Pekelné zkrocení - 9. část

Tentokrát trocha drama...

Přeji příjemnou četbu! A jako vždy mne velmi těší, že komentujete. A stále čtete i s nepravidelným vydáváním.

PEKELNÉ ZKROCENÍ

spolupráce se Seiriel

Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí část | další

9.část

Setsuna osaměle seděl na baru a popíjel vodku s džusem, protože tu jako jedinou si byl schopen objednat - věděl, co v ní je a nemusel luštit nápojový lístek v cizím jazyku - a byl na ni zvyklý ještě z domu. Nejspíše nepůsobil příliš hodící se do takové společnosti s tak prostým pitím, ale ignoroval to. Bylo to vlastně to poslední, co ho na tom rozčilovalo. Věděl o některých z dam, že ho pomlouvají, ale nerozuměl jim - což bylo ještě horší, než kdyby rozuměl - a neměl se tomu jak bránit. Tak se rozhodl pokud možno opít, když byl zanechám sám cizojazyčným hyenám a nóbl společnosti, ve které se neuměl chovat, ačkoliv byl ze všech nejelegantnější a nejpůvabnější v bílých dlouhých šatech a se stříbrnými šperky.  

Po chvíli k němu přešel mladě vypadající světlovlasý muž v saku a věnoval mu povzbudivý úsměv. Vypadal, že nejspíše moc dobře ví, co si o něm povídají, a přišel chlapce povzbudit, nebo si z toho jen prostě nic nedělal. Promluvil na něj, i když to bylo v jazyce, kterému bělovlasý nemohl rozumět, a naklonil mírně hlavu na stranu, jako by to byla otázka.

Bělovlasý mladík si ho prohlédl a unaveně si povzdechl. “Anglicky… je lepší, ” šeptl lámanou angličtinou s dost špatným přízvukem a vůbec si nebyl jistý, jak moc správná jeho formulace byla. “Ale… neumím anglicky… promiňte.” Ztraceně zakroutil hlavou a věnoval mu pohled štěněte, než se znovu napil. Cítil se jako postižený.

Druhý se na něj povzbudivě zazubil, “jsi tu s Xanxuem, že? Odkud jsi?” reagoval na jeho slova, jako by tu omluvu ani nezaregistroval. Všiml si, že má chlapec docela asijské rysy i přízvuk, ovšem jeho vzhled mu k tomu tolik neseděl.

Mladší kývl na jeho první otázku, poté odpověděl: “Japonsko. Jsem tady… jeden měsíc.” Pousmál se na svého společníka, jak ho vlastně docela potěšilo, že se o něj někdo zajímá a nemá pocit, že je obklopený jen nepřáteli. “Jazyky jsou… těžké.” Říkal si, že nejspíše měl dávat ve škole skutečně více pozor. Ovšem nikdy ho nenapadlo, že vycestuje ze země.

“To jsou, ale jde ti to moc dobře,” odpověděl mu očividně starší a natáhl se pro sklenici, kterou si s sebou donesl. “líbí se ti tady?” napadlo ho. Působil, že chce jen chlapce povzbudit s tím, jak Setsuna vypadal ztraceně, ovšem v jeho pohledu bylo znát, že ho bělovlasý zaujal i pro jiné své přednosti.

Setsuna pokrčil rameny, jak bylo příliš těžké pro něj na takovou otázku odpovědět. “Žiju ve velkém domě… vedle vody… moře… je to hezké,” začal, “ale… jsem… sám… někdy. To nemám rád.” Poté upil svého alkoholu. “A ty… jsi Ital?”

“Jsem,” světlovlasý pokývl a prohlédl si ho. “Jakto? Bojíš se tady? Asi se musíš cítit docela ztracený, když jsi tu jen chvíli a nikoho tu neznáš,” pokývl a natáhl se, aby ho pohladil po rameni.

Bělovlasý si ho chvíli prohlížel, jak se snažil vstřebat všechno, co mu druhý řekl. Přivřel oči a skousl si ret, poté nejistě kývl. Stále ne úplně jistý, zda pochopil všechno správně. “Bojím se, když jsem sám… ve velkém domě. Nemám rád tak moc velké domy. A… být sám.” Povzdechl si a rozhlédl se. “Co říkají… o mně?”

