Zvířetem z klece - kapitola dvacátá druhá

Dvacátá druhá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Včera se mi z nějakého důvodu večer začala točit hlava a teďka už je mi zase trochu divně - co tím chci říct? Plánovala jsem dopsat ještě jednu scénu, ale nakonec se přesouvá do příště, protože v tomhle stavu by stála asi za tolik, jako má snaha to po sobě opravit. No... udělala jsem, čeho jsem v tomhle divném stavu byla schopna. Tak snad i přesto si kapitolu užijete.

Chválím komentující Seiriel, Guizmo, JaMi, Kroketu, Usagi  a Vlarisu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

22. kapitola - Heftigauroch

Ackerman trochu neuměle vyšel schodiště a zastavil se ve dveřích do klubu. Několikrát se nadechl čerstvého vzduchu, jak se snažil vzpamatovat z nedostatku kyslíku, který v klubu, kde každý kouřil, byl, a také z vlastního počtu cigaret, co vykouřil, a skleniček, které vypil. Nerozuměl tomu, proč na něj alkohol poslední dobou tak silně působí, ale možná se nikdy tolik neopíjel – nikdy se nesnažil nesedět na suchu a nebyly témata, které nemusel zodpovídat, když do sebe nalíval alkohol.

Několik pramenů se mu uvolnilo a spadaly mu do tváře. Prsty je shrábl zpátky dozadu a podíval se na ulici před sebou trochu mdlým pohledem.

Byly to tři hodiny, co volal ze schodů Smithovi, že možná má stopu, ale že se to protáhne. Vlastně se příliš nedomluvili, co se bude dít dál. Nicméně pochopil, že Dok tam tak dlouho nebude kvůli něčemu takovému, jako bylo domnělé upírské představení. Vlastně to nejmladší chápal, ale i přesto tam zůstal, aby prověřil stopu.

Černovlasý policista nakonec měl pravdu. Představení bylo sice zajímavé a objevila se v něm krev, avšak Levi si nevšiml vůbec nikoho podezřelého – když si rozmyslel za podezřelé považovat všechny, kdo na upírskou akci přišli.

Zůstal tam ještě chvíli poté, dělal si nové přátele, aby se za nimi mohl vrátit. Vlastně bylo troufalé si myslet, že hned první večer narazí na Lebensaugery. Mohli tam skutečně chodit, ale rozhodně nemuseli pokaždé. Potřeboval proniknout hlouběji do této subkultury a najít někoho přímo z jejich sekty.

Popošel kousek dál ulicí a opřel se o zeď, jak se stále plně nevzpamatoval. Přišlo mu to vlastně zábavné, že si uvědomuje, jak po alkoholu má zúžené vidění a těžko se mu orientuje v prostoru. Dřepl si a dal hlavu do dlaní. S takovou mu bude trvat dlouho, než se dopraví za Smithem.

Jeden z jeho nových známých, docela vysoký hnědovlasý mladík – který se hodil na popis Leviho imaginárního kamaráda – se ke konci k němu docela měl, dokonce mu nabídl, že by u něj mohl přespat. Ackerman věděl přesně, o co mu jde – a vůbec nic necítil, když si představil, že by měl mít sex s kýmkoliv jiným než Erwinem –, ale teď si říkal, že kdyby ho dovedl k sobě do bytu a nechal se přiblížit k jakémukoliv místo, kde by mohl spát, třeba by se mu podařilo usnout, aniž by ho druhý obtěžoval.

Rozhodně poprat se s někým o svou cudnost a spánek bylo něco, v čem byl schopnější, než právě v téhle chvíli si uvědomit, kam vlastně chce dojet a kde se vůbec nachází nějaká zastávka MHD. Prát mu šlo v každém rozpoložení.

Vytáhl z kapsy mobil a podíval se na hodiny. Bylo kolem třetí – vlastně se to protáhlo mnohem víc, než si myslel, že protáhne. Přesto tam většina z jeho nových známých stále ještě byla. Možná se mohl za nimi vrátit, trochu se prospat na stole – lepší, než spát na ulici, kde dřepěl – a pak zase při smyslech odejít.

Bohužel jediné, co v té chvíli chtěl, byla Smithova náruč. Pěkná, teplá a silná náruč jeho pana Dokonalého. Protřel si oči, čímž si rozmazal make-up a znovu se pokusil hlubokým nádechem dostat do mozku kyslík, aby mu lépe pracoval.

