Hlídač a pes [1/2]

Tuhle povídku mám rozepsanou někdy od roku 2017, protože se u mě střídá absolutní nedostatek času a práce na "knížce", tak mám jen chvilky, kdy píšu něco, co bych mohla dát tady na blog. (Jak vždy uvádím, Těžkopádní potřebují mnohem více času a soustředění, než mám.) A tak to pak dopadá, že píšu tuhle povídku více jak rok, i když má hloupých ani ne 20 stránek. Ale chtěla jsem ten příběh napsat.
Mám nemalou potřebu prostě vzít to "mé" z Absintové víly: vzít Asmodeova potomka s jeho problémem, že někdy musí být ženou; běhnici umírající v malém domečku se svým dítětem, protože je opustil doživotní druh; pekelnou královnu Setsunu... a věnovat povídkám o nich stejně slov a péče jako Panenkám nebo V skrytu duše - nenávidím a miluji. Ale už nemám ten čas a nebudu mít, protože už nejsem dospívající... :/
Mám své Těžkopádné, u kterých mne bolí, že nejsou dopsaní a není na ně čas.

Na FB stránce jsem dělala malý výzkum, děkuji, kdo se ho zúčastnil, překvapily mne i ty tři reakce (nedělám si iluze o mrtvosti mého spisovatelství a jsoucna), ale tak máme povídku rozdělenou na dvě části - pro dramatičnost asi. xD Příští část bude další neděli.

Fandom: vlastní tvorba, přesněji spolupráce se Seiriel, Katsuie je původně má postava, Sakon její - tak uvidíme, jak jsem se ho ujala. Ale není potřeba znám Nejen absinthovou nejen vílu, protože oni se tam myslím ani ve vydaném ještě neukázali. Takže originální povídka, asi - navazující na svět těchto povídek.

Přeji příjemnou četbu.

Hlídač a pes

Přestože na roční dobu bylo tepleji než jiné roky, stejně se setmělými ulicemi proháněl nepříjemný, silný a sychravý vítr, který se dostal i pod oblečení. Černovlasý mladík, co postával na rohu, opravdu podcenil počasí, protože na sobě měl jen lehký kabát. I když si do jeho límce zavinul krk, chyběla mu šála, aby mu na něj netáhlo. A pro vlastní suchou, pohublou a tím vytáhlou postavu se nejspíše jen těžce zahříval. Stál tam opuštěný a křehký, s tváří bledou a delikátní, jako kdyby někdo vdechl život japonské panence, co ji do města dovezli za cara. Možná někde v zapadlém starožitnictví měli přesně takový skvost, s očima namalovanýma kaligrafickým štětcem a s malými rudými rtíky.

Ulice, kde stál, byla známá tím, že tam právě takoví chlapci postávají. Obětují dnešek pro další den, a tak svým životem plýtvají, dokud mají co nabízet. A ani černovlasý nebyl jiný v tom, že by nepotřeboval více peněz, že by jej živili dostatečně nebo by plně nevyužívali jeho schopností. Ale neprodával se – ne tady, ne teď.

Nebyl obyčejný mladík s tak prostým životem. Nevěděl, jestli se kdy narodil chudým rodičům, zda zemřeli nebo se ho zřekli; nepamatoval si na nic, protože pro poslání, kterému jej zaprodali, se všech vzpomínek musel vzdát. Říkali mu Shibata Katsuie, a pokud věděl – jestli ho nešálily vzpomínky –, tak to bylo jeho pravé jméno. Neznamenalo nic. Všechno, na čem u jeho existence záleželo, bylo, že se stal hlídačem.

Nebyl zase tak mladý – mohlo mu být i sedm –, když ho převezli do Ruska. Nějaké peníze v tom hrály roli, ale zase ne tolik; s ohledem na výcvik a úmrtnost, kdo by cenu za neduživého chlapce příliš nadsazoval? Ale nakonec v něm přece něco bylo, do čeho se hodilo investovat!

Těch skoro deset let výcviku v podzemí, ve společnosti svého jediného přítele, protivníka a konkurenta na post dalšího hlídače, si pamatoval dobře. Každý den bolesti, odříkání, fyzických a psychických úprav, aby mohl sloužit vyššímu řádu. Aby mohl stát nad všemi nadpřirozenými a chránit lidské před jejich vlivy – to byla jen představa o jeho poslání, realita se v různých aspektech nakonec lišila. Nic o tom nevěděl, dokud nesložil finální zkoušku; jeden ze starších hlídačů jim oběma vyjmenovával všechny ty povinnosti a všechnu čest takového statusu, že i konečný souboj na život a na smrt, z kterého mohl vyjít jen jeden vycvičený hlídač, v sobě skrýval něco hrdinského a opravdu působícího, že pro to stojí za to zemřít.

Zvládl zabít stejně starého chlapce, který pro něj za těch deset let byl vším, co znal. A na jeho počest mu dali mnoho dní bolestivý implantát, co zvyšoval Katsuieh schopnosti, protože byl z genetického a duševního materiálu poraženého kadeta. Přežil poslední část své proměny v hlídače, aby jakmile vystoupil z podzemí, byl konfrontován s tím, jak moc peněz zkorumpovala úřad, který měl stát nad vším. Dokonce i nad těmi nejmocnějšími démony a anděly.

A proto by opravdu byl rád, kdyby tam jen obyčejně stál a hodlal si vydělávat svým tělem, protože by byl prodejný nehledě na minulost; nemusel by si projít tím vším, co jako kadet na hlídače musel, aby nakonec byl proti systému úplně bezbranný.

Zastavila u něj limuzína a sjelo její zadní okénko. Přešel blíž a vyhladovělým pohledem se podíval dovnitř. „Měla jste tu být před půl hodinou,“ řekl s tvrdým hlasem, v kterém nebylo ani smítko jakéhokoliv citu a on se vůbec nehodil k jeho vzhledu. Ten tón ho hyzdil, jako kdyby malé děvčátko mluvilo hlasem dospělého muže.

„Měla jsem tady být, až jsem si udělala čas,“ opravila ho žena uvnitř, přičemž mu pokývla rukou, aby si za ní nastoupil.

Katsuie na její slova nic neodpověděl, jen si nasedl a zaujal místo naproti ní. Složil si ruce do klína a zadíval se na odraz ve skle okna. Přestože před ním seděla žena na svůj věk pohledná, s hustými rusými vlasy a upravenou tváří; on v jejím odrazu viděl pravou podobu. Baba Jaga – ošklivá, vrásčitá a s železnými zuby.

Limuzína se rozjela a žena rukou ve zlatých prstenech okázale pohladila kožich, který ležel vedle ní na prostorném sedadle. Nejspíše se měla potřebu vysmívat tomu ošuntělému kabátu, v němž byl zachumlaný hlídač. Ale on ji ignoroval – ani v sebelepším oblečení nikdy nemohla být nic jiného než odporná babizna s povadlými vnadami, které si, když ji příliš tížily, přehazovala přes ramena. Věděl o jejím druhu dost, v Rusku nebylo ojedinělé je potkat.