“Xaxnus tě často nechává samotného?” jeho společník pozvedl obočí, jak ho to možná i překvapilo - kdo by nechával zrovna bělovlasého dlouhé dny samotného. “Povídají si o tom, že tě nechápou a že jsi s ním určitě jen pro peníze. Kdo by chtěl být s někým tak pojizveným a zlým…?” mávl nad tím jen rukou a nebylo jasné, jestli si to myslí i on, i když to tak nevypadalo. “Popravdě bych se vůbec nedivil, kdybys byl spíše příbuzný… má přece rodinu i v Japonsku?”

“Nechává samotného… někdy,” pokývl bělovlasý hlavou. “S jizvami a zlý… Xanxus?” zakroutil hlavou. “Myslel jsem… oni myslí o mně, že jsem děvka. Nejsem děvka.” Poté se rozhlédl a pohrdavě pousmál. “Jsem hezký… jsou žárliví.”

Jeho společník se tomu gestu zasmál, “pěkný jsi,” uznal, protože to byl nepopiratelný fakt, že bělovlasý patřil mezi ty nejkrásnější v celém velikém sále. I když s reakcí mladšího trošku zapochyboval o jeho povaze, která se zdála od pohledu tak nevinná. “Není zlý?” jako by chtěl slyšet, co si o černovlasém Setsuna myslí a jak o něm mluví.

Bělovlasý se záměrně snažil vyhýbat tomu, aby o Xanxusovi příliš mluvil. Nechtěl nikomu dávat příliš informací - chápal, že to nemusí být přítel a mohl by tak své lásce ublížit. “Je mocný,” pousmál se a zapil to. “A ty?”

“Jestli jsem zlý?” světlovlasý naklonil hlavu trošku na stranu, potom se pousmál, “na to bys musel přijít sám,” mrkl na něj a bradou ukázal k jeho prázdné sklenici, “dáš si ještě?”

Setsunna se tiše zasmál. “Jak?” zeptal se možná o něco víc koketně, než by jako zadaný měl. Bylo mu jasné, proč se o něj druhý zajímá, tak si říkal, že se alespoň pobaví a nebude mu muset při tom odpovídat na důležité otázky. Podíval se na dno sklenice a kývl. “Ano. Pak já… nejsem-nebýt… sakra… nebudu sám… se sklenicí. S alkoholem… lidé vypadají… více milí.” Rozhlédl se kolem sebe. “Ať jdou k čertu všechny ty nafintěný nány,” utrousil si pro sebe.

“To záleží na tobě…” odpověděl mu jeho společník s úsměvem vyvolaným Setsunovým smíchem - opravdu byl půvabný. O to více možná nebezpečný, i proto, s kým vlastně přišel. Přešel poznámku, kterou si druhý pro sebe utrousil japonsky, i když si všiml toho rozladěného tónu, a přitáhl si jeho prázdnou skleničku, aby mohl obě vrátit a objednat, až u nich bude barman. “Zdám se ti málo milý?” nadhodil a natáhl se, aby se letmo dotkl jeho ramene.

Mladší zakroutil hlavou. “Ostatní,” řekl mu. Na jeho dotek nijak nereagoval. Zatím to nebylo nic tolik nepříjemného, aby kvůli tomu vymýšlel, co mu říct. “Nemám rád, jak oni mluví… o mně.”

“Nedivím se ti,” druhý se rozhlédl po sálu a povzdechl si. “Vycházet tady s lidmi je těžké…” prohodil, potom upoutal barmanovu pozornost, když byl dostatečně blízko u nich, aby objednal.

Setsuna jen kývl, přestože druhou větu příliš nepobral. Poté se více opřel o bar a přivřel oči. “Silnější pití,” prohodil.

Jeho světlovlasý společník se tomu pousmál a pro sebe i pro něj objednal skleničku čistého alkoholu. Dřív, než jim to ovšem stihl barman vůbec nachystat a podat, ucítil muž ostrou bolest v rameni, jak ho někdo chytil a odtáhl od baru.

Bělovlasý se otočil, až teď si všiml Xanxuse. “Můžeme jít?” zeptal se klidně, jako kdyby jeho se vůbec netýkal výraz, který byl v obličeji Satanova syna. “I když bych si rád dopil...”

