Těžkopádní pro lidské - 19. kapitola

Víte, co je za den? Čtvrtek! To už tu dlouho nebylo. xD

Sice jsem na FB fanstránce předesílala, že první zveřejním čtvrtou bonusovou kapitolu; tak nakonec přináším další kapitolu a onu bonusovou si necháme až po dvacáté. 

Budu se teď snažit vydávat zase nějak pravidelněji. Ale za takové dlouhé čekání jsem vám dala dlouhou kapitolu - o scénu delší, než měla být - (ale protože jsem vstávala někdy ve čtyři, abych ji dopsala, tak nevím, jak moc jsem teď večer viděla v textu chyby, protože není uležený).

Přikládám píseň, na kterou v textu narazíte. (I když jsem překlad trochu upravila, aby se mi více líbil.)

A nakonec přeji všem příjemnou četbu a opravdu si vážím, pokud i přes odmlky stále tento příběh čtete. ;) Pravda, málem jsem zapomněla - Nexus se začetla a nakreslila mi nějaké [fanarty]!

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 18. kapitola | 20. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[19. kapitola]

Přestože byla neděle, Kljujev seděl několik hodin před zimním líným rozedněním v kuchyni a poslouchal ranní vysílání rádia: zprávy pro ty, kteří se chystali do práce. Nedělní program po celou dobu – co se mohl považovat za jeho věrného posluchače – býval jiný, ostatní dny se vždy prvních deset minut ranní hodiny zabývalo cvičením, aby všesovětská společnost dosahovala tělesné zdatnosti; neděle v rámci odpočinku začínala hned zpravodajstvím. Kdyby se nad tím rudovlasý zamýšlel, preferoval by celý týden bez odpočinku, protože poslouchat zprávy bylo ode dne těžší.

Situace se zhoršila natolik, že už se veřejně mluvilo o tom, co se děje. Možná to stále nepojmenovávali tak, jak měli; přesto se zmiňovali o nemoci, která donutila vládu, aby vytvořila neprostupné zóny. Města byla uzavřena. Nedalo se cestovat. Dokonce hlídky na ulicích nechtěli vidět venku nikoho, kdo tam být nemusel – tedy kdo k tomu neměl patřičné povolení (narychlo se vydávaly propustky do práce a neexistovalo, aby je kdykoliv neměl na ulici u sebe). V noci byl úplný zákaz vycházení.

Kljujev si několik dní zpátky všiml, že hlídka dvě ulice od jejich domu zatkla muže, který podle všeho si jen šel zakouřit. A slyšel, že to samé postihlo i známou soudružky Bělkinové z protějšího domu, která šla nakupovat v jinou dobu, než podléhalo přepisům. Ovšem vytvořit předpisy tak, aby odpovídaly potřebám různorodě pracujících občanů měst se zcela za tak krátkou dobu nemohlo podařit; a tak cokoliv bylo nedořešené nebo chybné podléhalo jen osobnímu posouzení – stejně málo jako občanů informovaných – hlídek.

Kam zatčené zavírali a zda se měli někdy vrátit, nikdo nedokázal říct. Pokud někdy rusovlasý ztrácel víru v budoucnost, bylo to právě teď. Všechno tohle se zdálo jen jako na koleni na rychlo sepsaná a tím pádem nesmyslná omezení, která nemohla zabránit konci sovětské společnosti.

A Jefim viděl důkaz vší nesmyslnosti před sebou pokaždé, když se probudil. Věděl, že se Jurij stal tím, čeho se všichni báli; ať už to bylo cokoliv. Ale ani zóny, ani kontroly už ho nedokázaly odhalit. Měl pracovní propustku a jevil se jako dokonale zdravý, dokud někomu neublíží, tak nebude jediný důvod ho stíhat. A až to udělá – pokud to tedy již neudělal – bude to mít nějaké svědky, kteří by to nahlásili?

Kljujev nemohl dělat nic jiného, než černovlasého pečlivě sledovat a držet co dále od Grišky. A i tak - pokud se komukoliv něco stane kvůli Gromovovi - bude to na Jefimovu hlavu! Protože on ho neudal, jak mu radil Nívilův manžel a místo toho ho nechal, aby se přetvořil v to, co je teď. (A stal se nepolapitelným!)

A... co vlastně byl?! Co se to snažilo zničit zářivou budoucnost Svazu? Proč? Rádio rozhodně na nic z toho nedokázalo odpovědět.

Rusalka zvedla pohled, když se otevřely dveře a do pokoje, v němž si svítila jen slabou stolní lampou, vešla bytost, o níž přemýšlela. Chvílemi stejná, chvílemi jiná. A Kljujev vždy musel být obezřetný a opatrný, protože se to příliš rychle u ní střídalo.

