Nejen absinthová nejen víla - 6. část

Šestá část.

Začínáme se odchylovat od výhradného MotoMoto, ale věřím, že jste chtěli do soukromí i ostatních.

Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím Kroketě, Katce, Guizmo a JaMi. Těší mne, že tuhle povídku docela hojně komentujete. Další část příští víkend.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 6. část -

Tadashi se rozvalil na polštáře, které měl na koberci a pod baldachýnem u postele společně s nízkým stolkem. Celý se roztáhl a zavřel oči, otevřel je znovu, když si na něj vylezla jedna z koček.

Vedle něj se uvelebil Papouch a k sobě si položil talířek s tousty, které si ještě připravil jako pozdní večeři. “O čem si se se mnou chtěl bavit?” vzpomněl si, když se do jednoho z toustů se sýrem a šunkou zakousl.

Černovlasý si je chvíli prohlížel, než mu jeden odcizil a sám se do něj zakousl. Nebyl vůbec špatný. “Jak moc opatrně a pomalu chceš, abych ti to řekl?” zeptal se Tadashi. Byl unavený, nechtělo se mu to moc zaobalovat a rozvádět.

“No...” blonďák se na něj otočil, “aby to unesla má mořskopanní křehká duše...” prohodil. Popravdě vůbec ho nenapadalo, co by mu mohl chtít Tadashi říct.

“Mořskopanenská duše by to měla unést i takhle: Existují démonové a spousta jiných příšer a příšerek,” vyslovil Tadashi a podíval se na něj, jak očekával nějakou reakci.

Papouch naklonil hlavu na stranu a chvíli si ho prohlížel, byl zvyklý na to, že jeho milenec říkal věci, které nemyslel vážně, s naprosto stoickou tváří. “Cože?” zamrkal na něj potom.

Černovlasý si povzdechl a chvíli jen jedl toust, jako kdyby na další slova potřeboval doplnit energii. “Nikdy si v kavárně neviděl nic divného?” zeptal se pak. Myslel si, že si Haku dříve všimne a sám se začne vyptávat.

Blonďák se zamyslel. “Jakože... ty ocasy a uši a všechny ostatní divné věci nebyly z toho, že bych toho moc vypil?” zkusil to.

“Aha,” narovnal se Tadashi do sedu, jako kdyby mu něco došlo, “Chika přestal pít tak ráz na ráz ne pro naše kázání, ale protože začal spát s lišákem a myslí si, že má alkoholické vidiny. To jeho změnu vysvětluje.” Poté se začal jemně smát.

Haku k němu vzhlédl a ještě chvíli si ho prohlížel, “neděláš si ze mě srandu...” prohodil pomalu, “liškou?” zamračil se pak.

“Chceš využít přítele na telefonu? Zavolej Chikovi,” mrkl na něj černovlasý, dojedl toust a přesunul se k němu, aby se o něj mohl opřít a nepůsobil, že je na něj zlý.

“Myslím, že mám trochu problém vstřebat, co mi tady říkáš,” blonďák se na chvíli odmlčel, nakonec se natáhl pro telefon, “svedu to na tebe,” oznámil, když začal v mobilu hledat číslo svého kamaráda.

Tadashi si vzal další toust, byl opravdu dobrý.

Mladší mezitím vytočil Motochikovo číslo a přiložil si sluchátko k uchu. Pro jistotu si vzal další toust, protože i když černovlasý tvrdil, že už jíst nebude, teď to vypadalo, že ho hodlá připravit o všechno jeho jídlo. “Chiko,” pousmál se, když mu to jeho kamarád zvedl. “Mám na tebe divnou otázku,” oznámil mu.

“Hmm? Jakou?” zeptal se Chousokabe, kterému se kupodivu spalo u jeho přítele dobře a probudil ho až telefon. Natáhl se, aby mohl hnědovlasého políbit na rameno. Vlastně se uspali navzájem - i když Motonari žil převážně v noci a bělovlasý pirát trpěl nespavostí.

Lišák pootevřel oči a se zívnutím se protáhl jako probuzené štěně, než se schoulil ke svému milenci a znovu zavřel oči.

“Co tím chce Tadashi říct, když mi tvrdí, že spíš s liškou?” pokračoval Papouch.

“Že jsem zoofil?” zkusil Chousokabe a pohladil svého milence po ouškách.

“Ohh...” Papouch pokýval chápavě hlavou, i když popravdě moc nerozuměl tomu, co to na něj domluvili. “To nezpravíš tím, že přestaneš pít...” prohodil. Popravdě i on zahlédl u mladíka, se kterým jeho kamaráda viděl, huňatý ocas a ouška - a aby měli všichni tři stejnou halucinaci bylo dost nepravděpodobné. “Chcete mi říct,” pokračoval, “že ten tvůj... a nejenom on, je doopravdy démon...?” bylo by to krásné, kdyby to byla pravda.

“Liščí,” potvrdil Chousokabe a líbl svého přítele do vlasů. “Nevím to dlouho... celkově... Tadashi a Setsuna to před námi tajili.” Postěžoval si, ale poté zívl. “Nicméně, zbytek ti řekne Tadashi - sám toho moc nevím - měj se.” Pověsil to a schumlal se za svým démonem.