Mlčeli, dokud limuzína znovu nezastavila, a oba z ní nevystoupili. Nemusela před ním skrývat své obydlí, protože byla registrovaná. Možná by byl schopen najít nějaké jeho nedostatky – jako byl pod schodištěm vyčuhující dráp kuří nohy –, za které by jí mohl udělit pokárání až pokutu, ale kvůli tomu tam nebyl. Vystoupal do schodů a vešel dovnitř. Čpavý zápach páleného masa přebíjela příliš sladká voňavka a vzduch pro jeho jemný čich se tím stával příliš hutný, až nedýchatelný.

Svlékl si kabát a přehodil ho přes židli. Měl na sobě černé úplé džíny a rolák, všechno to zdůrazňovalo, že na něm nebylo místo, kde by se usadil tuk; ani podle štíhlých, spíše dlouhých svalů se nedalo usuzovat, že je opravdu tolik silný, jak by jako hlídač měl být.

„Pan Hlídač chtěl radu,“ řekla žena, když vešla do pokoje za ním. Byl to salónek pro hosty, nešetřila na jeho okázalosti, i když nebyl příliš prostorný. Na stole byl vyšívaný ubrus a pěkný, robustní samovar, nicméně se pod ním netopilo. Nezdála se být pohostinná natolik, aby černovlasému nabídla čaj a občerstvení. „Je otázka, co je mi schopen za ni nabídnout.“

Katsuie si odsunul židli a posadil se na ni. „Cenu určí až její obsah,“ řekl stejně chladně a nesmlouvavě, jako mluvil předtím a natáhl k ženě svou dlaň.

Baba Jaga nakrčila nos a odfrkla si. „Takto se nedělají dobré obchody.“ Posadil se tak, aby si mohla vzít jeho dlaň do svých, ale neudělala to. Zakroutila hlavou a nakrčila čelo. „Na maso by pan Hlídač nebyl, ani kdybych chtěla. Peníze ani cennosti nemá. Může nabídnout panenskou krev?“

Černovlasý se na ni jen zůstal dívat, ani jediný sval v jeho výrazu se nepohnul.

„Zdá se, že ani to nemůže,“ pokývla si a povzdechla. „V tom případě pan Hlídač jen marní můj čas, protože mi nemá co dát za mou radu.“

Katsuieho výraz se nezměnil, vlastně to byl velmi krátký okamžik, za který vstal ze židle a chytil ženu za vlasy, aby jí mohl hlavou praštit o stůl. „Ve skříni máš vyuzené děti, kdybych chtěl, tak tě můžu na místě připravit o všechny končetiny. A nikdo se tě nezastane, protože jsi o svého mecenáše přišla před půl rokem. Myslíš, že jsem si s tebou domlouval schůzku naslepo?“ Přecedil to tiše přes zuby a už se neobtěžoval ji prokazovat jakoukoliv úctu. Rozčílilo ho, jak si někdo takový mohl myslet, že hlídači jsou úplně bezmocní. Když ji znovu praštil hlavou o stůl, tentokrát si dal pozor, aby obličejem narazila do jedné kovové nohy samovaru a vyrazila si o ni zuby. „Takže mi dáš radu.“

Znovu se posadil na židli a stejně jako předtím k ní natáhl ruku. Opravdu nikdo by si nedokázal představit, že někdo tolik mladý a od pohledu pohublý dokáže tak snadno tělesně ublížit docela robustní ženě.

Baba Jaga vyplivla krev na vyšívaný ubrus i s dvěma železnými zuby a celá její podoba se změnila na tu pravou. Seděla před ním ohyzdná babizna, u které nebyla žádná vada na kráse, že jí nyní chyběly zuby. Vzala do svých kostnatých a vrásčitých rukou s dlouhými nehty jeho krásnou dlaň. „Tak se ptej,“ zasyčela nenávistně.

„Jak ho odtamtud můžu dostat?“

Stvoření popotáhlo, než mu do dlaně vyplivlo chrchel a rozmazalo ho po jeho hebké kůži. „Potřebuješ peníze. Teď víc; pokud přežije, tak méně.“

Katsuie pevně sevřel zuby k sobě a vytrhl ji svou ruku. Neřekla mu nic, co by nevěděl. Peníze byly to jediné, co nemohl sehnat – rozhodně ne tolik, kolik potřeboval. Nejednalo se jen o cenu psa, ale o podplacení kohokoliv, aby mu zajistil jiný život než zápasy.

Otřel si dlaň znechuceně do ubrusu a sebral odtamtud zuby. „Za tohle nějaké peníze budou,“ poznamenal, „můžeš být ráda, že ti je nevezmu všechny.“ S tím sebral svůj kabát a odešel z domu. Už ho vůbec nenapadlo, co by měl dál dělat, ale vybít si všechnu frustraci na téhle ženštině by ho jen zbytečně zdržovalo.

Stálo ho to zub Baby Jagy, aby jej pustili do kotců. Záleželo na tom, kdo byl zrovna u brány, podle toho se lišila cena. Naštěstí Viktor Alexandrovič byl z těch, kteří měli pro Katsuieho slabost a stačilo mu podstrčit něco malého, spíše na památku než skutečně zaplacení. A tak černovlasý mohl dovnitř.

To místo zapáchalo mokrou psí srstí, exkrementy a krví. Přestože se nechovali ke všem stejně – jako u gladiátorů si vítězové žili v mnohem větším pohodlí –, ten pach byl cítit v celém komplexu. Katsuie to tam nesnášel, a třebaže tolik nesoucítil se žádným vlkodlakem, kterého viděl v některém z kotců, stejně se mu ten pohled nelíbil.

Došel až dozadu, kde byli těžko psi, spíše ještě štěňata a tiše zavolal: „Sakone.“

K plotu přiběhl nedorostlý pejsek s béžovo-bílou srstí, který ačkoliv byl zbídačený a špinavý, měl tak dobrosrdečný výraz, až se zdál na takovém místě nereálný. Zavrtěl ocasem, když se pohledem ujistil, že za ním opravdu přišel černovlasý a tiše, ale o to více nadšeně ňafl.

Katsuie se nepatrně usmál a přešel k oplocení až tak, aby mohl prostrčit prsty mezi drátěnými oky. Téměř ještě štěně mu je nadšeně olízlo a začalo čumáčkem naléhavě šťouchat do bříšek jeho prstů, jak se s ním toužilo pomazlit více a nemohlo se smířit s existencí plotu, který je dělil.