“Nebudeš nic dopíjet,” černovlasý se na něj zamračil, jak něco takového od Setsuny nečekal. “Nechám tě tu chvíli samotného a ty už flirtuješ s někým úplně cizím?!” zdál se tím docela naštvaný. Možná přispělo i to, že už při odjezdu měl podrážděnou a rozmrzelou náladu, protože takováto místa a akce opravdu vůbec neměl v lásce. Všechny ty lidi a jejich přetvářku a falešná přátelství. Navíc celý večer - když zrovna neřešil něco jen s ostatními povolanými - musel poslouchat pomluvy o něm a světlovlasém chlapci, kterým narozdíl od druhého rozuměl.

Odtáhl neznámého muže od baru a vrazil mu, “už se nikdy ani nepřiblížíš k někomu, kdo přišel se mnou,” zavrčel v italštině nebezpečně a věnoval mu pohled, kterým by nejspíš vyděsil i ty nejodvážnější, když se druhý sbíral ze země.

Ten se vyškrábal na nohy a jen zakroutil hlavou, “omlouvám se,” pokusil se, protože jako všichni přítomní si uvědomoval, jak nebezpečné je rozčílit právě Xanxuse. Urychleně se pokusil zmizet.

Černovlasý chytil Setsunu za ruku a i s ním se vydal k východu, “odcházíme,” zavrčel jen.

Mladšímu se nelíbilo, že jej táhne jak zlobivé děcko. Trochu se zapřel. “Pusť mně, půjdu sám...” ohradil se. Byl tichý, protože opravdu nerad dělal všem přítomným scénu. Jako kdyby nestačilo, jak se Xanxus před všemi začal prát. “Rovnou mi můžeš před všemi narvat nějaký prachy za výstřih,” to už zavrčel, jak sám byl ze všech pohledů okolo rozladěný.

Výraz druhého při jeho slovech očividně ztvrdl. Naprosto bez přemýšlení se napřáhl a vrazil chlapci facku - o něco jemnější, jako by se jeho podvědomí bálo, že by mu ublížil - i když stále dostatečnou, aby zanechala otisk. Pustil jeho ruku a věnoval mu vyčítavý a rozladěný pohled.

Setsuna se zhluboka nadechl, jak se potřeboval vzpamatovat. Pohodil hlavou, ani se své tváře nedotkl. Potom se vydal k východu. “Naser si,” zavrčel, sám dostatečně naštvaný a ublížený.

Xanxus mu na to v sálu už nic víc neodpověděl a jen ho následoval do auta.

…

Bělovlasý došel k autu. Měl chuť ze sebe strhat všechno, co bylo Xanxusovo a odejít co nejdále od něj, ale to by musel odejít úplně nahý a bez bot, což nebylo tolik realizovatelné. Brzy by ho - kromě ostudy - zatkla policie, když už by ho černovlasý nechal odejít. Nakonec otevřel dveře a vlezl si do limuzíny, která na ně čekala i s řidičem.

Starší nastoupil po něm a hned, jakmile za sebou zavřel dveře, auto se rozjelo zpátky do sídla černovlasého. Xanxus si zhluboka povzdechl a unaveně si promnul kořen nosu - jako by snad nikdy něco podobného nemohlo dopadnout bez problémů a scén. Zadíval se z okna, stále rozčilený slovy, které na něj jeho přítel tak vyplivl. Nebo možná dokonce raněný. Od Setsuny samotného pro něj taková slova byla mnohonásobně horší než od celého sálu dohromady. Na něm jediném záleželo.

Setsuna si od něj odsedl, co nejdále mohl a také se zadíval z okna. Uvědomoval si, že je naprosto bezmocný a děsilo ho to. Neměl kam jít a nic z toho, co měl, mu nepatřilo. “Chci zpátky domů… k mámě… já ti tohle trpět nebudu,” začal, “i kdybych si na cestu zpátky měl vydělat svým tělem, tak tu nezůstanu.”

Černovlasý si ho prohlédl a chvíli to trvalo, než mu odpověděl, jako by přemýšlel o celém významu jeho slov. “Víš, že bych tě nikdy na nic takového nenechal ani pomyslet,” odpověděl mu nejprve, potom se zvláštně hořce pousmál. “Co mi trpíš?” pohodil potom nepatrně hlavou, “znevážil jsi mě před celým sálem… jen je vším svým chováním podporoval v pomluvách, které jsem celý večer musel poslouchat. Myslíš, že to pro mě bylo příjemné zakončení tak vyčerpávajícího večera?” věnoval mu pohled, než se znovu zadíval ven. Někdy si říkal, že raději by další rok bojoval ve válce, než si to muset zopakovat.

