Je to možná trochu drastičtější (?), ale pravda, pořád jen v hloubce kratší povídky (ano, 20 stránek je kratší povídka, do které se nevleze detailní popis vší krve, jako by se vlezl do třeba 200 stránek xD).
Možná - ale opravdu jen možná - se ještě k tomuhle páru vrátím na nějaké to pwp, protože pořádně sexuální scéna se taky do kratší povídky nevleze. Vzpomínám si, že norma pro mé yaoi byla nějakých 5 stránek, tak si představte, že by 1/4 povídky byla popis sexu, hmm? xD
Příští týden se tady objeví jedno otayuri. ;)
Přeji příjemnou četbu.
[1/2]
Černovlasý
zabouchal na boční dveře jednoho z klubů, které měly tu nejhorší pověst.
Přitáhl si k tělu svůj ošuntělý kabát, naprosto nedostatečný v tomhle
počasí a zaklel jen pro tu vidinu, že u dveří bude muset nějakou dobu čekat.
Při rychlé chůzi se byl schopen zahřát, ale přešlapováním na místě toho příliš
nezmohl.
Otevřel mu
vysoký rudovlasý mladík, který od prvního pohledu patřil do Satanovy armády. Shlédl na něj
s trochu hloupým úsměvem: „Co tu hledáš, prdelko?“ Jeho vzhled – urostlá
postava a pohledný mužný obličej – rozhodně vyvažoval nedostatek intelektu, aby
v Katsuiem na první pohled poznal hlídače.
„Prý se tady
hraje peklený Mariáš,“ odpověděl mu
Katsuie.
Satanovec naklonil hlavu na stranu a
důkladně si černovlasého prohlédl, než se rozesmál, odstoupil ode dveří a
pobaveným gestem ho vyzval, aby pokračoval dovnitř. Hlídačovi se zatočila
hlava, kolik tepla na něj z vnitřních prostor šlo. Přesto se vydal pevným
krokem za ostatními čerty.
U kulatého
stolu seděli dva další Satanovi vojáci. Největší z nich měl jakoby uhryzlý
kus tváře, takže mu i bez šklebu byly vidět na jedné straně zuby i
s dásněmi. Ten další byl pohledný, s dlouhými rudými vlasy. Oba zbylí
pekelníci byli od pohledu starší než mladík, co mu otevíral; ale to
neznamenalo, že by všichni tři Katsuieho nepřevyšovali několikrát svým věkem.
Měli určitě stovky let, zatímco on neprožil ani jeden lidský život. A jako
hlídač jen těžko prožije.
„Hej,
Masrure!“ obhrouble zvolal ten bez části obličeje. „A to ti vůbec nevadí, žes
nám sem pustil hlídače?“
Rudovlasý
mladík se přestal smát a Katsuieho si prohlédl se zamračením. „Ale…“
Pekelník
s dlouhými vlasy se postavil – na mladšího mávl, aby ani raději
nepokračoval – a trochu se uklonil. „Co vás sem přivádí, pane Hlídači?“ Zahrábl
si svou bohatou hřívu dozadu a smyslně se na něj usmál. Mezi Satanovým peklem a
Asmondeovým bylo vždy spojenectví; některé rody pak měli jak hněv, tak i smilstvo ve své krvi. „Jsem Mu, a tohle je Rohroh, oba jsme
generálové Satanových Hord. Máme volné propustky do lidského světa udělené
ještě za válek s – fuj! – anděli. Není důvod naši činnost kontrolovat – známe
pravidla.“
Katsuie
pokývl. Přesně věděl, za kým se vydal a kde je najde. Byl dobrý hlídač, třebaže
nejvíce času mu zabralo, aby obešel omezení, kterými jeho úřad kontrolovala
mafie. „Jak jsem říkal, přišel jsem kvůli Mariáši. Nejsem tu kontrolovat propustky.“
„Kvůli
Mariáši?“ zopakoval po něm ten bez kusu tváře, Rohroh. Zdálo se, že také příliš
intelektu nepobral. „A o co chce pan Hlídač s námi hrát?“
Katsuie se
pohnul ke stolu, použil svou schopnost mihnutí se, aby jim přece jen trochu
svých schopností ukázal. Generál Mu s sebou trochu cukl, jak možná
očekával útok, ale uchechtl se tomu a odsunul židli vedle té jeho. Gestem
naznačil, že tam si může hlídač sednout.
