Zvířetem z klece - kapitola osmnáctá

Osmnáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Více méně už se začínáme blížit ke konci. I když pravda, že těch několik posledních kapitol nemám ještě napsaných. Nicméně mám nějaké předepsané, tak snad povídku dokončíme zdárně bez větších prodlev. (Přiznám se, že vůbec nevím, jak vyřeším Kosťu.)

Vždycky, když klesne čtenost nebo komentovanost, přemýšlím proč - jestli se vám něco nelíbilo, je to odmlčením se ve vydávání nebo jednoduše nemáte čas. No nevadí.

Chválím komentující Usagi, Kroketu a Vlarisu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

18. kapitola - Dolů

Ackerman s tím počítal, ale nedalo se říct, že by ho situace těšila a smířil se s ní. Jakmile začal školní rok, už nebylo potřeba, aby Yeagerovy děti a jejich kamaráda hlídal. Carla se o vše zvládala postarat při práci. Tak vzal plný úvazek v supermarketu, protože mu ho nabídli a snažil se hlavně před Erwinem vypadat, že mu to nevadí tolik, co opravdu vadilo. Nejednou si říkal, jestli mu náhodou nebylo lépe, když bral různé prácičky, co pro ně Farlan sehnal. Konec konců nejspíše nebyl typ, který by si dokázal zvyknout na rutinní a jednotvárnou práci, při níž nebyl využit jeho potenciál. Měl nejedno nadání pro stinný život na ulici.

I s nákupem otevřel dveře od bytu a předal tašku blondýnovi, který na něj čekal. „Jsi jak pes,“ utrousil na jeho konto, protože nic jiného mu takové čekání neasociovalo. Snad částečně si na něm vybíjel svou frustraci z nepodmětného zaměstnání.

„Asi mám raději psi než opice,“ prohodil Erwin, vypadal, že má na rozdíl od svého přítele dobrou náladu. „Vítej doma.“ Sklonil se, aby ho políbil do vlasů, než se i s taškou vydal do kuchyně. Ne, že by byl schopen tam cokoliv udělat, ale mohl alespoň vypadat, že se snaží a všechno nenechává na bedrech mladšího.

Ten ho po chvíli – kdy si sundal boty a lehkou bundu pověsil na věšák – následoval. Automaticky začal uklízet nákup, ale Smith ho zastavil. „Chci ti něco ukázat,“ oznámil mu a zavolal si ho k sobě. Už byl usazený na židli. Poplácal si zdravou rukou na stehno – bylo to gesto Santa Clause, který si přeje, aby mu dítko vypovědělo svá vánoční přání.

„Spoustu věcí, co se týká tvého těla, jsem už viděl,“ připomenul mu Levi snad i proto, že jemu samotnému přišla ta situace sexuálně laděná. I přesto přivítal, že si může odpočinout v Erwinově náručí.

„Tohle, myslím, že už dlouho ne,“ usmál se blondýn a políbil ho z boku na tvář, než shlédl ke své nemocné ruce. Měl ji přivázanou k tělu šátkem a působila dočista bezmocně, než se zhluboka nadechl a asi o centimetr pohnul tam a zpátky ukazováčkem. Prst se mu třásl a zdálo se, že se na takový nicotný pohyb musí Smith opravdu soustředit, ale i pro Leviho to byl malý zázrak. „Ta mast nejspíše skutečně pomáhá,“ přiznal svou víru.

Černovlasý mladík nedokázal ani popsat, jak moc je rád, že se konečně objevila naděje, co se týká Smithova uzdravení. „Už jsi byl u doktora? Tohle je opravdu skvělé!“ Otočil se na něj, aby ho políbil a radostně objal. Všechno znechucení z práce se vytratilo, i když jemu samotnému uzdravení blondýna a jeho návrat k životu detektiva nejspíše nepřinese žádné zlepšení situace. Naopak se dalo očekávat, že v takové chvíli se sobě znovu vzdálí.

„Dokážu pohnout prstem – to je teda zázrak,“ pokusil se přivést situaci na pravou míru Smith, protože po těch týdnech to rozhodně nebylo nic převratného, i když to působilo jako dobrý začátek. Sám ovšem se snažil zůstat skeptický, kdyby náhodou se stalo, že více než malý pohyb ze své pravé ruky už nadosmrti nevykřeše.