Mladší se zhluboka nadechl. “A mně je příjemné všechno,” zavrčel sarkasticky. “Protože mne opravdu baví celý den chodit po příliš velkém domě, jsem rád úplně sám, rád chodím na akce, kde vím, že mě pomlouvají, i když nerozumí pořádně jinému než svému mateřskému jazyku… a úplně nejraději se kurva bojím po večerech usínat sám. Je mi to všechno tak příjemné, že bych se ti na tenhle život mohl vysrat. Protože kromě tebe v něm není vůbec nic, co bych chtěl.” Zakroutil hlavou možná až trochu hystericky, i když hlas příliš nezvyšoval, spíše syčel. “Protože opravdu nejsem nějaká zatracená zlatokopka, abych chtěl tohle,” demonstrativně si stáhl z ruky náramek a začal se zbavovat i ostatních šperků.  “A za to všechno, na co si já snažím zvyknout a smířit se s tím… dostanu přes hubu?!” Cítil, že má slzy v očích. “Naser si… já nejsem nějaká světice nebo co, abych si nechal líbit úplně všechno.”

Xanxus se na něj zadíval, “máš pocit, že se ti málo věnuju?” snažil se ho skoro nenechávat samotného - i když potřeboval něco udělat, pokud to bylo v domě, nechával ho u sebe i u pracovních záležitostí. A odjížděl jen, co nejméně musel. Párkrát se možná vrátil pozdě, ale ani nespal mimo domov od chvíle, co si ho dovezl. “A takové věci mi vyčítáš teď?” jako by se o tom nemohli pobavit normálně - samozřejmě, že to muselo počkat, až se o tom budou moct pohádat. Zakroutil hlavou. “Chtěl jsi se mnou, i když jsi měl možnost zůstat a říkal jsem ti, jaké to bude… Za chvíli bych stejně byl doma… Nečekal jsem, že první co uvidím, až se za tebou budu vracet, bude, jak flirtuješ s nějakým idiotem,” trochu to zavrčel, protože na tohle téma byl očividně opravdu háklivý.

“Byl jsem rád, že se se mnou někdo baví,” šeptl Setsuna slabě, jak moc mu vadilo, že zde nemá ani bratry ani Motochiku, aby se s nimi mohl tak nezávazně pobavit a zasmát. “Promiň, že mi má angličtina nestačí na to, abych s ním vedl hluboké filozofické debaty… a že jsem mu nechtěl říct, že jsem tvá slabina… a ani nechtěl zalhat, že mi stačí dát pár stříbrných cetek, abych roztáhl nohy.” Zavřel na okamžik oči. “Dokážeš si vůbec představit, jak je to nepříjemné? Všechno je cizí, nikomu nerozumím, nevím, jak se chovat...”

Černovlasý si povzdechl, “myslím, že by bylo úplně jedno, o čem byste se bavili… jemu šlo jen o jedno…” moc dobře znal pohled, kterým se muž na jeho přítele díval a ani za mák se mu nelíbil. “Setsu…” zašeptal potom a nakonec k němu natáhl ruku, “pojď sem za mnou,” pobídl ho. “Samozřejmě, že si to dokážu představit… Nevyrůstal jsem ani v tomhle světě…” neměl ze začátku ani otce, na kterého by se mohl obrátit. Musel se probíjet úplně sám a s tváří, na kterou se mnozí nechtěli ani podívat, když se konečně rozhodl podívat do světa své matky.

Mladší si ho prohlédl, než se nakonec nechal zlákat rukou, kterou mu druhý nabízel, a přelezl si za ním. “Vždycky… většina těch, kteří se se mnou bavili, po mně chtěla jen to jedno,” zašeptal. “Ani jinou přednost asi nemám,” dodal a stočil se u něj. I Xanxus bral jako hlavní krásu bělovlasého.

Druhý ho pohladil po vlasech a objal, přičemž si ho k sobě přitiskl, jako by mu jinak měl zase utéct. “Máš spoustu předností, moje královno,” ujistil ho a políbil ho na čelo.

