[ff SnK] Zítra tě políbí jiná

Fandom: Shingeki no kyojin

Postavy: Erwin Smith (Erwin Schmied), Levi (Lars Ackermann)

Omezení: 18+

Poznámka: Alternativní vesmír - rok 1943 Hitlerova elitní škola. Trochu navazuje s tímto, vlastně je to sex, který se mi do tamté povídky nevlezl, ale já si ho stejně toužila napsat. Vím, že Marlene Dietrich nebyla proHitlerovská, ale píseň (její překlad čerpám odsud) použitá pro tuhle povídku se jednoduše hodila.

viz. pinterest

Zítra tě políbí jiná

Černovlasý mladík přešel ke gramofonu a několikrát zatočil kličkou, než očistil jehlu a dal ji do správného žlábku na desce. Chvíli ji jen sledoval, jak se točí – natolik rychle, že nebylo možné přečíst nápis na ní, žádná Marlene Dietrich a žádný okolní svět –, než začala hrát hudba. Přesunul váhu z jedné nohy na druhou, pak se otočil a pohlédl na světlovlasého muže v uniformě, který stál u likérníku a nalíval si levou rukou německou whisky do nízké sklenice.

„Neptej se mně, proč odcházím,“ zarecitoval společně s ženou černovlasý a přešel k muži, aby ho jednou rukou objal a čelem se opřel do jeho ramena, když v jakémsi tanečním popudu znovu přešlápl z jedné nohy na druhou. Svedl druhého k pohybu a ten se s ním vydal dál od stolu. Zvládal to vše, kouřit cigaretu, popíjet whisky stejnou, jednou – jedinou – zdravou rukou v černé kožené rukavici a pohupovat se do rytmu společně s mladším.

Ten šeptal vybrané verše písně a snad nikdy nepůsobil tak klidně, mírumilovně a spokojeně. Světlovlasý učitel ho měl možnost vidět tolikrát, jak plní jemu zadané úkoly s naprostou lhostejností, ačkoliv to byly ty nejohavnější či nejtěžší nutnosti, aby se z něj stal dobrý voják wehrmachtu, ale bylo to na hony vzdálené tomu, jaký byl teď. Nyní se jevil přesný opak absence pocitů.

„Mohu ti jedině říct: Milovala jsem tě. To nejkrásnější v životě jsem ti chtěla dát. Jen se mě na to neptej, neptej se proč. Neptej se, proč pláču. Neptej se proč.“ Šeptal to s takovou naléhavostí, s jakou se na staršího muže tiskl a zarýval prsty do jeho uniformy. „Rozcházíme se, zítra tě políbí jiná.“

Černovlasý zvedl pohled a postavil se na špičky, co mu jeho černé, dokonale naleštěné holínky dovolovaly, aby mohl vtisknout polibek na ty krásné, přísné rty dokonalého muže, s kterým trávil svůj poslední večer, než pojede na frontu. Zůstal se jednou rukou dotýkat jeho tváře, přestože se odtáhl a dál pohupoval v rytmu pomalé písně. Dotýkal se vzoru, který byl jeho přesvědčením. Pro něj vše dělal. Dokonalý árijec, ve svět takových věřil. Pokud ne v Říši a Führera, tak ve své učitele, Erwina Schmieda, o jehož pochybnostech nevěděl a ani nemohl.

Nechal svou dlaň klesnout po jeho tváři a krku zpátky na hruď, aby se znovu jen čelem opřel o jeho rameno a několik dalších okamžiků si užíval písně, která snad říkala vše o nich dvou. Odcházel a nemusel se vrátit.

I kdyby se vrátil, nechával za sebou navždy školní léta, v kterých mohl kvést tento tajný a příliš nebezpečný vztah… a zítra Erwina políbí jiná.

Gramofon se začal točit naprázdno a chrčet. Přestali se hýbat a jen stáli u sebe, Erwin popotáhl z cigarety a zapil kouř whisky. „Larsi,“ oslovil mladíka a počkal, až se na něj podívá, aby mu nabídl skleničku. Ten ji přijal, napil se a doufal, že cestou odsud nepotká nikoho, kdo by z něj alkohol ucítil, protože wehrmacht měl zakázané se opíjet.

I když mu to mohlo být ukradené s tím, co se právě mělo mezi ním a jeho učitelem odehrát.

Schmied mu zvedl bradu palcem, aby od něj držel dál cigaretu, i když i tak její horkost mohl Ackermann cítit na tváři. Vzrušovalo ho to společně s upřeným pohledem nebesky modrých očí. Patřily tomu nejčestnějšímu z mužů, který dokázal pro své přesvědčení obětovat každého, přesně tak, jak správný muž měl být schopen.