Gromov se mlčky posadil naproti Rusalce a několik okamžiků také poslouchal rádio. Slabé světlo se mu opíralo do tváře a vykreslovalo v ní zlověstné stíny. Pozoroval Kljujeva a občas mu cukly koutky, jako kdyby se chtěl usmát, ale hned si to rozmyslel. Možná si uvědomoval nemístnost jakéhokoliv pobavení v tak tíživé celosvazové situaci, nebo za tím stálo něco jiného – něco možného vysvětlit pouze jednou chorou myslí nějaké druhé. Nakonec se černovlasý natáhl a rádio vypnul.

„Cítím to, že jsem jako oni,“ zašeptal tiše, sděloval své tajemství. Pak se pomalu – jako kdyby Kljujev byl nějaké divoké zvíře, které by se mohlo prudšího pohybu leknout – dotkl jeho ruky, aby ho za ni mohl vzít. Pevněji ji stiskl. „Není to špatný pocit, ale právě toho se děsím.“ Zavřel oči a odmlčel se, přičemž si olízl rty: pátral po vzpomínce na nějakou příjemnou chuť. „Je to dobré... nikdy jsem se necítil takhle silný, nikdy jsem nedokázal opravdu vnímat svět, ale... občas se zapomínám. Dává mi to pocit moci. Jako kdybych se nemusel nikomu zpovídat.“

Rudovlasý se nadechl, že mu na to něco odpoví, ale Jurij zakroutil hlavou. Pohladil ho palcem po hřbetu ruky a pousmál se na něj.

„Já vím, že se musím zpovídat tobě.“

Kljujev tomu nerozuměl. Vlastně věděl jen málo, co od toho nového já, které druhý měl, mohl očekávat. Všechno se změnilo příliš rychle. A on nedokázal v té chvíli najít slova, kterými by čehokoliv dokázal. Tak mlčel.

„Nevím, jak dlouho to vydržím,“ přiznal se po chvíli Gromov a vypadalo to jako důvod, proč za ním přišel, „tobě neublížím, i když bych občas tolik chtěl, občas...“ uvědomil si, že svírá jeho ruku příliš pevně a stisk povolil, „ani nevíš, jak moc mi vře krev v žilách, kdykoliv tě vidím. Nikdy jsem se necítil více naživu.“ Olízl si rty. „Ale nechtěl bych, abys byl jako já. Abys cítil, co cítím já. Ty... nejsi a nemáš být takový. Ty jsi dokonalý takhle.“ Znovu se na něj pousmál. Něžně, jako kdyby Jefim byl zasloužená odměna, ke které se velmi dlouho snažil dostat. „Ostatním neublížit ovšem bude... je... těžší. Občas nedokážu přijít na důvod, proč bych jim ublížit neměl. Něco od nich potřebuji, něco chci, ale neměl bych si to vzít. Zapomínám, proč vlastně... no, proč? Nevím... asi, že bys to ty nechtěl?“

V Gromovových očích najednou byly pochyby a absolutní pocit ztracenosti a nejistoty. A Rusalka cítila, jak celou bytostí k ní vysílá, aby mu pomohla. Jenže co to znamenalo? Kljujev mu dovolil, aby přežil! Stále ho skrýval! Ovšem bylo to správně? Neznamenalo pomoci – zabít?

Rudovlasý položil svou druhou ruku na tu jeho, co jej stále držela. „Neměl jsem dovolit, aby se ti tohle stalo.“

Gromov zakroutil hlavou. „Ne. Vůbec.“ Zase jen velmi pomalu se k druhému přiblížil. „Předtím jsem tě nebyl hodný. Teď je to jiné...“ Olízl si rty. „Ale je to ironické, že když jsem... tak asi nemůžeme být spolu. I přes touhu, kterou hořím.“ Znovu si olízl rty a zhluboka se nadechl, jako kdyby nedokázal potlačit vzrušení už jen při té myšlence. „Protože tě nechci nakazit. A nechci, aby se mi to vymklo kontrole.“

Položil si čelo na jejich spojené ruce; udělal to dostatečně obezřetně, aby Kljujev neucukl. Zavřel oči a celým tělem, jak tak seděl skloněný, se zakýval ze strany na stranu; zakolébal se, jako když chce matka uklidnit plačící dítě, ale zároveň to směřoval k sobě jako dítěti. „Jsi pro mne to jediné důležité v celém vesmíru,“ ty slova zašeptal tolik citlivě, až se to zdálo jako poslední marný nádech topícího se, než plamen jeho života je navždy uhašen. Možná to umírající zvíře byla jeho duše.

Kljujev cítil slzy v očích. Co se to dělo? To opravdu mu bylo souzené, aby navždy milostně jen trpěl? Byl prokletý? Nebo se choval tak, že si to na sebe vždy přivolal? Z obyčejného muže se stalo monstrum, když se k němu přiblížil. Předtím ho zbožňoval sadistický doktor a voják-zachránce mu zemřel. Vše se topilo v tragédii a nepřejícnosti.

Neplakal nad bytostí před ním, ale nad sebou... přestože to byl projev neodpustitelné slabosti.