Blonďák položil mobil a znovu se otočil na svého přítele. “Moc mi nepomohl...” prohodil. “Ale já jsem si to myslel,” upozornil ho, celkově na to, co zjistil - přestože bylo docela těžké to vstřebat - se cítil docela klidně. “Že to všechno nemůžou být jen opilecké halucinace, zase takový alkoholik nejsem...” vzal si poslední toust. “Co s tím má společného můj bratr?”

“Xanxus je napůl démon,” odpověděl mu jednoduše Tadashi a zívl na celé kolo. Přitáhl si pokrývku, aby se mohl zakrýt a uvelebil se částečně na Papouchovi. Dlaněmi zajel pod oblečení na jeho bříško, aby si je zahřál. Toust už měl snědený za rozhovor mezi Chikou a Hakuem. “Proto je takový plamenný,” dodal ještě.

“No...” blonďák lehce pokýval hlavou, “pravda, že to celé hodně vysvětluje...” uznal a sklonil se pro polibek, přičemž si přitáhl tmavovlasého více k sobě. “Musíte mi někdy někoho ukázat...” zazubil se.

“Budu tě upozorňovat na hosty, kteří tam chodí, protože je to kavárna démonům a podobným otevřená,” kývl a zavřel oči.

“Hoo...” mladší se zazubil a natáhl se pro druhou půlku posledního toustu, “na to se těším...” zakousl se do něj a chvíli spokojeně žvýkal. “Předpokládáš, že po něčem takovém budu moct tak rychle usnout?”

“Docela mne nezajímá, jestli ty usneš... já už spím,” poznamenal Tadashi, ani kvůli tomu neotevřel oči.

Blonďák ho políbil do vlasů, “o ničem nevím, kdyby se ti ráno špatně chodilo,” zažertoval.

Tadashi sledoval světlovlasého mladíka, co patřil k “hlídačům”, jak odchází od Xanxusova stolu a popravdě si docela oddychl, že jde pryč. Ne, že by jej vyháněl ze své kavárny, ale hosté se chovali o dost “uťápleji”, než když tam nebyl.

Docela ho také překvapovalo, jaký respekt k němu měl samotný Xanxus.

Ve dveřích se s odcházejícím mladíkem střetl zrzek, který právě vcházel, a jak spěchal na schůzku s bratry, na kterou šel znovu pozdě, narazil do bělovlasého téměř čelně.

Vyvedli se ze své dráhy jako dvě vesmírné tělesa, když se střetnou. Málem se něco rozbilo, ale v poslední chvíli světlovlasý hlídač zachytil Soru, aby neposlal k zemi věšák na kabáty, jak zaškobrtl. Podíval se na něj a prohlédl si ho - věděl, že je to nejmladší trojče. Přivřel oči a pustil ho. “Kdo spěchá, klopýtne,” šeptl.

Mladík se zrzavými vlasy si ho překvapeně prohlédl. Nikoho nečekal, proto ho to popravdě docela vyvedlo z míry. “Díky,” pokývl mu za to, že ho bělovlasý nenechal spadnout na zem, a možná i za radu, kterou zašeptal.

Druhý jen kývl, věnoval mu poslední pohled, než jej obešel, aby mohl odejít.

Celá kavárna se chvíli držela v hrobovém tichu, jak to všichni pozorovali, než si Tadashi oddechl a poznamenal k Papouchovi: “už jsem myslel, že přijdeš o bratra.” Zjistil si o “hlídačích” víc a opravdu si s nimi nebylo dobré začínat.

Xanxus, který právě přišel od stolu, kde něco řešil s odcházejícím mladíkem, se usadil vedle svého manžela. “Málokdy něco řeší s lidmi...” prohodil, i když byla pravda, že ani člověk by se nejspíš nevyhnul nepříjemnostem, pokud by potkal “hlídače” ve špatném rozpoložení.

“Kdo to byl?” zajímal se Papouch, protože i on si všiml změny nálady v kavárně za přítomnosti bělovlasého. Začínal si pomalu zvykat na fakt, že většina zákazníku nebyla tak úplně lidskými bytostmi a všímal si i detailů, které mu předtím unikaly, i když na některé musel být svým milencem upozorňován.

“Co?” Sora se zarazil, když došel ke stolu, “proč se na mě tak divně díváte? Nedošel jsem zase tak pozdě...”

Setsuna si ho prohlédl. “Jsme jen rádi, že žiješ,” usmál se na něj a zvedl se, aby ho mohl obejmout a pomuchlat.

Nejmladší z trojčat mu objetí oplatil, ovšem tvářil se pořád docela nechápavě. “Neměl bych?” zeptal se a zkoumavě si je všechny prohlédl.

Papouch na židli téměř poskočil, “musím ti něco říct!” oznámil mu a v jeho hlase bylo znatelné nadšení, stále byl z toho, co se nedávno dověděl, docela unešený.

Bělovlasý bratr se vrátil za Xanxusem a políbil ho na tvář. Poté si sedl do jeho klína, i když míst u stolu bylo dost - byl tak zvyklý sedávat, když byla jeho věrnost v ohrožení (tedy všude na veřejnosti).

Tadashi se na Papoucha podíval. “Možná v novinách by se to vyjímalo,” poznamenal, než se vydal pryč. Chápal, že to nejmladšímu z bratrů musí říct, ale dál by to šířit nemusel, i když vlastně ani příliš neměl komu.

