Hon na čarodějnici - 4. část

Děkuji za podporu Depkoidnímu Liškounovi a Kroketě. :) Přeji příjemnou četbu.

HON NA ČARODĚJNICI

spolupráce se Seiriel.

 Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí díl| další díl

[4. část]

Mamoru se posadil na lavičku vedle svého bratr a složil si na klín grilované maso, které si nabral. Aby se černovlasému trochu zlepšila nálada, přijali pozvání od Satana, aby s nimi strávili jedno odpoledně na zahradní párty, která ovšem byla náročná ze spousty nejrůznějších důvodů - a stejně tak zábavná. “Bavíš se?” zeptal se Tadashiho.

Černovlasý kývl. “Se Satanovci je zábava vždy,” pokývl a uloupil kousek masa od Mamoru. “Rohroh mi nabízel, že si můžeme dát zápas v přetlačování,” zasmál se.

Druhý pokýval hlavou a také se tiše zasmál, “i mně to nabízel,” přiznal, “nakonec to vypadá, že se s ním nikdo přetlačovat nechce a i Mu musel hodně přemlouvat…” dodal. “Říkal mi, že by se krotil, ale i minule, když se krotil, jsem slyšel, že někomu něco zlomil,” vypověděl.

“Je to těžké, když někdo je schopný vytahovat ze země stoleté duby, aby se krotil na míru, že nikomu nic nezlomí,” pokývl Tadashi a naklonil se blíže k Mamoru. “Tamten mladík na tebe pořád pokukuje,” prozradil mu spiklenecky. “Dokonce zakopl o lavičku, jak zaujatě tě sledoval.”

Mamoru se na okamžik podíval tím směrem. “Určitě by mi chtěl taky něco zlomit,” prohodil žertem, jak si chlapce prohlížel. Moc se nechtěl vzdalovat od svého bratra, jednak proto, že téměř nikoho jiného neznal, jednak proto, že ho nechtěl nechat o samotě po tom, co se stalo mezi ním a Kohakuem.

Černovlasý se tomu zasmál. “Myslím, že kdybys za ním teď šel, tak by se polil tím, co pije, zakopl a spadl do bazénu, co má za sebou,” prohodil. “Nechceš to jít zkusit?” nadhodil.

Mladší si ho prohlédl, “snažíš se mě odehnat a socializovat?” trošku se potom nafoukl. “Co mi dáš za to, když se mi to podaří?” nadhodil pak stejně nadneseně jako předtím, “a jak mě zachráníš, když ne a on si bude chtít povídat?”

“Co bys chtěl?” Tadashi naklonil hlavu na stranu. “Když budeš potřebovat zachránit, tak za vámi přijdu a prostě si tě z pozice staršího bratra odtáhnu,” odpověděl mu.

“Tak se domluvíme na zachraňovacím znamení,” pokýval si Mamoru hlavou. “To je - nespadl do vody,” zazubil se, pak podal druhému talíř, který si donesl.

Černovlasý se tomu zasmál a ukázal mu zvednutý palec jako povzbuzení. “Jdi na to, tygře,” prohodil laškovně ještě, než Mamoru odešel.

“Zdravím,” začal mladší z bratrů, když došel za Satanovcem, na kterého ho Tadashi upozorňoval.

Mladík s rudo-fialovými vlasy, jaké měli téměř všichni, kdo patřili k Satanově armádě, udělal přesně to, co Tadashi předpověděl. Nejprve se polil a nakonec, aby toho nebylo málo, spadl do vody.

“Tady se někdo rochní bez Rochroha?!" ozvalo se hned a na způsob bomba hned za ním skočil velký muž se stejnou barvou vlasů, který měl na tváři nepěknou jizvu, jako kdyby mu někdo ukousl kus obličeje (nebo si ho ukousl sám).

Tadashi se rozesmál a vstal, aby došel ke svému bratrovi.

“Trochu to vypadá, jako byste na mě byli domluvení,” pošeptal Mamoru svému bratrovi, když se sám přestal smát, protože mu to opravdu přišlo až bizarní, jak to starší vystihl.

Několik dalších pekelníků se také rozesmálo a pár dalších skočilo do vody.

“V takové zimě,” otřásl se jen Mamoru, pak se na Tadashiho spiklenecky pousmál, “mám teď u tebe odměnu,” zazubil se.

“To máš,” pokývl starší. “A možná bys přece jen tomu chudákovi měl věnovat chvíli,” dodal ještě, když tak mladíka viděl s trochu posmutnělým výrazem, přestože ho zrovna Rohroh škádlil a bratrsky se mu posmíval.

“Potom si něco vyberu…” ujistil ho mladší, než si dřepl k okraji bazénu, doufaje, že nikoho nenapadne hodit ho tam za zbytkem. “Promiň,” prohodil k mladíkovi a usmál se na něj, “pomohl bych ti ven, ale trochu se bojím, že při vaší síle bych byl spíš stažen dolů.” poznamenal.

Rohroh svého mladinkého spolubojovníka postrčil dopředu za Mamoru.

“V-v pohodě,” řekl chlapec a trochu se otřepal. “Vylezu snad sám,” dodal ještě a prohlédl si Mamoru, poté jeho bratra, který se držel od bazénu v uctivé vzdálenosti. Nakonec ovšem znovu skončil pohledem u mladšího. “J-jsem Masrur,” prohodil, když Rohroh do něj dloubl a zašeptal tak, že to všichni slyšeli, že by mu měl říct své jméno. “Jsem kadetem ve vzdělávacím lyceu Satanových hord.”

“Mamoru,” představil se mu a udělal místo, aby mohl vylézt, než mu podal opatrně ruku, jak se trochu bál, že si z toho odnese polámáné kosti v ruce. “Máte lyceum?” pozvedl obočí, jak ho to docela zaujalo - zajímalo ho, jak vypadají školy v Pekle.

Rudovlasý si s ním na svou velikost a celkově asi i pověst nesměle podal ruku a pousmál se, přičemž kývl jako odpověď na jeho otázku. “Máme… i když teď už se moc neválčí.”

Tadashi si je prohlédl a pousmál se. Sám si mezitím nabídl další kousek z Mamoruova talířku. Pekelníci opravdu uměli ze všeho nejlépe péct maso.

