Těžkopádní pro lidské - 2. kapitola

Další kapitola!

Co se týče obrázku - je to Lomonosovova univerzita v Moskvě (tahle budova se mi opravdu líbí, abych se přiznala) a pokud dobře čtu, tak s nápisem "Sláva velikému Stalinovi!" Původně jsem si říkala, že vám sem dám tanky z bitvy u Kursku, ale povídka není přímo válečná, tak možná příště.

Co jsem dále chtěla? V textu se objevují německé pojmy a - jak už je to vlastně zvykem, že vždy upozorním, kdy mi můžete poradit - pokud němčinu používám špatně, tak němčiny znalí se nebojte mi o tom říct, protože já jsem se nikdy německy neučila (jen na mne - pro zajímavost - lidé mají potřebu mluvit německy i tady v Česku :/).

Nikoho nenutím, aby si poslechl, co jsem vám poskytla v poznámce pod čarou jako odkaz na YT, ale já osobně mám sbor Rudé armády ráda...

Nakonec se chci nadšeně vyjádřit k vašim komentářům, jsem za ně opravdu moc ráda. Doufám, že se vám četba i nyní bude líbit a užijete si ji! O trochu více se dozvíme o minulosti Jefima a vlastně i Štěpána. Těšíte se?

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 1.kapitola | 3.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné." 

[2. kapitola][jako audiokniha na YT]

Když se Gromov druhého dne probudil, byl v pokoji sám. Divan byl až úzkostlivě pečlivě ustlaný – upravený mnohem víc, než ho pro hosta připravili před jeho příjezdem – a pod ním zastrčený kufr zavřený, jako kdyby ho nikdo nepoužíval a neměl v něm své věci. Černovlasý byl rád, že Rusalka nebyla úplně divoká, i když on sám na pořádek příliš nebyl. Preferoval praktičnost – když věděl, že něco bude používat zítra, nehodlal to zbytečně uskladňovat do police nebo skříně a prostě to nechal po ruce.

Okamžik zaháněl spánek, než se posadil na okraj postele a bezděky zajel rukou pod tílko, aby se podrbal na břiše. Poté se protáhl s hlasitým zívnutím a nazul si papuče, než se vydal do kuchyně.

Oprýskané bílé dveře zavrzaly a zatřáslo se v nich na volno upevněné sklo. Divil se sám sobě, že ho ten zvuk neprobudil, když rudovlasý vycházel z jejich pokoje. Po ránu měl docela lehké spaní a na dveře si jednou byli stěžovat i podnájemníci z bytu pod nimi. Rozsvítil.

Kljujev seděl na židli u okna a v monotónních pohybech si rozčesával své dlouhé vlasy. Na parapetu měl položený hrnek a v něm černý čaj. Blízko u sebe postavené rádio, které téměř nebylo slyšet, jak ho měl zeslabené, ale on se zdál zaujatý ranními zprávami o úspěších dosažených snad ve všech odvětvích.

„Bré ráno,“ pozdravil ho Gromov a sám si nalil včerejšího čaje, co stál na plotně v hrnci a na jeho hladině byl škraloup, který se usazoval po dopití na stěnách obyčejného bílého hrnku. Šoupajíc bačkorami se došoural ke stolu, s klepnutím na něj postavil hrnek, když si sedal, a natáhl se pro tabatěrku, aby si ubalil cigaretu. „Už si jedl?“ zeptal se druhého potom, co si poprvé popotáhl a spokojeně se při tom opřel do židle. Ani nevěděl, proč si k němu sedl zády.

„Nebyl jsem si jistý, co si můžu vzít,“ odpověděl mu popravdě starší a vypnul rádio, jak přes hluk, který druhý dělal, už nic neslyšel a bylo zbytečné, aby plýtval elektřinou.

„Chleba, máslo, marmeládu…“ pokrčil rameny černovlasý. On i Nězrov pracovali, takže o jídlo nouzi neměli – oproti válečným létům se měli velmi dobře; oproti těm předválečným také. Celkově si nemohli na svůj život stěžovat – i byt na poměry komunálek měli pohodlný.

Kljujev se postavil a přešel, aby mohl na stůl vytáhnout, co mu bylo řečeno. Vlasy měl nakonec spletené do copu kolem hlavy, aby s nimi neměl problém, až je bude schovávat pod čepici. Stále ještě byl v noční košili. Připomínal mladou manželku, ženu, které zachycovali na fotkách do novin za války, samostatnou, schopnou a pracující pro svou vlast v továrně na výrobu zbraní, aby její muž měl čím bojovat. Ukrál silný krajíc chleba, namazal ho máslem a marmeládou, poté ho podal Gromovi.