“Chci to říct jenom svému mladšímu bráškovi...” světlovlasý se na něj dotčeně podíval, potom poplácal místo vedle sebe, aby naznačil zrzkovi, kam si má sednout.

Ten se na něj na okamžik zadíval, ovšem nakonec to udělal, “děje se něco, o čem bych měl vědět?” pozvedl tázavě jedno obočí.

Haku se k němu naklonil, “stalo se ti někdy, že bys tu v kavárně vídal divné věci?” nadhodil.

“Veverka moc nechodí do kavárny,” poznamenal Setsuna a zadíval se na ně. “Pokud se ti to nechce vysvětlovat, Xan s ním klidně zajde na záchod a předvede mu to,” pronesl a byl si vědom toho, jak to zní.

“Že jsi si tím tak jistý...” černovlasý muž ho pohladil po zádech. Měl docela dobrou náladu, protože z pádu budovy, za který mohl on a jeho otec, nakonec nic vážného nebylo.

Zrzek pohlédl z jednoho svého bratra na druhého, potom na muže s jizvami na tváři. “Teď se trochu bojím, co mi chce Haku říct...” prohodil.

“Vidíš, to by mohl,” blonďák pokývl hlavou, “není to tak uvěřitelné bez pořádného důkazu. A chvíli si na to jeden musí zvykat...”

Setsuna špatně odhadl svého bratra, myslel, že nebude chtít. Podíval se na Xanxuse, poté na zrzka, několikrát je všechny obsáhl pohledem, než zakroutil hlavou. “Existují démoni,” zašeptal nakonec a objal svého manžela kolem pasu, jakoby tím říkal, že nikdo s ním nebude chodit na záchody.

Sora si ho zkoumavě prohlédl, nevypadalo to, že by si z něj dělal srandu. Potom pohledem putoval k jeho manželovi. Napadla ho k tomu docela trefná poznámka, ale raději si ji nechal pro sebe. “Jakože... jak démoni?”

“A tak různě, že Xane?” bělovlasý políbil svého muže na tvář.

Černovlasý muž si ho přitáhl víc k sobě a polibek mu oplatil. Neměl moc rád, když se takové informace šířili, ale docela to chápal u bratrů jeho manžela. “Podáváte to, jako by každý druhý byl démon,” poznamenal.

“No... démoni... liščí lidé...” navázal na to blonďák, “taky to vím jen chvíli. Naše vlastní trojče to vědělo roky a tajilo nám to,” našpulil dotčeně rty.

“Jo...” Sora zamyšleně pokýval hlavou, i když si moc nebyl jistý, co se mu jeho rodina snaží sdělit, protože představa démonů - a jiných podobných bytostí - bez povšimnutí běhající po světě byla docela těžko vstřebatelná.

Setsuna se zamračil. “Tady i každý první,” našpulil rty, jak neměl radost, že ho jeho muž napomíná.

“Tady možná...” Xanxus nad tím jenom pokrčil rameny.

“Huh...” zrzek vstal, aby se vydal si objednat za Tadashim, když ten se neměl k tomu si pro objednávku přijít. Po cestě se zkoumavě rozhlížel okolo sebe.

Setsuna se mezitím podíval na svého manžela a nechal našpulenou pusu, protože byl stále uražený. Chápal, že mu rozhovor s hlídačem nebyl příjemný, ale nemusel si špatnou náladu léčit na něm tímhle způsobem, když by stačilo jen naznačit a bělovlasý by udělal vše, aby mu náladu spravil.

Starší ho omluvně pohladil po tváři, když si všiml, do jakého se jeho manžel dostal rozpoložení. Nemyslel to, co říkal, nijak zle. “Máš pravdu...” prohodil nakonec a líbl ho na rty.

Bělovlasý se k němu přitulil a přivřel oči, jak si chvíli jen chtěl užívat jeho blízkost.

Rudovlasý muž seděl v obývacím pokoji hotelového apartmá, který byl spojený s kuchyní, a díval se na televizi. Přepínal z jednoho programu na druhý, jak se nudil, ovšem nic ho nezaujalo.

Po chvíli vešel do kuchyně Setsuna jen v bílé košilce, která mu sahala do půlky stehen a v županu, co nebyl o moc delší. Nohy měl bosé a ťapkal jimi po dřevěné podlaze. Došel až k lince, natáhl se pro vysokou sklenici, poté se přesunul k ledničce, aby z ní vyndal mléko. Všiml si otce svého manžela, ale nechtěl jej rušit.

Démon vypnul televizi, ve které stejně nic zajímavého nedávali, aby se za ním mohl přesunout. “Setsu...” spokojeně si ho prohlédl a opřel se o stůl, u kterého se jedlo - nebo jedlo by se, ovšem moc pravidelně a společně obyvatelé apartmá nejídali. “Chystáš se už do postele?”

“Už nějakou chvíli v ní jsem,” pousmál se mladší, když se na něj natočil, poté se obrátil zpět a položil krabici s mlékem vedle sklenice. Vyndal z dolní poličky med a z jiné dlouhou lžíci. Otevřel ho a nabral ji vrchovatou. Nechával stékat zlatou tekutinu do sklenice, co nechtělo jít samo, popohnal prstem, a poté si ho olízl. “Nemůžu spát,” postěžoval si.