“Co se tam učíte?” zajímal se druhý a poodešel stranou, aby nebyli tolik na očích, přičemž pohlédl na Tadashiho, jestli by se brzy raději neměl vrátit za ním. “Kromě válčení tedy…” dodal.

Zdálo se, že Masrura jeho zájem upřímně překvapil. “Tak hlavně ty vojenské věci… a takové to, co je k tomu potřeba. Matiku, fyziku… nějakou historii… a tak... ” pokrčil rameny. “A ty?” zeptal se opatrně. “Jsi člověk…” dodal, jako by to bylo něco opravdu zajímavého.

“Jsem…” pokýval mu Mamoru hlavou, “chodím do normální lidské školy…” usmál se tomu. “Nic zajímavého se tam neděje…” jen nad tím mávl rukou. “Kolik ti vůbec je roků?” napadlo ho. “Vy pekelníci málokdy vypadáte na svůj věk, jsem si všiml…”

“Já jsem nikdy nebyl člověk,” prohodil Masrur, aby mu snad vysvětlil, proč mu přijde zajímavý, “nevím, jak vypadají lidské školy,” přiznal. Poté ovšem se pousmál. “Málokdy je někdo moudřejší, než na kolik vypadá let, jedno kolik mu je,” řekl nejprve, “takže je mi věkem tolik, kolik bývá lidem, když jsou na lyceu...”

“Učíme se jen ty obyčejné věci jako matiku, fyziku, jazyk, dějiny…” odpověděl Mamoru s mávnutím rukou. “Žádné bojování nebo tak…” pokrčil potom rameny.

Masrur si ho prohlédl. “A co děláš tady?” zeptal se pak, protože pokud si něčeho všiml, tak Mamoru se přímo neznal se Satanem.

“Jsem tady vlastně s Tadashim,” mladší ukázal na svého bratra. “Skoro nikoho tady neznám, ale brzo bych se měl začít více stýkat s Xanxusem…” pokrčil mírně rameny.

“S pánovým synem?” bylo vidět, že má Satana i jeho syna v úctě. “Tak to budeš někdo důležitý,” pokývl si. “Jen… pánův syn nebývá často v pekle,” dodal trochu posmutněle, i když to nejspíše stále bylo častěji, než obyčejní kadeti chodili po lidském světě.

“Nejsem nikdo nijak důležitý,” Mamoru nad tím jen mávl rukou. “Jen bych mu měl pomáhat s prací tady na zemi… možná se potom bude moct i více ukazovat v pekle… i když nevím, asi to bude trvat ještě dlouho, než z mé práce něco bude…” vlastně stále ještě neměl úplnou představu, co vše jeho život, až se začne více stýkat s Xanxusem, bude obnášet… A jak vůbec bude probíhat to, že by se měl začít učit být Xanxusovou pravou rukou.

“Ale to se asi také učíš nějaké lidské bojové techniky, ne?” napadlo rudovlasého. “Střílet z těch vašich zbraní… a tak...” nadhodil pak, jeho znalosti o lidském světě byly opravdu velmi omezené a o to více ho lidé fascinovali. Rád poslouchal vyprávění těch, kteří byli před peklem na zemi jako lidé.

“To učím,” potvrdil mu druhý, “střílení i bojová umění, sebeobranu a podobně…” pohlédl k Tadashimu, aby zkontroloval, co ten dělá a jestli jen někde neposedává a nenudí se, když sem šli hlavně, aby on přišel na jiné myšlenky. Když viděl, že se baví s Mu a Rohrohem, pokračoval v rozhovoru, “ze začátku hlavně to bylo příšerně náročné,” přiznal, “ale už jsem si zvykl a trénink už je v pohodě…” pokrčil trochu rameny. “Ale to není ve škole…” pousmál se tomu, “to vy toho určitě děláte více,” stočil rozhovor zase k peklu. “I něco s ohněm a tak, jak vy to umíte, ne?” trošku mu zazářilo v očích, když zamával rukama, jako by chtěl kouzlit.

Masrur si ho prohlédl, jak moc nevěděl, co tím přesně myslí. “Vaříme,” zkusil, protože to byl opravdu um, za který byl pekelník obdivovaný, když ho zvládal lépe než ostatní.

Mamoru se tomu tiše zasmál, “to jo, to vy umíte dobře,” pokývl hlavou, “trochu se bojím, že když tu budu moc dlouho, ani se odsud neodnesu,” zažertoval. “Ale to jsem nemyslel,” zakroutil potom hlavou. “Ovládáte oheň a tak, ne?”

“Aha, tak to záleží na tom kdo...” přiznal. “My… jakože můj druh... neumíme třeba chrlit oheň nebo něco takového,” přiznal, poté ovšem luskl prsty a odlétla mu od palce jiskra, “tímhle teda umíme podpalovat všichni, ale stejně sebou nosíme i křesadla.” Pokrčil rameny, mrzelo ho, že druhému nemůže ukázat něco působivějšího. “Můj druh je spíše silný...”

“Oh,” druhý se tím, i když to byla jen malá jiskra, zdál docela fascinovaný. “Taky bych chtěl něco takového ovládat…” svěřil se. “A vaše síla je náhodou dost fascinující…” dodal potom. “Je to vtipné, jak se Rohroh neustále snaží někoho přesvědčit k přetlačování a všichni se bojí polámání…”

“Rohroh je jeden z nejsilnější,” pokýval Masrur a ohlédl se. “Dává nám lekce v lyceu, ale není přímo profesor,” dodal a zároveň vysvětlil, jaktože s ním má tak uvolnění vztah.

“Popravdě si ho jako profesora ani příliš nedokážu představit…” pokýval jeho společník hlavou, “možná spíš něco, jako u nás tělocvikář…” neodpustil si. “Je asi v armádě hodně vysoce postavený, co?”

“Dost,” potvrdil pekelník. “Ale má takovou bujarou a přátelskou povahu, jsou tam i takoví… no, jak bych to řekl? Samozřejmě je držím v úctě, ale prostě nejsou tolik uvolnění ve vztahu k níže postaveným jako Rohroh a tak...” povzdechl si. Nechtěl přímo říkat, že jsou pyšní a nabubřelí, proto se od nich držel dál a nesnášel, když se musel vyskytovat v jejich blízkosti.