- vyrazimdom. - Napsal velmi důležitě Smithovi, jako kdyby se bez toho starší nemohl obejít anebo mu to k něčemu bylo. Poté se Levi zapřel zády o stěnu domu a postavil se. Schoval mobil zpátky do kapsy a vydal se dál ulicí.

Těšil se, až se umyje od vší špíny města. A pousmál se, když si vzpomněl, že si s Erwinem koupili aviváž podle reklamy přinášející vášeň. Kabát bude muset větrat nejméně týden, než vyčichne – Levi rozhodně nehodlal nosit nic smrdícího hospodou.

Zahnul do boční ulice, protože věděl, že je to zkratka k zastávce. Vlastně si vůbec neuvědomil, jak vypadá, když se proti němu objevila parta pěti vysokých mladíků asi v jeho věku. Měli vyholené hlavy a možná na tomhle místě byli právě proto, aby chytali takové, kteří se jim nelíbili. Podle jejich pohybů a vlastně docela hlasitého rozhovoru bylo poznat, že také předtím někde slavili a možná nejen alkoholem.

Levi nebyl zvyklý se někomu vyhýbat. Možná to ovšem bylo jeho špatnou prostorovou orientací, že se nakonec z jedním s mladíků střetl ramenem.

Stačil jeden pohled a dvě slova – Wesen, Grimm.

Bytost – kterou Ackerman nepotkal v žádné z Smithových knížek – na něj v momentě zaútočila rohy, co mu vyrůstaly z hlavy. Černovlasý stihl uhnout a od skupinky odskočit. Jeho reflexy zareagovaly správně, stejně tak mozek pochopil, že je tělo v nebezpečí a díky náhlému impulzu vylekání se mu podařilo částečně zbavit otupělosti. Mohl za to adrenalin, který se mu dostal do krve.

Měl jen okamžik na to, aby si všechny prohlédl. Bylo to pětičlenné stádo býkům podobných Wesenů. Holé hlavy jim zůstaly, jen na nich narostly zahnuté černé rohy a špičaté uši. O tvářích černovlasý nebyl schopný říct, zda se změnily, nebo i předtím vypadaly tak hnusně.

Co ho ovšem více vyděsilo než jejich vzhled, byla síla a zuřivost, s kterou se na něj vrhli. Nebyli tolik rychlí jako on, ale zato ho každá rána – i z těch, které vykryl – zabolela. Tak spíše uhýbal a hledal možnost, jak jim utéct, než by si užíval nerovný zápas. Nemohl je porazit – to si uvědomil hned.

Chvíli se mu dařilo držet zápas na úrovni hodné Grimma. Rozdával rány, kopal a snad i jednomu z nich se mu podařilo zlomit čelist. Nicméně nakonec jej jeden chytil za ruce a zkroutil mu je za zády, což byl pro Leviho konec.

Věděl, že skončí jako jeho rodiče. Tihle ho nenechají žít. Ubijí ho nebo naberou na rohy – bylo jedno, co z toho, on už nikdy neuvidí Erwina…

„Nechte ho být!“

Na začátku ulice stála postava zahalená v dlouhém kabátě s kapucí přes hlavu. Levi ji vůbec nedokázal identifikovat, nicméně na skutečnou pomoc byla příliš drobná a žena. Nadechoval se, že na ni zakřičí, aby utekla, ale ona místo toho se rozběhla přímo k nim.

Přestože Ackerman sám se uměl velmi dobře pohybovat, její styl boje ho naprosto ohromil. Podařilo se jí jednoho z býků srazit k zemi kopem z výskoku a další si od sebe držela pomocí dvou lesklých čepelí. „Řekla jsem, pusťte ho!“ štěkla.

Nikdo ji neposlechl. Možná se jí podařilo získat tolik respektu, aby si je držela od těla, ale stále bylo stádo v převaze nejen početní, ale i silové.

Levi sebou několikrát zazmítal, než se vzepjal a plnou silou udeřil hlavou Wesena za sebou do brady. Myslel, že se mu podařilo si ji rozbít. Ovšem byla to dostatečná rána, aby muže alespoň na chvíli rozptýlila. Vysmekl se mu a několika údery – jejichž sílu vzal snad ze zoufalství situace – ho vyřadil ze hry.

