Nejen absinthová nejen víla - 16. část

Šestnáctá část.

Děkuji všem komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 16. část -

Papouch donesl objednávky ke stolu, kde seděl s Chousokabem a Datem, a podíval se na hnědovlasého mladíka. Vypadal v pořádku, zdálo se, že na něj zatím působí docela dobře, že se konečně dostal z pokoje. Povzbudivě se na něj usmál a posadil se sám. Bylo tam docela dost lidí, Tadashi měl naspěch.

Bělovlasý pirát se díval po majiteli kavárny - skutečně se na něj nedalo vynadívat, ještě s tím, že si stále na to neměl možnost úplně zvyknout. Napil se kávy a podíval se na Dateho. Skutečně působil lépe. “Co říkáš na mého kocoura?” zeptal se pak Haku, protože hnědovlasý nevypadal, že by chtěl mluvit.

“Docela překvapení...” blonďák se na něj pousmál, “jak dlouho to víš?” napadlo ho, protože nepředpokládal, že Chousokabe počítal s tím, že si bere domů démonskou šlechtu, když vzal kocoura z ulice domů.

“Našel jsem ho s Narim nahého na futonu, nedávno...” prozradil mladší.

Date si ho prohlédl. “Štěstí, že mé kotě je v pořádku.” Popravdě měl všech démonů, lišáků, kočičáků a hlavně andělů nad hlavu. Chtěl zpátky čistě mafiánský život, kde když by za to otci stál, dokázal by jej zachránit. Tady nemohl pomoc nikdo.

Cítil naprostou beznaděj, co mu stále připomínal obojek na krku a stříbrné kroužky.

“A jak se má kočka?” stočil blonďák hovor k Masamuneho mazlíčkovi. Mezitím do kavárny vešel i milenec bělovlasého piráta a vydal se k nim.

“Dobře,” kývl. Popravdě si na ni už tak zvykl, že by si bez ní chvíle, kdy byl zavřený ve svém pokoji, nedokázal představit. Byla to jediné, co ho v poslední době těšilo. Protože se jejím kotěcím svodům nedalo odolat a zlepšila mu vždy náladu.

Chousokabe se přesunul pohledem z Tadashiho na svého přítele a pousmál se, ten mu úsměv spokojeně oplatil.

“Je fajn, že ji u sebe máš, ne...?” Papouch si Dateho znova prohlédl a zazubil se. “Nahého na futonu?” pozastavil se pak a zadíval se na příchozího, i když ještě nebyl u nich dost, aby ho slyšel, stavoval se u baru si rovnou objednat.

“Vidíš, motá se kolem mne sebranka divných démonů, která dělá divné sexuální věci... a já vlastně nevím, co po mně chtějí, protože tomu nerozumím.” Chousokabe si povzdychl. A věnoval pohled Datemu - samozřejmě, že mu nebral, že jeho problém byl horší. “Náladová liška, která si hraje nahá v posteli s kočkodlakem - který se o mně neustále otírá a oslovuje mne pane - a která žárlí na múzu - kluka, který dle mého je naprosto neškodný, i když atraktivní,” shrnul.

“Kdo ti přijde atraktivní?” Mori došel až k nim a objal svého milence pažemi okolo krku. Políbil ho z boku na tvář a chvíli si jen užíval jeho blízkost.

Papouch si liščího démona prohlédl a pokusil se představil si ho nahého s chlapcem, kterého posledně u svého kamaráda viděl, jak se spolu válí v posteli. “Musíš mít doma veselo...” prohodil nakonec k bělovlasému pirátovi.

“Více, než veselo, občas to kotva těžko snáší,” utrousil po starém způsobu a pohladil svého milence po zádech. “Třeba Tadashi mi přijde atraktiví,” odpověděl mu pak a stáhl si ho do klína, jako by byla škoda, aby seděl jinde.

Starší se pousmál, “on je...” prohodil a pohlédl na tmavovlasého za pultem, pak políbil svého přítele a pohodlněji se na jeho klíně usídlil, “nicméně... co to zase řešíte?” podíval se z Chousokabeho na Papoucha a hraně si povzdechl.

“Tak různě... Chouso má problém s tím, že kotva je zanedbávaná...” blonďák se zazubil a mrkl na Motonariho.

“Hej! O tom to vůbec nebylo,” zasmál se bělovlasý pirát.

Date si je chvíli prohlížel. “Já bych řekl, že zrovna tihle dva nemají problém s nedostatečným leštěním,” utrousil, trochu se navracel do nálady, když byl dlouho z bytu, mezi lidmi a pomalu z něj opadal strach.

Hnědovlasý vyplázl na Papoucha jazyk, “bylo by to už nezdravé, kdyby měla ještě víc leštění...” mrkl na něj pobaveně.

Blonďák se zasmál, “takový šťastný pirát...” neodpustil si.

“Moc šťastný,” zazubil se Chousokabe a objal svého milence kolem pasu. “I když jeho lištička je náladová,” postěžoval si a líbl Moriho na šíji. Jednou rukou sjel na jeho stehno. Rád ho celého takhle obklopoval.

Hnědovlasý se na něj otočil, aby ho mohl kousnout lehce do brady, i když se stále trochu usmíval. “Abys vážně neměl zanedbávanou kotvu...” prohodil laškovně, pak se otočil na zbytek stolu. “Něco nového?” zajímal se.

“Třeba bych se doma vyspal, kdybys ještě něco řekl, Chiko,” Date se trochu pousmál.

Papouch se tomu zasmál a natáhl se, aby poplácal Draka po rameni. “Možná by to chtělo si pořídit špunty do uší...” poradil mu, “Chouso se zdá docela zakotvený...”

Lišák zvedl oči v sloup, “máte dneska hrozné debaty...” prohodil.

“Víš, že míváme,” pousmál se Chousokabe a líbl ho pod ouško. I když byla pravda, že co měl Motonariho, většina takových debat ustala - aspoň na nějaký čas.

“No, vím...” hnědovlasý se pohodlněji usídlil a pohlédl k Tadashimu, jak je na tom jeho objednávka.