“Asi chápu, co myslíš,” reagoval na to mladší, protože i on znal takové typy. “Rohroh je zábavný, opravdu působí, jako že je s ním veselo a hodiny musejí být zábavné…”

“To jsou,” potvrdil starší. “Ale zároveň je i přísný, neustupuje ze svých nároků a nad ničím nepřivírá oči, což je dobře. Znám takové, kteří jsou příliš volnomyšlenkářští i ve výuce a to pak nedopadá dobře, protože vůbec nic nenaučí.”

Mladší pokýval hlavou. “Pravda…” uznal, “ale i žák se musí chtít naučit…” poznamenal potom. “Nutit někoho je zbytečné…” přešel dále ke stolu, aby si nalil pití, než se vrátil za svým společníkem.

“V mnohých situacích - podle mého - nejsme dost moudří, abychom poznali, co je pro nás dobré chtít… a tam je nutné, abychom byli donuceni moudřejšími chtít,” prohodil rudovlasý, poté se ovšem pousmál. “Tvého bratra znovu objevil Rohroh,” převedl řeč jinam, protože na filozofování se necítil.

“Nevím, jestli být donucen chtít není oxymorón…” prohodil Mamoru, než i on se podíval tím směrem. “Doufám, že ho nebude příliš nutit do přetlačování, páky nebo ničeho podobně nebezpečného…” prohodil, “ještě by mi ho polámal,” zdálo se, že to bere s nadsázkou.

Masrur zakroutil hlavou. “Myslím, že Rohroh započal rozhovor s jiným záměrem, než je přetlačování,” prohodil pak. “Už se svléká,” okomentoval, jako by to bylo třeba, “to ukazuje své svaly k obdivu,” vysvětlil s úsměvem. Tadashi byl opravdu přitažlivý a Rohroh muž činu, co se snažil využít každou příležitost.

Mamoru se zasmál, “to je dobře…” prohodil, “myslím, že tahle se někam dostane ještě méně, než kdyby mu o to přetlačování šlo…” dodal tiše. “Ale je to kus, to se mu musí nechat,” Rohroh měl opravdu působivou postavu a bylo na něm toho dost k ukazování a obdivování. I přes jizvu na tváři to byl přitažlivý muž, i když ne typ, jaké by Mamoru vyhledával.

“Taky doufám, že jednou budu jako on,” prohodil Masrur. Možná s tím velice neumně chtěl udělat dojem na druhého, který se mu opravdu líbil. Bohužel neměl v povaze, aby i teď - ještě nedovyvinutý - mu ukázal, jak na svůj věk má také hezkou, vypracovanou postavu.

“Sice jsem z vašeho druhu zatím neviděl moc démonů, ale mám pocit, že jste takoví všichni,” Mamoru se na něj zazubil, “i když je pravda, že Rohroh i mezi vámi je možná ještě větší, než ostatní,” uznal. “Přímo taková hora,” pohlédl znova na druhého, “když se zasnažíš, určitě budeš jako on, pokud chceš,” mrkl na něj.

Masrur by nejspíše na sebe něco znovu vylil, kdyby neměl prázdné ruce. Ovšem takto se jen trochu zakuckl. “Snad,” snažil se to zamaskovat. “Rohroh je pro nás všechny vzorem… a samozřejmě náš pán,” dodal ještě. Byla ovšem pravda, že Satan vůbec nebyl tolik rozložitý a monstrózní jako Rohroh, dokonce i nebyl ani tak vysoký jako jeho syn.

Mladší se tomu jen pousmál. “Někdy bych chtěl vidět,” napadlo ho ovšem, “Satana v jeho pravé podobě… něco málo jsem o tom slyšel, ale musí to být působivé naživo…”

“Pán se tak ukazuje jen při význačných událostech,” odpověděl mu Masrur. “Ale je to skutečně působivé, jak říkáš…” přiznal. Možná to i vynahrazovalo, že Satan nebyl tak mohutný jako někteří jiní jeho poddaní.

Mamoru pokýval hlavou. Vidět démona sedmice v jeho pravé podobě nebylo jednoduché ani v jeho panství samotném - na rozdíl, co tmavovlasý mladík slyšel, od andělů, kteří svoji majestátnost dávali na obdiv, co jen mohli. I když byla pravda, že Mamoru sám se snad nikdy s andělem nesetkal - a pokud ano, tak si to ani neuvědomoval, takže to nemohl posoudit. Možná to ovšem byla pravda a způsobovala to absence křídel. Tadashi mu kdysi vyprávěl, že všechna potupa a utrpení démonů za jejich hříchy spočívá hlavně v tom, že jim byla utržena křídla. “Ale v pekle musí všechno být působivé,” zazubil se nakonec na rudovlasého, “alespoň pro mě.”

“Možná působivější… ale pro mne je zajímavější lidský svět,” přiznal starší. “Lidé… opravdu - rád bych více poznal, jaké je lidstvo.”

Mamoru trošku zvážněl, “na lidstvu není nic dobrého k poznávání,” mávl nad tím jen rukou, potom se ovšem zase usmál, “stačí, když si vybereš pár jedinců, kteří jsou ti milí… ti ostatní by tě mohli tak akorát znechutit…”

Masrur si důležitě druhého prohlédl. “Ty jsi... zajímavý,” přiznal pak svému společníkovi. “Mohli bychom… zůstat v kontaktu?” zkusil nesměle. “Pokud by tě to neobtěžovalo.”

Mladší se na něj usmál a lehce zakroutil hlavou, “určitě ne,” usmál se na něj. “Taky budu rád v kontaktu s někým zajímavým,” mrkl na něj, “budeš mi vysvětlovat všechny ty pekelné věci, kterým pořád nerozumím,” zazubil se potom. “Jen… moc nevím, jak se zůstává v kontaktu mezi sférami…” zamyslel se. Určitě v tom bylo něco složitého a magického.

Rudovlasý se zamyslel. “To je dobrá otázka,” přiznal, poté se rozhlédl. “Počkáš chvíli?” zeptal se pak. “Támhle je Mu, ten to určitě bude vědět.”