“Nepřipadám si tak,” povzdechl si mladší. “Nejsem takový sympatický a sportovec jako Haku… a už vůbec ne tak chytrý jako Sora...” přiznal a zakroutil hlavou. “Jsem rád, že mám tebe, abys mi říkal, že jsem dokonalý, i když nejsem,” unaveně se usmál a přelezl si mu na klín, aby ho mohl pevně obejmou a zabořit obličej do jeho košile.

Černovlasý ho začal něžně hladit po zádech. “Říkám ti to, protože jsi…” ujistil ho a nepatrně se usmál do jeho vlasů.

Setsuna k němu vzhlédl a políbil ho na rty. “Je hezké to slyšet,” šeptl pak a pohladil ho po tváři. “Ale nemyslím, že bys mi dokázal říct nějaké důvody, proč jsem pro tebe dokonalý… které nejsou čistě sexuální nebo o kráse.” Povzdechl se a usmál se na něj. “To nevadí.”

“Podceňuješ mě,” ohradil se druhý a věnoval mu polibek pod ouško, než znovu promluvil. “Je to půvabné, když se někde stočíš a chováš se jako mazlivé kotě, když na něco čekáš…” začal, “líbí se mi, jak jsi ztracený v kuchyni,” musel se tomu trochu usmát, “vařím pro tebe rád a jsem rád, že ti ode mě tak chutná… líbí se mi, jak máš rád svoji rodinu a jak umíš být starostlivý… jak se za ně umíš postavit…” znovu ho něžně políbil.

“I ty jsi moje rodina,” šeptl Setsuna, snad úplně zapomněl, že ho chtěl opustit nebo to nikdy nemyslel vážně. “Mám tě rád a projevoval bych starostlivost milující ženy, kdybych uměl něco z toho, co takové ženy dělají, nebo bylo potřeba, abych to dělal.”

Černovlasý se na okamžik vpil spokojeně do jeho rtů. “Nemáš potřebu projevovat se jako starostlivá žena?” myslel to spíše škádlivě.

“Nenapadá mě nic, co bych mohl dělat, co dělají starostlivé ženy… například dříve zmíněné vaření nezvládám, jak jsi řekl… a jinak třeba praní a úklid má na starosti někdo jiný,” odpověděl mu mladší a pokrčil rameny. “Nebyl bych asi dobrá manželka...”

“Myslím, že toho děláš dost…” reagoval na to Xanxus a znovu se vpil do jeho rtů. “A víš, že si vždycky můžeš o cokoliv říct,” dodal ještě.

“Asi bych si měl najít nějaké koníčky a povinnosti, abych dal svým dnům bez tebe smysl,” přiznal Setsuna, i když byl v tomhle ohledu úplně ztracený a nevěděl, co by měl dělat. Vždycky jeho činnost z něčeho vyplynula - nutnost chodit do školy, řádění s bratry -, ale sám o sobě si nedokázal dát směr.

“Chtěl bys třeba dokončit školu?” napadlo druhého. Nedělalo mu problém najmout pro mladšího soukromou učitelku, aby si dokončil, cokoliv by chtěl. “Ve tvém věku…” zapřemýšlel, jak se snažil vybavit si, čím trávil čas on nejvíce, i když to nebylo tak dávno, “jsem se učil bojová umění a taktiky na otcově panství… to asi nebude ono…” i když by mu nevadilo, kdyby se bělovlasý naučil alespoň sebeobraně, sám by mu stejně nikdy nedovolil vystavit se dobrovolně jakémukoliv vážnějšímu nebezpečí.

“Měl bych dokončit školu,” kývl Setsuna, “a asi by mně i bavilo se naučit něco takového… bránit se, střílet a tak,” dodal, i když opatrněji, protože poznal, že Xanxusovi se ta myšlenka úplně nelíbí. “A ty věčné papíry… ty bych taky určitě zvládal… už jsem to okoukal - musí se na ně dlouho mračit, několikrát je odložit a nakonec je stejně podepsat,” prohodil, aby odlehčil situaci.

