Andrej Alexejevič viděl jejich skrýš na poklady, kde měli nějaké mince a lup, co zatím neprodali. Byl to jiný přístup k životu, než vedl hnědovlasý, o mnoho dravější a plný touhy přežít, probojovat se dál.

Když Andrej Alexejevič nervózně těkal myšlenkami, občas k němu zabloudila otázka, proč vlastně někdo jako Raoul si ho všiml. Mohl by znovu snít o tom, jakým se stane, aby si pozornost svého kamaráda udržel, ale těžká situace – bez kuchařky –, v které byl a nedokázal se o sebe postarat, ho vyléčila z přeceňování sebe sama. Nedokázal se ze dne na den stát mistrem v starání se o své blaho. Ještě více než potřeboval pozornost druhých, musel se o něj někdo starat. Alespoň tehdy, po deseti letech soužití s upírem.

Měl pocit, jako kdyby monsieur Canet úplně potlačil jeho dobrou krev po otci a zničil muže mnoha ctností, kterým se mohl stát. Jako sirotek si alespoň v dospívání otce vysnil, když jeho matka byla padlých mravů. Ale mohlo to být úplně jinak – mohl ji tenkrát jeho otec znásilnit – ti, kdo o tom věděli, už byli mrtví nebo příliš daleko, aby Andrejovi cokoliv osvětlili. Přesto v něm bouřila zlost na upíra.

Odvlekl ho z domoviny a stvořil z něj neschopnou nicku!

Ivan Ivanovič si jeho neklidu všiml, ale nejspíše jej považoval za projev starosti o kuchařku a bojácnosti z nové situace, tudíž mu dokonce řekl několik konejšivých slov. Avšak nezůstal s ním dlouho, protože se právě za ženou, která u Caneta sloužila, chtěl zastavit, aby vyzvěděl, jak je to s její nemocí a kdy se bude schopna vrátit do práce.

A tak poslední hodinu, než měl jít ven, strávil Andrej Alexejevič sám. Vyrazil – jak se dalo předpokládat – dřív, ale to ani o vteřinu nezmenšilo jeho čekání, ba naopak. Přešlapoval na rohu ulice a snažil si ukrátit čas sledováním okolí, ale zrovna v tu hodinu se kolem něj nic zajímavého nedělo. Tak nakonec jen vyhlížel Raoula a chvílemi se sám sobě za to vysmíval.

Černovlasý přišel v doprovodu jednoho dalšího mladíka. Vlasy měl světlejší než on, ale jeho pleť byla opálená a tvářil se přístupněji, než ostatní z party, které Andrej doposud potkal. Usmíval se na něj a trochu zvědavě si ho prohlížel. „Jsem Laurent,“ představil se a natáhl k hnědovlasému ruku, avšak Raoul mu ji prudkým pohybem srazil a zasyčel: „Už jsem ti říkal, že je to André, netřeba se tímhle zdržovat.“

Podíval se na oba tvrdým pohledem – jako kdyby jej stále něco hnětlo –, poté pokračoval v chůzi dál ulici. Obě ruce měl v kapsách a rozhlížel se po domech, přestože šel docela rychlým krokem. Andrej Alexejevič ho beze slov následoval, stejně jako i třetí mladík, i když ten si stále prohlížel křížence, s kterým mu nebylo dovoleno se seznámit.

Prošli čtyři další ulice a zastavili se až na konci páté. „Všimni si tohodle místa, André, kdyby se cokoliv pokazilo, tady se setkáme,“ utrousil a sám si prohlédl dům s výraznou fasádou. Než pokračoval v chůzi.

„A...“ začal Andrej Alexejevič, ovšem důrazné psst jeho otázky zastavilo.

Brzy se dostali k širší třídě, avšak hnědovlasý si byl jistý, že se tam dalo dojít mnohem rychleji – jako kdyby mezi ulicemi schválně bloudili. Raoul se otočil na Laurenta a pokývl mu, poté vzal Andreje kolem ramen a vedl ho dál. „Pamatuješ si místo, kam máš v případě potíží běžet?“ zeptal se šeptem, avšak dříve než mu druhý odpověděl, odstrčil ho tak, že narazil do kolem procházejícího muže.

„Co si to, ty spratku, dovoluješ?!“ vyhrkl ten a začal se prohledávat, zda má peníze a vše cenné u sebe a ta chátra ho neokradl. Nakonec tím – v rozporu se svou snahou nestát se obětí – naopak jasně ukázal, kde svá bohatství skrývá.