Do kavárny vešel vysoký stříbrnovlasý muž v bílém následovaný druhým andělem. Lehce se pousmál, když pohlédl na Masamuneho.

Date jeho pohled vycítil, i když k němu byl zády. Otočil se a zalitoval, že sem kdy chodil. Neměl se tak lehce cítit v bezpečí, bylo jasné, že mu to hned vezme. Otočil se na svou společnost. “Chci... odejít,” šeptl.

Chousokabe se zamračil na anděla. Nemyslel si, že to druhému pomůže, když odejde. “Třeba... tady... nic nebude,” pokusil se druhého uklidnit, i když sám tomu moc nevěřil.

Tadashi mezitím přišel k jejich stolu a položil před Moriho čaj s mlékem. Počechral Datemu vlasy, aby jej trochu rozptýlil a uklidnil. “Tohle není jeho území, nějak to vyřešíme,” řekl mu něžně a zůstal u nich, i když se po očku díval po hlídačích, zda by je neměl požádat o pomoc, kdyby se hodlalo něco stát. Karasu a Hiyoru tam chodili docela často od toho, co znovu začal nosit sukně.

Motonari na Kogetsu pohlédl. Viděl ho tady párkrát i bez Dateho, připadalo mu trochu zvláštní, že se andělé ubírali do kavárny, která byla vedena Asmondeovou kněžkou. “Popravdě tu nad tebou má mnohem menší moc, než ve tvém vlastním pokoji...” promluvil k hnědovlasému mladíkovi.

Anděl se mezitím v klidu posadil ke stolu, který nebyl tomu jejich příliš blízko, ale ani příliš vzdálený. Nevypadal - zatím - že by se hodlal Datemu více věnovat. Jen sem tam na něj pohlédl přivřenýma bleděmodrýma očima.

Date si prohlédl Moriho a daroval mu nepěkný pohled, protože mu připadalo, že se mu ten liščí démon chce vysmívat.

Tadashi ještě jednou pohladil Dateho ve vlasech, poté se vydal obsloužit anděly.

Hnědovlasý lišák si povzdechl. Nelíbilo se mu, že ho Date chce nemít rád jen proto, že je také liška.

Papouch si starostlivě prohlédl Draka, ovšem sám neznal žádný způsob, jak by mohl svému kamarádovi pomoci.

Kogetsu si mezitím v klidu objednal bílou kávu a smetanovo-ostružinový řez. Pohodlně se usadil do křesílka a zadíval se dlouze na Masamuneho. Ten se pod tím pohledem ošil.

“Koláč s třešněmi a bílou čokoládou... a... horkou bílou čokoládu s mandlemi.” Nadiktoval druhý, poté se stejně jako jeho společník opřel do křesílka. Tadashi spolkl poznámku, že bílou čokoládu s mandlemi nemají a vydal se zařídit vše potřebné.

Stříbrnovlasý anděl se rozhlédl po kavárně, “je to tu celé cítit Asmondeem...” postěžoval si.

“Dalo se to čekat,” kývl druhý anděl a zamračil se, “když teď... majitel... je takový. Zapáchající smilstvem.” I on se podíval na Fuyumineho zvířátko a nevypadal, že by sdílel jeho nadšení. “Takovou malou jednookou obludku sis vybral,” zhodnotil ho.

Druhý nespokojeně přivřel oči, “je krásný...” šeptl a znovu pohlédl na mladíka. Byl vzpurný a divoký - a stále to v něm ještě bylo - toužil po tom ho úplně zkrotit. “Měl by sis taky někoho vybrat... potom bys nebyl tak zahořklý.”

“Připadám ti zahořklý?” Mou pozvedl jedno obočí a přehodil si nohu přes nohu.

“Moc se držíš toho nebeského asketismu...” odpověděl mu nepřímo Kogetsu a lehce mávl rukou.

“Nejsem liška,” oplatil mu druhý a podíval se ke stolu. “Ale ta tvá obludka je ve zvláštní společnosti,” chvíli si je prohlížel. “Asi má ráda lišky,” zhodnotil, “a jednooké... a... fuj, Leviathanské mládě... to mu dovolíš se takhle bavit s takovou cháskou?”

“Že se baví s liškou mi nevadí...” stříbrnovlasý pokrčil rameny. “A démonů je všude už příliš na to, aby i my jsme se s nimi nesetkávali každý den...” trochu se ušklíbl. “Nechci ho hned zavřít do klece... ale, co se tebe týká, myslel jsem, žes sestoupil se mnou právě proto, že se ti ten nebeský asketismus už omrzel...”

Mou pokrčil rameny. “Sestoupil jsem s tebou, protože jsme přátelé,” jemně se na něj pousmál a sledoval Tadashiho, jak jim nese objednávku. Popravdě v jeho sestoupení na zem bylo víc, chtěl poznat právě tohle vše démonské, co jeho rasa zavrhla, protože to bylo nečisté. Sestoupil z prosté zvědavosti.

Černovlasý majitel kavárny před ně postavil jednotlivé hrníčky a talířky, hned se vydal pryč, protože ani nechtěl slyšet, o čem mluví.

Druhý mu úsměv oplatil a natáhl se pro svůj řez, aby mohl ochutnat. “Prospělo by ti poohlédnout se po nějaké zábavě...” poznamenal.

“Ale já se bavím... musím uznat, že tady mají opravdu chutnou nabídku,” také si k sobě blíž přitáhl koláč a spokojeně si z něj vidličkou kousek ukrojil.

Stříbrnovlasý se pousmál, “abys to s tím sladkým nepřehnal...” neodpustil si mladší a napil se kávy. Potom se znovu zahleděl ke stolu svého zvířátka.

Mou jen zakroutil hlavou. Nepřipadalo mu, že jí moc sladkého - nechodili sem často. Zavřel na chvíli oči, jak si užíval kombinaci bílé čokolády a třešně, poté upil čokolády. Povedla se Tadashimu, i když ji dělal speciálně jen pro něj a musel rychle přijít na to jak. Pousmál se tomu. Majitel se - i když patřil k démonům - snažil.