Rudovlasý se postavil vedle něj, aby ho pohladil po zádech. Bělovlasý měl krásnou postavu, která se jen v lehkém bílém oblečení krásně rýsovala. Bosá chodidla a to, jak byl celý krásně bílý a čistý, dodávaly jeho vzhledu na roztomilosti a nevinnosti. “Děje se něco?” zajímal se, naklonil se k němu, aby viděl na to, co připravoval.

Setsuna se na něj podíval - neměl by ho pouštět tak blízko, Xanxusovi se to určitě nebude líbit. “Nejsem zvyklý spát sám,” odpověděl mu popravdě - vždy s tím měl problémy: dříve býval v pokoji se svými bratry, poté většinou s Xanxusem. Zalil med mlékem, dal si lžíci do úst, aby jí nic neulepil a přesunul se k mikrovlnce, aby vše ohřál a vzdálil se od démona.

Starší ho sledoval přivřenýma očima, “víš, že na mě se můžeš spolehnout, pokud tě ten malý prevít zanedbává...” prohodil. Sice se nevyjadřoval o svém synovi nejlépe, ovšem tak zle, jak to možná vyznělo, to nemyslel. I když vztahy mezi nimi často docela skřípaly.

Mladší se na něj otočil a opřel se bokem o linku. Přejel jedním chodidlem po kotníku druhé nohy a jemně zakroutil hlavou. “Většinou nezanedbává, papá, ale dnes má spoustu práce,” postěžoval si - stále se nesmířil s tím, že i mafián musí pracovat.

Rudovlasý se tomu pousmál, “tak dnes se můžeš na mě spolehnout...” prohodil a přešel k němu. Musel uznat, že pokud nic jiného, vkus měl jeho syn vytříbený. Pohladil ho něžně po tváři, “mám stejně útulnou postel jako vy...” nadhodil.

“A budeš v ní muset zůstat sám,” Xaxnus se ode dveří zamračil, “ocenil bych, kdyby ses odnaučil vyjíždět po zadaných...” zavrčel, když se k nim vydal, “nebo alespoň po Setsu,” upřesnil a přitáhl si svého muže k sobě, když byl u něj.

Démon se zamračil a nespokojeně pohodil hlavou, “máš kamery po bytě?” zeptal se znechuceně a přešel k lednici, kde bylo několik otevřených lahví alkoholu, aby jednu vytáhl a nalil si. Na uklidnění možná.

Setsuna si povzdechl. “Nechci, abyste se kvůli mně pořád hádali,” postěžoval si. Podíval se nejprve na svého tchána, poté vzhlédl i k manželovi.

Xanxus ho pohladil po vlasech, “není to tvoje chyba...” prohodil a políbil ho na spánek, potom věnoval rudovlasému démonovi - který se choval možná více jako doma, než černovlasý mafián sám, přestože byl zván - nevraživý pohled. “Za chvilku budu hotový...” oznámil mu.

“Každá chvilka, kdy necháš Setsu o samotě znuděně čekat, je naprostým mrháním tvým časem...” prohodil k němu nejstarší z nich. Bělovlasý muž byl opravdu nádherný, jedinou jeho chybou byla neschopnost dát mu vnoučata - pokud ne další, vyvedenější, dítě.

Mafián mu věnoval další nehezký pohled, ale raději to nekomentoval. V apartmá bydleli teprve dva dny a začínali mít problém najít hotel, kde by je ubytovali bez větších problémů.

Nejmladší políbil Xanxuse na tvář, a pak se od něj vzdálil, aby si vyndal mléko z mikrovlnky, které už bylo ohřáté. Dal do něj lžící a zamíchal. Poté nabídl svému muži. “Za chvíli asi už budu spát,” poznamenal, tento lektvar na něj působil docela silně.

Starší mu trochu upil. “Nepočkáš na mě?” Xanxus mu věnoval zklamaný pohled.

“Když ho tak zanedbáváš...” rudovlasý si hodil do vlastní sklenice led a vydal se zpět ke křeslu, které původně opustil.

“Nebudu se zlobit, když mne nějak něžně probudíš, pokud už budu spát,” usmál se na něj mladší a znovu ho políbil na tvář. Pak se napil mléka a spokojeně zamlaskal, jak to bylo dobré.

Černovlasý se otřel rty o jeho spánek a pohladil ho jemně po boku, “tak utíkej...” pobídl ho s jemným úsměvem, “hned budu u tebe.”

I on se vydal ke dveřím z místnosti.

Rudovlasý se na ně jen s úšklebkem otočil.

Setsunovi bylo jasné, že jej druhý vyhání z kuchyně hlavně kvůli jeho otci, protože je nerad spolu viděl. Ani v tom nebylo to, že by si Xanxus myslel, že jej chce bělovlasý podvést. Ale sám Setsuna si nebyl jistý, jak by se zachoval, kdyby si na něm sex chtěl démon vynutit nebo by se jen dostal do situace, v níž by odmítnutí znamenalo Satanův hněv.