Ten překvapeně pozvedl jedno obočí, ale nakonec si jídlo od druhého vzal a s chutí si ukousl pořádný kus.

Rudovlasý nachystal i sobě – o poznání menší a skromnější krajíc – a vrátil se na svou židli k oknu. Pro světlo v kuchyni neviděl ven na ulici, tam se zatím jen stěží mohlo rozednívat.

 Jedli v tichosti jako dva cizinci, kterými byli, než do místnosti vběhl malý Griška následovaný Něvzorovem. Oba se zarazili, jak nebyli zvyklí, že by černovlasý vstával před nimi a pohlédli k oknu na Rusalku.

„Tady je ňák živo,“ okomentoval to nejstarší a položil Grišku do klína Jurijovi, jak sám pokračoval v chůzi ven z bytu na společný záchod, který byl na chodbě.

Chlapec se rozespale protáhl a ještě si složil hlavu na hrudi černovlasého, přičemž zavřel oči a spokojeně vydechl. Když ho dali k paní Bělkinové, vždy u ní nejméně hodinu pospával, než ho odvedla do školy.

Kljujev si chlapce prohlédl, když si šel dolít čaje a znovu se nepatrně pousmál. Nevěděl, kde ti dva muži přišli k dítěti, proč ho vychovávají bez matky, ale chovali se k němu hezky a to bylo hlavní. Po všem, co viděl, byl něčím takovým prostým, jako byla starost v rodině, rozradostněn. Pamatoval si z tábora mnoho špatného, co bylo pácháno i – někdy hlavně – na dětech; už nikdy u ničeho podobného nechtěl být přítomen, snad by se i raději sám zabil, než by bezmocně přihlížel takovým ohavnostem.

„Mám ohřát mléko?“

Černovlasý zakroutil hlavou a pohladil hocha po zádech. „Stačí mu čaj,“ prohodil.

A tak starší nachystal pro chlapce i Něvzorova namazané chleby a nechal je položené na prkénku, aby si je vzali, až budou chtít. „V kolik budeme vycházet?“ zeptal se pak. Zdálo se, že už se více osmělil, protože stále zůstával pohledem na dítku a kochal se jeho nevinnou klidnou tváří. Jako kdyby na světě nehrozilo žádné nebezpečí… - nepamatoval se, zda on sám se někdy takhle cítil.

„Dnes se svezeme tramvají, jináč bych to asi nestih,“ prohodil druhý, než odpověděl, „bude stačit o čtvrt,“ uzavřel to s pohledem na hodiny, co visely na stěně. „Grišku dáme k Bělkinové a chytíme tramvaj.“

Rudovlasý mu věnoval dlouhý pohled, jako kdyby k tomu chtěl něco říct, ale nakonec jen pokývl. Dokázal si představit, že tramvaj bude ráno přeplněná a jemu nedělalo dobře, když se musel tísnit s jinými lidmi. Do tábora je vezli v dobytčácích, kde nahnali tolik osob, až tam chyběl prostor i proto, aby se přirozeně vzedmul hrudník při nádechu. Ubytování nebylo o nic lepší, možná i horší o nemoci, špínu a hlad.

Něvzorov se vrátil a bez meškání se pustil do nachystaného chlebu. „A ty jseš… Jefime, nějakej schopnej na tydle práce? Myslím tím práce kolem kuchyně a tak…?“ napadlo ho, když pozoroval, jak Kljujev sklízí ze stolu, aniž by to po něm někdo chtěl, a nejspíše mu při tom také připomněl ženu.

Kdo by se té myšlence ubránil, když měl před sebou Rusalku?

Oslovený se na okamžik odmlčel a nebylo vlastně důležité, zda protože se snažil zvolit správná slova anebo se vyrovnával se vzpomínkami. „V táboře jsem posluhoval německému doktorovi… a žiju,“ odpověděl nakonec s pokrčením ramen. Ve skutečnosti na tom nebylo vůbec nic lhostejného, ale na druhou stranu nikdo by nenašel jediný důvod, proč by muže měl zatěžovat svou lítostivostí, svým utrpením a bojem o přežití. Válka zasáhla každého – nikdo se v ní neměl dobře; nakonec ani Fritzové ne. „Rád zastanu, co budu schopen, i tady,“ prohlásil ještě.