Černovlasý si dřepl a zadíval se do té přátelské tváře. „Je mi to líto, tentokrát jsem ti nemohl nic přinést,“ zašeptal omluvně a bolestně přivřel oči. Snažil se vždycky si odtrhnout nějakou část svých přídělů, ale nemohl to tak dělat trvale, protože sám nemohl přijít o všechnu sílu. Přestože hlídači dokázali vydržet bez potravy dlouho, už se s tím počítalo, když jim vyměřovali příděly. Nemohli být věčně hlady, jako všechno živé i oni potřebovali alespoň nejnižší příjem energie z jídla, aby byli schopni vykonávat své povinnosti.

Pejsek zakňučel, pak znovu olízl prsty černovlasého.

„Vím, že budeš mít zápas, a že potřebuješ trochu nabrat… příště ti určitě něco přinesu. Něco seženu, slibuji.“ Prostrčil i prsty na druhé ruce, aby ho mohl podrbat na čumáku. Pes se opřel celým tělem o oplocení, jak se snažil, aby na něj hlídač dosáhl.

Byl hubený, zbídačený a smrděl stejně jako celé to místo, přesto pro Katsuieho znamenal úplně všechno. Každý hlídač si ze života před výcvikem pamatoval jednu nebo dvě vzpomínky, a přesně na tyhle věci byl každý z nich upnutý. Mohla to být barva vlasů matky, přítulnost pouliční kočky, nebo v případě Katsuieho jednou ze dvou vzpomínek byl jejich společný převoz. Z Japonska je odváželi společně – jeho a Sakona. Katsuie byl materiál na budoucího hlídače, Sakon štěně na psí zápasy.

A protože to bylo to jediné, co mu zbylo po jeho lidském dětství, černovlasý se na něj upínal a nemohl si pomoci. Jako hlídač by neměl mít rád nic nadpřirozeného, možná by neměl mít rád vůbec nic; ale jako každý z hlídačů měl slabost pro svou lidskou vzpomínku.

Tou druhou byl chlapec, syn mafiána, co ho ruským hlídačům prodal; ale ten byl daleko v Japonsku a znamenal pro něj hodně, ovšem ne tolik jako Sakon. Ten chlapec se nejspíše měl dobře, možná už byl stejně zlý jako jeho otec. Avšak Sakon tu trpěl s ním, cvičený k mnohem potupnějšímu boji o přežití, než jakým bylo se stát hlídačem.

Navíc Sakon tam celou cestu byl pro něj. Vlkodlaci stárli jinak – přestože Sakon se dal považovat za stále ještě štěně, před deseti lety nebyl o tolik mladší než teď. Na rozdíl od Katsuieho, který stárl jako člověk (a u hlídačů se celkově předpokládalo, že zemřou v mladším věku; většinou násilnou smrtí). Takže Sakon při převozu o něj pečoval a zahříval ho.

Katsuie mu to chtěl oplatit, chtěl udělat všechno, aby ho z pekla zápasů dostal. Ale jak mu radila Baba Jaga – stálo to peníze, které neměl. Musel ho vykoupit ze zápasů, a pak mu musel sehnat někde místo, kde by mohl žít. I kdyby dokázal našetřit na tu první část – Sakon zatím nebyl šampión a tím pádem ani jeho cena se nezdála nijak přehršelá –, vůbec netušil, jak mu najít domov. Jako hlídač žil v doupěti v ubikaci, těžko živil sebe, a protože byl nejmladší, musel se řídit nejen podle psaných pravidel, ale i ctít ty prosazované staršími.

Sakon s ním nemohl žít v hlídačském doupěti. Ale zařídit život pro vlkodlaka mezi lidmi bylo stejně nemožné, dokud neměl peníze a neznal nikoho, kdo by se o něj postaral. Vlkodlaci se v Rusku chovali jako psi, potřebovali pána a neuměli se sami o sebe postarat, už vůbec ne v Sakonově mládí.

„Zvládneme to,“ zašeptal odhodlaně, jak se snažil ho podpořit. „Udělám všechno, abychom to zvládli, jen se drž.“

Vlkodlak zakňučel a ňafl. Snad mu tím chtěl říct, aby i on sám na sebe dával pozor. Protože za ten rok, co Katsuie byl propuštěný z podzemí, když dokončil výcvik, a vrátil se ze stáže u Rusalek na Sibiři, se změnil. Zhubl, zbledl, začal působit nezdravě, a kdyby snad bylo možné, aby hlídač onemocněl, určitě by se s něčím takovým potýkal a hrozila mu smrt.

„Musím jít, ale zase přijdu,“ slíbil mu po dalších několika okamžicích, kdy se s ním jen beze slov mazlil. Pes zakňučel, ale ani to nebyl tolik protest, jako jen smutné rozloučení. Katsuie se natáhl, aby ho políbil přes plot na čumák, poté vstal a vydal se rychlým krokem pryč.

Mohlo to být jen zdání, že měl v očích slzy, když tiše kňučícího vlkodlaka opouštěl. Hlídači přece nikdy neplakali.

„Ale, K, co to děláš?“ zavrněl pobaveně muž, s kterým Katsuie bydlel v ubikaci a hlídkoval s ním v ulicích města. Otočil se na černovlasého a stáhl si ho pod sebe. Bylo nad ránem, jen několik málo minut předtím, než by vstávali kvůli snídani. Černovlasý ho probudil tím, když se k němu zezadu vloudil do postele a rukou neomylně zamířil do jeho kalhot.

Vpil se do chlapcových rtů, aniž by čekal na jeho odpověď, a začal je nekompromisně plenit. Věděl – nebo si alespoň myslel –, že to mladší má takhle rád. Byl od něho o několik desítek kil drobnější a o téměř deset let mladší; přesto se rád pouštěl do takových her. Popravdě ne od začátku, nejprve si ho musel společně s ostatními hlídači v doupěti zaučit, ale teď už věděl o svém potenciálu. Byl krásný, pružný a měl to rád tvrdě.

Pokud někdo věděl, co to bylo projít si zkouškou ohněm, byl to právě Katsuie. Přestože výcvik kadeta na hlídače byl tvrdý a úmrtnost při něm držela počty vycvičených hlídačů na velmi nízkých číslech, když se poohlédl nazpět, neoznačil by právě tyhle chvíle za nejhorší. A ono zabití druhého kadeta v zápasu sice mělo velice emotivní podtext, ale tehdy zdálo se jako nutnost pro vyšší poslání, tudíž mělo smysl, a také se nevrylo do jeho paměti jako to úplně nejhorší v jeho vzpomínkách. Stále bral tuhle smrt jako čestnou a nehodlal hanobit památku druhého tím, že by v ten zápas přestal věřit. Ale co následovalo po vystoupení ze sklepení, kde se kadeti vychovávali, zpátky na svět – to bylo to pravé peklo.

Implantátu trvalo několik dní, než se usadil a začal se hojit, a po celou tu dobu Katsuieho tělo bolelo. Docházelo k tak rozsáhlé změně, že snad úplně každá jeho buňka byla přecitlivělá a on těžko snášel samotnou existenci, natož pak doteky. Ovšem hned, jak se ukázal na denním světle, vzbudil v ostatních hlídačích touhu.

