Mikaru G.L.A.M.S - 8. 10. 2016 Poznaň

... aneb Když Mikaru nemáš dost na jaře a chybí ti v létě, tak přijede na podzim.
... aneb Ocitli jsme se náhodně na anime festivalu v Polsku xD

[Mikaru s G.L.A.M.S - 2014, 2015; Mikaru s DIO - 2016] 

Co se týče koncertů, mám občas pocit, že si je vyprošuji u "vyšší prozřetelnosti", protože možná jste to někde potkali (kdybyste se mnou mluvili naživo, určitě byste to potkali), ale po dubnovém koncertu DIO ve Wroclawy jsem dost často pronášela něco jako "nedokážu si představit, že v létě nebude koncert Mikaru - nedokážu si představit léto bez popovídání si s Mikaru", ale Mikaru přes léto koncertoval v Jižní Americe... (a byl tam naprosto úžasný~ *.* třeba tam za ním přišel fanoušek s kytarou a Mikaru svolil, že na podpisovce bude zpívat do fanouškova hraní na kytaru!)

Pak přišlo září po tom útrpném (ok, s kokturnami/Nocturnal Bloodlust a Jojo's Bizarre Adventure léto nebylo útrpné, bylo boží ;)) létě bez Mikaru... a hle! Mikaru se zničeho nic nečekaně měl v říjnu objevit v Poznani na zcela neslavném a docela malém anime/manga/Japonsko festivalu.

Znáte nás, už tu několikrát bylo naše "šílenství", co se týče ježdění na divná místa kvůli j-rocku; s Nex jsme se vlastně rozhodli, že tam pojedeme už ve chvíli, kdy na FB se objevil odkaz na událost s fotkou Mikaru, ani jsme nemuseli vědět, kde a kdy to je. xD

Tak jsme jeli.

Vlastně nás nedokázala ani odradit prvotní cena tohoto podivného (bizarního, jak toužím všechno nazývat, abych byla blíže JJBA xD) výletu a nemožnost si koupit jízdenku na vlak, který jsme chtěli... nakonec jsme tedy udělali jiný plán. 

(Zase připomínám kvůli kritice ze strany gramatické - když jsem já a nějaká žena nebo skupina žen, většinou na půdě, kde si to můžu dovolit, píšu "i"; protože dodávám mužský element do ženského.)

Cestu jsme započali již v pátek ráno. Stala se mi taková hloupost a ostuda, že jak jsem tolik prohlížela všechny možnosti vlakových spojů, tak jsem si nakonec zapamatovala, že vlak nejede přes Hranice (i když by mne normálně trklo, že tenhle vlak potkávám v Hranicích na nádraží) a že se do Ostravy musím dostat jinak... a tak jsem si - abych měla dost velkou časovou rezervu na cokoliv, co se mohlo na trati stát, a nic mi neujelo - dvě hodiny počkala v Ostravě na vlak, který jel přes Hranice a já do něj mohla v pohodě bez přestupů nastoupit už v Hranicích. xD (Upozornila mne na to Nex, když v tom vlaku sedíce stála na Hranickém nádraží! xD) Ale bylo to poprvé, co jsem byla v Ostravě na hlavním nádraží, pokud se dobře pamatuju, tak jsem se tam alespoň porozhlédla. ;)

Cesta do Poznaně trvala z Ostravy čtyři hodiny do Varšavy, pak po 40 minutách na přestup z Waršavy další 2 a půl hodiny - dálka, co? Přes Varšavu jsme to brali skoro schválně, protože v únoru - pokud prozřetelnost dá a nic se nepokazí - pojedeme na koncert Versailles a tak jsme si obhlédli hlavní nádraží, jak se tam dá nocovat. Je docela obří, ale vypadá jako přívětivé místo na nocování - to se u nádraží cení nejvíce. xD

Záchodová z Poznaně xD

Poznaň  

Poznaň - ta má také vcelku dost velké nádraží, chvíli nám trvalo, než jsme se v něm vzpamatovali. Našli jsme tramvajovou zastávku, kterou jsme potřebovali na další den. Horší už to bylo s cestou k hostelu, který byl asi 15 minut chůze od nádraží (pokud se dobře pamatuju). Vyhlédla jsem si toho nejvíce typicky polsky vypadajícího mladíka, abych se ho zeptala na cestu. (Byl vážně hezký - ačkoliv tohle jsem uměle získala ze čtení eruri ff a není to můj skutečný vkus xD, jen ty popisy Erwina udělaly své... možná i všechny filmy/dokumenty s válečnou tématikou - světlovlasý, modrooký s takovými něžnými, ale ostře řezanými rysy a nosíkem nahoru: tihle "typičtí" poláci jsou radost pohledět!)