Černovlasý
si položil ruce na stůl a naklonil se trochu dopředu, aby byl Rohroh tváří
v tvář. Pokud ho pohled na takhle zohyzděného pekelníka děsil, nedával to
na sobě najevo. „Chci ohniváka. Slyšel jsem, že jednoho převážíte zpátky do Pekla, abyste ho tam uvěznili. Chci ho,
zajistím mu jiné vězení.“
Rohroh
roztáhl svá již tak rozšklebená ústa do širokého úsměvu. „A protivklad?“
Samozřejmě,
že Katsuie neměl peníze a vůbec nic, co by mohlo vyvážit cenu živého ohniváka.
To byl důvod, proč ho chtěl, protože na něj měl kupce, který mu byl ochotný
zaplatil tolik, aby mohl Sakona vykoupit.
Narovnal se
a skousl si ret. „Já.“
Všichni tři
pekelníci si ho mlčky a rozpačitě prohlédli. Něco podobného ani jeden
z nich nečekal. I Masrur od chvíle, v které zjistil, že nazval
hlídače prdelkou, naprosto přestal
přemýšlet o tom, jak černovlasý vypadá. Protože to byl hlídač!
„No tak…“
téměř na ně zavrčel Katsuie, „nebude to dobrá historka, že jste klátili
hlídače, hm?“
Mu se
posadil zpátky na židli a podíval se na pekelníka, který vedle něj seděl. Ten
se dokonce přestal usmívat. Celá místnost najednou přišla o bujarou náladu,
kterou si držela. Jako kdyby se do ní dostal chlad zvenčí.
Černovlasý
tomu nerozuměl. Copak jim toho neřekl dost? Nebo snad jim nebyl dost dobrý?
Samozřejmě, že pokud měli přístup ke krásám ze Zahrad, mohli být vybíraví. Ale přece Griška se dokonce setkal
s tím největším klenotem Zahrad, zamiloval se do Asmondeova potomka,
a i tak po Katsuiem toužil. Nemohl být tolik mimo jejich ligu, nebo ano?!
Rozepnul si
kabát, aby ho nechal spadnout na zem. Poté si svlékl rolák. Už jim ukázal dost?
Věděl, že oba generálové jsou velcí smilníci. „Tak…?“
Tentokrát se
postavil Rohroh. Obešel stůl. Bez toho širokého šklebu vypadal jeho zohyzděný
obličej příliš děsivě, i když mu z něj svítily překvapivě dobrosrdečné
oči. Opatrně natáhl ruku a dotknul se Katsuieho tváře. Ten ho nechal, pokud to
znamenalo, že přijímají protivklad v podobě jeho těla.
„Jaká bída
tě k tomuhle dohnala, maličký?“ zašeptal ten velký pekelník něžně. Opatrně
mu zvedl hlavu palcem, jak stále měl položenou dlaň na jeho obličeji, aby se mu
podíval do očí. „Vždyť jsi nad námi všemi.“
Nejmladší
musel potlačovat slzy. Ještě nikdy předtím ho nikdo skutečně nepolitoval. Už
dávno zapomněl, že být hlídačem mělo být vyšší a všemi respektované poslání.
Protože pod mafií rozhodně nebylo.
Rohroh se
sklonil, aby Katsuiemu podal jeho rolák a on se mohl zpátky obléct.
Pak se do
toho znovu vložil Mu. „Posaďte se, pane Hlídači,“ nabídl s velmi nejistým
úsměvem. „Ukážete nám, jak umíte hrát Mariáš. A my vám pak dáme toho ohniváka.
Stejně by byla otrava ho vláčet zpátky k nám. A pak ho ještě živit lidským
masem! U nás je to nedostatková surovina.“ Zakroutil hlavou. „Masrure, dones
něco k jídlu a pití ke kartám… nebudeme tu sedět na suchu!“
Černovlasý
se vzbudil horkem, jak ho v silných pažích objímalo urostlé mužské tělo.
