Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

neděle 16. listopadu 2014

Zvířetem z klece - kapitola čtrnáctá

Čtrnáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.
Přeji příjemnou četbu!
Sice s malým několika-hodinovým zpožděním, ale přece jen dnes a to jsem včera vydala krátkou povídku. Musím se pochválit, vzhledem k tomu, že tahle kapitola patří k těm delším (alespoň za poslední dobu).
Příští kapitola by měla být včas - neplánuji nic, co by ji mělo zdržet - a bude... no, taková divoká, řekla bych.
Chválím komentující Seiriel, Kroketu, Vlarisu a Manami ;) a rozumím tomu, že někteří jiní komentující mlčí, protože jsou na mne trochu naštvaní za tu přestávku ve vydávání, snad se "odrazí". Mám ráda komentáře. 

ZVÍŘETEM Z KLECE
"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 
(Bratři Grimmové – Locika)

14. kapitola - Rány a polibky


Jakmile se za Levim zavřely dveře, Mike zvedl tázavě obočí a několikrát to zopakoval, jak se snažil Erwina donutit mu na to něco říct, když ten mlčel a jen se spokojeně usmíval. „Co chceš slyšet?“ prohodil nakonec ten, byl po Leviho návštěvě rozhodně v lepší náladě než předtím.
„Nějak jste se rozjeli…“ okomentoval bodře Mike, co zjistil, „cítím ve vzduchu, že byla ruka v rukávě!“ Znovu tím svým podivným způsobem několikrát nadzvedl obočí a pro jeho dlouhou ofinu to spíše působilo, jako když briardovi sedne na nos moucha a on se jí snaží zbavit.
„Tak to bys měl zajít k nosnímu,“ prohodil Smith, i když se vlastně nebylo čím chlubit. To, že se zatím ještě ani nepolíbili, mu nechtěl říkat. Vlastně to mohlo být poprvé, kdyby Zachariáš Leviho nevyrušil. Erwin se z toho cítil ještě více frustrovaný, protože s polibkem by jejich vztah byl konečně jasný. Teď se stále pohybovali na hranici přátelství a Smith váhal, zda se do toho opřít. Potřeboval, aby to za něj vyřešil Levi, protože nechtěl jako starý kmet zneužít jeho mladictví.
„Nepovídej!“ zasmál se Mike, nevěřil mu, a posadil se na židli, kde předtím seděl Ackerman. „Ale stejně být tebou bych si na něj dal pozor…“
„Pořád si o mně voláte s Nilem a řešíte můj milostný život? Jak dvě ženušky si vyměňujete drby? Štěstí, že do toho nezapojujete Marii, protože skutečně poslední, co chci slyšet, jsou věty plné podpory od ní.“ Zakroutil hlavou nad tou představou. „Znám ji… možná lépe než vy dva dohromady, o to je to horší… vystrojila by nám svatbu… a pozvala na ni mou matku.“
Druhý muž se začal smát. „Nebo by tě donutila, abys jí Leviho aspoň představil… a podle toho, co jsem o tvé matce slyšel, by… to bylo rozhodně zajímavé setkání. Vzal bych si k němu popkorn.“
Smith mu věnoval nepěkný pohled. „Přišel jsi prudit? A dělat si z lazara dobrý den?“
„Taky bys na mne mohl být milejší, když jsem ti tak dlouho dělal druhou – tu hodnější – maminku,“ zatvářil se dotčeně druhý muž. „Chci ti dát tohle,“ vytáhl z kapsy od košile obálku, a protože nechtěl Erwina konfrontovat z jeho nemohoucností, vytáhl z ní pozvánku sám. „Budeme se s Nanabou brát!“
„Vezmu si taky šaty, až půjdeš k oltáři jako nevěsta!“ byla Erwinova první reakce. Samozřejmě, že to oběma moc přál. I když to byl už druhý jeho nejlepší přítel, který se ženil dříve než on. Štěstí, že nejlepších přátel už více neměl.