Černovlasému poprvé, když se zmínilo jméno Tolji, nedošel celý význam – co pro Rusalku znamenala známost s Anatolijem Vasiljevičem -, jako se tomu stalo až teď. Udeřilo to na něj plnou silou.

Slyšel příběhy o Židovkách, které posluhovaly Němcům v táborech, ačkoliv se měly o trochu lépe – dalo se s trochou štěstí něco ukrást v kuchyni nebo za svou práci dostaly odměnu –, tak často končily obtěžkány malými německými bastardy, které jejich zesláblá těla nebyla schopna odnosit; a i kdyby ano, co za štěstí mohlo takové dítě přinést? Tím se v jejich příbězích samo o sobě okomentovalo, co takové posluhování znamená.

Jeho pohled se na okamžik střetl s tím Kljujevovým a byl to Jurij, kdo jej tentokrát sklopil, protože proti tomu najednou tak pevnému výrazu – Nebudu cítit hanbu, že jsem udělal vše, abych přežil. – se zastyděl. Cítil se jako naivní dítě, které nepochopilo ani polovinu z té hrůzy, co se nazývá válkou. Ve stroji se s ničím podobným nepotkal, jako kdyby válku prožil v bublině – ocelové, poháněné parním pohonem a pro nepřítele ničivé.

„Je celá,“ oznámil rudovlasý zcela klidně s krátkým pohledem na hodiny a vydal se zpátky do jejich společného pokoje, aby se převlekl, i když si příliš nebyl jistý, jak by se do práce měl obléknout. Doufal, že mu tam poskytnou vhodný oděv.

Něvzorov počkal, až se za Rusalkou zavřou dveře a vydechl několik nadávek na účet Němců, než také vstal, aby konečně vypravil Grišku a sebe.

Gromov věděl, že se nejspíše trochu opozdí, protože se neodhodlal jít také převléct do pokoje, dokud hrozilo, že by mohl být nahý v jedné a té samé místnosti společně s Rusalkou. Po jejich krátkém rozhovoru – více než rozhovoru jen stručné zpovědi Rusalky – se to pro něj stalo nemyslitelné. Ne proto, že by Jefimem opovrhoval a štítil se ho, spíše to cítil k sobě (a všem mužům – Němcům i Rusům), protože když věděl, co starší dělal, aby přežil, kdyby ho uviděl svlečeného, nebyl by schopen na to přestat myslet. Jedno jestli z touhy hanobit Němce, lítosti nebo jen zvědavosti.

Trvalo nejméně minutu, než přestal mít pocit, že mu tváře hoří studem.

Rudovlasý seskočil ze stupínku tramvaje ještě předtím, než ona úplně zastavila. Neměl rukavice a držet se chladného kovu bylo nepříjemné, ale zvládl to až na místo, kam měl. Tváře se mu zarděly větrem, který vál ulicemi, kde po válce nezbyla žádná budova; jako kdyby stál na návětrné straně kopce. Zavíral oči, chránil je před prachem a celou cestu byl soustředěný jen na to, aby se na stupínku udržel. Několik pramenů se mu po stranách uvolnilo a on si je hned zastrkával pod čepici, jak se snažil skrýt svou odlišnost, i přesto si jej ostatní směřující do továrny všímali.

Následoval Gromova, který kolem něj prošel, jako kdyby mu stále byl cizí. Raději zůstával krok za ním – tak či onak, neměli si co říct, i kdyby sebevíc chtěli.

U brány se černovlasý zastavil a teprve tehdy ohlédl, zda byl následován a dovedl, koho měl, k cíli jeho cesty. Poté stroze kývl a chystal se odejít, teprve tehdy po něm Kljujev vztáhl ruku a zachytil látku jeho rukávu. „Juriji Borisoviči,“ oslovil ho naléhavě, ale téměř neslyšně; přestože nepohnul žádným svalem tváře, jeho oči byly vystrašené, „jakže bylo jméno soudružky, u které se mám hlásit?“

Až teprve tehdy Gromov zcela setřepal stud, co ráno díky druhému pocítil. Teď před ním nestála nelidská bytost, která bez jakéhokoliv zaváhání udělá vše, aby přežila; nemusel se před ní stydět, že sám měl nějaké pocity, a díky prozřetelnosti už se Kljujev nejevil opravdu starší a rozumnější. Teď Rusalka byla naprosto lidská. Po všem, co si prožila a co obětovala, se bála nepoznaného, jako by se bál úplně každý v její situaci. Žádná železná Rusalka, ale člověk před ním stál.