Přestože lidský alkohol příliš na hlídače nepůsobil, tak pekelná pálenka
odvedla svou práci. Nebyl si jistý, s kým nakonec v té posteli
skončil, a byl by si možná tipl, že se všemi třemi. Protože takový byl – někdy
potřeboval tři muže dvojnásobné velikosti, než byl sám, aby se ho zmocnili a
připravili o schopnost myslet. Co lépe z něj dostalo všechnu mizérii a
všechny pocity, než když se do něj tlačili dva, poté co mu zmalovali zadek a někdy i obličej.
Pokusil se
dostat z objetí silné paže, ale jakmile vyvinul protitlak, přitáhla si ho
blíž a dotyčný mu horce vydechl do kůže na krku.
V takovém
počasí rozhodně nebylo nepříjemné, když ho někdo zahříval. Ale Katsuie si musel
vzít ohniváka a odejít. Už tak to nebylo ideální, že kvůli jeho prodeji nemohl
být na zápasu Sakona. Přestože spolu nemluvili, tak býval na každém jeho
zápase. Ale setkat se s Kostěji bylo natolik složité, že pokud tu
příležitost měl, musel jeden ze zápasů oželet.
Pokusil se
ještě jednou z objetí vyprostit, ale tentokrát se mu jen podařilo
pekelníka probudit.
„Měl bys
počkat na snídani,“ podle hlasu to byl nakonec ten nejmladší ze Satanovců, Masrur. „Něco ti nachystám,“
prohodil hned na to a začal se zvedat. Satanovo peklo bylo známé pro jeho
pohostinnost, když se zrovna nebojovalo, od generálů pro nejnižší vojíny
všichni vařili a předháněli se v tom, kdo je lepší kuchař.
Katsuie se
na něj otočil. Přestože měl nahou hruď, kterou ho předtím objímal, byl oblečený
v kalhotách. A černovlasý si uvědomil, že ani on sám není nahý. Spali na
rozkládací pohovce kousek od stolu, na kterém stále ležely karty, skleničky i
prázdné talíře. Dva pekelní generálové nikde poblíž nebyli.
„Spěchám,“
oponoval a posadil se hned, jak mu Masrur uvolnil místo. Našel své boty a začal
si je šněrovat na nohu, aby pevně držely.
Rudovlasý si
ho prohlédl. „Nejsi ve stavu, aby ses setkal s Kostějem,“ řekl mu, vrátil se za
ním a klekl si před něj, aby mu pomohl s tkaničkami. Katsuiemu se třásly
ruce. „Chápu, jak je pro tebe Sakon důležitý, celou noc ses mi to snažil
vysvětlit, ale před Kostěje nemůžeš jít takhle… a ještě s ohnivákem, který
bude chtít za každou cenu utéct.“
Mladší
přemýšlel, zda je možné, že místo, aby s ním měl sex, tak si celý zbytek
noci po karbanu povídali. Griška měl pravdu, hlídač nemohl milovat, protože ho
to dělalo slabým a měkkým; nakonec si najde vztah ke všem vlkodlakům, a pak ke
všem stvořením, před kterými musel chránit lidstvo.
Sevřel ruce
v pěst a položil se zády zpátky na postel. Třeštila mu hlava. „Jsem
hlídač.“ Jeho hlas byl pevný a chladný, přesně takový, jaký měl být.
