Nejen absinthová nejen víla - 9. část

Devátá část.

Tentokrát na čas. A doplněno i o postavu, kterou jsem minule neuvedla, přestože se příliš často nebude objevovat a možná byste se bez ní obešli.

Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím: Katce, Kroketě, JaMi a Vlarise. Jsem ráda, že se vám povídka líbí.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 9. část -

Setsuna si sundal vysoké černé kozačky, aby se mohl více stočit v Xanxusově náručí a mazlivě se otřel o jeho krk rty. Těšil se na narozeninový sex a to byl i důvod, proč příliš nepil.

“Půjčím si ty boty,” ozval se Tadashi a vstal, aby si je mohl podat. Vybírali je spolu a chtěl si vyzkoušet, jak by mu slušely. Sedl si na stůl vedle Xanxuse a Setsuny, aby shodil z nohou ty své.

“Pod kalhoty nevyzní,” utrousil Chousokabe.

Černovlasý kývl a místo toho, aby si je začal obouvat. Rozepnul si poklopec. “Máš úplnou pravdu,” zazubil se a oči se mu zaleskly.

Papouch se na něj zadíval a zazubil se. Vstal, aby přešel na místo, kde na něj bude mít lepší výhled, ani ho nenapadlo, že by ho možná měl zastavit.

Tadashi si stáhl kalhoty a chvíli mu trvalo, než se popral se zapínáním kozaček. Jakmile je měl na nohách, spokojeně se na ně podíval. Tohle mu opravdu chybělo. Postavil se. “A teď se pěkně otoč dokola, abychom si prohlédli, jak ti boty sluší,” zkusil to Chousokabe.

“Chceš vidět můj zadek?” černovlasý zase tolik opilý nebyl, aby mu to nedošlo. Přesto se otočil k většině zády, jednou nohou si klekl na stůl a vystavil tak své hýždě v černých tangách na obdiv. I Setsuna se kvůli tomu trochu vzdálil od Xanxuse, aby si je mohl prohlédnout.

Ozvalo se pochvalné zahvízdání Dateho.

Muž s jizvami na tváři si ho s pousmáním prohlédl, “kdybych nebyl tak věrný svému muži, aspoň té trojce bych se vůbec nebránil...” prohodil. Natáhl se, aby mohl černovlasého po zadku provokativně plácnout.

Papouch loktem dloubl do sedícího Chousokobaho, který byl vedle něj, “mám se...” zavrněl spokojeně.

Mamoru se napil nealka, které mu bylo po chvíli přiděleno místo původního pití, a ušklíbl se, “a pak že já už bych neměl pít...” prohodil. Ocenil by podívanou nejspíš více, kdyby se nedíval na tělo svého staršího bratra. I tak musel uznat, že nebyla vůbec špatná.

Tadashi na něj vycenil zuby, i když ho to potěšilo, že ještě někoho dokázal uchvátit. Býval hodně divoký jako čarodějnice. Poté se zase postavil a přešel za Papouchem, aby si mu mohl sednout na klín.

“Zatraceně moc se máš,” uznal Chousokabe. “A Mamoru, ty si nestěžuj, jsi nepřejícný,” řekl k chlapci a podal mu vlastní sklenici s alkoholem. “Ať se z tebe nestane alkoholik jako ze mne,” utrousil při tom.

Setsuna se zamračil. “Mám hezčí spodní prádlo, když nic jiného,” vyplázl Tadashiho směrem jazyk. Přemístil se tak, aby byl na svém manželovi obkročmo čelem k němu a stáhl si níž kalhoty. “Krajkové,” okomentoval a skutečně měl na sobě hezkou starorůžovou krajku.

“Och, to je hezké, že se tu tak ukazuje spodní prádlo!” zazubil se fialovovlasý přítel od Sory. “Za skupinu našeho trojčete je to asi na mě,” podotkl a položil si ukazováček na rty, jak přemýšlel.

Xanxus políbil svého milence spokojeně pod ouško, “jsi celý nejkrásnější,” zavrněl.

Papouch si přitáhl černovlasého více k sobě a spokojeně se dlaněmi usídlil na jeho hýždích. Byl rád, že oslava i jeho milenci očividně aspoň trochu zvedla náladu.

“Tak se čiň...” zrzek pobídl svého kamaráda a povzbudivě na něj mrkl, “protože já nemám moc co ukazovat...”

Fialovovlasý si rozepnul pásek a stáhl delší černé kraťasy. Bylo překvapivé, že pod nimi měl podvazky, na nichž byly připevněny jeho nadkolenky. Měl hezké nohy, dříve to nebylo pro beztvaré oblečení poznat. “Sice asi nesklidím pochvalu jako tady pánové, ale nezahanbil jsem naši skupinu,” řekl Sorovi.

“Si nejlepší...” zrzek se na něj zazubil.

“Tohle třeba se mi líbí...” ozval se Mamoru a spokojeně si pokývl, “to je sexy...” napil se alkoholu, který dostal od bělovlasého piráta, a trochu se nad jeho chutí a silou ušklíbl.

Xanxus ho poplácal po rameni, “až se naučíš pít, můžeš začít balit pořádné kočky, štěně...” prohodil a vysloužil si tím od mladšího nespokojený pohled.

Motonari, který už chvíli unaveně přivíral oči opřený bokem o svého milence, zívl a protáhl se. Nerad pil, protože mu k opití stačilo dost málo. Kromě toho, že to bořilo většinu jeho zábran, ho alkohol také dost uspával. “Taky něco mám...” zavrněl a opřel se o druhého, aby stoupl. Lehce si stáhl kalhoty, aby mohl nechat tři ocasy i ouška se objevit. Stejně by mu jejich skrývání už moc dlouho nevydrželo se stavem, v jakém byl.

Chousokabe se na něj pousmál a stáhl si ho k sobě na klín. “Moje liška,” šeptl a políbil ho na čelo.

“Chiko, jsi zoofil,” utrousil Date, který nebyl ve stavu, aby komentoval, co viděl, protože mu to nepřišlo vůbec zvláštní. Opřel se hlavou o Chousokabeho rameno. “Už chápu, proč mě nechceš,” poznamenal a kousl ho do ramene.

Tadashi se natáhl pro svou sklenici. “Taky bych chtěl mít ocas,” ozval se, “chápavý s bodcem na konci, abych s ním mohl bičovat.”

“Chika to táhne s takovým staříkem?” Setsuna si ještě pro jistotou jednou přepočítal ocasy a vynásobil je roky. “Zoofil a garantofil.”

