Těžkopádní pro lidské - 3. kapitola

Třetí kapitola!

Co se týká dnešního obrázku, je velmi typický pro válku ve Stalingradě, protože právě takhle fontána přežila německé bombardování, kterému padlo za oběť 40 tisíc obyvatel města... Působivé, ještě jak je tvořena dětmi.

Stalingrad 1942

Dnešní kapitola je dlouhá, při její délce jsem si říkala, zda by ji nebylo lepší rozdělit na dvě, ale... máte dost času na přečtení. :) Objeví se nové postavy, dozvíte se trochu víc o těch starých - snad se bude líbit...
Těší mne vaše komentáře, jsem nadšená ze všech čtenářů, ale přece jen si dovolím více vyzdvihnout (ale nijak nesnížit ty ostatní) Leviathan, protože mi nakreslila úžasné fanarty k povídce, za které jí děkuji. (Můžete se podívat na ně zde na blogu nebo na FB fan stránce.)
Doufám, že se vám povídka bude i nadále líbit a přeji příjemnou četbu!

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 2.kapitola | 4.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné." 

[3. kapitola] [jako audiokniha na YT]

Další den si snad pod vlivem včerejšího večera Gromov při východu slunce, který pozoroval z kabiny samochodu, protože v té době již pracoval ve směně, uvědomil, jak je vlastně důležité, co právě dělá. Nikdy o tom tak nepřemýšlel, byla to jen práce, do které musel chodit, a díky vyšší prozřetelnosti se zdála jednou z těch lepších. Ale s tím nadšením, co včera cítil z Kljujeva, si uvědomil, jak naplňující je, že se podílí na výstavbě města. Staví město pojmenované po soudruhu Stalinovi! Celý svět byl ve Velké vlastenecké válce zachráněn před německým fašismem největším národem a on nyní znovu buduje Stalingrad, město, ve kterém došlo k obrácení sil a ono se stalo symbolem vítězství! Od té chvíle mu po zbytek dne z tváře nezmizel úsměv stejně jako ze srdce pocit štěstí. Nic nemůže člověka naplnit více, než uvědomění toho, jak důležité a smysluplné je jeho dílo.

Tentokrát jeho samochod nevyžadoval opravu a tak měl nárok na polední přestávku. Odstavil stroj u rampy a vylezl z něj, pod konstrukcí už na ně čekal jeho spolupracovník Oleg Dvoržeckij.

Znali se z války, býval jeho druhým řidičem. Nějaký čas o něm Jurij neslyšel, ale před měsícem společně se strojovou posilou – dalšími přestavěnými samochody – přišel i on. Gromov mu mohl závidět, jaký typ samochodu řídil, ale nestálo mu to za to, byl rád, že mezi spolupracovníky má teď dobrého přítele (spíše jen známého), s nímž toho tolik zažil.

„Včera ti to Arťuchin dal vyžrat,“ začal, když se společně vydali do jídelny. Nebylo to ani o tom, že by se jeden či druhý chtěl o předchozím dnu bavit – stávalo se to, staré samochody se často porouchaly a vedoucí stavby musel splnit, co se po něm chtělo – ovšem stěžovat si společně na nadřízeného byl dobrý začátek přátelského rozhovoru mezi spolupracovníky. „A přitom jsi za to vůbec nemohl… to, když ten budižkničemu Avilov zcela očividně svou neschopností tehdá pustil panel, nedostal žádný přesčasy!“

Avilov byl opravdu špatný řidič, přišel na stavbu po škole, byl ještě mladý a se strojem neměl čas se pořádně sžít. Chyběly mu ty těžké měsíce bojů s fašisty. „Snad že mu nechtěl dát příležitost při delší směně toho zkazit víc.“

Dvoržeckij ho vzal za rameno a hlasitě se rozesmál. „To se ti povedlo, Jurko,“ řekl uznale a poplácal ho přátelsky po zádech. Dveřmi do jídelny nechali nejprve projít dvě hezké kuchařinky v bílých pracovních uniformách a s šátky svázanými světlými vlasy, než sami vešli. Oleg se za nimi díval a ta menší se na něj koketně otočila.

Byl pohledný muž, více ruský a prosluněný než Gromov. Přestože byl o rok nebo o dva mladší, nevypadal na to, protože se zdál mnohem lépe rostlý, nebyl šlachovitý, bezmasý a nepřirozeně vytáhlý, měl hezké podsadité tělo, široká ramena a plné tváře. Líbil se dívkám a on s nimi rád flirtoval, i když měl ženu a s ní tři děti.

Vystáli frontu na oběd a posadili se ke stolu. „Jsi dříč, Jurko, o tom to celé je, proč si starý Arťucha na tebe zased… ví, že si to může dovolit!“ ozval se jeho přítel znovu, když začali jíst. Gromovi se jídelna rozhodně nezdála jako nejvhodnější místo na vedení takových řečí, ale Olegovi by to nevysvětlil. Už za války hodně mluvil a málo poslouchal, přesto vždy dokázal odhadnout, kde je čára, co nesmí překročit a s nadřízenými vycházel dobře. „To u mě by s tím neprošel, to já bych se hádal!“

Černovlasý se na něj s dobráckým úsměvem natočil. Každý, kdo Dvoržeckého znal, by tomu věřil. Ovšem Gromov sám jednoduše neměl potřebnou náturu, aby se s někým přel o něčem, co se rychleji splnilo, než se to prodiskutovalo.

„Jak jsem ti vyprávěl o té práci… no víš, to kácení,“ začal a Jurij pokýval, pamatoval si, že mu vypravoval o tom, jak kácel stromy kdesi na Sibiři ty roky, co se od války neviděli, že tam potkal svou mladou ženu, ale že pro podnebí tam hodně strádala – která dívka by po třech dětech za sebou nesešla? – a tak nakonec přijal s radostí přeložení do Stalingradu. „Tam po mně chtěli, abych jak všichni řidiči jezdil na okliku, delší cestou, ale to já ne… byla to blbost přece, zbytečná ztráta paliva a času, tak přece našinec nepracuje! A tak jsem si jednu neděli vyhádal povolení vzít si stroj a celou tu bahnitou cestu, která byla většinu roku nesjízdná, jsem zpevnil kmeny stromů, abychom nemusili jezdit oklikou. Že by mi poděkovali, to ne, ještě se hádali – hlavně ti staří, co tam dělaj dlouho – že to nevydrží, ale mě to bylo všecičko jedno…“

„Protože bylo po tvojem,“ přerušil ho Gromov s úsměvem a zapil to vydatně čajem. „Ale tohle je úplně jiná situace, tys prospěl, kdybych se já hádal, tak by jen práce stála,“ znovu ztratil slovo za jejich vedoucího, i když si uvědomoval, že si na něj skutečně zasedl. Gromov byl pod dohledem a musel se chovat ještě vzorněji, než kdy předtím, možná proto si ani nechtěl veřejně v jídelně stěžovat.