„Kirijenková,“ odpověděl mu na půl úst. Snad si i užil tu chvíli, kdy setřepal ruku rudovlasého a nechal ho tam stát samotného. Stále utlačovaný tím pocitem z rána, že je oproti Rusalce jen naivní dítě, si myslel, že právě tímhle gestem znovu získá pomyslnou převahu soudruha nad těžko-začlenitelným individuem.

Nakonec se i druhý rozešel za svou novou prací. Následoval ostatní, přičemž se snažil nenápadně rozhlédnout a zjistit, co přesně je kolem něj. Nikdy předtím v žádné továrně nebyl a již vůbec tam nepracoval. Od toho, co opustil les, znal jen německý a ruský tábor a přesuny z jednoho do druhého. A přestože nebylo nic jednoduchého na tom, když kráčel do neznáma tehdy, tak nyní se mu to zdálo nejhorší, protože poprvé skutečně o něco šlo.

Němci je pochytali, narušili jejich dosavadní život jen málo nepoznamenaný změnami, co započaly roku 1917, ale i přesto stále jejich; koho nenechal za sebou tehdy, o toho přišel při transportu, a protože rusovlasý nebyl hloupý, chápal, že na tom místě, kam je dovezli, je nečeká nic dobrého. Snažil se získat cokoliv, aby měl více než nic a dával do toho všechno, protože žádná síla ušetřená na další den by nemusela být využita, těch dalších dnů pravděpodobně tehdy bylo poskrovnu anebo žádné.

Měl výhodu od Židů a zajatců, že Rusalky nemusely tolik jíst a jakoby dokázaly čerpat sílu z okolí; a od Rusalek také, že v komunitě zastával nepříliš vysoké – spíše úplně nízké – postavení, tudíž si nenašel ani chvíli pro lítost nad ztraceným a byl více než zvyklý se proklesťovat životem jako nepoddajným křovím. Hned při první příležitosti, když to bylo bezpečné, se prodal za příslib ochrany, ale věděl, že nějaký mladinký Obergefreiter¹ mu – i kdyby opravdu upřímně chtěl – nemůže pomoci přežít. Dopomohl svému štěstí, aby nakonec posluhoval v domě jednoho z táborových doktorů. Když tam poprvé vstupoval, cítil strach, ale ten přímý a aktuální – strach z toho, co se mu bude dít za hodinu, za den, za týden… - ale ne existenční, jako cítil právě teď, protože tehdy věděl, že je stejně do budoucna mezi Němci mrtvý.

Herr Doktor Regner byl nevyzpytatelný, nelidský i lidský zároveň jako dubnové počasí a každý den s ním – kdyby ne v domě, tak hlavně při jeho výzkumu – byl jako zkouška odhodlání, kolik je schopen rudovlasý vydržet, než sám sebe prokleje, že se kdy vůbec pokoušel přežít.

Po tom muži byl Anatolij Vasiljevič Sokolov andělem i se svou hrubostí, násilím a pro opíjení téměř ztraceným rozumem. A také vlastně vůbec k ničemu Rusalce nebyl. I když toho – z nějakého důvodu – měl Kljujev rád… možná mu připomínal otce.

Mezi soudruhy nebylo tak snadné naleznout někoho, kdo by mu v táboře pomáhal. Němci v tomhle ohledu byli snadnějším cílem, pokřivení již od svých prestižních škol. Chlapci odtrženi od matek, mladíci dospívající mezi mladíky bez dívek a s učiteli, kteří uznávali antickou kulturu mužského těla, polobožství krásných mužů čisté rasy. Ale Rusové zůstávali tvrdým oříškem, neochotni se sblížit tak, jak Kljujev potřeboval, protože ten se s nimi nedokázal spřáhnout a spřátelit a oni na něm faleš vycítili. Kdyby byl žena, mohl to mít i v ruském táboře lehčí, místo toho se musel projevit jako liška, realizovat plán založený na myšlence a ne těle…

Už tehdy, když šel před komisi, prsty křečovitě svíral vlajku, na kterou obětoval své vlasy, ale stále to nebylo tak děsivé, jak nynější zařazení mezi pracující, protože se slovo budoucnost tehdy stále ještě zdálo abstraktní.

Ovšem po tom všem, co prožil, nyní si již dovoloval doufat, přemýšlet o zítřku a dalších letech svého života, chtěl žít a upřímně věřil, že pokud se bude snažit, pomůže vybudovat stát, v kterém bude roven ostatním. Jen musí dokázat, že je přínosem i jako Rusalka, u kterých se všichni rodí s „ženskými“ schopnostmi a přednostmi; i jako někdo, kdo skutečně byl – a žádný doktor Regner to z něj krutostmi nedostal – „nemocný“ touhou po mužích.