„Ale to jste vy, pane, vrazil do něj,“ protáhl drze Raoul a postavil se mezi ně. Andrej se pomalu sesbíral ze země. „Takovej slušnej pán by se měl mejmu kamarádovi omluvit, není-liž pravda?“ provokoval dál černovlasý, čímž na sebe upoutal veškerou pozornost, jak toho muže, tak i několika lidí na ulici.

Monsieur ho chytil pod krkem. „Abych tě, ty neřáde...“

„Abyste mne co?“

Zdálo se, jako kdyby muže v jeho pohledu něco překvapilo a vyděsilo. Pustil jeho límec a otřepal ruku. „S takovou chátrou se špinit nebudu,“ vyplivl, poté se vydal pryč. Vůbec si nevšiml, že ho mezitím Laurent okradl a stejně tak nikdo jiný z přihlížejících, ani Andrej.

„Co se...“

Raoul zakroutil hlavou a vydal se dál. Prosmýkl se mezi dvěma muži, co stáli o kus dál. Hnědovlasý ho došel právě ve chvíli, kdy se v místech, které opustili, strhl hluk, jak si dotyční všimli, že jim chybí peníze a rozběhli se za nimi. „Víš, kam máš jít,“ otočil se na něj Raoul ještě předtím, než se sám rozběhl na druhou stranu.

Andrejovi chvíli trvalo, ale vzpamatoval se v čas, byl to strach, který brzy donutil jeho nohy běžet a vedl ho tím správným směrem. I ti dva dotyční okradení se rozdělili. Naštěstí cesta, kterou předtím s Raoulem šel, byla dost složitá a dlouhá, aby svého pronásledovatele setřásl. Nejspíše mu to za tu námahu nestálo.

Když hnědovlasý k domu přiběhl, už tam na něj čekal Laurent. Přešel k němu – když se nakláněl dopředu a držel za stehna nad koleny, aby se vydýchal – a poplácal ho pochvalně po rameni. „Na poprvé to nebylo špatné,“ utrousil, poté ho zavedl na stranu, aby tolik nebudili pozornost.

Andrejovi postupně docházelo, co se stalo. Nevyčítal jim, že kradli, ale myslel si, že ho na to napřed upozorní. I když to by nejspíše byl stejně váhavý jako tehdy v zahradě a celé to pokazil. „Díky,“ zašeptal, protože nevěděl, co jiného říct a narovnal se. Stále se ještě po nemoci necítil na běh – vlastně to ani nikdy předtím – a měl pocit, jako kdyby se z toho měl rozkašlat, naštěstí se mu to dařilo držet v sobě.

Vzhlédl k domu, v jehož oknech se odráželo zapadající slunce a otřel si pot z čela. „A Raoul?“

„Určitě za chvíli doběhne, jen jsem si všiml, že na jeho straně byl strážník, tak to musí vzít větší oklikou,“ odpověděl Laurent klidně a zívl. „Můžeš jít, pokud na něj nechceš čekat,“ pokrčil pak rameny.

Andrej Alexejevič zaváhal – skutečně mohl jít, protože žádný lup pro ně neměl, takže ani žádnou cenu; ale chtěl být alespoň okamžik s Raoulem sám. Tohle nebylo, co si představoval, když se s ním měl setkat. Samozřejmě, musel se zapojit do života jejich bandy, ale rozhodně se nespokojí s tím, že se s černovlasým uvidí jen tehdy, když budou společně krást.

Zůstal stát na místě. Měl by to být Raoul, kdo mu řekne, aby šel domů. Navíc se o něj bál a to se ještě více vystupňovalo, když se setmělo a on stále nebyl s nimi. „Možná to vzal jinudy,“ zkonstatoval nakonec Laurent. „Půjdeme do doupěte, co říkáš?“

Hnědovlasý nervózně popošlápl, ale nakonec zakroutil hlavou. „Půjdu domů.“

„Mohls už předtím,“ utrousil jen druhý a vydal se pryč, nechávajíc ho za sebou bez jediného zájmu. Zanedlouho Andrejovi zmizel z dohledu. Ten se jen posadil na nízkou zídku u domu a zůstal tam čekat, zda se Raoul neobjeví.

