(Ne)vydařený večer

...aneb Vždy píšu, na co nikdo nečeká. xD

Ájinka, protože Hiroslav by mi dal pěstí, kdybych ho sem dala. xD 

Anotace: Stěžuji si pořád na nedostatek času a energie, a to je asi důvod, proč sem dávám tohle a ne kapitolu Těžkopádných (zatím!). Měla jsem to rozepsané ve fázi, že stačilo jen trochu to dopsat - a to přesně odpovídalo mému času, rozpoložení a energii. Tak aby tu něco bylo.

Reálně mám povíc těhle ff na Vílu, takže asi je sem budu postupně házet, jak je budu dopisovat.

Tady jsem si zkoušela trochu "polidštit" Xanxe, kterého jsem ve spolupráci nepsala já; pracovat s tím, že i když je to pekelný Satanův synátor, tak přece jen mu v tuhle chvíli bylo 22 let a v podobné situaci nikdy předtím nebyl. (A nacpala jsem tam Agu/Ag'hashaara, protože já cpu Agu všude, i když jste se s ním ve zveřejněných částech neměli možnost setkat.) A odnesl to chudák Setsu, taková hanba na něj padla... xD

"Fandom": Originální postavy byly velmi lehce inspirované Xanxusem a Squalem (nyní je to spíše Hiro a Aryu v mé mysli, ale ok... xD), ale reálně je to fanfikce na vlastní spolupráci Nejen absinthová nejen víla, odehrávající se v době Pekelného krocení. Úplně přesně to nesedí mezi jednotlivé scény, ale proto je to jen "fanfikce".

(Ne)vydařený večer

Vysoký černovlasý muž s popálenou tváří vystoupil z limuzíny a upravil si dobře padnoucí sako, než galantně natáhl ruku, aby pomohl vystoupit z vozu i svému společníkovi. Přestože je dělilo osm let ve prospěch růžovovlasého, stěží by ho kdokoliv označil za muže; kdyby se chtěl držet pohlaví, určitě by o něm řekl, že je to mladík; a kdyby ne – označil by jej za dívku. Přes ostřejší rysy ve tváři, plochý hrudník, možná o něco širší ramena a užší boky, než se tvrdilo, že je typicky ženské; působil ženským dojmem pro své dlouhé zvlněné fialovo-růžové vlasy, pro mírné nalíčení podporující jeho přirozenou krásu a hlavně pro způsob, jakým byl oblečen: lehké černé krajkové šaty s tmavě fialovým svetříkem, podvazkové punčochy s růžovým květinovým vzorem kolem zadního švu a uličnické konversky. Nejspíše tam hrálo svůj podíl i to, že starší nebyl tolik vysoký a rozhodně na svůj věk nepůsobil.

Když se ke svému společníkovi natáhl, aby mu upravil límeček košile, musel si rozpustile stoupnout na špičky. "Takhle nervózního jsem vás ještě neviděl, můj drahý," poznamenal, když mu jen v gestu, že už je vše perfektní, uhladil sako na ramenou a povzbudivě se na něj usmál. "Stejně moc nerozumím tomu, co tady dělám já."

"Agu," zamračil se muž, jak se mu o tom znovu nechtělo mluvit. Už se ponížil dost, když ho o tuhle laskavost žádal.

"Eskort – dobře, to vím, ale proč, Xanxi?" zůstal se mu na chvíli dívat do očí, přestože již stál na celých chodidlech. Poté se důrazně ohlédl směrem k místu, kam šli, a sjel ho dlouze pohledem. "Na koho zrovna tady chcete zapůsobit tím, že máte eskort?"

"Nechci zapůsobit tím, že mám eskort," odmítl druhý rázně. Zamračil se a sám pohlédl na klub. Narozdíl od míst, kde se většinou vyskytoval, když už bylo nevyhnutelné se s někým sejít pracovně a vnutit mu představu, že si může zaplatit ty nejkrásnější ženy; tohle byla pajza – taneční klub na vesnici, kde by se jen těžko hledal kdokoliv, pro koho by se chtěl Xanxus snažit nějak působit. „Chci jen... nepřijít sám,“ přiznal nakonec tiše a hlas se mu zadrhl, jak se dostal do vod, ve kterých nikdy předtím ještě neplaval. V tu chvíli působil na svých dvacet dva let, možná i mladší svou nejistotou.