Málem se třásl, když ho zastavil stařík na vrátnici, který kontroloval příchody a odchody zaměstnanců. Rusovlasý urychleně vytáhl z kapsy svého kabátu dokumenty a podstrčil mu je přes okýnko. „Mám se hlásit u soudružky Kirijenkové,“ řekl mu pevně, přestože uvnitř cítil, jak se jeho zatvrzelý výraz hroutí.

Téměř holohlavý a vetchý stařík mu na to nic neodpověděl a držíc v ruce jeho doklady vytočil prstem na telefonu patřičné číslo. Kljujeva už dříve fascinovalo, jak se číselník dotáčel, a že muž věděl, jak správně jím otočit; ale teď ho ten pohled a zvuk nedokázal rozptýlit.

Vysoká asi čtyřicetiletá žena v šedé uniformě si pro něj osobně přišla. Hlasitě ji pozdravil téměř v pozoru, jako kdyby byl vojín a setkal se s generálem. Žádnou vřelost mu neopětovala, ba naopak se zamračila a znechuceně odfrkla, jako kdyby byl nějaký Fritz. Na ženy bylo těžké zapůsobit takový, jakým se přirozeně narodil.

Nedovolil si pohnout a nijak povolit pevný postoj, v němž ji pozdravil, po celou dobu, co si procházela jeho dokumentaci. I ona jistě byla zpravena o tom, že bude zařazen do jejich továrny, pak to zajisté prodlužovala záměrně. Udělala si na něj názor dříve: byl politicky nespolehlivý – i pracovní zařazení tomu nasvědčovalo.

„Pojďte, soudruhu Kljujeve,“ pobídla ho pak a provedla přes vrátnici. „Bude vám přiděleno pracovní oblečení, o které vám snížíme první výplatu, dám vám ho na podpis… pak vás zavedu za mistrem směny, ten vás poučí co a jak,“ shrnula, co se bude dít. „A abych nezapomněla, každý den před začátkem směny chci mít na stole zhodnocení vašeho pracovního dne a jeho význam pro vlast, Strana si chce být jistá, že chápete, jaké pocty se vám dostalo.“

Gromov vyzvedl Grišku od paní Bělkinové a společně s ním vyběhl schody do jejich patra, přestože směna, kterou za sebou měl, byla jedna z těch nejnáročnějších v posledním měsíci. Jeho samochod se hned po usazení prvního panelu pokazil a Jurijovi trvalo tři hodiny, než ho spravil, což ovšem vedoucího stavby nezajímalo a i po tak náročné opravě jej nenechal odejít, dokud nedokončil, co měl na ten den naplánované. Pracoval přesčas a bez odpočinku, ale nakonec měl právo odejít, aniž by měl na krku stížnost za neplnění pracovních povinností. S příjezdem Kljujeva se stal podezřelým a i v práci na něj začali být obezřetní, což přišlo v tu nejhorší dobu, protože jeho samochod už dosluhoval nehledě na nové součástky, Jurijovo snažení a řidičský um. Netušil, co se stane, až ho nebude schopen uvést do pohybu.

Zarazil se ve dveřích, protože v prvním okamžiku měl pocit, že se ocitl jinde, než zamýšlel. Nepamatoval si, že by kdy kuchyně byla tak čistá a uklizená – už když se tam stěhoval, dlouho předtím tam žil Něvzorov s Griškou sám bez ženské a podle toho to tam také vypadalo. Teď ovšem všechno bylo urovnané a – kromě podlahy, kterou právě na kolenou rusovlasý vytíral hadrem – čisté.  

„Prohnilé fašistické špíně

proženeme lebky kulkou,

odpadu lidstva

vykopáme hluboký hrob!“²

Rudovlasý si při práci pobrukoval Svatou válku, která byla symbolem nezlomitelného odporu a odhodlání sovětského lidu a snad i pro něj měla – nejméně v částech, kdy se pojmenovával fašismus svým pravým jménem – význam.