“Necítím se tak starý...” Motonari se spokojeně uvelebil na klíně bělovlasého a stulil se k němu.

Papouch se zazubil, “bez toho bodce by se s ním dalo dělat mnohem víc zajímavých věcí...” zavrněl a majetnicky stiskl Tadashiho hýždě.

“Divím se, že ty, Tadashi, neumíš shibari,” poznamenal Chousokabe, přičemý pohladil svého milence po zádech a spokojeně ho objal. Nebyl si jistý, jestli mu může sahat na ouška a ocasy, tak to ani nezkoušel.

“No, šlo by to dohromady s tím kimonem, co pořád mám,” Papouch se zasmál a spokojeně políbil černovlasého na krk.

Fialovovlasý mladík se díval na sebe do velkého zrcadla na záchodcích. Nevypil toho moc, i tak mu bylo horko, tak si šel opláchnout tvář a trochu se zchladit. Pročesal si prsty vlasy a pousmál se na sebe. Kdyby věděl o svlékání, vezme si vyzývavější spodní prádlo než černé s lebkou.

Po chvíli se ve dveřích objevil Mamoru. Lehce se na něj usmál a přešel k umyvadlu vedle něj. Fialovovlasý na něj pomrkával, tak se rozhodl to zkusit, za zkoušku nic nedal a Sorův kamarád ho docela přitahoval.

Druhý zastavil vodu a posadil se vedle svého umyvadla na volný prostor. “Tak?” naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mladšího.

Mamoru se přesunul před něj a lehce se pousmál, “měl jsem pocit, že jsem dostal nabídku...” zavrněl a jednou dlaní se vydal po jeho stehně pod kraťasy, i když ho od kůže dělila látka nadkolenek.

“Nevím, zda jsem dával nabídku někomu, kdo se ani nezeptá na jméno, než někomu jinému strčí ruku do kalhot,” utrousil druhý a zatvářil se nesmlouvavě.

“To jsem si chtěl nechat až se dozvím, jestli se mi to jen nezdálo...” prohodil lehce omluvně. “Ale mám pocit, že Sora říkal Riku...” usmál se. “Já jsem Mamoru...”

Fialovovlasý mu podal ruku. “Jop, Riku, těší mne,” oplatil mu úsměv. “Tak tedy, Mamoru, co vlastně myslíš, že jsem ti dal za nabídku?”

“Vzhledem k tomu, že stále ještě mám ruku ve tvých kalhotách a zatím jsem se s větším protestem nesetkal, očekávám, že fyzický kontakt to zahrnovat bude...” posunul dlaň dál a bříšky prstů přejel po lemu nadkolenek.

Druhý kývl. Odstrčil jeho ruku a seskočil. “Nevím, zda se tvému bratrovi bude líbit, když mu zaneřádíme záchod,” utrousil a vydal se k jedné kabince, přičemž si rozepínal kalhoty.

Mladší ho následoval.

Zrzavovlasý mladík se vracel z oslavy domů lehce potácivým krokem, i když stále na tom nebyl tak zle jako většinou, když byl někde pít. Vypadal v dobré náladě. Docela se zarazil, když opřeného u svých dveří spatřil bělovlasého mladíka, se kterým se poslední dobou tak často setkával.

Ten se nepatrně koutkem úst pousmál a narovnal se. Podíval se na staršího a natáhl k němu ruku s v kůži vázaným deníkem. “K narozeninám,” řekl, “ehm... vše nejlepší.” Trochu plaše uhnul pohledem, jako kdyby tak mohl zabránit vyptávání se.

Sora si pomalu dárek vzal a zkoumavě si druhého prohlédl, ovšem pro všechen alkohol, který vypil, nebyl moc ve stavu, aby přemýšlel o zvláštnosti toho, že druhý zná datum jeho narození a i mu k nim něco pořídil. “Děkuju...” široce se na něj usmál a přešel blíž k němu, aby ho objal. Měl dobrou náladu a chtěl se o ni dělit. Rozverně ho líbl na tvář, než se zase odtáhl, i když jednou rukou ho stále držel za paži. “Půjdeš dál?” napadlo ho. “Pořád ještě jsem se ti neodvděčil za tu večeři... vzal bych tě někam, ale dycky se potkáme až v noci...” našpulil rty.

Mladík zůstal chvíli stát jako opařený, protože ho taková reakce více než překvapila. Až po chvíli mu došlo, že se jej druhý na něco zeptal. Opatrně se vymanil z jeho blízkosti. “Musím jít,” zakroutil plaše hlavou. “Mám práci...” prošel kolem něj a směřoval po schodišti pryč. Z jeho strany to byl útěk.

…

Bělovlasý kněz seděl u stolu a čistil pistoli, kterou u sebe nosíval. Automaticky se otočil za zvukem, když uslyšel rachocení zámku a neodpustil si tiché zasmání chvíli potom, co jeho společník vešel. “Neřekl bych to do tebe...” prohodil jen.

Hiyoru se na něj nechápavě podíval a vybídl ho, aby mu to vysvětlil. Shodil ze sebe kabát a až teď si dovolil - v bezpečí svého pokoje - sáhnout na tvář, kam dostal polibek. Celou dobu cesty sem ho cítil. Hřál ho, pálil, chladil - úplně vše najednou. Bylo to zvláštní a znervózňovalo ho to.

“Že zrovna před takovým mladíkem budeš tak plachý a zároveň roztoužený nechat se ochočit...” vrátil se ke zbrani, které se věnoval. “Nemusím tě ani vidět, aby mi bylo jasné, že jsi pořád rudý až za ušima...”

“Hlouposti,” zavrčel na něj bělovlasý a posadil se na vlastní postel, aby si mohl sundat těžké a pevné boty.

Karasu se tomu znovu tiše zasmál. “Poprvé v životě jsi dal někomu dárek...” nadhodil, “není to taková věda, domyslet si, jak moc pro tebe ten chlapec znamená...” zazubil se nad tím výrazem, “nebo koho pronásleduješ každý večer... nebo čí fotky to vlastně nad postelí máš...” mávl nad tím jen rukou.