Žena se mezitím snažila zabránit tomu, aby se ostatní dostali znovu k Levimu. Jeden jí nicméně vyklouzl. Dokázala s obtížemi vést naráz souboj jen se třemi. Zdálo se, že čím více do nich seká svými čepelemi, tím jsou zuřivější. Jako toreador v koridě.

Padl výstřel.

„Hned přestaňte!“ tentokrát to byl Erwinův hlas. Stačilo to, aby Weseni začali utíkat. Světlovlasý muž ovšem neměl sebemenší zájem je zastavit. Vydal se rychlým krokem za Levim, zbraň měl přesto stále připravenou. Ani záhadná žena se svými čepelemi nepůsobila příliš bezpečně a důvěryhodně. Vůbec ne potom, co předvedla s býky. „Jsi v pořádku?“

Byl rád, že nepřijal Dokovu nabídku, že ho vezme domů, a raději na Leviho čekal. Sice ho zima zahnala si jít koupit do nonstopu teplý nápoj a nakonec ho svedlo asijské rychlé občerstvení, ale hned jakmile dostal jeho SMS, vydal se mu naproti.

Černovlasý mladík se musel držet, aby mu neskočil kolem krku. Kývl. „Kdo jste?“ zajímal se o ženu.

Ta jakoby se chvíli rozhodovala, než nakonec schovala čepele a stáhla si kapuci. Přestože z nich rozhodně byla nejstarší, stále vypadala pohledně. Rozpačitě se podívala na Leviho a nadechla se, nakonec ovšem nic neřekla. I když měla vlasy na spáncích zpocené bojem, najednou působila klidná a mírumilovná.

„Petra Ralová,“ označil ji Smith. Také schoval zbraň. Nestávalo se často, aby na jednom místě naráz byly tři Grimmové. Nebylo se čemu divit, že stádo nakonec uteklo.

Žena kývla a chvíli setrvávala pohledem na černovlasém mladíkovi, než promluvila. „Vemte mého syna domů, pane Smithe, kontaktuji vás zítra ohledně Historii Reisové.“ Nečekala na odpověď, jen se otočila a vydala pryč.

Nikdo z mužů ji nehodlal zastavit.

Levi celou dobu, co jeli společně domů, nepromluvil ani slovo. Erwin ho nechával vlastním myšlenkám, myslel si, že to potřebuje. Vlastně – i když jeho samotného se informace, kterou se dozvěděli, neměla proč dotknout – byl přinejmenším překvapený. Petra Ralová byla Leviho matka – žena Grimm, co se zřekla svého dítěte a dala ho na výchovu své sestře, která díky tomu přišla o život i se svým manželem. Nevěděl, co si o tom má myslet.

Přestože za večer toho Ackerman dost vypil a vykouřil, zdálo se, že společně tělesná námaha souboje a psychické vypětí mu pomohly vystřízlivět. Přestalo se mu dokonce chtít spát.

I tak ze sebe doma sházel všechno oblečení, dal ho do špinavého prádla, rychle se osprchoval a - aby se Smithem nemusel mluvit – zalezl do postele. Předstíral, že spí. Alespoň tak dlouho, než starší zhasl světlo a také si lehnul.

Levimu se nepodařilo usnout celý zbytek noci. Až s rozedněním vstal, nebylo mu ani psychicky, ani tělesně dobře. Vytáhl si poslední cigaretu, co měl v balíčku a jen v lehkém tričku a spacích kalhotách se posadil na balkóně. Uklidňovalo ho pozorovat déšť a nebyl schopen ve svém rozpoložení cítit chlad.

Přišlo mu to s jeho matkou zvláštní. Nedokázal se s tím vyrovnat. Zničehonic se objevila, řekla mezi řečí, kdo je, a nic po něm dál nechtěla, neomlouvala se mu, ani o něj nejevila zájem. Brala jako fakt, že je stále jejím dítětem, ale Levi se s ní necítil být rodinou a nehodlal brát ohledy na to, že najednou měl matku! Všechny roky, co se protloukal životem sám, nemohl jen tak vymazat z mysli.

A nejhorší na tom bylo, že ona neřekla vůbec nic, čím by naznačila, že o něj stojí. Nepožádala ho, aby ji akceptoval. Nic.