Mamoru mu pokývl, “určitě, dám si zatím něco ze všech těch vašich skvělých věcí,” ukázal ke švédskému stolu, “se domů budu kutálet,” zažertoval.

“Potřebuješ něco?” další ze Satanových generálů si Masrura prohlédl, když k němu došel, potom na něj rošťácky mrkl a poplácal ho po rameni. Pohlédl mu přitom přes rameno na mladšího Tadashiho bratra, “přišel sis pro radu?”

“Jakou radu byste mi dal?” prohodil částečně žertem Masrur, jak měl i s tímto mužem dobrý - spíše bratrský - vztah, přestože byl mnohem výše postavený. Také se ohlédl po Mamoru. Byl opravdu velmi pohledný.

Starší mu oplatil zazubení a složil si ruce na hrudi, přičemž se narovnal, “měl bys ho chytit, přehodit si ho přes rameno a odnést si ho do ložnice,” pokýval si hlavou, “pro mě to ve většině případů funguje,” mrkl na něj pak znova žertovně, přičemž se k němu sklonil, “někdy je potřeba párkrát jim dát kyjem po hlavě,” zasmál se.

Mladší si druhého prohlédl. “A získáte si tím jejich srdce už navždy?” zeptal se, protože nevěřil, že takovým způsobem by se dalo docílit něčeho jiného než sexu. Samozřejmě věděl, že to druhý myslí částečně jako vtip. I když Muova odnášení si do ložnice byl nejednou svědkem - nemusela to být ani do ložnice…

Starší ho počechral ve vlasech, “neříkám, že vždycky,” znova se zasmál, “ale divil by ses, kolik se jich pak za mnou vrací… až mě to někdy děsí…” pokýval důležitě hlavou. “Pokud chceš mít jistotu, že získáš srdce, chytni ho a odnes, ale do kuchyně… tam mu něco uvař a bude tvůj.”

“Když ho tak vidím, jak si na svou velikost nabírá až na moc velký talířek, asi máte v tomhle pravdu,” uznal mladší Satanovec a zazubil se. “Nicméně - přišel jsem se vás původně zeptat,” začal s tím, proč za druhým šel, “jakým způsobem můžeme společně zůstat v kontaktu, i když já budu u nás a on tady?”

“Oh… jste už tak daleko?” Mu ho uznale poplácal po rameni, “nepolevuj,” zazubil se. “Je několik způsobů, i když většinu z nich jsem doteď použil jen mezi různými pekelnými sférami…” zamyslel se. “Existují různé předměty, přes které se můžete bavit a přes některé se i dokonce vidět… a Asmondeovci mají i takové, kterými se dají posílat psaní - zamilovaná, samozřejmě - ale s takovými se u nás zase tak nesetkáš,” mávl nad tím jen lehce rukou.

“A kde bych něco takového mohl sehnat?” zajímal se Masrur. Doufal, že to bude dostupné i pro někoho, jako je on, protože byla dost velká možnost, že nebude.

Druhý si ho prohlédl, “to záleží na tom, kolik jsi ochotný investovat a co by sis představoval… u obyčejných obchodníků seženeš přijatelně nástroje, které přenáší zvuk, ale ty i s obrazem jsou příšerně předražené,” zašklebil se. “Můj známý ale obchoduje i s takovýmahle věcma, mohl bych se ho optat…”

“Kdybyste byl tak hodný, byl bych velmi vděčný,” požádal ho mladší.

Mezitím se Tadashi přichomýtl zpátky za Mamoru, možná proto, aby mu odcizil kousek masa, které si vzal. “Jaktože jsi sám? Už si tomu chudákovi zlomil srdce?” zajímal se, přičemž volnou rukou počechral svého mladšího bratra ve vlasech.

“Trošku se toho bojím,” odpověděl mu mladší, “co když pak bude chtít on zlomit mě?” zažertoval, potom ovšem jen zakroutil hlavou. “Zatím si jen povídáme…” pokrčil rameny. “Tedy… popravdě doufám, že mu brzy dojde, že si nechci o moc více, než povídat,” ohlédl se po Masrurovi.

“Pokud si šel za Mu o radu, asi bych očekával něco, co obnáší hození přes rameno a odnášení,” prohodil Tadashi, poté svého bratra objal jednou rukou kolem ramen. “Neboj se, nenechám ho, aby mi tě odnesl… stejně asi brzy půjdeme,” dodal.

Chousokabe více méně rozrazil dveře od bytu. “Haku? Jsi tu?” zajímal se hned, protože se mu stalo něco, o čem si potřeboval s někým promluvit. Zabouchl za sebou a začal si zouvat boty, i když by tam Papouch nebyl, zůstal by doma o tom přemýšlet.

“No?” blonďák vyšel ze svého pokoje a prohlédl si příchozího. “Stalo se něco?” zajímal se, když viděl jeho výraz. Sám příliš nikam nechodil, jak se stále zotavoval z odmítnutí, které měl za sebou.

“Potřebuju si s tebou promluvit,” začal a zamířil do kuchyně. “Byl jsem s Machiko teď a řekla mi… posaď se,” počkal až to druhý udělá, ale sám zůstal stát a docela nevyrovnaně přešel k oknu. “Je těhotná...”

Blonďák na něj chvíli jen nechápavě hleděl, jako by na něj mladší promluvil jazykem, který v životě neslyšel. “Těhotná…” zopakoval pak po něm tiše, jako by se to stále snažil pochopit, “co… co máte teď v plánu?” zajímal se nakonec.

“Já… nevím,” přiznal Motochika po chvíli. “Vůbec… jakože - něco takového...” ani si příliš nebyl jistý, co chce říct. “Dávali jsme si pozor a najednou… já nevím...” Přešel k židli a posadil se na ni. Položil si hlavu do dlaní. “Budu… táta...”

Papouch si ho chvíli prohlížel, potom se zvedl a přešel k němu, aby ho objal. “Jestli mi tě teď ukradnou, tak vám to nikdy neodpustím,” nadhodil nejprve nadneseně, než ho pevněji stiskl. “Ale… pokud si to chcete nechat… má to určitě i své světlé stránky,” nadhodil. “Jsem přesvědčený, že z tebe bude fenomenální táta,” dodal.