“Když si slepý, tak se chovej jako slepý,” řekl mu na to hned mladší a sám se ohlédl po fotkách, z kterých zářila zrzavá hlava nejmladšího z trojčat. Ale tu nejkrásnější z nich, kterou pořídil jednoho podzimního rána v parku, měl schovanou, aby se jí nic nestalo. Pousmál se, ale pak znovu zamračil. “A stejně mluvíš nesmysly...” zavrčel naštvaně, “a vůbec... ani nevím, o kom ty nesmysly vlastně říkáš. Byl jsem na obhlídce, nikde jinde.”

Bělovlasý muž se tomu znovu zasmál. “Kdo by to řekl, že máš v sobě takové roztomile plaché já...” zazubil se.

Hiyoru to okomentoval zavrčením. A přetočil se k druhému zády. I když byl na Karasu naštvaný, znovu si dal dlaň na tvář a jemně se pousmál.

Motonari odemkl dveře do svého bytu a nejdříve pustil mladšího, potom ho sám následoval. Někdy ke konci oslavy nabral druhý dech a teď byl zase plný života. Navíc dost veselý pro alkohol, který z něj stále nevyprchal. Spokojeně mával ocasy a usmíval se na svého přítele.

Chousokabe se na něj taky pousmál a podíval se na hodiny. Bylo dobře, že další den nejde do práce. Zul si boty. “Půjdu se osprchovat,” řekl, připadal si umulousaný, i když to ani nebylo vymetání baru.

Starší lehce kývl. Pak si ho k sobě přitáhl a stáhl k polibku. “Půjdeme spolu?” nadhodil.

“Pokud chceš,” odpověděl mu na to druhý.

Hnědovlasý ho vzal za ruku a i s ním se vydal do koupelny.

Chousokabe se trochu děsil toho, že druhý je příliš pod vlivem, než aby se choval podle svého. Už na oslavě pozoroval, že je přítulnější a dokonce po něm několikrát mrsknul hravě ocasem, přičemž bělovlasý prát se poslední dny snažil mu na ocasy a ouška nesahat, protože pochopil, že to je jedno z míst, kde je mu to “po hárání” nepříjemné.

Motonari se ani neobtěžoval se zavíráním, když došli do místnosti, a začal se rovnou svlékat. Přesunul se ke druhému, jakmile měl na sobě jen kalhoty, a dal se do rozepínání jeho košile, přičemž si ho znovu stáhl k hlubšímu polibku.

Bělovlasý si nemyslel, že by dokázal vzdorovat chtivosti hnědovlasého, pokud bude takhle pokračovat. Pohladil ho po tváři, když skončil jejich polibek a v pokusu neuvrhnout na sebe nic zlého jej pak líbl i na čelo, jako kdyby doufal, že to staršího uklidní a uvědomí si, k čemu vlastně směřuje.

Druhý se tomu pousmál a vydal se dlaněmi pod látku tílka na holou hruď. “Jsi takový mazel...” zavrněl spokojeně a otřel se nosem o ten jeho, než se znovu vpil do jeho rtů.

“Mazel?” zeptal se Chousokabe a přece jen mu pomohl sundat tílko, protože se opravdu plánoval jít osprchovat, aby se mu lepší spalo.

“Mazel...” odpověděl mu se zazubením a dal se do rozepínání jeho kalhot. “Takový hodný a pozorný...” zavrněl, přičemž se natáhl, aby ho kousl do brady.

Bělovlasý se tomu pousmál. Opravdu ho to potěšilo, i když si nebyl jistý, jestli skutečně “ ve víně je pravda”. “Když to říkáš,” šeptl jen na odpověď a znovu ho pohladil po tváři. Potlačoval nutkání mu sahat na ouška, i když to dělal rád. “Budeš se sprchovat s ocasy a oušky?”

Na to starší jen kývl, potom se ovšem podivně pousmál, “chtěl bys, abych se sprchoval jako liška...” nadhodil provokativně a znovu se natáhl, aby ho kousl. Spokojeně se na něj natiskl a na chvíli se vpil do jeho rtů.

“Spíš jsem nechtěl, aby se ti namočil kožich,” řekl popravdě Chousokabe, protože ho jednou za čas napadla i zcela praktická myšlenka. Věděl, že Kraken sice miluje vodu, ale málokdy ho nechával se skutečně sprchovat, protože ho nebylo možné usušit.

“Mám fén, kdyby se ti nelíbilo se tulit k mokré lišce...” prohodil druhý. “Nepomáháš...” zabručel nespokojeně, když mu začal stahovat kalhoty i se spodním prádlem.

Chousokabe si je nechal sundal a přidal k tomu zbavení se ponožek. “Tak já začnu,” nadhodil, když se sám vrhal na jeho kalhoty, aby mu je mohl stáhnout. Užil si to, nejprve přejel dlaněmi po jeho bocích, než se do toho skutečně dal. Jakmile ležely na zemi, obkreslil prsty lem Motonariho spodní prádla na jeho hýždích a pousmál se.   

Starší ho objal pažemi okolo krku a vpil se do jeho rtů. “Mazle...” zavrněl pak do nich a pevně se k němu přitiskl, přičemž se o něj celým tělem lehce otřel.

Bělovlasý mu oplatil polibek a usídlil se dlaněmi na jeho hýždích. Sice asi neměl tak úžasný zadek jako Tadashi, ale Chousokabemu to úplně stačilo, aby jej neskutečně přitahoval a rád ho ohmatával.

Druhý si ještě okamžik užíval jeho blízkost, než se odtáhl, aby se sám mohl zbavit posledních kusů svého oblečení. Vše nechal na zemi, tam, kde mu to odpadlo od ruk, a vydal se k vaně.

Mladší si ho okamžik prohlížel. Byl rozkošný, když ukazoval své nahé drobné tělo s ohony a ušima. Poté se vydal za ním. “Chceš se sprchovat nebo koupat?”

Tmavovlasý se natáhl ke kohoutku, aby mohl nastavit vodu na teplotu, s jakou bude spokojený, přičemž se na něj ohlédl. “Koupat...” odpověděl s úsměvem.

Chousokabeho napadlo, že koupel by druhého mohla zase uspat a on sám by tak byl ušetřen dalších problémů ve vztahu, kdyby se staršímu nelíbilo, že spolu měli sex, když byl přiopilý. Ale na druhou stranu si bělovlasý nebyl jistý jestli vydrží ve vší počestnosti reagovat na Motonariho nahé mokré tělo.

Druhý zastrčil špunt a spokojeně si vlezl do teplé vody, pak natáhl ruku ke svému příteli, aby ho tak pozval k sobě. Bylo to příjemné se tak po tom všem naložit do vany.