Gromov zavětřil, vzápětí zvedl hlavu a obličej se mu stáhl bolestí. „Tohle jsem nechtěl,“ zašeptal a najednou se tak rychle k druhému přisunul, že ten ani nestihl zareagovat dříve, než měl jeho rty na tváři. Slíbával mu něžně slzy, přičemž vydával zvuk podobný tichému vrčení. Nebylo to vrnění, ale ani to neznělo nebezpečně; naopak ho to mělo konejšit.

Rudovlasý se nebál, že je někdo uvidí, protože si byl jistý, že se všemi proměnami se Gromovovi zlepšil i sluch a zaregistroval by, kdyby se ve vedlejším pokoji probudili.

Ovšem zajímalo by ho to?

Zavřel oči a měl pocit, jako kdyby sám vykročil do hlubin propasti, když natočil hlavu tak, aby se jeho rty setkaly s Jurijovými. Druhý se v reakci zachvěl a pevněji stiskl jeho dlaň. Pulzovala jím jakási nezkrotnost a problém se ovládat. Kljujev nemohl pochopit, jak neprostupná clona zatemňovala Jurijovu mysl.

Kdyby věděl, nejspíše by ho nezatahal zuby za ret...

A nebo ano. Možná se Rusalka konečně vzdala – zatoužila po konci. Možná její vkročení do propasti byla sebevražedná touha po klidu od vší té tragédie jejího milostného života.

Gromov se od ní prudce odtáhl. „Nesmíš,“ sykl a zhluboka dýchal. Odsunul se a postavil; prošel se kolem stolu, přičemž si neslyšně odříkával nějakou mantru, co mu pomáhala se uklidnit. Poté si před rudovlasého klekl. „Prosím, netrap mne. Slib mi, že mne již nikdy nebudeš pokoušet.“

„A co mi dáš na oplátku ty?“ Bylo možné, že místo sebevražedné touhy jen rozehrál chladnou hru vydírání? Kdy se takovým Kljujev stal? Bylo vůbec možné, aby takovým byl? Nebo naopak si nemohl zachovat své dobré srdce a přímou povahu, když ho osud tolik zkoušel?

Černovlasý přivřel oči. „Neublížím jim,“ pokývl k pokoji.

„Nikomu.“

Muž zatnul zuby a zhluboka se nadechl. Kljujev nemohl pochopit jeho hlad – sám by ho dříve nechápal. Čím déle mu vzdoroval, tím horší byl a on ztrácel schopnosti se ovládat. Protože hladovou mysl bylo tak lehké zatemnit a stát se nepříčetný. Jednat jen pudově; ulovit kořist a hodovat. V té chvíli klidu by zapomenul na vše! „Nikomu,“ souhlasil nakonec. Asi mu několik okamžiků naprostého štěstí nestálo za ztrátu rudovlasého...

Starší ho pohladil po vlasech – přestože se nedokázal usmát, v tom doteku byla upřímná lítost a vděk. Věděl, že to není trvalé řešení. Ale zdálo se to lepší než nic, dokud nebude schopen vymyslet, co by mohl udělat dál.

Vyřešit nastalou situaci ovšem bylo nad hranice jeho možností. Nad hranici možností každého...

Zinaida si postavila štokrle na stůl a opatrně na něj vystoupila, byla to pro ni jediná možnost, jak alespoň z části pohodlně dosáhnout na háčky, na nichž vysely záclony. I přesto jí ruce začínaly tuhnout, jak dlouho je musela držet nahoře, když bojovala s věčně se zasekávající látkou o drát. A přestože si myslela, že ji práce bude uklidňoval, rozhodně tomu tak nebylo – rozčilovalo ji to ještě víc. Umytí oken jí dalo chvíli oddychu od nepříjemných myšlenek a zabavila se, ale tahle činnost, která ji nešla od ruky, jen zhoršovala, jak se cítila. Zase byla příliš malá a neschopná, aby provedla i tu nejjednodušší věc, natož aby komukoliv mohla skutečně pomoci v těch těžkých a důležitých záležitostech.

Za čtyři dny, co se Štěpán neukázal doma a nedal o sobě vědět, stihla uklidit byt tak, že se i matné povrchy leskly a dalo se snad jíst i ze záchodové mísy. Možná si o ní sousedé začali myslet, že zešílela. Zatímco všichni ostatní se od svých povinností a normálních starostí o své okolí přesunuli k nejasnému přežívání v ke konci se blížícímu světě; ona se chovala, jako kdyby neuklizený byt byl ten nejhorší problém. Někteří lidé už ani neodtahovali žaluzie, zatímco ona umývala okna dokořán, i když jí ruce při tom mrzly.

Nejspíše by se byla zastavila u Štěpána v práci už druhý den, ale město oplocením rozdělili na několik zón, kterými mohli procházet jen lidé, co dostali povolení v práci. Tím pádem se ona nemohla ani ujistit, že je její manžel v pořádku. A když se pokoušela do jejich ústředny zavolat ze školy, spojovatelka hovor ihned zavěsila. Ani se neobtěžovala ji říct, že tam volat nemá!