„Vždy si najdeš důvod, proč se nehádat…“ zlomil nad ním hůl jeho bujarý přítel.

„A ty naopak,“ přerušil Dvoržeckého a využil chvíle, kdy mezi nimi bylo ticho, aby dojedl polévku, než se pustil na druhý chod. Zvažoval, jestli se mu svěřit s tím, jak dnes mu jeho práce přišla tak důležitá a že právě kvůli její důležitosti neměl důvod se hněvat, že včera musel pracovat přes čas. Ale nakonec se ani k tomu neodhodlal – informaci, že dostal na starost Rusalku, si už od počátku chtěl nechat pro sebe, přestože by rád slyšel názor i někoho jiného než Něvzorova. „A co tvoje stará a děti?“ zeptal se nakonec, sedět s Olegem u tichého stolu bylo nepřirozené.

„A co bys o nich chtěl slyšet?“ Gromov si všiml v jeho tónu a pohledu šedých očí jakési zlosti, asi nechtěl, aby jen o stůl dál sedící ženy slyšely, jaký je jeho rodinný stav. I když co si myslel? V jejich věku byli dávno všichni ženatí, protože – i kdyby mohli a chtěli žít jen s milenkami – jejich vlast si žádala děti, aby zastoupili zemřelé při válce.

Černovlasý pokrčil rameny. „Už je na tom – jak jsi říkal, že se jmenuje? – lépe?“

„Soněčka pořád nevypadá a to malý taky ne,“ přiznal mu Oleg a zvážněl, „prej kvůli nemoci nemá moc mlíka a děcko nic jinýho ještě pořádně nechce, ale jistě se to brzy spraví… a až se uzdraví, tak přindeš k nám a konečně ji poznáš, tu moji Soňu.“

Gromov kývl na souhlas hlavou. „Třeba si i já do tý doby najdu nějakou ženskou,“ prohodil, protože něco takového se po něm chtělo, aby dodal a toužil po tom. Přece jen byl mladý na to, aby zůstal vdovcem do konce života. Mohl mít ještě spoustu dětí – proč otálel?

Vlastně o manželství začal přemýšlet už předchozí večer. Ačkoliv se to mohlo zdát zvláštní, způsob, jakým se Kljujev začal stavět k domácím pracím a že jim chystal jídlo, mu připomenul jeho vlastní ženu. Když se tehdy vracel domů, míval navařeno a byl otcem rodiny. Náruč ženy mu chyběla, tehdy se také cítil naplněný, ale trochu jinak než dnes ve stroji; cítil se potřebný pro rodinu, teď to bylo pro vlast, ale stačilo mu to ke štěstí.

„To bys ovšem se musel snažit nějakou ženskou si získat,“ přerušil proud jeho myšlenek Dvoržeckij, možná právě proto, že si všiml, jak je zamyšlený a že mu přestalo chutnat. „Musíš reagovat, když na tebe dělají oči, ne stát jako solný sloup, jako kdybys ani živej pomalu nebyl.“

„A jak poznám, když na mne dělá oči, že bude dobrá manželka?“

Nejspíše jeho společníkovi ta otázka přišla hloupá, protože se rozesmál a neodpověděl. Ovšem pro Gromova něco takového bylo důležité. Jak u ženy mohl poznat, že mu zůstane věrná a nikdy ho nezradí? Myslel si, že se s Ninečkou opravdu milují, ale ona se jen přetvařovala – nebyly všechny ženy takové? Už jim nevěřil.

Navíc teď skutečně nebyl v situaci, aby si mohl dovolit hledat manželku. Přidělili mu na starost Rusalku, všichni ho střežili a dávali si na něj pozor. Teď se musel soustředit na správné plnění tohodle úkolu.

Šokalskij si sundal čepici a položil ji na okraj stolu, za který si nakonec sedl a otevřel složku na něm položenou. Její obsah byl přísně tajný, ale zrovna to muže vůbec neznepokojovalo. Vlastně si nepamatoval na dobu, kdy pracoval v takové práci, o níž by mohl otevřeně hovořit. V pouhých sedmnácti letech ho nastrčili do Rigy, aby se tam spřátelil s podobně starým chlapcem, který byl synovec SS-Brigadeführera¹. Ačkoliv jeho otec neplánoval útěk do Třetí říše, vědělo se o tom, že by to mohla být cesta, jak přesunout špióna za hranice. Tedy od svých sedmnácti pracoval v tajných záležitostech a nebyl si sám jistý, zda by byl schopen téhle práce někdy nechat. Samozřejmě, doslova mu to bralo jeho život, stárl rychleji a občas nevěděl, kdo je – hlavně tehdy v Říši měl někdy pocit, že se ztrácí jeho slovanská povaha a ustupuje ambicióznímu SS-Hauptsturmführeru² –, ale jistým způsobem si uvědomoval, že nedokáže žít přímý, obyčejný a průhledný život. I proto tolik miloval svou ženu.

Znepokojující na složce hlavně bylo sdělení jejího samotného obsahu. Ani nevěděl, kolikrát si reporty četl, prohlížel přiložené fotografie a jen těžko se bránil pocitu, že tentokrát poprvé stojí před něčím, na co mu síly nestačí. Nebyl vždy bezchybný, za svou kariéru udělal několik závažných chyb – jako ten důl –, ale nikdy ne z důvodu, že by nebyl schopný problém vyřešit, spíše se přihodilo něco, co nemohl předpokládat nebo jednoduše mu nepřála štěstěna. Ale případ co měli teď, dokonce i jeho děsil.

Opřel si lokty o desku stolu a složil obličej do dlaní. Chtěli se od něj a jeho kolegy výsledky. Ovšem jeho strach začalo umocňovat, když se vedení projevilo, že má shovívavost k jejich neúspěšnému vyšetřování. Stáli před celosvazovým problémem a všichni chápali, že obětování dvou vyšetřovatelů – nebo celé Lubjanky³ – problém nevyřeší, nezamete pod koberec a ničemu nepomůže. A když si tohle uvědomovali ti, co tvořili propagandu, jak ve skutečnosti musel být problém hrůzný?

Protřel si oči, sčesal vlasy dozadu a zůstal několik okamžiků s bradou přitisknutou k vlastní hrudi, protahujíc zadní stranu krku a tlačíc týlem do vlastních dlaní, než zaklel a opřel se do židle. Vytáhl tabatěrku a začal si balit cigaretu, nebylo absolutně nic, co by v té chvíli mohl dělat.