Přece to bylo něco úplně jiného – zapůsobit jako popálený muž v lidském světě, který by si asi neměl na krk pověsit ceduli, že je nebezpečný mafián, když nepřišel obchodně a chtěl udělat jiný dojem, než ten děsivý –, než kráčet v Zahradách nebo Pekle jako Satanův syn, čistě z toho postavení muset odmítat nabídky od těch nejkrásnějších démonů. Navíc nikdy předtím po ničí pozornosti tolik netoužil, ale zároveň nemohl použít (ba ani prozradit) nic z toho, co jej dělalo Xanxem a krášlilo jeho popálenou tvář a nebezpečné povolání (protože podle morálky démonských sfér: být mafiánem neznamenalo být špatným člověkem, pouze se postarat o přirozené lidské zlo a mizérii s nadhledem démona).

Růžovovlasý mu položil ruku na rameno v přátelském gestu. „Tak pojďme,“ vybídl nakonec a nepatrně mu ho zmáčkl přes látku saka, jak chtěl Xanxuse povzbudit, „ať je to kdokoliv, nemůžu se dočkat...“

Černovlasý na něj sykl, protože se cítil jeho slovy poníženě a nebyl si jistý, zda to nakonec byl dobrý nápad. Mohl si vybrat kohokoliv jiného a méně zabraného do tématu vztahů a lásky, než zrovna světlovlasého! Ale na druhou stranu – byl to jeho jediný skutečný přítel, kterého znal od dětství; vybral si ho i proto, že se v jeho přítomnosti cítil dobře a plně mu důvěřoval. Kdyby se jeho záměr setkal s neúspěchem, jen před ním dokázal to ponížení snést.

Nabídl mu rámě a vedl ho do klubu. Nikdy se příliš nestaral, co si o něm kdo myslí, ale na chvíli zauvažoval, jestli se přece jen neměl obléct ještě volněji; ve svých džínách, košili a saku pořád působil, jako kdyby se účastnil nějaké důležité společenské události a nebyl schopný se rozhodnout, jestli takto působit chtěl. Samozřejmě chtěl udělat dojem (a bylo těžké v jeho šatníku hledat cokoliv běžnějšího k nošení), ale nadhodnotit své oblečení ho také mohlo ztrapnit...

Světlovlasý se do něj více opřel a upoutal tak jeho pozornost; když k němu Xanxus shlédl, znovu se na něj usmál. Dobře si byl vědom jeho nervozity a chtěl mu od ní pomoci. Dokonce si i odpustil další narážky na důvod, proč tady vlastně jsou. „Bavil jsem se nedávno s jedním kočkodlakem o lidských pověrách,“ začal nejspíše o tom nejzajímavějším, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. „Neuvěřil byste, co si někteří lidé myslí o kočkách...“

Xanxus se rozhlédl, jak hledal nejlepší místo, odkud by měl výhled na celý klub, než si vybral jeden konkrétní stůl a vůbec mu nevadilo, že byl už obsazený. Svou zlověstností si ho uvolnil pro sebe a svého společníka.

Růžovovlasý se nechal usadit, než pokračoval: „Víte, že se povídá, že kočky mohou zalehnout novorozence a udusit ho?“

Xanxus zaklepal nervózně prsty o stůl a olízl si rty, jak se potřeboval napít, aby se trochu uklidnil a uvolnil. Jeho společník se ovšem úplně ignorovat nenechal. Položil svou dlaň na jeho a jemně ji zmáčkl. „Xanxi,“ napomenul ho něžně, „nezapomínejte, že jsem vám přišel pomoci z mé dobré vůle; a tudíž byste se podle toho ke mně měl chovat, teď jste nadmíru nezdvořilý.“

„Promiň, Agu,“ šeptl a zadíval se do jeho černých očí, aby mu dal najevo, že už má jeho plnou pozornost.

„Lidé věří, že kočky mohou zalehnout a udusit jejich novorozence,“ zopakoval starší, o čem předtím mluvil, „a proto se jich často zbavují, když se do rodiny má narodit dítě...“ zakroutil hlavou. „A přitom je tomu právě naopak – i obyčejná kočka, nemusí to být ani kočkodlak, dokáže vycítit, když někdo umírá. Tak i v případě novorozence, vycítí to a vlezou si za ním do kolébky, aby mňaukáním na to upozornili, že je něco v nepořádku. A rodiče občas přijdou pozdě... a pak to svedou na kočku. Přitom se ho pokoušela zachránit.“

Černovlasý se zamračil a na okamžik odklonil pohled. „Myslíš, že takovými příběhy mne nejlépe můžeš teď rozptýlit?“ Lhal by sám sobě, kdyby si nepřiznal, že ho to dojalo.