Přestal si broukat až ve chvíli, kdy k nim zvedl hlavu, protože Griška se jako vždy rozhodl vběhnout do bytu a Jurij ho v poslední chvíli chytil kolem pasu a zvedl, aby nepošlapal umytou podlahu. „Omlouvám se,“ byla první slova Rusalky, „nevěděl jsem, kdy přijdete, Juriji Borisovič.“ Poté na ně pokynul, „jen pojďte dál, zítra to umyju pořádně, dnes jsem jen stíral tu nejhorší špínu.“

Gromov zůstal Grišku držet v náručí a velkými kroky došel ke stolu, aby k němu dítě posadil, než se sám zul, i když to znamenalo, že bude mít mokré ponožky. Odstrojil chlapce a sebe, poté všechno přenesl k lavici, nad kterou byl věšák se vším možným. „Vaříš?“ Ten den byla řada na něm, protože Něvzorov šel pít.

„Máte hlad?“ zajímal se Kljujev místo odpovědi a hned vyskočil na nohy. Měl vyhrnuté kalhoty až nad kolena, aby si je nezašpinil o podlahu, na které klečel. I jeho lýtka pokrývaly jizvy – jako by se ti, co je udělali, snažili, aby na jeho těle žádné místo nezůstalo nedotčené. Opláchl si ruce v lavoru a otřel si je do útěrky, než otevřel skříňovou spíš. „Polévka ještě nejméně půl hodiny potřebuje, ale všiml jsem si, že tu máte i sádlo… dáte si? A Grigorij?“

Černovlasý mu věnoval dlouhý pohled, ale nakonec souhlasil. Neobědval a málem hlady neviděl – nebyl čas přemýšlet o tom, jaké jsou skutečné pohnutky Kljujeva. Otrávit je nemohl chtít, protože by s ním pak nastal krátký – doslova žádný – proces; všechno jiné se dalo vyřešit po jídle.

Posadil se ke stolu za Griškou a počechral mu vlasy. Sledoval, jak Rusalce nečiní sebemenší problém se pohybovat po mokré podlaze co nejméně, ale zároveň vše nachystat. Měl před sebou téměř hned dva krajíce chleba namazané sádlem s cibulí, posolené a opepřené, pak k nim přibyly i hrnky s čajem.

Chlapec se sice na svůj krajíc hned vrhl, ale stejně tak rychle z něj začal prstem vybírat kolečka cibule a přendávat je k Jurijovi. Nakonec si mastné prsty utřel do kalhot a uličnicky se tomu zasmál, i když by za něco takového mohl dostat i výprask.

Mezitím rudovlasý zamíchal polévku a vrátil se na zem, aby dokončil umývání podlahy. Tentokrát už byl úplně potichu, jen občas slyšitelně vydechl, jak konec konců měl takhle večer již také právo být unavený.

„Jak bylo první den v práci?“ zeptal se nakonec Gromov – připadalo mu hloupé tam s ním sedět a pozorovat ho, jak se dře, i když to po něm nikdo nechtěl. Bránil se tomu, aby si začal připadat jako nějaký Fritz, co Rusalku zneužívá.

Rudovlasý se znovu narovnal v kleče, aby na druhého pohlédl. „O tom jsem s vámi chtěl mluvit,“ přiznal se a popsal, co se po něm chtělo, „nemám nikoho jiného, kdo by mi to napsal než vás,“ vysvětlil nakonec, proč se o tom zmiňuje. „Vím přesně, co tam chci a musím říct, nadiktuji vám to…“

Mladší zaváhal, zda by ho měl upozornit, že si tam nemůže napsat, co chce, ale že to musí být obsahově správné; ovšem nakonec to nechal až na chvíli, kdy Rusalku bude moci konfrontovat s nesprávností jejích slov. „Dobře, po večeři si na to sedneme.“

Kljujev mu věnoval nepatrný úsměv a poděkoval mu. Oba věděli, že tohle nejspíše už nemusel pro svého známého dělat, přesto dělal. Bez dalších slov dokončil umývání podlahy a šel vylít kýbl s vodou. „Petr Leonidovič dnes nepřijde?“ zeptal se, když se vracel.

„Tatínek si šel pro rudý nos,“ odpovědělo mu dítě dřív, než to stihl dospělý. Rudovlasý mu věnoval nechápavý pohled, než mu Gromov napověděl posunkem, že starý Něvzorov šel pít a Rusalce došlo, že se nevrátí, dokud bude střízlivý.

„Petr Leonidovič je tvůj tatínek?“ zeptal se místo jakékoliv jiné reakce a přešel k plotně, aby dokončil polévku. Už dávno zelňačka voněla až na chodbu. „A Jurij Borisovič?“ zajímal se.

„Já tu jen s nimi žiju,“ odpověděl mu ten.