„Jsi nevděčný, měl bys mi poděkovat místo toho mrzoutovství,“ zamračil se hraně Levi – neschopen úplně skrýt svou radost. Opřel se čelem o Erwinovo rameno a přivřel oči. Miloval toho muže, byl mu oddán tělem i duší, chtěl navždy zůstat v jeho světle.

Erwin ho pohladil zdravou rukou po zádech. „Myslíš, že teď mně Nile vezme sebou do terénu, když už můžu ukázat pravým ukazováčkem na zločince?“ prohodil žertem, i když nehodlal popírat, že se touží vrátit do práce, co nejdříve.

Levi natočil hlavu a kousl ho do ramene. „Přestaň,“ varoval ho a káravě se podíval do jeho modrých očí. Nebyl si jistý proč, ale vzpomněl si proto na paní Smithovou a zvažoval, zda je pravá chvíle mu navrhnout, aby jí o té radostné zprávě řekl. Chápal, že svého syna má ráda – i když Levi jí nebyl po chuti – a díky svým citům věděl, že by bylo kruté ji nechávat v beznaději. „Je to náročné s ním pohnout?“ zeptal se místo toho, aby pokračoval v hubování nebo se příliš míchal do Smithova rodinného života.

„Jako když si dlouho ležíš na ruce, až ji skoro necítíš… a pak se s ní snažíš hýbat, ale nejde to… a když se ti to podaří, je to úplně jiný pohyb, než jaký si chtěl… menší, nepřesný,“ popsal mu své pocity popravdě starší a znovu shlédl ke své ruce. „Zůstaneš tu, i když se uzdravím?“ vlastně si tím vůbec nebyl jistý, ale doteď měl podněty jen k tomu, aby přemýšlel o opaku – zda Levi odejde, když Erwin zůstane navždy mrzák.

Černovlasý si ho prohlédl. Opravdu si druhý mohl myslet, že je schopen ho opustit? Vedlo to jen k tomu, aby si připustil, že pak už nebude tolik potřebný.

Než stihl cokoliv odpovědět – což mladšímu vůbec nevadilo, nebyl si jistý, co říct –, začal blondýnovi zvonit mobil. Levi vyklouzl z jeho náručí, aby mu ho podal. Volalo mu neznámé číslo.

„Pane Smithe?“ ozval se z telefonu známý hlas.

„Ano? Kdo volá?“

„Tady… Krista Karzaj… Lenzová, říkal jste, abych zavolala, kdyby se něco dělo,“ dlouho ten hlas neslyšel, proto si dívku hned nevybavil. „Mám pocit… už několik dní mám pocit, že mne někdo sleduje.“

Smith se podíval na Leviho, který vypadal opravdu zvědavě. „Mám za vámi někoho poslat, aby vás hlídal?“

„Já… nevím, je to jen pocit,“ zdálo se, že si sama dívka není jistá, co si o tom myslet. „Kdybyste… mohl přijet vy… já – nechci zbytečně působit jako blázen, kdyby to nic nebylo. Manžel je se mnou doma. Asi to nic není… jen jste říkal…“

„Přijedu.“ Slíbil, i když ještě nebylo jasné, že to bude moct vyplnit. Dívka mu nadiktovala svou novou adresu, a poté se s ním rozloučila, než zavěsila. „Měl by sis udělat řidičák,“ prohodil k Levimu – oba věděli, že mladší umí řídit –, než začal vytáčet číslo Nila, aby společně zajeli za – nyní již – paní Karzajovou.

Reiner Braun společně s Annie Leonhart vystoupili z autobusu na zastávce u školy, která byla jen několik minut chůze přes park a most, než by se dostali do jejich ulice. Poprvé po dvou týdnech školy jeli z internátu domů. Byl to příjemný návrat, zvykat si na nové prostředí, kde neměli nic známého kromě sebe navzájem, bylo náročné psychicky, k čemuž se přidával i fyzický dril. Skutečně se domů těšili. Světlovlasý mladík o to víc, že mu už někdy v průběhu druhého týdne volala matka a ptala se, co má uvařit, až přijede. Na možnou anomálii v jeho orientaci, jak se zdálo, se už u Braunů úplně zapomnělo.

