Koncert Versailles - 2. 2. 2017 Varšava

... aneb Když si zvrtneš kotník, vyzývej všechny ku skoku! 


Rok 2016 byl plný fakt skvělých koncertů, které jsem si naplno užila - to je možná i důvod, proč rok 2017 budu otevírat asi dost rezervovaným přístupem. (Který mi - s ohledem na naplánované koncerty - asi i vydrží; pravděpodobně dokud nepřijede Mikaru xD) A nebo, že to byl můj třetí koncert Versailles, na kterém jsem byla (odkaz na první a druhý), a má záliba v téhle kapele prostě už není tak žhnoucí, jako dříve bývala.
O tom nejspíše i vypovídá, že jsem si nekoupila VIP. Předem jsem věděla, že to nebudu brát příliš vážně.

S Versailles se to má tak, že jak se rozešli od stolu a od lože (Hizaki jako zhrzená milenka Kamija má dobrou nenávistnou jiskru xD), kdy Kamijo se dal na sólovku a zbytek skupiny si našel jiného zpěváka, člověk ochutnal něco, co předtím neznal. Versailles jsem měla ráda kvůli Kamijovi (protože jsem měla ráda Lareine) a najednou - když Hizaki (nehledě na jeho vzhled a mé sympatie k jeho stylu) už s ním nebyl - byla jsem schopna identifikovat, proč vlastně nikdy Versailles nepřeskočili laťku opravdu oblíbené skupiny: nemám ráda jejich kytary. A tak jsem byla ráda, že se Kamijo odpoutal... a když se zase dali po letech dohromady, prostě "se stalo", ale už do našeho (xD) vztahu byla zanesena hluboká kritika a vzdálení se.
A tak - přestože to byl průměrný koncert - možná budu znít méně nadšeně, než bych znít měla. Protože rozhodně to špatný koncert nebyl.

V úterý jsem se opravdu těšila na výlet. Po milionté zmiňuji, jak vlastně ráda "cestuji a čekám" na a po koncertech. Zbožňuju cestování vlakem a užívám si dobrodružství cizích měst. Byla jsem tolik plná energie, že jsem někdy o půlnoci šla házet sníh jen v domácím oblečení a papučích a skoro jsem si uhnala omrzliny (potřebuji někoho, aby mi říkal, že nejsem hrdina sovětské armády).
Ale pak ve středu jsem chytla jakousi nechuť a pravda - nic se mi nedařilo. Rozbila se mi miska v mikrovlnce a já si pak o ni rozřízla ukazováček s prostředníčkem v ohybu kloubu. Když už jsem se konečně donutila péct ty tři druhy (řepné, mrkvové a matcha) muffinů, co jsem si nadšeně naplánovala, tak se mi příliš nepodařily (i když nakonec spolucestujícím chutnaly). Nechtělo se mi balit, nechtělo se mi se umýt, a když jsem to brzy zalomila ku spánku, tak jsem ani usnout nemohla, a kočky buřily a trochu mne rozbolela hlava a celkově...
Není divu, že jsem další den byla taková mrtvější než obvykle. Musela jsem stávat mnohem dříve, než bych chtěla, protože nasněžilo tolik, až mamka nejela do práce, takže mne nemohla svést a já jsem se značným zpožděním dojela autobusem, a pak ještě čekala na nádraží a nudila se.
A když vlak přijel - asi jsem se stále cítila trochu otráveně a nenadšeně, i když jsem měla tolik z čeho být nadšená! Přisedala jsem za lidmi, které jsem vážně ráda viděla, ale... asi s nějakou málo socializující se náladou (vážně musím občas působit, že jsem velmi nudná nebo úplně marná).
Cesta vlakem ubíhala docela rychle.
Potěšilo mne, jak hned poprvé, když jsme se s Veronikou bavili, že také pojede, mi oznámila, že se chystá něco připravit k jídlu. Bylo to jako "tenhle člověk už s D a Nex někdy jel na koncert, proto ví, že je potřeba mít jídlo k sdílení"... xD Dobré dva slané záviny měla. A chutnaly jí mé muffiny! ;)
Ve Varšavě jsme se nějak vymotali z nádraží - už v říjnu jsme si ho s Nex prohlédli, abychom věděli, jak se tam dá nocovat - a vydali se ke klubu, který byl takřka za rohem.
Asi můj velký zájem o Versailles byl vidět i v tom, že reálně jsem nejen neměla nastudovanou cestu, ale ani jsem u sebe, když jsem vyjížděla z domu, neměla vytištěný lístek a proměněné peníze. ("Belfegor je můj pán", už jsem vám to říkala? xD)
Byla tam iniciativa na dělání čísel, ale rozhodně méně úspěšná než v létě na kokturnách. A čekání trvalo vlastně jen chvíli, protože jsem dorazili něco před třetí a od šesti se pouštěli VIP, navíc se dalo trávit čas vevnitř v teple.
Hmm~ tak se mi zkrouhl čas čekání před koncertem, a protože jsem méně zimomřivá, tak jsem si celkem dost času odstála venku sama. Tak nějak... asi zklamaně? Možná i proto, že jsem nebyla naplněná pocitem natěšení na koncert.