Po dalších dvou hodinách to také vzdal. Nejspíše skutečně šel rovnou do doupěte.

Když se vracel, potkal se ve dveřích domu s monsieurem Canetem, který se na něj zamračil. „Nemáš dovoleno chodit ven v noci,“ utrousil ten a obešel ho. Andrej Alexejevič věděl, že jde na lov a už se nadechoval, aby se mohl zeptat, zda může jít s ním, ale dříve než to stihl, přišla odpověď: „V žádném případě.“

A tak zůstal sám v celém domě. Zklamaný z toho dne.

Několik dní o sobě vůbec nedal Raoul vědět, nebyl nikde k nalezení, stejně jako nikdo jiný z jeho party. Andrej se bál, že se mu skutečně něco stalo, nebo že na něj úplně zapomenul, protože se při krádeži neosvědčil. Jediným, co naplnilo jeho dny, byla přítomnost Jelizavety Jevgeněvny, která po tom všem dočasně nahradila kuchařku. Dávala na něj pozor a na rozdíl od staré služebné si s ním i povídala. Zdálo se, že ji tolik tato práce posluhovačky nevadí, protože ji zastávala právě pro Andreje, kterého z nějakého důvodu brala za svého. Jako kdyby jí nahrazoval dítě, které nikdy neměla. Starala se o něj jako o vlastního.

Bohužel na rozdíl od staré služebné v domě byla jen několik málo hodin – hodinu ráno, poté další tři kolem oběda. Ivan Ivanovič chodil stále většinou dopoledne, někdy zůstával přes oběd a pokud Andrej Alexejevič dával pozor, učil ho i v odpoledních hodinách, to dokonce býval uvolněnější a také si s ním – nejspíše pod vlivem své manželky – povídal, i když dosti omezeně. Zásadně se vyhýbal dlouhému filozofování, které ho Andrej předtím viděl vést s bratrem, a všemu, co se týkalo upíra.

Hnědovlasý mladík nemohl říct, že by se jeho dny nedaly snést. Byly mnohem zábavnější než dříve a on se cítil šťastný, jen mu chyběl Raoul. A pokud by ho už nikdy neměl vidět, měl pocit, že by se zbláznil.

Nakonec se rozhodl, že se sám za ním vydá a nejlepší místo mu připadalo to jejich doupě. Mnohem lepší, než se na něj ptát v domě, kde bydlel. Pochopil, že tam příliš času netráví. Teple se oblékl a vyrazil. Už několikátý den padaly ojedinělé sněhové vločky, ale země nebyla promrzlá, aby na ní zůstávaly. Sníh si zatím své místo ve městě nenašel.

Andrej Alexejevič měl nakonec štěstí, když si ho všiml Gilbert, jak přešlapuje před domem a váhá, zda se má sám vydat dovnitř. „Co tu chceš?“ obořil se na něj.

„Přišel jsem za Raoulem,“ odpověděl pevně hnědovlasý, i když si vůbec nebyl jistý, zda neměl volit jiný tón.

Starší zabručel, ale nakonec se rozhlédl a odtáhl dřevo, které chránilo průlez do chodby pro služebnictvo. Andrej Alexejevič šel první a byla to tak nejhorší cesta po schodech, jakou zažil, protože ho šimral celou cestu neznámem na krku dech druhého, kterému patřil docela nepříjemný odér.

Dveře nebyly dovřené, tudíž mohl hned projít.

V místnosti u kamen seděla dvojice mladíků, které neznal, domyslel si, že je to Jean a Fabrice, hráli šachy s otlučenýma figurkami a dělili se o jednu dýmku, kterou si měnili mezi tahy. Ani k němu nezvedli pohled. V Andrejovi hrklo, jak si uvědomil, že možná sám padl do pasti, kterou mu Gilbert nachystal.

Avšak ten zavřel dveře a zadělal je nahrubo přibitou zástrčkou, která sloužila místo rozbitého zámku. Poté se vydal z pokoje pryč – vzal si z místnosti jednu svíci, aby viděl na cestu – a ohlédl se po Andrejovi, zda ho následuje. Zaklepal na dveře skoro na konci chodby a opatrně je pootevřel. „Přišel za tebou ten šikmookej,“ oznámil do pokoje.