A Lars Ackermann se nenáviděl za to, že právě pro něj herr Schmied udělal výjimku. Jeho neudal, přestože věděl o nečistém původu. Pamatoval si jeho židovskou matku a možná i tušil ono prokleté hebrejské jméno Levi, které měl mladík zapsané v dobře ztraceném rodném listě.

Žádný Němec neměl tak krásné rysy jako Erwin, žádný z nich, nikdo nebyl úplně čistým árijcem jako on. Mladík sledoval každý detail jeho tváře, a přestože si je všechny již dávno vypálil do paměti, dělal to znovu, aby měl skutečně jistotu, že nikdy nezapomene.

Nevěděl, jak dlouho bude ještě žít. Každý den se mohlo přijít na to, že se do Říše nehodil. Nebo jen prostě mohl zemřít na frontě. Přesto chtěl mít jistotu na věčnost, že jeho tvář nikdy nezapomene.

Vůdce pro něj nic neznamenal – vším byl Erwin Schmied.

Světlovlasý muž popotáhl z cigarety, a když palcem v rukavici přejížděl po Larsových nedočkavých rtech, vyfoukl mu do tváře kouř. Mladík se jemně zachvěl a pustil prst do svých úst, aby ho mohl skousnout. Přivřel oči jako šelma a zesílil stisk zubů.

Mužovy rty se tomu usmály, přesto se mu podařilo prst stáhnout a s jakousi povýšeností jeho genetické urozenosti si vzal od černovlasého zpátky sklenici. Vrátil se ke stolu, aby ji tam položil. Uhasil nedopalek jen proto, aby si mohl zapálit další cigaretu ze stříbrné tabatěrky.

Ackermann si mezitím sundal sako uniformy a přehodil ho přes okraj židle, než se vrátil ke gramofonu a vypnul ho. Otočil se na muže, co ho pozoroval a bez jakéhokoliv studu pokračoval ve svlékání. Urovnal holínky u nohou židle, složil na ni kalhoty a odložil si kravatu.

Starší muž se mezitím posadil na křeslo u krbu a pokračoval jakoby nezaujatě v kouření.

Černovlasý ve svlékání dál nepokračoval. Vydal se v nazelenalé košili, spodním prádle a ponožkách k druhému, aby si klekl k jeho nohám. Nevnímal nepříjemné pocity, kdy jeho kostnatá kolena tlačila do dřevěné, ne zcela hladké podlahy. Bříšky prstů přejel po vyleštěných holínkách, které měli stejnou barvu jako jeho vlasy a chvíli si Erwina prohlížel, než si dlaně položil na jeho kolena a vetřel se více mezi ně celým svým mladým, drobnější i když svalnatým tělem.

Schmied popotáhl z cigarety, než znovu vyfoukl kouř na mladíka. Pohodlně se usadil a nepatrně mu pokývl.

Lars mu odepl pásek, který měl přes uniformu, poté začal rozepínat i ji, aby se dostal k jeho kalhotám. Nedočkavě a vzrušeně si skousl ret, když se tak stalo a on konečně se přes všechny vrstvy látky dostal k části těla své modly, po které v tu chvíli nejvíce toužil.

Naslinil si rty, vzal ho do ruky a ochutnal. Přivřel oči, přestože pohled věnoval Erwinově tváři, a nechal ho proniknout do svých úst.

Muž přidržel cigaretu mezi rty a pohladil Ackermanna levou rukou po vlasech. Po chvíli cigaretu odložil do popelníku a za pomoci zubů si rukavici sundal, aby mladíka mohl zatahat za havraní prameny a zvrátit mu hlavu dozadu. Tvrdě ho políbil na rty, přičemž se ochutnal.

Černovlasý ho objal kolem krku a nechal se vytáhnout do jeho klína, aniž by přerušili polibek. Nechával vášnivě plenit své rty a s každým dalším okamžikem si byl vědom toho, jak jeho tělo touží dostat víc. Nechal se odstrčit jen na tak dlouho, aby se starší muž mohl zbavit saka své uniformy a pod košilí schované dřevěné protézy, co mu nahrazovala pravou ruku.

Když znovu stáli naproti sobě u křesla, Lars ještě nižší bez bot, se musel opravdu natahovat pro každý polibek, protože muži jako Erwin se nikdy před ničím nesklonili. Ani před láskou. Ale i přesto si užíval dlaň, která prsty hnětla jeho hýždě a pokradmu si nacházela cestu k vstupu do jeho těla.

Koštoval Schmiedovy rty, dokud byl schopen vydržet to napětí, které cítil v těle. Poté se poddajně otočil a sám se nastavil na křeslo, aby k němu měl jeho učitel přístup. Lokty se opřel o zadní opěradlo a prohnul se v zádech.