Koncert
Protože jsem neměla VIP, tak jsem začínala tak v půlce davu? Už je to dlouho, co jsem byla na takovém místě. Většinou jsem v první řadě, občas ohrožována koženými rozkroky zpěváků nebo marně koukající na vyhulencova stehna, kterých se už v životě nebudu mít šanci dotknout, a do života mi to reálně chybí. xD Ale zjistila jsem, že to stále v sobě mám. Uplynula kolik? - jedna písnička ? - a už jsem byla hned v 3. nebo 4. řadě, hned za VIP, aniž bych se nějak snažila. Pravda, že jsem reálně vážně za sebou nechtěla mít toho divného gothika, protože jsem od pohledu věděla, že bude dosti hysterický. A taky byl... ale svým posunutím dopředu jsem se ho stejně nezbavila na celou dobu, nakonec se dostal znovu k mým pozicím. A byl velmi protivný.
(Co se mu musí uznat, chtěla bych mít taky takové ruce, jako měl on. Jen svaly a kosti, žádný tuk. Člověk prostě pozná mužskou ruku. Je taková tvrdá.)
Ale! Začnu s kritikou (a nebudu kritikovat fanoušky, protože jako vždy někteří vědí, jak se chovat, jiní ne... a já jsem pravděpodobně taky svou "přirozenou" cestou v před někoho naštvala) koncertu. Byl extrémně špatně nasvícený. Světla šla zezadu od kapely, díky tomu jim nejméně z toho prostředku nebylo vůbec vidět do tváře, protože ji měli ve stínu. A pak když se člověk dostal blíž, tak sice viděl, ale to spíše jen tím, že byl blíž, než aby se osvětlení zlepšilo.
A nazvučení taky dvakrát dobré nebylo - ale na to jsem tak napůl zvyklá, protože stejně v rámci hned prvních několika písniček se někomu podaří zařvat mi do ucha, a pak jsem na koncertě šmoulů... ale opravdu - chci vidět, že to reálně šmoulové nejsou, což tady bylo velmi problematické.
Možná i proto a taky, že mi o kapelu tolik nešlo, jsem sice byla dost uskákaná a pařící (neodpustila bych si, kdybych nebyla!), ale občas tak smutně nic nevidící přes les rukou a hlav, a kvůli tomu, že jsem stála za lidmi, které jsem znala, i nechtějící se dostat kapele blíž (a tím je omezovat v jejich prostoru), že jsem trochu zanadávala hlavně Hizakimu, když se nakláněl do davu a byla jsem tak k němu tlačena. Stejně jsem věděla, že na něj nedosáhnu, ale ti za mnou to asi nevěděli...
A pravda, že jsem si i zakřičela na kapelníky několik jiných věcí, čistě protože jsem mohla a neměla jsem nic lepšího na práci. xD
Co říct ke kapele?
Více mne popravdě brali kapelníci než hudba. S písničkami jsem se tentokrát skoro vůbec nesžila, ale auru jednotlivých členů jsem si užila.
A to překvapivě i u Hizakiho, kdy už několik týdnů předem jsme s Nex začali mít takový zvyk si z něj dělat srandu a "nemít ho rádi", protože je to starý pedofil a poslední dobou se namakal, takže pod těmi svými šaty skrývá pazoury, že bych ho mohla cosplayovat. Ale - i když trochu má povislou kůži i ve tváři - tak stejně jsem se na něj dívala s jistou nostalgií, protože přece jen to byl Hizaki. A prostě mám ráda ten jeho styl a cítím k němu úctu ( i když tak rozhodně většinu času nemluvím). Možná ho mám dokonce jistým způsobem i raději teď, protože se mi líbí, že stále si drží šatičky, i když už není mladá květinka.
Abych pravdu řekla, na Yukiho jsem neviděla a Teru nějak vůbec neupoutal mou pozornost.