„Ať vejde,“ ozvalo se, s čímž Gilbert ustoupil od dveří a vydal se pryč. Andrej Alexejevič opatrně vešel do pokoje a zavřel za sebou. Cítil se nesvůj z tónu, jakým Raoul promluvil. V místnosti bylo teplo, protože se v ní také topilo. Avšak na rozdíl od jiných pokojů naprostá tma, protože se nikdo neobtěžoval tam zapálit byť jen jedinou svíci. Několikrát nervózně popošlápl, než se ozvalo cinkání kovu a nakonec sirka zažehla plamen ve stolní svítilně.

Raoul seděl v křesle k němu zády a nevypadal, že by hodlal pro svou návštěvu udělat víc, než co už udělal. Andrej nejistě obešel nábytek tak, aby mu viděl do tváře a trochu se zajíkl. Nezarazila ho tolik podlitina, co měl pod okem, jako spíše pohled jeho očí. Byly naprosto vyprahlé jakékoliv jiskry a podle kruhů kolem nich několik nocí nespal.

Pár dlouhých okamžiků se navzájem pozorovali, než mu Raoul ukázal, aby k němu přistoupil a Andrej ho bezděčně poslechl, přičemž si klekl k jeho křeslu, aby se nad ním netyčil. Černovlasý se tomu usmál, ale pouze rty, nikoliv očima a ani duší.

„Stalo se něco?“

Raoul přestal mezi prsty žmoulat jeho stužku, kterou mu předtím odcizil a položil mu prst na rty. Zaujatě si ho prohlížel, jako kdyby musel o mnohém přemýšlet, než si pro sebe kývl. Stáhl ruce, aby si stužku mohl uvázat znovu kolem zápěstí, poté si je položil do klína. „Něco po tobě chci,“ řekl.

Andrej Alexejevič poznal, že má možnost odmítnout, ale zároveň věděl, že pokud by ji využil, už by se nikdy nesměl vrátit. Všechno to bylo v tónu, jakým Raoul mluvil. Jakási konečná slova a rozhodnutí, které v ten den musí přijít.

Pomalu kývl.

Raoul si ho vytáhl na klín a začal se hrubě vpíjet do jeho rtů, jak se v nich snažil zapomenout na vše, co jej tolik zasáhlo. Stáhl mu stuhu z vlasů a zabořil do nich prsty. Andrejovi několik okamžiků trvalo, než si na vší jeho vášeň zvykl a začal spolupracovat. Bříška prstů opíral o jeho tvář, druhou rukou se držel opěradla křesla, aby měl nějaký pevný bod ve vesmíru, který se mu pro všechny intenzivní pocity, co se probouzely v jeho těle, točil.

Když se od sebe na okamžik odtáhli, Raoul svému společníkovi nedovolil, aby ho dál líbal. Místo toho jej nepatrně odstrčil a rozepnul si kalhoty. Poté vzal jednu jeho roku a položil si ji do rozkroku. Až tehdy si ho znovu přitáhl k polibku, přičemž ho učil, jak má rád, když se mu někdo věnuje.

Andrejovi bušilo divoce srdce a trochu chvěly dlaně a prsty. Byl si jistý, že to – co dělali – je mnohem méně přípustné, než jejich předchozí polibky. Přestože jej nikdo nevedl k víře v Boha, věděl, že proti němu právě hřeší.

Avšak ty nepatrné steny, které Raoulovi unikaly do jeho rtů, ho zbavovali pochyb, že by v tom chtěl pokračovat. Cítil, jak mu pod prsty tvrdne a mohutní.

Černovlasý znovu přerušil polibek a zadíval se do Andrejových tmavých očí. „Klekni si mi mezi stehna,“ pobídl ho, přičemž palcem volné ruky přejel po jeho od polibků naběhlých rtech. Roztáhl více nohy, aby tam měl Andrej dost místa, a přejel si dlaní po své chloubě, jak mu ji přímo před obličejem nabízel. „Vezmi ho do pusy,“ pobídl.

Mandlové oči nechápavě hodnotily situaci, avšak nakonec se nepatrně přiblížil. Ani jednou rukou se Raoula nedotýkal, avšak nyní docela nejistě znovu svou pravačku položil na místo, kde byla celou dobu předtím. Jako kdyby to mohlo stačit.

„Do pusy,“ zopakoval Raoul.