Navedl nás trochu bokem, ale nakonec jsme došli na místo... a čekal nás tam další takový Polák, který nám oznámil, že nedostaneme snídani - přesněji jsme byli jen my dvě, kdo chtěl snídani, tak jsme řekli, že teda nemusí být. Asi jsme kvůli tomu dostali i lepší pokoj bez patrových postelí... lepší, no, spíše naprosto úžasný pokoj!

Pokoj s D

Pokoj s D

Potom, co jsme se ubytovali, tak jsme se šli projít. Trocha těch památek jednou - spíše než to bezcílné toulání centrem města, ve kterém památky stojí a jeden na ně narazí, i když hledá, kde se najíst - až jsme skončili v bushimi: občerstvení, které kombinovalo mexickou a japonskou kuchyni, burito a suši! Toť k tomu, jak jsem chtěla ochutnat polské jídlo! xD

"suši-burito" s chilli con carne náplní a s tuňákovou náplní

Představte si, že to bylo dobré. Fakt nám to s Nex chutnalo. Doma děláme chilli con carne a občas i s rýží, takže to mělo jen neobvyklý tvar. A to druhé zase bylo více japonské, ale neobvyklé tvarem a množstvím... Užili jsme si to. :)

Vrátili jsme se na hostel a začali chystat dárek pro Mikaru. Přivezli jsme několik rozličných českých potravin a přidali k nim v angličtině psané popisky se zajímavostmi apod. jako takový dárek "ochutnej Česko". Přidali jsme tam dopis, v kterém jsme zažertovali ohledně toho, jak Mikaru vypadá jako raptor, protože to jsem mu chtěla říct už od roku asi 2007; pak jsme popsali, že mu dáváme jídelní balíček, protože kdysi na koncertě říkal, že v ČR jedl doslova "kuře nebo rybu", takže to asi nic moc valného nebylo, tak jsme mu chtěli zlepšit názor; a nakonec jsme vyjádřili, jak se těšíme na další koncerty. Moc jsme ani nevnucovali, aby sem přijel - protože popravdě naše FB-skupina (budu moc ráda, když se přidáte, je to náš projekt vykopávání komunity z hrobu ;)) ani ne 150 fanoušků j-rocku v ČR/SK je dost mizerná, všichni to víme. :/ A navíc mne naštvala, když se skoro nikdo nechtěl účastnit vymýšlení "dárku pro Mikaru"!!! 

Prostě vypadá jako raptor a je tím ještě více cool! xD

Ještě nezabalený dárek

 Po téhle velké fanouškovské práci jsme šli spát. V pokoji s námi ještě spal nějaký cizí muž - myslím, že mladý Rus -, ale ten přišel o půl druhé ráno a před šestou už odcházel, takže jsme ho ani neviděli. Z hostelu jsme hladově odcházeli kolem osmé, abychom byli na místě ještě před začátkem conu. Je to vtipné, jak jsme měli sice plnou dárkovou tašku jídla a pití, ale sami jsme šli s prázdnými žaludky, protože nebyl čas si nic koupit.

JAPANICON 2016 

Jak to tak bývá na conech, už po cestě tramvají se sbírali lidé v cosplayi. Nebylo jich tolik, co třeba na animefestu, ale docela i tak dost... byli jsme obklopeni cosplayery. Našli jsme dík nim školu (proto jsme měli trvale pocit, že jsme na advíku), ve které se to konalo a stoupli si do fronty.