Date nebyl sto se soustředit na rozhovor, který jeho přátelé vedli.

Stříbrnovlasý kříženec anděla v klidu snědl asi půlku svého řezu, potom se zvedl, aby se vydal za skupinkou, ve které seděl i hnědovlasý mladík s páskou přes oko. Dlaně si opřel o jeho ramena, jakmile k nim došel. Potěšilo ho trochu, že ze strany Dateho kamarádů to nevypadalo na větší odpor. Trochu se pousmál, když ho lišák na klíně světlovlasého piráta pozdravil kývnutím a odklonil od něj pohled.

“Nenapadlo by mě, že potkám šamanku z takového rodu, jako je Mori, na takovémto místě...” prohodil a prohlédl si ho.

Motonari se jen ušklíbl, “nejsem šamanka...” šeptl nespokojeně, aniž by se podíval na stříbrnovlasého, “ani nic podobného...”

Hnědovlasý mladík s páskou přes oko sebou trochu cukal, jak nechtěl mít na sobě ruce toho muže, chtěl vstát a utéct, ale věděl, že by se mu to nepodařilo. “Dej pryč ty ruce,” zkusil vzpurně, i když už to nebylo takové zavrčení, jakým by se bránil dříve. Byl mírnější, protože věděl, že je to stejně beznadějné, pokud anděl sám nebude chtít.

Chousokabe se zamračil. Nelíbilo se mu, že i Mori má s Fuyuminem problém. A Motochika samotný proti němu nic nezmůže. “Myslím, že vás u tohoto stolu nikdo nechce,” řekl mu se svou vrozenou odvahou, která se často jevila jako hloupost.

Stříbrnovlasý se tomu tiše zasmál. “šamance třeba určitě nevadím...” pousmál se a přivřel oči, když to v Morim vyvolalo tichounké zavrčení. Pohladil Dateho po ramenech dál, sklouzl na paže, pak ho pustil, jak si mladík přál, ovšem jinak se nehýbal.

Papouch se na anděla s opovržením zadíval.

Chousokabemu došlo, že mezi Motonarim a světlovlasým andělem je jasně určená hierarchie, podle které se musel jeho liščí démon chovat a nemohl tedy Fuyuminemu napřímo odporovat. Ještě více se kvůli tomu zamračil. “Asi se vám líbí, když vás všichni nenávidí a hnusíte se jim, že?”

Stříbrnovlasý pohladil Dateho pod bradou a prsty se na chvíli zastavil u jeho obojku. “Jsem zvyklý...” prohodil v odpověď, “lidstvo už dávno není, co to bývalo...” trochu se tomu ušklíbl. Popravdě ani on sám nezažil ty doby, kdy do nebe ještě chodili lidé a nebylo to tam tak nudné a ubíjející, jako teď. Netajil se s tím, že nebe tak, jak vypadalo nyní, moc v lásce neměl.

Pirát se na něj podíval se vším opovržením, možná i proto, že k tomu neměl co říct.

Date chtěl, aby anděl byl co nejdále od něj. Trochu se nakrčil a snažil se příliš netřást, nedávat najevo, jak ho přítomnost Fuyumineho ovlivňuje.

Kogetsu se znova podivně nečitelně pousmál nad tím, že celý stůl postupně ztichl. Znovu sjel dlaněmi na Dateho ramena a lehce je promnul, nehodlal na něj být hrubý, když to nebylo třeba. Pouze se ho chtěl dotýkat.

“Tak jako tak, lidé jako ty...” promluvil na Chousokabeho, “by na mě neměli mluvit tak, jako to děláš...” přivřel oči, “mohli by to začít odnášet tví blízcí, když se budeš plést do věcí, do kterých ti nic není...”

Motonari ke stříbrnovlasému lišákovi vzhlédl a prohlédl si ho.

Date k němu také vzhlédl a podíval se zespodu do jeho tváře. Také mu řekl, že nejen, že jej přátelé nezachrání, ale mohlo by se jim i něco stát, pokud ho příliš rozčílí. A on skutečně nechtěl, aby tomu tak bylo. Chápal, že Chousokabeho to umlčelo a přitáhl si k sobě automaticky Motonariho blíž.

“Dobře...” anděl spokojeně kývl a sklonil se nad svým zvířátkem. Přejel delšími nehty zespodu jeho brady a pokračoval dál na rty. “Kdybych mu to přikázal, komukoliv z vás by přes noc podřízl hrdlo...” pokrčil rameny, aniž by odklonil pohled od Dateho.

“Je to tak...” šeptl hnědovlasý lišák, když se na něj jeho milenec podíval. Pokud by to byl rozkaz, přišel by o vlastní vůli.

Chousokabe si Moriho prohlédl. Bylo opravdu nepříjemné něco takového slyšet - děsilo ho to, ale zároveň byl opravdu zklamaný a cítil se ublížený. Bylo jedno proč, ale... bělovlasý by pokaždé, když by se měl rozhodovat mezi svým životem a životem svých přátel, rozhodl ukončit ten svůj. Jeho náruč pro Motonariho ochabla.

Date se celý zachvěl pod dotekem anděla. “Odejdi... prosím,” zašeptal zničeně.  

Mladší lišák vzhlédl ke svému milenci, protože pocítil to zklamání v něm. Sám se tvářil dost zoufalý ze slov anděla. “Neovlivnil bych to...” zašeptal a na okamžik zavřel oči. “Neměl bych ani... vlastní vůli...”

“Mluví pravdu...” stříbrnovlasý se široce usmál. Jistým způsobem si to celé užíval. Nejen to, co dělal Datemu, ale i to, co působil mezi jeho přáteli. “Půjdeš se mnou rovnou, nebo si pro tebe mám potom přijít?” sklonilo se znova k Masamunemu.

V tu chvíli k nim došel nejmladší z hlídačů a prohlédl si je. “Jděte si sednout na své místo,” podíval se na anděla s tvrdým výrazem. Poslal ho sem Karasu, protože je o to žádal Tadashi. V Masamuneho očích se zableskla naděje, že bude zachráněn.

