L'enfer non-alcoolique / Kamijo

V pondělí jsem asi měla horečky, takže tohle je povídka psaná mezi horečkami... a možná podle toho vypadá. xD Ale... ten název mi přijde strašně geniální (i když možná je nesprávný, protože francouzštinu jsem pořádně neviděla už pět let a předtím jsem ji také dvakrát neovládala), protože jsem kdysi napsala Le ciel alcoolique, tedy Alkoholické nebe, což byla povídka - pokud si dobře pamatuji - o Gacktovi a Manovi, více méně sexuálního rázu; a tohle si prostě říkalo o název Nealkoholické peklo. (!!! xDDD)

Je teda výlučně o Kamijovi, z noci ze čtvrtka na sobotu na pátek, potom co se mu na koncertě podařilo pochroumat nožku (a já byla u toho); i když kamna (=Kamijo a Mana) jsou už dlouho pár, s kterým se s Nex bavíme. (A teď to zní jako dva páry buzen, co spolu chodí na kávičku, tedy "bavíme"= krátíme si dlouhé chvíle vymýšlením příběhů z jejich domácnosti. ;))

Přeji příjemnou četbu. (Doufám, že až se uzdravím, tak se nebudu divit, co jsem to napsala. xD)

Mana a Kamijo

L'enfer non-alcoolique

Kamijo toho měl jednoduše dost.

Dokud stál na pódiu, dokud si mohl užívat pozornost fanoušků, zpívat a cítit se jako versailleský Král Slunce nebo měsícem postříbřený krvesaj, tak ani nevnímal, jak zle mu je; nevšímal si napětí mezi ním a zbytkem skupiny (spíše ho vůbec nezajímalo, co ostatní cítí), jak ho až nenávidí a všechno mu tolerují jen proto, že je stejně jako každý z nich pro fanoušky ikonou; nepostradatelnou částí skládačky. Ale když osaměl, i přes prášek proti bolesti se jeho kotník nepříjemně ozýval.

A právě kvůli tomu prášku si nemohl dát skleničku vína; přestože ji potřeboval. Jen jim nechtěl zavdat, aby si o něm mysleli, že je alkoholik nebo nerozumný; nechtěl nic dalšího přičítat k nešikovnosti, a i kdyby mu nešlo o zbytek kapely, tak hlavně francouzské staf měl rád a chtěl si před nimi udržet jisté pozitivní světlo.

A tak seděl s ledem přes oteklý kotník a čekal, až ho přestane bolet.

Jediný, komu důvěřoval, byl nakonec Masashi. Jistým způsobem měl pocit, že by se o něj postaral, a vlastně by raději byl teď s ním; potřeboval mít někoho takového u sebe. Kdyby byli na francouzském dvoře, Masashi by se určitě stal jeho věrným mušketýrem.

Co ho naopak trochu děsilo, byl Hizaki. Myslel si, že všechno mezi nimi bylo pryč, že se nakonec z jeho zhrzené nenávisti stane naprostý chlad (jak se stal absolutně chladný jeho vztah s Yukim a Teru sice trochu žáru zášti cítil, ale jen po cestě k stejně čisté rezervovanosti), ale když se zranil, přece jen v Hizakiho pohledu postřehl něco jiného. Stále mu Kamijo nebyl lhostejný – jako mu nejspíše bolest přál, tak zároveň o něj měl Hizaki starost.

A Kamijo prostě nechtěl, aby to tam znovu bylo. Když znovu začali s Versailles, myslel si, že se to nemůže stát; byl úplně klidný a dokonce se i v duchu vysmál tomu Manovu dlouhému mlčenlivému pohledu, který mu věnoval, když před ním poprvé zmínil, že přemýšlí o nové spolupráci se svou starou skupinou.

Teď už se neměl chuť smát. Byl slabý, potřeboval, aby někdo stál při něm, když tak trpí, a to tvořilo příležitost... velmi nebezpečná situace. Když se cítil zle, všechno ho více rozčilovalo. Když se nemohl nijak zabavit a užít si chuť vína, příliš přemýšlel o tom, že možná se necítí tolik šťastný a spokojený se svým životem, jako si ještě při koncertu myslel. Dokonce i tehdy, když pokračoval ve vystoupení, ačkoliv nemohl došlápnout; a každý jeho pohyb působil hrdinsky (nebo komicky).