Erwin si plivnul na prsty a začal si ho připravovat. Nikdy se s tím příliš nezdržoval, protože i v jeho slabinách tepala touha.

Mladík se zapřel do křesla a více prohnul v zádech, když se do něj muž v uniformě naváděl, aby tak nahradil jeho chybějící ruku, kterou by si ho pevně držel.

Skousl polstrování křesla, aby nevydal ani hlásku, když jeho tělo dostalo, po čem nedočkavě toužilo. Umělecká, přesto mužná a silná dlaň Schmieda sjela po jeho boku, než jej pevně uchopila, aby se mu již více nemohl vzdalovat. Černovlasý mladík se prohnul dozadu, aby se více natiskl na tělo muže za ním a zaklonil hlavu.

Umíral a byl znovu kříšen těmi kousavými polibky, co útočily na citlivou kůži jeho krku a ramen. Nakonec ho donutily, aby nedočkavě a lacině se vybídl k mnohem hlubšímu a více devastujícímu plenění.

Křeslo pod přírazem zavrzalo a posunulo se.

Lars snad dokonce až zakňučel, když teplá náruč jeho učitele se na okamžik vzdálila a Erwin se zavrčením přisunul kus neposlušného nábytku úplně ke krbu, aby ho o něj zapřel a mohl se vrátit za svým milencem. Znovu si do něj našel cestu a tentokrát už by jej nic nepřinutilo, aby přerušil, co započal.

Mladík vycházel každému jeho přírazu vstříc, přestože se pod ním kroutil slastí smíšenou s bolestí. Chvílemi se tiskl na tělo za ním, jindy naopak se zapíral o křeslo nebo zarýval nehty do kamenného obložení krbu. A to hlavně tehdy, když bezradně a zcela zničeně skousával látku opěradla, aby nevydal ani hlásku a nevykřičel do světa, kolik rozkoše mu chvíle s jeho učitelem přináší.

A když už nedokázal pojmout víc, naprosto zničený se zhroutil do křesla a udýchaný sledoval ztělesněnou dokonalost, jak si ho spokojeně prohlíží.

Nemohl být více šťastný, než právě v tu chvíli.

Přivřel oči a otřel si pot z čela. Dával chvíli svým roztřeseným kolenům, než bude schopen se znovu postavit. Měl by se vrátit na ubikace, a pak ráno dát sbohem tomu krásnému životu na elitní Hitlerově škole. Ale místo toho jen prosil o několik dalších okamžiků s herr Schmiedem.

Ten se posadil na okraj křesla vedle něj a schoval do kalhot své mužství. Vypadal znovu tak nedotčený a čistý, zdálo se, že mohl zhřešit s těmi nejlacinějšími, a přece zůstával nedotknutelným vzorem.

Ackermann se odvážil a objal ho kolem pasu, přičemž se přitiskl na jeho záda. Ničí zpocená košile nevoněla tolik jako právě ta Erwinova. Dovolil si zavřít oči a užíval si další chvíle štěstí. Rty se přitiskl k Schmiedovu krku a mazlil se s ním snažíc nezanechat na něm jedinou stopu, ačkoliv ho toužil označit, že je pouze jeho. Aby každá jiná věděla…

Erwin položil zdravou – jedinou – dlaň na ty mladíkovy, co ho držely kolem pasu a pevně je sevřel. „Vrať se za mnou, Larsi,“ zašeptal a natočil na něj tvář. „Slib mi, že se za mnou vrátíš.“

Černovlasý nedokázal přijmout tak hloupá slova od svého učitele, už vůbec na ně odpovědět. Chtěl se vrátit, ale bohužel již nyní nebylo kam. Oba si to museli uvědomovat.

Místo, aby černovlasý sliboval, co nebylo možné splnit, natáhl se pro polibek. A byl vtažen do pevného objetí, které mu jednoruký muž mohl nabídnout. Už v tom nebylo tolik touhy, když se nyní líbali. Ale citu stále tolik.

„Drž se,“ upozornil ho Schmied, když se i s ním zvedal a mohl ho držet jen jednou rukou za hýždě. Nesl si ho do nerozestlaného lože.

Černovlasý se na něj podíval pochybovačnýma šedýma očima, když byl položen na postel.

„Vrátím tě národu,“ ujistil jej starší, „ale chci alespoň ochutnat, jaké by to bylo, kdybych nemusel.“ Znovu ho objímal a usínal s hlavou položenou na jeho hrudi, i když to bylo tolik nebezpečné a skutečně spát mu nebylo dovoleno.

Píseň skončila,

to tys mi ji zpíval.

U posledního tónu,

mi bylo po tobě tak smutno.

Píseň skončila,

melodie dozněly.

Z hudby se nevrátí nic nazpět.

Ozvěna jen z lásky.