“Máš ještě chvíli na to, aby ses rozhodl...” promluvil Fuyumine k chlapci, než ho pustil a vydal se zpět za Harukou. Široce se usmíval.

Hnědovlasý lišák vpustil Chousokabeho k sobě do bytu a zavřel dveře než se o ně vysíleně opřel. Zadíval se na druhého a povzdechl si. Dnes se bělovlasý dověděl hodně věcí, o kterých vědět nemusel.

Druhý si zul boty a podíval se na něj. Ten anděl jim úplně zkazil večer a vůbec tomu nepomohlo, že nakonec s ním Date odešel. Motochika o něj měl strach, ale nic proti tomu dělat nemohl.

“Omlouvám se...” hlesl starší a pomalu se odlepil ode dveří, aby i on se mohl zout a vydat se dál do bytu, “že... vám nijak nedokážu pomoct...” dodal.

“Není to tvá chyba, nemusíš se omlouvat,” zašeptal druhý, když ho následoval. Posadil se v pokoji do pelíšku, jak byl zvyklý a povzdechl si. Situace to byla těžká - všichni si to uvědomovali. A Datemu nejspíše skutečně nebylo pomoci. Chousokabe se s tím nehodlal smířit, ale to neznamenalo, že to nechápal.

Mori zaváhal s vlastním posazením se a nakonec zůstal stát. Moc nevěděl, kam s očima, když promluvil, “nechci, aby se vám kvůli mě něco stalo...” šeptl.

Chousokabe si ho prohlédl. “Chceš tím...” zarazil se a znovu si ho pečlivě prohlédl, “se rozejít?”

“Já...” hnědovlasý si skousl ret a zakroutil trochu hlavou. “Nechci...” zašeptal, “nechci se s tebou rozejít... miluju tě...” na chvíli na něj pohlédl, “ale...” odmlčel se.

“Ale?” zopakoval Chousokabe. Začínal si uvědomovat, že je v jejich vztahu nespokojený. Na jednu stranu jej miloval, rád s ním byl a nechtěl to měnit; na tu druhou mu tam něco chybělo a Moriho chování jej často zklamalo.

“Co když... se mu něco nebude líbit... nebo prostě na to bude mít náladu... a já se ti pokusím prokousnout v noci hrdlo a ani o tom nebudu vědět...?” vypadal ztracený.

“Pojď sem,” nabídl mu svou náruč místo toho, aby jakkoliv odpověděl.

Starší se na něj zadíval a nakonec se přesunul k němu. Stulil se do jeho náruče a semkl víčka k sobě.

Bělovlasý pirát ho pohladil po vlasech. “Můžeme se toho bát a rozejít se... nebo můžeme být dál spolu... když se spolu rozejdeme, nikdy by ten anděl třeba nic takového nechtěl... a my nebudeme spolu jen proto, že jsme se báli.” Povzdechl si a políbil ho do vlasů. “Málokdy utíkám, Nari... ale je to na tobě.”

Hnědovlasý si okamžik prohlížel odhodlaný výraz ve tváři druhého. “Nechci se s tebou rozejít...” zopakoval potom a sám se natáhl pro polibek. Více se na něj natiskl a povzdechl si.

Druhý se na několik okamžiků odmlčel a jen ho hladil po vlasech a zádech. Asi to, co mu na jejich vztahu nejvíce vadilo, bylo, že stále byl nejistý - ani nepočítal, kolikrát se málem rozešli nebo opravdu rozešli a zase k sobě vrátili. “Povíš mi víc o tom šamanství?”

Staršího trochu ta otázka překvapila. “Jsem... moje rodina se tomu věnuje celé generace. Různým obřadům a šamanství a podobným věcem... vždycky je to prvorozená dcera, kdo v tom pokračuje, když je na to dost stará... jenže moje máma měla jako první mě a potom už nemohla mít děti...” na chvíli se odmlčel. “Nechci v tom pokračovat... a není to jen o tom, že nejsem dcera... líbí se mi tady,” podíval se na světlovlasého. “Navíc je to... většina rituálů je dost... sexuální...” ztišil hlas a znovu se zadíval do země. “I tak... když se tam vracím, některé stále dělám já...”

Druhý ho pohladil po tváři. “Raději si nebudu přestavovat, co to obnáší,” znovu se mu připomenul pocit, že je toho nějak moc v téhle oblasti.

“Je to... hlavně docela zvláštní... a připadám si tam blbě, nikdy předtím se nestalo, že by se nenarodila dcera...”

Chousokabe se opatrně pousmál. “Možná to trochu vysvětluje, proč háráš jako lištička a ne lišák,” neodpustil si a doufal, že to nevyvolá žádnou hádku. Popravdě už dlouho přemýšlel o tom, zda si ho Motonari vybral, protože by byl dobrý otec pro liščátka. A uznal se za dobrý genetický materiál.

I Moriho to pobavilo, “no, to asi jo...” pokývl a natáhl se pro polibek. “Napadlo mě...” začal potom, “jestli pojedeš se mnou, až příště pojedu,” nadhodil.

“Účastnit se liščích orgií?”

“Ne, to ne...” hnědovlasý zvedl oči v sloup, “skoro vždycky jsem jediný aktivní účastník toho rituálu... a ne vždycky se u toho na mě může někdo dívat...” obeznámil ho, “asi tě to zklamalo, co…?” popíchl ho. “Jen... říkal jsem si, že bys mohl se mnou zajet... domů...” pokrčil pak rameny.

Chousokabe kývl. “Jezdit na návštěvy k rodičům - to už je vážná věc,” pousmál se a v jeho úsměvu bylo něco opravdu spokojeného. “Jen jestli v té vaší vesničce nebudu působit jako děsivý obr,” nadhodil, “a... jestli se najde nora, kde bych mohl složit aspoň hlavu a jednu ruku.” Bral to s humorem, potřeboval si odpočinout od starostí.

“Jsi hrozný...” druhý se zazubil, “za to tě nenechám se dívat ani jednou...” prohodil, “můj táta třeba byl velký lišák...” hraně se nafoukl.