„Myslel jsem si, že je Grigorij váš,“ přiznal se Kljujev a zdálo se, že se částečně osmělil, i když nejspíše i tak pečlivě volil slova. Ovšem dříve nebo později by se stejně všechno o rodinném stavu lidí, s nimiž žil, dověděl. „Anatolij Vasiljevič zmínil, že jste ženatý, tak jsem myslel…“

„Vdovec,“ přerušil ho černovlasý rázně, i když lhal. „Jsem vdovec a bez dětí.“

Kljujev jen pokývl hlavou. „Takže na Petra Leonidoviče nebudeme čekat?“ ujistil se, než vytáhl tři talíře a začal prostírat na stůl. Gromov si až tehdy uvědomil, že si nezapálil, jak měl ve zvyku, když přišel z práce. Teď se tím ovšem už nehodlal zabývat, po večeři bude času dost a aspoň mu pak lépe bude trávit. „Není dobrá?“ zajímal se rusovlasý, když si všiml, že se Griška v polévce jen nimrá a skoro ji ani neochutnal.

„Je najezenej z toho chleba…je dobrá,“ odpověděl mu místo chlapce Gromov, sám si plánoval přidat. Opravdu ten den byl náročný a on se po něm cítil celý vyhladovělý, jako kdyby už nikdy neměl být nasycen.

Mezitím, co Rusalka umývala nádobí, Jurij uložil chlapce do postele s obrázkovou knížkou a nechal ho v pokoji samotného, než se vrátil do kuchyně, aby mohl splnit, co slíbil. Vytáhl dopisní papír, co měl, a pero s inkoustem, než se posadil ke stolu. „Tak co tam chceš psát?“

Rudovlasý si otřel ruce a sedl si za ním, přisunul si k němu židli blíž, aby viděl, jak píše na papír – tvary písmen byly ladné a hezké, pero po papíru jako by tančilo a to se Rusalkám muselo za každou cenu líbit – a zasněně se pousmál. „Soudružko Kirijenková, hned na začátku se musím omluvit, pokud mi pro můj původ a národní menšinu nebudou stačit slova, abych popsal, jak ohromný dojem na mne továrna zanechala. Za roky mého života jsem se nesetkal s čímkoliv, co by mne tolik naplnilo radostí a nadějí v zářivou budoucnost naší vlasti. Ačkoliv začátky určitě budou těžké, doufám, že jako pravý občan Sovětského svazu začnu v co nejkratším čase své povinnosti plnit na sto procent; později snad předčím i to. Dnes jsem se naučil obsluhovat důmyslný stroj na obrábění odlitků, a přestože mi mé vzdělání nestačí, abych pochopil, jak funguje, vynasnažím se, aby se zítra má produktivita zvýšila. Jsem neskonale vděčný, že mi bylo dovoleno se zapojit do výrobního procesu traktorů, protože si samozřejmě uvědomuji jejich důležitou roli v zemědělské výrobě, na níž závisí život našeho velkého národa.“

Gromov dopsal jeho slova a podstrčil mu to, aby se podepsal. Zprvu ho překvapilo, že rudovlasý ví, jak takové posouzení pracovního dne má správně ideově vypadat; ale nejvíce zarážející mu nakonec přišlo to, když si uvědomil, že Kljujev svá slova myslí upřímně.

Šokalskij pověsil kabát i čepici na věšák ke dveřím a posadil se na štokrle, aby se mohl vyzout z bot. Nechal si rozsvícené a to samozřejmě probudilo Zinaidu, protože do ložnice měli prosklené dveře, aby přes den odtamtud šlo světlo do chodbičky bez oken. Vzhlédl k ní, když otevřela a zůstala stát mezi veřejemi. Vypadala nádherně v bílé noční košili a se svými po ramena dlouhými vlnitými černými vlasy. „Mám ti ohřát večeři?“ zeptala se tiše.

Muž si konečně vyzul boty a postavil je pod věšák, přičemž zakroutil hlavou. Neměl vůbec hlad, nejen z trvalého nevyspání, ale hlavně kvůli tomu, co ten den viděl.

Vstal a přešel ke své ženě. Pohladil ji po tváři a sklonil se, když ji líbal na rty. Poté ji vzal do náručí a přenesl si ji do postele. Ležela mezi peřinami, působila bezbranně jako bytost, co musí být chráněna s vypětím všech sil, avšak její pohled ho nekompromisně upozornil, že za nimi nezavřel dveře a nezhasl v chodbě. Bez jediného slova ho to donutila napravit.