Ovšem samotný Reiner na tom byl trochu jinak, než si myslel, že po dvou týdnech na vojenské škole bude – tedy že zapomene na jakoukoliv tělesnou přitažlivost ke stejnému pohlaví. Nestalo se, že by si přímo tam našel někoho, ale hned chvíli po svých narozeninách si ho přidal do přátel na sociální síti, kam původně Reiner téměř nechodil a měl účet jen proto, že se tam daly získat informace o úkolech do – teď již bývalé – školy, Konstantin Springer. Přidal si ho přes Isabel Magnoliu, které zvedla počet Braunových přátel ještě ten den, co ho dovedla domů z párty. Stali se nejspíše přáteli, když společně dováděli na zahradě s hadicí – náhle, po létech, co se ignorovali.

Pro samotného Brauna bylo překvapením, že díky jednomu zcela náhodnému vyjití si se sousedkou, se stal o tolik sociálnějším. Až nyní si uvědomoval, jak byl dříve nepřístupný – vždy udržoval kontakt jen s rodinou a svými přáteli z dětství – a že poznávat nové lidi nemusí být tak špatné. Na pokoji bydlel s dalšími dvěma chlapci, a přestože bylo těžké si zvyknout na ztrátu soukromí, docela si rozuměli – o vojenské technice a historii věděli dost na dlouhé diskuze a Reiner si uvědomoval, že na rozdíl od základky, kde byli s Annie ti divní, co chtěli být vojáky, tady by si skutečně mohl najít nové přátele se stejnými zájmy a názory.

A jako doplněk k tomu se do jeho života dostal Konstantin, který byl úplně jiný. První člověk „zvenčí“, který se s ním neshodoval v názorech a zájmech a i přesto Reinera zajímal a chtěl ho poznat blíž. Snad to bylo právě tím, na kolik si byli rozdílní, nebo pocitem svobody, který Braunovi dával nejen při sexu. Trochu mu asocioval blondýnovy pokusy sblížit se s dívkami, ovšem s rozdílem fyzické přitažlivosti a menší nejistoty, jak se má před ním chovat.

Teď se musel potěšeně usmát, když uviděl Kosťu, jak i se svým malým – prý chodil do druhé třídy, ale vypadal rozhodně ještě mladší – bratrem a hnědovlasým děvčátkem, co hltalo rohlík, čeká na zastávce autobusu. Vlastně se nedomluvili na tom, že tam bude, jen se Reinera ptal, kdy přesně přijede, aby se s ním viděl hned při první příležitosti.

„Počkej tu,“ otočil se blonďák na svou kamarádku a ona v odpověď jen otráveně protočila oči v sloup. Do tohoto vztahu – o kterém doteď nevěděla – se nehodlala už vůbec plést. Chtěl-li si Reiner kazit život, mrzelo ji to, protože byla jeho nejlepší kamarádka, ale nechávala ho, aby si cestu zvolil sám. Nerozuměla ovšem tomu, jak takový zárodek pravého muže může být tolik zaměřený na city a lásku. Možná byla pravda o gayích, že jsou měkcí a zženštilí.

Konstantin přestal vozit skate nohou dopředu a zase zpět při čekání na lavičce v zastávce a vstal. Jeho mladší bratr, který mu až na věk jako by z oka vypadl, to po něm zopakoval. „Connie, sedni si zpátky, už za chvilku půjdeme,“ usměrnil ho hned. Přišlápl nohou skate, aby si ho podal do ruky a jeho mladší sourozenec si s ním nemohl hrát, když Kosťa přešel za Reinerem. „Ahoj, vojáku,“ prohodil tiše a zazubil se na něj.