Když se ozvalo krátké zaklepání na dveře, přijal ho jako vysvobození. Sedět nad dokumenty o případu a nenacházet žádný směr bylo frustrující. Doufal, že se něco stalo, jakýkoliv děj by je přece alespoň o trochu posunul ve vyšetřování.

Pozval muže za dveřmi dále a podpalujíc si cigaretu zapalovačem na něj pohlédl. Jeho kolega Alexandr Korněv za sebou zavřel a bez jakýchkoliv služebních gest či čistě lidských pozdravů mu na stůl hodil složku, která se zdála teprve nedávno založená a téměř nikým nečtená. Sedl si bez vyzvání naproti Šokalskému a stejně jako on se opřel do židle. „Nemyslím, že z toho něco bude, Štěpo,“ oznámil mu hned, „ale je to určitě zajímavé čtení.“

Pootevřel své úzké rty, jako kdyby chtěl něco ještě dodat, místo toho si ovšem je spěšně olízl a trochu lišácky se pousmál, jak nakonec plánoval sdílet informace v jiném pořadí. Celkově Korněv připomínal lišku, byl nazrzlý, měl malé hnědé lesklé oči a dlouhý nos. Šokalskij si uvědomoval, jak je druhý mazaný a že na rozdíl od mnohých jiných, co pracovali na stejném místě, byl velmi inteligentní, na vědu zaměřený a studovaný. Na rozdíl od něj samotného, přestože ve společnosti už to nebylo takovým důvodem k povýšenosti jako před revolucí, stejně ho s tím s potěšením Alexandr občas konfrontoval. Na druhou stranu chápal spoustu mechanismů a dějů, které Štěpánovi byli naprosto neznámé, a dobře si rozuměl se Zinaidou, která jako učitelka měla také vzdělání.

Světlovlasý pozvedl obočí a vydechl kouř, „jako kdyby všechny tajné spisy nebyly zajímavé čtení,“ utrousil. Mohl si to dovolit, Korněva znal a přes všechno škádlení – nebo právě pro něj – byli dobří přátelé. „Tak jak by tento – podle jména – muž měl být zapojen do našeho případu?“ zeptal se, když si k sobě složku přitáhl blíž a podíval se na jméno na ní. Ovšem než ji bude moci otevřít, chtěl nejdříve vrátit vše do té o případu, protože kdyby se materiály a důkazy z jedné dostaly do druhé, mohlo to způsobit teror na jeho vlastní osobě. Takové věci nikdy neriskoval.

„Věděl si, že tu máme nové oddělení?“ zeptal se ho Korněv a zjevně svou odpověď vedl oklikou, aby svého posluchače napjal. „Dostali jsme konzultanta, který tu asi za deset minut přijde. Myslí si totiž, že za všechno to svinstvo můžou – a doufám, že těch deset minut, co máme, ti bude stačit, aby ses vysmál, a pak nového kolegu přijmeš s vážnou tváří – Rusalky….“

Šokalskij na něj nevěřícně pohlédl, ani mu necukly koutky v náznaku úsměvu, když otevřel složku, aby si ji mohl pročíst. Jefim Kljujev. Přestože to tam stálo, byl to podle fotografie stěží muž. Stránka s obecnými specifikacemi, poté tělesné údaje a anomálie, několik posudků od lékařů a stručný životopis – to vše tam bylo založeno a on potřeboval mnohem déle než nějakých deset minut, aby to důkladně prostudoval.

„Ty se vůbec nesměješ,“ zkonstatoval téměř dětsky zklamaným tónem Korněv.

„Stojí tu, že žije ve Stalingradu,“ upozornil Štěpán, čeho si všiml, u Němců si vytrénoval schopnost hledat v množství textu to důležité. „Zatím nemáme žádné informace, že by zrovna ve Stalingradu…“

Korněv bouchl rukou do stolu, čímž ho přerušil. „Říkám ti, Štěpo, že je to naprosto slepá ulička,“ řekl tiše a důvěrně, přičemž zakroutil nesouhlasně hlavou. „Chtějí, abychom věřili, že to co se děje má původ v něčem nadpřirozeném?!“ zdál se tím být konsternovaný. „Udělal to Západ, Američani nebo Angláni, je to přesně to, co oni dělají! Když mají atomovky, proč by nemohli mít prsty v tomhle!“

Světlovlasý pomalu, váhavě přikývl. „Nebo to tu zbylo po fašistech, tomu bych se zase nedivil já,“ přidal si své, i když nikterak rázně a úplně přesvědčeně. Nesetkal se s ničím podobným, ale povídalo se, že na takových projektech Němci pracovali. Když skutečně existovaly Rusalky, proč by i na řečech tohoto typu nemohlo být pravdy? Ačkoliv nikdy úplně neschválil, jak se jednalo s Rusy, kteří se vrátili z německého zajetí – protože on za ně nasazoval život, když je zachraňoval a věděl, že většina určitě nebyla nijak převychovávána a nezasloužila si být vyvrhelem nebo dokonce popravena –, stál si za tím, že raději obětuje nevinného pro lepší budoucnost, než by kvůli lítosti nad zlosynem měla být zářivá nová společnost světu odepřena.

„Nehledě na naše domněnky, měli bychom tohle podezření pořádně vyšetřit,“ uzavřel to nakonec a znovu se zahleděl do spisu. „Četl si to?“

Druhý muž protočil oči v sloup. „To nechám na tobě,“ řekl mu, čímž jasně odpověděl a mávl rukou. „Ty děláš tuhle kancelářskou práci, já jsem v terénu, tak nám to nejlépe jde. Pak mi řekneš, cokoliv tam bude zajímavého, i když… co by mohlo?“ Zakroutil hlavou – zdálo se, že mu celá existence Rusalek nesedí a není schopen jí uvěřit.

„Nakonec si budeme muset zajet do Stalingradu, aby ses do toho terénu dostal,“ zažertoval Šokalskij a věnoval svému příteli pobavený pohled, než se znovu sklonil a už se nenechal rušit ve čtení.

Když Gromov další večer přepsal na papír Kljujevovu řeč, za kterou by se ani v rádiu nemusel stydět, měl nutkání si o tom s ním promluvit. Rudovlasý ho zaujal tím, jak silné přesvědčení si držel, jako kdyby neznal realitu, i když to bylo vyloučené, protože si zažil toho možná i mnohem víc špatného, než si mohl Gromov představit. Ale i kdyby si s ním skutečně o tom chtěl promluvit, nevěděl, kde začít.