Sotva Nex odešla hledat nějaký obchod, tak přijela bílá dodávka... a já hňup se dívám, kam jede, aby nechtěla jet, tam kde jsem stála, ale že bych se podívala dovnitř, to ne! Proč to říkám? Protože když se Nex vrátila, tak zrovna viděla Mikaru, jak jde do budovy... a přijel přesně tou dodávkou, kterou jsem tak úspěšně nesledovala, i když tam několik minut stála a Mikaru určitě byl u ní. xD

Nechci být negativní, protože tenhle výlet byl skvělý, ale - naprosto špatně zvládli vpouštění. Přišli jsme mezi prvními někdy o půl deváté a přestože pouštěli od devíti, tak jsme do jedenácti nebyli uvnitř! A to od jedenácti Mikaru vystavoval své obrazy.

Byli jsme z toho nervózní, protože jsme doufali v nějaké zahájení výstavy nebo něco podobného. No... Nex seřvala chudáka Poláka, s kterým jsem se předtím trochu bavila, a on se jí tak bál, že pak si držel odstup - prostě nikdy nebuďte poblíž Nex, když je hladová a nervózní, že něco nestíhá! (A taky se jí vyhýbejte, když něco hledá!)

Těsně předtím, než jsme si koupili vstup (bývali bychom to udělali přes internet, ale to pro zahraniční nebylo možné), tak nás "můj" Polák upozornil na cosplay Hichiga (a o tom až později).

Výstava Mikaru byla odbyta v nějaké chodbě u zdi na stolcích - dost neuctivé mi to přišlo. Nicméně jsem ráda, že jsem se mohla podívat na jeho obrazy naživo, protože předtím mi přišly spíše ve stylu "no, dobře, Mikaru, že jsi to ty, tak jsou ok"; ale takhle zblízka byly lepší! Dokonce asi dva z těch asi šesti, co tam měl, byly dost dobré!

Našli jsme stánek s věcmi od Mikaru, kde jsem si koupila nejnovější fotoset a cheki. Což odrovnalo veškeré mé finance. Takže jsem zbyla naprosto švorc a stále nenajezená... Ale víte, jak se to říká (= jak to říkáme) s koncerty: "Najíst se můžeš zítra, na koncert musíš dnes!"

Pak jsme našli tělocvičnu, kde měl Mikaru zkoušku. Slyšet ho bylo dobře - užili jsme si ochutnávku jeho hlasu. A když pak vyšel jeho polský doprovod, tak jsme s ní domlouvali předání dárku - chtěli jsme ho dát hned, protože jsme neměli potuchy, jak bude vypadat koncert a přece jen tam bylo sklo - a tentokrát to byla Nex, kdo téměř Mikaru nezaregistroval, když vyšel. (Ale pak jsme ho viděli ještě chvilku uvnitř tělocvičny a měl strašné bílé boty. xD)

Potom už jsme neměli co dělat.

Asi nejsme moc na tyhle akce - i když to letos byl už můj třetí anime festival, na kterém jsem byla... xD Tak jsme chodili více méně bez cíle, sbírali v peněžence peníze na jídlo (ok, Nex měla více peněz, ale mne se líbí ta myšlenka dání balíčku jídla pro umělce, abys pak sám byl o hladu xD) a hledali JJBA, které bohužel vůbec není v Evropě asi populární, což je zatracená škoda!

Od tří jsme byli v tělocvičně na výstupu nějaké holky, co přezpívávala k-pop do polštiny, což bylo jen "huh, ta holka má ale odvahu"... čekali jsme tam, protože jsme chtěli dobré místo na koncert Mikaru, který byl po tomhle vystoupení. (Nex vtipně usnula v tureckém sedu přímo před pódiem. xD)

Mezitím přijeli ještě "j-rock maminka" s dcerou a nějaké další Němky. Dcera je posedlá Mikaru a to tam třeba bylo vidět tím, že si koupila 10 cheki s Mikaru, za což dala více zlotých, než já jsem vůbec u sebe měla, když jsem vyjížděla z domu a to jsem musela platit hostel a vstup na festival z toho!