Chousokabe si vlezl za ním a spokojeně se posadil. Byl zvyklý se sprchovat, ale vana také nebyla špatná, i když měl raději - když už více vody - bazény a moře, kde mohl plavat, ne se jen rochnit.

Druhý se přesunul tak, aby se mohl usídlit položený vlastní hrudí na té jeho, a otřel se o něj tělem. Líbl ho na krk, přivřel oči a vypadal, že by nejraději vrněl blahem.

Bělovlasý ho začal hladit po zádech dlaní a pousmál se.

Starší se otřel vlastními rty o ty jeho, než se znovu do nich hluboce vpil. Jednou dlaní se opíral o jeho hruď, tou druhou se vydal po jeho boku a bříšky prstů kreslil na jeho kůži obrazce. “Bylo to fajn dnes...” prohodil.

Chousokabe kývl. “Jsem rád, že se ti tam líbilo,” pousmál se. Trochu se obával, že se nebude cítit dobře, když tam nikoho neznal víc, ale zdálo se, že si to tam vcelku užíval. Stejně tak ho překvapil Xanxus, s kterým se ani jednou za oslavu nechytl, ačkoliv příležitostí bylo dost.

“Docela mě dostalo to zrzavé... Sora,” usmál se, protože si vzpomněl na jeho jméno, “s tím hlídačem...” nadhodil.

Mladší se zamyslel. “A ty máš nějaký důvod se bát hlídače? Jsou to lidé a Sora také... tak on určitě nemá, ne?”  

“No... moc jsem se s nimi ještě nesetkal a ty dva, co tu teď pobíhají okolo, jsem potkal poprvé, když přišli do kavárny... asi nemám důvod se bát, ale kolují o nich různé zcestné zvěsti...” lehce pokrčil rameny. “Ani Sora asi nemá důvod se bát... i tak by si měl dávat pozor...”

“Myslím, že každý by si měl dávat pozor celý život, protože... i bez démonů a hlídačů je na světě mnoho zla.” Políbil ho na čelo. “Hlavně malé lišky by měli,” utrousil a pohladil ho po tváři. Bylo jedno, kolik mu bylo let, stejně v něm viděl někoho křehkého, který musí být chráněn, protože se mu dá lehce ublížit.

Druhý se tomu zazubil. “Takový mazel...” zavrněl, vypadalo to, že se mu zalíbilo tak světlovlasého nazývat. Vpil se na okamžik do jeho rtů a kousl ho hravě do toho spodního. “Kdyby na mě zaútočil někdo moc velký a děsivý, změnil bych se v lišku a utekl...” prohodil pak hravě.

“Takže se o tebe nemusím bát?” zeptal se. “Jsi liška kousavá?” napadlo ho pak a pousmál se. “Možná bych se trochu měl bát o sebe. Umíš shibari?”

“Nevím, jestli bych toho útočníka stihl svázat, kdyby na mě vyskočil z křoví a chtěl mě zabít...” odpověděl mu na to neurčitě Motonari a pousmál se.

Chousokabe si hraně povzdychl. “Tak jsem to nemyslel,” utrousil pak a přitáhl si jej blíž, aby ho mohl políbit. “Kdo tě tahal za ocas, že se toho teď bojíš?”

“Třeba máma, když jsem jako malý zlobil...” pokračoval hnědovlasý ve hře a vytáhl se výš, aby ho kousl do nosu. “Měl bych tě svázat, abys mě za ocas netahal?” nadhodil.

“Myslíš, že toužím tě tahat za ocas?”

“Nevím... toužíš?” odpověděl mu otázkou.

“Za který?” Chousokabe se na něj zazubil a líbl ho na nos.

Druhý po něm hravě cvakl zuby. “Chlípníku...” zabručel. “Svážu tě, jedno za jaký mě budeš tahat...” vyplázl na něj jazyk.

Mladší ho chytl za boky. “Abys pak přede mnou nemusel utíkat jako liška, když by ses o to pokusil,” oplatil mu a přitáhl si ho k polibku, i když bylo dost možné, že bude pokousán. “Mám tě rád, ty liško kousavá,” utrousil ještě, než spojil jejich rty.

Druhý se do polibku spokojeně usmál a znovu se o něj mazlivě a trochu vyzývavě otřel celým tělem. “Já tebe taky...” zavrněl potom tiše.

Mladší jako odplatu sjel dlaněmi na jeho hýždě a jemně je zmáčkl. “Neprovokuj, nebo tě potáhám,” vyhrožoval mu hravě.

“Hmmm...” hnědovlasý našpulil rty. “Měls to říct dřív, nachystal bych si na tebe provaz...” zavrněl a hravě na něj mrkl. Znovu se o něj otřel a kousl ho lehce do brady.

Chousokabe si řekl, že se ho ještě někdy na shibari zeptá, protože nedokázal na něm poznat, zda ho náhodou skutečně neumí. “A... už jsi... v pořádku?” zeptal se potom opatrně na období, v jakém je teď.  

¨”V pořádku?” druhý mu věnoval nechápavý pohled, ovšem po chvíli mu došlo, co jeho přítel myslí. “Jsem...” šeptl jen a znovu se vpil do jeho rtů.

Bělovlasý ho pohladil po tváři a přitáhl si ho blíž k sobě druhou rukou za zadek. Poté sjel prsty níž, až na hranici mezi hýžděmi a vnitřní stranou jeho stehna.

“Jsem s tebou rád...” Motonari se lehce vybídl jeho doteku a něžnými polibky se přesunul k jeho oušku. Vzal jeho lalůček mezi rty a chvíli si s ním hrál, přičemž jedním stehnem se přesunul tak, aby se jím otíral o jeho rozkrok.

“Ve vaně?” zeptal se mladší hravě, i když mu trochu dělalo problém s udržet tón pro nožku druhého, která jej provokovala.

Hnědovlasý se tomu tiše zasmál. “Nejenom ve vaně...” zavrněl pak tiše a zůstával rty u jeho ouška, ,” celkově...” doplnil, přičemž se nepřestával holou kůží třít o tu jeho.

“Och, i v pokoji a kavárně? To si na tebe budu pamatovat,” pokračoval hravě a líbl ho jemně na krk, než se k němu přisál rty. “Udělám ti značku, že jsi se mnou rád,” zavrněl spokojeně. Volnou dlaní se vydal studovat jeho tělo.

Starší se znovu tiše zasmál, “to bude hezká značka...” poznamenal pobaveně. Lehce uhnul hlavou, aby udělal jeho rtům místo a užíval si jeho majetnické polibky.