Druhý se tomu zvláštně pousmál. “Takže jsme se domluvili. Dostuduješ, naučíš se sebeobranu a potom bys  mi s nimi třeba i mohl začít pomáhat…” líbl ho na čelo. “Když se mi tak sám nabízíš…” stejně už mu řekl více, než o něm věděl téměř kdokoliv jiný. “Dokud budeš doma v bezpečí, nebude mi vadit, když mi budeš pomáhat s prací,” uvědomoval si už z výrazu bělovlasého, že by si opravdu přál mu pomoct a hlavně to s ním sdílet.

Setsuna kývl. “Je to dlouhodobý plán, pokud skutečně mám dostudovat bez opisování od Sory,” zasmál se a přitulil ke Xanxovi.

Satan se zazubil na bělovlasého mladíka a přispěchal k němu, když skončil s káráním jednoho ze svých generálů, kterému se podařilo podpálit menší stromek v zahradě Xanxova domu - a to to vše teprve začínalo.

“Jak se ti tu zatím líbí?” zeptal se přítele svého syna, když byl až u něj, a sám se znovu rozhlédl okolo. Začínala už sice být trochu zima, ale to očividně nikomu nevadilo, aby si plně užívali zahradní párty, kterou pro ně rudovlasý démon s takovým entusiasmem zařídil, aby zabavil Setsunu a potěšil ho.

“Všichni jsou opravdu divocí,” prohodil bělovlasý neutrálně, ale byl si téměř jistý, že to Satan pochopí jako lichotku. “Jsem moc rád, že jste mi sem přinesl malý kousek vaší domoviny, papá,” usmál se na něj něžně, jak mu byl vlastně vděčný, že se o něj tolik stará a dělá mu často společnost.

“To nic není!” starší se polichoceně zazubil a udeřil se pěstí do hrudi, přičemž se celý narovnal a načepýřil, “na cokoliv si vzpomeneš, vůbec neváhej přijít si za mnou pro pomoc!” pokýval hlavou.

Černovlasý muž, který jen na okamžik odběhl, aby pro sebe i svého přítele přinesl něco k pití, si unaveně povzdechl. “Přeháníš to,” poznamenal jen ke svému otci. “Navíc, Setsuna má postaráno o vše, co by si mohl přát,” podal bělovlasému jeho sklenici a uvolněnou rukou ho vzal okolo pasu.

Setsuna se usmál na svého přítele a natáhl se pro polibek. “Xan má pravdu, papá, mám vše, co si jen můžu přát,” řekl s úsměvem. “Ale i tak jsem rád, že jste na mne takový hodný,” dodal, aby se démon neurazil.

“No…” nejstarší se podíval z jednoho na druhého, “je to dobře, pokud se o tebe stará…” pousmál se nakonec zvláštně. “Ale! Pojď!” pobídl Setsunu, “chtěl bych ti představit své generály,” zdálo se, že je na muže své armády opravdu pyšný.

Bělovlasý vzhlédl ke Xanxovi. “Můžu?” zeptal se raději. Určitě nejméně si přál byt bitý za domnělé podvádění před Satanem a jeho pekelníky, protože ty bude potkávat pravidelně, dokud bude s Xanxusem.

Černovlasý se na něj usmál a sklonil se, aby ho políbil na spánek. “Můžeš,” pokývl potom a znovu ho pustil. I když věděl, že většina z generálů - ještě zvyklých na ženskou společnost svůdnic z Asmondeových zahrad - nebyla schopná bavit se s takovými, jako byl jeho přítel, jinak než pokusy o svádění, nezdálo se, že by mu to dělalo starosti. U nich si byl jistý, že by se nikdy o nic více než přátelské žertování nepokusili, protože věděli, ke komu Setsuna patří. “Půjdu stejně s vámi, s některými jsem se ještě nepozdravil,” poznamenal.

“Tak pojďme!” zavelel Satan a sám se vydal zpět za vysokým a ramenatým mužem s dlouhými rudými vlasy a jizvou na tváři, který i když už byl spíše podzim, měl na sobě jen velmi lehké oblečení.

Setsuna si připadal docela zvláštně, jak byl jediný neramenatý a od pohledu mnohem slabší. Možná by se i docela bál, kdyby u sebe neměl Xanxuse. Prohlédl si muže, za kterým ho vedli a počkal, až bude představen.

“Tohle je Rohroh,” uvedl ho Satan a zazubil se na svého generála. Plácl ho po rameni a ukázal na Setsunu, “takovou krasavici si Xanx našel! Alespoň něco se mu nakonec vydařilo!”