Reiner pozdravil Karzajovu rodinu, která si přišla pro Kristu, aby ji prozatím – s povolením jejího otce, který mohl být jen rád, že se chtějí postarat o ni i o její dítě – ubytovali u sebe, než se rozhodne, kdy bude svatba, a mladí začnou bydlet v novém. Připadal si nepatřičně, když tam tak stál mezi snědými cizinci, a nehodil se mezi ně nejen vzhledem, ale hlavně jako odmítnutý nápadník, kterým ve skutečnosti nebyl, ale nikoho o tom – bez přiznání své orientace – nemohl přesvědčit. „Takže už jdeš z nemocnice… domů,“ usmál se na Kristu, která seděla na posteli již oblečená a jen sledovala, jak rodina probírá poslední detaily s jejím otcem. Pod letními šaty se jí rýsovalo bříško a ona vypadala snad ještě více jako princezna z pohádky.
Přesto si připadala, jako kdyby byla prodána. Možná skutečně v tom hrály nějakou roli peníze. Nerozčilovalo ji na tom, kdo byl nákupčí, jen se divila, že ji mohl prodat zcela cizí muž, co měl být prý jejím otcem. Na arabskou princeznu vyměněnou za velblouda se necítila.
Usmála se na Reinera, jak ji vytrhl z myšlenek na její nyní stejně nejistou budoucnost – ač po boku jejího milovaného Ymira – a opatrně se postavila, aby se s ním mohla obejmout. Světlovlasý mladík samotný by se k ničemu takovému neuchyloval – i když se mu líbilo, jak se proti němu tlačí v bříšku ten malý silák –, nechtěl provokovat hady v hnízdě. „Dostala jsem chuť na čokoládu, půjdeme s Reinerem k automatu, počkám tam na vás,“ řekla – nemocnice už ji vůbec neděsila a chovala se tam jako doma. Potřebovala se dostat ze stísněného prostředí. Dva otcové, matka, Ymir a jeho asistentka – bylo toho příliš na jeden nemocniční pokoj.
„Doprovodím tě,“ reagoval hnědovlasý snoubenec, přestože Krista neplánovala jít sama. Natáhl k ní ruku a nechal se vést. Snažil se skloubit svou slepotu a dominantní postavení.
Asistentku nechali v pokoji – nebylo ji potřeba, když měl Kristu.
Reiner se necítil o nic lépe, když kráčel vedle páru. U automatu vytáhl z kapsy drobné a zeptal se, co chtějí. Nakonec koupil čokoládu nebo kávu všem. Posadili se na židle u stěny a zůstali mlčet.
Ymir s Kristou se stále drželi za ruce, a přestože byli tak mladí budoucí rodiče – každý se svým příběhem – působili klidně a zamilovaně. Braun si je prohlížel – trochu se o světlovlasou dívku bál, působila tak křehká obtěžkána dítětem a na bedrech nesoucí nutnost postarat se o slepého přítele. Ptal se jí už dříve, ve chvíli, kdy se tohle vyústění teprve začalo rýsovat, zda to všechno zvládne, s milým úsměvem pouze kývla. Nevěděla, co ji čeká, ale věřila, že se s tím dokáže vypořádat. Reiner nevěděl, zda je tolik naivní nebo odvážná.
Ale možná bylo lepší si neuvědomovat, co vás čeká. Protože Brauna nejvíce děsilo, co si dokázal představit, že se stane, když se jeho otec dozví o tom, že se mu líbí muži; když se to dozví jeho matka; když se prozradí jako gay mezi vojáky. Kdyby si nedokázal představit, co to bude obnášet, snad by byl ochotný se i přiznat, nestydět se.
„Přišel ses rozloučit?“ přerušila jeho myšlenky Krista a otočila se na něj. Pila bílou čokoládu, jiná se k ní ani nehodila. I obtěžkána stále působila tak čistá a nevinná.
Reiner kývl. „Jo, přišel,“ řekl z jakési solidarity k slepému, který to nemohl vidět. Vadil mu stále, ale nechtěl zbytečně vyvolávat žárlivé scény, protože by tím trpěla hlavně Krista. Co by dělala, kdyby s dítětem zůstala sama? Kdo by se o ni postaral?! „A popřát ti, aby ti tam bylo dobře, narodil se ti zdravý syn a tak… kdybys něco potřebovala, máš na mne číslo. Sice asi nebudu mít moc čas, až budu na škole, ale… když si budeš chtít popovídat, tak mi zavolej.“
Ymir stiskl pevněji dlaň své princezny a ona se tomu smála. „Zavolám, i když nemyslím, že budu něco potřebovat.“
Braunovi ta odpověď přišla zvláštní, ale byl zvyklý na to, že Krista používala některá nepříliš se hodící slovní spojení, jak měla nejen omezenou slovní zásobu, ale také se celý život bavila jen se svou únoskyní. „Snad nebude potřeba,“ odpověděl na to jen a věnoval jí starostlivý pohled. „Nejsi nervózní z toho, co tě čeká?“
„Už je pro ni vše nachystané,“ vložil se do toho Karzaj a na jeho tónu bylo poznat, že se mu vůbec nelíbí, jak moc o jejich rodině Reiner pochybuje. „Postarám se o ni,“ ukončil jakýkoliv takový rozhovor rázně.
Krista se tomu jen pousmála a v jejím obličeji možná bylo i něco odevzdaného. Nejspíše potřebovala někoho, kdo jí bude poroučet a vést ji, protože právě na to byla zvyklá. Potřebovala klec, v níž bude žít. A pána, co jí řekne jak.
Reiner si druhého mladíka prohlédl. „Tak se o ni starej,“ řekl stejně tvrdým tónem, i když byl mladší a vzdálenější tomu, aby o sobě mohl říkat, že je dospělý muž. „Půjdu už,“ oznámil nakonec, jak skutečně nechtěl mezi ně vnášet jakékoliv rozepře. Položil Kristě ruku na rameno. „Opatruj se.“
Krista mu pokývla a věnovala další milý úsměv. „A ty to vyřeš s tím Bertoltem.“ Brauna to zaskočilo.
Přestože ji nikdy nechtěl zatěžovat svými problémy, tak se o hnědovlasém několikrát nejspíše mezi řečí zmínil – jak jinak, když ho měl plnou hlavu – a ona z toho pochopila, že je pro něj důležitý. Nejspíše si nedokázala ani představit, jakým způsobem by mohl být, nebo naopak neměla v sobě žádné společenské předsudky proti homosexualitě, jednoduše to řekla proto, že chtěla, aby i Reiner byl šťastný.
Světlovlasý mladík byl naváděn jí a Annie, skutečně musel jednat.