Mladší si ho prohlédl. “Jsi po mamince,” zkonstatoval a líbl ho na čelo.

“Já vím...” hnědovlasý našpulil rty, “byl bych náhodou dokonalá dcera... kdybych byl dcera...” oznámil mu a trošku si povzdechl.

“A kdybys byl dcera... a byli bychom spolu... měli bychom liščata?” zajímal se.

“Možná... asi bys musel projít nějaké rituály a tak... kvůli čistší krvi...” zamyslel se. “Chtěl bys liščata?” napadlo ho.

“Stačí mi Kraken - co do mých vlastních dlaků,” odpověděl, ale poté se zazubil: “Ale určitě by to byla zdravá a silná liščata s mým genetickým materiálem.” Začal se smát, protože ho celkově ta debata pobavila.

I jeho milenec se tomu zasmál. “Věříš si...” prohodil pak pobaveně a natáhl se pro polibek.

“Myslím, že musí být důvod, proč si mne Kraken vybral, a ty... a proč se o mne zajímá Nao...” zamyslel se. “Něco na mně musí být,” potvrdil si. Poté svou lišku položil na záda do pelíšku a lehl si vedle ní na bok. Pošimral ji na bříšku a políbil na spánek.

Motonari se na něj otočil a pohladil ho spokojeně po boku. “Popravdě mi trochu připomínáš medvěda...” zazubil se na něj a natáhl se raději pro polibek, kdyby to druhý nevzal dobře. Poznámku o múze raději vytěsnil.

“Jó tak medvěda?” zasmál se druhý, když jejich polibek skončil. “Jsem velký, bručím a smrdím?” Prohlédl si liščího démona a vyhrnul mu tričko, aby jej mohl kousnout do břicha. “Jsi malá perverzní šamanka, že tě něco takového vzrušuje!”  

Motonari se ošil, protože ho jeho kousnutí spíš zalechtalo, a zasmál se. “Jsi velký, velký a velký... a já jsem malá perverzní šamanka a vzrušuje mě to...” zazubil se, pak si ho vytáhl k hlubšímu polibku.

Chousokabe přejel dlaní po jeho bříšku a užíval si jejich polibek, dokud se od sebe nevzdálili. “Nari, s tebou je všechno hrozně zvláštní,” svěřil se, “když jsem s tebou, vím, že nemůžu být šťastnější... ale i tak - pořád se něco kazí a my jsme stále na půl cesty k rozchodu.”

Starší na okamžik sklopil zrak. “Nikdy jsem s tebou nechtěl rozejít...” šeptl pak a pohladil ho po tváři, odkud prsty putoval do světlých vlasů. “Jen... se okolo nás dějí věci... s tím asi nic neuděláme...”

“Měli bychom je všechny přestat řešit hned rozchodem,” pousmál se a otřel se o Motonariho nos svým. “Stejně se nikdy nerozejdeme, protože k sobě patříme. A oba to víme... a hrajeme rozchodovou hru, aby bylo nějaké vzrůšo.” Odmlčel se. “Je to dost hloupá hra, měli bychom si raději pořídit playstation.”

Druhý se usmál a natáhl se pro polibek, pak kývl. “Tak si pořídíme playstation...” prohodil a spokojeně se k němu přitiskl. Trochu se ušklíbl, když mu zakručelo v břiše. Nejedl od toho, co vstal. Plánoval si něco dát u Tadashiho, ovšem tam už se k tomu nějak nedostal.

“Čas na kuře,” pousmál se Chousokabe.

Stříbrnovlasý anděl vpustil chlapce, který se nakonec rozhodl s ním dobrovolně jít, do svého bytu, a následoval ho. “Tady se můžeš zout...” pobídl ho, když se Date k ničemu neměl, a sám si sundal kabát a posadil se, aby se zbavil vysokých bot.

Mladší zaváhal, ale nakonec světlovlasého poslechl a vyzul se. Urovnal boty na bok a sám zůstal rozpačitě stát, kde předtím. Nevěděl, co se po něm bude chtít a docela se toho děsil. Šel sem vlastně jen proto, že nechtěl, aby jeho přátelé měli problémy; a že si byl vědom, že by si ho tak či tak druhý nakonec odvlékl.

Anděl se zvedl, když se zul, a pobídl ho ke svléknutí bundy, aby i tu mohl pověsit vedle dlouhého kabátu. “Máš hlad?” zeptal se ho.

Druhý udělal, co se po něm chtělo, a poté zakroutil hlavou. Teď v žádném případě neměl hlad.

Světlovlasý ho pohladil po tváři, pak prsty putoval dál, pod ouškem mladšího do vlasů, aby rozvázal novou pásku, kterou měl druhý přes okolo. Podal mu ji. “Nechci ti způsobovat bolest, pokud nebudu muset, ubližovat ti...” šeptl a prohlédl si ho.

“To se divím,” ulítlo Datemu, ale nesnažil se to vzít zpět.

“Stačí, že se přestaneš vzpírat...” druhý přivřel oči. “Dám ti všechno, až si uvědomíš, že jsi jen můj...” vydal se dál do bytu a naznačil mladšímu, aby šel za ním.

Druhý ho neochotně následoval. “Nic od tebe nechci,” řekl mu na rovinu, jako kdyby to mohlo něčemu pomoci. “Popravdě tvých dárků mám dost,” dodal tišeji a bez jakékoliv energie v pohybu si přejel přes obojek.

Kogetsu se zastavil v chodbě a otočil se na něj. “Doteď jsem s tebou jednal po dobrém...” šeptl a v očích se mu podivně zalesklo. Otevřel dveře, za kterými byla koupelna, a dlaní mu naznačil, aby vešel.

Date to udělal bez toho, aby mu cokoliv řekl.