„Jen vás upozorňuji na to, že lidé jsou někdy zaslepení a dávají na první dojem,“ pokrčil rameny starší. „U nás v Zahradách je takový zvyk, že blízká rodina dá budoucí matce kočku nebo kočkodlaka. A oba již víme, že to není jen hloupá tradice.“

Druhý se ještě více zamračil, jak mu došlo, o co se světlovlasý snaží. „Chceš mi tím naznačit, že mám jít do Zahrad a podívat se, co mi mohou nabídnout?“

„Alespoň bych si o dotyčné osobě mohl zjistit, zda je pro vás vhodná,“ mrkl na něj růžovovlasý, a poté se hezky zvonivě zasmál. Nechtěl mu narovinu přiznávat, že se nakonec k němu doneslo o všech milenkách a milencích, které jeho nejlepší přítel měl, pokud patřili pod Asmodea. Doneslo se mu i o způsobu, jakým je měl; a Agu rozhodně nebyl typ, co by ho soudil (jako syn Asmodea respektoval – dokonce i uměl – všechny typy slastného souznění dvou a více osob), ale přicházelo mu na mysl, zda kdokoliv z lidského světa měl stejně tuhý kořínek jako obyvatelé pekelné sféry. Bylo by velmi nešťastné, aby se s osobou, kterou si Xanxus vybral, stalo, co s Xanxusovou matkou, protože lidé byli přece jen příliš křehké (a hlavně velmi smrtelné) bytosti.

„Není nikdo vhodnější, aby se stal mou královnou,“ řekl zcela vážně mladší a protřel si mimoděk nervózně ruce, než se postavil. „Půjdu nám sehnat něco k pití,“ oznámil pak; samozřejmě se potřeboval napít a k tomu i se chtěl rozhlédnout po klubu, zda někde nespatří, pro koho tam byl.

Starší jen kývl, a když osaměl, také se rozhlédl. Přestože byl docela společensky zaměřený, tak málokdy vycházel z paláce. I mezi obyvateli Zahrad se občas cítil nemístně, protože ať se snažil, jak chtěl, nedokázal zcela potlačit šarm a kouzlo, které získal při narození, protože byl potomkem démona smilstva Asmodea. Mezi lidmi to ovšem bylo vždy mnohem horší, i teď se na něj dívali, jako kdyby byl jen objektem sloužícím k jejich sexuálnímu uspokojení; a nejspíše je drželo od něj jen to, jak děsivý jeho společník byl. Ale když Xanxus odešel, růžovovlasý se připravoval na všechny ty dotěrné existence, co se nechají navábit...

Ale co by pro svého nejlepšího přítele – vždycky raději tvrdil, že jsou bratři – neudělal?

Černovlasému netrvalo dlouho, než chlapce, kvůli kterému zorganizoval veškeré tohle divadlo, našel. Byl u stolu se svými bratry a kamarádem – rozhodně ani jeden z nich neměl věk, aby pil, a přece by Xanxus nic nedal za to, že všichni mají v džusech nějakou vodku. Xanxus si nebyl jistý, jak se k tomu postavit. Nejspíše to pro jeho královnu nebylo nejzdravější, když pil alkohol, protože byl lidské mládě – on sám mohl pít vodku jako vodu a téměř nic mu to nedělalo, v Pekle byl alkohol mnohem tvrdší a on byl přece potomek samotného Satana! – a mohlo to ovlivnit jeho vývoj i zdraví, navíc se cítil rozporuplně i v postoji k účinkům alkoholu: nechtěl, aby byla jeho královna uvolněnější a lehkomyslnější před kýmkoliv jiným, než byl on. Vůbec se mu ta myšlenka nelíbila.

Došel k baru a objednal si whiskey, přičemž si prohlížel nápojový lístek, protože věděl o svém společníkovi, že preferuje sladké. Nemohl růžovovlasého úplně opustit hned ve chvíli, kdy viděl svou královnu; a to i proto, že jednoduše nemohl napochodovat k němu a jeho bratrům... Kdyby mu tolik o toho chlapce nešlo, tak mohl – protože on mohl cokoliv! – ale záleželo mu na tom tolik, že nechtěl udělat chybu.

Ten chlapec připomínal bojovnici pestrou, byl tolik krásný a mohl mu tak snadno stále proplout mezi prsty. A Xanxus chtěl, aby ho miloval a potřeboval, ne aby ho musel nutit s ním být. Dokázal by ho donutit – měl peníze i moc – ale to by jej vůbec neuspokojilo. Vždy tu byla cesta si ho odvléct někam daleko a držet ho už navždy, ale Xanxus opravdu v jeho případě toužil dostat víc. Chtěl jeho lásku a absolutní oddanost, protože přesně to toužil dát on jemu.