Erwin byl upřímně rád, že byl z nemocnice zpátky doma. Nelíbilo se mu tam a vesměs se nudil, protože neměl, co dělat. Občas ho vytrhla nějaká Leviho SMS, ale protože nebyl zvyklý se bavit tímto způsobem, vesměs nevěděl, co na ni odpovědět. Navíc si uvědomil, jak rád je, že si nakonec Marii nevzal, protože ho její přílišná starostlivost a vážnost vždy při návštěvách rozčilovala. Nile jeho zranění bral chlapsky, nelitoval ho, i když na rozdíl od své ženy věděl, jak šikovně byla ta kulka vystřelena a jak tudíž vážná je rána na jeho ruce, bylo možné, že bude mít už navždy pravou ruku ochrnutou. A ten, koho tam chtěl mít nejvíce, tedy Levi, pracoval a nemohl se stihnout za ním v návštěvních hodinách stavit kromě těch dvou výjimek.
Takže se nakonec nechal tentokrát Mikem zavést domů, vyzvedl si u Yeagerových klíče – byla sobota, tudíž tam zastihl Carlu – a spokojeně uvítal chlad svého bytu. Bylo poznat, že se tam o to černovlasý mladík celou dobu staral. Královna Anna vypadala možná ještě vyžranější, než ji měl Erwin sám, kočičí záchod čistý a ve zbytku domu by nejspíše nenašel ani smítko prachu. Co ho ovšem mrzelo, bylo, že Levi tam nespával. Doufal, že se tam mladší nějak zabydlí a konečně přijme jeho nabídku, že se k Erwinovi nastěhuje. Naprosto sobecky ho chtěl mít u sebe. Hlavně teď, když několik týdnů bude na neschopence.
Posadil se s kočkou na pohovku, pustil si televizi a věnoval se probírání kočičích chlupů. Nechtěl s tím začínat už ten den, protože věřil, že takhle bude trávit dalších několik týdnů, ale – jak si myslel – neměl, co jiného na práci hned po návratu z nemocnice. Případ sadistických kozlích dvojčat byl vyřešen. Co nového bylo v práci, mu Nile neprozradil. A u starého případu Kristy Lenzové se nikam neposunuli. Po hexenbiest vyhlásili pátrání, ale zem nad ní zůstávala slehlá.
- za dvacet minut jsem u tebe. tak si vyjdi at mi vcas otevres! -
Bylo krátce po deváté hodině, tudíž Levi už skončil u pokladny a Erwin se ani nesnažil tvářit – také nebylo před kým, Anna nikomu snad žalovat nebude – lhostejně, že se rozhodl ho přijít zkontrolovat. Vesměs v soboty a v neděle se nevídávali, tak ho to i trochu překvapilo.
Další překvapení přišlo s Levim. Nesl si sebou sportovní tašku, v které měl své věci. A když si všiml Erwinova tázavého pohledu, jen pokrčil rameny. „Někdo se o tebe musí starat,“ vysvětlil mu. Blondýn měl pocit, že v životě neslyšel nic zamilovanějšího, než těchto šest slov. A rozhodl se jednat. Ještě v chodbě si Leviho zdravou rukou k sobě přitáhl a něžně ho políbil na rty.
„Děkuju.“
Mladší nejprve působil, že mu zase uteče pryč, ale poté se opřel do objetí a pevně se na Erwina natiskl. Konečně se cítil klidný. Ani si nebyl jistý, kdy tomu tak bylo naposledy. Neodpověděl mu, jen si užíval.
Po chvíli se přece jen odtáhl a nepatrně se pousmál – celkově se začal pro Erwina usmívat víc.
Vydal se do obývacího pokoje, aby tam nechal svou tašku. „Jedl jsi?“
Smith ho následoval, i když na něm bylo poznat, že skutečně stále není příliš ve formě a všechno ho unavuje. Posadil se do křesla a pokývl. „S Mikem jsme se stavili v nemocniční kantýně, než jsme jeli.“
„S… Mikem?“ ohlédl se po něm Levi a jeho výraz byl v té chvíli nečitelný. Erwinův vztah ho od chvíle, kdy je Zachariáš vyrušil v nemocnici, rozčiloval ještě víc a ta skutečnost, že ze všech lidí ho právě ten nosatý – ani nevěděl, kde se ta informace v jeho mozku vzala, ale nejspíše to byla Isabel, která mu předčítala z dívčího časopisu, že muži s velkým nosem mají velký penis – chlápek vezl domů, vůbec nepomáhala.
„Mám ti znovu opakovat, že s Mikem jsme a vždy jsme jen byli přátelé?“ snažil se hned zachránit situaci starší, přičemž vypadal opravdu unaveně. Černovlasý mu na to neodpověděl, místo toho vytáhl z tašky nákup, který udělal a šel ho uklidit do ledničky, když tedy nebylo potřeba vařit. Sám si vzal jen suchý rohlík a vrátil se s ním za Smithem. „Navíc je zasnoubený, ve věcech z nemocnice mám pozvánku na svatbu.“
Levi si složil nohy na pohovce do turku, a i když docela hltal, dával si pozor, aby nenadrobil, stíhal se mezitím ovšem vyptávat na Erwinův ponemocniční režim: na prášky a vše jiné, co bylo potřeba. Bral starost o Erwina zodpovědně – jako kdyby si předem napsal seznam, co všechno musí do výslechu zahrnout.
