Těžkopádní pro lidské - 17. kapitola

Tak - po více jak dvou měsících (ale upozorňovala jsem, že celý leden nebudu mít čas, takže jen měsíční zpoždění...)

Mám teď nějak příliš různých projektů, které mi berou čas. A psaní - většinou - potřebuje spoustu času, který teď reálně musím vyškrabkávat, kde se dá. Přesto bych byla ráda, kdybych do června (držím si nereálnou naději asi s takovými odmlkami) Těžkopádné dopsala.

Chtěla bych se více věnovat Daéově krvi (ano, stále jsem to se svou knížkou nevzdala, i když jsem na ni nesáhla ani nepamatuji) - protože mám poslední týdny spíše fantasy náladu a napadlo mne několik věcí, které bych chtěla do knihy přidat... jen nemám kdy. :/

Takže přeji příjemnou četbu! Děkuji, že zůstáváte věrní. A doufám, že vám tento díl přijde zajímavý - protože už se to děje! 

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 16. kapitola | 18. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[17. kapitola]

Kljujev odložil noviny a s pohledem upřeným na Jurije vstal, aby mu šel pomoct z kabátu. Přestože mladší chodil jen občas do práce, protože stále ještě nedopravili palivo pro jeho samochod – někde musel nastat závažnější problém, o kterém ovšem řidiče nikdo neinformoval –, vypadal, že to jen těžce zvládá. Čelo měl orosené potem, a co nebylo poznat, pod kabátem a kombinézou úplně propocené tílko, košili i kalhoty. Klujev mu mlčky pomohl se svléct z kabátu a položil ruku na jeho čelo. Celý hořel. Nebylo se čemu divit, že se tak těžko držel na nohou; spíše naopak mohl obdivovat jeho silnou vůli, díky níž odpracoval směnu a dopravil se zpátky domů.

„Kde máš Grišku?“ zeptal se Gromov, rty měl vyprahlé a popraskané. Celkově jako kdyby ztratil veškerý svůj půvab – oči se mu nezdravě leskly, kolem nich měl tmavé kruhy, lícní kosti ještě vystouplejší, jak měl pod nimi stín, protože byl i na své poměry pohublý.

Rudovlasý se stále nerozhodl, kolik mu chce důvěřovat a svěřit o svém bratrovi. Tak se mu jen na okamžik zadíval do očí, než sklopil pohled. Bolelo ho vidět druhého horečnatého a nejspíše na smrt nemocného. „Stále dole u Bělkinové. Ještě jsem ho nevyzvedl,“ odpověděl mu, kontroloval svůj hlas, aby neprozrazoval vážnost situace, „neměl by ses s ním teď stýkat.“ A nakonec dodal, když se druhý nadechl, že mu bude oponovat: „Navíc si s tebou chci o samotě promluvit.“

Černovlasý si ztěžka sundal ve stoje boty. „Tak mluv.“ Bylo na něm znát, že je ze všeho unavený a nehodlá se déle zabývat čímkoliv, protože si potřebuje jít lehnout. Jakékoliv spory o Kljujevových špatných názorech mohl vést později.

„Nejprve tě převlečeme do suchého,“ Jefim k němu znovu vzhlédl a usmál se na něj. „Dal jsem ti nahřívat deku,“ pokývl ke kachlovým kamnům, „takže si rozhovor necháme, až budeš ležet.“

Muž jen pokývl a víceméně se nechal vést. Když už měl pocit, že přišel do prostředí, kde se o něj někdo postará, přestal tolik vypínat všechny své zbytky sil, aby se jevil fungující. Rudovlasý ho převlekl takřka sám, a pak ho stejně ochotně uložil. Pod tělo mu dal nahřátou deku a peřinou ho přikryl. Pak si sedl na okraj postele a pohladil ho něžně po tváři.

Gromov ho vnímal, jak je milující a starostlivý. Přestože každý jeho dotek byl příjemný, nepozbýval jakousi praktičnost a účelnost. Připadalo mu, jako kdyby se rusovlasý narodil proto, aby se o někoho staral. A Jurij byl rád, že rudovlasého v těchto okamžicích má jen pro sebe.

„Musíme tě někde ukrýt,“ zašeptal Klujev měkce a něžně, „dnes v továrně každý musel projít zdravotní kontrolou a je jen otázkou času, než to zavedou i u vás. Ta epidemie z novin... jsem si jistý, že tohle není jen nachlazení.“

Cítil se zrazený svým bratrem. Hluboko nejspíše chápal, že to všechno nebylo jen o nich dvou; ale na povrchu se domníval, že lékařské prohlídky v továrně zařídil právě manžel jeho bratra. Nívil říkal, že Štěpánovi může věřit, ale... místo toho jej využili. Dohromady mu ten policista nedal žádnou informaci – jen po něm něco chtěl, a když mu to odmítl dát, tak dělal vše proto, aby si to mohl i přesto sám vzít.

A proč ho vůbec ta zrada překvapovala? Čím více o tom přemýšlel, tím více si byl jistý, že svého bratra nezná. Už tehdy kvůli vlastní budoucnosti odešel od něj i od matky, a ani se neohlédl za tím, co za sebou zanechal a že ho oba potřebovali. Nezáleželo mu na tom. Všechny tyhle staré pocity vyplynuly na povrch, protože ty dobré vzpomínky, které na něj měl – a pro které byl schopen mu odpustit a nepřát mu nic zlého do života mezi lidmi, který ještě nedávno předpokládal, že pro něj je stejně těžký, jako je ten Jefimův –, se úplně roztříštily. Celé jejich dětství Nívil lhal a vysmíval se mu.