Tomuto doupěti se více jak deset let nepodařilo vychovat nového hlídače a přesuny hlídačů z jiných doupat vždy byly problematické, protože tak málo kadetů se dožilo plného výcviku. Tudíž všichni ostatní hlídači byli podstatně starší než on – jejich léta praxe možná způsobily, že byli příliš tvrdí, bez jakýchkoliv ideálů a usídlila se v nich jakási nenávist ke všemu, která způsobovala krutost. Katsuie měl to neštěstí, že nebyl jako oni – ani povahou, ani vzhledem.

Možná v tom nakonec i byl nějaký obdiv k mláděti, jen vyjádřený tím nejvíce cynickým způsobem. Nedali mu oddech ani ty první týdny, kdy se vzpamatovával z implantátu. Ta pravá zkouška ohněm bylo vydržet jejich bití a znásilňování v takovém tělesném stavu, kdy Katsuieho bolela samotná existence v každé buňce jeho těla.

Přežil. Nakonec byl opravdu silný.

Nicméně to dokončilo jeho psychickou proměnu. Starodávný výcvik hlídačů v sobě nezahrnoval ani slovo o jakémkoliv tělesném vztahu s kýmkoliv, protože nejspíše staré tradice držely hlídače v askezi a celibátu. Nová doba – hlavně to, že andělé, kteří toto prosazovali, už neopouštěli Království, a po démonech nikdo nemohl chtít, aby si vzpomínali na takové zákazy – přinesla uvolnění; staré argumenty o tom, že vztahy zamezují objektivní nestrannosti, nikdo nevytahoval. Nicméně do výcviku se nepřidala žádná nová výchova po staletí.

Takže Katsuie nevěděl vůbec nic. A za dobu výcviku ho ani nenapadlo čemukoliv takovému se věnovat. A když byl takto nevinný vhozen do toho nejhoršího, kde nikdo nebral ohledy, dokončila se jeho přeměna v stejně cynického hlídače, jako byli ostatní v jeho doupěti.

Na stáži u Rusalek se naučil nějaké praktiky, jak si celý proces zpříjemnit. Ale jistá jeho část si nakonec užívala, když nechával své tělo plenit. Měl rád sex bez ohledů. Protože při něm pro bolest a rozkoš mohl přijmout absolutní prázdnotu, nemyslel a jistým způsobem ani necítil. Někdy – když toho na něj už bylo příliš v jeho hlídačském životě – právě tohle potřeboval; našel si nějakého muže a nechal jej, aby ho ponížili jako tu nejlevnější couru.

A pak byly dny jako tento, kdy z toho chtěl jiný užitek. Rusalky ho naučily využívat svůj šarm a sdělily mu tajemství, že všichni muži jdou manipulovat přes postel.

Když bylo po všem, prostě z postele druhého hlídače vstal a přehazujíc si přes ramena košili se vydal umýt. Až pod sprchou si uvědomil, že má natržený ret. Vybavoval si jen matně, že se něčemu bránil a potřeboval zkrotit. Ani on na všechno vždy neměl náladu, a někdy neměl náladu jen, protože chtěl být krocen.

Důkladně se umyl, než se vrátil do pokoje. Druhý hlídač tam nebyl, takže se Katsuie mohl v klidu převléct. Nosil hodně roláky, i když nebyla zima. Skrýval svou bledou pleť, ale nechtěně tím obtahoval své vyzáblé tělo. Opravdu na jeho vzhledu bylo něco delikátního, co svádělo k tomu, že nemůže být hlídačem. Přitom mu nikdo při výcviku ani po něm neslevil.

Potkal se se svým partnerem až v jídelně. Ten měl zrovna službu v kuchyni. Přinesl Katsuiemu misku se snídaní a podstrčil mu navíc nějaký chléb. Katsuie se v duši pousmál. Jeho ranní akce přinesla svou odměnu.

Černovlasý hlídač se na Sakona usmál, i když ho zatahal roztržený ret, a jak nepohodlně seděl na lavičce, poklepal si na stehno, aby si ho přivolal k sobě. Vlkodlak ve své pravé podobě, v které vypadal jako mladík podobně starý jako hlídač a lišil se od člověka tím, že měl psí ocas a uši, k němu došel a sedl si u jeho nohy. Dělal to s naprostou samozřejmostí, a aniž by o tom přemýšlel – byl dobře vycvičený.

Měli chvíli, než jim začne společný trénink. Hlídače financovali stejní lidé jako psí zápasy – mafie. Mohli jednou za čas společně trénovat (tak se poprvé po jejich rozdělení potkali), a i když Katsuie si nemohl dovolit na něj být jemný, přesto se na to těšili. Často spolu byli sami bez dozoru a takového času si opravdu cenili.

„Přinesl jsem ti jídlo, jak jsem slíbil,“ oznámil mu Katsuie a vytáhl z kapsy zabalený kus chleba a sušeného masa, který reálně zaplatil svým tělem.

Sakon se zamračil a stáhl uši dozadu. „Cos kvůli tomu musel dělat?“

Katsuie odlomil kousek chleba a nabídl mu ho. „Nic,“ zalhal, a když si chlapec kousek nevzal, sám si ho vložil do úst. Poté ulomil druhý a znovu ho nabídl psovi. Ten se nakonec nechal nakrmit a spokojeně při tom zamával ocasem.

Hlídač ho volnou rukou počechral ve vlasech, jako kdyby drbal psa, a znovu se na něj usmál. Všechno, co musel udělat, mu za tu chvíli stálo. Vzal maso a tentokrát se rozdělil o něj. Sakon se k němu trochu nedočkavě natáhl, jak ucítil vůni takové dobroty, ale nevzal si víc, než mu bylo dáno. Katsuie byl konec konců nejspíše jeho pán.

Kdo jiný? Ti lidé, co ho věznili v kotci, a nejspíše chtěli i množit, jím být nemohli.

Přestože v psí formě byl docela zbídačené skoro štěně, v té lidské přece jen měl vcelku lepší proporce než černovlasý hlídač; rozhodně nepůsobil až tolik suchý a bezmasý, dokonce byl i o něco vyšší a širší v ramenou. Zdál se být – pokud se trochu přivřely oči – docela normální, dobře rostlý mladík, i přestože pocházel z Japonska. Nejspíše měl výhodu na rozdíl od člověka, že před převozem byl živený dobře a tyhle pevné základy mu stále zůstávaly, přestože teď strádal.

„Už ti říkali proti komu tě postaví? Kdybys mi řekl jméno, třeba bych mohl zjistit nějaké jeho slabiny,“ zeptal se Katsuie po chvíli, kdy se společně dělili o jídlo.