„Masáže ti nevěřím,“ utrousil nakonec jen Levi a znovu vstal. Vysbíral těch pár drobků, které z něj spadly na koberec. „Myslel jsem si, že nebudeš mít ještě vybalené,“ povzdechl si, když se vrátil z ložnice, kde skončila Erwinova nemocniční výbava a zase zmizel, jak šel do koupelny, aby tam začal chystat vodu do vany. Vrátil se pro blondýna, když to měl hotové a zavedl si ho tam. Bez jediného slova mu začal pomáhat se svlékáním, i když na něm bylo vidět, jak moc se snaží nedívat.
Smith i přes svůj pervínismus nikdy neměl takové choutky, ale Levi v sestřičkovském mu vyvstal na mysli jakoby nic a rozhodně by se mu nebránil. Asi byl vážně sexuálně frustrovaný!
Možná by i mladšího zastavil, ovšem nepoužitelnou měl pravou ruku a s levou toho zatím – i když hrozilo, že se bude muset přeučit, pokud doktoři mají pravdu s tou nedobrou prognózou – moc neuměl. Sundali tričko, kalhoty, spodní prádlo a dokonce i ponožky, než byl Erwin posazen do vody. Možná pro ten jeho pohled, kdy očekával, že bude i umýván, Levi naschvál odešel.
Smithovi to ovšem příliš samotnému nešlo, tak se jen opřel zády o vanu a odmítal se hýbat, zraněnou ruku měl přes její okraj.
Sledoval Leviho, kdykoliv přišel, jak mu uklízel nemocniční výbavu, a musel se usmívat. Staral se o něj a ani se u toho netvářil otráveně, jak mnohé sestřičky. Dělal to pro něj, přestože mu z toho vůbec nic neplynulo. Na žádné peněžní odměně se nedomlouvali a bydlet přece v jeho bytě nikdy nechtěl.
Levi dal špinavé prádlo do pračky, poté se k staršímu muži vrátil. Posadil se na okraj vany a povzdechl si. „Užíváš si to,“ zkonstatoval nad blondýnovým úsměvem.
„Užíval bych si to mnohem víc, kdyby sis vlezl za mnou,“ mrkl na něj.
„Ty jsi vážně zasranej Pervín,“ reagoval na jeho provokaci, ale nepůsobil u toho ani z půli tak naštvaně, jako nejspíše chtěl. Přejel pohledem po částech Erwinova těla, které nebyly skryty v pěně ani pod vodou, a natáhl se pro houbu. „Pořád ještě nemáš ani v těch prstech cit?“ zeptal se vážnějším tónem, když ho začal umývat.
„Zatím nic,“ odpověděl mu ten a odklonil pohled od zraněné ruky. Pokud se to s ní nespraví, vůbec si nebyl jistý, jak to dál bude s jeho prací a životem. Přinejlepším ho převelí do nějaké kanceláře a bude vyřizovat stížnosti. „Kdyby střílel něčím jiným…“ začal.
„Kdyby střílel kousek jinam, nemusel si tu dneska být, tak toho nech,“ tentokrát už Levi zněl naštvaně. Byl si jistý tím, co by dělal, kdyby Smith zemřel, a ta představa se mu nelíbila.
Erwin se mu zadíval do očí a usmál se. „Opravdu by mi bylo líp, kdybys šel za mnou,“ změnil téma, aby ho trochu rozptýlil, přičemž zastavil mladíkovu ruku, co směřovala s houbou po hrudi níž. Byla místa, která si opravdu raději umyje sám, i když levačkou. „Nepřipadá ti nevyvážené, že tys mně teď viděl nahého a já tebe ne.“
Mladší namočil houbu a rozplácl mu ji na obličeji – to byla jeho odpověď. „Co si, Pervíne, myslíš, že jsem?!“
„Myslím si, že jsi můj přítel, ve smyslu, že spolu máme milenecký vztah,“ odpověděl mu tak, aby to nezanechalo žádné pochybnosti, přičemž ovšem prskal vodu, co se mu dostala do pusy pro ten nečekaný útok. „I když bych raději byl, kdybys už byl můj manžel,“ znovu na něj provokativně mrkl. Ani si neuvědomil, že to manžeství vytahuje jen proto, že je ve věku, aby také v nějakém už byl.
Leviho na těch slovech něco zahřálo a potěšilo, i když se stále mračil. I ve svých osmnácti měl charakteristickou svislou vrásku mezi obočím. „Myslíš, že chci mít něco s takovou starou vykopávkou?“
Smith se tomu zasmál. Poté ovšem na okamžik zvážněl: „Myslel jsem, že ti bude spíše vadit, že jsem muž.“ Dal mu chvíli, kdyby k tomu Levi chtěl cokoliv říct, a když nejspíše nebylo co – něco v tom smyslu, že skutečně vadí a přes to nejede vlak – znovu se pousmál. „Protože musíš uznat, že jsem dosti zachovalý… a kdybys přece jen měl nějaké stížnosti, začnu kvůli tobě se mořit s jógou, abych omládl.“ Úplně vypustil to, že s jednou rukou toho asi příliš z jógy nezvládne. Celkově se stále nesmířil, že by to zranění mělo být trvalé. Kdo by také za tak málo dní dokázal přijmout soud, že navždy bude mrzák?!
Mladší se tomu nakonec pousmál a kývl. „Dobrá,“ řekl, jako kdyby se čekalo na jeho souhlas. „Ale… půjdeme na to pomalu,“ zašeptal se sklopeným pohledem. Bylo v tom něco křehkého, pro co by mu Erwin slíbil snad všechno. Chápal, že co si týkalo lásky, Levi nebyl tak zatvrzelý a ustálený, jako u všeho ostatního.
Dokončili umývání, byl zabalen do županu a uložen – trochu s pocitem, že se stal součástí Leviho školky, poté po požádání dostal polibek na dobrou noc a sám sobě se divil, jak se mu dobře usínalo.

