Sběr č. 9 - Novoročně

... aneb Abych si nemusela povídat s lidmi // všerůzně, o j-rocku, o roku 2015

Chystám se učit, asi proto na mne jako obraný mechanismus padl splín, ale plánovala jsem, že napíšu osobní článek už dlouho... vlastně - protože to nakonec nejspíše spojím s tím novoročním - se v tomhle článku objeví části, které jsem měla napsané už v srpnu.

Ani nevím, čím bych měla začít. Měla jsem určitou představu, co vše sem chci dát, když jsem opravovala dnes vydanou povídku Z hlubiny, ale to už se jaksi vytratilo.


K hudbě
Hodně teď poslouchám The Novembers (a samozřejmě stále i Otto Dix).

Asi jsem se o nich nedozvěděla ve spojitosti s Diem, ale nejspíše jen chvíli předtím... začala jsem je samovolně poslouchat, jejich hudba se hodí k mým náladám už dost dlouho (přestože nevím, o čem zpívají a myslím, že když jsem se snažila někdy nedávno najít si nějaký anglický překlad, nepodařilo se mi...)

O silvestru jsme se s Nex bavili o tom, jak to teď vypadá mezi Shinyou a Diem a celkově celým Diru. A vlastně je to vcelku všeobecně příjemné na to takhle pohlížet (a někdo by mohl napsat hezkou fanfikci a potěšit mé staré j-rock srdce).
Nejprve tedy k těm Dir en grey - jako by po letech nasrání z toho, že musí vypadat "americky", teď byli celí nadšení a spokojení, když se můžou vrátit k "visual-kei". Toshiya ve svém elegantním gladiátorovi, Shinya a jeho velmi zajímavé Halloweenské kostými, stále krásný Die, Kaoru pyšný na svůj pandí makeup a Kyo, co má dvě kapely, jen proto, aby mohl střídat dvojnásobek kostýmů.
Nebudu zapírat, jak mne tohle jejich - podle mne - vrácení se k tomu, co mají rádi (a já také), těší.

A spolu s tím trocha starého fangirlení z 2008-mého aplikovaná na děj posledních měsíců:
Nemůžu si pomoc, ale ono to opravdu vypadá, že Die, který celé ty roky běhá za chladným Shinyou a prosí o trochu pozornosti a lásky, se nějak seznámil se zpěvákem z The Novembers a měl s ním románek (protože Dieův typ jde poznat, když srovnáte Shinyu a zpěváka The Novembers), protože si řekl, že už bylo dost toho jeho sebeničení v touze po Shinyovi.
A Shinya zažárlil. Začal si chodit na večeře se Sugizem (myslím to bylo)... ale i tak zjistil, že svého Die může ztratit. Takže nakonec to dali zase dohromady.
No nevypadají zrovna na téhle fotce jako šťastný pár?

Budu se o tom ještě zmiňovat v reportu - pokud nám Dio nezruší stejně, jako nám zrušili Merry T.T - ale jak jsem byla na silvestra u Seiriel, tak jsme lovili VIP lístky v mínus osmi stupních v lese, protože tam byl lepší signál než v domě.

Sdílela to Nex na FB, ale Mikaru na to nijak nereagoval, takže působíme asi dosti jako fanatici z konce světa, ale vtipné to je, není?


O roce 2015
Když tak přemýšlím, co všechno zmínit, ten rok byl velmi divoký a ještě více náročný. Docela se bojím jara - na jaře většinou už vůbec nemám sílu, a proto nejhorší deprese přicházejí právě na jaře, kdy všichni pookřávají, já prostě už nemám z čeho jet - po tomhle roce bude jaro ještě náročnější. A to mne nejméně školně toho čeká povíc náročného.

Několik dnů před Vánoci jsme se "přestěhovali" (v závorkách, protože ještě nejsme úplně přestěhovaní a mamka sice bydlí ve stejném městečku, ale u babiny místo se mnou v domě) a já tak vlastně už třetí týden trávím většinou sama, ve společnosti koček a dva týdny úplně bez internetu. Líbí se mi ten klid, co takové bydlení přináší. Ráno vstávám, abych si připravila na zátop a zatopila, přes den se starám o topení, uklízím, vařím si čaj, čtu si a píšu... byl to opravdu hezký čas, hlavně když ho ještě nerušil internet a nutnost přece jen nějak počítat s návratem mezi lidí (hlavně tedy do školy).

Jen od silvestru, kdy jsem byla vytržena z toho klidu, na mne padá splín. A dnes spadl pořádně... a to jsem si říkala, že na novém na mne takové nálady nebudou tolik padat. Protože v tom starém domě bylo hodně špatného samo o sobě.
Jenže ono je to s mou životní cestou stále stejně pokažené... Jak jsem si tak seděla sama, četla si a psala, měla jsem z toho příjemné pocity i proto, že když jsem sama, vnímám jen svou vlastní představu o sobě samé. Jsem zásadový muž, co se dokáže postarat nejen o sebe, ale i o svou rodinu; nevadí mi tvrdá práce ani mráz, když vím, že se můžu vrátit domů, kde by správně měla čekat milující náruč, někdo, o koho se starám ze své pozice síly, a on... oplácí mi mou snahu něhou. Jako třeba když Dima se svým jemným kožíškem na bříšku obtočí kolem mé ruky a začne vrnět.