Zvolil jeden ze sladkých koktejlů a nechal si ho nechystat spolu s další dvojitou whiskey. Možná si rovnou měl koupit láhev, aby si mohl dolívat sám. Poté se vrátil za svým společníkem a podal mu jeho nápoj. „M-ehm-můžeme se více přesunout k parketu?“

Starší vstal a usmál se. „Samozřejmě, můj drahý,“ pokývl a rozhlédl se, „alespoň se podívám, jak se tady tančí,“ dodal pak se širokým úsměvem a nechal se vést, přičemž si upil ze svého nápoje. Nebylo mu příjemné se prodírat mezi lidmi, ale Xanxus svým zjevem budil dostatečný respekt, že i pro růžovovlasého tím udělal místo.

Když se usadili u nového stolu, starší se znova rozhlédl, protože předpokládal, že někdo poblíž bude osoba, kvůli které ho sem Xanxus dovedl. Trvalo mu jen okamžik, než dotyčného našel. Nešlo ani o to, jak vypadal – nebyl jediný (to by šlo samo o sobě těžko, když byl z trojčat) pohledný a zajímavý na tom místě –, ale co z něj vyzařovalo. Růžovovlasý si přesně nebyl jistý, proč si to myslí, ale jen jediná bytost v jejich okolí měla auru, která nějakým způsobem přímo odpovídala té Xanxově.

Nedokázal se vlastně rozhodnout, jaký ten chlapec s nakrátko ostřihanými úplně bílými vlasy ve volném tričku vypadajícím na něm jako šaty je. Ve svém věku a všech ladných půvabech jeho tváře a těla si zanechával jistý nádech nevinnosti, kterou ovšem na další pohled pokořovalo jeho držení těla a způsob, jakým se hýbal – působil, jako kdyby si byl jistý, že všechno má pevně ve svých rukou. A pokud existovalo něco, co si ještě nezískal a nepokořil, tak jedině proto, že to nestihl ve svém věku. Ale ať už to bylo cokoliv, co z něj vyzařovalo, růžovovlasý chápal, proč Xanxuse zaujal, když ho poprvé spatřil.

Natáhl se k mladšímu a řekl přímo do jeho ucha, aby ho slyšel. „Mám se chovat, že jsme milenci?“ Přičemž se přidržel ladně jeho ramena.

Černovlasý zaváhal, poté zakroutil hlavou a růžovovlasý se od něj hned vzdálil.

Přestože se projevy nervozity mladšího zklidnily, Agu ji dokázal stále vycítit. Chtěl by mu nějak pomoct, ale bavit se v takovém hluku o citech by bylo velice netaktní a mohlo způsobit faux pas. Navíc chápal jeho obavy, když mladíka viděl. Všechno, co ho dělalo tolik zajímavým, mohlo pro Xanxe znamenat, že bude těžko dosažitelný.

Hlavně dokud byl Xanxus v lidském světě. Tam se z něj stal jen ošklivě na tváři a těle popálený dvaadvacetiletý mladík, který je členem mafie. Ani jedno z toho nebylo příliš přitažlivé. Bylo to nejméně šest let, co ho dělilo od toho chlapce, což se lidem v pubertě zdálo jako věčnost. Bělovlasý byl natolik krásný, aby mohl být povrchní a hledět jen na první dojem z Xanxovy tváře – popáleniny; nevšimnout si, že pod nimi je opravdu pohledný muž po svém pekelném otci. A nakonec ani ta mafie nemusela dvakrát pomoci – lidé se báli začínat hrát takto vysoké hry, protože jejich životy přece jen byli dnes jiné od toho, co se prožívalo v sedmi pekelných sférách nebo mezi dlaky. Kdo se skutečně toužil vydat cestou nebezpečí, když ho mohl z pohodlí domova sledovat v televizi?

Starší se otočil, když si všiml, že se Xanxus více napřímil v sedu. Chlapec šel na taneční parket, a byl dost zvědavý, aby si neodpustil pohled jejich směrem. Růžovovlasý by nečekal, že lidské mládě bude mít tak tvrdý pohled za svým nadšeným výrazem z možnosti vyřádit se tancem.

Byl to jen okamžik, než se ztratil v davu. I růžovovlasému přišel jako ryba ve vodě – jako kdyby tohle byla jeho džungle. Jednalo se sice pouze o vesnický klub, ale určitě by se brzy i sžil s těmi velkoměstskými.

Starší se natáhl přes stůl. „Běžte za ním,“ pobídl svého společníka a zatvářil se jako matka, která dává dobře myšlenou radu svému dítěti. Takové pohledy uměl – součástí Zahrad byl i kult uctívání mateřství.