Chousokabe se věnoval jeho krku, přičemž ho hladil skoro po celém těle. Dokonce se tentokrát ani nevyhnul ocasům a ouškám, i když na ně byl mnohem opatrnější.

Druhý vycházel jeho dotekům spokojeně vstříc a přivíral slastně oči. “Na piráta máš málo naušnic a tetování...” napadlo ho, “žádné...” pousmál se.  

“Vynahrazuji si to tím, že si vždy najdu kamaráda, který je potetovaný,” odpověděl mu na to Chousokabe, když byl hotový s vytvářením značky. “Drak má na zádech draka, Papouch má papoucha a chobotnici,” dodal ještě. “Ale mám drsnou jizvu,” zkusil, “i na piráta drsnou... i když Xanhnus má drsnější...”

“A to to ani není pirát...” neodpustil si druhý a odtáhl se, aby si prohlédl jizvu na jeho boku. “Od čeho vůbec je?” napadlo ho.

Mladší se na něj chvíli díval. “Přitahuje tě Xanhnus?” zeptal se pak s přivřenýma očima. “Ta jizva je z rvačky před sedmi lety,” odpověděl potom.

Motonari lehce pokrčil rameny. “Není škaredý, ale povahově mi ani trošku nesedí...” odpověděl mu popravdě, “jsem naprosto spokojeným se svým mazlem...” zavrněl pak a sklonil se pro polibek na ujištění. Bříšky prstů přejel po jizvě, “taky bys měl na sebe dávat pozor...” prohodil.

“Poučilo mne to,” ohodnotil jizvu jen. Naznačil druhému, aby si na něj sedl rozkročmo a více se sám narovnal. Obě dlaně umístil na jeho hýždích, aby jej mohl laškovně provokovat. “No, pokud máš rád mazlivost, tak skutečně Xanhus není vůbec pro tebe...” viděl hodně zbytků po jeho lásce na Setsunově těle. “Nevím, jsem hezčí, i když nikdo nechtěl vidět můj zadek,” zatvářil se zkroušeně.

“Máš krásný zadek...” druhý se otřel mazlivě nosem o ten jeho a vybídl se provokujícím prstům. “A nejen zadek...” pousmál se a vpil se do jeho rtů.

Bělovlasý se usmál a možná z vděku zajel prostředníčkem jedné ruky do úžlabiny mezi jeho hýžděmi, aby mohl provokativně přejet po vstupu do jeho těla.

Staršímu unikl do jeho rtů tlumený nedočkavý sten. Kousl ho, i když spokojeně přivřel oči a nepatrně se mu vybídl. Vlastním rozkrokem se otřel o ten jeho.

Chousokabe si příliš nebyl jistý, že bude jen voda stačit. Přesto do něj opatrně začal pronikat jedním prstem. Druhou dlaní ho hladil po boku.

Motonari zavřel oči a byl rád za rty, které ho tišili. Nebylo to sice takto tak příjemné, jako kdyby měli lubrikant, ovšem i tak to stačilo na to, aby se mu z hrdla draly další tichounké steny. Ještě chvíli si užíval jeho horká ústa, než se přesunul kousavými polibky na jeho krk a hrudí se natiskl na tu Chousokabeho.

Bělovlasý si užíval jeho reakce a vybízelo jej to k tomu, aby se snažil být i při tomhle co nejlepší. Byl opatrný, co to jen šlo, a když to možná už více nešlo, tak alespoň věděl, o které místo se otřít, aby se nepříjemné pocity ztratily v slastném zachvění. Připravil si jej na tři prsty a zvažoval čtvrtý.

Starší vklouzl na okamžik jazykem do jeho ouška. “Přehánět to nemusíš...” šeptl pak a znovu se mu vybídl, naléhavěji.

Motochika přivřel oči a vyndal z něj prsty. Chtěl, aby mu to bylo potom, co nejméně nepříjemné, ale možná opravdu to trochu přeháněl. Pohladil ho po boku a nechal na něm, aby si ho navedl do těla.

Druhý se nejdříve narovnal a nadzvedl nad jeho klínem, přičemž se s jemným úsměvem zadíval do jeho tváře. Olízl si rty a jednou dlaní se opřel o jeho hruď, prohnul se v zádech a tou druhou se vydal za sebe, aby mohl jeho mužství navést do vlastního těla. Spokojeně zavřel oči a z pootevřených úst se mu vydral hlasitější sten, když dosedl na celou jeho délku.

Chousokabe přivřel oči a skousl si ret, jak úžasný to byl pocit po tolika dnech si ho konečně moci užít i takhle a to ještě se k tomu přičetlo, že celou tu dobu poctivě držel celibát. Nechal mu chvíli, než mu dlaněmi určil zprvu pomalé tempo, v jakém se má nadzvedávat. Prsty jedné ruky vystoupal až k jeho bradavce, aby ji mohl začít dráždit.

Druhý ho nechával řídit rychlost vlastích pohybů, přičemž jednou dlaní se přesunul na tu jeho, jež měl na svém boku, druhou na jeho krk. Sklonil se k dalšímu polibku a užíval si plně každý okamžik.

“Jsi úžasný,” šeptl do jeho rtů bělovlasý, protože chtěl, aby si to druhý uvědomil a možná ho pak o to neochuzoval. Jejich tempo se odráželo ve šplouchání vody a jejím vlnění, což mladšímu připadalo ještě víc vzrušující - do celého bytu to křičelo, v jakém tempu si dělají dobře.

Motonari se pousmál do jeho rtů pro ta slova a sám lehce zrychlil. Nepatrně se chvěl pro ten dokonalý pocit druhého ve vlastním těle, silně se k němu tiskl a lehce zarýval nehty do jeho ramene, jako by mu to mohlo přinést ještě více slasti.

Mladší postupně nasazoval rychlejší tempo, přičemž sjel dlaní přes bříško hnědovlasého do jeho rozkroku, aby o něj začal pečovat. Byl si vědom toho, že sám není daleko vyvrcholení.

Hnědovlasý se opíral o jeho rameno a sténal do kůže svého milence. S péčí, jakou se mu dostávalo, to bylo jen pár okamžiků, než do dlaně svého milence vyvrcholil.

Tím přivedl i druhého k vyvrcholení. Chousokabe si k sobě svého milence přitáhl a něžně se vpil do jeho rtů. Vyšel z něj. “Měli bychom jít z vody, už stejně chladne,” utrousil pak a pohladil ho po zádech.