A tak jí nezbývalo, než jen čekat. A neskutečně se při tom o něj bát. Bylo to o tolik jiné, než za války. Nedokázala si s pocity, jaké cítila dnes, představit, že by milovaného muže měla několik let na frontě. Když si vymýšleli příběh o jejím mateřství za války, tak vůbec nevěděli, jak by to pro ni muselo být útrpné. Možná se právě tímhle jí osud za lež mstil.

Babička Šokalská byla u své dcery, protože ta ji požádala o pomoc s dětmi ještě předtím, než se město uzavřelo, a pak – i pokud se snažila – se nemohla odtamtud znovu přestěhovat zpátky. Takže v bytě se Zinaidou zůstávali bydlet jen Zoja a Boris, kteří oba dva podléhali svému programu. Ale to neznamenalo, že se o ně nebála; možná jen více než strach to byl pocit povinnosti je v nepřítomnosti svého manžela ochránit – byla to více jeho rodina než její.

Zpozornila jako srna v lese, když uslyšela vrznutí dveří, ale nakonec se znovu pustila do práce, protože poznala Borise podle funění jeho a psa. Svěsila ruce, aby jim dala odpočinku z trvalé polohy nahoře a zavřela na okamžik zklamaně oči. Pak se znovu pustila do práce.

„Neměla bys tak riskovat, Zinečko,“ ozvalo se unaveně, ale citlivě za ní, a ona se hned otočila, aby se ujistila, že se jí hlas jejího muže jen nezdá. Seskočila ze štokrle a nechala se snést ze stolu Štěpánem, který mezitím k němu došel. Pevně ho objala a zabořila hlavu do jeho uniformy.

Vlastně jí bylo úplně jedno, že do místnosti vešel i starší z bratrů Šokalskij a viděl její slabou chvilku. Odtáhla se jen proto, aby si svého manžela prohlédla. Vypadal úplně ztrhaně, jako kdyby za těch několik dní zestárl o další roky. Nepatrně se na ni usmál, ale ani to do jeho výrazu nepřidalo života a energie.

„Jsem tu jen na chvíli, přišel jsem si pro nějaké věci... a zkontrolovat, že jste v pořádku.“

Zinaida zakroutila hlavou, jak odmítala, že by měl odejít a vrátit se až bůh ví kdy. Znovu se na něj natiskla. „A ty jsi v pořádku?“ zeptala se tiše, přičemž ho ještě pevněji objala.

„Ano,“ odpověděl jí Štěpán stroze, jak šetřil síly. Nebyla si jistá, zda ji od sebe neodstrkuje, protože potřebuje cítit její blízkost, nebo jen na to nechce vynakládat úsilí, protože nemá nadbytek sil, co by mohl takhle plýtvat.

Nadzvedla se na špičky, otřela nosem o jeho krk a našla rty, aby ho políbila, přestože na tváři měl neoholené strniště a na jeho oblečení bylo poznat, že ho nosil již několik dní. Poté se sama odtáhla. „Pro jaké věci sis přišel? Pomůžu ti je nachystat. Chceš něco k jídlu? Nebo se vykoupat?“

„Nejsem tu na tak dlouho,“ vydechl mladší z mužů a prohlédl si ji, jako kdyby v ní nacházel důvod, proč stále ještě stojí na nohou. „Nejprve mi dones třetí Leninův spis, pak mi nachystej do menšího kurfu nějaké čisté oblečení...“

Zinaida kývla. Ovšem nejprve ho usadila na židli a políbila do vlasů. „Borisi, ohřejte mu polévku,“ přikázala, sama ze stolu sundala štokrle, než se vydala do obývacího pokoje – co sloužil jako ložnice babičky se Zojou –, aby tam našla ve vitríně požadovanou knihu, i když vůbec netušila, proč ji její manžel chtěl.

Boris už stál u plynového vařiče, když se s knihou vrátila, aby ji položila před svého manžela. „Na kolik dní budeš potřebovat oblečení?“

Šokalskij se na ni na okamžik zahleděl, než jen pokrčil rameny. „Dej tam, kolik se toho vleze, hlavně spodní prádlo a košile.“

Jeho odpověď se jí nelíbila, ale nemohla nijak protestovat proti tomu, že ji zase opustí na neurčitý počet dní. Částečně věděla, jak moc velký krajíc si ukrojil, a nejspíše se nedalo nic dělat, aby si kdokoliv na sebe vzal část jeho zodpovědnosti. To ovšem neznamenalo, že by jí nevadilo se dívat, jak je ztrhaný, a uvědomovat si, v jakém nebezpečí musí být.

Štěpán počkal, až z kuchyně odešla, než otevřel knihu. Leninovy spisy nikdo nečetl, přestože je každý měl v knihovně, proto to bylo výhodné místo, aby si tam schoval, co nyní potřeboval. Ve hřbetu svazku měl zastrčený papírový sáček s několika pilulkami metylamfetaminu. Od války nic takového nebyl nucen použít, ale teď neviděl jinou možnost.