Xanxus si tímhle naprosto nebyl jistý. Na místech jako bylo tohle nikdy netančil a nemyslel si, že někdy bude mít potřebu to měnit. Vadilo mu parket plný lidí, s kterými nechtěl mít vůbec nic společného; a ještě méně chtěl, aby kdykoliv z nich se přibližoval k bělovlasému. Raději na to nemyslel, protože jinak si musel připustit, že ho to rozčiluje i právě teď; a bohužel nebyl v pozici, aby mu mohl zakázat na taková místa chodit.

Upil alkoholu a sevřel dlaně v pěst, přičemž nakrčil čelo. Těžko se to poznávalo v tak plném klubu, ale vzduch kolem něj se stával teplejším a těžším. Ovšem zůstal sedět na místě.

Růžovovlasý se zatvářil o něco přísněji, ale k ničemu to nepomohlo. Tak se znovu natáhl přes stůl (a snažil se ignorovat, že na svém hezky tvarovaném pozadí cítil chlípné pohledy všech, co si všimli, že ho v téhle pozici špulí). „Bude si myslet, že o něj nemáte zájem, když za ním nepůjdete a jste tu se mnou.“

„A přijde...“

„To určitě ne,“ zakroutil hlavou starší, „pokud o vás má zájem, najde si kohokoliv, aby s ním zahnal pachuť, že vy o něj zájem už nemáte.“

Xanxus sevřel zuby při té představě a zavrčel skrze ně, poté dopil obsah skleničky a vstal. Kdyby řekl, že by pro toho kluka šel do pekla, v jeho případě by to nebylo nic; ale rozhodně by vybojoval každou válku s Mamonovci... ovšem taneční parket v žádném případě nebyl místo, kde by se cítil vítězně.

Růžovlasý na něj povzbudivě mrkl a zamával mu.

Černovlasý udělal palcem pod svým krkem gesto, že za tohle by ho nejraději zabil – protože starší vypadal pobaveně –, ale hned na to odešel. S jeho výškou pro něj nebyl problém ani v tom davu najít bělovlasého (barva vlasů to popravdě dost usnadnila). Vůbec se nepokoušel být ohleduplný, když se k němu vydal; ale zdálo se, že tanečníci si příliš užívají alkohol a sami sebe, než aby to vzbudilo jakékoliv pozdvižení. Xanxus byl opravdu rozčílený, že si tím ani nezískal dost respektu, aby se mu klidili z cesty.

Byl to ten chudák, který stál u bělovlasého nejblíž, který to nejvíce odnesl, protože Xanxovi stál přímo v cestě. Nevrle ho odtáhl dozadu za rameno, a pokud se na něj nešťastník chtěl obořit, rozmyslel si to, jakmile Xanxuse uviděl. Nejméně o hlavu vyšší popálený muž s plameny v očích rozhodně nebyl typ, s kterým byste se chtěli hádat o místo na parketu.

Černovlasý mnohem jemněji chytil bělovlasého za boky – i když musel použít všechno své sebeovládání, aby ho ihned neodtáhl z parketu, jak jeho vztek jen rostl, když viděl, jak jsou mu všichni blízko; krotila ho jen částečně vlastní nejistota na takovém místě – a přitáhl si ho k sobě. Bylo poznat, že chlapec se nehodlá dát jen tak někomu, protože se hned otočil, aby se nejspíše mohl – v případě nezájmu – na někoho tak drzého obořit, ale když poznal Xanxuse, zacukal mu koutek a zajiskřilo v očích.

Celý se na něj otočil, aby druhého mohl vzít za dlaně, a jak si je sundával z boků, tak ho stáhl trochu níž, aby se k němu nemusel tolik natahovat. „Proč netančíš s tím, koho sis přivedl?“ možná ho Xanxus úplně neslyšel, ale z úryvku si domyslel, o co jde.

„Přišel jsem za tebou,“ sdělil mu.

Bělovlasý zakroutil hlavou. Pustil jeho ruce a otočil se k němu znovu zády, aby mohl pokračovat v tanci. Xanxus se zhluboka nadechl, jak ho rozčilovalo, že celá ta situace nejde vůbec podle plánu. A čím méně bělovlasý o něj jevil zájem, tím méně si od něj cokoliv mohl vzít s nátlakem, pokud o něj nechtěl přijít ještě dříve, než si ho pro sebe získal.

Znovu si položil ruce na jeho boky, ale tentokrát ho za ně přímo nechytal, spíše si je tam jen jakoby odložil a nasměroval si ho k sobě blíže, přičemž se pokusil přizpůsobit jeho tanečním pohybům. Zvládl nějaké společenské tance, protože se to po něm v rámci jeho výchovy chtělo, ale tohle byl nad rámec všeho, co kdy dělal.