…

Když se muž s jizvami na tváři vrátil do ložnice, jeho milenec už spokojeně spal zachumlaný pod pokrývkou. Klidně oddechoval a roztomile stočený na boku v klubíčku byl jako kotě. Starší přešel k němu a políbil ho na spánek. Okamžik si ho prohlížel a jen se kochal jeho krásou, pak se přesunul ke skříni, aby se mohl svléct. Nechtělo se mu ho budit, když vypadal tak klidně a spokojeně.

“Princ přišel probudit spící princeznu?” zeptal se světlovlasý rozespal a otočil se tak, aby na druhého viděl. Sice spal, ale byl to spánek, ve kterém čekal, až bude probuzen. Vždy - když se mu podařilo usnout dříve, než se Xanxus vrátil - se mezi spánkem probudil alespoň na tak dlouho, aby se mohl k němu schumlat.

Starší si oblékl spodní prádlo, ve kterém hodlal spát, a otočil se na něj, “Nechtěl jsem tě budit, když jsi tak hezky spal...” prohodil.

“Ale to bych po celém dni přišel o možnost být s tebou,” zašeptal světlovlasý a prohlížel si svého milence. Za těch deset let, co spolu byli, se příliš nezměnil a Setsuna se bál okamžiku, kdy bude vypadat starší než on. Nechtěl ho ztratit.

Starší na to odpověděl jen úsměvem. Vrátil se k posteli a natáhl se, aby mohl bělovlasého pohladit po tváři a znovu políbit, než si vlezl za ním. “Mám poslední dobou zase příliš vyřizování...” povzdechl si a možná se tím chtěl i svému muži omluvit za to, že ho nejspíš zanedbával.

“Pokud potřebuješ pomoct, stačí říct,” nabídl se mladší a natáhl, aby ho mohl políbit. “Nebo masáž, aby ses uvolnil... nebo sex, když je to plýtvání každou chvíli, když nejsi se mnou v posteli,” dodal hravě a dlaní přejel po jeho svalnaté hrudi.

Xanxus si neodpustil jemný úšklebek při zmínce slov jeho otce. Posadil se a vytáhl si druhého bokem na klín, dlaněmi se vydal po jeho bocích a bříšku. “Málokdy řekne něco smysluplného, ale v tomhle je trochu pravdy...” prohodil a otřel se rty o linii jeho spodní čelisti, přičemž ho kousl do kůže pod ouškem.

Mladší spokojeně přivřel oči a vybízel se jeho rtům i zubům. “Takže plánujeme dělat děti?” zeptal se s úsměvem.

“I masáž je taky lákavá nabídka,” černovlasý se dostal až k jeho oušku, “ale myslím, že bude muset chvíli počkat...”dokončil a kousl ho do lalůčku, přičemž jednou dlaní - kterou se již stihl vloupat pod látku jeho noční košilky - sjel po jeho zádech až na hýždě.

Setsuna našel jeho rty, aby se do nich mohl lačně vpít. Vybízel se jeho dotekům, jako kdyby potřeboval jen je a nic jiného v životě.

Druhý mu naznačil, aby se přesunul obkročmo na jeho klín, a oběma dlaněmi sjel na krásně tvarované hýždě, aby si ho za ně mohl k sobě více přitáhnout. Užíval si horká nenasytná ústa, která se na něj tak vrhala.

Bělovlasý jej jednou rukou objal kolem krku, tou druhou sjel do Xanxusova rozkroku. Začal se jemně nadzvedávat, čímž se o něj třel a působil ještě více eroticky.

Xanxus se usmál a jeho počínání si spokojeně užíval. Lichotilo mu, jak očividně i mladší toužil po něm, jak ho potřeboval. Líbilo se mu to. Nechával se opečovávat, přičemž přivřel oči a rozpojil jejich polibek, aby se prsty jedné ruky mohl vloupat do jeho úst.

Setsuna mu je hravě skousl, i když tím o něco oddálil chvíli, kdy si ho druhý vezme. Podržel jeho prsty chvíli zuby, přičemž se zadíval do jeho očí, než je pustil a pojal hlouběji do svých úst, aby je mohl naslinit. Nespouštěl z Xanxuse pohled.

Staršímu stačil jen ten pohled do svůdných očí jeho milence, aby byl vzrušený a nechtěl nic jiného víc, než si ho divoce přivlastnit. Chvíli si hrál s jeho jazykem, než prsty vyprostil z jeho úst a vydal se k nimi pod košilku ke vstupu do těla bělovlasého.

Bělovlasý se na okamžik přestal nadzvedávat, aby mu tak usnadnil jeho přípravu, přičemž se znovu natáhl, aby mohl spojit jejich rty.

Muž s jizvami na tváři odpovídal vášnivě na jeho polibek, přičemž pronikl do jeho těla jedním prstem. Okamžik se v něm pomalu pohyboval, než přidal naráz další dva a začal si ho roztahovat.

Druhý se jeho prstům vybízel a nepatrně proti nim přirážel, jak chtěl víc.

Xanxusova příprava netrvala dlouho. Po chvíli z něj prsty vyšel. Ještě okamžik si ho přidržel v divokém spojení jejich rtů, přičemž ten spodní bral docela silně mezi zuby, pak si ho položil na záda na postel.