A k tomu mne napadá ještě zážitek posléze. Protože Němky samozřejmě byly nadšené z toho, jak je v Polsku jídlo levné... no a my jsme někdy k večeru si s Nex koupili dohromady jeden ramen a jeden matcha-cheesecake a jedli ho u stolu s těmi Němkami. A stala se taková strašně vtipná věc, že nejen, že jsme se půlili... ale pak na talířku zbyly drobky a Nex je úplně bezmyšlenkovitě shrábla na hromádku a rozdělala na půlku, aby mi ji mohla nechat. xD (Pokud to nějaká z těch Němek viděla, tak si musela pomyslet, že jsme fakt socky. xD)

Koncert Mikaru 

Docela jsem moc nevěděla, jak takové solo vystoupení bych si měla představit, protože i když přijel Mikaru s G.L.A.M.S, což je jen jeho projekt hudební, výtvarný a všeobecně umělecký, tak vždy předtím přijel s někým - alespoň se (Z)denkou/Syu. Ale tentokrát byl sám!

Pódium bylo postavené velké, ale že to nebyl koncert klubový, tak se nepočítalo s nějakým tlakem davu (třeba kokturny byly z poloviny pro mne o tlaku davu a absenci hrazení přede mnou) a jen se nám řeklo, že musíme od pódia stát asi necelý metr dál, aby tam mohla chodit fotografka. Bylo to strašně divné stát tak sám od sebe daleko od pódia. Alespoň já v první řadě přímo před Mikaru jsem si přišla strašně odhalená, když jsem se netiskla tělem na pódium a bylo na mne vidět až po špičky bot. xD

A teď přichází ta nejtěžší část celého reportu - jak popsat Mikaruovo solo vystoupení?

No...

Přišel, nemohl odmotat mikrofón, a pak málem porazil stojan. Víte, jak se to říká: "polská vodka"... xD

Ale teď ne, nepředstavujte si ho úplně sťatého. Ne! Byl "pravděpodobně" připitý, ale tak úžasně rozkošným způsobem, že to jen vyzdvihlo to, jak se chová normálně. Na Mikaru úplně miluju jeho způsob, jakým komunikuje, protože neuvěřitelně sympaticky gestikuluje, intonuje a přehrává všechno to, co chce člověku sdělit, že i kdyby mluvil křováčtinou, člověk by mu rozuměl. Ale ta jeho angličtina! Jak nemám ráda angličtinu, tak si nemůžu pomoc, ale úplně miluju Mikaru, když jí mluví!

A to samé se týká jeho hudebního projevu. Mám strašně ráda jeho hlas a i když hudbu mám raději z DIO, tak to, jak se dívá, jak se pohybuje, to všechno tvoří naprostou dokonalost.

Vlastně ani ne dokonalost, je to mnohem hřejivější a sympatičtější než chladná dokonalost. Je to prostě Mikaru, kterého mám strašně ráda. A když byl tak připitý, tak jsem vážně nechtěla nic jiného, než se vyskytnou naproti němu u stolu v nějakém baru a moci hodiny pozorovat jeho mimiku a gesta, když tam bude - třeba s někým jiným - popíjet. Vážně - nejlépe vystihující jsou slova rozkošný, přátelský, hřejivý a sympatický.

Co se týká hudebního zážitku, tak zase mne do kolen dostala jeho píseň na způsob Sinatry, pod kterou se mi málem podlomily kolena, jak byla dokonalá. (A pak ještě jedna více rock-n-rollová byla skvělá, tu se naučil asi od té ženské skupiny, co jezdila s Dio.)

Cekově - bylo velice těžké se tvářit nějak "reprezentativně". Jindy totiž divák není tak odhalený. Většinou je u pódia, které ho zakrývá (nebo když je dál, tak ho zakrývají ti předním), je z něj vidět nejvíce půl těla (to málokdy!), hlava a ruce... a to ještě v docela tmě a v situaci, kdy je na pódiu celá skupina a ta se tak dívá na celý dav a na sebe navzájem. Ale teď tam byl jen Mikaru, který v docela světle (bylo teprve mezi čtvrtou a pátou a tělocvična měla velká okna) má možnost vidět první řadu od hlavy k patě... 