Zrzek vešel do kavárny a zamířil k baru. Trochu se zarazil, když si všiml, že u baru sedí bělovlasý mladík, se kterým se tolik potkával - i když dřív se s ním potkával více. Od toho, co od něj dostal dárek, se s ním nesetkal. Posadil se vedle něj, i když z druhé strany vedle Hiyoru seděl vysoký světlovlasý muž, který byl nejspíš jeho pracovním společníkem.

“Zdravím...” jemně se na něj usmál a natáhl se pro lístek.

Mladší se po něm otočil a překvapeně zamrkal, poté mu pokývl na pozdrav a sklopil hlavu, jak si vzpomněl na jejich polibek.

Karasu s podivným úsměvem otočil hlavu směrem k příchozímu, ovšem neměl potřebu zatím nijak komentovat chování mladšího hlídače. Přitáhl si černou kávu a napil se.

“Dlouho už jsem tě neviděl...” prohodil Sora a zadíval se do nápojového lístku. “Pořád ještě jsem ti nijak neoplatil to jídlo... a ten dárek ještě, chtěl jsem tě na něco pozvat nebo tak... říkal jsem si, že by ses mohl zase stavit...” věnoval mu po chvíli zase pohled, stále se přátelsky usmíval.

“Mohl,” utrousil druhý tiše a podíval se na svého společníka - bál se poznámek, které tento rozhovor vyvolá, stačilo, že to potvrdilo Karasuovu doměnku, že ten dárek byl pro Soru.

Tadashi se mezitím vrátil k pultu a pozdravil bratra svého přítele. “Už máš vybrané?”

“Jahohodové latté a kávový řez si dám...” odpověděl mu mladík. “Haku se ještě neprobudil?” nadhodil pak, protože čekal, že tu svého bratra potká.

Muž oblečený jako kněz věnoval druhému hlídači téměř zazubení. “Čiň se...” šeptl k němu.

Černovlasý se ohlédl na hodiny. “Měl by brzo přijít, pokud nezaspal,” řekl na to Sorovi a dal se do přípravy jeho objednávky. Už tam bylo docela dost zákazníků, výpomoc by mu přišla vhod, aby to odsýpalo rychleji.

“Ještě vám nějaké to nádobí musím povracet...” zrzek se tomu pousmál, pak se znovu otočil na bělovlasého mladíka vedle sebe. “Budeš mít teď někdy čas?” nadhodil. “Třeba dneska...”

Hiyoru se zamyslel. “No...” začal po chvíli, “ale... máme práci,” ohlédl se po Karasu.

Ten nad tím jen mávl rukou. “Zvládám to sám...” prohodil, protože toho popravdě moc na práci neměli. Chytit toho démona zvládne určitě i sám, pokud se ukáže. “Můžeš si ho odvést...” pousmál se. “Potom bys ho někdy zase mohl vzít k sobě...” prohodil tiše k mladšímu a znovu upil kávy.

Sora se naklonil, aby na muže viděl, ovšem jeho poznámku nijak speciálně nekomentoval, neměl k ní moc co říct. “Takže se dnes stavíš?” zeptal se mladíka.

Nejmladší z nich se podíval na svého spolubydlícího s chvilkovým zděšením - dokázal si představit, co by v Sorovi vyvolalo, kdyby mu ukázal svou stěnu nad postelí, kterou měl polepenou jeho fotkami, co nebyly pořízené jen legálně -, než sklopil pohled. Nechal si chvíli, poté kývl. “Mohl bych,” řekl nakonec.

“To je fajn...” Sora se na něj zazubil a spokojeně si přitáhl zákusek, který před něj položil tmavovlasý muž.

…

Zrzek odemkl dveře svého malého bytu a pustil bělovlasého dovnitř.

Hiyoru se trochu rozpačitě rozhlédl, než se začal zouvat. Docela se sám sobě divil, kam se zase dostal. Nebylo to pro něj přirozené, aby byl takto staršímu nablízku a v kontaktu s ním.

Sora shodil boty a nechal je v rohu u dveří, pak si svlékl mikinu, kterou ledabyle hodil na poskládaný futon. “Dáš si něco k pití? K jídlu máme jen tu pizzu,” položil krabici s pizzou, kterou po cestě koupili, na linku, “a máma mi poslala koláč, ten je hrozně dobrý...” zazubil se na něj.

Mladší si sundal koženou bundu a rozhlédl se, než si ji přehodil přes židli u stolu. Na stejné místo dal i pouzdra s dvojicí pistolí. “Černý čaj?” zkusil pak, zda i on je v nabídce. “Jinak vodu...”

“Jo, ten by tu měl být...” Sora se natáhl do vyšší z poliček, “čaj bych ještě zvládnout měl...” prohodil a dal vařit vodu. Potom se přesunul k malé lednici, kde kromě koláče stále ještě bylo pár posledních kousků, které zachránil z oslavy narozenin a dovezl si domů.

Vytáhl sladkost, aby mohl nachystat na dva talířky. Přenesl je na stůl a dal se do připravování čaje. “Cukr?”

Druhý jen zakroutil hlavou a přešel k oknu, aby se mohl podívat ven na ulici.

Starší položil čaje k jídlu - udělal i pro sebe, když už se do toho pustil - a přešel k němu. “Něco zajímavého?” nadhodil a naklonil se přes něj, aby mohl okno otevřít, potom si vytáhl krabičku cigaret.

Hiyoru mu uvolnil místo. “Ani ne,” odpověděl a povzdechl si. “Celkově teď se nic neděje, v případu jsme pořád na tom samém místě,” přivřel oči - měl by méně létat za touhle zrzkou a více se věnovat chytání démona.

Sora se opřel zády o okraj okna, které otevřel dokořán a zapálil si. “Nabídni si,” pobídl ho a rukou s cigaretou pokynul k talířkům. “Takže se vám ho nedaří chytnout?” navázal pak na jeho poznámku.

Bělovlasý se posadil ke stolu a vzal si kousek koláče. “Nedaří, ti druzí už skoro mají případ vyřešený a my trávíme čas v kavárně, protože nemáme žádná vodítka,” povzdechl si a nespokojeně pohodil hlavou. “Opravdu dobré to je,” pochválil pak.

“Máma peče a vaří dobře...” druhý se usmál. “Tam, co jsem chodil domů, už se neobjevil?” napadlo ho potom.