Braun stál před domem, v kterém se mu podařilo zjistit od své matky, že bydlí ta Bertoltova a pokud mu jeho kamarád řekl pravdu, i on. Prohlížel si zvonky a hledal ten správný, když uslyšel, jak někdo hlasitě dýchá. Otočil se a spatřil postarší paní s taškou na kolečkách, jak se ji snaží vytáhnout do schodů. „Dobrý den, pomůžu vám,“ nabídl se a seběhl dolů. Zdála se být docela zaražená, ale když jí vzal tašku a nabídl ruku, aby se ho chytila, přičemž trpělivě čekal na každém schodu, než ona na něj vystoupí, trochu důvěry si u ní získal.
„A za kým jdeš, synku?“ zeptala se u dveří, jak váhala, zda má v jeho přítomnosti vytahovat klíčky od domu.
„Měl by tu bydlet můj kamarád,“ odpověděl jí popravdě Reiner. „Jmenuje se Bertolt Fubar,“ dodal.
Paní si ho prohlédla. „Je to několik dní, co se vrátil k matce. Býval to hodný kluk, chodíval se mazlit s mou kočkou, když se přistěhovali. Ale pak utekl…“ Čekala, zda Reiner řekne něco, co ji přesvědčí, že by mu měla věřit.
Ten si povzdechl. „Tak proto to máte tak těžké, určitě nesete žrádlo pro kočku,“ usmál se na ni. „Bertl měl rád kočky už ve školce. Víte, můj táta s jeho tátou byli nejlepší přátelé… společně jezdili na mise… i na tu nešťastnou... tu při níž jeho otec obětoval svůj život.“
A skutečně to byl způsob, jakým světlovlasý mluvil a výraz v jeho pohledné mladé tváři, který ji přesvědčil, že vytáhla klíče i v jeho přítomnosti.
„Chtěl jsem Bertla jít navštívit, jen nemůžu najít jméno jeho mámy na zvonku,“ prohodil Reiner bezmocně a znovu se zadíval na celkem šest jmen, která tam byla vypsaná na tlačítkách. Panelový dům, u něhož stál, patřil k něm nízkým. Dva vchody, každý se schodištěm pro šest bytů.
„Bydlí v třetím patře,“ oznámila mu žena a ukázala mu na jméno, které Reinerovi vůbec nic neříkalo. „Pustím tě dál.“ Otevřela dveře klíčem a už se natahovala pro tašku, že si ji vezme, ale Braun ji znovu zvedl.
„Nebudete se s tím tahat, když máme společnou cestu,“ utrousil a znovu jí nabídl své rámě, když šli do schodů. U dveří jejího bytu tašku položil. „Takže v tom bytě nad vámi?“ ujistil se. A když stařena kývla, poděkoval jí a už by se byl vydal zdolat ještě jedno patro schodů, když právě z toho bytu vyšel docela vysoký muž a spěchal po schodišti dolů. Ani se s postarší sousedkou nepozdravil.
Ta jen zakroutila hlavou. „To byl ten pán, s kterým tam paní Fubarová žije na hromádce – to se ani na vdovu nesluší,“ utrousila ještě k Reinerovi, než za sebou zavřela dveře do bytu.
Braun se zhluboka nadechl a ještě ohlédl po muži ze schodů, jak možná chtěl počkat, až bude pryč, než se vydá do třetího patra. Na tom muži se mu něco od pohledu nelíbilo, měl pocit, jako kdyby ho už kdysi viděl, ale vůbec si nedokázal vybavit kde. Jen mu byl pocitově nesympatický. Jakmile se zaklaply domovní dveře, vyběhl schody a s dalším hlubokým nádechem skutečně zazvonil.  
Trvalo to jen chvíli, než Fubar otevřel. Nejspíše předpokládal, že si muž, co právě odešel, zapomněl klíče, a udělal to zcela bezděky, protože když uviděl za dveřmi Reinera, celý málem nadskočil překvapením.
Světlovlasý nezaváhal. Neobtěžoval se s přemýšlením, i když si všiml, že Bertolt má zpocené vlasy a celý vypadá použitý. Místo toho dal nohu mezi dveře a vnutil se dovnitř. Až když bránil Bertoltovi, aby je opětovně otevřel a vyhodil ho z bytu, si ho prohlédl.
„C-co tu děláš?“ dostal ze sebe hnědovlasý a odtáhl se z Reinerovy blízkosti. Šel se právě osprchovat, aby ze sebe smyl vše, co na něm jeho otčím zanechal. Nechtěl, aby ho takhle Reiner viděl. Aby z něj to všechno cítil.
Druhý chlapec k němu chvíli vzhlížel – jak i přestože se přes prázdniny vytáhl, stále byl menší – naprosto mlčky, než sevřel ruku v pěst. Zamračil se a vráska na čele se mu zachvěla, jak mu docházelo, co se děje. „Spíš s přítelem své matky?“ zeptal se napřímo. Jako kdyby snad doufal, že když bude o Bertoltovi vědět vše, smíří se s tím, stejně jako byl schopen tolerovat, že si na sebe musí vydělávat svým tělem.
„Do toho ti nic není,“ odmítl Bertolt.
„Kurva, že je!“ zavrčel Reiner a asi se mu na chvíli zatmělo před očima, protože si později nepamatoval, že Bertolta praštil. Bylo to o tolik jiné, když hnědovlasý s někým spal, protože chtěl, ne že by musel. Braun se s tím nedokázal smířit, s tímhle rozhodně ani nechtěl.
Až po chvíli si uvědomil slábnoucí odpor hnědovlasého a že pláče. „Já ne-nechci… nikdy j-sem ne-chtěl…“ tiše vzlykal, když se Reiner zapřel rukama o jeho ramena, a schovával svou tvář, jen aby se nemusel podívat do té světlovlasého.
Braun se otřel čelem o jeho rameno. Nejprve se musel vzpamatovat z toho, že druhého v tom svém nepříčetném útoku až strhl na zem, poté si promyslet, co mu bylo sděleno. Co se týkalo druhé části – potřeboval více času, než na to skutečně měl.
„Za chvíli se vrátí máma,“ šeptl Bertolt. „Musím se umýt a uklidit to tu,“ slabě zatlačil na ramena svého nejlepšího přítele. Uvědomoval si, jak Reiner krásně voní čistotou – tuhle aviváž používala jeho matka celé ty roky a vůni jeho šampónu také znal. Nemohli se dotýkat! Ne, když Bertolt byl použitý, ani když nebyl, protože stejně zůstával pošpiněný.
Světlovlasý se postavil. „Promiň,“ řekl tiše a nabídl mu ruku, aby mu pomohl vstát. „Já… nevím, co do mě vjelo.“ Omlouval se, protože tady musel být pro Bertolta, ne ho soudit. Znovu sevřel dlaně v pěst, když hnědovlasý vstal bez jeho pomoci. „Můžu ti… s něčím pomoc?“ zeptal se stejně tiše.
„Měl bys jít pryč,“ odmítl Bertolt.
Reiner zakroutil umanutě hlavou a začal si vyzouvat boty. Nevěnoval pozornost tomu, že ho tam Fubar nechal a sám se vydal do svého pokoje, aby ustlal rozestlanou postel a vyvětral. Vešel tam za ním. „To je ten důvod, proč si nemohl vydržet u matky? Že po tobě ten chlap chce sex?“ Spojoval si detaily – pomalu a možná pozdě, ale přece jen spojoval. Proto Bertolt jim tvrdil, že to pro něj nebylo nic nového, když se začal prodávat.
Hnědovlasý se na něj na okamžik podíval, poté vehementně zakroutil hlavou, tudíž pravda vyšla najevo. Bylo to přesně tak, jak si Reiner myslel. „Nech to být, je to můj život a tobě… tobě je po tom naprosté hovno!“
Prošel kolem něj, aby se dostal do koupelny, kde se zavřel.
Braun si prohlédl pokoj, v jehož dveřích osaměl a se zbytky agrese, co v sobě měl, bouchl do stěny. Vytáhl mobil, že zavolá Annie, ale nakonec ho zase vrátil do kapsy. Nebyl nikdo jiný, kdo by to měl řešit, než právě on. Musel jen zjistit, co je jeho povinností, aby udělal.
Vrátil se do chodby a stál tam nejméně deset minut, než se ozvaly klíčky v zámku a skutečně se vrátila paní Fubarová. Nesla nákup a stejně jako předtím i její syn, vyděsila se mladíka, který na ni v úzké chodbičce čekal. „Ty… ty jsi… Reiner?“
Světlovlasý kývl a pozdravil ji.
Bertolt vykoukl z koupelny. „Ahoj, mami,“ řekl, jako kdyby se vůbec nic nestalo, i když se jeho tvář začala vybarvovat. „Reiner přišel…“ a chtěl doplnit jakoukoliv výmluvu, proč mohl Reiner přijít a je už zase na odchodu, ale nestihl to.
„Protože vám musím něco říct, protože to Bertl neudělá,“ začal Reiner a v kapse volných kalhot sevřel jednu ruku v pěst, jak si dodával odvahy.
Žena si je oba prohlédla. Nebyla hloupá, možná láskou slepá, ale hloupá ne. Co jí mohlo napadnout, když byli oba v bytě a jeden z nich se koupal? „Chodíte spolu?“ usmála se. Všímala si toho, jak si k sobě byli blízcí v dětství a jejich nejlepší kamarádka byla dívka, ale nevěřila, že by to mohlo přerůst v něco víc, když oba vyrůstali ve vojenském prostředí. „Pojďte do kuchyně, tady to nebudeme řešit.“
Reinerova odvaha trochu zakolísala. Přesto ji následoval, i když Bertolt, který tušil pohromu, mu v tom chtěl alespoň pohledem zabránit.
Začala sklízet nákup.
„Tak to není,“ zmohl se Reiner po chvíli a tentokrát sevřel v pěst již obě ruce. „Bertl… Bertl utekl z domu, protože ho ten parchant, co tady s vámi žije, zneužívá!“ Věřil pevně, že tomu tak je, a pokud nebylo, tak stejně musel zamezit, aby to pokračovalo.
Žena se na něj otočila, v momentě celá zbledla. Podívala se na Reinera, poté na svého syna. Mlčela, držela se kuchyňské linky a nebyla schopna slova. „Vypadni.“ Patřilo to Reinerovi. „Vypadni!“
Světlovlasý se nadechl, ale nakonec nic dalšího neřekl. Pověděl jí vše, víc už neměl co. Když se podíval na Bertolta, viděl v jeho očí, že ho nenávidí. Ukázal mu dveře a Braun šel, rychle se obul a s pocitem nejistoty, zda skutečně udělal to nejlepší, co jako muž musel, odešel.