Huh! A že on se díval. Prostě si mně a Nex už pamatuje, a dost často se na nás (na jednu nebo na druhou) vážně díval... a jak byl připitý - nebo opojený tím, že má solo vystoupení - tak se na nás ještě více šklebil a dělal tu všechnu svou sympatickou démonskou mimiku... a dokonce nám dělal tu věc, že jak jsme zpívali s ním, tak se díval, jak zpíváme až dokud člověk raději neuhnul pohledem, protože si přišel najednou v textu nejistý a nechtěl, aby Mikaru věděl, že zpívá špatně. xD

A teda přiznám se, jak jsem v poslední době docela nasportovaná a nevybitá, tak jsem v první řadě docela řádila, a protože nevím, co dělali ti za mnou (protože stáli dál, všichni měli spoustu prostoru, jak to nebyl normální koncert), tak jsem musela překonávat pocit, že skáču sama... a bylo mi to úplně jedno, protože jsem potřebovala být nejlepší fanoušek, aby Mikaru viděl, jak moc miluju jeho umění. A on taky vydatně povzbuzoval k společnému skákání a zpívání apod.

Ale teda skoro celá tělocvična se zaplnila, sice ne nahusto, ale i tak tam muselo být diváků dost. A jak tam byly cosplaye, tak Mikaru se o nich bavil, řekl, že má nejraději One Peace a úplně byl u vytržení z Hichiga! A pak taky chválil dívku cosplayující Pikachu v první řadě (o té bohužel i později budete číst).

Nicméně - proč si myslíme, že byl připitý. Protože kromě jiné polštiny - jako "dobrý den", "mám vás rád" apod. - zahlásil úplně tak nepatřičně "nazdraví" ... a v momentě, kdy nějaká část slova jeho textu byla "sake", tak začal vypadat, že drží skleničku. xD

Naštěstí, když procházel po okraji pódia, aby nám byl blíž - protože Mikaru chce být blízko - tak nespadl. (I když tak v polovině koncertu vypadal, že se mu zpracovala ta poslední štamprle, co si dal před koncertem, ale nepoložila ho. xD)

Jako vážně - já už nevím, co o koncertě psát, byl prostě úžasný! Vím, že tento rok to říkám pořád a že vlastně ve většině reportů komentuju, jak skvělé zážitky to jsou. Ale tady si uvědomte, že tenhle koncert trval reálně půl hodiny (T.T) a já nelituji jediné minuty z těch cca 10 hodin cesty tam a 10 hodin cesty zpátky do Poznaně, protože jet na tuhle akci s Mikaru bylo zatraceně skvělé rozhodnutí!

Jedině debil otevře pusu, když se fotí, kruciš!!!
(aneb D ošklivý ork T.T)

Podpisovka s Mikaru 

Hned po koncertu byla podpisovka u stolečku s věcmi na prodej. Trochu se pozdržela, protože Mikaru musel nafotit nové cheki. Úžasná podepsaná série, kde si ve třídě (kde asi celou dobu byl, když nebyl vidět) dělal srandu, že je učitel apod. Z téhle podepsané a ilustrované série si Nex nakonec koupila jednu s nakreslenými rohy, která je úplně úžasná! ;) (a ta Němka těch deset! :/)

Focení se s Mikaru - pro ty z nás, kteří jsme za to dali 50 zlotých - probíhalo na školním schodišti. Byl strašně vtipný ten kontrast lidí, co chodili okolo a vůbec nevěděli o Mikaru a nezajímal je, a nás, co jsme byli naprosto nadšení z jeho přítomnosti.

Při focení jsme se dověděli, že Mikaru ještě náš český dárek neotevíral, takže nebyla to Becherovka, ale skutečně polská vodka, co asi mělo na svědomí jeho přiopití. xD

Mikaru se zase nechal obejmout, protože on se rád objímá a byl milý. (Škoda jen, že já jsem vypadala jako vždy tak nehezky a nereprezentativně, že tu fotku s ním můžu jen stěží někde použít. T.T) A líbí se mi, že na potřásání rukou u podpisovky si sundal rukavici, aby skutečně se s každým dotkl. To je opravdu milé! ;)

A další věc - opravdu si nás pamatuje. Já totiž si vždycky tak dva až tři dny po koncertu začnu myslet, že jsem si to celé vymyslela - logika působí a já si říkám, že mezi všemi těmi lidmi si mne nemůže pamatovat (možná Nex, protože je výrazná s těmi svými dlouhými světlými vlasy, ale rozhodně ne mě, když už mám vlasy přirozeně hnědé a chodím civilně oblečená) a že Mikaru asi není tak milý, jak si ho představuju, protože to není možné... Ale v tomhle logika selhává. A já vždycky na koncertě mám momenty, kdy si říkám: "on si mne vážně pamatuje a je ještě milejší, než si ho pamatuju já!"