Setsuna se zbavil košilky, protože mu ta protivná látka - i když jí nebylo mnoho - vadila, aby se mohl tisknout holou kůží na nahou hruď svého milence. Chodidlem přejel po Xanxusově stehnu, díval se na něj, přičemž si sám skousával spodní ret, který měl naběhlý od polibků.

Starší se okamžik jen kochal tím dokonalým pohledem, než se zbavil spodního prádla a přitáhl si ho za boky pevně k sobě. Pronikl prudce do jeho těla a naplnil ho celou délkou, přičemž sám nechal ze rtů uniknout spokojené, vzrušením chraptivé vydechnutí.

Bělovlasý se prohnul a na okamžik zavřel oči. Poté si ho k sobě pevně přitáhl a jednou nohou ho objal kolem boků, aby mu tak usnadnil přístup.  

Jeho milenec si znovu přivlastnil jeho rty, přičemž začal s divokými přírazy. Bral si bez slitování vše, co mu to dokonalé tělo mohlo nabídnout.

Mladší se neubránil stenům, jak si jej druhý nekompromisně přivlastňoval a plenil jeho tělo. Bylo to něco opravdu dokonalého a on to potřeboval stejně jako muž nad ním. Dlaněmi přejížděl po jeho zádech, a když si ho k sobě přitahoval, jako by snad chtěl ještě víc, tak do jeho kůže zarýval nehty.

Xanxus se polibky vydal po bledé kůži a nechával za sebou zarudlé stopy po rtech a zubech, jako by tím chtěl celému světu říct, že bělovlasý je jen jeho a tak to zůstane. Nepolevoval v tempu a jednou dlaní ho stále pevně svíral za bok.

Setsuna mu vycházel vstříc a užíval si vše, co mu druhý dával. Zavřel oči, aby se tomu mohl plně oddat. Horečnatě šeptal, že je jen jeho.

Druhý se jeho slovům spokojeně usmíval, přičemž ještě zrychlil vlastní pohyby. Pevně si ho k sobě tiskl a užíval si každý příraz do toho dokonalého těla, které ho tak horce obklopovalo.

Světlovlasému stačilo, jak se o sebe třela jejich těla, aby mu to přineslo vlnu slasti. Rozechvěle vyvrcholil a celý se na okamžik napjal.

Xanxus semkl víčka k sobě pro slast, kterou jeho tělem poslaly svaly, jež obemkly okolo jeho vlastního mužství. Samotný už jen několikrát naposledy přirazil do jeho těla, než i on do něj divoce vyvrcholil.

Mladší si ho přidržel u sebe, jak to všechno chtěl prožít s ním a spojil jejich rty v líném polibku.

Černovlasý se převalil i s ním na záda, přičemž vyklouzl vlastním mužstvím z jeho těla. Hladil ho něžně po zádech a spokojeně ho mazlil.

“Neměl bych se postavit na hlavu, aby bylo jisté, že budu mít dítě,” zažertoval Setsuna a spokojeně se uvelebil.

Druhý se tomu tiše zasmál, “nejsem si jistý, jestli bych chtěl dítě, raději to neriskuj...” oplatil mu stejným tónem a spokojeně ho pohladil.

Bělovlasý ho políbil, poté se posunul o něco níž, aby si mohl položit hlavu na jeho hruď a spokojeně se uvelebit. “Taky bych nechtěl,” poznamenal. Nikdy si nepřestavoval, jak bude mít ženu a děti. Nelákalo ho to - stačili mu bratři. “Mám svou tygří příšerku - to je nám nejvíce podobný potomek,” zazubil se.

Druhý mu vtiskl polibek do bílých vlasů a usmál se do nich. “A bohatě stačí...” prohodil. Nijak zle to nemyslel, i on měl tygra docela rád.

“Jen se mu nedají plést copky z vlásků,” postěžoval si rozverně druhý a začal se smát.

Zrzek ze zvyku pohlédl na hodiny na svém telefonu, než ho schoval zpět do tašky a zahnul do temnější, užší uličky, kterou to měl k bytu mnohem blíže, než podél hlavní silnice. Vracel se po téměř celém dni ze školy - úterky byly vždycky nejhorší - a už se těšil domů. Vytáhl krabičku cigaret, aby si zapálil.

“Neměl bys tudy chodit, není to bezpečné,” řekl mu bělovlasý mladík, který se opíral o zeď ve tmě, a vedle něj na okně v přízemí seděla černá kočka.

Sora skoro poskočil, jak se ho lekl, protože si vůbec nevšiml přítomnosti někoho dalšího. Zastavil se a zamžoural do tmy, okamžik mu trvalo, než si vybavil, že je to ten mladík, se kterým se střetl v kavárně u Tadashiho. Byla dost tma na to, aby dobře viděl jeho rysy, ovšem i tak si byl jeho identitou skoro jistý. “Nikdy jsem tu neměl problém...” prohodil. Vracíval se tudy docela často, i když ani on zadní stísněné a tmavé uličky moc neměl rád.  

Bělovlasý se k němu vydal a zastavil se před ním. Chvíli si ho jen prohlížel, než přimhouřil oči a zakroutil hlavou. “Předtím možná bylo, ale teď není,” poznamenal, i když nerad mluvil, “měl by ses otočit a jít jinudy.”