Bělovlasý se do něj částečně opřel, takže při některých pohybech Xanxus měl jeho hýždě přímo v rozkroku, a s tím, jak samo o sobě bylo tělo mladšího svůdné, když se pohybovalo, to tanec dělalo až příliš příjemný pro jeho mužství. Chlapec měl elegantní šíji pokrytou delikátní světlou kůži doplňující odstín jeho vlasů, vystouplejší klíční kosti a kostnatější ramena, na co všechno měl Xanxus skvělý výhled. Přičemž mohl vnímat vůni mladšího – sprchový gel, deodorant a čerstvé zpocení.

Mladší občas dlaní jakoby omylem přejel po stehnu černovlasého, nebo se na něj ohlédl s pohledem, v kterém se dalo přečíst, že si je vědom toho, co s mužem dělá. Tohle bylo prostředí, kde měl navrch.

Xanxus ovšem nejvíce uspokující považoval to, že teď už se nemusel starat o nikoho, kdo na parketě byl, protože chlapec tančil jen s ním a pro něj. To bylo jeho malé vítězství. A když se do tohoto dokázal vžít, nebylo tak hrozné tančit. I když by se do toho pro nikoho jiného než svou královnu nepouštěl.

Otočil si ho na sebe a vpil se rty do jeho, jak byl celý rozvášněný z jeho pohybů. Ten chlapec v sobě měl tolik ohně, i když z dálky působil, jako kdyby ho vytesali z ledu nebo mramoru. Když starší přesunul dlaně níž na jeho hýždě, aby si jej mohl přitáhnout ještě blíž, světlovlasý změnil pozice jejich nohou, aby měl jedno Xanxusovo stehno mezi svými. Nemohl se vyhnout tomu, aby při některých svých pohybech proti němu jakoby nepřirážel, a kdykoliv se tak stalo, vždy se s šibalským úsměvem a leskem v očí podíval do mužovy tváře. Byl si tolik jistý vším, co dělal, a Xanxus neměl jinou možnost, než se jím nechat úplně pobláznit.

Protože Satan byl démonem hněvu, dalo by se předpokládat, že Xanxus také příliš neoplývá sebeovládáním, ale bylo tomu právě naopak. Stálo ho tolik úsilí ovládat své bouřlivé emoce, že se opravdu kontroloval. Kdyby to zvládal jen o trochu méně, ani by nechtěl vědět, jak by jeho rozkrok na něco takového reagoval. Určitě by už dávno přestal myslet hlavou...

Mladší se od něj odtáhl, aby ho mohl vzít za ruku a táhnout si ho z parketu. Zastavil se až v postranní chodbě, kde již bylo více ticho. Opřel se zády o zeď a Xanxuse si přitáhl k sobě. Zrychleně dýchal a měl potem orosené spánky. Olízl si rty a stáhl si Xanxuse, aby se mohl vpít do jeho rtů.

Ten neváhal ani okamžik a mladšího si vysadil do náručí, protože tak pro ně bylo líbání pohodlnější. Přitiskl ho svým tělem více na zeď, jak konečně chtěl mít pocit, že ho dokázal zkrotit. I když to nejspíše byl velmi mylný dojem.

Mladšímu unikl sten do jeho rtů, načež chvíli na to rozpojil jejich polibek. Skousl si ret, jak se necítil příliš jistý tím, co hodlal říct. Ale nakonec nejspíše zvítězili jeho bouřící se hormony a přesvědčení, že u něj černovlasý nehledá nic než zábavu. „Můžeme to jít dokončit na záchody,“ nabídl.

Černovlasý nakrčil čelo, jak se zamračil. „Určitě si tě poprvé nevezmu někde o stěnu na špinavých záchodcích,“ řekl mu a zakroutil hlavou, aby dodal na důrazu svých slov. Xanxus rozhodně neplánoval mladšího zneužít jako děvku a nechat, aby to pro ně tím končilo. Světlovlasý byl příliš jedinečný, než aby ho mohl nechat jen tak jít. Hodlal si s chlapcem vybudovat vztah, který bude možné ukončit jen smrtí jednoho z nich. 

Světlovlasý si ho zůstal prohlížet, jak moc nevěděl, jak na něco takového reagovat. Vlastně se mu snad nikdy nestalo, že by ho někdo odmítl. Skousl si ret a rozhlédl se po chodbě, zda toho někdo nebyl svědkem. Zkazilo by mu to pověst čarodějnice, jejímž svodům všichni podlehnou.