Nevím, jestli to dokážu někomu vysvětlit, protože nemáte ty zážitky co já, ať už se to týká jeho samotného nebo ostatních j-rockerů. Ale Mikaru je opravdu jedinečný! Já ani nevím, jak to prostě popsat.

Četli jsme to v reportu z Dio, jak jsem se ho jen nepatrně dotkla na rameni a on se mi dal do objetí ne na chvíli, ale vyloženě na tak dlouho, jak jsem já chtěla (že jsem ho sama musela pustit, aby on pustil mne)... a takových zážitků s ním je spousta a všechny mne jen utvrzují v tom, že prostě Mikaru mám strašně ráda jako člověka.

Mé bohatství z Japaniconu

Vždy mne překvapí, že je vyšší než já...

Kanashimi no Belladonna

Po podpisovce jsme teda odchytli Hichiga a něco dělali do doby, než jsme šli na přednášku o avangardním anime, která předcházela v té místnosti "interview" s Mikaru.

Hej, dobré - sice v polštině, ale opravdu mi ta přednáška něco dala. V Kanashimi no Belladonna jsem našla čarodějnici vypadající jako mladý Dada, kterou celou dobu hledám a toužím po ní a chci se do někoho takového tragicky zamilovat celou svou bídnou duší! ... (něco jako mladý Tadashi z Víly; bytost, jejíž podoby se dají dohledat v mnoha mých povídkách: Alice Jasmine, Kiril, teď třeba i Jefim a hlavně Zinaida...)    

Má čarodějnická láska

Mastno-vlasá D s Hichigem,
 o kterém Mikaru mluvil na pódiu

Interview s Mikaru

Další naprosto neopakovatelný zážitek!
Sice nám nevyšla naše strategie, protože nakonec museli všichni opustit třídu, než do ní Mikaru vešel (což ovšem znamenalo, že asi půl metru ode mne se Mikaru vynořil zpoza dveří a prošel do třídy a bylo to takové lidská a obyčejné a tím i hezké jako zážitek), ale stejně jsme nakonec seděli, kde jsme chtěli.
Myšlenka toho setkání byla taková, že Mikaru bude odpovídat na naše otázky a budeme mít prostor mu něco říct. Třída samozřejmě byla plná. Ale nejvtipnější byl Mikaru, kterého asi úplně dostávalo to, že je con na škole... protože samozřejmě byl posazený za katedru, ještě s takovým pultíkem jako by byl řečník. A hned od první chvíle na něm bylo vidět, že je pobavený sebou jako učitelem.
Posadil se, rozhlédl se, začal se uhihňávat, pak se rozhlédl, vzal první učebnici, co tam byla (reálně to byl časopis historie před učebnicemi), rozložil si ho na pultík, jako kdyby z něj chtěl přednášet, a sám se tomu rozesmál. (Tohle asi neviděl každý, protože se ještě ostatní usazovali a vše se připravovalo, ale já z první řady z boku jsem měla krásný výhled. A smála jsem se společně s ním.)
Jeho první slova byla něco ve smyslu: "Vítejte v mojí třídě."
Pak se ostýchavě začali lidé ptát.
Každá odpověď by si zasloužila přepis, ale já si je bohužel tak dobře nepamatuji. A hlavně bez Mikaruova způsobu, jakým mluví a přehrává to vůbec nemůže mít takovou úžasnou energii a jedinečnost v sobě.
Ptali se ho, jestli ochutnal nějaké tradiční polské jídlo a jak mu chutnalo. Na to řekl, že teda nikdy nemá - s tím, jak pozdě koncerty končí - čas si dát něco jiného než pizzu nebo kebab, ale že ten den pro něj udělali suši se sýrem. A úplně to nechápal. (Ale fakt, bez něj to zní strašně nudně, když to tak popisuju, ani vám u toho nemůžu přehrávat já. T.T) A tak mu Nex řekla o naší zkušenosti s bushimi. Načeš se ho ptali na nejhorší jídlo, co v Evropě jedl. A to vyhrál toust v Anglii.
Odpověděl něco jako: "Byl tam chléba... a šunka... a rajče... a jinak nic. Tak jsem si to dal k puse... a po prvním... ham... " nevzpomněl si na kousnutí, tak udělal ham a už navždy všechny odrovnal. A odrovnal i částečně sebe.
Mikaru skvěle mluví anglicky, vážně byl schopen jak porozumět otázce, tak na ni odpovědět. Sice občas trochu odpovídal na něco jiného, ale i tak... vážně miluju jeho anglické projevy.
Stihla se myslím už jen jedna další otázka, jak pohlíží na svou první píseň, protože u toho se trochu zamotal. Ale nakonec to přirovnal k polibku, že písně Dio jsou pro něj jak polibky ze střední školy. (Řekl to trochu jinak, ale tohle je asi nejlépe podané zkrácení.) A mluvil o tom, jak se konečně úplně našel ve svém nynějším projektu G.L.A.M.S.
Pak bohužel nám ve třídě chytla Pikachu astmatický záchvat... a bylo po srandě. :/