Nedokázal pojmenovat, co cítil, jen věděl, že to bolí. Bolelo to tolik, až nedokázal vnímat nic jiného.

Byl raději, když si myslel, že jeho rodiče jsou mrtví. Nikdy by nepředpokládal, že jim živost bude vyčítat.

Podle toho, co mu Erwin o jeho domnělé tetě řekl, vlastně žil i její bývalý manžel. Levi měl nejspíše otce i matku. Oba žili, ale o něj se staraly úřady. Neměl s nimi nic společného. Nemusel na ně brát vůbec žádné ohledy. Ale jejich existence ho rozčilovala, nenáviděl je za to.

Věděl, že teď už je to jedno. A ta informace na jeho životě nic neměnila. Doba, kdy potřeboval rodinu, byla pryč. Měl Farlana, Isabel a Erwina – nikdo další nebyl důležitý, a jen kvůli stejné krvi nezačne být. Ale…

Proč to muselo přijít právě teď, když měl pocit, že si konečně dal život dohromady?!

Blondýn ho zezadu objal a Levi se trochu otřásl, jak ho to vyděsilo, byl tolik ztracený ve svých myšlenkách, že ho nezaregistroval, když přicházel. Opřel se do jeho horkého náručí a zavřel oči. Bylo příjemné mít někoho blízkého tímto způsobem. Odhodil cigaretu, která mu vyhasla mezi prsty, jak na ni zapomněl. Byl rád, že starší mlčí – nechtěl s ním rozebírat svou matku.

Erwin ho políbil do vlasů a více se k němu sklonil, jak se ho snažil zahřát. Na mladším bylo poznat, že přes zbytek noci nezamhouřil oko. Chtěl mu pomoct, ale nevěděl jak.

„Nechtěl bys… být od všeho pryč… někdy… i sám od sebe…?“ černovlasý jako první prolomil ticho.

Smith se trochu odtáhl, aby si na sebe mohl natočit jeho tvář a věnovat mu dlouhý chápavý pohled. Vypadal hrozně, měl ještě větší kruhy kolem očí než jindy. „Právě teď jsem spo – ne nejsem spokojený, chtěl bych být s tebou v posteli.“

Levi odevzdaně kývl. Nechal se vytáhnout na nohy a dovést zpět do ložnice. Tam byl zachumlán do pokrývek. Trochu se třásl. Smith ho pevně objal a předával mu všechno své teplo. Společně se jim po chvíli podařilo usnout.

Reiner opřel jednu nohu o lavičku a začal se k ní sklánět, jak se protahoval po běhu. V takové chvíle měl pocit, že se v jeho životě vůbec nic nezměnilo – překvapivě právě v ty víkendy, které zůstával na intru, daleko od domova.

Jak byl zvyklý, chodíval ráno s Annie běhat. Připadal si díky tomu domácky a uklidňovalo ho, že na jeho vztahu se světlovlasou dívkou se snad ani nic nemohlo změnit. Zůstávali přáteli, a dokud společně trénovali, vše mezi nimi bylo v pořádku. Věděla o něm nejvíc a přece o ničem z toho nemluvila, držela jeho tajemství a nepřipomínala ho ani jemu samotnému. Pokračovali v rituálech jejich přátelství, které měli nejméně od deseti let, kdy poprvé se iniciativně sami vydali trénovat.

Nikdy spolu příliš nemluvili. Měli společná témata, ale ani jeden z nich nezačínal rozhovor, když nemusel. Většinou při trénincích jen komentovali, co druhý dělá špatně, a nebo plánovali, jak budou pokračovat. Reinerovi to právě takhle vyhovovalo nejvíce. Nedostávali se k citlivým tématům.

Kluci z pokoje se ho několikrát ptali, jestli s Annie chodí. Když jim odpověděl, že ne, dozvěděl se, že ji nepovažují za atraktivní. Sám tomu příliš nerozuměl. Pravda, že on sám vyhledával typy, které potřebovali jeho ochranu a tím rozhodně jeho nejlepší kamarádka nebyla. Dokázala se o sebe postarat asi stejně jako dospělý muž. V tomhle ohledu by ho také nepřitahovala. Nicméně si nemyslel, že kvůli tomuto rysu jejího charakteru ji budou považovat za ošklivou. Přece jen to byla Reinerova nejlepší kamarádka a on ji rád viděl, rád se na ni díval, připadala mu hezká, protože s ní měl spojenou spoustu příjemných vzpomínek. A měl potřebu ji před ostatními bránit – i když věděl, že jí nezáleželo na tom, zda je pro někoho přitažlivá nebo ne –, když ji hodnotili, jako by vůbec nebrali na zřetel, co za člověka je. Byla silná a nezneužívala to – takový by se neměli kritizovat.