Vlkodlak zakroutil hlavou. Dokázal úplně všechno ze svého společníka vycítit. Věděl, kdy mu lže. A dokonce ani pach činnosti, kterou ráno předtím prováděl, ho nepřestával dráždit v nose. Nechtěl, aby kvůli takové hlouposti dával znovu všem více, než za co stála. Nesnesl pomyšlení, že by ho to znovu naváděl dělat. Ale říct přímo, jak se cítil, nemohl.

„Tak já ho zjistím,“ usmál se černovlasý a zabalil zbytek jídla zpátky do papíru. „Tohle si vezmeš s sebou,“ oznámil mu a vstal z lavice. Protáhl se, jak mu bylo nepohodlně a celé tělo ho bolelo. Nedával to najevo, protože si vybudoval vysokou toleranci.

Sakon se také napřímil a odvážil se druhého si na chvíli přitáhnout do objetí. „Nesmíš tohle dělat. Nestojí to za to.“ Pevně ho sevřel, jako kdyby ho mohl před vším ochránit. Chtěl. K čemu byl pes, když nemohl svého pána ochraňovat?

Katsuie mu objetí nijak neoplácel – hlídači se neobjímali –, přesto se natáhl, aby našel jeho rty a vpil se do nich. Nebyla pravda, co mu druhý říkal. Dokud si Sakona cenil nadevše, musel právě tohle dělat, aby mu co nejvíce byl schopen pomáhat.

„Pokusím se za tebou po zápase přijít,“ šeptl do jeho ouška – nebylo to tak složité, protože hlídači se na zápasy chodili dívat, mělo to podporovat jejich vlastní bojovnost –, „abys věděl, že jsi můj.“ Nikdy neměli dostatek času a příležitostí, aby mohli dělat skutečně všechno, po čem toužili. Ale i ta trocha něžností byla víc, než si mohli přát.

Černovlasý by Sakona toužil chránit, a nakonec zachránit úplně stejně, i kdyby ho nepřitahoval. Byl jedna z cenných vzpomínek na lidskost, stejně jako ten japonský chlapec, z toho se odvíjelo, jak moc pro něj byl cenný. Ale fakt, že ho přitahoval, nevyplýval jen z toho.

Katsuie si ho všiml mnohem dříve, než když si poprvé uvědomil – spíše mu to bylo řečeno Sakonem –, že právě tenhle vlkodlak je ten z jeho vzpomínek. Viděl ho poprvé jako mladíka, který se na rozdíl od ostatních, mu zdál od pohledu sympatický a milý. Měl hezkou pohlednou tvář a tělo tak akorát k tomu Katsuieho, aby – černovlasý něco pochytil o vztazích na stáži u Rusalek, protože ony byly takové – mohl být jeho přítel. V tom byl ten rozdíl. Od toho, co si ho zaučili, měl nějaké pletky s ostatními hlídači, ale ti byli vysocí, svalnatí a rostlí tolik, že se cítil jim podřízený. Zatímco ohledně Sakona se cítil jinak, snad lépe, protože jejich výškový ani tělesný rozdíl nebyl nijak velký, dalo se říct, že i mají stejný věk, tudíž jakýkoliv vztah se mezi nimi mohl vytvořit, Katsuieho přitahoval svou přirozeností. Proto se mu Sakon líbil.

Černovlasý možná měl trochu jiné nároky na sexuálně zaměřené vztahy, ale bylo mu tehdy kolik? Šestnáct? Přestože byl hlídač, tak byl původně člověk a mladíci jeho věku se přirozeně začínali dívat po partnerech do života…. Tak i Katsuie měl někde hluboko nějakou přirozenou touhu si najít někoho, s kým bude moct chodit. A Sakon se od prvního okamžiku jevil jeho podvědomí jako správný kandidát.

Co k němu začal Katsuie cítit, když si ho spojil s vlkodlakem, s kterým byl dovezen do Ruska? To už bylo něco méně přirozeného, a naopak čistě hlídačské. Ovšem dohromady to vytvořilo jakousi absolutní závislost.

A Katsuie mohl být jen rád, že i ze strany vlkodlaka tam byl nějaký cit, protože jinak si vůbec nebyl jistý, co by dělal. Možná spíše – co by mu udělal?!

„Ale teď už musíme jít cvičit, potřebuješ zesílit.“ Nejspíše to bylo právě proto, kolik pro něj znamenal, že se dokázal ovládat a soustředit se na podstatné, místo aby plýtval čas na v tu chvíli zbytečné něžnosti. Počechral Sakona ve vlasech a vydal se do prostoru cvičiště, aby zaujal bojovou pózu.

Černovlasý seděl na místě spolujezdce a prohledával registr bytostí, který v tom městě měli zařízený. Ona podpora mafie se v něčem přece jen hodila, investovaly se peníze do technologií, které původně hlídači vůbec nepoužívali; všechno proto, aby byl přehled a informace se daly lépe využívat. I když i to mělo svou stinnou stránku – mafie samozřejmě měla díky těmto registrům pod kontrolou i činnost hlídačů téměř v reálném čase.

Zvedl pohled od tabletu, když se otevřely dveře řidiče a dovnitř nasedl jeho partner. Hodil mu do klína sáček s koblihami, sám si svou placatku vodky už dávno schoval do vnitřní kapsy kabátu. Alkohol na hlídače působil až od mnohem vyšší dávky, než stačila obyčejným lidem, nicméně se daly jeho účinky zesílit různými bylinnými směsmi. Proto byla nejlepší čistá vodka, protože neměla výraznou chuť, která by se s vylepšením bila.

„Našels ho?“

Katsuie kývl, pak si vybalil jeden z koblihů a hned se do něj pustil. „Drží se v zelených číslech,“ upozornil svého partnera. Vodník, jehož jméno mu druhý dal, by musel v rámci měsíce utopit tři další lidi, aby se vůbec dalo uvažovat o kárném řízení; až tak dobře si vedl, zdálo se, že přešel na více lidský způsob života a nevěnoval se svým tradicím a přirozenosti.

„Teď nejsou důležitá čísla,“ zakroutil hlavou starší, přičemž začal couvat od samoobsluhy, v které byl. „Tenhle ten neřád… no, podívej se na oběti! Tenhle ten neřád utopil Natašku, nejmladší dcerku mého dobrého přítele.“ Když říkal dobrého přítele, myslel muže, co mi dobře zaplatil.

Katsuei si to uvědomoval, stejně jako věděl, že jediné, co z toho úplatku bude mít, jsou koblihy. „Ale my budeme muset jeho smrt zdůvodnit,“ připomenul mu věcně, zatímco si vychutnával sladkou marmeládu, kterou byla kobliha naplněna.