Bělovlasý mladík se trochu podivil takovému jménu, ale hodilo se na rudovlasého generála. Trochu zaváhal, než mu nabídl ruku. Nevěděl, jak se takoví zdraví.

Rohroh se zazubil. “Takových ani v Zahradách není,” řekl uznale a směroval to na Xanxuse, jak ho tím chtěl potěšit, i když si to zároveň také myslel. “Taková ručka… tu bych zlomil,” utrousil bujaře a popadl celého Setsunu kolem pasu, aby ho objal. “Takhle se to dělá… i když ten pas - takový uzoučký...”

Xanxus se tomu zasmál a bylo znát, že se s Rohrohem zná dlouho a věří mu, protože bylo jen málo takových, které by nechal na svého druha takto sahat. “Kroť se,” prohodil i tak ovšem, “děsíš ho,” starostlivě si bělovlasého prohlédl, když ho generál položil znova na zem.

“Na takové křehounké musíš opatrně!” Satan se tomu sám bujaře smál. Rozhlédl se, potom znovu promluvil na Setsunu, “má ještě bratra, ale toho nikde poblíž nevidím…” podíval se na Rohroh, jako by čekal, že ten mu řekne, kde druhý generál je.

Bělovlasý se mezitím stáhl více za Xanxusem, protože ho skutečně taková síla u někoho jiného než jeho přítele děsila a byla mu docela nepříjemná.

“Mu je to… no… indi-… to slovo, nedávno mi jej říkal jeden Asmondeovec… prostě teď nemohl přijít, protože byl jak králík...” zasmál se.

“Vím, jaké slovo myslíš!” zazubil se na něj Satan, i když se nezdálo, že by se ho sám chtěl snažit vyslovit.

Xanxus nad nimi jen mávl rukou, “jak dlouho tu jste, že už někam s někým zmizel?” zvedl oči v sloup. “A koho sem vůbec vodíte, že měl s kým?” jen si vysíleně povzdechl. Byla pravda, že druhý z bratrů také nedával přednost jen křehkým kráskám ze Zahrad. Černovlasý se otočil na svého přítele a pohladil ho něžně po vlasech, jako by se ho snažil uklidnit, protože si všiml, jak je ze satanovců bělovlasý nervózní. “Nemusíš se tu nikoho bát…” políbil ho do vlasů.

“Mu je milovník,” mávl nad tím rukou generál a zazubil se. “Určitě ho máma měla s nějakým tím slavným zahradním eduktorem… a on se teď snaží takovou výchovu zavést i u nás v armádě… jen dorostu je moc i na něj a tak bývá indis-... indisponát nechodící!” začal se hlasitě smát.

Bělovlasý si ho prohlížel a i jeho pobavil, ale spíše tím, jak se choval. Satanovci byli takoví, že přes jejich sílu se zdáli sympatičtí a ne tolik k braní vážně svým tydýtovstvím a kapkou zabedněnosti.

Chvíli se všichni čtyři smáli, než k nim došel další muž. Byl si s Rohroh docela podobný, jen se zdál méně jako korba a možná i o něco upravenější, až na to, že na něm bylo stále trochu znám, co měl za sebou. “Vím, jaké slovo hledáš!” ukázal na svého bratra. “Indisporovaný!”

Xanxus zakroutil hlavou a už to nevydržel. “Indisponovaný,” prohodil docela odevzdaně.

“Mu!” Satan se zazubil a chytil ho za rameno, aby ho přitáhl blíž do jejich kroužku, “zrovna se po tobě sháníme!”

Bělovlasý nemohl říct, že by se mu Rohrohův bratr nelíbil. Možná proto se ho méně bál, i když i u něho si mohl být jistý, že je opravdu silný a dokázal by si na něm vynutit cokoliv. Věnoval mu dlouhý pohled, než se přitulil k Xanxusovi. Pokud bude představen, neudělá stejnou chybu a nebude se chtít dotýkat. Bylo to na něj vlastně - s tím, jak poslední dobou byl jen Xanxův - příliš kontaktní.