Přestože byl ze začátku tolik nadšený z nových přátel, které si ve škole udělal, až po dalším týdnu pochopil, že bude trvat, než se stanou skutečnými přáteli. Zatím byli známí. A Reiner věděl, že by pro něj žádný z nich neudělal ani polovinu toho, co by byla ochotna udělat Annie; už vůbec ne nic podobného, co společně s ní nabídli Bertoltovi.

I když ho to snad trochu omezilo v rozletu a jakémsi společenském postupu mezi spolužáky, jasně jim dal najevo, že mu na Annie záleží a nebude trpět, aby se jí vysmívali. Dokázal si představit, jak by mu dala pěstí, kdyby se dozvěděla, že se za ni postavil, protože si byla jistá, že to nepotřebuje, ale on jednoduše musel. Záleželo mu na tom, aby se choval správně.

Samozřejmě jí o tom neřekl. To by pravděpodobně teď spolu neběhali. Nejspíše by se s ním několik dní vůbec nebavila. A tím by přišel o pocit, že je vše v naprostém pořádku, jaký v její společnosti měl.

Když se protáhli, rozloučil se s ní a vydal se do budovy, kde měl svůj pokoj. Měl v plánu dopoledne se ještě podívat na učení. Chtěl se držet mezi nejlepšími – díky těžkým přijímačkám byla třída plná chytrých nebo snaživých studentů –, proto si musel opakovat a procvičovat, co brali. A nic lepšího, co by mohl o víkendu dělat, stejně neměl. Až kolem třetí byli domluveni s kluky, že si zajdou zahrát fotbal.

Těšil se na to. Protože po ranní sprše a snídani, když se posadil k učení, pro něj vůbec nebylo lehké se soustředit. Vlastně ho docela rozhodil Bertoltův telefonát. Hlavně otázka, na kterou mu neodpověděl. Co se týkalo vztahu s ním, už si nebyl vůbec ničím jistý.

Když byli ještě malé děti, bral ho za bratra. Po jejich odloučení se na něj začal dívat jinak. Všímal si, jak vypadá, jak se chová a hledal si k tomu všemu cestu, protože už to nebyl úplně ten samý Bertl, jakého znal. Na rozdíl od Annie, u níž si nikdy nevšiml, že by se změnila. Ale nakonec – když znovu k němu našel cestu, když si znovu určil, že pro něj udělá vše, co bude v jeho silách – si nebyl tak úplně jistý, zda jeho vztah k Bertoltovi se liší od toho, co má k Annie. Možná zase byly stejné.

Napadlo ho to úplně poprvé, že to s jeho orientací mohlo být i naopak, než si myslel. Nemusel se první zamilovat do Bertolta, a pak poznat, že ve vztahu s klukem se přece jen cítí lépe. Mohla to být nespokojenost, kterou cítil, když se snažil randit s dívkami, následně čistě kamarádský vztah, který získal ke Kristě, co ho vedlo, aby se zakoukal do Bertolta, který mu byl vždy nejblíže. Vzpomínal si, že jako dítě si myslel, že on nebo Bertolt si vezmou Annie. Tohle mohlo být stejné – zakoukal se do toho, ke komu dávno cítil silnou lásku, ačkoliv nakonec úplně jiného druhu.

Nevěděl, jak to s ním je.

Ale byl pevně rozhodnutý, že kvůli nějakým nadějím a neujasněným citům neopustí Konstantina. S Bertoltem byl vztah opravdu složitý – musel znovu definovat každý jednotlivý střípek pocitů, z kterých byl vystavěn –, zatímco Kosťa měl své jasné místo.