Světlovlasý za nimi zavřel, “svlékni se...” pobídl ho klidným hlasem a sám se opřel zády o dveře, kterými vešli. Byla to docela velká místnost - celý byt byl hodně velký a musel zabít nejméně polovinu celého patra. U jedné stěny byla dvě umyvadla, u nichž byly menší stoličky a veliké zrcadlo. Vana byla z větší části zabudovaná do země a připomínala spíš menší bazén. Stěny byly obložené šedými broušenými kameny a celé to místo se zdálo zbytečně veliké a prázdné jen s jednou další menší skříní, u které byla neveliká pohovka bez opěradel. A pro tmavou barvu nábytku a zdí možná trochu nepříjemně potemnělé.

“Proč?” Date se na něj podíval a čistě pro svou nezkrotnost si založil ruce na hrudi, aby dal jasně najevo, že to dobrovolně neudělá.

“Mám ti pomoct?” starší pozvedl jedno obočí místo odpovědi.

Mladší poodstoupil. “Proč?” zopakoval, jeho otázku ignoroval.

Druhý zamkl dveře a schoval si klíč v kapse, potom se vydal k mladíkovi, “protože chci, abys to udělal,” odpověděl mu.

Masamune zaváhal. Předpokládal, že to nebude posezení u čaje, z kterého jej hned pustí, ale i tak moc nebyl smířen s tím, že bude muset dělat takové věci. Nadechl se, ale nakonec si stáhl tílko a protestně ho hodil na zem.

Kogetsu se pousmál a prohlédl si ho, “pokračuj...” šeptl, když se tmavovlasý mladík neměl do svlékání kalhot. Obešel ho a stoupl si za něj, dlaněmi se vydal po jeho hrudi a níž k zapínání pásku kalhot.

“Sundal bych si je sám,” řekl mu, nechtěl ho mít tak blízko sebe. Nelíbilo se mu, když se ho dotýkal. Odstrčil jeho ruce, když si odepínal pásek a rozepínal kalhoty, aby hned potom od něj udělal krok a svlékl si je.

Anděl ho pohladil docela něžně po páteři a odstoupil o pár kroků dozadu. Přitáhl si jednu ze stoliček a posadil se na ni, přehodil si nohu přes nohu a zadíval se se zájmem na chlapce.

Mladší nechal spadnout kalhoty vedle sebe. Sundal si obě ponožky, poté stáhl spodní prádlo. Zůstal stát nahý a k němu zády.

Anděl si chvíli prohlížel tetování na jeho zádech. Viděl už ho, když se chlapec párkrát dostal do jeho moci v bezvědomí. Nemohl říct, že se mu to přímo nelíbí - až na vzor, který si mladší vybral - ovšem nebyl spokojený s něčím takovým na těle svého majetku. “Otoč se na mě...” přivřel pak oči a opřel se pohodlně za sebe o kamennou desku, do které bylo zabudované veliké umyvadlo. “Okoupeš se...” oznámil mu, když to mladík pomalu udělal.

“Nechci se koupat,” zašeptal. Připadal si hrozně, celý obnažený se všemi cejchy na jeho těle.

“Dobře...” stříbrnovlasý si ho prohlédl a natáhl k němu jednu ruku. “Co bys chtěl, když jsi sem šel, svlékl si se, ale koupat se nechceš...” naklonil lehce hlavu na stranu.

“Chci se obléct a jít pryč,” zamračil se. Mohlo ho napadnout, že to druhý pochopí tak, že se před sexem nechce s ničím zdržovat.

“Dej mi důvod tě nechat jen tak jít...” dál k němu natahoval ruku.

Date se na něj zůstal dívat a přemýšlel, co mu říct. “Protože délka téhle návštěvy byla  dostatečná,” zkusil něco, čím by jej nemusel hned rozčílit a vysloužit si další cejch nebo něco podobně bolestivého.

“Myslíš...?” druhý pomalu ruku stáhl a povzdechl si. “Co když už tě nechci nechat jít...?” zeptal se ho a opřel se lokty o umyvadlo za sebou.

“Tak se... radši zabiju, než bych tu zůstal s tebou,” řekl mu, i když si sám nebyl jistý, jestli by se dokázal zabít - nechtěl kvůli tomu parchantovi přijít o svůj život. Asi by se vzdal až po několika měsících, kdy by tohle musel snášet.

“Na to se máš moc rád...” Kogetsu se narovnal, “mě můžeš nenávidět a chtít mě zabít, ale sobě by si pořád ublížit nedokázal...” podíval se mu do tváře. “Ani kdybych tě tu držel měsíce a roky, neudělal bys to...” znovu k němu natáhl ruku.

Date přivřel oči a na okamžik sevřel rty, než zcela vážně řekl. “Neznáš mě tak dobře. Pokud si myslíš, že znáš, dokážu ti, že ne.”

“Pojď blíž...” nestáhl ruku, byl dost trpělivý. “Chceš mi tu dokazovat, že si dokážeš sám vzít život?” pozvedl jedno obočí.

“Když budu muset.”

Anděl se zhluboka nadechl, “pojď sem,” zopakoval. tentokrát to znělo o něco víc jako rozkaz, než poprvé. “Můžeš se o to pokusit a dokázat mi, že se mýlím... ale myslím, že sám si uvědomuješ, že tě nenechám...”

Date pohodil vzpurně hlavou. Možná si začal více frkat, když na něj tentokrát byl milejší a nedělal mu přímo nic, co by mu vadilo a bolelo ho to.

Kogetsu přivřel oči a prohlédl si ho. Nakonec se zvedl ze stoličky, aby ho chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě. Obklíčil ho pažemi a otočil se tak, aby se mladík viděl v zrcadle, zády si ho přitiskl k hrudi. “Jsi můj...” zašeptal u jeho ucha a prsty jedné ruky ho donutil zvednout hlavu.

“Nejsem,” zavrčel druhý.

“Nemám problém být tady, dokud si to neuvědomíš...” mluvil pravdu, pro něj by to nebyl problém, i když tím chlapci jen vyhrožoval.

Mladší sebou zazmítal. Vůbec se mu ten pohled nelíbil. Byl úplně nahý a za ním stál anděl s liščím šklebem v obličeji, kterému byl vydán na milost a nemilost. “Kašlu ti na tvé kecy,” nikdy dlouho nedokázal krotit svou vzpurnost, nehledě na to, co mu to mohlo přinést.