Vytáhl si mobil a prohlédl poslední poslanou zprávu. Vyfotil několik varšavských budov a poslal je Manovi; stejně jako na téměř všechny ostatní zprávy mu neodpověděl, a Kamijo si jen mohl na twitteru číst, jak se věnuje všemu jinému, než právě jemu.

Tohle bylo to uvědomění, kterému se vyhýbal a nechtěl k němu dojít. Protože je to plýtvání, když někdo se nedívá, jak Kamijo září; úplné plýtvání jeho génia a osobitosti.

A Kamijo by nejspíše přece jen si měl hledět těch, co ho pozorují; co mu dávají pocit, že je obdivován. Tohle Hizaki dokázal lépe... vždycky měl jeho pozornost (až nakonec objevil všechny Kamijovy chyby, přes které se nemohl přenést – že tehdy nebo onehdy byl příliš snílek a daleko od reality, že spoustu svých her vůbec jako hry neviděl...)

Hizaki ho omezoval, proto se mu začal Kamijo ztrácet. Byl to románek, který z Kamijovy strany trval jen chvíli; ale držel se tak dlouho, dokud druhý byl schopen ho obdivovat. Protože obdiv byl hřejivý a Kamijo se rád cítil, jako kdyby se koupal v šampaňském. Nakonec ovšem Hizaki vypozoroval a pochopil, jak ho Kamijo vnímá (fanynka, s kterou může spát, protože se blíží typu muže, který ho přitahuje) a zranilo ho to.

Ale pokud i přes to všechno Hizaki stále byl schopen k němu cítit zájem... pokud by si za ním teď sedl, a kdyby byli schopní se spolu zase bavit. Úplně by stačilo, kdyby se optal, jak mu je a jestli mu již zabral prášek...

Tak – jak daleko to mohlo dojít?

Kamijo si olízl rty – Čas na skleničku. A nebo aby alespoň konečně zabral prášek a on mohl jít spát. Hlavně se dostat od takových myšlenek.

Protože na něj v Japonsku čekala osoba, pro kterou měl slabost tak dlouho, až si vůbec nepamatoval, jaké to bylo, když k ní nic necítil. Samozřejmě, že neplýtval roky tím, že se postupně k Manovi snažil dojít; měl nějaký původní mladický zájem, z kterého se brzy dostal, když pochopil, že se mezi nimi nic nestane; pak se ocital v různorodě vážných vztazích s jinými muži; ale nakonec se s Manou sblížili. A v Kamijovi to částečně probudilo jeho mladší já – což byl příjemný pocit, nová krev v starých žilách. Navíc to bral jako vítězství, dosažený cíl...

A Manu mezitím vůbec nezajímalo, jestli se Kamijo ráno probudí – protože se mu podařilo se vedle zvrtnutého kotníku i praštit do hlavy. A celkově... Manu nikdy vůbec nic nezajímalo!

(Ale Kamijo si pamatoval kolik energie dokázal Mana vkládat do vztahu s Gacktem; někdy si přál, aby se s ním mohl pohádat alespoň z poloviny tak vášnivě, jak to dokázal Gackt. Někdy to zkoušel – vykřesat oheň zájmu a vášně –, ale... získal tak jen noční můry, že ho Mana chladnokrevně otráví jedem v jídle, pokud v tom bude pokračovat. Asi Mana po Gacktovi ztratil trpělivost na milence, kteří si žádají příliš pozornosti. Ale proč tím měl trpět Kamijo?!)

Kamijo byl najednou celý rozčílený, když si představil, jak neslavný by to byl konec. Umřít sám v hotelovém pokoji, protože se o něj nikdo nezajímá... a nechávají ho trpět až do rána! (To už raději zemřít otráven milencem!)

Kdyby mu alespoň Masashi nabídl, že s ním zůstane...