Jak jinak bylo možné, že vždy tak odmítal lásku k mužům; že se tvářil, jako kdyby ji u bratra toleroval, protože to byl jeho bratr a měl ho rád; a nyní s mužem žil? A podle způsobu, jakým o jejich soužití mluvil, opravdu byli manželé! Šťastné a milující manželství. S mužem, který nakonec asi také dvakrát nebyl dobrosrdečný – pracoval přece u tajných! –, ale to mu vůbec neubíralo na vzhledu. Málo mužů vypadalo tak vytříbeně.

Zatímco Jefim si za svůj těžký život dokázal utrhnout pro sebe jen Jurije. Ten sám v sobě měl jakousi sobeckost, díky které nemohl být nikdy dobrým manželem. Nemuselo se to slučovat – být dobrým člověkem a dobrým manželem; Štěpán nejspíše skutečně byl ochotný pro jeho bratra udělat cokoliv a sdílet s ním jakékoliv těžkosti (proto ho přijal, i když byl Rusalka a muž), možná i díky tomu ten celý zbytek světa dokázal zavřít do vězení a zbavit se ho bez soudu. Ale Jurij mohl mít měkčí srdce, ovšem nemohl být dobrým manželem, protože se nedokázal smířit, že život s Jefimem vždy bude plný těžkostí; hlavně si hleděl sebe, nikoliv milované bytosti.

A vzhledem se samozřejmě Štěpánovi nikdy nemohl rovnat. Aby Jefim k sobě byl upřímný – cítil jisté vzrušení a touhu, když s ním Šokalskij mluvil v tom podchodu. A v první chvíli, kdy zjistil, že je za něj jeho bratr provdaný, tak mu záviděl. Protože asi nepoznal muže, co by se mu líbil víc. Už vůbec neměl nikdy příležitost s takovým mužem něco mít.

To ovšem nakonec nic neznamenalo. Mohl závidět, ale zrovna vzhled nebyl důležitý. Že si připomněl, jak jeho bratr byl špatný a jak mu tenkrát ublížil, to zase bylo důsledkem pocitu nespravedlnosti, že se Nívil díky zapomenutí na rodinu má tak dobře. Ale ta zrada – ta ho nejvíce bolela... protože mu chtěli vzít to málo, co si pro sebe urval a už teď jen velmi obtížně chránil. Jurije.

„Tak půjdu k tomu lékaři – proč by to měl být problém?“

Jefim se odmlčel. Musel se rozhodnout. Jurij byl to málo. Mohl znovu vložit veškerou svou energii, aby si uchránil, co považoval za své; nebo mohl odmítnout bojovat, nechat to za sebou a jít hledat štěstí, jako kdyby nikdy nepocítil, že má nějaké závazky.

Nevěděl, proč nad tím vůbec přemýšlí, když Jurijovi nebyl schopen úplně věřit. Nechtěl se mu svěřovat – říct mu o bratrovi a o tom, co díky němu věděl.

Ty roky života, které prožil, snad vůbec neměli žádnou hodnotu – nepoučil se. Stále byl kdesi uvnitř Listij, co celé ty roky čekal, že jeho dobrý otec, ten správný muž a statečný kozák se vrátí, aby se postaral o něj a o jeho matku; a doufal, že se s Toljou setká po válce, přičemž měl pevně v mysli a srdci svou matku, která byla snad schopná i ze smrtelné postele vstát, aby všechno své bez zaváhání a lítosti obětovala Semjonovi. Jedno kolik toho vytrpěl, stále si stál za svým, že nikdo nemůže mít rád nebo milovat, aniž by byl ochoten tomu dát všechno.

Jurij se stal jeho zodpovědností. Už ho nemohl nechat být. „Mám známého u tajných,“ přiznal mu nakonec neurčitě, „podle jeho slov jsem si domyslel, že je to tak vážné onemocnění, že nakažené neléčí... zbavují se jich.“

Černovlasý se mu zadíval do očí, ale nic na to neřekl. Podvědomě vnímal, že ta nemoc je jiná od čehokoliv, co poznal. Rozhodně to nebylo jeho každoroční podzimní nachlazení. Ale až teď na něj dolehlo, že se skutečně cítil, jako kdyby umíral. A pokud měl umřít, proč to odkládat, až mu bude ještě hůř a nemocí někoho nakazí?

„Musíme tě někam ukrýt,“ zopakoval Jefim a položil mu ruku na tvář. „Třeba se vyléčíš. Odmítám to vzdávat.“

Jurij se pousmál svými popraskanými rty a položil svou ruku na jeho. „Taky tě mám rád,“ zareagoval na to a zůstal na Jefimově tváři pohledem, než zavřel oči. Už byl prostě moc unavený, než aby v rozhovoru pokračoval, když stejně nevěděl, čím do něj přispět.

Nenapadal ho žádný způsob, jak by se mohl ukrývat. I kdyby mohl vynechat v práci, aniž by měl neschopenku od lékaře, tak stejně byli sledováni kvůli národnosti Kljujeva. Nebyla možnost, jak nakonec k tomu doktorovi nejít nebo dříve nezemřít.