Masrur
dokončil zavazování jeho vysokých bot, pak se položil vedle něj. Pohladil ho
něžně po tváři a povzdechl si. „Půjdu s tebou, prdelko, aspoň ti ponesu
ohniváka.“
„Kostěj se
ani neobjeví, když tam nebudu sám,“ oponoval Katsuie. „Masrure, já nevím, co
jsem ti v noci říkal, ale jsem hlídač. Nehledě na cokoliv, jsem hlídač.“
Rudovlasý ho
znovu pohladil po tváři. „A já si tě vážím jako hlídače,“ šeptl a usmál se na
něj, „a vím, že jsi dost silný. Fyzicky – vždyť jsem viděl několik našich, co
jim Rohroh rozdrtil ruku při páce, a ty jsi ji vydržel držet nějakou dobu! Ale
psychicky… psychicky bys byl, kdyby nešlo o Sakona. Kostěj to pozná a oklame tě.“
„Musí to být
dnes a musím to být já,“ zakroutil Katsuie hlavou a znovu se posadil, aby hned
vzápětí mohl vstát. Protáhl se a zamířil ke stolu. Dolil si pálenky do
skleničky a celou ji najednou vypil. Propleskl si tvář a podíval se na Masrura:
„Vydej mi toho ohniváka.“
Pekelník
nesouhlasně zakroutil hlavou, ale nakonec se také zvedl z pohovky. Odešel
z místnosti, aby se vrátil s klecí, v které byl pták hořící
jasným plamenem. Byl to pekelný mrchožrout, který se nejvíce rozmnožil za
válek, když hodoval na tělech, co zůstaly ležet na bojištích. Teď jich už tolik
nebylo – protože pro potřebu živit se lidským masem, byly jejich počty
kontrolovány a snižovány, co vznikl úřad hlídačů.
Katsuie si
klec převzal a na Masrura se krátce usmál. Poté mu pokývl a vydal se ke dveřím
v tom tenkém kabátě, do kterého se mezitím stihl obléct. Nedal mu možnost,
aby mu Masrur nabídl, že za ním Katsuie kdykoliv může přijít – protože jako
hlídač nemohl. Přestože si byl jistý, že přátelství s tímhle pekelníkem by
bylo naprosto bezpečné.
Seděl na
rudě polstrované sedačce v starém, opuštěném divadle a pozoroval tu
zvláštní hru stínů, která se odehrávala na pódiu. V měsíčním světle se tam
proháněly stinné a zároveň třpytivé bytosti. Nebo lépe vzpomínky na bytosti,
které už dávno nežily a neměly skutečnou podobu. Katsuie znal tuhle substanci,
bylo to vše, co mohlo být donuceno zůstat na světě teoreticky věčně, pokud
člověk umřel; byly to obsahy hrníčků u vodníků, zhmotněné pocity.
„Líbí se ti
mé divadlo, Hlídači?“ ozvalo se kousek za ním a černovlasý si byl jistý, že to
stvoření ho nejméně několik minut pozorovalo ze stínu. Byl to vysoký muž
s tmavými vlasy, který byl ještě více bledý než Katsuie a měl ve tváři
usídlený vážný stín. Připomínal upíra, ale jeho druh byl starší, to díky nim
vůbec mohli upíři vzniknout. Nepotřeboval k životu sát krev, i když si to
mnohdy dopřával na jeho zpestření, protože už při narození se jeho schopnost
zemřít oddělila od jeho těla a byla vložena do zlatého vejce, které nemohlo být
nalezeno. Kostěj.
Katsuie
zůstal sedět a jen pevněji sevřel ruku, kterou svíral klec s ohnivákem. Už
ji měl za celý den popálenou, protože pták několikrát vzplanul tak silným
plamenem, že to proniklo přes všechnu ochranu speciální klece. „Balet mne nikdy
nelákal. Přejděme k našemu obchodu.“
Nemrtvý muž
se přesunul na sedačku vedle hlídače a pohodlně se usadil; přehodil si nohu
přes nohu a jedním loktem se opřel, aby se tak mohl naklánět ke Katsuiemu a
šeptat mu do ucha svým podmanivým hlasem. „Myslel jsem, že Pták Ohnivák bude
pasující představení. Soubor uhořel v tomhle divadle, i nějací diváci
s nimi,“ s tím mávl rukou a sedačky se začaly plnit dušemi. „Ne, netančili tenhle balet, i
když noviny by to jistě potěšilo. Takový titulek by je prodával jako nic
jiného,“ cynicky se tomu usmíval, zřejmě dostatečně pobavený sám sebou a rád se
poslouchající.
Katsuie se
na něj natočil a nedal na sobě znát, že ho jeho blízkost znervózňovala. Jejich
rty se téměř dotýkaly, jak si byli v ten okamžik blízko. „Obchod,“
připomněl.