Erwin nebyl typ, co by dokázal celé dny být jen doma, sledovat televizi nebo se snažit zabavit na notebooku. Byl zvyklý ráno odejít do práce, řešit tam nějaký případ, a pokud nebylo zbytí, donést si práci i domů. Proklínal volné dny, které trávil lenošením, protože právě teď nemohl dělat nic jiného. Vlastně jediná chvíle, která ho dokázala potěšit, byly rána a večery s Levim. Mezitím to bylo čiré peklo.
Začal chodit na procházky ven, ovšem v městské části, kde bydlel, nebyl nikde poblíž žádný park a chodit mezi budovami ho nijak nenaplňovalo. Kdyby alespoň mohl řídit, někam by se odvezl, ale s jednou rukou – navíc levou – to nedokázal. K tomu všemu stále ještě, jak se jeho tělo vypořádávalo se situací a snažilo uzdravit zranění, se dost rychle unavil.
Všechna jeho nespokojenost se dostala na povrch v pátek ráno, kdy se snažil oholit. Měl pocit, že si dříve uřeže nos, než zvládne levou rukou oholit alespoň kousek tváře. Nejspíše klel dost nahlas, protože do koupelny nakoukla Anna a chvíli po ní i Levi. „Ukaž,“ řekl mu jen, vzal si od něj holicí strojek a nechal ho, aby se posadil na vanu.
„Jsem úplně k ničemu,“ utrousil Erwin, když mu černovlasý začal roztírat pěnu po tváři. „Ani zasrané holení nezvládnu sám.“
Mladšího na něj shlédl a políbil ho na čelo. Blondýn málokdy klel, navíc vypadal naprosto zdrceně. „Chce to čas,“ řekl mu klidně a začal ho opatrně holit. „Co bude potřeba, naučíš se druhou rukou… a protože je život parchant, tak až to všechno budeš umět, ruka se ti uzdraví,“ snažil se ho povzbudit žertem.
„A do té doby za mne bude žebrák někde na nádraží,“ Smithovi nebylo do smíchu.
Levi v tichosti dokončil, co začal. Poté mu tvář omyl a osušil, než ho znovu políbil na čelo. „Nenechám tě padnout tak hluboko,“ řekl mu pevně. Opatrně ho objal – zařekl se, že ho již navždy bude před vším chránit – a chvíli si ho držel u sebe. Dotýkali se celkově málo na to, že spolu chodili a jaký vztah se mezi nimi upevňoval. Když to jeden z nich potřeboval, tak se objali, jinak se jen zřídka kdy lehce líbali a občas pohladili.
Jakmile ho ze svého sevření pustil, den probíhal jako ty ostatní všední. Společně posnídali, Levi odešel hlídat děti, a pokud zrovna s nimi nebyl někde mimo dům a nedělal něco, co potřebovalo jeho stálou pozornost, zašel alespoň na chvíli za Erwinem. Možná i zkontrolovat, jak se psychicky drží.
Bylo to něco úplně jiného, než Smith pro černovlasého chtěl. Místo toho, aby mu pomohl a zbavil ho nutnosti se stále o vše starat sám, přidělal mu jen další starosti. Přičemž největším děsem pro něj byla představa, že by ho za takových podmínek mohl Levi opustit. Měl pocit, že při zdravém rozumu a v použitelném stavu ho drží jen on.
Večer se ho už nemohl dočkat, i když i ty večery probíhali se stejnou rutinou. Večeře, trocha společného povídání, koupel a spánek, do kterého se mu vůbec nechtělo. Občas spal přes den, občas byl tolik unuděný, že usnout prostě nedokázal. Zatímco Levi působil unaveně a byl u něj vždy, když ho začalo zranění bolet. Připadal si jako invalida z války, kterého svědí končetina, kterou už nemá. Ale on ruku – i když naprosto nepoužitelnou – měl.
Naštěstí Levi měl kromě spousty už Erwinem poznaných a pojmenovaných vlastností ještě jednu k dobru a to smysl udělat, co bylo v tu danou chvíli potřeba. Nebylo jisté, zda tak jednal záměrně, nebo jen ho napadly věci v pravou chvíli. Ovšem ten večer – po Erwinově částečném zhroucení se – nenásledovalo večeři povídání si, ale Levi místo toho hned potom, co umyl nádobí, se oblékl do svých černých úzkých džín a tílka.
„Někam jdeš?“ Erwin si nemohl upřít pohled, jak se převlíká, i když vidina toho, že v pátek večer se Levi jde někam bavit, ho deprimovala, protože to byl jasný důkaz, že toho všeho už má Levi opravdu dost.
„Neřekl jsem ti to?“ černovlasý mladík si dával záležet, aby se tomu neuškliboval. Když Erwin zakroutil hlavou, přešel k němu a z výšky se na něj shlédl. Jen proto, že si ten pohled takto užíval. „A já si říkal, proč se neoblíkáš, když jdeme na naše druhé rande.“ Tentokrát už se usmál. Dříve, než na to stihl blondýn nějak zareagovat, už byl mladší v ložnici a probíral se Erwinovým oblečením.
Když měl Smith na sobě košili a džíny, už nepůsobil tolik odepsaně jako v teplácích a vytahaném tričku. Stejně jako ten zvědavý lesk v očích mu slušel.
Byl to rozhovor s Isabel, který Levimu pomohl se rozhodnout, kam mají jít. Zvažoval jídlo, ale dokázal si představit, že Erwin by určitě nechtěl někde na veřejnosti předvádět, jak je pro něj těžké najíst se levou rukou a že potřebuje někoho, kdo mu s tím alespoň částečně pomůže. Procházka mu přišla příliš suchá. Tak nakonec zamířili do kina – sice to bylo neskutečné klišé, ale na druhou stranu asi nejvhodnější. Nevyžadovalo to příliš mluvení, byl to večerní zážitek, Erwin nepotřeboval obě ruce, a pokud nepotkají žádného Wesena, bude to bezpečné.
Ovšem nikdy ho nenapadlo, že vlastně i cesta veřejnou dopravou bude pro Erwina zážitek – snad větší, než pro Erena s Mikasou. Byl zvyklý jezdit autem a v používání jiných dopravních prostředků se vůbec nevyznal.
Kino nestálo za nic, to se nesnažili ani předstírat, i přesto se zdálo, že to Levimu pomohlo dostat Erwina z jeho pochmurné nálady. „Bylo to o hovně,“ zamračil se černovlasý, když vycházeli a ve svém zvyku dávat negativní emoce na rozdíl od těch pozitivních najevo na budovu ukázal prostředníček, což Smitha rozesmálo.
„Až přiběhne někdo, kdo to viděl a bude chtít…“
„To teda nepřiběhne,“ odsekl mu Levi a zabočil do jiné ulice, než se šlo k vstupu do metra. Erwin si ho překvapeně prohlédl, ale nic neřekl. Přestože byl Levi mladší, ve městě – se zdálo – vyznal mnohem lépe, protože je dovedl k osvětlenému parku, přestože venku ještě úplná tma nebyla. „Sednem si, než se tu usadí nějaká parta vyhryzů,“ pobídl ho a sám to udělal.
„Nepřijde ti trochu pokrytecké používat výraz vyhryz?“ zeptal se Erwin a bezděky našel jeho ruku, aby ji vzal do své. Nikde kolem nich nikdo nebyl a oni si to mohli dovolit. Vlastně by je okolí mohlo soudit hned pro několik nenormálností: byli dva muži a k tomu je dělila spousta let. Někomu prostě nebylo možné takový vztah vysvětlit a Erwin zbytečně nechtěl nikoho popouzet, protože by to zkazilo ten příjemný večer. V kině se všechny ty zvláštní pohledy snažil ignorovat, a mezi ně patřily i ty, které ho braly za mrzáka a litovaly.
„Sekám dobrotu,“ ohradil se Levi a opřel si o jeho rameno hlavu. „Díky tobě,“ dodal tiše. Skutečně to byl jen Erwin, kdo jeho životu dával směr, on sám by to nedokázal, protože měl v sobě zakořeněný zmatek a um volit si vždy špatně.
Blondýn se sklonil, aby ho políbil do vlasů a zůstal o jeho hlavu opřený rty.
Několik okamžiků bylo ticho, než Levi vzhlédl k Erwinovi a natáhl se pro polibek. Tentokrát ovšem již procítěnější. Volnou dlaní si ho přidržoval za tvář a užíval si ty pocity, co mu to přinášelo. Pryč byly pochybnosti o sobě samém, že takový vztah s nikým nedokáže mít. S Erwinem se mu to dařilo, i když to pro něj bylo nové. „Isabel říkala, že po druhém rande by měla následovat druhá meta.“
„Jsem zastánce homerunů,“ utrousil Erwin.
Levi mu na to nic neodpověděl, pouze vstal. „Tak pojeďme domů.“
Smith celou cestu nebyl schopen určit, jestli tím prohlášením vše pokazil, nebo se měl těšit. Levi v některé okamžiky byl doslova nečitelný – hlavně pokud se tvářil jen nezaujatě a tvrdě, přičemž si automaticky dával pozor, aby se pohyboval co nejúčinněji a nejpřesněji. Trochu připomínal mistra aikida, akorát to nevyužíval jen v boji.
Byt je přivítal svou příjemnou vůní. Možná bylo trochu přehnaně čistotné, když si po příchodu museli jít oba umýt na Leviho popud ruce, ale Erwin byl zvyklý, že některé věci bylo potřeba udělat. I splnit položky na naprosto nesmyslném seznamu, co mu černovlasý zadával na některé dny.
Nicméně mladší nakonec své plány měl. Umyli se každý zvlášť – pro Erwinovu nespokojenost, protože pokud si na svém zranění něco užíval, byl to Levi, který ho umýval – a starší jen čekal, až Levi přijde mu jako každý večer dát pusu na dobrou noc, ale mladík tentokrát zhasl a vlezl si za ním do postele.
„Budeš tu spát?“
„Zakrňuje ti mozek,“ řekl mu na to Ackerman, ale nehledě na jeho tón se k němu zcela nečekaně přitulil. Prsty se bezděky vydal mapovat jeho hruď, přičemž si přes jeho přehodil vlastní nohu a otíral se mu o lýtko chodidlem. Byly to vlastně jen nepatrné doteky, ale blondýnovi přišly nadmíru svůdné a erotické.
Starší se natáhl a políbil jej do vlasů. Poté ovšem zavřel oči, jak příliš nečekal, že se to k něčemu víc vyvine. „Jsem rád, že jsi se mnou, Levi,“ zašeptal do ticha setmělého pokoje.
„Nebuď sentimentální.“
Musel se tomu usmát. Jen černovlasý mladík dokázal zároveň se s ním jemně mazlit a být na něj protivný.