Zrzek se trochu zamračil. “Děje se tu něco?” zeptal se a lehce naklonil hlavu na stranu. Byl docela odhodlaný se otočit zpět, když ho tu takhle viděl. Popravdě ani bělovlasý nepůsobil jako moc bezpečná společnost v noci v tmavé uličce. Ale nelíbilo se mu, kolik tím ztratí času, těšil se už na večeři.

Druhý kývl. “Nerozuměl bys tomu,” doplnil ještě, než se ohlédl. “Jen tudy už nechoď - alespoň dalších několik měsíců,” více jak jedna oběť byla zabita právě zde.

I Sora se zadíval na okamžik stejným směrem, jako by tam očekával něco, co by osvětlilo důvod, proč je tu najednou tak nebezpečno. Nespokojeně na chvíli našpulil rty, pak se vydal k jednomu z blízkých odpadkových košů, aby tam mohl típnout a vhodit nedopalek. “Tak já na to budu myslet...” ujistil nakonec druhého, i když mu to přišlo zvláštní a podezřelé. Celkově se dovídal nějak moc zvláštních věcí poslední dobou.

Bělovlasý se na něj nepatrně pousmál a kývl. Poté se vrátil k pouliční kočce, u níž dříve byl.

Zrzek si ho ještě chvíli zkoumavě prohlížel, než se nakonec vydal zpět, aby si to mohl obejít.

Chousokabe již chvíli seděl naproti svému příteli a pozoroval jej. Nevěděl, co se stalo, ale když se zastavil u něj, než šli do kavárny, a chtěl se na přivítání pozdravit, starší byl odmítavý a uhýbal jeho doteku. Trochu to mezi nimi zavřelo, ovšem nakonec se to uklidnilo v mlčení - což bělovlasý pirát snášel ještě méně. “Nevím, co jsem udělal,” řekl a zamračil se. Nerozuměl té změně.

Hnědovlasý k němu vzhlédl. “Nic jsi neudělal...” odpověděl mu tiše a na chvíli se zase odmlčel. Nebylo mu příjemné o tom takto mluvit. “Jen...” skousl si na okamžik spodní ret, nebyl si jistý, jak to zformulovat, “je to teď docela zvláštní období...” dokončil to. Nebylo to tak, že by mu přítomnost druhého nebyla příjemná, jen byl trochu háklivý na přílišný dotek.

Druhý si ho chvíli ještě prohlížel, než pokrčil rameny a vstal. Došlo mu, že se to týká “kaňkování” druhého a potvrdilo se, že když už “měl dost”, tak ho nechtěl. Beze slova se vydal k pultu - “lapal jazykem”, jak se říkalo o alkoholicích. “Tadashi? Jestli si ještě nezačal dělat můj koktejl, tak to měním na kávu s rumem, pokud začal, tak přiobjednávám.”

Motonari se po něm okamžik jen díval, nakonec sklonil pohled ke stolu a povzdechl si. Nechtěl na něj být nijak zlý.

Papouch se opřel o pult naproti svému kamarádovi, “děje se něco?” zajímal se a zkoumavě si ho prohlédl. Všiml si, že jeho chování s hnědovlasým se poněkud změnilo od toho, co je viděl posledně.

“Nic,” zakroutil Chousokabe hlavou a pousmál se na něj. “Jen se chystám dnes vyřezávat a na to je potřeba káva,” nelhal - byla pravda, že neměl tolik času, aby to stíhal, kdyby spal více jak pár hodin.

Blonďák se zadíval na svého přítele, jako by ten o tom měl vědět víc, potom jen lehce pokrčil rameny. “Tak když to říkáš...”

Tadashi k tomu nic neříkal, protože na něj přišla jedna z jeho nálad, kdy si stýskal po minulosti a připadal si příliš starý.

Chousokabe se tedy od nich oddělil a vrátil se zpátky ke stolu. Opřel se dozadu o křeslo a přivřel spokojeně oči. Měl tuhle kavárnu rád. Vytáhl si krabičku cigaret, jednu vzal mezi rty a zapálil ji.

Hnědovlasý chvíli mlčky sledoval desku stolu. Potom k němu natáhl ruku a očekával, že mu druhý podá tu jeho. Rád se ho dotýkal, jen teď mu určité doteky trochu vadily. “Jsem rád s tebou...” šeptl.

Druhý mu ruku po chvilce podal, ale nic neřekl. Díval se po Tadashim, jak je daleko s přípravou jejich objednávky, přičemž si užíval hořkou chuť cigarety.

Černovlasý místo sebe vyslal Papoucha a sám se šel věnovat zákazníkovi, co chtěl platit.

Blonďák k nim rozestavěl jejich objednávky a posadil se za nimi, i když příliš nevypadali, že po jeho společnosti touží. Opřel se lokty o o desku a podíval se z jednoho na druhého. “Máte se?”

“Tadashi vypadá nějak divně,” poznamenal Chousokabe docela tiše, jakoby se bál, že ho dotyčný uslyší, i když byl o kus dál a věnoval se něčemu jinému. Napil se kávy a užil si její společnou chuť s cigaretami a alkoholem. Tak přesně chutnal jeho život.