Muž zastavil na semaforu a otočil se na něj, aby mohl z koutku jeho úst setřít cukr. „Ta tvá chytrá hlavička něco vymyslí,“ řekl mu pak s pobaveným úsměvem, než se znovu rozjel. Nebyl to tolik výsměch, jak se mohlo zdát. Katsuie přece jen měl nějaký respekt u ostatních, co se týkalo na intelekt náročnějších činností. Samozřejmě, že hlídači – i když někteří tak vypadali – nemohli být tupé hroudy svalů bez mozku: už jen protože si museli pamatovat opravdu hodně o anatomii a chování nespočetného množství nadpřirozených bytostí, stejně tak některé bytosti nemohli přemoci silou a museli je přechytračit, a jiné zase by si je omotaly kolem prstu, kdyby to nedokázali prokouknout. Ovšem Katsuie byl i v porovnání s ostatními velmi bystrý.

„Už jsem ti někdy říkal, kde jsem byl na stáží?“ zeptal se pak. Starší hlídač byl vcelku hovorný, hlavně když se napil. Nečekal ani na reakci Katsuieho, a pokračoval: „V Zahradách.“ Tentokrát se ohlédl na mladšího. „Někde mám osvědčení, jaký jsem milovník,“ zasmál se nahlas, přestože výraz tváře jeho spolujezce se vůbec nezměnil. Vlastně se poté, co dojedl koblihu, zase sklonil nad tabletem a něco si tam prohlížel. „A taky mne tam seznámili se slavnou ruskou literaturou,“ dodal ještě stejně pobaveně. Asi mu přišlo ironické, že přestože byl Rus, ve výcviku si nepřečetl žádnou z lidských knih. „Ale o tom jsem se nechtěl bavit.“

Tentokrát projel zatáčku na červenou a jen těsně minul auto v protisměru. Nic si z toho ovšem nedělal a pokračoval. „Měl jsem tu čest se poznat s Asmodeovým potomkem. To bys nevěřil, jak Ag’hashaar byla krásná. V životě jsem nepotkal nikoho půvabnějšího, a to víš, že kdejaké kouzlo pekelníků na nás nepůsobí…“ Přidal na rychlosti a začal předjíždět jedno auto za druhým. „Chtěl jsem ji, všechno bych dal za to, aby mohla být moje. Jenže víš co? Jediný, komu nemohla patřit, jsem byl já. Protože jsem hlídač.“

Katsuie lhostejně vyhlédl z ona, jeli vážně rychle, ale on byl příliš hlídač, než aby se toho bál. Druhý muž se mezitím odmlčel a věnoval se řízení. Byl zkušený řidič, nedělalo mu to problémy, přestože silnice na takovou rychlost nebyla uzpůsobená.

Pak začal zpomalovat. „Víš, proč ti to říkám?“ zeptal se a na chvíli znovu na černovlasého otočil. „Měl bys tu druhou koblihu taky sníst, přestat schovávat jídlo pro toho vlkodlaka. Můžeš s ním šukat, jak chceš, pokud se ti líbí, když ti pes funí do ucha, ale nemiluj ho. Jsme hlídači.“

Byl nějaký důvod, aby Katsuie bral rady ohledně svého milostného života od muže, co si na něm tolikrát vynutil sex?

Černovlasý mladík se mu chladně podíval do očí, když zastavili u zmrzlé řeky. „Jednoduše řekneme, že nepřiznával všechny své oběti,“ vrátil se k vodníkovi, „že jsme u něj našli nepřiznané hrníčky s dušemi… ale jako důkazy jsme je nemohli uvést, protože se rozbily, když kladl odpor.“

Druhý muž se ušklíbl jedním koutkem úst. „Takže je třeba s ním rozmlátit nějaký nábytek. Už se těším!“

Katsuie se proplížil do šatny, kam Sakon jako vítěz se mohl jít umýt a celkově si dopřát trochu pohodlí, než bude zase odveden do kotce. „Gratuluju,“ usmál se na něj, když za sebou zavřel dveře a vydal se k němu. „Co se děje?“ zeptal se hned, když si všiml, že vlkodlak místo radosti se tváří spíše smutně a zamyšleně.

„Přesouvají mne do vyšší ligy.“

To znamenalo dvě věci. Peníze, které Katsuie získal, aby Sakona mohl vykoupit, mu k ničemu nebyly, protože se automaticky zvedla i jeho cena – bude to mnohem déle trvat, než ho odsud dostane. A veškeré zápasy se stanou ještě nebezpečnější. „Ještě na to nemáš věk a hmotnost, aby tě poslali dál,“ odporoval mu, protože si byl jistý, že pravidla znal. To málo, podle čeho se zápasy řídily, aby co nejvíce vynášely (nikdo nestál o pohled, jak nějaký starý a rozložitý vlkodlak úplně rozcupuje štěně; nebo alespoň v těchto nadzemních zápasech, to byla otázka ještě jiných představení).

„Majitel mi to před chvílí oznámil.“

Černovlasý se posadil vedle Sakona a na několik okamžiků zůstal mlčet, jak se proti slovům majitele kotců nedalo nic dělat. Dokud si Katsuie Sakona nekoupil, tak do ničeho nemohl mluvit. A teď na něj skutečně neměl peníze, i kdyby jej chtěl nechat stále zápasit.

Mohl se majitele pokusit uplatit, aby ho tentokrát ještě nechal v téhle lize; ale uplatit jeden zápas by nic neznamenalo, jen by přišel o všechno, co zatím byl schopen našetřit. A kdyby ty peníze použil na to, aby si Sakona koupil, že by zbytek doplatil později, stejně by nemohl rozhodovat o tom, s kým Sakon bude bojovat, dokud by nezaplatit celou částku.

Nemohl s tím dělat vůbec nic.

Druhý mladík se na něj otočil a objal ho jednou rukou kolem ramen. „Ještě mi neříkal, že bude nějaký další zápas, třeba mi dá čas trénovat,“ řekl povzbudivě, protože cítil, jak jeho společník propadá smutku a rozhořčení z vlastní neschopnosti. „Nechci o tom teď přemýšlet.“

Katsuie k němu vzhlédl a natáhl se po polibek. Také chtěl zastavit proud svých myšlenek a na to znal jen jediný zaručený recept. Přesunul se blíže k druhému a položil si jednu dlaň na jeho tvář, poté se vpil do jeho rtů ještě vášnivěji. Vlastně ho vůbec nic nedokázalo tolik od všeho osvobodit jako sex.

„Katsu,“ šeptl Sakon, aby ho zastavil, a jemně ho od sebe odtáhl. Podíval se mu do očí a pohladil ho něžně po tváři. Místo toho, aby druhého sám políbil, tak ho jen objal. Pohladil ho po zádech a nasál hlídačovu vůni.

Černovlasý zavřel oči a chvíli jen vnímal teplo druhého těla. „Nemusíš být z toho nervózní,“ zašeptal nakonec tiše a s klidným hlasem, „ukážu ti jak.“ Políbil ho na krk a opatrně se přesunul obkročmo na jeho klín.