Rudovlasý si ho zůstal prohlížet. Mohl ho Jurij nakonec svým sobeckým způsobem začít milovat? Nebo ho nemoc tolik trápila, že už nevěděl, co mluví?

Po chvíli ovšem opatrně vyprostil svou ruku z jeho, aby mohl vstát a odejít, když podle pravidelného oddechování poznal, že druhý usnul. Gromov nejspíše nebyl ten pravý, s kým by měl o jeho osudu mluvit. Nabízel se už jen Něvzorov. Ten s Jurijem měl dobrý vztah – tak třeba bude ochoten se podílet na jeho skrývání.

Gromova trápily čím dál tím horší horečnaté sny. Ačkoliv náruč spánku z počátku vždy byla příjemná, konejšivá a nabízející odpočinek, tak jakoby hned v dalších okamžicích, kdy potěšeně se do snových vod ponořil – alespoň jemu to připadalo jako okamžik, protože vnímání času v takových vodách bylo pokřivené –, se všechno zvrhlo.

Zdávalo se mu o válce, ale ze zcela jiného pohledu, než v jakém ji on sám prožil. Tentokrát neřídil samochod, nebyl v bezpečí jeho kovových stěn a palebné síly převyšující všechny ostatní na bojišti. Právě naopak – většinou stál sám nebo výjimečně se svými mrtvými kamarády mezi několika kovovými monstry. Zdály se mu mnohem horší a děsivější, než jaké je znal, když s nimi každý den pracoval. Kovoví obři s plamenem žhnoucíma očima – které si jen domýšlela jeho představivost, protože stoje oči nepotřebovaly – a chrlící vedle dýmu snad i oheň.

Vyrůstal v době, kdy už se o náboženství přestávalo mluvit, ale představa pekla byla natolik důležitá, že i jemu se dostala hluboko pod kůži. A kdyby měl ukázat na démony, označil by všechny ty samochody, které ho obklopovaly – přestože když byl zdravý, měl svůj stroj rád a většinu cizích obdivoval.

Ve snu stál mezi nimi, bál se, protože věděl, že ho zabijí a nechtěl zemřít. Chtěl to ze sebe vykřičet, ale v krku měl tolik vyschlo, že nedokázal vydat ani hlásku. A proto jen třeštil pálící oči před sebe, do výšky na útočné samochody. Ty jako kdyby mu pohled oplácely.

To umocňovalo jeho strach ještě víc. Díval se na něco, co nenáviděl a myslel si, že je to zlé, a ono mu to pohled oplácelo, jako kdyby mu tím mohlo zvrátit jeho názor, jako kdyby mu to oplácelo stejným... jako kdyby on byl mnohem horší, více hodný nenávisti a ještě zlejší. Takový nechtěl být, ale hrozil se toho pocitu, že by mohl. Možná i je!

Přestože za války kousek od kotle a ve vyhroceném horku řídil samochod; tak žár, který cítil jen z blízkosti těch stojů kolem něj, byl tak obrovský, až se divil, že už mu dávno nevzplály vlasy, kůže, maso i kosti. Musel mít popáleniny, ale necítil přímo bolest, jakou by musely vyvolat – jen ten žár, který jakoby neměl omezení, stále stoupal a pronikal hlouběji do jeho těla. Až do morku kostí a ten roztavil.

Mrtví známí se v jeho snech objevovali, jen aby mu vyčítali – naštěstí si málokdy uvědomoval, co říkali. Ovšem jeho bývalá manželka – třebaže reálně, pokud Jurij věděl, nebyla mrtvá – na něj mluvila vždy zřetelně. Jejím slovům rozuměl, ale unikal mu jejich význam.

Z toho starého zvyku a citu kdykoliv se objevila, poprosil ji o pomoc – aby mu podala vodu, pomohla mu utéct nebo ukončila jeho trápení – a ona vždy jen znovu a znovu opakovala: „Zabil jsi dítě.“ Nerozuměl, odkud se její obvinění vzalo, protože jejich synek zemřel jako jiné děti – pokud se to tak dalo říct – přirozeně. Děti někdy umíraly, protože nebyly dost silné, aby přežily; přesně takto jejich synek zemřel. Nikdo na tom nenesl vinu, snad ani matka ne. Přesto ho jeho žena stále dokola obviňovala.

„Zabil jsi dítě. Zabil jsi dítě. Zabil jsi dítě. Zabil jsi dítě. Zabiješ...“

Cítil, jak v něm stoupá pocit vlastního zla. Všechno se to v nějaké horečnaté logice doplňovalo a vznikala jakási pro zdravého člověka nepochopitelná celistvost. Cítil, jak se hluboko propadá do pocitu, že ve svém životě byl jen nicotný a konal zlo, aniž by o tom vůbec věděl.

Nechtěl takový být, chtěl se vymanit z pocitu, že je člověk – bytost navždy odsouzená právě k takovému přežívání. Chtěl se změnit. Z roztaveného morku jeho kostí odlít ingot, jaký by mohl být vykován v cokoliv nového, lepšího...

Vždycky cítil, že je blízko, aby úplně vzplál; pak na okamžik zmizel celý ten hrůzný válečný výjev a chraplavý hlas jeho bývalé ženy, aby spatřil Jefimovu starostlivou tvář a cítil chladný dotek na čele.

Tlumil jeho horečky. Avšak pro Gromova to mělo hlubší duševní význam. Stejně jako o pekle, slyšel i o nebi. Jefim byl něžný a starostlivý, vůbec nepatřil do světa jeho nočních můr. A Gromov uvažoval, zda se zjevuje, aby dal důraz na potřebu Jurijovy změny nebo naopak ho žádal, aby zůstal jen člověkem.