13 komentářů:

  1. „cítím ve vzduchu, že byla ruka v rukávě!“ - a nepovšimnutý morbidní humor se šíří dál xDD
    Ale... ten Ymir musí být hezký... je ho škoda pro těhotnou Kristu... xD
    A pro ty fotky Bořivoje ve vaně už si i tohohle Erwina představuji jako Bořivoje... xDD Ale hezké s Eruri...
    Oh, Reiner má k Bertově ne-otci pocity, jako já ke svým dvoudenním spolubydlícím... xD Chápu, jak se cítí.
    Nicméně... si jen tak odešel? Nedělal scénu? To jsem fakt jen já ta divná, co dělá scény? Huh... lámu nad nimi hůl... xDD
    Oh a naše slovo vyhryz... xD Brzo se rozšíří do celého světa...
    Ale, Eruri, Eruri je skvělé...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh. xD
      Taky si říkám, že Ymir je kus.
      No, tenhle Erwin je jasný Borivoje, ještě s tím holením se a strništěm a tak... prostě Borivoje!
      Měl udělat scénu? Vždyť byl někdo cizí, co tam tak přišel, udělal neplechu a nikdo ho tam dál nechtěl, navíc nevěděl, zda má pravdu.
      Mělo by - vyhryz je skvělé slovo!