Takže zbýval Masashi, s kterým jsem si ovšem více užila na těch předchozích koncertech. A pak Kamijo, jehož kamijovost zcela naplnila očekávání. Dokonce se mi místy zdálo, že trochu působí jako Gackt za Malice Mizer, což mi přišlo velmi přitažlivé a sympatické. Takový závan "staroby" - ale teď to vážně nemyslím nijak špatně, spíše něco takového, jako když upír po sto letech otevře rakev... pořád to nezlepšuji... no, prostě - myslím to v dobrém, prostě jsem vnímala jeho upírskost, která se už v této podobě téměř nevidí.
Rozhodně - pro Kamija tam za to stálo jet!
A že to dneska nějak celkově zkracuju - mám nějakou špatnou náladu, huh :/ - tak bez dalších řečí přejdu k těm dvěma koncertovým okamžikům, které za to "stály".
První byl, když Kamijo zastavil celý koncert jen proto, aby mohl nějakému debilovi vzadu rázně připomenout, že nemá natáčet. Protože to bylo zakázané - a celkově já vůbec nechápu, proč má někdo touhu si natáčet koncert nebo dělat fotky, když mu kvůli tomu koncert ubíhá. A protože jsem z chytrého telefonu přešla na blbý, tak se cítím stará, co se mobilů týká, a vzdálená jakémukoliv natáčení nebo focení čehokoliv... (určitě jste si všimli, jak těžkopádně v povídkách píšu o používání mobilů a sociálních sítích s tím spojených) Takže - když řeknou nenatáčet a nefotit, a když na mne ukáže Kamijo, že kurva fotit nemám, tak... tak jsem debil nebo co, abych pokračovala?! Opravdu to nechápu.
Ale - Kamijo byl v té chvíli k nezaplacení. A částečně - když znovu začali hrát - vypadal i tou situací pobavený, protože reagoval zrovna takhle. (Pobavený a potěšený sám sebou - něco, co Kamijo je určitě často. ;) ) Ovšem natáčením pobavený rozhodně nebyl.
A další - už méně zábavné, ale rozhodně vhodné jako "zážitek" - Kamijo při encore spadl z pódia. A nebylo to jako u Hizakiho, když jsem na nich byla prvně, že by byl stažen a ustál to... a jen jsme se podrželi za ruce. Ale chudák si zasekl nohu ve schůdku, když šel dolů k divákům, a to tak, že se praštil i do hlavy... a chvíli tam ležel.
Takže z mého pohledu bylo chvíli nic, pak se tam vydal pohotově stafák... a prý když Kamijovi chtěl vzít mikrofon, teprve se Kamijo pořádně probral, vyplazil se s jeho pomocí na pódium a začal zpívat.
Odzpíval to! A to dost dobře na ten fakt, že asi byl i chvilku mimo, a že ten kotník má nakonec zvrtnutý.
Ale teď - s žádnou škodolibostí nebo tím, že bych mu to přála - bylo docela vtipné, jak dělal otočku kulhajíc... nebo že aby mohl popojít, musel si přivolat Masashiho (a to gesto bylo takové jako na psa), aby se o něj mohl opřít.
A úplně nejvíce okamžik, v kterém si člověk říkal "Mujo, co to sakra děláš, ty blbečku?!", bylo, když se rozhodl, že všichni musíme společně skočit. Protože když si zvrtneš nohu, tak je nejlepší na ní skákat, protože pak tvá kamijovost exploduje. xD
Ale jinak - velmi si ho za to vážím, protože i když třeba byl v roli adrealin, tak to zvládl vážně skvěle. Opravdu oddaný svým fanouškům a svému egu. Velmi úctyhodný výkon to byl! Tak hlavně ať se mu dobře noha zhojí!
Pak ještě jednomu okamžiku jsem se musela smát - když objímal Hizakiho kolem ramen, tak mu vnutil jeho péřovou ozdobu do obličeje... a chudák Hizaki se ji snažil oddělat, ale Kamijo mu ji tam tlačil dál... a... ve folklóru, kde se Kamijo a Hizaki nemají rádi, tohle bylo opravdu k popukání.