„Co to je?“ zeptal se ho starší, když mu na stůl pokládal talířek s polévkou. Ta otázka spíše měla znít: Proč nechceš, aby to viděla Zinaida? Poznal na jeho tváři, že je to nejzazší řešení, ke kterému se uchýlil.

Mladší z bratrů mu neodpověděl. Vzal si jednu tabletku a zbytek schoval do vnitřní kapsy v uniformě. „Děkuju,“ řekl, když si k sobě přisouval místo knihy polévku, aby ji mohl sníst.

Boris si sedl na židli naproti němu a zamračil se. „Neměl by-“

„Potřebuju, aby ses o Zinaidu a Zoju postaral. Pokud se nám nepodaří v rámci několika dalších dní tuhle krizi dostat pod kontrolu, tak všechno se může stát ještě mnohem horší.“ Zadíval se mu naléhavě do očí. „Potřebuju, aby ses o ně postaral, když tu nebudu. A i kdybych už se nikdy neměl vrátit, musíš mi slíbit, že nehledě na cokoliv se o ně postaráš, jako kdyby to byla tvá manželka a tvá dcera, ano?“

„Štěpo...“

„Slib mi to,“ přerušil ho znovu, „potřebuju vědět, že jsou v bezpečí.“

Boris na okamžik zavřel oči, než kývl a slíbil mu to. Pro něj samotného to obsahovalo mnohem více než pro Štěpána; musel zařeknout sám sebe, že přestane podléhat své slabosti pro alkohol a stane se ještě pevnějším mužem, než kdy předtím byl. Ale nejspíše to své rodině dlužil, protože celé léto se choval, jako kdyby bylo v pořádku, že mrhá svůj život v alkoholu a přináší hanbu svému rodu, památce jeho otce.

Mladší z bratrů se nepatrně usmál. „Jsem rád, že jsi tady, kde je tě potřeba.“

Ta slova znamenala pro Borise opravdu hodně.

Gromov neměl, od toho co Dvoržeckij odjel, v práci nikoho, s kým by se mohl více bavit. Přestože se svým starým známým udržoval vztah, který by se dal nazývat přátelství jen s velmi těžkým svědomím – a to obou zúčastněných –, tak přece jen spolu chodívali na oběd a prohodili několik slov kdykoliv se v práci potkali. Teď nikoho takového neměl a to jen zesilovalo jeho pocit odcizení.

V jistém ohledu to mohlo být dobře, protože by Dvoržeckij, který ho znal několik let, poznal jeho změnu (je otázka, jak moc ji byl schopný určit u své manželky, ale ta možnost tu vždy byla); ale zároveň cokoliv podporovalo tendenci Gromovova postupného odcizování, nemohlo být dobré.

Překvapilo ho, že nakonec vlak s palivem dorazil. Předpokládal, že jeho pozdržení mělo stejný důvod jako uzavření města – tedy existenci jemu podobných –, nicméně nakonec bylo méně literární a více prosté: zpoždění z důvodu pomalejší těžby, než se podle plánů předpokládalo.

Usednout znovu do stroje a věnovat se jeho řízení působil na Gromovovu mysl hned z několika důvodů uklidňujícím dojmem. Nikdy si nemohl stěžovat, že by ho práce řidiče nebavila – i když všechno ostatní v jeho životě bylo neúplné, neukojené a mizerné, vždy cítil, že pro řízení samochodu se narodil. A fakt, že byl v kabině sám, se zdál jako balzám na pálící bytí; stalo se pro něj nadmíru obtížné se vyskytovat kdekoliv, kde byl součástí davu; samota v kabině mu vyhovovala, na celou pracovní dobu mohl spustit hradby sebeovládání a zapomenout na trvalou nepohodlnost a až bolestivou nenaplněnost své nové formy bytí.

Stavba samotná byla zpožděná a pro stále se zhoršující počasí se zdálo nemožné, aby do toho, než skutečně udeří pravé ruské mrazy, se vystavěla celá kostra panelového sídliště. Podmínky, v kterých teď pracovali, nebyli dvakrát příznivé, a on mohl být jen rád, že tolik netrpěl lidskými neduhy. Nicméně i tak výkonost práce nebyla ani poloviční a jeho samochod měl problém, že když dlouho stál, těžko se vyrovnávala výroba páry: buď se muselo předcházet ničivému přetlaku nebo naopak život ve stoji vyhasínal.

Vedoucí závodu mu nabízel, aby si místo svého starého samochodu vzdal ten Dvoržeckého, protože v nastalé situaci nebyl k sehnání žádný kvalifikovaný řidič, a pokud by i někoho ke stavbě přiřadili, tak by se „mladej mohl potrápit s tou hromadou starého železa“, ale Gromov jeho nabídku odmítl. Měl ke svému starému stroji osobní vztah a uvědomoval si, že by ho kdokoliv jiný během několika dnů nezkušeného řízení a nebraní ohledu na potřeby, které ten stařešina měl, vyřadil z provozu.