Byl unavený, tak se pokusil jakékoliv myšlenky ze své hlavy vytěsnit, aby mohl usnout, avšak stále se převracel a nakonec to úplně vzdal, když po vyslechnutí večerního vysílání zpráv v rádiu se rudovlasý k němu v pokoji připojil a začal se odstrojovat.

Sledoval ho ve světle měsíce – protože to přesně bylo jeho doba, kdy se zdál tak neskutečný a pohádkový –, jak se svléká z pracovního oblečení, které se zdálo neforemné na jeho štíhlém těle. Vstal, aby se mohl řádně vysvléct, Gromov spával s hlavou u dveří, takže ho viděl proti oknu jako jen po okrajích osvětlený stín, jak se naprosto tiše svléká. Měl tak ladnou postavu, neopakovatelnou, ničemu a nikomu nepodobnou. V té tmě nebylo vidět, jak celé jeho tělo pokrývají jizvy, jen světlost kůže a tvar.

Oblékl na sebe noční košili, v které pozbyl všech svých rysů, – přejel dlaní po svém bříšku a bocích, jak ji nejspíše na sobě urovnával, ale černovlasému to přišlo jako jedno z nejvíce svůdných gest, jaké kdy spatřil – a vrátil se na divan, aby si rozčesal vlasy, než ulehne.

„Proč si je neostřiháš?“ přerušil Gromov ticho. Rusalka se nevylekala, nejspíše dobře věděla, že druhý ještě nespí. „Vypadal bys pak více jako chlap.“

Kljujev rozpletl druhý z copů a vzal do ruky hřeben. „Brzy by narostly zpátky,“ odpověděl mu nakonec jednoduše a tiše si povzdechl, v táboře jim všem vyholili hlavy, a pak se divili, jak rychle vlasy měli zpátky. Když se objevili vši, zkoušeli i jiné způsoby, jak je vlasů zbavit, u některých se jim to povedlo i s kůží. „A i kdybych je neměl dlouhé, stejně mají svou barvu…“ dodal a prsty si začal hrát s konečky. Snad jako každá Rusalka měl své vlasy rád.

„Dají se přebarvit.“

Rudovlasý se dlouze odmlčel, až si Gromov myslel, že na tohle již nijak nezareaguje, než přece jen zašeptal: „Mám se snažit předstírat, že jsem někdo jiný?“ Znělo to zvláštně od někoho, kdo měl za sebou celou tu historii s posluhováním a předstupováním před komisi. „Jak bych mohl chtít být součástí Svazu, když bych o sobě lhal jako nějaký špinavý západní špión?“ nebylo ho téměř slyšet, nejspíše nechtěl, aby jejich soukromí rozhovor pronikl za zdi pokoje.

„Nikdo tě nepřijme, když se nepřizpůsobíš,“ okomentoval to Gromov, ale spíše jen proto, aby něco řekl a nemlčel. Vlastně si vůbec nedokázal představit, v jaké pozici byl druhý. Nejspíše by ani nešlo změnit vše, co potřeboval, aby působil jako obyčejný muž svého věku. Už jen ta jeho půvabná tvář byla problém.

Nakonec Kljujev vstal a klekl si k jeho posteli, aby mohl šeptat přímo u jeho hlavy. Gromov měl takhle z blízky pocit, že druhý na sobě musí mít nějaký parfém, ale podle jejich poměrů věděl, že nejspíše je to jeho přirozená vůně. Nevtíravá a jemná. „Sledují mne, a podle toho, jak moc upřímnou shledají mou snahu se začlenit, buď přijmou, nebo ne ostatní Rusalky,“ sdělil mu, pokud to muži nedocházelo, „musím jim ukázat, že ačkoliv s vrozenými vadami, jsme přínosem.“ Pohlédl mu do očí. „Nechci se odlišovat, nechci vyčnívat, tak proč si myslíš, že nakonec – až budou Rusalky plnohodnotnými občany a rovny jiným lidem – nebude i má stavba těla jen jednou z mnoha… i teď jsou lidé zrzaví, černovlasí, tlustí a tencí a vše takové jste zvyklí potkávat, proč byste si neměli zvyknout na nás?“

Mladší si ho z blízky prohlížel a přistihl se, že má nutkání jej pohladit po tváři, aby zjistil, zda se ho dotknout je přesně tak příjemný pocit, jako bylo se na něj dívat. Nebo jestli celý jeho vzhled je jen nějaká maska zakrývající skutečnost. Z téhle blízkosti viděl jemný vějířek vrásek kolem jeho očí a připomínalo mu to, že druhý je dospělý, tedy se k němu nemá právo stále chovat bez úcty jako k ničemu neznalému dítěti. Ale on ho musel tak brát – jako Rusalku, bájné stvoření, zvíře… protože kdyby ho bral jako sobě rovného člověka, ztratil by se v hledání cesty, jakým způsobem s takovým člověkem žít, protože by v takovou chvíli k němu mohl cítit pocity jako ke člověku – úctu, přátelství, lásku…

Rudovlasý počkal, zda mu Gromov neodpoví, než tiše pokračoval. „Juriji Borisoviči, vážím si toho, co pro mne děláte,“ řekl mu, než vstal a přesunul se na divan. „Dobrou noc.“

Oba si uvědomovali, že mladší mohl svého známého už dávno udat; vymyslet si na něj cokoliv, aby se ho zbavil, ale sám se přistihl, že zatím na nic takového ani nepomyslel. Čekal, zda Rusalka se sama nějak proviní, ale vymýšlet si nic nechtěl. Dokonce mu radil z touhy pomoci.

Četl v něm Kljujev jako v knize? Odhadl tohle všechno za tři dny, co se znali? Nebo jen si přál věřit, že opravdu to takhle zůstane?

Černovlasý se otočil na bok tak, aby byl k Rusalce zády a zavřel oči. Stále ovšem se nemohl zbavit pocitu, jaký měl, když byl Kljujev u něj. Nepůsobil na něj jako muž. I kdyby ho bral za sobě rovného člověka – stejně na něj nemohl působit jako muž, protože tak nevypadal a nechoval se. Samozřejmě poznal spoustu mužů, kteří se vždy nechovali jako muži, nebo žen, které se zachovaly jako muži, takže chování mohlo být různé u pohlaví, ale přece bylo jasně dáno, kdo je a kdo není muž. Kljujev muž nebyl. A žena?

Co by Gromov dělal, kdyby ho mohl brát jako ženu? Kdyby tak moc se chtěl dotknout ženy, tak by se dotkl!

Byl stejný jako Tolja nebo Fritzové? Cítil to stejně jako oni? Rázné ne! On jako oni nikdy nechtěl být a nebude. Pokud se někdy rozhodne, že Kljujeva začne brát jako člověka, naučí se ho vnímat jako muže, protože jím byl.

