Chryzantéma

Víte, jak jsem říkala, že do konce Těžkopádných? Nevím, zda to dáme tak daleko...
Asi před rokem mi jedna osoba říkala, že měla nějaký citát z mé povídky napsaný nad postelí. Když se nad tím zamyslím, je mému egu smutno, že je to pryč, mému srdci líto, že to nic neznamenalo, a můj rozum se chce omlouvat za všechna slova, kterými jsem zničila své čtenáře.


Chryzantéma

Vzpomínky bez vůně. Jako šílenství nahrazují morek v kostech. Je to důvod, proč se třeseš? Chlad, který putuje tvými žilami místo krve, a srdce, které nebije.

Slábneš s každým rozedněním, i když se snažíš vítat slunce.

Křič, až se budeš cítit, že to nemůžeš vydržet. A jako tehdy... nikdo nepomůže.

Vysoké hradby z bájí – bojíš se přiblížit jejich okraji, protože stačí jediný krok. Nemáš strach z propasti, díval ses tolikrát do ní, a čekáš, že se podívá nazpátek. Alespoň někdo.

Zapomeneš důvody, proč jsi byl na hradbách, zapomeneš, proč si je vystavěl. Jen ten jeden krok zůstane pulzovat tvou myslí. Věčně se opakující nevykročení.

A voláš... tehdy.

Zapomeneš na slova. Jen hlas posedlého, co ti odpovídal. Prohrál jsi válku, kterou nemohlo dítě vyhrát, třebaže ho donutili si tak hrát. A přece jsi neudělal ten krok, proč? Jaká slabost tě vedla, aby sis vypálil kříž do zad, a jaká zaslepenost tě ho stále nutí nést?

Už se jen díváš do stěny a mlčíš.

Nevoláš, protože nikdo neodpoví.

A to, co ti odpovědělo tehdy, nechceš znovu slyšet. Démon závislosti, kterého neporazí žádná zářivá zbroj a dobré úmysly; kterého neporazí nic v tvých rukou. Vzdal by ses mu, ale vypálené kříže nevymizí jako popáleniny od cigaret a i takové nízké stvoření tě s nimi odmítá.

Prodal bys duši, ale se všemi jizvami je bezcenná.

Za zády necítíš démony a nezáleží kolik si jich namaloval na zeď. Nemáš duši, jakou by chtěli. A i kdybys ji dával zadarmo, nikdo si ji nevezme. Nikdo z nich na tebe znovu nepromluví.

Nevrátí ti sladké a tvořivé šílenství, které jsi miloval, třebaže bolelo jako střep v hrudi a stejně nekompromisně tě zabíjelo.

Promiň. Nakonec i ta zvrácená představa ráje se rozpadla. Ani být šest stop pod zemí nepřináší klid.

Je lehké na kousek papíru napsat, že už nejsi nic. Ale kdy tomu uvěříš?

Seber poslední sílu. Přestaň se třást.

A smiř se. Nakonec ti nic jiného nezbývá. Tohle. A samota.