Že trávil značnou část pracovní doby opravami, mu vyhovovalo, protože do těch se mu už vůbec nikdo nepletl; jinak by nejspíše musel ze stroje vystoupit a věnovat se dělnickým pracím na stavbě, což by pro jeho hlad nebylo zrovna příjemné. Občas se mu pokoušel na pomoc přicházet technik, ale Gromovovi se dařilo ho odhánět. Přece věděl nejlépe, co jeho stroj potřebuje za péči. Pokud byl technik příliš neodbytný, pomáhalo na něj: „Ale kdybyste mi chtěl opravdu pomoci, tak mu sežeňte drapáky, které budou více pasovat.“ Protože s tímhle ten muž nemohl nic dělat, přestože si stejně jako Gromov uvědomoval, že většina (ne-li všechny) poruch má prapůvod právě tady.

Nicméně se od něj mezi řečí dozvěděl, že poslední dovezené palivo je o něco kvalitnější než předtím běžně dostupné. Gromov si toho nejspíše sám všiml: měl dojem větší výhřevnosti a tím menší spotřeby, ale nepouštěl se do žádných úvah, dokud o tom nebyl informován. Nastala otázka, zda se při těžbě podařilo narazit na kvalitnější palivo (a třeba se tím těžení zkomplikovalo, což způsobovalo zpoždění), nebo se ten jediný uhelný důl s tímto typem za více než desetiletou těžbu vytěžil, tudíž sovět musel sáhnout do nějakých rezerv, které si dříve vytvořil (rozumná vláda by si zajisté to nejkvalitnější palivo ukládala, než by jej zpotřebovávala tam, kde nebylo třeba – na stavbě před zimou).

Gromova tížilo tisíc jiných pocitů a myšlenek, než aby se tím hlouběji zabýval, přesto ho představa úplného konce používání samochodů připravovala o jistoty. Nedokázal si představit vítězství nad Hitlerem, kdyby Svaz neoperoval touto technickou nadřazeností; a stejně si vůbec nebyl jistý, jaký by měl celosvětový význam, pokud by jeho těžký průmysl přišel o hnací motor.

A pak tu bylo něco nemocného a stále hnijícího v jeho duši, co mu nahlodávalo přesvědčení, že na budoucnosti Svazu záleží. Cítit se nadřazený člověku, považovat lidstvo jen za maso, nebylo až tak špatný pocit, když si dokázal držet vztah k Rusalce, jediné bytosti, na níž mu skutečně záleželo (kam se poděla starost o Grišku a starého Něvzorova bylo v té úvaze nedůležité), ale ztratit nějaké vyšší přesvědčení a směr ho z části děsilo. Užíval si nově nabitých schopností, při svém novém jsoucnu měl stále pocit, že jen je vylepšením toho příliš slabého a neschopného Gromova, kterým byl celý život; ale v momentě, když začal přicházet o vlastní názory, kterých si cenil, začal pochybovat. V žádném případě se nechtěl stát stvořením, které myslelo jen na uspokojení svého hladu. Lidé nejspíše také málokdy skutečně konali něco pro všeobecné dobro a spíše jen přežívali, ukojovali své potřeby (mezi které hlad patřil), ale stále nějaké ideály měli.

Aby on nakonec neměl žádné? To ho degradovalo z pocitu nadčlověka, který se mu líbil.

Rozhodně nebyl ochoten přijmout myšlenku, že mu v budoucnosti přestane záležet na samochodech (a možná nakonec i na Jefimovi?); nepřipadalo mu to jako jeho vlastní názor, spíše jako kdyby byl zevnitř sám požírán nějakou zlou entitou, opravdu děsivým zlem. A teprve tehdy poprvé od svého uzdravení a uniknutí smrti pocítil touhu se léčit.

Tím si začal stále více všímat své hnijící – přesně taková mu připadala! – části vlastní duše, a ten stále se zmenšující zbytek se snažil si uchránit alespoň některé z vyšších hodnot. Nosil u sebe – ukradl ho – Jefimův šátek, kterým si Rusalka halila vlasy a krásně po ní voněl; ten mu v tom pomáhal.

Ale na jak dlouho?

Jednou když tak procházel zdravotní kontrolou v práci, napadlo ho, že by možná se mohl sám udat. Třeba sovět tolik nelhal, když tvrdil, že se nemocné snaží vyléčit. Pokud jejich existenci měl Svaz ustát, musel přece nakonec přijít s nějakým lékem? Nebo snad někdo mohl vážně věřit, že se podaří všechny vystřílet?

Bylo potřeba najít lék a prevenci, jinak každý jednotlivý nakažený, který by jim unikl, mohl způsobit tak rozsáhlou epidemii, že celý Svaz by do sta dní padl. Ale jak byli vědci daleko? A dalo se vůbec něco takového léčit?