“Myslíš?” zeptal se Motochika a ohlédl se po něm. “Můj otec… víš, jaký je můj otec… co když budu jako on?” pokračoval v otázkách. “Navíc… bude mi teprve dvacet, nemám školu a ona dodělává střední… nemáme byt a práce v docích není zrovna nejlepší a nejstálejší.”

“Tak si začneš hledat stálejší práci, pokud to jinak nepůjde,” rozhodl blonďák, “ale zrovna toho, že bys byl jako tvůj otec, se vůbec nebojím,” věnoval mu úsměv. “Pokud se zasnažíte, určitě to nějak vyřešíte,” mrkl na něj. “Přestěhujete se do vlastního a bude,” přestože zněl povzbudivě, při představě, že by se měl denně přestat vídat se svým nejlepším kamarádem, se zdálo že trochu posmutněl.

“A co ty?” zajímal se bělovlasý. “Vždyť spolu budeme hrát šachy jako dědkové, to přece nejde, abychom se rozdělili...” zdálo se, že Motochika přemýšlel o tom samém. “Toho se bojím… že to bude úplně jiné. Hlavně - Machiko je sice fajn, ale… opravdu s ní chci být celý život?” Znovu si dal hlavu do dlaní. “Nevím ani, jestli ji miluju… kdybych si měl volit mezi tebou a jí, vždycky zvolím tebe,” přiznal. “Ale to malý… bude moje… kousek mého života to bude...”

Papouch se přesunul tak, aby se mu vetřel na klín, “nastěhuju se k vám a budeme dělat, že vám pomáhám s nájmem,” zazubil se, potom ho znovu objal.

“A s výchovou,” utrousil Chousokabe a objetí mu opětoval. Zabořil hlavu do jeho vlasů a zavřel oči, jako kdyby ho to mohlo před vším těžkým zachránit. “Když si představím, že bych měl vlastního synka nebo dcerku… je to strašně hezká představa…” šeptl. “Ale… vždy jsem si myslel, že to bude někdy později, s někým koho miluju, chci s ním být a… dokážu ho zaopatřit.”

Světlovlasý ho pohladil a opřel si bradu o jeho hlavu. “Zaopatřit je dokážeš, neboj se… možná se nebudete vozit v super fáru a jíst v restauracích, ale to přece nevadí…” odpověděl mu na to. “A přinejhorším si ze mě uděláte druhou maminku, já jsem stejně zbyl tak do počtu…” odlehčil to.

Chousokabe se pousmál a chvíli si užíval objetí, které mu bylo nabízeno. “Půjdeme oslavit, že budeme mít mimčo?” zeptal se. Papouch ho dokázal natolik uklidnit, aby se přestal bát a pouze se začal těšit, protože všechno se přece zvládne.

Blonďák se na něj zazubil a kývl, “jednoznačně to půjdeme zapít!”

Papouch vyšel z obchodu, kde se zastavoval pro něco rychlého k snědku a nasedl na motorku, jak chtěl být co nejrychleji už zase doma. Už už startoval, když si kus dál na ulici všiml povědomého auta a u něj i známé postavy. Tadashi se tam bavil s nějakým rostlým rudovlasým mužem - oba se smáli a vypadalo to, že jsou si docela blízcí, protože ten, kterého Papouch neznal, zrovna černovlasého bral okolo ramen a něco mu vykládal docela blízko obličeje.

Tadashi se tomu zasmál a zatahal ho za pramen vlasů, než se i on k druhému naklonil a oplatil mu zašeptání. Poté ovšem se odtáhl a opřel se o své auto, přičemž se podíval na hodinky.

Blonďák jen okamžik přemýšlel nad tím, jestli za nimi nechce dojít a vylít si srdce, co si myslí o tom, jak rychle byl nahrazen. Přešlo ho to ve chvíli, kdy se mu do očí téměř nahrnuly slzy, jak ho zabolel ten fakt, že černovlasému stál za tak málo. A rudovlasý očividně byl mnohem více jeho typ. Povzdechl si a odvrátil se, i když se stále úplně neměl k nastartování. Nasadil si alespoň helmu.

Mu, který se nechal Tadashim dovést ke škole, kde studoval Mamoru, aby mu mohl předat přístroj, skrz který s ním chtěl komunikovat Masrur, se zvědavě rozhlédl. Vycítil, že už chvíli je někdo sleduje, ovšem široko daleko necítil přítomnost žádného většího démona nebo kohokoliv, kdo by je mohl nebo chtěl ohrožovat.

Tadashi se pousmál, když konečně vyšel ze školy Mamoru. Vydal se mu na proti a přivítal se s ním objetím, přestože asi to nebylo úplně to, co by čtrnáctiletý chlapec před školou chtěl, aby jeho starší bratr udělal. Poté i s ním směřoval k autu.

Mamoru ovšem navzdory očekávání svého bratra chvíli držel v náručí, než se nechal vůbec pustit. Pozdravil se s Mu a i s ním rychle objal, než se dali do řeči. Rudovlasý ovšem v průběhu ukázal opatrně blonďákovým směrem a nejspíše upozornil skupinku, že už je chvíli sleduje, protože se všichni podívali jeho směrem.

Papouch byl rád, že už si nasadil helmu, protože jinak by nejspíš i na tu dálku bylo vidět, jak je rudý. Opravdu se choval jako puberťák, zakroutil nad sebou hlavou a nastartoval.

Tadashi ho sledoval, než odjel. Pak si jen povzdechl. “Nasedejte,” pobídl je a sám to udělal. I přes helmu poznal, kdo to je a docela jej to vyvedlo z míry. Možná doufal, že už ho nikdy nepotká a on se mu tak nepřipomene.

Tmavovlasý mladík svraštil obočí a sám se ohlédl po odjíždějící motorce, než nastoupil do auta. Nelíbilo se mu, jak se na to zatvářil Tadashi a i jemu došlo, kdo to byl. Opravdu to vypadalo, že jeho bratr se trápí tím, že to s Kohaku ukončil a Mamoru ho tak vidět nechtěl.

“Uniká mi něco?” nadhodil Mu, když byli všichni v autě.