Vstal z křesla, na kterém seděl, a s bolestným syčením se přesunul do postele. Nemělo cenu se sebelítostně trýznit, i když Kamijo se v tom právě opravdu vyžíval. Možná i proto nakonec sáhl znovu po mobilu – když už byl příjemně uložený v posteli – a napsal jako každý večer Manovi krátkou zprávu o tom, jak vystoupení šlo. Předpokládal, že na ni nijak nezareaguje – přesně jako pokaždé – a tím ještě více znásobí Kamijovu sebelítostnou náladu.

A on to jistým způsobem potřeboval. Aby mohl být zhrzený a cítit se nedoceněný, protože to alespoň nějak zkrátilo jeho čekání, než zaberou prášky. I když to byla nepříjemná cesta, vedla nakonec ke spánku...

Několikrát zprávu napsal a vymazal, než nakonec možná zvolil tu nejdramatičtější verzi. Jsem zraněný, musím do nemocnice. A odeslal. Poté odložil mobil a lehl si.

Už se viděl, jak se vrátí zpátky do Japonska, aby se setkal s Manou, který bude překvapený, že má něco s nohou. A v tu chvíli se cítil tak zle, až si představoval, jak to s Manou ukončí. Protože si ho nezasloužil; nikdo si nezasloužil, aby Kamijo pro něj takhle trpěl! A i když to vypadalo nereálně, že by se Kamijo mohl vracet k někomu, s kým dříve býval; určitě by se objevily zástupy, které by o něj stály a chtěly mu věnovat pozornost!

A on se asi nakonec s Manou naučil toho chtít opravdu málo. Jednu odpověď za několik dní, když se spolu nevídají; několik hezkých slov za měsíc, když spolu tráví každý den...

(Svůj vlastní župan v koupelně, aby se nenachladil pokaždé, když z vyhřáté vany si musí jít pro oblečení nahý a mokrý; protože Mana mu nevěnuje dostatek pozornosti, aby mu podal alespoň ručník! Když se to stalo, opravdu vážně si poprvé pomyslel, že by se měl otočit a – tak jak byl: nahý a mokrý – od Many navždy odejít; takže mu to nikdy nezapomene.)

Jeho myšlenky byly přerušeny, když mu začal vibrovat telefon příchozím hovorem. Pozvedl jedno obočí, jakmile zjistil, že je to Mana. A úplně měl nutkání mu to nezvednou – Ať si třeba myslí, že jsem umřel!

Nakonec ovšem hovor přijal.

„Co se stalo?“ Mana zněl přiškrceně, tak nějak příliš citlivě, až se Kamijo trochu zastyděl. Zrovna v období, kdy vzpomínal na své dva mrtvé přátele, asi nebylo nejvhodnější si vynucovat takový typ pozornosti. „Jak jsi na tom?“ Nicméně zněl, že o něj má starost.

„Spadl jsem z pódia,“ oznámil mu Kamijo, „zasekla se mi bota a podařilo se mi praštit se o hrazení... a asi jsem i chvíli byl mimo.“ Sykl, jak měnil polohu a kotník ho zabolel. „Až ráno mne vezmou k doktorovi, tak budu vědět víc. Ale ta noha bude přinejmenším zvrtlá.“

Z druhého konce se chvíli nic neozývalo a on přemýšlel, jestli se mu podařilo staršího rozčílit tím, jak zveličoval takovou maličkost. „Proč až ráno?“

„Teď by to bylo složité...“

„Měl bys jim říct, že chceš jít na vyšetření hned, pokud ses praštil do...“

„Vědí, jak tvrdohlavý jsem,“ přerušil ho Kamijo a pousmál se. Nevěděl, zda už mu konečně zabraly prášky, ale cítil se lépe. Bolest v noze téměř nevnímal. „Jen nevím, jak s tou nohou budu vystupovat. Nemůžu na ni došlápnout, a je nateklá... asi se nevlezu ani už do bot.“ Možná trochu blábolil, protože si užíval, že má Manovu plnou pozornost.