Reiner se vlastně cítil opravdu špatně, že kdy chtěl dělat stejné věci jako s Konstantinem i s Bertoltem. Kosťa měl ke společným něžnostem a sexu ničím nepokřivený přístup, dělal to, protože chtěl a líbilo se mu to. Zatímco u Bertolta měl Reiner zafixované, že cokoliv prožil takto tělesně, bylo to na jeho úkor a proti jeho vůli – zneužívání otčímem, a pak prostituce. Braun by se cítil jako největší zločinec a násilník, kdyby na něj měl v tomto smyslu sahat.

Opřel se hlavou o stůl, na kterém měl položený sešit a druhý spolubydlící, co tam také zůstával přes víkend, se mu začal smát. Myslel si, že je to gesto zoufalství kvůli učivu. Ale mysl světlovlasého byla těžká mnohem víc, než kdy díky novým vědomostem mohla být. Myšlenky iniciované srdcem byly vždy z kamene.

„Ta sociologie je sračka,“ zakroutil blondýn hlavou a natáhl se pro mobil. Konstantin mu popřál dobré ráno až teprve teď. Od čtvrtka, kdy ho zmlátili, se choval jinak, přestal mu tolik psát a celkově jakoby zchladl. Braun z toho odhadl, že si to asi hodně bral, ale vůbec nevěděl, jak mu pomoct.

Vstal od stolu a i s mobilem přešel k oknu. Zaváhal, než nakonec nechal vytáčet jeho číslo. Vůbec nevěděl, o čem si s ním chce povídat, jen ho potřeboval slyšet, aby příště Bertoltovi řekl, že se mu nelíbí.

„Nakonec mi voláš?“ Konstantinův hlas v telefonu zněl trochu zastřeně, nejspíše byl rozespalý. „Můžeš mluvit, jsi sám? Isabel vymyslela, že bys mohl dělat, že máš holku i takhle po telefonu. Nebude mi to vadit.“

„To by asi šlo, i když bych byl raději, kdybych nemusel,“ utrousil Reiner a zahleděl se na cestu pod oknem. Byla docela frekventovaná, jezdilo tam hodně aut. „Tohle totiž taky není nejlepší,“ nechtěl, aby se ho spolužáci vyptávali, jestli má holku – bylo to už mnohem blíž odhalení, než když nevěděli o nikom.

„Já vím,“ povzdechl si Kosťa. „Ale když mi voláš… je to přece jen příjemnější, když tě slyším. Promiň za včerejšek, byl jsem… no víš, máma to strašně zveličuje. Navíc táta teď pracuje hodně v zahraničí, tak bývá doma jen vždy chvíli za několik týdnů, tak se musí o vše starat a je úplně hysterická ze všeho.“

Reiner měl z jeho hlasu pocit, že se tím trápí i on. „Když je táta na misi, tak se taky o všechno stará máma,“ chtěl mu tím říct, že to určitě jeho matka – vypadala velmi charismatická – zvládne.

„Jste celá rodina siláků,“ zasmál se mladší. Nemyslel to zle. „Nejsem si jistý, jestli my jsme na tom stejně. Snad se to vyřeší.“ Zhluboka se nadechl – nelíbilo se mu, že mu nemůže říct všechno. Reiner byl obyčejný člověk, nevěděl nic o Grimmech. „Nicméně – příští týden pojedeme na chatu přes víkend, nemohl bys to nějak zařídit, abys jel s námi? Jakože, kdybys nejel, tak já bych zůstal doma. Ale kdybys jel, byli bychom spolu někde, kde nás nikdo nezná. A bylo by to fajn.“

„A co bych řekl našim?“

„Třeba… třeba že tě pozval nějaký kamarád? Vždyť není asi potřeba tolik lhát.“ Zamyslel se. „Jakože jedete s klukama, co je znáš ze školy, k jednomu na chatu? Že třeba má narozeniny. Já nevím. Něco by se vymyslelo.“

Reiner zakroutil hlavou. „Tohle asi nepůjde.“

„Tak já mámě řeknu, že nepojedu…“ povzdechl si Konstantin. Chtěl si ho získat na celý víkend jen pro sebe. Potřeboval ho, protože z toho, co se u nich doma dělo, začal mít podezření toho nejhoršího. Nakonec však promluvil znovu vesele: „Má to plus, že pro sebe budeme mít celý dům.“ Blondýn si dokázal přesně vybavit, jak se u toho mladší zazubil.