Světlovlasý se rozhlédl, jak byl trochu paranoidní, že je někdo spolu mohl vidět a hned z toho odvodit, co se mezi nimi před několika týdny stalo. Vlastně to bylo to jediné, co mu kazilo potěšení ze vztahu s Kosťou – všechna jeho nová přátelství, čistý štít, klid v rodině a klidný průběh studia na vojenské škole byl ohrožený tím, že někdo se dopátrá jeho existence. „To je tvůj bráška a jeho furt nenažraná kamarádka, cos mi o ní říkal?“ nic jiného ho nenapadlo, co by mohl říct, přestože na tohle byla hned jasná kladná odpověď.

„Connie a Sasha,“ pokývl a otočil se na ně. „Vedu je domů ze školy,“ oznámil, proč je s nimi venku. Vlastně se k němu role starostlivého bratra příliš nehodila. Na první pohled na to vypadal příliš nezodpovědný. Ve svých potrhaných džínách a kostkované košili celkově působil nepříliš způsobilý kohokoliv vychovávat, voněl anarchií a svobodou. Něco co Reiner neznal a mátlo ho to, i když stejnou měrou asi i fascinovalo. „Stavíš se zítra?“ uvědomoval si, že nemají příliš času, pokud skutečně nechtějí budit pozornost. Braun se mu přiznal, že kvůli své orientaci – kterou jen stěží přiznával nahlas i před někým, s kým spal – má problémy doma a Konstantin i přes všechnu anarchii mu nehodlal kazit život, protože vlastně nebylo vůbec potřeba, aby ji znal kdokoliv jiný než oni dva.

„Nevím, jestli budu moct,“ přiznal Reiner. Cítil na sobě netrpělivý pohled Annie – opravdu by se neměli vybavovat příliš dlouho.

Kosťa se naklonil, aby si ji prohlédl. Vypadala děsivě a nepříjemně, vlastně i Reiner by tak působil, kdyby ho neznal tolik z blízky. Nejen, že byl docela zábavný, ale nedokázal z něj mít strach poté, co pochopil, jak snadné je si ho omotat kolem prstu. Braun byl budoucí muž ze železa, ale jako takový měl zcela omezené obranné schopnosti v oblastech, které mu nebyly vlastní, a Konstantin přesně věděl, jak ho hníst a utvářet, když ho rozžhaví do běla. Ale i přesto, že se ho nedokázal bát, bral jeho přesvědčení vážně a dokonce jej i obdivoval, jak si v jiných svých názorech – těch pevných, které Kosťa jako zastánce chaosu nedokázal ohrozit a snad ani správně pochopit – stojí pevně za svým. Naopak se podvědomě toužil dostat na místo někoho, kdo je pro Reinera důležitý, aby ochutnal jeho stability, protože nesvázanost byla pro osamělé chodce, nikoliv pro pár.

Povzdechl si jen, když se jeho pohled na chvíli střetl s tím Annie a on se musel od ní odvrátit. Věděl, že k ní není schopen se dostat blíž a ani to nechtěl. „Tak to asi… jako bych nich neřek,“ prohodil pak a vzhlédl k Reinerovi. Ten pohled byl pro světlovlasého lákavý, protože ještě nikdy se na něj nikdo nedíval tak, jako právě Konstantin. Viděl tam nejméně kapku toho velkého obdivu a to v něm vzbuzovalo zájem.

„Pokusím se to nějak zařídit,“ řekl mu Reiner nakonec a natáhl se, aby ho pocuchal v krátkých vlasech. „Napíšu ti,“ slíbil, než se vydal zpátky za Annie. Opravdu rád Kosťu viděl, stále měl v paměti, jak šťastný se s ním cítil a to ho k němu táhlo ještě víc.

Vydali se společně s Annie do parku, aby mohli pokračovat v cestě domů. Nakonec to ovšem dívka nevydržela – přestože se snažila přesvědčit, že je lepší, když o takových věcech nebude vědět – a promluvila: „Takže ty a Bertl jste vyřešení?“

„Chtěl jsem mu pomoct a on mlčel… a pak jeho matka udělala dusno u nás doma,“ odpověděl jí něčím, co dávno věděla, ale připadalo mu to v celém jejich vztahu nejdůležitější. Byla to zrada a on chápal, že v Bertoltovi viděl nejspíše někoho jiného, než kým skutečně byl. Přitom, jak poznával nové lidi, jeho kamarád z dětství už nebyl tolik výjimečný.