“Asi ho to přestalo bavit, když tě tam přestal potkávat,” odpověděl mu na to Hiyoru, “a já se tu moc vyskytuju... ovšem i nadále bych byl raději, kdyby jsi tamtudy nechodil.”

“Mě přestal potkávat?” zopakoval se zájmem zrzek a věnoval mu zkoumavý pohled.

Mladší kývl. “Tvé vlasy, kůže, vůně... jsi dokonal-á oběť, divil bych se, kdyby si tě nevyhlédl,” řekl mu, i když si uvědomoval, že se nechal unést. Stejně jako s Karasu neměli stejný názor na Soru - starší muž v něm neviděl toho nejvíce ohroženého člověka jako Hiyoru.

Druhý se jemně pousmál, protože mu to popravdě docela lichotilo z úst mladšího, i když to, co mu říkal, znamenalo, že by se asi měl docela bát o vlastní život. “Vybírá si zrzky?” nadhodil.

“Zrzavé vlasy a pihy jsou rozhodně rysy, které zaujmou,” odpověděl mu popravdě.

“Líbí...?” Sora přivřel oči a zadíval se na něj, přičemž se jemně usmál. Popravdě téměř od začátku jejich potkávání se měl pocit, že bělovlasý se na něj tak dívá. Navíc nepředpokládal, že by někoho úplně lhostejného upozorňoval, aby si dával pozor - obzvlášť podle toho, co se o dvojici hlídačů dověděl od ostatních. I když byla pravda, že odtažité chování Hiyoru ho trochu mátlo.

Mladší nervózně si vzal šálek s čajem a upil, jako kdyby tím mohl nějak “zamluvit” odpověď. Opatrně a nesměle se podíval na druhého, pak znovu sklopil pohled.

Druhý típl cigaretu, zavřel okno a přešel k němu. Opřel se o stůl a prohlédl si ho. Bylo to jistým způsobem roztomilé, jak se bělovlasý v určitých chvílích choval - když se dokonce lehce začervenal - působil nesměle a nevinně - alespoň v jistém ohledu - a vůbec ne tak, jak byl jinými líčen. Usmál se tomu. “Budu to brát jako souhlas...” prohodil a natáhl se pro kousek koláče.

Hiyoru přivřel oči a kývl. Přesto docela křečovitě svíral šálek s čajem. Vůbec nevěděl, jak se chovat. Bylo to zvláštní, být mu tak blízko a mluvit s ním - dokonce o takových věcech, jako byla jeho vlastní posedlost.

Starší dojedl kousek, který si podal, a sklonil se k němu. “Nemůžu si pomoct, i přes to, co všechno se ke mně o tobě už doneslo, mi připadáš roztomilý...” neodpustil si a vtiskl mu polibek na tvář, než se vydal k lince, aby nachystal i pizzu, na kterou už dostával docela chuť.

Bělovlasý se po něm ohlédl. A několik okamžiků mlčel, jak nebyl schopný nic na to odpovědět. “Roztomilý?” dostal ze sebe pak a vstal ze židle. Trochu jej to uráželo. Byl zabiják. Jen Sora pro něj znamenal úplně něco jiného než kdokoliv jiný na světě.

“Trošku...” zrzek se na něj otočil a jemně se usmál, i když si všiml změny v jeho výrazu. “Če... červenal ses...” prohodil nejistě.

Mladší si uvědomil, že ho asi docela vyděsil. “Nevím o tom,” řekl a povzdechl si. Znovu přešel k oknu a zadíval se ven. “Promiň, nechtěl jsem... působit, že by ses mě měl bát,” utrousil pak. “Jen mne to překvapilo...” dodal, aby vysvětlil svou reakci. “Myslím, že jako hlídač bych neměl působit... roztomile.”

“No...” druhý se vrátil k pizze, aby mohl nachystat dva kousky na talířek. Ohřál je a přenesl k oknu ke druhému, přičemž mu jeden nabídl. “Asi moc nepůsobíš...” prohodil, “podle toho, co tak různě slyším o tobě, i o tom druhém...” dodal. “Vadí ti to?” zeptal se, “když jsem o tobě prohodil něco takového...”

Hiyoru zakroutil hlavou. “Nemělo by...” řekl pak. Od Sory by mu to vadit nemělo, i když možná každému jinému by za to dal přes hubu. Vzal si svůj kousek pizzy. Poté s pousmáním poděkoval.

Zrzek mu úsměv oplatil, i když odpověď druhého byla pro něj trochu nejasná, a natáhl se, aby ho líbl na rty, než se pustil do vlastního kousku pizzy. “Nabídl bych ti něco lepšího, ale kdybych se o to pokoušel sám, mohlo by tě to zabít...” prohodil.

Mladší se otočil čelem ven a chvíli nebyl schopen cokoliv říct, jen se snažil nesáhnout si na rty, na které dostal polibek - nějak si nebyl schopen srovnat, co se vlastně děje. “To věřím,” kývl nakonec, když se z toho trochu vzpamatoval. Věděl, že druhý na vaření příliš není a občas se mu nepovede ani něco, co je téměř jako vařit vodu. “Pizza je taky dobrá,” dodal ještě, aby nepůsobil nevděčně - navíc si každý den v doupěti také draze nevyvařovali.

“No...” starší se pousmál a ukousl si velký kus pizzy, “Pořád to, cos mi vařil ty, bylo za docela dlouhou dobu to nejlepší, co jsem jedl...” prohodil spokojeně a dojedl trojúhelník, který měl v ruce a přešel ke druhému. Zaváhal, protože si stále jeho postojem úplně jistý nebyl, nakonec k němu přešel a jednou dlaní přejel po jeho boku.

Bělovlasý překvapeně ucukl, ale ovládl všechny své zautomatizované bránící se reakce a i nutkání se odsunout, protože mu připadalo, že by v obou případech reagoval dosti přehnaně. “Můžu ti někdy zase uvařit, kdybys chtěl - není to jediný recept, který umím.”

Sora se spokojeně usmál a více se k němu přiblížil, pak volnou rukou přejel po obvaze na jeho krku. “Bylo by to fajn...” šeptl, naklonil se a něžně ho líbl pod ucho, kde byla vidět bledá kůže. “Co máš na krku?” nadhodil zvědavě.

Tentokrát se už ovšem mladší od něj odsunul a musel se kousnout do rtů, aby neknikl, protože měl citlivé uši a kůži na krku. Trochu vyčítavě se na něj podíval, i když ta výčitka nejspíše patřila jemu samému za jeho přecitlivělost. “Jizvu,” odpověděl a podíval se směrem ke dveřím, že by nejraději šel.