Šokalský po práci spěchal domů, protože potřeboval mluvit se Zinou. Nebyl si jistý, zda ji tím má zatěžovat již teď nebo měl počkat, až bude vědět víc, ale nakonec se to rozhodlo samo. Když vešel do bytu, zjistil, že už tam na něj čeká jeho matka, která se z pobytu u jeho sestry vrátila dříve (nebo bylo možné, že jen zapomněl, kdy se má vrátit). A kupodivu i přiměla Zinaidu se Zojou počkat na něj s večeří.

S úsměvem ji objal, protože ho přišla přivítat do předsíně. Byla celá vrásčitá a shrbená, takže se k ní při své výšce musel sklánět. Zdálo se mu, že u sestry pohubla a porostla ještě víc do země. Na rozdíl od jejího vztahu k Zinaidě, svého zetě neměla ráda a on jí také ne, proto od nich jezdila celá seschlá a unavená, ale plná zážitku s pravými vnoučaty, na nichž mohla obdivovat rysy své a svého zesnulého muže. Štěpán a jeho sestra Julia byli jediné její děti, které přežili; Julia o pět let starší, ale i tak před nimi ještě jejich matka porodila a odchovala čtyři syny, ale všechna ta divoká léta válek a převratů jí je vzala.

„Pojďte si sednout ke stolu, babičko, Štěpa hned přijde,“ chytila ji za ruku Zinaida, aby jí mohla pomoct dojít do kuchyně jejím stařeckým kolébavým a pomalým krokem. Přičemž se z nějakého pro Šokalského neznámého důvodu na něj podívala rozhořčeně, jako kdyby se něčím provinil hned ve dveřích.

Stařena se jí vzepřela. „Ale nech mě se podívat na toho mého Štěpána,“ poručila jí, „vždyť i ty se na něj musíš ráda dívat. Vypadá úplně jako můj nebožtík bratr, už ve třiceti byl celý šedivý, ale i přesto ho vždy ženy obletovaly.“ Vesele se tomu usmívala a tvářila se, jako kdyby její slova byla důležitá, přestože to nebylo poprvé, co je vyslovila. Poté se otočila na černovlasou. „Ty můžeš být jen ráda, Zinečko, že on takový není, aby se díval po jiných.“

Šokalský si odložil kabát a vyzul boty. „Zina má pravdu, maminko, měla byste si jít sednout ke stolu, musím se ještě opláchnout, nebudete celou dobu stát,“ řekl jí s úsměvem dříve, než mohla cokoliv odpovědět Zinaida, protože ta nejspíše ani nevěděla co.

Byl hezký muž a určitě se o něj ženy zajímaly. Vlastně ještě o to víc, jak těžké bylo si sehnat ženicha, protože ve válce zemřelo více mužů než žen a již předtím jich bylo méně; chlapci byli požehnáním, ale i velkou starostí, protože častokráte se jinošství ani nedožili, mládenci zase měli nutkání zažívat dobrodružství, proto zbytečně riskovali, a starší muži naopak si oblíbili alkohol a vyhasínali předčasně. Navíc Štěpán měl dobré vychování a – na rozdíl od svého švagra – by nikdy na svou ženu nebo dítě nevztáhl ruku, pil málo, a když se napil, nebýval agresivní ani bujarý, spíše ještě tišší a až melancholický.

Svlékl si košili a zamířil do koupelny, aby se opláchl. Nakonec se jeho matka i Zinaida vydaly do kuchyně, kde Zoja již netrpělivě nahlížela pod pokličky, jak se nemohla dočkat večeře.

Přidal se k nim za chvíli, na sobě měl jen tílko a kalhoty, jak se mu nechtělo špinit novou košili, když stejně brzy půjde spát. Mrkl na svou dceru a pohladil ji po vlasech, když procházel kolem ní, aby si sedl ke stolu. „Něco zajímavého ve škole?“ zeptal se. O čem jiném by se s ní také mohl bavit?

Dívka zakroutila hlavou. „Jen učení.“

„A v pionýru?“

Znovu záporná odpověď, nedělali nic, o čem by mu již dříve nevyprávěla. Navíc se zdála být zaražená. Nedivil se tomu, věděl, že ji babička nemá tolik ráda jako svá pravá vnoučata a dívka si to nejspíše také uvědomovala. Proto jí příjezd babičky tolik nepotěšil.

Šokalský předklonil hlavu a dlaní si přejel přes ztuhlou šíji. Vlastně by vůbec neodmítl, kdyby mu ji jeho manželka namasírovala, ale ta se tvářila, jako kdyby si toho vůbec nevšimla. „Jak bylo u sestry?“ zeptal se nakonec své matky.

Zinaida mezitím ještě přihřála polévku, aby jim mohla nalít. Měli dva chody, nejspíše právě proto, že přijela babička a čekalo se na Štěpána. Když jedla jen Zinaida se Zojou, málokdy si toho navařily tolik na večeři.

„Čeká další dítě,“ oznámila hned jako první věc stařena a ohlédla se po černovlasé ženě, jako kdyby to patřilo hlavně jí, přestože si byl Šokalský jistý, že ji s tím už nejméně jednou konfrontovala. Možná proto na něj byla rozzlobená. Byla pravda, že Zinaida s jeho matkou se měly opravdu rády, nicméně takhle neplodnost jejich krásný vztah čas od času zakalila.

Samotného ta zpráva překvapila. „Opravdu?!“ podivil se. „Paté?“ ujistil se, že si dobře pamatuje, kolik má synovců a neteří. „To z nich soudruh Stalin má určitě radost.“

Stařena pokývala hlavou, poté se pustila do polévky, ani nepoděkovala.

„Ale…“ nedalo to Šokalskému.

„Štěpo,“ téměř ho okřikla Zinaida, jak o tom znovu už nechtěla slyšet, „můžeme se v klidu najíst? Čekaly jsme na tebe dvě hodiny, alespoň to jídlo si zasloužíme.“

Muž jí věnoval pohled, než se sklonil a v tichosti začal jíst svou polévku. Nevěděl, jestli jeho černovlasé krásné ženě opravdu vadí, že nemají společné potomky, nebo prostě jen to hraje před matkou. Nikdy se jí na to přímo nezeptal, a když se domlouvali na osvojení Zoji, mluvili jen o tom, jak vypadají před ostatními, nikoliv o svých pocitech a tužbách. „Omlouvám se,“ utrousil nakonec, „polévka se vám povedla. Vařila maminka nebo…?“

„Zojka mi pomáhala s polévkou,“ přiznala stařena. Nezdálo se, že by jí vadilo, když se u večeře vedl rozhovor. Vlastně na to byla i zvyklá, vždy se povídalo hlavně tehdy, protože jindy se rodina u jednoho stolu nesešla, protože různí její členové měli v jiný čas a na jiném místě práci. „Je to šikovné děvče.“

Šokalský zvedl hlavu, aby se na zrzavou holčičku podíval. Sama mu pohled oplatila, když ten jeho vycítila. Usmál se na ni vesele. „Dívky jako Zoječka jsou naše budoucnost, pracovité, šikovné a vzdělané,“ řekl pak a bylo na něm vidět, že to myslí upřímně. Těšilo ho, jak se Zoja snažila a využila druhé šance na život, kterou jí dali, když si ji osvojili ze sirotčince.