„Půjdeme na chvíli na čerstvý vzduch,“ promluvil znovu Xanxus – tanec musel rozproudit alkohol v krvi mladšího, protože přece jen se choval o něco jinak, než když ho jindy potkával – a opatrně druhého pustil ze svého náručí.

„Nemám zájem.“

„Setsu,“ oslovil mladšího Xanxus a obklíčil ho pažemi, aby mu nemohl utéct. „Přece bys nechtěl, abych s tebou jednal jak s děvkou,“ znovu se zamračil, i když se mu pokoušel vysvětlit, proč s ním nechtěl nic mít na tomhle místě.

Mladšímu se zalesklo v očích – přestože to tak Xanxus neformuloval, tak mu vmetl do tváře, že se jako děvka chová. A mohla to být pravda, ovšem nikdo neměl právo na to upozorňovat, protože Setsuna mohl dělat, co chtěl a kdy chtěl. Nikdo neměl právo ho soudit! „A co když je to přesně to, co chci?“ vzbouřil se.

„Nechceš. Moc dobře si uvědomuješ, že jsi nikdy nemusel ani pohledem zavadit o kohokoliv, kdo by tě na ty záchodky zatáhl.“

Setsuna si moc nebyl jistý, co si o tom myslet. Samozřejmě, že znal svou cenu; ale pokud chtěl sex, tak měl jen omezené možnosti, z čeho si vybírat. Kromě svých bratrů byl jen s jediným klukem, který ho nebral jako nějaký druh ďáblovy děvky a chtěl ho poznat i jako člověka. Tohle se mezi puberťáky nenosilo – dokázal svést kohokoliv, ale přestože on určoval, kdo to bude, oba toho druhého nakonec jen využili k vlastnímu uspokojení. Tak proč by to nemohlo být na záchodcích?

Narozdíl od toho s Xanxusem se cítil nejistý – chtěl ho, ale byl odmítnut. Možná to bylo tím, že byl od něj výrazně starší nebo jeho povoláním, ale hrál vysokou hru, v které se Setsuna jen tvářil, že umí chodit.

Neuměl. A v jistém ohledu se bál, protože věděl, že může lehce prohrát.

Pokusil se proto odejít, ale Xanxus ho nenechal. „Já jsem ten, kdo určuje, kdy odejde,“ připomenul mu Setsuna chladně a znovu se pokusil odsunout jeho ruku, která mu bránila v pohybu. Starší měl hezky svalnaté tělo, i na jeho předloktích to bylo poznat, byla kolem něj aura síly a neústupnosti. Bělovlasého to vzrušovalo, ale zároveň panikařil z pocitu, že sám není dost silný, aby se druhému mohl postavit a ubránit. Přece jen byl zvyklý, že měl dominantní postavení a respekt (ať už mezi bratry, s jejich kamarádem nebo se všemi těmi kluky, co si omotal kolem prstu).

„Samozřejmě,“ souhlasil černovlasý, než dodal: „ale nikam chodit nemusíš.“ Pohladil ho po tváři. „Ani nevíš, jak těžké bylo tě odmítnout. Ale prostě bych si tě poprvé nedokázal vzít někde jako rychlovku...“

Jediný, s kým kdy Xanxus mluvil o svých pocitech – a to také jen omezeně –, byl růžovovlasý, jinak se držel mužského pragmatického a nemluvného chování, ale chápal, že dokud ze své osoby a příběhu může Setsunovi ukázat jen zlomek, nemůže od něj čekat, že ho zcela pochopí. A s tím, co od něj chtěl, mu musel ukázat, co sám cítí, přestože mluvení o pocitech bylo nepříjemné a slabošské.

Poté si poklepal prstem na koutek úst, jak mu připomínal, že by se s ním měl rozloučit, jak si na to zvykli, pokud skutečně chce utéct.

Mladší se mu okamžik mlčky díval do tváře, než sklonil pohled a trochu se skrčil. „Není mi dobře,“ šeptl pokořeně celou tou situaci a zakryl si ústa. Neměl si dávat ty dva poslední panáky tak naráz, než šel tancovat, ale když tam viděl Xanxuse v doprovodu někoho jiného, nenapadlo ho nic lepšího.

Černovlasý to nijak nekomentoval, jen ho vzal za ramena, a nakonec vedl na záchod, kam původně tolik nechtěl. To místo se možná nezdálo tolik špinavé, jak předpokládal, že bude, ale stejně tam jeho královna nepatřila. Jedno, co v téhle chvíli potřebovala vykonat.