“Jen to byl jeden známý,” odpověděl mu Tadashi a doufal, že rudovlasý pochopí, že se o něm nechce dál bavit. “Takže teď pojedeme kam?” zeptal se pak. “Asi největší klid bude u mě v bytě, abys s tím Mamoru naučil zacházet, co? Nabídnu ti skromné pozemské občerstvení...”

Mu, možná překvapivě, pochopil, co mu bylo naznačováno, i když v něm taková odpověď jen probudila zvědavost. “Tak třeba tam… můžu ti klidně pomoct s občerstvením,” zazubil se.

…

Blonďák zamířil rovnou do kuchyně, když se vrátil domů, aby si nachystal svoji vytouženou večeři a potom si mohl jít odpočinout a možná postěžovat Chousokabemu. Jeho druhý plán ovšem vzal za své, když našel svého kamaráda v kuchyni s Machiko. “Zdravím,” prohodil skoro bez života a přesunul se k lince, aby si jídlo co nejrychleji nachystal. Příliš neměl náladu dívat se ještě na to, jak ho někdo pomalu připravuje o jeho nejlepšího kamaráda.

Dívka mu věnovala jen malou pozornost. Zběžně ho pozdravila, potom se vrátila k čemukoliv to bylo, co si s bělovlasým zrovna četli.

Chousokabe vzhlédl na svého nejlepšího kamaráda. “Stalo se něco?” zajímal se. Poté pohladil svou přítelkyni po zádech. “Určitě musíme koupit všecičko fialové, přes to nejede vlak,” prohodil a vstal, aby mohl přejít za svým kamarádem. “Nepovečeříš s námi?”

“Jsem už docela unavený,” odpověděl mu blonďák vyhýbavě a nandal si vše - tedy dvě obložené bagety a hromadu zeleniny - na velký talíř. “Asi se na něco kouknu v pokoji…” pokusil se o úsměv.

Motochika položil ruku na jeho rameno. “Chceš si se mnou o něčem promluvit?” zajímal se.

Papouch si ho okamžik prohlížel. “Viděl jsem dnes Tadashiho…” zašeptal.

Machiko k nim vzhlédla a zatvářila se trošku nespokojeně, možná nedočkavě. Ovšem pochopila už, že Chousokabeho opravdu rozčiluje, když má někdo - byť je to jeho přítelkyně - problém s Papouchem nebo do nich chce nějak vrtat.

Motochika mu pevněji stiskl rameno. Poté se otočil na svou přítelkyni. “Machi, až tam najdeš něco fialového, tak na mě houkni,” řekl jí, “určitě stejně dojdu dřív, než se ti to podaří,” dodal. Poté vzal Hakuův talířek a vydal se s ním do jeho pokoje.

“Nenechávej mě tu dlouho,” usmála se na něj, než se sama začetla do docela tlustého katalogu.

Blonďák následoval svého nejlepšího kamaráda do vlastního pokoje, kde se odevzdaně posadil na postel. Byl opravdu rád, že bělovlasý šel s ním a zvedlo mu to trochu náladu. “Pokud zbohatnete a nebudete už mě chtít doma, postavím si chajdu u vás na dvoře…” řekl mu a chabě se na něj usmál.

Chousokabe položil talířek na noční stolek a sám si dřepl před Papoucha. Položil mu ruce na kolena. “Myslím, že nehrozí, že bychom zbohatli - všechno pro mimča je strašně drahé… a to se rodí takové malé...” prohodil s úsměvem, i když se mu ty ceny opravdu nezamlouvali. “Ale místo u nás máš vždycky zaručené - to je jasné, už jsme se o tom bavili.” Poté zvážněl. “Kde jste se potkali?”

“A hrozně rychle rostou… pořád budete muset kupovat něco nového,” zatvářil se blonďák zhrozeně, jak se mu moc nechtělo do rozhovoru o Tadashim, protože se bál, že zase začne natahovat. “Viděl jsem ho jen…” začal ovšem nakonec, “když jsem nakupoval, tak jak jsem vylezl - ani jsem nevěděl, že pravidelně nakupuju deset kroků od školy, kam chodí Mamoru…” povzdechl si. “Čekal na něj a byl tam s nějakým vysokým rudovlasým chlapem… docela se k sobě měli…” zadíval se upřeně do svého talíře. “I Mamoru se k němu měl, vypadali, že se všichni mají moc rádi…” ušklíbl se a i jeho tón se zdál docela nepříjemný.

Motochika se natáhl, aby ho objal. “Pokud si tak rychle někoho našel, tak vůbec nemá cenu se pro něj trápit,” šeptl a políbil Kohaku na tvář. “Máš nějaké speciální přání na výbavu pro mimčo?” zeptal se pak, jak chtěl druhého rozveselit. “Musíš nám k narození dát velkého plyšového papoucha, aby můj klouček nebo dcerka měli také takového skvělého kamaráda, jako jsi ty… takže začni už šetřit.”

Starší pokývl. “Uděláte ze mě kmotra?” nadhodil s úsměvem.

Chousokabe mu zašeptal do ouška: “Pokud ještě chvíli bude Machiko chtít cokoliv nevkusně květovaného, udělám z tebe mámu,” slíbil mu, “mé umělecké oko takový kýč nesnese.”

Blonďák se tomu zasmál, “to beru,” odpověděl mu na to pak. “Já jen budu chtít, abys svoji fialovou kombinoval se zelenou,” dodal k tomu.

“Proto jsi můj nejlepší kamarád,” políbil ho na čelo, když se od něj odtahoval. “Pojez - jsem rád, že už zase máš chuť k jídlu,” mrkl na něj. “Půjdu zpátky do boje proti květovanosti… ale večer tě přijdu zkontrolovat,” oznámil mu, poté zavrněl: “Pápěnko moje.”

Druhý pokývl. “Můžeš spát tady, pokud tu nebudeš mít Machiko přes noc,” nadhodil.

“Uvidím, jak bude chtít ona,” odpověděl mu Motochika. “Ale… pokud tu nebude, jsem u tebe jak na koni,” s tím vstal a otevřel si dveře, aby mohl jít do kuchyně za budoucí matkou jeho dítěte.