Andrej Alexejevič zavřel oči a v jediném okamžiku si dokázal vybavit všechny aspekty, proč mu něco takového přišlo nemyslitelné a odporné. Druhý ho trochu zatahal za vlasy, jak si ho k sobě přitahoval a začínal být nervózní, že ho chlapec neposlechne. Hnědovlasému se zadrhl dech, když se dotkl rty pokožky takového místa. Zhluboka se nadechl, než nakonec se vším přemáháním otevřel pusu a nechal ho do ní vklouznout.

Překvapeně otevřel oči a vzhlédl na Raoula, když uslyšel spokojený výdech a díky tomu na okamžik mohl spatřit, jak se jeho tvář stáhla v tak úžasný uvolněný výraz, jakého si Andrej nikdy nemyslel, že by mohl být druhý schopný.

Málem přeslechl, když mu starší radil, jak má pokračovat. Ale nakonec udělal přesně to, co se po něm chtělo, přestože se mu ta zvláštní chuť v ústech nelíbila a stejně tak ho nebyl schopen vzít příliš hluboko do úst. I tak stejně jako nikdy předtím, mu nevadila vůně kůže druhého a být na takovém místě pro něj nebylo tolik nesnesitelné, jak si myslel, že bude. A nejspíše by bylo, kdyby neklečel mezi stehny právě Raoulovi.

Držel pevně semklé rty kolem penisu druhého mladíka a nechával ho pronikat do svých úst, i když mnohem lépe se cítil, když je opouštěl, přestože v takových chvílích se věnoval jen koštování jeho špičky a plně si mohl užívat tu chuť na jazyku.

Soustřeďoval se na něžné prsty ve vlasech, tiché steny, které černovlasému pronikaly přes rty, když si je zrovna neskousával a ještě tišší pobízení, aby nepřestával. Jen decentně se mu vybízel a chvílemi se zachvěl, snad jak chtěl dostat víc, ale musel se přemáhat, aby si o to rázně neřekl.

Andrej Alexejevič se zalkl, když mu druhý vyvrcholil do úst a automaticky se odtáhl. Část pokl, zbytek vyplivl a rozkašlal se, přičemž mu šly slzy do očí.

Raoul chvíli jen tiše seděl, než na něj shlédl. Upravil si kalhoty, poté k němu natáhl ruku. „Pojď sem,“ pobídl ho a znovu si ho vytáhl do klína. Otřel mu jakoby starostlivě zbytky svého sperma ze rtů a pousmál se na něj, tentokrát i očima. „Nebylo to tak hrozné,“ zašeptal a objal ho pažemi, přičemž si ho k sobě více přitáhl. „Bylo?“

Andrej Alexejevič zakroutil hlavou, líbilo se mu v jeho náručí, nechtěl, aby jej pouštěl. „Tohle je... někomu podržet,“ došlo mu.

Černovlasý zabořil obličej do jeho vlasů a nasál jejich vůni. „Hmm,“ zabručel souhlasně, pobavilo jej to. Bylo mu dávno jasné, že chlapec nemá vůbec žádné zkušenosti kromě těch, které do něj sám Raoul stihl vepsat. Nechápal, proč ho tedy ten Canet ve svém domě má, ale pro tu chvíli to nebylo vůbec důležité. „Jen ta první část,“ šeptl, „potom jsi mi kouřil.“

Další výraz, kterému by Andrej nerozuměl. Možná ani ve své mateřštině. Stále ještě na jazyku cítil Raoulovu chuť, tudíž nemohl nepochopit. „Proč jsi... se tak dlouho... skrýval?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Nepodařilo se ti utéct?“

„Podařilo. Ale už jsem řekl, že se o tom nechci bavit.“

Andrej Alexejevič věděl, že pokud by mluvil dál, sám by se připravil o tu hřejivou náruč, tak kývl a více se k němu přitiskl. Přinášelo mu to neuvěřitelně příjemný pocit bezpečí a klidu, když mu byl tak blízko. Nechtěl se toho vzdávat.

Jeho vlastní vzrušení vyvolané polibky, dávno opadlo.

Raoul se natáhl k lampě a uhasil její plamen. Zůstali společně ve tmě místnosti, přičemž starší Andreje i nadále držel v náručí, s jediným rozdílem, že si o jeho rameno opřel čelo a zůstal nehybný a tichý.

Hnědovlasý věděl, že se mu něco muselo stát, ale snad ještě více než u svého původu, neměl možnost se dopátrat pravdy.

[další kapitola]