Drželo ho to stále v horečkách, že nevěděl, zda se má odevzdat plameni nebo se chtít uhasit. Trpěl, protože chtěl vyplnit Jefimovo přání, ať už bylo jakékoliv. Ale síly mu pomalu docházely.

Kljujev si hrál s malým Griškou, na kterém bylo poznat, že mu chybí přítomnost Jurije. Byl celý nesvůj a smutný. Přestože měl nějaké úkoly do školy, s kterými mu Jefim původně chtěl pomáhat – ačkoliv mu spíše dělal jen dozor, protože sám se vzdělával společně s chlapcem, pokud to dokázal v rychlosti a bez předchozích získaných vědomostí pochopit –, nakonec se rozhodl, že si s ním nejprve chvíli bude hrát.

V jeho věku běhal po lese a hrával si se svým bratrem; ale prostory malého bytu vůbec nedovolovaly pocítit volnost, jakou znal z dětství. Tak si ho vzal na klín a jen s pomocí koníka ho zapojoval do příběhu, který vymýšlel. O koni a jeho jezdci; o svobodě v sedle a neznámých krajinách, které by mohl tak poznat. Vše si jen domýšlel, protože nikdy neměl nikoho, kdo by mu skutečně předal všechny slavné příběhy o jeho původu ze strany otce.

Griškovi se hra líbila, protože ve své dětské představivosti mohl úplně zapomenout na vše, co ho trápilo.

Kljujev občas musel vstávat, aby pokračoval ve vaření. Chlapec se mu motal pod nohama a velice rozjařile jezdil s koníkem po nábytku, takže si Jefim musel dávat pozor, aby se Griška nepopálil nebo neopařil. Ovšem i on sám hned byl z dětské hry veselejší.

Nejspíše se také potřeboval potěšit, protože Gromovův stav se stále zhoršoval a vypadalo to, že další den – co ho povolají do práce – už tam nebude schopen vůbec dojít; natož aby pracoval a působil, že je vše v pořádku. A Kljujev si stále nebyl jistý, zda by ho nakonec neměl vzít k doktorovi. Byla nějaká naděje, že se vyléčí? Nebylo nakonec k němu přívětivější, aby ho odpravili dřív, když stejně nakonec zemře? Mohl mu ušetřit bolest, pokud ne život?

Když se do bytu vrátil Něvzorov, už se s Griškou učili. Chlapci sice rychle klesala nálada, ale dokázal se na učení soustředit. Kljujev mu s obtížemi četl přes rameno, ale nakonec mu nedělalo problémy textu porozumět.

Byl to výkon, byl na sebe patřičně hrdý. Raději si nepřipouštěl fakt, co se dozvěděl od svého bratra, že ten pracuje jako učitelka. Musel toho vědět o tolik více než on! Vždycky se zdál být chytřejší – možná za to mohl jistý chlad a sebeovládání. Zatímco Jefim celou svou bytostí toužil a rozhodoval se s ohledem na city a věrnost. Možná byl více po matce, nebo v sobě jen měl kozáckou horkou krev.

Něvzorov si rusalku prohlédl, než se zeptal: „Jak je na tom Jurka?“

„Chtěl jsem s vámi o něm mluvit, Petře Leonidoviči,“ neodpověděl mu Kljujev. „Giško, běž si to dopsat do pokoje,“ pobídl pak chlapce, který se sice neochotně, ale hned zvedl a se vším svým učením odešel. Rudovlasý za ním zavřel dveře a sevřel na okamžik rty, jak přemýšlel, kde by měl začít.

„Tak co je s ním?“ dorážel na něj netrpělivě starší.

„Můžu vám věřit, že to, o čem se budeme bavit, zůstane jen mezi námi?“ zeptal se Kljujev a prohlédl si muže s pohledem plným naděje. Žil s ním už dost dlouho, aby věděl, že není špatný člověk. Ovšem už dávno přišel o naivitu, v které by znamenalo „nebýt špatný“ neudělat nic špatného, neudělat špatné, protože si myslím, že je to dobré, nebo nebýt oddaný špatné myšlence, třeba práci jakou měl manžel jeho bratra. Mohl tedy vsázet jen na to, že Gromova má starší rád a nebude mu chtít ublížit.

Muž mu odpověděl jen otráveným kývnutím.

„Musíme ho někam schovat. Mám informace o tom, že nemocní jako je on se neléčí,“ oznámil rudovlasý. „Musíte mi pomoc ho někam schovat, pokud nechcete, aby zemřel. Jinak určitě zemře, protože místo léčení ho odpraví.“

Muž si ho dlouze prohlédl, přičemž několik okamžiků nic neříkal. Nakonec pomalu zakroutil hlavou a čelo se mu celé pokrylo vráskami, jak se hluboce zamračil. „A ty ho snad dokážeš vyléčit?“

Kljujev se posadil ke stolu a dal si ruce do klína na zástěru. Jeho mlčení bylo dostatečně jasnou odpovědí, přesto si skousl ret a po chvíli přiznal, že neví jak. „Jurij by ale přece si vybral bojovat do poslední-...“