Papouch se uvelebil ve svém pokoji, kde se zrovna chystal znovu sledovat film. Poslední dobou se tak bavil často, jak měl pocit, že není moc co jiného dělat. Čekal na Chousokabeho, až se vrátí od Machiko, navíc jeho bratr volal, že bude v Japonsku a chtěl se za nimi přijít podívat.

Chvíli to trvalo, než se otevřely dveře, jak se vracel Motochika. “Vedu sličnou návštěvu z daleka, co mi dělala nevhodné návrhy ve výtahu,” zavolal, protože věděl, že Papouch bude doma.

Světlovlasý se hned vyhrabal z postele, aby jim mohl vyjít naproti, “takového štěstí a krásy v jedné návštěvě,” usmál se na oba.

“Jsme připraveni na trojku?” zavrněl Setsuna a vydal se k svému bratrovi, aby ho objal. “Ty jsi nějak zkrásněl - to těhotenství ti sluší,” dodal laškovně a položil mu dlaň na bříško. “Drobkovi určitě nebude trojka vadit, budu něžný,” zazubil se dozadu na Chousokabeho, který mu už ve výtahu sdělil, že bude otcem.

“To určitě nebude, drobka nečekám já,” odpověděl mu pobaveně mladší z bratrů a políbil ho na přivítanou na tvář. “Ale dokážu si představit jiné, kterým by vadila,” dodal pak. “Hodláš ohrozit mě i Chiku na životě, nebo nedej bože plodnosti?” zasmál se.

Setsuna se zašklebil. “Je to na nic,” prohodil. “Zrovna u vás bych si tak dal říct a přitom mi na vás tolik záleží,” dodal. “Ale válení v posteli můžeme provozovat, ne?” zkusil. “Potřebuju zahřát,” prohodil důležitě.

Chousokabe ho s úsměvem sledoval. “Kdybys měl dítě, jakou barvu by mělo vybavení pro něj…?”

“Tak zahřát tě trochu můžeme, ale bůh ví, co všechno a jak Xanx vidí… všichni budeme oblečení,” odpověděl svému bratrovu bloďák. Potom se zatvářil vážně, “to otcovství mu úplně leze na mozek… pořád nosí katalogy s vybavením pro děti, prohlíží je a něco v nich kroužkuje…”

Setsuna se přesunul zpátky za Motochikou. “Myslím, že bude skvělý otec, ten náš méďa,” prohodil a pověsil se na něj. “K tvé otázce - neplánuju nikdy mít děcka, tak žádné vybavení bych nekupoval.”

I Papouch se přesunul k nim. “Nikdy neříkej nikdy…” zavčasu se zarazil, aby nedodával, že ani Chousokabe děti neplánoval. “Nevíš, co na tebe Xanxus nachystá…” dodal. “Třeba ti pořídí nakonec celou školku, aby tě udržel doma…” zasmál se té představě.

“Občas se bojím, že po mně budou chtít, abych Xanovi dal dědice,” přiznal Setsuna - bohužel nemohl ani těm dvěma říct, že už se k tomu skutečně málem schylovalo, protože papá si usmyslel a Asmodeus měl prostředky, jak to zařídit - a objal oba dva své blízké, aby je mohl zavést do Kohakuova pokoje. “Chudáci děti - jsme s Xanem ještě nevybouření a nevím, zda se kdy vybouříme.”

Chousokabe ho pohladil po vlasech. “Hlavně aby Xanhnus moc nebouřil...” Často se o nejstaršího z trojčat bál.

“No, pokud to i on tak cítí, tak děti asi ještě nebudou… kde bys stejně vzal dědice?” blonďák se na svého bratra usmál, potom si ho prohlédl, “dáš si něco?” napadlo ho. “Alespoň na pití nebo tak.”

“Zatím není potřeba mi nic chystat,” usmál se na něj bělovlasý, “a kdyby bylo - byl bych raději, kdyby to udělal Méďa, nechci dostat spálenou vodu,” zazubil se na něj. Poté ho shodil na postel a sedl si mu na klín. “Co je nového?”

Světlovlasý ho objal a opřel se hlavou o jeho rameno, tiše se ovšem zasmál jeho poznámce. “Nic kromě toho, co už víš…” povzdechl si. Opravdu hodně si se svým bratrem volal, takže mu vše o Tadashim už povyprávěl.

Setsuna se více napřímil ve kleku nad jeho stehny a políbil ho na čelo. “Nesmíš si to tak brát,” šeptl. “Máš Méďu celé dny jen pro sebe, nemůžeš mít všechno,” dodal a ohlédl se na Chousokabeho.

“Brzy budu potřebovat studenou sprchu, jestli v tom bude Setsuna pokračovat,” okomentoval to ten a posadil se vedle nich.

“Vzpomínáš na to, když jsme všichni byli mladincí a svobodní?” naklonil Setsuna hlavu na stranu, pak se natáhl a políbil ho na tvář.

“To nám ještě nehrozilo, že za tulení budeme přicházet o údy…” okomentoval to Papouch. “Sice ho tu mám, ale celé dny už dávno a jen pro sebe už taky ne…” nafoukl se a více svého bratra stiskl v náručí.

“Když někdy přijedeš za námi, budeš mít celé dny pro sebe jen mně, protože já jsem celé dny sám ve velkém domě a jen poslušně čekám, kdy se Xan vrátí, a doufám, že si na mne najde chvíli času,” nabídl mu jeho bratr a opřel si něžně bradu o jeho hlavu. “Mohli bychom se celý den vyvalovat na pláži nebo u bazénu… a hrát hry, co jsme hrávali jako děti… a jíst...” lákal ho.

“To se mi líbí,” zavrněl mladší z bratrů a otřel se mazlivě tváří o tu jeho. “To bych si i nechal líbit… když si mě tam k vám dovezeš…”

“Ale možná tě pak už nevrátím,” zavrněl Setsuna a jemně ho políbil na rty. “Pak už stačí jen přesvědčit Soru a dovést si mámu… a budu mít kromě Médi všechny, které mám rád, u sebe.”

“Počkej, to ne!” zastavil takové plánování Chousokabe. “My spolu máme hrát šachy jako dědulové - to je dané a tak  to prostě bude!”