„Nelíbí se mi, že bys se mnou měl být stejně jako s nimi.“

Katsuie se odtáhl, aby mu viděl do tváře. Nikdy o tom nemluvili napřímo, možná proto si neuvědomoval, že Sakon nevidí rozdíl mezi tím vším, co měli spolu… a tím, co dělal s ostatními. Vlkodlak byl pro hlídače vším, co nikdo jiný z jeho milenců nemohl být. „Vždycky to mezi námi bude úplně jiné,“ řekl mu pevně, „jsi můj, proto tě chci.“ Olízl si rty, a pak si je trochu bezradně skousl, jak si do jeho mysli našly cestu úplně lidské a mladické pochybnosti. Jen pro Sakona mohl být Katsuie člověkem, protože právě jemu patřila jeho lidská vzpomínka. „Přece mne chceš také.“

„Ze všeho nejvíce,“ přiznal se druhý a otřel se nosem o jeho tvář.

Katsuie se pousmál a počechral ho ve vlasech mezi vlčíma ušima. Vlkodlakovi se to zřejmě zalíbilo, protože tentokrát mu už úplně po psím způsobu olízl bradu. Černovlasý nakrčil čelo a odtáhl se, i když v očích měl mnohem více života než kdykoliv předtím. „Sakone,“ napomenul druhého, ale nezlobil se. Otřel si bradu, pak se sklonil a vpil se do jeho rtů. Jednou dlaní se při tom vydal od jeho tváře po hrudi níž.

Vlkodlak sklouzl dlaněmi na hýždě mladšího a přitáhl si ho blíž. „S nikým jsem… úplně… nebyl,“ zašeptal do jeho rtů, kdyby si to Katsuie neuvědomoval. Některé věci dělal už předtím, přestože byl ještě hodně mladý, když ho odváželi z Japonska. Od té doby ovšem neměl jakoukoliv chuť. V kotcích se psi množili, bylo to ponižující, a Sakon byl rád, že ještě nemá věk a ani slávu, aby jeho geny kdokoliv chtěl dávat dál. Přestože jako z jiné země přivezený pes přinášel novou krev do staré ruské množírny.

Černovlasý ho pohladil jednou rukou po tváři a kývl. Poté mu svlékl tričko a vydal se prsty studovat jeho holou hruď. Byl tak obyčejně hezký, žádné přehnané svaly, zbytečně příliš na obdiv vystavující svou sílu. Mladý muž jeho věku, nic více ani méně.

Zhoupl se v bocích, když se na něj více natiskl a znovu se vpil do jeho rtů. Tentokrát měl potřebu se milovat pomalu a procítěně, protože Sakon byl všechno, co měl. A Katsuie si chtěl pamatovat každý okamžik jejich spojení.

„Vsadil jsem si na toho tvého hafana,“ oznámil Katsuiemu jeho partner, když si sedal vedle něj na lavici a ze zvyku ho chytil za stehno, než mu podal kelímek se zmrzlinou, co pro něj koupil. „Tak doufám, že jen nemrdáte, ale i trénujete. I když co chlapa posílí víc než dobrý sex?“

Černovlasý se rozhodl, že chce mít alespoň nějaký vliv na Sakonův život, a proto přece jen se stal jeho sponzorem – zaplatil část jeho ceny s tím, že zbytek později doplatí, a zatím bude mít možnost částečně rozhodovat. Nemohl určovat v jaké kategorii bude zápasit a ani proti komu, ale mohl se s ním více scházet a stejně tak rozhodovat o jeho tréninku. Dokonce ho jednou mohl vzít do města na procházku.

Katsuie zamumlal poděkování – protože tohle si ničím nekoupil – a pustil se do zmrzliny. Přestože byl nervózní, jak bude zápas probíhat, darované jídlo neodmítal, ještě když se mohlo roztéct. Navíc zmrzlinu měl rád.

„Sakon určitě vyhraje,“ odpověděl mu pak. Pokud se opravdu muselo vybrat mezi dvěma zly, vybíral si samozřejmě to menší. Kdyby zápas prohrál, mohlo to mít až smrtelné následky. Pokud zápas vyhraje, tak se bude posouvat stále k lepším soupeřům – takže směrem ke stále většímu nebezpečí. Katsuie se jedině mohl snažit, aby Sakon byl dostatečně dobrý, aby vyhrával, dokud nebude mít peníze na jeho úplné odkoupení.

Starší mu vyjel dlaní po stehnu výš a zmáčkl ho. „Jen abys pak nezapomínal na ostatní,“ připomněl mu.

Černovlasý na to nijak nereagoval, protože na takové dotyky byl zvyklý. A bráno ve všech souvislostech ke svému partnerovi zase takovou nechuť necítil; chápal, že nejspíše se od sebe tolik nelišili, a druhý se choval tak, jak ho jeho tvrdý život naučil. „Na tebe ne, Griško,“ zašeptal nakonec a věnoval mu chabý úsměv. Přece jen se o něj ten muž částečně staral.

Grigorij Antonovič ho vzal jednou paží kolem ramen a prsty si začal hrát s pramenem jeho černých vlasů. „Ten druhej pes se nedávno zotavil z těsného vítězství,“ oznámil mu pak. Dalo se předpokládat, že ho nasadili k souboji dřív, než se zahojil úplně. „Ať útoč na jeho levou stranu.“

Katsuie se na něj natočil a podíval se do jeho očí, jak přemýšlel, proč mu to vůbec říká, než se natáhl, aby ho políbil. „Děkuju.“

Starší mávl rukou. „Mám v tom peníze přece,“ řekl jen a zasmál se.

Černovlasý vstal, aby mohl před zápasem tuhle informaci sdělit Sakonovi. „Hned jsem zpátky,“ slíbil. Opravdu byly chvíle, kdy svého partnera i více než snesl.

Sakona odvedli do kotce hned po zápase. Dělalo se to tak vždy, když vlkodlak v zápase zabil. Možná ho tak chtěli uklidnit, protože by celý rozlícený mohl být nebezpečný – nejlepší zápasníci nakonec byli pološílené krvežíznivé bestie, jedině tak se to dalo zvládat –, nebo se obávali nějakého vyřizování účtů a kotce byli bezpečnější než nějaká šatna.

Takže Katsuiemu trvalo dobrou hodinu, než se byl schopen za ním dostat. K tomu ještě na takové místo, kde neměli žádné soukromí a páchlo.

Vlkodlak seděl ve své pravé podobě u jednoho z plotů a měl hlavu ve dlaních. Nemohl se umýt od krve a ani mu nikdo jeho rány neošetřil. Trochu se chvěl, ale nebylo poznat, zda od bolesti nebo proto, jak těsný ten zápas byl.

Černovlasý hlídač se přiblížil opatrně k plotu. Už nemusel nikoho podplácet, když chtěl vidět svého psa; ale dříve, když ještě musel, ho Sakon vítával plný radosti, vrtěl ocasem a olizoval mu prsty. To, co z jeho psa zbylo teď, se mu nepodobalo.

„Sakone?“ oslovil ho potichu, přesto sebou vlkodlak trhl.