„Netvař se, že ho snad znáš, hochu,“ přerušil ho starší muž. Vstal od stolu a šel si nalít čaje, do kterého přidal na tři prsty vodky. „I kdybych chtěl a věřil, že to něčemu pomůže... tak kvůli tobě není možné nikoho z tohoto bytu vyvést, aby to nebylo zaznamenáno.“

Rudovlasý se nadechl. „Ale... mohl jsem se jít podívat na samochody, aniž by o tom věděli...“

„Opravdu si to myslíš?“ Něvzorov mu věnoval krátký pohled, než se znovu těžce usadil ke stolu a přihnul si čaje. „Podívej – nevezmeme Jurku k lékaři, ani nikam jinam... pokud ho přijdou zkontrolovat, tak s tím nemůžeme nic dělat. Zkus ho poléčit, jak bys ho léčil, kdybychom ho někam schovali, ale... pokud bude mít horečku ještě dva dny, měli bychom ho nakonec vzít k lékaři. Nechceš přece, aby umřel tady... před Griškou.“

Byla to výsada mužů a to hlavně těch, kteří si prošli válkou, že se dokázali tak rychle smířit s nevyhnutelností smrti i třeba blízké osoby. Jejich mysl se v takových chvílích obrnila praktičností a soustředila jen na to, co skutečně bylo možné vykonat.

Kljujev kývl. Na něco takového vůbec nepomyslel – byla pravda, že chlapce museli ušetřit toho pohledu, i kdyby jen vynášení mrtvého těla z bytu.

„A pokud ti jde o to, jak by to bylo pak – bez Jurky... tak tu můžeš zůstat.“

Mladší na druhého trochu vyvalil své tmavé oči – o tomhle vůbec nepřemýšlel! Sice byla pravda, že Jurij byl ten, kdo ho měl na starost a on se mohl obávat, co by bylo, kdyby zemřel; ale nebyl sobecký, aby ho v první řadě napadlo tohle! Popravdě ho to nenapadlo v žádné řadě. Myslel jen na Jurije.

Vstal beze slova od stolu. Těžko by se obhajoval před někým, kdo si o něm myslel něco takového. „Půjdu mu dát studené obklady,“ oznámil, než z kuchyně odešel.

Ta dvojice poutala pozornost už, když vystupovala z auta. Žena a muž. Oba byli oblečeni příliš pečlivě na všední den. Sice to nebyla uniforma, ale určitě stejnokroj nějakého úřadu – o tom nemusel Kljujev pochybovat. Navíc přijeli autem, nedopravovali se jako většina pracujících pomocí veřejné dopravy nebo pěšky – to znamenalo jakousi společenskou váhu, když ne možnost s sebou převážet další osoby. Kljujev si stále pamatoval, jak hrozně se cítil, když si měl společně s agenty nasednou do auta, aby byl odvezen k výslechu. Ale tenhle pár na sebe příliš poutal pozornost, než aby tam na někoho tajně čekal.

Stáli na chodníku naproti domu, kde Kljujev bydlel, a o něčem se bavili, zatímco žena kouřila a popel si odklepávala pod nohy.

Rudovlasý si stáhl šátek, co nosil přes vlasy v práci, hlouběji do obličeje a trochu se nakrčil, jak se snažil kolem nich projít, aniž by vzbudil jejich pozornost. Nemuseli tam být kvůli němu... a vlastně neměl důkaz, že by tam byli kvůli komukoliv.

Sice se to zdálo podezřelé, ale mohla to být nějaká návštěva, která se vracela z nějaké ceremonie, co vyžadovala hezký kostýmek u ženy a padnoucí oblek u muže. Snažil se na ně nedívat, ale podle toho, co v přítmí dokázal poznat z letmého pohledu, ta žena byla obdařená nevšední krásou. Mohla být třeba herečka... Zatímco muž byl nižší postavy a spíše podsaditý, o možná deset až patnáct let starší než ona.

Kljujev zrychlil krok co možná nejvíce, aby to nepůsobilo podezřele; a nejspíše to ani nezpůsobilo, že na něj nakonec muž zavolal: „Slečno? Mohla byste nám poradit?“

Rudovlasý v prvním okamžiku ztuhl. Pokud si o něm mysleli, že je žena, tak tam nejspíše nebyli kvůli němu. A nebo to mohl být test – tak paranoidním se stal! Zastavil se, natočil na ně, ale co nejpřirozeněji se snažil jim neukázat tvář. Srdce mu bušilo v hrudi o závod, jak z celé situace byl vyděšený. „Ano?“ vybídl je tiše.

„Někde v tomhle domě nebo tamtom by měl bydlet jakýsi Jurij Gromov, potřebujeme s ním mluvit,“ muž ukázal na budovy lemující ulici, z níž do jedné Jefim směřoval.

Kljujev na sucho polkl a zamyslel se, co v takové chvíli může dělat. Mohl by je poslat někam úplně jinam a mezitím se pokusit Gromova někam schovat – ovšem dokázal by to? Nebo je mohl dovést k němu.

Kdyby alespoň věděl, co po něm budou chtít!

Určitě i teď na ulici je někdo sleduje a soudí, jak se zachová. Přece jen musel žít s tím, že ho hlídají na každém kroku. Možná teď – když byla jeho existence prozrazena v novinách a částečně použita k propagandě: Budovat socialismus chtějí nejen lidé, ale i rusalky! - ještě více než předtím bylo důležité, aby se choval striktně podle pravidel.