Papouch se tomu zasmál, “mám vás tak rád…” zavrněl spokojeně. “Budeme se všichni navzájem půjčovat…” nadhodil. “Aby nikdo nebyl smutný a nikomu nechyběl…” takto se Setsunou v náručí se zdál skoro nejspokojenější, co za posledních několik dní byl - jinak se stále trápil kvůli Tadashimu, i když někdy to nebylo na první pohled vidět. Sice byl vděčný za Chousokabeho, který mu nepřestával pomáhat a bez něj by jistě byl někde jinde - opravdu by ani nedokázal říct, jak moc Chousokabeho měl rád a kolik pro něj znamenal. Trojče, které tak dlouho neviděl, ho ale také potěšilo - snad ještě přidalo k tomu, o co se Chousokabe už od od chvíle, kdy byl Papouch odmítnut, snažil. “Musíme i s Veverkou něco podniknout…”

Bělovlasé trojče kývlo. “Jen jestli naše pyšná Veverka bude chtít,” prohodil. “Kdyby nechtěla, vezmeme sebou Méďu,” zazubil se. Poté Papoucha něžně položil na záda a lehl si z druhé strany, než byl Chousokabe, protože věděl, že jeho bratr má nejraději, když je obklopen svými blízkými. Přitulil se k němu a pobídl druhého bělovlasého, aby to také udělal. Poté políbil něžně svého bratra na spánek. “Jsi pohublý… dneska přespím tady a zítra půjdeš k nám - Xan ti udělá veliký steak!”

Chousokabe se tomu trochu zašklebil, protože přítele od Setsuny opravdu rád neměl.

“Tak jsem to myslel,” prohodil blonďák, aby bylo jasno a Chousokabe se náhodou necítil vynechaný, přičemž se s oběma stulil. “Chtěl jsem, abychom šli všichni čtyři…” zazubil se, “pokud v tom nebudou nikomu bránit školní nebo otcovské povinnosti…” prohodil. Potom spokojeně zavřel oči, “nakrmit se klidně nechám, ale jen to…” prohodil tiše.

“Nevím, zda by Xan chtěl něco jiného… ale já bych to určitě nedovolil, i když tě mám strašně rád, na mého Xana mi nikdo šahat nebude,” prohodil částečně pobaveně, bylo to docela komické, že samotný neměl problém s tím ho občas podvést - i když to více méně dělal kvůli němu - ale Xanxovi by něco takového neodpustil - nejspíše by se zabil, kdyby se dozvěděl o tom, že ho Xanxus někdy podvedl a jejich láska není tak silná a absolutní, za jakou ji měl. “Ale jíst jeho jídlo tě nechám rád - abych se pochlubil, jakého skvělého muže jsem si našel,” dodal ještě.

“Kdybych jedl hovězí maso, taky bych zvládal steaky…” nadhodil Motochika, protože nebyl rád, když Setsunův manžel uměl něco, co on ne.

Papouch se tomu pobaveně usmál a přetočil se na chvíli na svého kamaráda, “taky skvěle vaříš…” ujistil ho a zazubil se na něj. “Kdybych si měl vybral, chtěl bych za manžela tebe…”

Chousokabe ho pohladil po tváři a vtiskl mu polibek na nos. “Přesně tak...” zazubil se.

Setsuna si je prohlédl. “Stejně tomu nerozumím, proč nejste spolu - slušelo by vám to více, než to slušelo mně s Méďou...” mrkl na ně a počechral druhého bělovlasého ve vlasech.

Haku se přesunul tak, aby viděl na oba. “To asi jo, já bych ho možná neutrápil,” zazubil se nejprve na svého bratra, “ale Chika netouží po takových, jako jsem já…” zabědoval pak. “Jsem na něj málo složitá čarodějnice…” dodal a povzdechl si, jak si znovu vzpomněl na Tadashiho.

“Jste oba moc hodní - to je váš problém… měli byste být trochu zlí, manipulovat s lidmi a dělat naschvály jako já,” zasmál se Setsuna, “alespoň jeden z vás by měl.”

“Vždycky jsem měl na to tebe,” odpověděl mu Papouch a objal ho. “Budeš nás to muset naučit…”

Bělovlasé trojce se pousmálo. “Tak to abychom se sešli s tím tvým Tadashim a něco podlého mu provedli jako pomstu,” navrhl pak. “Protože mého brášku nebude nikdo odmítat. Oumukurovi se neodmítají!”

Papouch se tomu usmál, potom ovšem zakroutil hlavou. “Nebudeme mu ubližovat,” rozhodl. “Přece jen toho má asi za sebou spoustu a mně slíbil Chika, že mě vezme do rodiny…” pochlubil se. “Budu kmotr, strýc nebo druhá maminka podle potřeby,” zasmál se tomu.

“Jediná maminka, pokud budou pokračovat problémy s barvou výbavy,” dodal k tomu nadneseně Chousokabe. “Když ho Setsu naučíš něco z tvého zla, tak budeme šťastná rodinka. Budeme mít dítko a já budu pod pantoflem našeho krásného Papoucha.”

Blonďaté z trojčat se tomu zasmálo, “bude to zábava.” Zazubil se, “nikdy jsem ještě pod pantoflem nikoho neměl.”

“Ale jak ho mám naučit své zlo - mimochodem, zlem to můžu nazývat jen já, tak si dej pozor, abys ho také nepocítil -” vycenil na druhého bělovlasého zuby Setsuna, “když se ani pomstít nechce?” dokončil nakonec svou otázku. “Co?”

“Jsem ztracený případ,” zabědoval Papouch, “jsem zlá bludička a přitom nejsem zlý… ani ho neutopím…” schoval tvář do bílých vlasů svého bratra, jak se tvářil hraně zdrceně, i když něco pravdy v tom také bylo.

Setsuna měl v plánu skutečně za tím Tadasim jít a něco mu říct, protože málokdy byl Papouch tolik zdrcený, jak se sám prezentoval a kolik to o něm říkal Chousokabe, když se spolu bavili ve výtahu. “Měl bys ho utopit a jít si povyrazit, abys pocítil, jak překrásná bludička jsi,” zavrněl pak.