Druhý ho pohladil po vlasech a trochu se sklonil, rty přejel něžně po linii jeho ouška. Pousmál se. Jednou dlaní si ho držel u sebe, druhou se vydal po jeho paži. Nebyl to stejný dotek jako ty předtím. Věděl, že jakkoliv si to chlapec nebude ochotný přiznat a bude se mu to příčit, ten dotek pro něj bude příjemný. Od toho konec konců andělé sestupovali na zem, když to vůbec ještě dělávali, aby pomáhali lidem.

Date na okamžik zavřel oko. Nedokázal popsat pocit, který se mu rozlil tělem. Bylo to jako kdyby někdo odstranil všechnu jeho bolest za celý život a místo ní do něj píchl nějakou drogu. Vydechl a zakroutil hlavou, aby se zbavil té divné iluze. “Nech mě být,” šeptl, ale sám poznal, jak to bylo chabé.

“Nelíbí se ti to...?” I druhou dlaní se vydal na jeho rameno a odtud po paži níž, když vzdor v mladíkovi před ním znatelně ochabl.

“Ne,” zavrčel druhý a svraštil čelo, jak se stále snažil vypudit z mysli ten dokonalý a nepopsatelný pocit.

“Jak moc se ti to nelíbí...?” anděl přejel po linii jeho ouška jazykem a pokračoval rty dál na krk. Chlapcova kůže byla trochu slaná. “Pořád nás tak moc chceš zabít...?”  

Masamune nebyl schopný mu na to odpovědět. Chtěl ho zabít, a i sebe - pokud bude muset. Ale ty doteky ho nutili o tom všem pochybovat. Nikdy z ničího doteku necítil takové chvění, úlevu a touhu, aby se ho nikdy dotýkat nepřestal. “Přestaň s tím,” cukl sebou - bylo to ohavné kouzlo.

Starší pohlédl v zrcadle do jeho tváře. “Nic nedělám...” šeptl a přesunul se dlaněmi na jeho bříško, přičemž si ho k sobě více přitáhl. “Něco se ti nezdá...?”

Druhému se rozlilo podbřiškem příjemné zašimrání a trochu zasténal. “Všechno,” odpověděl zmučeně.

Kogetsu spokojeně prsty přejel po bradavce, kterou zkrášlil vlastním piercingem, potom pokračoval výš, k obojku. “Říkal jsem, že ti nechci ubližovat a působit bolest...”

Mladší zakroutil hlavou. “Způsobuješ...” odporoval mu, i když to šlo ztěžka. Pokusil se od sebe jeho ruce odstrčit, protože věděl, že když se mu to podaří, tak ho druhý přestane ovládat.

“Jakou...?” stříbrnovlasý si ho otočil na sebe. V chlapci nebylo dost síly na to, aby se mu zvládl vzpírat moc dlouho. Pohladil ho po tváři a zadíval se do jeho obličeje. “Popiš mi ji...” pobídl ho.

“Psychickou,” odpověděl mu Date a snažil se od něj odstrčit rukama.

Druhý se od něj trochu odtáhl. Věděl, že působení jeho doteků sice možná zeslábne, ale chvíli to bude trvat, než úplně vyprchá. “Ušetřil by sis spoustu bolesti, kdyby ses mi konečně podvolil...”

“Kdybys mě nechal, ušetřil bys mi... tohle všechno,” řekl mu na to a odstoupil od něj, aby se ještě více dostal z jeho dosahu. Mračil se. Tohle všechno jej děsilo tím víc, co tomu nedokázal vzdorovat a zabránit.

Anděl roztáhl ruce a usmál se. “Pojď zpět...” přivřel oči, trochu naklonil hlavu na stranu a usmál se na něj. “Víš moc dobře, že nakonec stejně nebudeš mít jinou možnost... bude to jednodušší, když to uděláš dobrovolně...”

Druhý chvíli stál nehybně, jak se rozmýšlel, co udělat. Nakonec se od něj ještě více vzdálil a zakroutil hlavou.

“Masamune...” druhý se téměř nepohnul.

“Nemáš právo mne oslovovat křestním jménem... nejsme si blízcí,” pohodil hlavou.

Starší se vydal k němu a zastavil se až kousek od něj, když chlapec zády narazil do jedné ze zdí. “Pojď...” zopakoval.

Date odmítavě zakroutil hlavou.

Druhý se k němu přiblížil natolik, aby ho ho přitiskl ke zdi. Jednou rukou mu chytil pevně ruce nad hlavou, druhou ho chytil pod krkem. Přitiskl se k němu a jedním stehnem se vtěsnal mezi ta jeho. “Nedělej si to pořád ještě horší...” šeptl. Vpil se nekompromisně do jeho rtů, potom ho chytil, aby ho přenesl k vaně.

“Nech mě být,” vyslovil, jako kdyby to mělo jakýkoliv smysl a zacukal sebou. “Ty sadistickej parchante!”

Druhý ho beze slova skoro hodil do vody a sklonil se nad ním. Chytil mu zápěstí do okovů, které byly v jednom z rohů a zamračil se. “Zkrotneš...” šeptl a přivřel oči.

Date mu ze zvyku plivl do tváře, když k tomu dostal příležitost. “Naser si!” Čím hůře se s ním zacházelo, tím více měl v sobě odhodlání vzdorovat. Choval se, jako kdyby i jemu došla trpělivost a on nehodlal dál v tomhle pokračovat.

Stříbrnovlasý anděl otřel jeho sliny do hřbetu ruky a narovnal se. “Přijdu, až si to rozmyslíš...” řekl jen a otočil se ke dveřím.

…

Date vysíleně pospával a do toho se sem tam zatřásl, protože už nejméně dvě hodiny ležel ve vodě.

Anděl vešel do místnosti a pohlédl na něj. V pohledu se mu dalo najít i něco jako lítost. Nechtěl ho doopravdy vidět v takovém stavu. Opravdu mu nechtěl ubližovat. Přešel k němu, aby ho zbavil pout a zvedl si ho do náruče, i když nepředpokládal, že se chlapec nechá úplně dobrovolně.