„Bydlíme v jednom bytě, dovedu vás za ním,“ řekl nakonec a něco se v něm díky těm slovům zlomilo. Opravdu stačilo tak málo, aby se přestal snažit bojovat? Je zrádce?

Žena vydala něco jako oh! a odhodila nedopalek na zem, aby ho tam zašlápla. Urovnala si sako a z kapoty vzala složku. Tak nakonec tam přece jen přišli z pravomoci nějakého úřadu. „Tak pojďme,“ pobídla nakonec a její podpatky začaly klapat, jak obcházela auto po dlážděném chodníku.

Kljujev se vydal ke dveřím do domu. Srdce mu stále divoce bušilo a sílil v něm pocit, že udělal něco neodpustitelného. Přece se rozhodl, že Jurijovi pomůže za každou cenu! A teď nebyl ochotný dát nic? Možná podvědomě věděl, že opravdu je potřeba, aby ho někdo vzal za doktorem – nejspíše ani Něvzorova by již neudržel, aby ho za nikým nevzal. Gromov příliš dlouho trpěl...

Dvojice ho následovala do domu a po schodech. Rozhodl se, že Grišku – ať to bylo cokoliv – do toho zatahovat nebude; tak se pro něj nestavoval. Paní Bělkinová navíc z posledních dnů byla zvyklá, že pro něj chodil později večer, a nezdálo se, že by jí to tolik vadilo. Měla chlapce upřímně ráda. Zatímco Kljujevovi ho stále svěřovala jen s těžkým srdcem.

Vyšli schodiště až ke dveřím a Kljujev vzal za kliku, protože mělo být odemčeno. Docela ho překvapilo, když hned po otevření dveří uslyšel dětský smích a zavanul na něj silný odér vařeného zelí.

„Už jsi doma?“ zeptal se Gromov od stolu.

Kljujev byl několik okamžiků oněmělý, jak si nebyl jistý, co vlastně vidí. Nevěřil svým očím a netušil, jak situaci posoudit. Ohlédl se po nezvaných hostech a odstoupil od dveří. „Přišli se na tebe podívat...“

„Nebyl jste dnes v práci, tak jsme přišli zjistit důvod, proč tomu tak je,“ ozvala se žena a vešla bez pozvání do bytu. Muž také vešel, ale jen zavřel za sebou dveře a zůstal u nich stát.

Rudovlasý si stáhl z vlasů šátek, protože mu v něm bylo horko. „Budete chtít něco k pití?“ zeptal se, jak ho nenapadlo nic lepšího, co by mohl udělat, aby atmosféru odlehčil. Rychle ze sebe shodil pracovní bundu a vydal se za Griškou, jak měl stále pocit, že se bude dít něco, co rozhodně nesmí vidět.

„Nemusíte se s ničím obtěžovat,“ odpověděl klidně postarší muž.

Gromov vstal. „Můžu vidět vaše průkazy?“ zeptal se pak klidně pevným hlasem.

Žena neochotně vytáhla knížečku a podala ji Jurijovi, zatímco si ji prohlížel, ona sama otevřela složku, aby si zkontrolovala, zda mluví s tím správným člověkem. „Tak znovu – důvod vaší nepřítomnosti?“

Kljujev si přitáhl chlapce blíž k sobě a pohladil ho po vlasech. Srdce mu divoce bušilo a musel se hodně přemáhat, aby se mu netřásla ruka. Bylo to tady! Teď si Jurije odvedou pryč a Jefim už ho nikdy neuvidí!

„Nevěděl jsem, že jsem dnes měl jít do práce,“ odpověděl Gromov. Jeho klid byl až nepřirozený; stejně tak se nezdál překvapený, jak by měl být, pokud byla pravda, co tvrdil. „Poslední týdny nebylo palivo, tak jsem střídal volno s pomocnými pracemi... měl jsem za to, že dnes ani včera jsem do práce neměl jít. Nikdo mi nedal vědět, že měl.“

Žena přimhouřila své hezky tvarovené modré oči ohraničené světlými řasami, než pomalu a nedůvěřivě kývla. „Takže jste nebyl nemocný?“

„Vůbec ne,“ zasmál se Gromov bodře. „Bývám vždycky v tomhle období nachlazený, ale tentokrát se mi to zatím vyhlo.“ Zaklepal na stůl prsty, aby si nezakřikl své štěstí. „Asi že jsem měl tolik volna.“

„Můj kolega doktor si vás i přesto prohlédne,“ pokračovala žena. Muž adresoval mírné pokrčení ramen směrem ke Kljujevovi, jako kdyby se mu za její rozhodnutí omlouval, a vykročil od dveří.

Gromov odsunul židli od stolu a posadil se na ni. „Doufám, že je ještě možné to nějak napravit, že jsem byl tolik popletý a do práce omylem nepřišel... nějaké přesčasy nebo mi něco srazíte ze mzdy?“

Než na to stihla žena cokoliv říct, reagoval muž. „Vaše paní se nemusí bát, že by nebylo na uhlí na zimu, určitě se nějak domluvíte se zaměstnavatelem a nakonec vám nic neztrhne.“ Začal ho zběžně prohlížet.

Kljujev se pokusil o úsměv, když se na něj starší muž podíval. „Ale mladá paní, nemusíte se tolik strachovat. Určitě každý pochopí, že občas muž neví, kde má hlavu, když má doma takovou krásku.“ Bylo to teď nejspíše na něm, aby doktora co nejvíce rozptýlil, aby nebyl v prohlídce důsledný. Musel ho zůstat klamat a doufat, že se nikde nedozví, že Kljujev není žena, jak si o něm myslel.