Papouch si všiml toho, jak rychle odbočil jeho kamarád od tématu, ovšem nekomentoval to nijak, řekl by mu, co se děje, kdyby chtěl. “No...” protáhl jen nakonec. “Je zase nějako... posmutnělý...” odpověděl mu stejně polohlasem. “Udělal bych něco, ale vymýšlí se i tak docela těžko, jak ho potěšit, natož když nevím, co ho trápí...”

Chousokabe černovlasého ještě chvíli sledoval pohledem. “Neporadím ti, neznám ho tolik, co ty,” řekl nakonec a znovu upil kávy. “Ale i když je smutný, tak mu to sluší - možná by stačilo mu zalichotit nějak... rozhodně tím nic nezkazíš, nebo jo?” Bělovlasý mávl rukou, v níž měl cigaretu. “A vůbec... nechtěj po mně, abych radil ve vztazích - když jediný důvod, proč jsme tak dlouho přátelé je, že ses na mne zafixoval, když ti odešli oba bratři a neměl si s kým být.” Pustil ruku Motonariho, aby mohl Papoucha přátelsky dloubnout pěstí do ramene.

Lišák se stáhl a přitáhl si šálek s čajem, aby do něj mohl chvíli foukat. Pak se opatrně napil.

Papouch si ho prohlédl, ale Chousokabe ho očividně ve svých vztazích nechtěl nechat moc se šťourat. “Nezkazím,” usmál se. “Možná mu poslední dobou říkám, jak je krásný, méně, než si zaslouží...” potvrdil a trošku se tomu pousmál, “to bych měl napravit...”

“No, to měl,” usmál se na něj bělovlasý, i když do úst se mu dostala ještě více hořká pachuť, než byla z cigaret a kávy, pro to, kolikrát on za poslední týdny vyslovil, že je Motonari krásný. Snažil se být milý, citlivý a nechat, aby se projevilo, že není tak špatný člověk. Ale i tak šlo jen o sex - měl chuť mu říct, že se za rok znovu uvidí, aby to nemusel řešit.

Haku se spokojeněji opřel do křesla. “Dlouho jsem Draka neviděl...” napadlo ho.

“Otec mu dal nějaký úkol, tak ho plní,” pokrčil rameny Chousokabe. “Vídám ho ráno a večer na bytě, ale vypadá, že je zaměstnaný, tak s ním moc nejsem,” dodal. “Ale dneska ráno, když jsem mu udělal vajíčka, tak mi prozradil, že už brzy bude mít zase volno a sliboval, že mne za ně pozve na jízdu, jakou jsem s tebou nikdy nezažil,” zasmál se.

Motonari tiše seděl ve svém křesle a věnoval se čaji, přičemž poslouchal jejich rozhovor. Chápal, že na něj musel být Chousokabe po tom, co po něm ráno tak skoro hystericky vyjel, naštvaný, ale i tak jej mrzelo, že ho nenechal to alespoň vysvětlit, pokud ne nějak vynahradit. Pravda, že ho moc nenapadalo, jak by to vynahrazoval, pokud na sebe nechtěl nechat moc sahat.

Papouch si odfrkl, “takové kuře,” mávl rukou, “a i kdyby to byla taková jízda, stejně přestáváš pít, ne?” zadíval se na něj.

Chousokabe se ušklíbl a neodpověděl na to. Místo toho típl cigaretu a znovu upil kávy, už byl skoro na dně. “Stejně většinou Draka musím vést domů, protože... celkově je málo samostatný - nejen napitý,” poznamenal.   

“No, je to kuře...” světlovlasý se tomu pousmál, pak se dal do vstávání, “vracím se,” oznámil.

Bělovlasý ho zastavil. “Počkej, jdu s tebou, chci zaplatit,” dopil kávu, vzal si svůj hrníček a také vstal. Věci jako krabičku cigaret a zapalovač si nechával na stole, protože se plánoval vrátit “nějak” se rozloučit.

Papouch se se letmo ohlédl po Motonarim, ovšem nijak to neokomentoval.

Hnědovlasý jen znovu upil čaje. Stále mu ještě trochu zbývalo, ovšem chápal, že Chousokabe se nejspíše rozhodl odejít, když uznal, že s ním nic nebude, ale přestože si uvědomoval, jaký na něj byl, trochu ho i mrzelo, že se na něj hned naštval.

Bělovlasý pirát vyřídil platbu, než se vrátil ke stolu. Začal sbírat své věci, přičemž se několikrát letmo podíval na svého přítele. Přemýšlel, jak se s ním rozloučit, když byl druhý odtažitý. Povzdechl si. “Tak já půjdu,” řekl nakonec jen.

Motonari vstal a provinile se na něj zadíval. “Vážně mě mrzí to předtím...” šeptl.

“Neřešme to už,” řekl jen Chousokabe a přešel k němu, vtiskl mu rychlý polibek na tvář - tak rychlý, aby nemohl být odmítnut. “Uvidíme se,” dodal ještě, než se vydal pryč. Neřekl kdy, nebyl si tím jistý a nechtěl to řešit. Potřeboval odejít a věnovat se něčemu, co mu dá možnost zapomenout na bláhovou myšlenku, že by mohl mít dlouhodobý vztah.

Liščí démon okamžik zůstával jen stát na místě a sledoval dveře, za kterými druhý tak rychle zmizel. Nakonec se s hlasitým povzdechem posadil zpět ke stolu a znovu si přitáhl šálek.