“Běž k čertu, kreténe!” ohradil se mladší, i když jeho hlas byl slabý a ochraptělý. Věřil, že z toho bude mít nejméně několik dní horečku. Ovšem neměl na to, aby se i fyzicky bránil.

Kogetsu si povzdechl a sklonil se k němu, aby ho políbil na krk. Nehodlal dopustit, že bude hnědovlasý nemocný, proto ho tam nenechával.

Dateho vyděsilo, když škrábání v krku najednou ustalo a všechna bolest zmizela. Ten zatracený parchant se ho zase dotýkal s tím svým vším andělským kouzlem, kterému se dokázal ještě méně bránit než jeho sadismu a vůli.

Starší ho beze slova odnesl do ložnice a postavil ho na zem. Podpíral ho jednou paží, tou druhou si podal huňatý bílý župan, aby ho do něj zabalil. Nakonec ho položil na postel a narovnal se nad ním. Pohladil ho po tváři a chvíli zůstal dlaní na čele, aby zkontroloval, jestli nemá teplotu, protože si nemyslel, že by jedním polibkem zahnal přicházející nemoc úplně. Prohlédl si ho.

Masamune si ho prohlédl. “Kdybys... místo toho mě prostě nechal být,” zavrčel na něj, i když to bylo chabé vrčení i samotný nesnášenlivý výraz. Připadal si, jako kdyby měl horečku, jak příjemný mu byl dotek druhého. Jeho tělo v žádném případě nechtělo, aby se ho přestal dotýkat.

Anděl lehce zakroutil hlavou. “Víš moc dobře, že tě být nenechám...” Posadil se vedle něj, nepřestával ho hladit. “Je to jediná věc, které se ode mě nikdy nedočkáš... je to jenom na tobě, jak moc se ti celé tohle bude nebo nebude líbit...”

Mladší si skousl ret. Co mu na to říct? Nebo raději - co mu na to neříct? Neodpověděl mu. Užíval si jeho doteky a toužil se odsud dostat pryč. Přestával se v sobě orientovat a měl pocit, že začíná šílet.

“Nebraň se tomu, Masamune...” Kogetsu se nad ním sklonil a políbil ho na čelo. Zčesal mu vlasy za uši, palcem ho pohladil po tváři, pak se prsty přesunul k jeho rtům.

“Proč.. zrovna já?” šeptl.

Lišák se pousmál. “Jsi nádherný...” šeptl a zadíval se mu do tváře. “Divoký, nerozvážný a pořád tak ohnivý...” přesunul se s hlazením zpět na jeho čelo. “A sám ses mi hodil do náruče...” přivřel oči. “Chci, aby to všechno bylo mé... abys celý byl jenom můj... potom ti splním každé přání...”

“Myslíš, že tím, že se mne snažíš zlomit, ze mně něco zbude, abys to měl?”

“Přiznej si, že jsi můj...” přivřel oči, “chovej se podle toho... a nebudu tě muset lámat...”

“Jsem člověk, patřím jen sobě,” zavrčel. I když sám věděl, že to není pravda. Člověk nikdy není svobodný a nepatří jen sobě, vždy existují vazby k jiným lidem, v nichž je spoután.

“A jak to souvisí právě s tím, že jsi člověk...?”

Date zaváhal. “Protože... lidé patří sobě,” odpověděl na konec, i když nevěděl, jak je to v tomhle světě plném andělů a démonů.

“Ne...” světlovlasý přivřel oči a trochu zakroutil hlavou. “Cítíš se natolik nadřazený všem ostatním, že to můžeš říct...?” sjel dlaní na jeho tvář a palcem přejel po chlapcových rtech. “Patříš mně, protože jsem si tě vybral... a dokážu ti, že je  to tak...” sklonil se, aby se vpil do jeho rtů.

Mladší díky tomu nemohl odpovědět. Tak ho kousl. Nebylo to tak, že by se cítil nadřazený - nebo možná ano... -, ale rozhodně se cítil mít právo nebýt ničím majetkem. O to jediné mu šlo, že on nikomu nepatří.

Stříbrnovlasý si povzdechl, když se od něj odtáhl, a na chvíli od chlapce odklonil pohled. “Nedáváš mi moc možností, víš to...?” šeptl potom.

“Tak mě nech být,” řekl mu na to Date a proti své vůli se sám k němu přiblížil, aby si mohl užívat těch příjemných pocitů, co druhý dokázal v jeho těle vyvolat pouhým dotekem. Jako kdyby chtěl být andělem spasen před právě jím.  

Kogetsu se prsty přesunul na jeho hruď a trochu rozhalil župan, ukazováčkem a prostředníčkem přejížděl po jeho klíčních kostech. “Točíme se v kruzích, když se pokouším s tebou jednat po dobrém...” poznamenal a podíval se mu do tváře.

Mladší mu na to neodpověděl, protože se sám před sebou styděl nebo se na sebe hněval, že si žádá pozornost právě svého věznitele.

Anděl se posunul níž a v letmém doteku přejel prsty po bradavce, ve které měl mladší piercing. Více se nad ním sklonil a volnou dlaní ho pohladil po tváři. “Nebo myslíš, že ne?” pozvedl jedno obočí.

Mladší se mu zadíval do očí. “A co pak?” zeptal se najednou. “Co chceš získat tím, že mě zkrotíš?”

“Chci celou dobu jen tebe...” anděl si složil ruce na chvíli na klíně. “Chci, aby ses mi sám celý dal... a nejen fyzicky... potom budeš mít všechno...”

“Hnusíš se mi... to jediné cítím a budu cítit, i kdybys s tímhle pokračoval staletí,” zašeptal Masamune a odklonil hlavu, aby se na něj nedíval.

“To bys neměl říkat...” druhý ho naposledy něžně pohladil, potom vstal z postele a přešel k oknu. “Možná by ses toho mohl dočkat...” přivřel oči a otočil se na něj.