Docela drsný zážitek, jak nás všechny zdravotníci ze třídy vyhnali a tam se ji snažili stabilizovat... a pak ji odnesli. (Jako je pravda, že asi člověk, co má astma, by neměl mít na sobě celý den natřenou žlutou barvu, ale i tak... nehezké, vážně nehezké...)
Přišla za námi ta Polka, co tam Mikaru (společně s Aurelií) provázela, a oznámila, že Mikaru to hodně zdrtilo a že nebudeme pokračovat... dalo se to čekat, ještě s tím, jak na koncertě právě téhle Pikachu-dívce říkal, že je "roztomilá".
Pak Nex pronesla něco jako: "Hele, támhle jde Mikaru." Zrovna, když nám bylo říkáno, že už nepřijde.
A on - takový strašně milý je! - se přišel rozloučit. Aby nám řekl, jak je strašně rád, že jsme přišli; jak má polské koncerty strašně rád, protože polští fanoušci jsou úžasní a plní energie (což musím potvrdit!), a že zase přijede... a přijede i do jiných zemí...
Nějaká holka mu nabídla sušenku, co pekla, a on si ji vzal, podíval se na ni a pak udělal to své ham, aniž by se obával, že by se mu mohlo něco stát. A úplně mu zazářili oči a reagoval, že je to vážně dobré. (Asi po zkušenostech se suši se sýrem předpokládal, že nebude.) Takže věřím, že i ty dárky od nás ochutná, i když jsme se báli, že nebude chtít (ono celkově se říká, že jídlové, hlavně hůře balené dárky je zbytečné hudebníkům dávat, protože se je budou bát sníst.)
A nakonec toho všeho - no, považte, co udělal?! - nám dal skupinové objetí. Prostě si stoupl k tomu davu stojícímu před třídou na chodbě a roztáhl ruce, aby se mohl s těmi lidmi obejmout. Sice jsem byla tentokrát dál, ale prostě objímalo ho dvacet lidí najednou a on byl úplně rád a nebál se, že ho třeba někdo umačká nebo tak... prostě se objímal a nejraději by se objal s úplně všemi, kdyby měl dost času, podle mne. (Tolikrát jsem ho viděla se s fanoušky objímat i po koncertě u auta, že tomu pevně věřím.)
Pak se rozloučil a odešel.
Fňuk~ ale byl to tak krásný zážitek celý ten den s Mikaru!

Zbytek dobrodružství
Ještě jsme asi do půlnoci byli na conu. Vtipné bylo, jak kdekoliv tam si člověk mohl rozložit spacák a spát tam... ani moc nebyly reálně vyhraněné prostory pro spaní. xD
A nakonec jsme se vydali na tradiční pěší cestu - asi zase 10 kilometrů nebo kolik? - na nádraží. Uviděli jsme další část Poznaně... a čekali na nádraží do tří ráno, kdy nám jel vlak.
Pořádně jsme se najedli až při přestupu - tentokrát v Katowicích -, kdy jsme po pěti hodinách ve vlaku už byli docela vyspaní.
Tentokrát jsem vystoupila správně v Hranicích... a čekal mne nedělní oběd u babičky. Po takovém úžasné výletu zase zpět do normálu...