Čím déle byl jedním z nich, tím více věřil v staré báchorky, kterými se děsí děti, aby nezlobily. Měl pocit, že ho posedl zlý duch; a přestože věděl, že právě takto se ve středověku prezentovaly i ty nyní nejznámější a snadno léčitelné nemoci, stejně tomu věřil. Připomínalo to smlouvu s ďáblem – nezemřel a získal nadlidské schopnosti, ale jako úplatu si to bralo jeho duši.

Tohle všechno byly zastaralé náboženské názory...

Nakonec se ani jednou neudal, přestože prohlídkou procházel každý den. Pokud kdy věřil v sovět, ta víra dávno byla pozřena hnilobou. A tak si jen držel myšlenku, že dokud mu vůně vlasů Rusalky přináší víc, než jen hlad, tak má naději. Stejný význam pro něj mělo i potěšení z řízení samochodu.

Gromov se vracel z práce. Cítil studený pot na spáncích a jeho mysl jakoby se propadala do mdlob. Jako každý mohl tvrdit, že by domů došel i poslepu, a přesně tahle schopnost mu pomáhala, aby se nezastavoval a běžnou – i když pro sebe samého těžkou – chůzí pokračoval od tramvajové zastávky k jejich domu. Zhoršovalo se to – hladovění obsahovalo fyzickou bolest, která nesvírala jen jeho žaludek, ale hlavně mysl, a vysílala do celého těla impulzy, které téměř nezvládal vydržet.

Cesta tramvají byla vždy nejhorší. Snažil se působit unavený, aby mohl mít zavřené oči a nemusel se dívat na všechny potencionální oběti, co kolem něj byly. Ale pozornému by určitě neuniklo, jak křečovitě svírá čelisti, a že místy mu unikne zachvění, jako kdyby ho ozíblo, které pro něj znamenalo silnou křeč.

Pomáhalo mu, když si v mysli recitoval písně, které znal. Většinou se jednalo o válečné, co si ve stejné beznaději a doufání v lepší zítřky prozpěvovali s kamarády, s nimiž tehdy bojoval. Protože přece na době, kdy sloužil v armádě, mu záleželo. Raději si nesnažil zdůvodnit proč, jen si pamatoval, že tomu tak bylo, a držel si názor, že by i nadále mělo být.

V hlubším rozboru ve válce umírali jen lidé, a byl tam tím pádem dostatek potravy, kterou si nyní musel odpírat; ale on se do hlubších rozborů z tohoto důvodu odmítal pouštět.

Písně v sobě měly cit, který každý dokázal přijmout a ani si to sám nemusel prožít. Proto se tolik hodili jako stálá mantra pro podporu jeho sebeovládání.

Na poli tanky buráceli, vojáci šli v poslední boj, a mladého komandanta nesli s prostřelenou hlavou. „... a mladého komandanta nesli s prostřelenou hlavou,“ procedil přes zuby, když se vypotácel z tramvaje a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, aby z nozder vyhnal zápach všech lidí v tramvaji.

Protože zejména na začátku války nebyl dostatek samochodů – pokud vůbec nějaké, protože sovětský odpor byl až do Stalingradu marný –, i rudoarmějci se spoléhali na tehdy dost zastaralé tanky, které armáda vlastnila. A poté novější stroje doplňovaly ničivou sílu ofenzivy samochodů.

Do tanku vpálili granát. „Sbohem rodná pěchoto!“ ohlédl se na tramvaj a rychle pokračoval směrem k jejich domu. Potřeboval se co nejrychleji dostat od všech ostatních, co vystupovali z tramvaje; nejlépe se zavřít do pokoje a utopit v pokrývka, v nichž spávala Rusalka. Potřeboval si připomenout, jaký je důvod, proč se takhle trápí, když měl tolik masa na dosah ruky. Čtyři mrtví kolem tanku plní ranní krajinu. A znovu: Čtyři mrtví kolem tanku plní ranní krajinu.

Z trosek nás vytahují, do ruk kostry zvedají a salvy věžových baterií v poslední cestu provází... a salvy věžových baterií v poslední cestu provází.

Sevřel v kabátě dlaně v pěsti, jak se mu připomenul Tolja. Rusalka ho milovala, sama mu to řekla! Jak by se Jefim k němu choval, kdyby on byl Tolja? Dovolil by mu z lásky alespoň na chvíli ulevit tomu hladu? Co Kljujevovi záleželo na neurčitému soudruhu nebo soudružce, kteří by kvůli tomu přišli o život? Vždyť jemu ublížil celý ten neurčitý sovět! Gromov se za něj mohl pomstít...

Ta úvaha a vztek byly osvobozující, protože zaměstnaly jeho mysl. Ovšem následné dívčí „Juriji Borisoviči!“ a zvuk kroků, které ho spěšně doháněly, mu znovu vehnal adrenalin lovce do krve. Otočil se za tím zvukem a bylo jen dobře, že se stmívalo tak brzy, protože v pouličním osvětlením nebylo vidět, jak nelidský pohled dívce věnoval. Přesto se Světlaně z jakéhosi podvědomého strachu naježilo chmýří chloupků za krkem.