„Hlavně, aby se naučila vařit,“ prohodila nejstarší, „vzpomínám si, jak to Zina vůbec neuměla, když k nám tehdy přišla. Siroty bez matek se to, bohužel, nemají kde naučit. Ale teď už to, pravda, není taková pohroma.“

Zinaida protože nemluvila, už měla prázdný talíř, ale čekala, až dojí všichni, aby mohla nachystat druhý chod. Ten rozhovor se jí ani nemohl líbit, ale Šokalskému přišlo nespravedlivé, že stále vrhá nespokojené pohledy hlavně na něj. Někdy by ji na to i něco řekl, ale věděl, že to nemá cenu. Jen by ji tak od sebe odehnal ještě víc.

„Mám rád, jak mi má žena vaří,“ prohodil možná trochu hloupě a odsunul prázdný talíř. Vstal, aby si nalil do hrnku černý čaj, pak se i s ním vrátil ke stolu. „Vždycky budu Zinečce vděčný, že se o vás tenkrát tak starala, když jsme já ani Julia nemohli,“ dodal.

Byl jen o něco starší než Zojka, když z jejich rodné vesnice se přestěhoval za sestrou do města, aby mohl studovat. Rozpoznali v něm nadání na sport a později i pochopili, jak dobře by jim mohl se svými schopnostmi a inteligencí posloužit jako špión. Dostalo se mu speciálního zacházení, musel se ve všem zdokonalovat, trávil ve škole mnohem více času než ostatní a i po škole ho vychovávali, aby se co nejlépe osvědčil. Teprve oslavil sedmnáctiny, když ho poslali do Rigy, aby tam žil cizí život…

Po celou tu dobu, co bydlel mimo rodný dům, se o jeho matku starala Zinaida. Přišla odnikud, potřebovala se ubytovat, aby mohla pracovat; tak se nastěhovala k jeho matce a za to, že u ní mohla bydlet, o ni pečovala. Už tehdy byla žena tak stará, že už nepracovala, jen vypomáhala. Určitě by stařena válku nepřežila, kdyby o ni Zinaida nepečovala.

Proto pro ni po návratu tolik udělal. Ani tenkrát na ni nepomýšlel jako na svou budoucí manželku – jen jí byl neskutečně vděčný, že ho zastoupila ve starosti o drahocennou matku, když on sám plnil povinnost vůči svému národu.

„Však já také, synku,“ souhlasila s ním nakonec matka a chytla černovlasou ženu za ruku, když ji na stůl dávala opláchnutý talířek se zelnými závitky a krajíček chleba. „Jen bych si přála, aby se vám podařilo to děťátko. Abychom mohli zapomenout na všechno zlé, co se dělo, v pohledu na ten malý zázrak,“ vzhlédla k ní a setkala se s mnohem měkčím pohledem černých očí, než na jaký byl Šokalský zvyklý.

„Jsem už stará, babičko,“ řekla prostě černovlasá a stiskla jí dlaň, než se vrátila ke kuchyňské lince, aby na stůl přenesla poslední dva talíře pro sebe a pro Zoju.

Stařena si ji vážně prohlédla. Zinaida měla podle svých dokladů stejně let jako její syn, ačkoliv jí nebylo třicet, málokterá žena v té době byla bezdětná a většina takových alespoň někdy dítě – třebaže neúspěšně – čekala. „Máte se se Štěpou rádi, snažit se můžete i tak, vždyť to není nic, do čeho byste se museli nutit,“ namítla pak vesele, snad že se snažila trochu rozjasnit tvář své snachy.

Ta se jen usmála, než se posadila a pustila do jídla.

Šokalský se také donutil k úsměvu a dokonce i k tichému smíchu – nedělalo mu to problém, byl přece špión. „Jak říkáš, maminko, nutit se nemusíme,“ prohodil, „občas je těžké spíše naopak přestat.“

„Štěpo,“ napomenula ho Zinaida, ale i ona to jen hrála.

Čtvrtek byl výjimečný den a rudovlasý se na něj těšil, řekli mu, že každý týden ve čtvrtek mají přidělenou koupelnu a on tentokrát z práce nadšeně pospíchal, nikde se nezastavoval – ani pohled na město ho nezlákal –, aby už byl v domě. Večer sesbíral prádlo a zeptal se obou mužů, s kterými žil, co potřebují vyprat, protože se tím nechtěl zdržovat, takže mu jen stačilo zatopit pod zásobníkem na teplou vodu, mezitím, co se ohřívala uvařit, a poté konečně začít prát. Kvůli podmínkám, v jakých posledních několik let žil, opravdu neměl rád špínu. Připadalo mu, jako kdyby si muži zadělávali na nemoci – jim snad to nemohlo ublížit, ale Griška přece jen byl ještě klouček a neměl takovou odolnost –, protože se o sebe ani své oblečení příliš nestarali.

Když zrovna přebíhal z bytu do koupelny s plným košem špinavého prádla, potkal na schodišti Něvzorova. Muž se těžce vlekl do schodů, jednou rukou se držel zábradlí, tou druhou té chlapcovi, aby ho zkrotil a on kolem něj nelítal plný své dětské energie. Pozdravil je vřele – přece jen byli jeho známí, bydlel s nimi a společně se dělili o povinnosti –, ale ze strany muže se mu dostalo jen chladného přikývnutí. Nejspíše nechtěl být s ním spatřen na chodbě, sousedé si již všimli, jak podivnou novou tvář mají v domě. Nikomu se to nelíbilo – přitahoval pozornost státních orgánů a tu nikdo na sobě nechtěl mít.

Griška naklonil hlavu na stranu, jak ho něco napadlo, a poté nešťastně houkl: „Dnes se budeme koupat?“ Spíše to zabědoval, než by se vyptával. Kljujev si všiml, že občas to byl výkon ho přimět, aby si před jídlem umyl ruce a před spaním tvář. Ani průpovídka o tom, jak by se tatíčku Stalinovi nelíbil jako taková špindíra, na něj nezapůsobila, jen Gromov ji ohodnotil úšklebkem a zakroucením hlavou. Rudovlasý to s dětmi neuměl – sám žádné neměl a byl mladší ze sourozenců.