Když se vracel za ní, ležela už na své půlce a byla schovaná pod barikádou z péřové peřiny. „Zino,“ šeptl, jako kdyby ji o něco žádal, poté se posadil na okraj postele a začal se svlékat z uniformy.

Sledovala jeho siluetu svýma černýma očima, mlčela a nehýbala se. „Měl by ses lépe obléct,“ připomenula mu, když se chtěl uložit jen ve spodním prádle. Vstala a podala ze skříně čisté pyžamo, poté se posadila vedle něj jako toulavá kočka, která si není jistá, zda cizinec, jehož potkala, je bezpečný a může se od něj nechat pohladit. „Nepomohlo by ti mléko s medem anebo čaj z meduňky, aby si lépe spal?“ zeptala se pak. Všichni na Štěpánovi museli vidět, jak je celý zničený; ani ona to nemohla ignorovat, i kdyby chtěla.

Muž jen zakroutil hlavou a poslušně si oblékl pyžamo, než si Zinaidu jednou paží za bok přitáhl k sobě a opřel si hlavu o tu její. „Jen zůstaň u mě, Zinečko,“ požádal ji a zavřel spokojeně oči. Vlastně si nemyslel, že má na to, aby s ní tu noc prožíval cokoliv vášnivého, jen chtěl být blízko ní, držet ji ve svém náručí a cítit její přítomnost.

„Chceš si promluvit o tom… o snech… o válce?“ nabídla po chvíli, kdy jen vedle sebe seděli. Oběma dlaněmi ho vzala za tu jeho, držela ji a hladila palcem po hřbetě. „Nebo o práci…?“

Šokalskij ji políbil do vlasů. Ani jeden z nich nikdy nemluvili o svých životech předtím, než se poznali. Oba věděli jen to nejdůležitější ze života druhého. Celých těch ani ne pět let jejich vztahu bylo mlčenlivých; žili spolu, ale nevěděli, o čem si povídat, tak se uchylovali k rozhovorům pouze, když museli něco praktického vyřešit. Byl i tohle problém takového rázu? Hledala Zinaida řešení místo toho, aby skutečně chtěla vědět, co ho trápí?

„Na samém konci války, když už naše vojska se blížila k Berlínu, se ničily všechny důkazy o tom, jaké se páchaly zvěrstva… a nebyly to jen dokumenty, ale ti nejvyšší dali rozkazy srovnat se zemí tábory, všechny v nich zabít… a nejlépe to svést na nás,“ začal, i když si nebyl jistý, zda o tom skutečně chce mluvit. „Podařilo se mi zabránit tomu, aby jeden takový tábor – převážně se zajatými našinci – zničili ze vzduchu, měli jsme je osvobodit s výsadkem, ale… když jsme tam přišli, byli v dole, kde pracovali, zazdění, když jsme se pokusili je vysvobodit pomocí výbušnin, zasypalo je to, nikdo nepřežil… nedostali se ke mně informace, že tam na nás nastražili past.“

Černovlasá stiskla jeho dlaň a jednou rukou se mu přesunula na tvář, pod prsty cítila nepatrné strniště. „Nemůžeš se za to vinit.“

„Za dobu, co jsem tam sloužil, jsem viděl tolik hrůzy, ani nechci, aby sis dokázala představit, co se pod tím skrývá,“ zašeptal slabě a podíval se do její krásné tváře, „dělal jsem, co jsem musel, proto, abych získal informace, a všechno si před sebou snad dokáži omluvit. Ale v tom dole… v tom dole to byla vina mého selhání.“

Zinaida ho pohladila znovu po tváři a natáhla se, aby ho políbila, než jej navedla, aby si lehnul a zaujala místo po jeho boku. Přitulila se k němu a nechala obejmout kolem pasu. Hlavu měla položenou na mužově svalnatém rameni, jednou dlaní se dotýkala vypracované hrudi. Přes látku pyžama cítila vůni jeho těla. „Zachránil si mnohem víc lidí, než mohlo umřít v tom dole,“ řekla nakonec pevně, když přišla na vhodná slova, jimiž mu odpovědět na jeho příběh.

Šokalskij si nebyl jistý, zda za to může přítomnost manželky, jejich rozhovor nebo čistá tělesná potřeba se dobře vyspat, ale tu noc jej žádné noční můry netrápily.

  

___

1 desátník pozemního vojska Wehrmachtu

2 určitě ji znáte, je v každém dokumentu ;) https://www.youtube.com/watch?v=JQPmwzMopJw ; celý text zde