„Zapomněla jsem si klíče, jak nejsem zvyklá, že se musí domovní dveře na noc zamykat,“ vysvětlila mu růžolící se z běhu v chladném počasí. Poté spojila ruce a sklonila pohled, jak se k němu chtěla přidat jako tichý doprovod.

A tu se roznáší telegramy. Příbuzným i blízkým se oznamuje, že jejich syn se již více nevrátí a nikdy ho nepohostí... že jejich syn se již více nevrátí a nikdy ho nepohostí. Jak by se zatvářila Světlanina matka, kdyby její dcera se jednoho večera domů ze školy nevrátila? Za jak dlouho by se po ní sháněla?

Nechávala ji i v zimě chodit jen v starém kabátku bez podšívky, z kterého dívka již téměř úplně vyrostla. Ale hlavně, že měla nové boty a punčochy, pro které obětoval Jefim své vlasy!

Svlékl si kabát a přehodil jí ho přes ramena. „Měla by ses lépe oblékat,“ nakázal jí, protože si všiml, že jakmile její tělo po běhu začalo chladnout, vloudil se pod její oblečení večerní mráz.

Vzhlédla k němu a jen tiše se zajíkla, když mu děkovala.

Kdyby to nebohé děvče vědělo, že nejspíše Gromova k tomu gestu nevedla žádná starost o její bezpečí, ale spíše podvědomá vypočítavost. Stačila by chvíle v podchodu jejich domu, aby si od ní vzal, co chtěl. Tmy tam na to byl dostatek. Ale kam by uklidil tělo?

Pod domem měli sklep. Ještě za cara prý celá budova sloužila jako nájemný dům, v kterém žili ženy nižších mravů. Nejprve v poschodích, v prostorných bytech (více než byly ty cimry vyhrazené pro občany dnes), pak ve světničkách a nakonec ve sklepě. Osud odkvétajících květin... když si dívka už nebyla schopna vydělávat, zadlužená své mamá umírala ve sklepním kamrlíku na chudobu.

Neutajily by ty prostory další mrtvou dívenku?

Zachrastil klíči, které měl v kapse, a usmál se přirovnání, co ho napadlo. Zvonek volající ke stolu. „Možná ve sklepě, v těch starých kufrech po dřívějších majitelích, by se nějaký bytelnější kabát našel,“ nadhodil a zvolnil krok, protože se již blížili k domu. A on vlastně ztratil důvod, proč by měl někam spěchat.

Dívka se znovu začervenala, nyní nejspíše studem; byla jí hanba, že její milý upozorňuje na chudobu jejího oděvu. Vždyť teď ani nenosila – aby si ji šetřila – tu stařičkou přešitou podprsenku po matce, která ji pod košilí dělala ženský hrudník, protože pod svetrem nevykouzlila nic; tak byla plochá jak chlapec a Gromovovi by se určitě nelíbila. Byl muž, musel mít rád rozkvetlejší ženy.

„Tam už jsme s matkou hledaly,“ přiznala tiše a neochotně.

Gromov se zastavil u dveří a než zastrčil klíček do zámku, dívku vzal jemně prstem pod bradou, aby k němu vzhlédla. „Třeba bys se mnou měla větší štěstí,“ překročil hranici slušnosti a byl si toho vědom. Ale musel ji tam nalákat právě teď, kdy příště se mohla naskytnou stejně vhodná příležitost?

Naklonil se k ní jakoby závdavkem, aby i její prostinké hlavince došlo, že o ni má zájem. Pak odemkl a počkal na její reakci s rukou na klice.

Dívka zrudla ještě víc a nejspíše jí bylo stejně mdlo jako Gromovovi. Sundala si z ramen jeho kabát a natiskla mu ho na hruď. „Není mi zima, nepotřebuju nový kabát,“ zalhala. Možná se hájila, že není tak chudobná, aby byla levná. Pak se spěšně ještě sklonila pro šátek, který vypadl z mužovy kapsy na zem.

Zarazila se, protože v něm poznala jeden z těch, co nosila Rusalka. Sevřela ho v prstech, jako kdyby se snažila ubránit nějakým myšlenkám, než ho vtiskla Gromovovi do dlaně. „A už dávno mám být doma“, uvolnila si tak cestu ke klice, vrazila do dveří a co nejrychleji pospíchala do schodů k jejich bytu.

Muž se celý napjal, jak všechny jeho smysly lovce mu radily, aby se za svou obětí rozeběhl. Stále ji mohl chytnout, popadnou, zardousit a hodovat na ní. Stále mohl ukojit svůj hlad...

Donutil se, aby roztáhl prsty pevně sevřené v pěst a přiložil si k ústům Jefimův šátek. Zhluboka vsál známou vůni, než do jeho látky odrecitoval poslední verše písně: „V koutě se rozpláče matka stařičká, slzu utře stařík otce. A dívka se nedozví, jak skončil bojovník. A dívka se nedozví, jak skončil bojovník.“