„Pojď,“ pobídl chlapce jen Něvzorov, aniž by mu odpověděl a vedl ho do bytu. Ten muž byl celkově málomluvný a – čeho si Kljujev všiml na vlastní kůži – velmi náladový. Někdy měl pocit, že s ním vyjde bez problémů, ale jindy ho tak uzemnil svou neochotou, až se s ním bál kdy ještě promluvit. A nejhorší na tom bylo, že to vůbec nezáleželo na jeho vlastním chování.

Rudovlasý si lépe o tělo opřel koš, protože už mu padal, a ještě se za nimi otočil. „Už je navařené, tak si vemte, pokud máte hlad,“ řekl jim, než se vydal do koupelny, aby se tam zavřel. Nakonec ovšem musel nechat otevřené okno do ulice, protože se mu v té páře a odéru mýdla těžko dýchalo.

Práce mu šla od ruky jen ze začátku, protože čistější prádlo stačilo skoro jen vymáchat a on měl dost síly, ale postupně s horšími kousky oblečení o ni přicházel, až si musel dávat mezi praním a vykrucováním chvíli odpočinku. Bylo to něco jiného, než na co byl zvyklý u německého doktora – ten si nechával prát pravidelně a téměř ani neměl čím se zašpinit, jako každý vysoce postavený Němec byl jako ze škatulky.

Zrovna odpočíval, když se ozvalo strohé zaklepání na dveře a dovnitř nakoukl Gromov. I on se již vrátil z práce a nejspíše ho byl zkontrolovat, když mu Něvzorov prozradil, jak dlouho už ho neviděl. Možná ho podezřívali z nějaké špatnosti, i když on se tam tak dlouho a do úmoru morduje s jejich špinavým prádlem. Lidé jednoduše byli nevděční a podezíraví. A rudovlasý sám už tolik unavený, že si o nich chtěl myslet jen to nejhorší.

„Přihodím ti sem triko a košulu, když už pereš,“ oznámil mu a otevřel dveře úplně. V chodbě se vysvlékl a hodil své svršky na okraj vany. „Pokud ten olej nejde dolů, zkus na to ocet,“ poradil mu ještě, než zase odešel.

Kljujev protočil oči a potlačil ostrá slova na jeho účet, protože za sebou ani nezavřel. Vstal, protáhl se a došel to napravit, ovšem zaujalo ho děvče, které se od dveří bytu, kde bydlelo, dívalo za Gromovem. Dívka měla tváře zardělé, jak ji vůbec pohled na polonahého dospělého muže nepohoršil, ba naopak jí přišel nesmírně zajímavý.

Rudovlasý se v duchu takovému mládí pousmál. Dívce mohl být nejvýše čtrnáct let – přestože věk se těžko hádal, když vyrůstala za války a strádala –, na chlapce ještě měla dost času a na muže ještě víc, přesto se jí líbili. A ona jistě brzy bude i jim, světlé vlasy měla svázané mašlí, tváře jí jen kvetly, postavu zdaleka ne ženskou, ale nejspíše i tak už nosila podprsenku, protože pod hezkým – celkově k jejím přešitým šatům po nějaké tetce, špatně přebarveným punčocháčům a stěží ne děravým střevíčkům – nově vypadajícím svetříkem jí nic nevkusně neviselo.

Všimla si jeho pohledu a rychle zabouchla dveře. Kljujev ji očividně vůbec nezajímal, ale on se tomu pravda neměl důvod divit. I když Gromov nebyl typicky hezký, něco na něm bylo, co se ženám muselo líbit. Zatímco muž z národnostní menšiny Rusalek neměl ani za nehet šarmu, který by ženy zaujal.

Nakonec za sebou také zaklapl dveře a pokračoval v práci.

Těžko se mu vzpomínalo na dobu, kdy byl mladinký jako ta dívka. Žili tenkrát ještě s nemocnou matkou a starším bratrem v jejich lesní komunitě. Matka ho měla s kozákem, který se o ně samozřejmě nechtěl postarat, i když na rozdíl od bratrova otce byl naživu. Nevěděl, zda byla pravda, že Rusalky, co porodily děti lidem, kvůli tomu zeslábly – to spíše byly pověry, které dělaly z Rusalek nadpřirozené, místo aby je nechaly být lidmi a občany –, nicméně jeho matka bývala často churavá a málo se o ně starala. Zbyli si jen on a jeho bratr. Kljujev si ho pamatoval jako toho nejkrásnějšího z Rusalek. On samotný ani krásou nevynikal a tak to měl ještě těžší. V tomhle ohledu byly Rusalky povrchní, naprosto neužitečné pro Svaz, když se zajímaly pouze o krásno – o svůj vzhled, o krásu přírody a o tanec. Nic nebudovaly, nikam nesměřovaly, jen žily ze své historie a tradic jako šlechta.

Kljujevův bratr odešel z komunity ještě před hladomorem v třicátých letech. Od té doby o něm Jefim neměl žádné informace, ale upřímně doufal, že ještě žije. Chtěl do Leningradu; pokud by se jej rozhodl někdy hledat, začal by tam, i když neměl téměř žádnou šanci.

Nakonec se i s vypraným prádlem vrátil do bytu – nikoho jiného už na chodbě tentokrát nepotkal – a začal ho po kuchyni rozvěšovat na natažené šňůry. I kdyby věděl, kde by ho měl sušit venku, nemohl, protože tam pršelo, a pro všechen průmysl to byl černý déšť, který by prádlo zabarvil.

Vešel do živého rozhovoru a veselé nálady, ale jako vetřelec ji narušil. Měl pocit, jako kdyby si tropili žerty z něj, a proto přestali, ovšem neměl, jak jim to dokázat. A vlastně ani důvod, proč by jim něco takového vyčítal. Něvzorovi by si neodvážil nic říct a Gromov s ním také jen stěží promluvil od jejich nočního rozhovoru, kdy se ho snažil trochu usadit.

Ale mrzelo ho, že nálada tak poklesla – zažil mnoho naříkání, chtěl se smát. Váhal, zda nezačít o dívce z vedlejšího bytu a čeho si u ní všiml, ale nakonec si rozmyslel zneucťování jejího mládí a naivních snů. Asi začínala dobrá léta, když mladí mohli být takoví! To ho těšilo.