A já celkově asi mám tu "rozpadlou a nenávistnoust" celistvost Versailles vážně ráda. Protože Kdykoliv Kamijo něco udělal, hned jsem si to v duši okomentovala za ostatní členy Versailles něčím fakt ošklivým. Když Kamijo chtěl dělat fanservis s Hizakim a Teruem, úplně jsem viděla, jak oba jsou tím znechucení.
Když Kamijo spadl, tak jsem si představila na Hizakim bublinku: "Co ten debil zase dělá?"
A pak, když jsme po koncertu přemýšleli, kdo bude Kamijovi pomáhat do schodů, úplně jsem si říkala, že to zbyde na Masashiho chudáka nemocného se zády jen proto, že Hizaki silák namakaný mu pomoct nebude chtít. A kdesi se jen tajně posmívá, že ho bolí noha.

Po koncertě jsme na ně před klubem čekali dlouho. Trochu jsme se bavili vrámci páru Kamna (Kamijo a Mana), protože to je něco, co vidíme s Nex úplně reálné. Už předtím jsme se bavili o tom, jak Kamijo pošle stovky zpráv Manovi a Mana si je ani nepřečte, protože bude hrát hry... a Kamijo pak hystericky mu to vyčte, až se vrátí. Ale s tím Kamijovým zraněním (a naší touhou se rozptýlit, protože jsme vážně doufali, že to nebylo tak zlé - reálně jsem ani report nechtěla psát, dokud se Kamijo nevyjádřil, že je to jen noha, protože jsem se bála, že to bude i hlava a tam to mohlo být fatalní), jsme úplně viděli, jak Kamijo přikulhá k Manovi a Mana se bude divit, co se mu stalo a Kamijo mu vyčte, že mu o tom psal. A nebo - kdyby Mana nebyl taková špatná manželka - byla hezká představa, že Kamijo v bolestech volá Manovi, aby se potěšil a bolest ho přešla, když uslyší svého milého.
Kromě toho jsem si dobře popovídala a zavzpomínala na koncert kokturen a Dio a vystoupení Mikaru. Hold vážně jsem se ještě přes tyhle skvělé zážitky nepřenesla a tak Versailles to trochu schytali, že je nemůžu patřičně obdivovat.

Nakonec jsme se rozloučili s odlíčenými Versailles, kteří kolem nás procházeli do auta. A šli jsme čekat na nádraží.
Hodně času jsme strávili v mekáči. Mám svůj první zářez za přelézání záchodového turniketu a to za minutu dvanáct, než se někdo z obsluhy objevil. xD
Více zábavy pak bylo v čekárně, protože se tam lépe povídalo... a mohla se vytáhnout j-rock hra, i když jen na kreslení... nejlepší bylo, že asi o půl páté jsme se s Nex rozhodli, že budeme hrát telepaticky (hádat j-rockery jen tím, že si řekneme kapelu a zbytek "pošleme" do mozku té druhé xD).
A že čekání do 5:50 bylo strašně krátké (a to i přesto, že jsme reálně už nespali více jak 24 hodin, tak se nám spát vůbec nechtěla) v takové dobře vytopené čekárně, tak jsme ještě asi hodinu s Nex buřili ve vlaku. Asi pravda, že náš humor už byl dost nízký, i když Mustachi se sombrérem (kdy mne Nex pořád nutí do cosplaye Masashiho) je skvělý i teď! No, horší narážky na Hizakiho a jeho "maminkovství".

od Nex z FB

Před jedenáctou jsem vysedla v Hranicích a byla dovezena domů, abych celý zbytek dne prospala. A dnes jsem zjistila, že mám asi trochu chytlé plíce. Ale... to přejde. Jen se mi pořád nechce nic dělat.