Zase bylo chvíli ticho na druhém konci. „Netočí se ti hlava? Nebolí tě? Není ti špatně?“

„Mám chuť na víno.“

Úplně na sobě cítil Manův nebezpečný pohled, i když byl tak daleko. „Nemám náladu, prostě mi odpověz.“

„Bolí mne jen noha, ale prášky už pomalu zabraly,“ řekl nakonec a zavřel oči. Mana se o něj opravdu bál – byl to příjemný pocit, protože měl důkaz, že mu na něm záleží, po kterém celý večer toužil. „A není mi dobře... psychicky; protože úplně vidím, jak mi to ostatní škodolibě přejí.“

„Říkal jsem ti, abys znovu nedával kapelu dohromady.“

„Neříkal jsi mi nic.“

Mana si hlasitě povzdechl. Hlavu máš asi stejně v nepořádku jako trvale.

Na několik okamžiků se oba odmlčeli. „Jsem rád, že jsi mi zavolal.“ Kamijo měl potřebu se k druhému začít lísat, jak mu pomáhalo, když spolu mluvili.

„A co jiného?“ reagoval na to starší, jeho tón se zdál více hebký a měkký. „Opravdu se mi nelíbí, že tě nevzali do nemocnice hned,“ zdůraznil znovu. „Tak je dobře, že za několik dní budeš zpátky u mě, abych se o tebe mohl postarat. Říkám ti předem – zůstaneš v posteli, nikam nebudeš chodit... žádné dramatické pajdání z místnosti do místnosti...“ Kamijo se nadechl, že proti tomu nařčení bude něco oponovat, ale Mana ho nenechal. „Když jsi byl nachlazený, pronásledoval jsi mne z pokoje do pokoje jen, abys mi co pět minut připomněl, že umíráš.“

„Měl jsem připravené, že mi tvůj hlas pomáhá od bolesti, ale když nechceš být romantický, tak nebudeme,“ reagoval na to nakonec Kamijo, protože si něco takového nehodlal nechat líbit, když byla Manova vina, že se nachladil.

„Tak touha se o tebe postarat, když jsi zraněný, ti nepřipadá dost romantická?“ nadhodil Mana. „Běž spát, a pak mi napiš, jak to dopadlo u doktora.“ Kamijo jen souhlasně zabručel, ale než stihl zavěsit, Mana se ještě tiše ozval: „Je t'aime, mon amour.“ Nejspíše se o něj tolik bál, že si připouštěl, že by si nikdy neodpustil, kdyby s ním mluvil v hádavém tónu, pokud by jejich rozhovor byl poslední.

Zavěsil ovšem dřív, než mu Kamijo stačil vyznání lásky opětovat. Přesto odložil mobil se spokojeným výrazem. Těšilo ho to ještě víc, protože kvůli němu Mana použil francouzštinu. Nakonec starší stále uměl být takový.

Už se chystal zhasnout lampičku na nočním stolku, když se ozvalo zaklepání na dveře. Po zaváhání nakonec vyzval osobu dále.

Byl to Hizaki. „Můžu?“ zeptal se, i když už v pokoji stejně stál. „Slyšel jsem přes dveře, že s někým voláš, tak jsem věděl, že jsi vzhůru.“ Zavřel za sebou a vydal se k posteli, aby se na ni posadil. Poté si prohlédl starostlivě Kamija, než se zeptal: „Jak ti je?“

Kamijo věnoval pohled ruce druhého, která zakryla tu jeho ve velmi intimním gestu. Než se zadíval do jeho očí, abych v nich viděl jistou rozpolcenost. „Prášek už zabral,“ odpověděl nakonec, „tak chci jít spát, dokud mne to nechá usnout.“

„To je dobře.“ Hizaki přerušil dotek jejich rukou. Natáhl se, aby mu narovnal pokrývku, poté se na něj nepatrně usmál. „Tak tady... dobou noc.“ Vstal a byl připravený zhasnout lampičku, jako kdyby to Kamijo – pro své zranění – nemohl udělat sám.

„Děkuji, že jsi přišel mne zkontrolovat.“

Hizaki se na něj znovu něžně usmál, tentokrát ovšem nic neřekl. Zhasl a vydal se ke dveřím, aby mohl odejít. Kamijo mu ještě stihl opětovat přání dobrého spánku, než za sebou zavřel. Cokoliv teď mezi nimi bylo, nakonec se zdálo lepší než předchozí zhrzená nenávist.