„Ale říkal jsi, že s námi klidně ven půjdeš.“

„Já chápu, že potřebuje oporu,“ pohlédl přitom na místo, kde se stala před několika měsíci vražda, „jsme kamarádi od dětství, to je přesně to, co jsme. A jo, půjdu, i když by to táta fakt nerad viděl. Pokud jsem schopen mu pomoci a on si pomoc nechá, pomůžu mu.“

Ačkoliv tomu Nile Dok opravdu nebyl rád, Erwin se alespoň neoficiálně a jen částečně vrátil do služby. Byl jako převozník, jednou dostal příležitost a chopil se jí, zanechávajíc své pádlo někomu jinému. Dok ho vzal do auta a blondýn už tam plánoval navždy zůstat a jet na všechny pochůzky s ním.

Levi si příliš nebyl jistý, zda je to dobře. Měl o něj strach, přestože mu přál, že konečně už jen nežije v zahálce a nečinnosti. Vlastně svého detektiva miloval právě s jeho zaměstnaností, unavenou starostlivou tváří a zabraného do vyšetřování. Bylo hezké, když na něj čekal doma jako pejsek, ale taková Smithova forma nebyla ta pravá a přirozená. Už vůbec ne odepsaný ztroskotanec proklínající život, že ho připravil o ruku.

Protože zatím bylo jen málo důkazů, aby se znovu otevřel – a že to bylo nejméně po třetí, počtvrté, co by se tak stalo, nikomu se do toho nechtělo – případ Kristy Lenzové, Smith s Dokem se mu věnovali v době po práci. Každý den se za ní stavili, aby zkontrolovali, zda je v pořádku, a vyslechli ji, zda se neobjevilo něco nového, než jen pocit. Erwinův instinkt říkal, že se určitě něco stane – nebo to byla jen jeho touha zůstat v terénu – tak o tom stále svého parťáka, který už měl všeho nad hlavu, přesvědčoval.

Přesto udělali dohodu, že Nile mu ustoupí, co se týká případu neoficiálního a Erwin se přestane snažit za každou cenu vyšetřovat i Lebensaugery. Dok z toho získal jen to, že Smitha nemusel z auta vykopávat násilím, ale blondýn si sám vysedl poté, co mu byly sděleny novinky ve vyšetřování.

Ackerman se vracel do prázdného – když nepočítal kočku – bytu a po práci v supermarketu neměl náladu se chovat jako ženuška, tedy uvařit, uklidit (nebylo co) a očekávat, kdy se manžel vrátí. Naštěstí mu pátečního večera zavolal Farlan, že by se rád s ním sešel, pokud možno ještě ten den.

Nechal Smithovi vzkaz na lednici – neposílal mu SMS, protože nevěděl, zda náhodou se nevrátí ještě dříve než on a tedy by asi bylo zbytečné mu přiznávat, že se zase stýká s Farlanem. Možná jeho podvědomí to schválně chtělo zatajit, protože Levi po očku se poohlížel po nějaké zábavnější práci, než bylo prodávat v supermarketu. Někteří lidé potřebovali vzrušení, ač se snažili sebevíc tvrdit, že touží po klidném životě.

Sešli se v klubu, kam i dříve chodili. Ackerman se podle zvyku rozhlédl a hledal nazrzlé vlasy své nejlepší kamarádky, až pak si uvědomil, že Isabel nikdo nepozval. Church působil naléhavě – nejspíše nešlo o nic legálního, proto by jedině překážela.

Vzal to kolem baru, kde si hned objednal a se sklenicí si sedl ke stolu za svým kamarádem. „Tak?“ prohodil místo pozdravu. Volali si ani ne před hodinou, nebylo potřeba se vítat – na objetí a vřelá slova ani jeden z nich nebyli.