Tak se tiše zasmál – jako kdyby se částečně styděl, že muž naznačuje, že Jurijovi záleželo na jiném orgánu než na mozku – a znovu pohladil chlapce po hlavě, tentokrát se již donutil o něco více uvolnit. Sčesal si pramen vlasů za ucho, byla to přirozená koketnost. „Bude si muset odteď všechno psát do kalendáře,“ dodal.

„Když ne já, určitě na to má druhá polovička dohlídne,“ spolupracoval Jurij, přičemž si i on získal sympatie druhého muže, „znáte to...“

„Takže?“ zeptala se žena netrpělivě.

Doktor přestal s prohlížením Gromova a narovnal se. „Je zdravý...“ odpověděl pak. „Můžeme jít.“

Žena se na něj nedůvěřivě podívala, ale nakonec zaklapla složku, co s sebou nesla. Poté se obrátila znovu na Gromova. „Zítra jděte do práce,“ řekla jen a vydala se ke dveřím. Muž se naposledy usmál na Kljujeva, než se rozloučil a také se vydal pryč.

Až ve chvíli, kdy se za nimi zabouchly dveře, spadl Jefimovi ze srdce kámen. Když nic jiného – Jurije si pro tu chvíli neodvedou.

Co ovšem mělo znamenat jeho náhlé uzdravení? Tenhle nový kámen na srdci se zdál ještě těžší.

Rudovlasý si sundal šátek z vlasů a vykasal košili z kalhot, aby se mu lépe rozepínala. Stejně jako všechno oblečení, které nosil, byla omšelá a větší, než potřeboval. Ze všeho, co měl, mu nejvíce seděla šedá pracovní kombinéza – tu si oblékl pro focení do novin a nakonec si našel čas, aby zhodnotil, že tam působí přesně tak, jak by měl: Rusalka začleněná do výrobního procesu. Proto se rozhodl, že nebude marnit zatím nic ze své výplaty, aby svůj vzhled upravil. Neměl příliš příležitostí na to vůbec myslet, protože se toho stále dělo kolem něj tolik. A vybraný vkus na oděvy mu v ničem nemohl pomoci.

Trochu sebou cukl, když ucítil Jurijovy ruce na svých bocích. Přece jen se nejspíše zamyslel a zapomněl v pocitu hrdosti na fotografii a článek, který si uschoval jako doklad svého úspěchu; protože i když si všiml, že mladší vstal, už nepostřehl, že se u něj zastavil.

Tázavě se po něm ohlédl. Chtěl věřit, že je všechno v pořádku, a jen si zbytečně spojuje, co spolu nesouvisí; přesto si instinktivně dával na Jurije pozor.

Gromov si ho přitáhl za boky blíž k sobě, až Jefim cítil záhyby jeho těla, a zabořil nos do jeho už o něco víc porostlých vlasů. Mladší se zhluboka nadechl a jeho stisk se stal pevnějším. Když mu rudovlasý naznačil svými dlaněmi, aby ho pustil, protože to nebylo úplně příjemné, černovlasý se rty začal věnovat jeho krku.

Staršímu mezi rty unikl tichý sten, jak něco takového nečekal a hlavně si to dlouho neužíval. Uklonil hlavu na stranu a zavřel oči, dokonce na chvíli i přestal bránit své boky takovému zacházení, protože jeho tělo prahlo po čemkoliv intimnějším a bylo zvyklé nevnímat bolest.

Zachvěly se mu kolena, když Jurij použil na jemnou kůži jeho krku zuby, vlastně byl v ten moment rád, že nemůže spadnout. Vyzývavě více zapadl hýžděmi do jeho rozkroku, přičemž se nepatrně prohnul v zádech a natočil se k jeho tváři obličejem, protože chtěl alespoň jeden skutečný polibek.

Nechtěl po něm vysvětlení. Vůbec se nehodlal v ten okamžik věnovat všem těm složitostem jejich vztahu. Chtěl se jen nechat unášet jeho dotyky a doufal, že buď Jurij pozná svou mez nebo jejich těla najdou společnou řeč bez větších složitostí, vysvětlování nebo dokonce nechutě. Byl příliš z celého dne unavený, než aby chtěl vyučovat druhého v něčem, co mělo být živočišné.

Vlastně by snesl, možná i uvítal, kdyby si ho teď jednoduše přehnul přes stůl, co byl před nimi. Nebyl by v takové situaci poprvé... Co ovšem nesnesl a znovu jej přinutilo, aby bojoval s jeho pevným sevřením, bylo, když ho mladší bolestivě kousl. Nebylo to do krve, ale na jakoukoliv vášnivou hru to přece jen bylo příliš.

Snažil se odtáhnout svýma rukama ty jeho, přičemž se zmítal, jak se celkově snažil od něj dostat dál. Jejich zápas byl tichý, protože nebyla potřeba kvůli tomu zburcovat Něvzorova. Raději se s tím vypořádával sám, než by do toho staršího muže zatahoval.

Gromov jej pustil jen proto, aby si jej mohl otočit k sobě čelem a vysadit na stůl. Chytil jej pevně za bradu a podíval se do jeho tváře. Oči se mu ve špatném světle leskly jako nějaké šelmě. Kljujev si na jeho tváři nikdy nevšiml takového výrazu, byl pro něj nepřirozený a působil jen málo jako lidský.