Zrzek se vrátil k lince, aby znova nachystal pizzy, “z boje...? jakože z práce...” napadlo ho. Dal jídlo do mikrovlnky a opřel se o linku.

Hiyoru zakroutil hlavou. “Ne, ještě... z výcviku...” odpověděl, i když dost nejasně, nechtěl mluvit o tom, co obnášela příprava na hlídače, protože málokdo by pochopil, že to nebylo tolik hrozné, jak se to tváří. I když na druhou stranu, bylo málo hlídačů, protože málokdo to přežil a nezbláznil se.

“Ah...” starší lehce pokývl a vytáhl jídlo, přičemž s kouskem pizzy pro bělovlasého se znovu vrátil za ním. “Je to těžké?” napadlo ho. Dokázal si představit - s tím, co jen přítomnost hlídačů vyvolávala v démonech celkově - že sranda to asi nebyla.  

Mladší pokrčil rameny. “Ani nevím, moc si nepamatuji na nic, co bylo před tím... mám pár rozmazaných vzpomínek na matku, to je vše - nedokážu porovnat normální dětství a tohle. Dá se to zvládnout.”

“No... asi to nebyla sranda, to si dokážu docela představit... musí to být těžké, ani si na nic předtím nepamatovat, ne?” prohlédl si ho, “asi...” lehce pokrčil rameny, popravdě moc si nedokázal představit, že sám by byl v takové situaci. Zakousl se do pizzy.

“Co si nepamatuješ, nechybí ti,” pokrčil znovu druhý rameny a natočil se k oknu. “Matka měla také zrzavé vlasy...” utrousil a vzal si druhý kousek pizzy.

“Proto se ti líbí zrzky?” Sora se posadil na parapet vedle něj a věnoval mu tázavý pohled.

“Nejsem na tohle psychologické vyvozování - to dělává Karasu,” odpověděl popravdě Hiyoru - nezamýšlel se nikdy nad tím. Starší se mu líbil, protože byl celý barevný v šedém světě, který jako jediný znal do doby, než ho poprvé spatřil.

Druhý pokývl a jemně se usmál. “Pojď sem...” pobídl ho a dlaní pokynul k sobě. Všiml si, že když se na něj “vrhal” sám, druhý mu utíkal, i když nevypadal, že by mu to doopravdy vadilo. A Sora sám jím byl docela přitahován a ani zdaleka ne jen tím, jak dobře vařil.

Hiyoru se na něj podezřívavě podíval, ale nakonec překonal vzdálenost mezi nimi. Nikdy si nemyslel, že jej bude více, než jen sledovat, tak se cítil zvláštně a nevěděl, jak se chovat. Karasu znal od dětství, druhé dva hlídače také a s nikým se nebavil jinak než kvůli práci.

Zrzek ho pohladil něžně po boku a přitáhl si ho ještě blíž. Odložil talířek s rozjedeným kouskem pizzy a natáhl se, aby ho mohl něžně políbit na rty, volnou dlaní se přemístil na jeho tvář, přičemž špičkami prstů přejížděl po jeho oušku.

Mladší se nervózně podíval do jeho očí. Bylo to zvláštní, když se jej druhý dotýkal. “Nechej toho,” šeptl po chvíli, kterou mu trvalo, než se sám přesvědčil, že tohle je třeba udělat.

Sora přivřel oči a přesunul se prsty na jeho rty. “Proč ti to vadí?” nepatrně naklonil hlavu na stranu a na okamžik se odmlčel, jak přemýšlet, jak formulovat svá další slova, aby to neznělo zvláštně. “Jakože... vadí ti to? Se mnou...”

Bělovlasý se na něj podíval, jako kdyby se zeptal na něco opravdu neslušného a znovu se ohlédl po dveřích. “Měl bych jít,” řekl pak.

Rudovlasý ho pustil a odklonil na chvíli pohled, přičemž se zatvářil trochu dotčeně. Nelíbila se mu taková nejasná odpověď, ovšem pochopil z ní, že asi opravdu snaží ze druhého dostat něco, po čem Hiyoru sám netouží. “Nemáš dojedeno...” prohodil potom a ukázal nejdřív k nedojedenému kousku jeho pizzy, potom ke koláči na stole.

Mladší dojedl pizzu. “Nikdy jsem si nemyslel, že se s tebou budu i bavit... a... tohle neplánoval,” zašeptal, protože nechtěl, aby druhý na něj byl naštvaný - to se mu nelíbilo.

“Nikdy sis nemyslel...?” znovu naklonil hlavu na stranu, protože neměl pocit, že by se znali dost dlouho na to, aby to mladší stíhal - nějak moc o takových věcech přemýšlet.

Bělovlasý si dal na sebe zpět pouzdra s pistolemi a bundu. “Vím o tobě... pět let,” řekl nakonec - uvědomoval si, že tohle už je dost děsivé. “Vezmu si sebou. Měj se,” vzal si kousek koláče, “až budeš mluvit s matkou, řekni jí, že by opravdu dobrý.” Vydal se obout si boty.

“Po... počkej...” starší seskočil z okna a přešel ke dveřím, aby ho zastavil od okamžitého odchodu. “Jakože... jak?” zadíval se na něj, protože to už opravdu znělo trochu podivně - i když pořád byl těch pět let živý, nějak ani po tomhle neměl potřebu začít se ho bát.

Druhý si nazul boty. “Byl jsi to první, co jsem viděl, po dokončení výcviku... celý barevný,” odpověděl mu druhý.

“První...?” starší se opřel zády o dveře a prohlédl si ho. Popravdě mu to i lichotilo - cítil se výjimečný -, jestli k němu někdo takový tolik let něco cítil. Ovšem z toho, co mladší říkal, měl trochu pocit, že není speciální, jen byl v dobrý čas na dobrém místě.

“Ne první... jakože první... první zajímavý,” ještě více znervózněl, “chci odejít,” upozornil, aby ho pustil. Nechtěl mu ublížit.

Druhý si nepatrně povzdechl a uvolnil mu cestu. “Je mi... s tebou fajn...” prohodil tiše.

Hiyori se na něj jemně pousmál, ale nic neřekl, než odešel.

___
Nové postavy:

Momo Riku (původně Mime, HTF)
zdroj: http://www.zerochan.net/1322917