Farlan si ho s úšklebkem prohlédl. „Vypadáš jinak,“ prozradil mu, „zestárls s tím svým fízlem…“

„Zase tak dlouho to není, co jsme se neviděli,“ zamračil se Levi, i když v duchu ho ta slova pobavila. Takže byla pravda, že Erwin byl zasranej inkubus! Ale uvědomil si, že možná skutečně zestárl – plně ho začaly zajímat jiné věci, než jakým se věnoval předtím, a uvědomoval si, že už nejede sám za sebe a jeho rozhodnutí ovlivní životy jeho blízkých; dospěl, protože někdo v jejich vztahu musel být dospělý a Smith toho nebyl schopen.

Mladík se světle hnědými vlasy se natáhl, aby si s ním mohl přiťuknout, přičemž jen pokrčil rameny. „Někdo se na tebe vyptával,“ prohodil pak, „myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat.“

„Policie? Nebo někdo od nich?“

Farlan se začal smát – nedokázal to potlačit. „Policie?“ zopakoval po něm a zakroutil hlavou. „Takovej slovník!“ upozornil ho, co mu na jeho projevu vadilo, kdyby náhodou si toho nebyl vědom. „Líbí se mu, když mu říkáš pane policisto?“ rýpl do něj.

Ackerman přešel jeho otázku jen zlověstným pohledem. „Tak kdo se ptal?“ Věděl, že nemusí svému nejlepšímu kamarádovi připomínat, kolik Erwinovi oba dluží. Kdyby nebylo jeho, nejspíše by už ani nežili.

Bylo to zvláštní, za jak krátkou dobu se člověk dokázal úplně vzdálit svým kamarádům, když s nimi nebyl, přestože je stále měl stejně rád. Levi nerozuměl té hradbě, co se najednou mezi ním a Farlanem vystavěla.

„Nevím,“ přiznal pak mladší. „Hele, nebyl to nikdo od nich ani žádný fízl… to můžeš jen ty vědět, s kýms byl zapletlý, nežs začal sekat dobrotu.“ Upil svého alkoholu a znovu se dlouze na Leviho zadíval. „Jen jsem ti chtěl říct, aby sis dával pozor, když se to ke mně doneslo.“

Černovlasý kývl. „Díky,“ pousmál se a nejspíše by se zeptal, jak se má Farlan, kdyby ten nepromluvil první.

„Prý pracuješ v obchodňáku…“ nadnesl.

Levi se sebou bojoval jen okamžik. „Chceš mi nabídnout nějakou práci?“ Cítil, jak ho svrbí prsty, když si připustil, že by mohl se něčeho malého zúčastnit. Znovu prohnat krev a adrenalin svým tělem.

„A líbilo by se to panu policistovi?“ nadhodil Farlan – vlastně ho ani nenapadlo, že by ho mohl chtít Levi zradit a bonznout bengům. „Nechci tě nijak urazit, ale ví se o tobě, že šukáš s fízlem. Asi bychom na to byli sami dva, protože s tebou by nikdo spolupracovat nechtěl.“ Vyprázdnil svou sklenici. „Asi stejně jako jen my dva víme, že s tím šukáním to nebude tak žhavé,“ dodal.

Ackermana to zarazilo. „Myslíš, že jsem s ním, abych měl kde bydlet?“ Pokud se o něm něco takového tvrdilo, měl chuť všem, kdo to třeba pouze slyšeli, rozkopnout ciferník. Přestože se nikdy nezapojoval do větších part, tak měl na ulici – když tam ještě byl – pověst vyšinutého, ale velmi nebezpečného, schopného a hrdého bijce. Nesnesl pomyšlení, že by z této příčky spadl na status zlatokopka.

„Hele, abych řekl pravdu, fakt nevím,“ přiznal Farlan a rozesmál se. „Nevěřím Isabel, že by to byla slátanina jako ten Romeo a Julie… ale zároveň… huh… moc dobře vím, že ti můj kamrlík stačil… a jaký máš vztah k šukačce.“ Ušklíbl se. „Je to na tobě divný, ale je to tak.“

Levi vyprázdnil svou sklenici. „Donesu nám další,“ prohodil. „A ty radši přemýšlej o tom, co bychom mohli podniknout, než kam strkám ptáka.“ Potřeboval zapít tu hořkou pachuť, kdy pochopil, že jeho přátelé si mysleli, že je divný a vyšinutý – předtím mu to nedocházelo, že je to i jejich názor.