Jefim se zhluboka nadechl – z různých věcí měl strach, ale nikdy ne takový: cítil se jako kořist, chycený a ve smrtelném ohrožení, čistě pudově odhodlaný bojovat do posledního dechu.

Gromov se nepatrně pousmál a přejel palcem po jeho rtech. „Jsi více krev a mléko, než se zdáš,“ téměř neslyšně to zformuloval rty. Naklonil se k němu, přičemž ovšem nepřerušil oční kontakt.

Rudovlasý se zapřel rukou o jeho hruď, jak ho k sobě nechtěl pustit blíž, než už byl. „Co se ti stalo?“ zeptal se třesoucím se hlasem. „Není ti dobře?“

Jurij se tomu zasmál. „Je mi lépe než předtím. Cítím se silnější, mám větší chuť k jídlu,“ vyjmenoval mu. „A jako kdybych tě i lépe viděl... a cítil. Celý hořím se tě zmocnit, nikdy jsem tolik po nikom netoužil. Život je krátký, už nehodlám vyplýtvat ani okamžik tím, že si tě budu odpírat.“

Stále v tom zůstávalo něco vzrušujícího, ovšem zároveň to staršího děsilo. „Dneska v práci,“ úplně viděl, jak druhý sebou nedočkavostí cukl, protože v takové chvíli nechtěl poslouchat žádné příběhy, „jeden člověk viděl jiného, jak pokousal sestřičku... a tebe pokousala Olegova žena... třeba to způsobuje ta nemoc, třeba ještě nejsi zdravý.“

„Nechci nikoho pokousat,“ odmítl Jurij.

„Před chvílí si mne kousl!“

Černovlasý si prohlédl Kljujevovu šíji, kterou mu nastavil, aby na ní viděl svůj tmavě se vybarvující kousanec. Bylo to jen povrchové, ovšem i tak určitě bolestivé. Pustil Jefimovu bradu a ustoupil od něj. Opravdu si nebyl vědomý toho, že na něj použil takovou sílu. Vzpomínal si, jak Kljujev krásně voněl a ještě lépe jeho kůže chutnala; ale aby Gromov se chtěl doopravdy do něj zakousnout? Proč?

Starší si ho prohlížel. „Něco s tebou není v pořádku.“ Byl rád, že se uzdravil... ale na té náhlosti bylo příliš podezřelého!

Jurij zakroutil hlavou. „Už nebudu kousat,“ slíbil a možná to bylo tím, že od Kljujeva už byl dál, ale přestal působit tolik děsivě, najednou se zdál být více sebou. „Jen tě chci pomilovat. Dlouho jsem s nikým nebyl, možná proto jsem to přehnal. Nevím... ale budu si na to dávat pozor.“

Rudovlasý měl z toho celého špatný pocit, proto mu jinak docela logické vysvětlení nevzal. Přivřel oči a opatrně se dotkl citlivé kůže na svém krku dlaní. V příštích dnech bude muset nosit šátek, aby to nebylo vidět; ovšem nebude se moci vymlouvat na nachlazení, protože by si díky tomu jedině vysloužil podezření, že je nakažený.

Vzhlédl k mladšímu a nejistě kývl. „Dobrá, věřím ti.“ Natáhl k němu ruku, jak ho zval zpátky k sobě. Možná skutečně byl tolik zvyklý, že všechno kolem něj končilo špatně, že se nedokázal smířit s radostí, že Jurijova nemoc byla jen obyčejná a vyléčila se sama jako každé zanedbatelné nachlazení. Proto viděl souvislosti, kde nebyly, a bál se běžných dějů.

Černovlasý se znovu dostal mezi jeho stehna a dlaněmi po nich přejel, než se vydal k pásku, aby mu ho mohl rozepnout. S Jefimovou pomocí mu je stáhl a tentokrát už se dlaněmi dotýkal jeho holé kůže.

Kljujev ho objal kolem krku a stáhl si ho k polibku, ale dříve než se spojili jejich rty, mladší se odtáhl. „Vůbec nevím, co bych s tebou měl dělat,“ přiznal se a snad kvůli frustraci ze sebe samého pevněji stiskl jeho stehna. „Nemáš... jak žena...“

Jefim vzal mladšího oběma rukama za tvář a stáhl si ho tak, aby ho mohl políbit na čelo. „Dnes je stejně už pozdě,“ řekl klidně. Veškeré sexuální napětí, co mohlo být mezi nimi, už bylo pryč. Cítil se vyprahlý a unavený, vůbec ne ochotný se dělit o své zkušenosti a obhajovat způsob, jakým si dopřává rozkoš. „Odložíme to do soboty.“

Gromov si skousl ret. Trochu zraněný tím, že přiznal svou nevědomost a nic za to nedostal. Kývl. „Ale můžeš mi o tom říct teď,“ navrhl – sám už také tolik nehořel, ale chtěl, aby jeho přiznání bylo k něčemu.

„Kdybych byl připravený o tom mluvit nahlas, neodkládal bych to do soboty,“ řekl mu na to Jefim nakonec. „Půjdeme spát, potřebuji se rozmyslet, čím začít. Je to asi složitější, než co bys dělal s ženou.“

Jurij se na něj chvíli tiše díval, než se od něj odtáhl a vydal se pryč z místnosti. Sám se cítil zvláštně, jako kdyby najednou pozbyl živočišnost, s kterou předtím zaútočil.