„Vypadni,“ zavrčel zlověstně na jediného muže, co stál u pisoáru, a tentokrát si mohl dovolit být tak děsivý, jak skutečně uměl být. Takže zůstali se Setsunou v místnosti sami.

Chlapec se od něj odtáhl, aby mohl jít do kabinky, protože potřeboval zvracet, ale Xanxus ho následoval. Setsuna se cítil poníženě, ale nemohl si pomoci. Ten večer se z dobré vyhlídky na sex stal naprostou katastrofou a mohl si za to sám; někdy měl potřebu zlobit a dělat naschvály, a občas se mu to takhle vymstilo. Neměl tolik pít, neměl (si) to dělat.

Xanxus ho opatrně hladil po zádech a přidržel ho, když se chtěl posadit u mísy a možná ji zcela zbídačeně i obejmout. „Tady ne,“ šeptl a vzal ho do náručí. Nějakým způsobem si sundal sako, aby ho mohl položit na plochu s umyvadly, kam mladšího nakonec posadil. „Už je ti lépe?“ zeptal se starostlivě, přičemž se natáhl, aby namočil papírový ubrousek do vody a mohl s ním jemně začít otírat chlapci ústa.

Setsuna kývl. Objal si paže a tiše se rozplakal, i když již předtím měl uslzené oči od toho nepříjemného zážitku. „O-omlouvám se.“ Úplně si všechno, co mohlo mezi ním a druhým být, pokazil. Teď se mu musel hnusit a už s ním určitě nic nechtěl mít.

Černovlasý si ho stáhl do náručí a políbil ho do vlasů. „Vezmu tě k sobě,“ oznámil mu pak. „Moc nevěřím, že jsou tví bratři ve stavu se o tebe postarat. A nechci, abys měl další problémy s matkou.“

Xanxus seděl na posteli a opatrně se probíral těmi krátkými pramínky Setsunových vlasů, jak mu chlapec spal hlavou v klíně. Přiměl ho vyčistit si zuby, převléct se a vypít nějakou vodu, než takhle usnul. Xanxus se pak sám musel postarat o to, aby napsal jeho bratrům, kde stráví noc a doufal, že mu nebudou volat nazpět. A sám ještě kontaktoval Agu, aby mu poděkoval, že ho doprovodil – ten již dávno byl zpátky v Zahradách.

Černovlasý si nebyl jistý tím, co by měl dělat. Dokud Setsuna nebyl jeho, nemohl mu zakazovat, ale rozhodně nechtěl, aby se něco takového opakovalo, protože to pro chlapce mohlo být nebezpečné. Nejen, že to opravdu mohl přehnat s pitím tak, že by to ohrozilo jeho zdraví. Ale kdyby u něj nebyl Xanxus, kdokoliv by ho mohl najít na záchodcích v opilém polospánku a zneužít.

Měl chuť ho někam zavřít a nikam nepouštět, protože jedině tak ho mohl ochránit.

Přestože částečně měl rád Setsunovu spontánnost a vnitřní rarachy, co ho vedli k dělání naschválů a řádění (třeba když se společně koupali v moři v oblečení), tohle už bylo přes čáru. Do jisté míry dokázal tolerovat veškeré jeho řádění, protože i do téhle stránky Setsunova charakteru se zamiloval – nezaujal by ho nikdy někdo hodný a pokorný –, ale chlapec někdy potřeboval zkrotit a potrestat… pro své dobro.

Xanxovi nevadilo se o něj starat, i když Setsuna nebyl zrovna v pozici, která by byla hodná královny. Přesto černovlasý ho chtěl opečovávat a starat se o něj. Všechna tělesná blízkost pro něj dříve byla čistě o sexu, ale mladšího měl třeba jen rád u sebe. Takhle, jak byli teď. Když mu spal s hlavou na klíně a působil jako ztělesněná nevinnost, přestože Xanxus věděl, že není, a ani nechtěl, aby byl. Opravdu nikdy nespatřil nikoho krásnějšího, než byl světlovlasý.

Nakonec se opatrně přemístil, aby si lehl na postel za ním a objal ho zezadu. Zabořil si nos do kůže jeho krku, aby si mohl užívat chlapcovu vůni. Ten se ve spánku do něj více opřel a propletl prsty jejich rukou.

Černovlasý si nedokázal představit, že ještě kdy bude schopen usínat bez tohoto stvoření v náručí. Zalíbení, které k Setsunovi cítil, od prvního okamžiku, kdy ho spatřil, nebyla láska – i když si to myslel –, skutečně ho začal milovat, až mu bylo dovoleno s ním trávit čas a užívat si jeho přítomnost. Setsuna se narodil, aby byl Xanxův, o tom nebylo pochyb.