„Jak to nakonec bude s koupelí?“ zeptal se, když všechno prádlo rozvěsil a ladně se mezi ním protáhl až ke stolu, aby na muže viděl, když s nimi mluvil. Vadilo mu, že kouří, protože i nově vyprané tím načichne, jako kdyby všechno ostatní už nebylo; ale neměl právo si stěžovat, zatím se ani nepodílel na financování domácnosti a to věděl, že v jiných komunálních bytech se žije úplně jinak, než takhle svorně a pospolu jako přátelé nebo rodina. „Je tam teplé vody tak na vanu, možná dvě.“

Gromov k němu vzhlédl. Vůbec tomu nerozuměl. Přestože Kljujevova tvář byla ztrhaná namáhavou prací a celá lesklá od páry při praní, stále na něm něco bylo. Rudé vlasy měl uvolněné a pramínky mu trčely kolem obličeje, nesnažil se být upravený ani vynikat krásou, přesto ho Jurij shledával půvabným. Připomenul mu Ninočku, když mu porodila prvního synka; byla z porodu vysílená, ale přece v jejím obličeji hrálo cosi živého, ta síla matky země, z níž vzniká nový život, ženská nezaměnitelnost – schopnost snést strašná muka a přece přivést na svět radost, stvořit domov, milovat muže a vychovat děti. Snad by si skutečně měl najít novou ženu, když s takovou vřelostí smýšlel o prvním člověku – méně než člověku, Rusalce –, který se o něj od rozvodu žensky staral.

Rozzlobilo ho to, jak těžko dokázal své vnuknutí a pocity ovládat, tak možná trochu vztekle odpověděl, jako kdyby tím říkal: Co se opovažuješ vůbec ptát, vždyť je to jasné?! „Nejprve se v jedný vaně okoupe děcko, pak Petr, já… a nakonec můžeš ty.“

Rudovlasý se na okamžik zatvářil zatvrzele. Voda po obou mužích bude tak špinavá, že se v ní stěží očistí! Než nakonec smířeně kývl. Držel si tak úpěnlivě představu budoucnosti až se zapomínal a i o přítomném přemýšlel s naivním přáním: těšil se, až se opravdu pořádně umyje, třebaže další den v práci na něj znovu usedne tovární prach.

Nachystal si talíř na stůl – muži už pojedli – a posadil se k nim. Nevěděl, co ho na tom tolik zlomilo, ale najednou mu bylo do pláče. Nečekal od nich přece nic, musel se otáčet, aby jim nedal důvod jej udat, a vydržet takový život, dokud se neprokáže jako hodný být soudruhem…

Nalil si jen jednu naběračku polévky, ale jedl ji – spíše nejedl – tak dlouho, že mezitím odešel Griška s Něvzorovem do koupelny. Seděl nad talířkem, díval se do něj a cítil se prázdný. Tak moc se ponořil do sebe, až zapomněl, že v kuchyni s ním zůstal Gromov.

Pamatoval si, jak ho asi v pěti letech jeho matka zavedla za otcem. Jeho tvář si dobře pamatoval – holá hlava s čupřinou, černé husté obočí a knírek, divoký pohled –, stále to byl ten nejvíce mužný muž, jakého kdy Kljujev viděl. Kůži měl nehezkou, zničenou tvrdým životem a zarudlou kořalkou. Smrděl i oproti lidem, natožpak Rusalkám. Jeho pohyby byly těžkopádné, slova hrubá. Ale byl to jeho otec!

Vzal ho na koleno, pohojšal ho jako na koni a řekl mu, že ke kozákovi vždycky kůň patřil. Jak byl neotesaný a děsivý, tak ho pomazlil, jako kdyby byl jeho milovaný synek a dal mu podobného koníka, jako měl i Griška. Vyřezával ho, když mu Jefim seděl na klíně a probíral se mu knírem.

Když odcházel, vtiskl mu mlaskavou pusu na čelo. To bylo poprvé a naposledy, co ho viděl, křičel a vztekal se, když ho matka táhla pryč. Jako dítě nechápal, že sny se neplní. A už vůbec nerozuměl tomu, proč si otec nechtěl vzít jeho matku a radši se ani se synkem nevídal.

Gromov se cítil provinile, když si uvědomil, že mu svou hrubostí vzal veškerou energii. Teď se Kljujev vzhledem přiblížil svému věku. Vypadal nejméně na pozdější dvacátá léta, vrásky mu vystouply a tváře zšedly. O něčem přemýšlel, něco jej bolelo a on si to živě vybavil. „Můžeš jít do vany přede mnou,“ vyhrkl, když se Rusalce zachvěl spodní ret, jako kdyby se opravdu již schylovalo k pláči.

Kljujev sebou cukl, jak se vylekal, když druhý promluvil. Okamžik nevěděl, co se s sebou, jako kdyby se probudil z odpoledního spánku a nepamatoval si, kde je. Nervózně si přejel prsty přes tváře, jak snad kontroloval, že neuronil ani jednu slzu, až poté se podíval na svého společníka. „Děkuju, Juriji Borisoviči,“ řekl mu a slabě se na něj nuceně usmál, vypadal tak bídně a zničeně, „nebude… nebude vadit, když až ráno sepíšeme pro soudružku Kirijenkovou…“

„Nebude,“ zakroutil hlavou, ani ho to nenechal doříct, jakoby se bál, že i jedno slovo navíc by mu mohl vzít poslední zbytky síly, „dnes jsi udělal spoustu práce,“ obsáhl pohledem všechno vyprané prádlo, „až se okoupeš, běž si lehnout.“

Kljujev moc dobře chápal, že mladší z mužů je z něj nejistý a zmatený. Rusalky nehledě na pohlaví působily na muže – bezesporu. A ačkoliv by snad nikdo neuvěřil, snažil se s vypětím všech sil mu nedat podnět, aby si cokoliv milostného začal myslet. V téhle fázi jejich poznávání by to bylo snadné, dokud se mladší ještě nenašel, stačilo málo, aby si ho omotal kolem prstu. Ale rudovlasý nechtěl, ne proto, že by se mu Gromov nelíbil – jak už předtím o tom přemýšlel, na Jurijovi by se našlo nemálo rysů, v kterých by našel zalíbení i on, nejen mladinká dívka od vedle –, jen se to nehodilo, aby někdo toužící se stát pravým sovětským člověkem získával výhody přes postel.

 A tak byl rád, že se mezitím vrátil Něvzorov, tudíž mu nemusel nijak odpovědět, na jeho milá slova a něžnou starost. Jen se vděčně usmál a běžel pobrat vše potřebné. Když znovu překonával bludiště kuchyně – pro všechno to pověšené prádlo – stál Gromov u dřezu a umýval nádobí.

Nehledě na jejich záměry, něco se přece mezi nim zrodilo.

   

___

1 generál major

2 vyšší šikovatel

3 hovorový název velitelství sovětské tajné služby