“Tohle je Mu,” zopakoval Satan jméno svého generála, aby ho řádně představil Setsunovi. “Nemusíš se ho bát…” dodal, jak viděl jeho reakci. “Tohle,” obrátil se potom k rudovlasému, “je Setsuna… je to moje budoucí snacha,” pochlubil se pyšně.

“Oh!” příchozí se na mladíka příjemně usmál a natáhl k němu ruku, jeho úsměv ovšem trochu ochabl, když se nezdálo, že by bělovlasý chtěl na potřesení rukou reagovat. “Co s ním děláš, že je to takové vyděšené jehňátko?” věnoval Xanxovi pak trochu pohoršený pohled.

Černovlasý si povzdechl a pohladil svého přítele něžně po zádech. “Možná, kdyby ho tvůj bratr na přivítanou nezvedal do vzduchu a nepokoušel se ho rozmáčknout, nebál by se vás…” pevně a ochranitelsky svého přítele objal, aby se cítil v bezpečí, ovšem bylo znát, že svá slova nemyslí tak zle - on sám byl na chování satanovců zvyklý.

“Vždyť jsem se krotil!” ohradil se Rohroh a sklonil se, aby byl obličejem blízko toho Setsunova. “Nechtěl jsem ti ublížit,” zněl omluvně. Působil jako velký dobrácký pes, který omylem přilehl štěně.

Bělovlasý mladík mu věnoval pohled, než se pousmál. “Nic se nestalo,” řekl jen a podíval se na Mu. “Rád vás poznávám,” řekl docela slušně, ale ruku mu sám znovu nenabízel.

“Já tebe taky,” mrkl na něj mladší z bratrů a poplácal Xanxuse po rameni. “Ale vypadá to, že sis dobře vybral… takové hodné drobátko!” zazubil se.

“Říkám, že alespoň něco se mu konečně podařilo správně!” pokýval Satan hlavou a zazubil se na Setsunu.

Setsuna vzhlédl ke Xanxusovi. Nechtěl je všechny připravit o názor, že je hodný, jen si nebyl jistý, zda i jeho přítel si takovou desiluzi stále drží. “Myslím, že nejen to, papá,” řekl nakonec k Satanovi.   

Démon se na něj zadíval a nakonec neochotně pokýval hlavou, “když to říkáš…” prohodil.

…

Xanxus se na Setsunu nepatrně pousmál a přitáhl si ho k sobě, aby ho políbil na čelo. “Už jsi unavený?” zajímal se potom, protože s bělovlasým odešli z vřavy na zahradě na jednu z teras, trošku si oddechnout od všech. Hluk zábavy k nim ovšem stále doléhal docela jasně.

“Je toho hodně tak najednou,” přiznal Setsuna, “ale musíš uznat, že už mám celkově lepší výdrž,” koketně na něj mrkl, poté se zasmál.

“Svůdnice…” reagoval na to nejprve druhý a kousl ho za to hravě do ucha, než pokračoval o něco vážněji, “věřím, že toho na tebe musí být hodně… jestli chceš, už se tam dnes nemusíš vracet… oni jsou stejně většinou už v náladě, kdy bych tě k některým raději pro jistotu nepouštěl moc blízko…”

Bělovlasý se natáhl pro polibek. “Bylo by to nezdvořilé, kdybych se nevrátil,” utrousil, “dokud je tam papá… papá vypadá, že to celé uspořádal, aby se se mnou mohl chlubit,” dodal a pokrčil rameny. “Ale můžeme tu zůstat… nebo si někam odskočit, kdybys chtěl,” navrhl mu. “Jen bych se neměl ušpinit, by si určitě všimli, kdybych změnil oděv a měli by narážky… sice asi v dobrém, i tak narážky...”

“Myslím, že je to všechno docela jedno… dokážu si živě představit, že mají takové narážky už teď,” i on jen pokrčil rameny. Přesunul se ke kamenné lavičce, která byla u okraje, a posadil se na ni, přičemž si druhého stáhl na klín. “na chvíli si od nich odpočineme…” vpil se do jeho rtů.

Mladší si spokojeně užíval polibek, než se k němu přitulil. “Ale je to příjemné být ve společnosti takových lidí,” svěřil se. “Možná spíše nelidí,” zasmál se pak a opřel si čelo o Xanxusovo rameno.

___
Mu a Rohroh (oba z Magi), kdybyste náhodou nevěděli, jak vypadají.

Mu

Rohroh