      Vymazat
    2. Ale stejně, přece miluje Berta a tak... huh, nemůžu psát dlouhé věci i proto, že by ztroskotaly na tom, že by všichni začali dělat scény... xDD

      Vymazat
    3. Musela bys tam mít "scénové" postavy... což zrovna Reiner vážně není. ;)

      Vymazat
  2. Ou, musim se priznat ze jsem cekala, ze to bude trochu dele trvat nez Levi bude projevovat aktivne nejake intimnosti, ale je to roztomile.. hlavne to "zakrnel ti mozek" :D

    Ach Rainere, asi nemohl si vybrat lepsi, mirnejsi vetu nez "ten hajzl co tu s vama bydli ho zneuziva" chapu proc byl vyhozen, ale doufam ze se Bertovi prizna a rekne mu ze ho miluje a on mu odpusti...

    Co se tyce Kristy, jsem zvedava jestli mel Levi pravdu a carodejnice si prijde pro jeji dite :X verila bych tomu, ale Ymir mi prijde divny, vzhledem k tomu co se mu stalo je takovy pozitivni..

    Tesim se na dalsi brzke *-* dily :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, myslím, že kdyby se Erwinovi nic nestalo, tak by to dlouho trvalo, ale Levi byl donucen si uvědomit, že vlastně čas s Erwinem je drahý a "ta stará smradlavá opice" tu nemusí být navždy.

      Bude to ještě divoké, co se týká Bertla a Reinera - možná měl jednat někdy jindy a teď být uvážlivější, ale... přece jen ještě není dospělý muž, jakým by chtěl být.

      No, do konce povídky by se měl případ Kristy vyřešit ;)

      Vymazat
  3. I když to byl už druhý jeho nejlepší přítel, který se ženil dříve než on. Štěstí, že nejlepších přátel už více neměl - tak toto ma naozaj rozosmialo. Fakt trefné.
    Prosím nerob z neho mrzáka, už tak sa cíti pod psa ohľadom Leviho. Nech ma aspoň nejakú sebadôveru, aj tridsiatnici ju môžu mať či nie?
    Nehnevám sa, že si tak meškala :) s kapitolou, dobre viem aké to je.
    Niekedy proste nemám čo ku kapitole dodať. Chcela by som viac laškovania medzi chlapcami 3:) hold moja pervi duša, nemusí to byť hneď to,ale proste aspoň niečo....dobre už som ticho :D teším sa na ďalšiu kapču JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, že i třicátníci mohou a ještě k tomu, když jsou takoví zachovalí a dokonalí jako Erwin. ;)
      Myslím, že příští kapitola tě potěší, co se týká Eruri. S nimi už to bude jen lepší, to můžu slíbit (pokud mne nepřepadne nálada "krutého boha" xD).

      Vymazat
  4. Já bohužel slovu vyhryz nerozumím, mohla bys mi ho prosím vysvětlit? :D
    Ach Reiner a Bertolt, já čekám až budou ti dva mít konečně šťastnou chvilku... zatím ještě nebyla, ale tak zase alespoň to bude o to uspokojivější ;) Zato Eruri je teď slaďoučké... Ale to taky bylo třeba :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi nejlépe něco jako delikvent? Prostě taková ta mladá pakáž, co posedává na ulici a pokuřuje a buří a dělá klukoviny a tak... je to pojem, který používá otec Seiriel a my jsme to od něj přejali. xD
      No, Reiner a Bertolt... oni až jednou se k sobě skutečně dostanou, všechno se vyřeší, ale když takhle běhají kolem sebe, všechno jde do háje.

      Vymazat
  5. Musím říct, že tato povídka mě uchvátila.. :-) skvělí nápad spojení! :-D klobouk dolů!! :-) Už se nemohu dočkat pokračování!!! :-D
    P.S: doufám, že se Reiner a Bertolt udobri co nejrychleji :-D
    P.p.s: Lísající Levi.. mmm.. krásná představa :-D snad Erwinovi bude dělat radost čím dál větší :-)
    Usagi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, jsem ráda, že se nápad líbí. Znáš obé? I Grimma i SnK? Myslím, že takových tu moc není.

      Vymazat
  6. Štve mě situace s Bertlem. Jeho matka... chápu, že se v dané situaci naštvala, ale... no netěší mě to.
    A nemám ráda slovo pervín, zní mi jako jméno nějakého šmouly.
    Manami

    OdpovědětVymazat