Nezvedl hlavu, spíše se ještě více stočil do klubíčka a otočil se k němu zády. „Běž pryč, Katsu,“ zněl zuboženě, hlas se mu chvěl, nejspíše plakal.

Hlídač zaváhal, ale nakonec se vpustil dovnitř do kotce. Nikdy předtím tam nebyl. Přestože jeho ubikace v doupěti nebyla o tolik větší, oplocené prostory působily zevnitř mnohem zoufaleji, protože za plotem byla vidět svoboda a volný prostor, což ale zůstávalo nedosažitelné, dokud byli zavření uvnitř.

Přešel za Sakonem a opatrně se dotkl jeho holého ramene. Samozřejmě, že vlkodlak byl nahý, kvůli přeměně mu tam žádné oblečení nenechávali, protože ani nechtěli, aby tam byli vlkodlaci v jiných než vlčích formách.

„Sakone,“ oslovil ho něžně.

„Myslím to vážně, Katsu, potřebuju být sám. Běž pryč.“

Černovlasý se přemístil tak, aby byl naproti němu, co prostory uvnitř oplocení dovolovaly a pokusil se donutit vlkodlaka, aby se na něj podíval. „Sakone,“ tentokrát do toho dal větší důraz, aby to byl rozkaz, který pes nakonec uposlechl a podíval se na něj. „Musím tě ošetřit, aby se ty rány nezanítily.“

Mladík se podíval na své ruce, které byly od krve a zachvěl se. „Zabil jsem ho. To je jeho krev.“ Znovu zabořil hlavu do dlaní a jeho vzlyk připomínal spíše teskné vytí.

Katsuie se natáhl, aby ho pohladil po vlasech. „Muselo to tak být,“ řekl chladně. „Jakmile tě umyjeme, můžeme jít do města a koupit si dobré jídlo. Vsadil jsem si na tebe, tak máme nějaké peníze navíc, a ty potřebuješ nabrat sílu.“

Sakon zvedl hlavu a nevěřícně se na něj podíval uslzenýma očima. „O čem…?“ Zakroutil hlavou. „Tobě je to úplně jedno, že? Tobě je nějaký mrtvý vlkodlak úplně jedno…“

„Pokud jsi to nebyl ty,“ černovlasý souhlasil. Jako hlídač byl vycvičený, aby byl schopen zabít jakoukoliv nadpřirozenou bytost, a i když to nakonec nebyla denní náplň jeho práce, stejně občas skutečně musel zabít a nesměl nad tím příliš přemýšlet.

Když na to nijak vlkodlak neodpověděl, Katsuie pokračoval. „Můžeme zůstat v nějakém hotelu. Jednu noc. Oslavit to. V posteli na to všechno zapomeneš, o to se postarám,“ pousmál se na něj a znovu se natáhl, aby Sakona pohladil, tentokrát chtěl po tváři, ale vlkodlak před jeho dotekem ucukl.

„Běž pryč, Katsu.“

Hlídač vůbec nechápal, čím takovou reakci u druhého vyvolal. Chtěl pro něj přece to nejlepší, byl ochotný mu udělat dobře – dát mu pořádně najíst a pomalý procítěný sex, jaký měl rád. Všechno, co ho napadlo, jen aby se cítil lépe, i když to možná nebylo tolik rozumné, protože to stálo peníze. Chtěl mu vynahradit všechny útrapy toho zápasu, nechat ho odpočinout a načerpat nové síly – tohle nikdo pro Katsuieho nikdy neudělal, tak v čem byl problém?

Navíc si moc dobře uvědomoval, že bez těch informací od Grišky by Sakon proti tomu vlkodlakovi neměl šanci. A o to více ho chtěl mít v náručí, o to víc cítil potřebu, aby byli spolu.

Ne, odmítal odejít! „Nebudeme se hádat, protože chcíplo nějaké psisko.“

Vlkodlak se od něj odtáhl a zavrčel: „Vypadni!“

Katsuie se potřeboval zhluboka nadechnout, jak se mu naráz stáhlo hrdlo. Sakon na něj ještě nikdy nevyjel. Možná skutečně měl stále ještě příliš adrenalinu v krvi, a proto byl tak útočný. Přestože si černovlasý byl jistý, že by mu vlkodlak nedokázal ublížit, protože spolu trénovali dost dlouho, aby znal jeho schopnosti, tak se přece jen celé jeho tělo napjalo a očekávalo útok.

Věnoval mu pohled, poté se znovu nadechl, jak chtěl cokoliv říct, aby to mezi nimi znovu bylo dobré. Aby všechno, co se teď stalo, prostě zmizelo.

Katsuie nebyl dost člověkem, aby se dokázal vypořádat s problémy ve vztahu. Byl hlídač a žádný vlkodlak – ani Sakon – na něj nesměl vrčet! Mohl svému psovi poručit, aby si zpátky sedl k jeho noze… ale co kdyby ho neposlechl? Co by pak musel Sakonovi udělat, aby ho naučil poslouchat? Jak by se měl zachovat psův pán a jak hlídač?

Nakonec se černovlasý postavil. „Půjdeš se mnou a zapomeneme na to,“ šeptl, přestože skladba věty tomu odpovídala, nebyl to rozkaz. Panikařil, nikdy se necítil tak bezmocný, a proto svého psa žádal, aby na všechno mohli zapomenout. Chtěl být se svým přítelem; chtěl všechno hodit za hlavu a chvíli se cítit jako obyčejný mladík. I on si potřeboval od všeho odpočinout, a to dokázal pouze v Sakonově náručí.

Vlkodlak sevřel rty a zakroutil hlavou. Nikam s ním nepůjde.

Katsuie se rozhlédl, jako kdyby mu mohlo cokoliv v okolí pomoc, nebo jako kdyby se bál, že někdo byl svědkem, když hlídače ponížil jeho vlastní pes. „Dobře,“ vydechl nakonec. Nenapadalo ho nic, co by k tomu mohl více říct. Tentokrát to byl on, kdo byl zahnaný do kouta: mohl mu vyhrožovat, že už se na něj nepřijde podívat, ale nebyl schopen toho pak dostát, protože se o Sakona příliš bál a věděl, že je jejich společný čas to jediné, proč stojí za to dýchat.

Tak se bez dalších slov vydal k bráně, aby mohl z kotce odejít. Už se nezastavil a nedal možnost Sakonovi, aby se proměnil v psa a šel mu u nohy, aby společně mohli odejít. Prostě jen kotec zase zamknul a co nejrychleji z toho místa zmizel.

Pokud nechtěl Sakon, Katsuie přece slíbil Griškovi, že na něj nezapomene. Když mu ukáže svůj vděk, třeba získá další informace, co Sakonovi zachrání život. A pokud je nebude mít, tak Griška alespoň chápe, že hlídač nemůže litovat každé chcíplé psisko.

[2/2]