A můj splín je po návratu do reality tak silný, že mrzí, jak nereálná je tahle představa. Začala jsem si trochu plánovat budoucnost - poprvé jsem si chtěla dát trochu směr, změnit tohle a tamto, více na sobě zapracovat, abych toho dosáhla, pravidelně trénovat a tak dál (nemluvím konkrétně, protože to nechci říct, dokud na té cestě nejsem, protože je pravděpodobnější, že vůbec nebudu, a pak byste se mi jen mohli vysmát)... ale ten cíl, on nemá vůbec smysl, když nejsem muž.
Přes rok 2015 jsem si dala předsevzetí, že vyřeším otázku svého pohlaví. Vyřešila jsem ji - přeoperování nemá smysl... a jsem si tím jistá, i když mužem chci být, jako muž se beru, ale jednoduše "přeoperování" není řešením mých problémů - žádný by nezmizel (nevím, zda kdybych se rozhodla pro operaci třeba ve čtrnácti a podle toho dál si volila svou cestu, bylo by to jiné, ale teď s těmito kartami by to nevedlo k ničemu dobrému).

V roce 2015 jsem zažila, co se týče vztahů, toho mnohem více než roky předtím (což je tristní s tím, kolik je mi let). Abych zjistila, že jsem vztahově (a to nejen v romantickém smyslu braných vztazích, ale i v přátelství) naprosto pokažená.
A nejvíce mne z toho nebolí, že jsem se pobláznila a nejde mi se "odmilovat", nebo že mne chtějí muži, které já ne, a že i když jsem trochu zkrásněla, už stejně mám věk, který nepřeje "pubertálním vztahům"... nejvíce mne bolí, že jsem naprosto bezmocná ve vztazích k lidem, které znám dlouho a mám je ráda.
Ty vztahy se kazí, ať se snažím sebevíc popřít svůj negativní živel, udělat pro ty osoby, co můžu, pochopit je, podpořit, pomoci jim... tak je tu propast, snad jen něčeho takového, jako je vzájemně různé chápání věcí nebo změna života, ale já se často přistihuji, jak sedím ve společnosti těch lidí a cítím, jak ze mne vyprchává život...

A přestože jsem se snažila aktivně socializovat a hledat si nové známé, nepodařilo se to. Cítím se často sama - ne sama jakože zrovna nikdo se mnou není, ale osamělá na věčnost -, že nemám s kým sdílet a prožívat, u koho hledat tu něhu, když překonám něco těžkého... že všechno o mně by lidi, co znám, jen obtěžovalo, a je nejlepší mlčet.
Takže prostě to, že nejsem schopna navázat vztah s lidmi, by se nezměnilo nějakým přeoperováním, ještě by se to všechno jen zkomplikovalo... a úplně mi pokazilo (pro pohled mužské vojensky orientované společnosti) můj několikaletý plán, na jehož konci bych ovšem potřebovala být mužem, aby krásně vyzněl...

Jediný kontakt s člověkem, který se mi snad povedl, bylo znovunavázání přátelství s mně velmi drahou osobou. Snad to nepokazím svou úzkostlivostí, abych to nepokazila, stejně jako jsem se pro stejnou úzkostlivost nedokázala bavit se svým "poblouzněním" (vlastně nejen s ním, se všemi).

Asi nejlepší chvíli v roce 2015 bylo, když mi lidé přáli na mé narozeniny.

Ještě na konci června to vypadalo, že mi umře otec, ale nakonec se z toho dostal. Pak začala mít zdravotní problémy mamka, která byla právě až v srpnu 20. na operaci... a aby toho nebylo málo, právě 19. jsme zjistili, že se nám ani ne půlroční kocourek, kterého jsme si nechávali z posledního vrhu koťat, otrávil a já ho musela 20. nechat utratit, protože se s tím nedalo nic dělat. Dost mne to vzalo - i když to byl kocourek mamky, tak se mi ho podařilo dobře vychovat a měl skvělou milou povahu, mazlivý byl a krásný...

Tak pro mne vlastně každé přání na narozeniny bylo velmi příjemné, protože tyhle prázdniny byly opravdu těžké. Proto se pochlubím těmi přáními, i když je dávno po narozeninách.

Dada mi popřál soukromou zprávou!!!

Kalm dokonce česky!

I Borivoje si na mne vzpomněl (upozornil ho FB).

Od prázdnin jsem byla v jednom kole. Mamka stále nemá své zdravotní problémy vyřešené a já se o ni stále bojím. Odstěhovali jsme se od otce, protože rodinná situace (té rodiny vzdálenější, ale příliš ovlivňující tu naši) byla neúnosná... a já nevím, zda je to trvalé přestěhování, protože to netrvalé už tu bylo v mých dvanácti... na druhý dům, dočasně. A je mi líto mého otce - sice si za to může sám, ale stejně...

Děsí mne, jak otupěle všechno to, co se děje, vnímám... co dříve bych oplakala, co by mne zasáhlo, teď přejdu jako všední věc. A asi už do ničeho nevkládám naděje. Jen se snažím zůstat "snažící se o něco", protože to jinak asi ani nejde.

Do roku 2016
Přeji opožděně všem svým čtenářům, aby se jim splnily přání a vedlo dobře. ;) A snad vám zveřejním nějaké povídky, které vás potěší.