Kostěj se
nepatrně vzdálil, přesto v jeho výrazu vše popíralo, že by se chtěl
věnovat tématu, proč tam společně byli. „Taková delikátní krása,“ zašeptal
uhrančivě a natáhl se, aby se dotkl tváře hlídače. Jeho prsty byly chladné jako
samotná smrt a hladké jako porcelán; přestože se vzdal vlastní smrti,
v žádném případě nebyl živý. „Je taková škoda, že nakonec uvadne.“
Hlídač
nasucho polkl a zamračil se, když si uvědomil, že nechal druhého, aby se ho
dotkl. Odstrčil jeho ruku a vstal.
Jenže Kostěj
se tím nenechal vyvést z míry, chytil ho za popálenou dlaň a prohlédl si
ji. „Spálit si čáry osudu je také způsob, jak se stát svým pánem,“ zkonstatoval
a také se postavil. V nedostatečném prostoru uličky mezi divadelními
sedačkami se natiskl na hlídače a pevně si ho držel u sebe, přičemž nasával
vůni jeho kůže. „Nikdy dříve mne nenapadlo, že hlídači jsou chodící smrtelnost,
tak delikátní, a tak rychle uvadající… žijete život za dva a o to ho máte
kratší. My Kostějové nežijeme život za nikoho, ani za sebe, proto neumíráme.“
Nakonec se
odtáhl a vytáhl z kapsy šek, aby mu ho se sterilním výrazem podal.
Katsuie jen
kývl a předal mu Ohniváka. Poté se otočil a vydal se pryč z divadla.
Děsilo ho, jak málo byl schopen se bránit před Kostějovou mocí. Masrur měl
pravdu, že tam neměl chodit sám a už vůbec ne v tak špatném duševním
rozpoložení.
Grigorij Antonovič
ani nevěděl, proč tam je a o co se snaží. Jako pokaždé se díval na vlkodlačí
zápasy, když měl příležitost, a užíval si jejich brutálnost, ale
v momentě, kdy to nedorostlé rezavé psisko – Katsuieho vlkodlak – začalo
prohrávat, a to naprosto fatálně, už ho šestý smysl hnal do dolních prostor,
přičemž začal vytáčet Katsuieho číslo. Teď stál u stolu, na kterém ležela ta
zkrvavená a polámaná hromada rezavé kožešiny, kterou už by psem asi nenazýval,
a snažil se přesvědčit majitele kotců, že ho nesmí utratit, dokud o tom
nerozhodne Katsuie – protože ten vlkodlak byl přece jen Katsuieho majetek, a to
těžce zaplacený.
Nevěděl, zda
dělá dobře. Nejspíše se do toho neměl plést. Nedělal mu problém pohled, jak
jeden vlkodlak trhá druhého, měl se prostě dodívat, užít si adrenalin toho
zápasu, trochu podráždit vlastní touhu po souboji vůní krve, a prostě odejít.
Nebo měl toho čokla dorazit sám, aby to nemuselo být Katsuieho rozhodnutí, co
ho zbaví života; aby malého Katsuieho
ušetřil toho pohledu.
„Sakra, kde
je?!“ zaklel si sám pro sebe, když se vzdálil jen natolik, aby se mu pokusil
znovu dovolat.
Majitel
kotců odešel, aby se mohl postarat o ostatní psy a v místnosti
s Grigorijem zůstal jen pochybný zvěrolékař, který měl nachystanou
injekci.
„Katsu,
kurva, kde jsi?“ konečně se mu podařilo dovolat. „To tvoje psisko prohrálo a já
skoro doslova držím doktora, aby ho neuspal. Tak, kurva, kde jsi?!“
Chvíli to
trvalo, než se z druhé strany telefonu ozval slabý hlas. „Mám peníze, abych ho koupil. Mám všechny
potřebné peníze.“ Hlídač nemohl slyšet, jak naprosto zoufale jeho partner
zněl. Přišel o všechno v momentě, kdy si myslel, že už bude dobře. Tohle
lámalo člověka v něm, a kupodivu to vzbuzovalo pocity i ve starším
hlídači.
Grigorij
Antonovič zakroutil hlavou a znovu si zaklel. „Donesu ho do doupěte, pokud to
kurva přežije. Říkal jsem ti, ať se na to vyseřeš, K. Tohle máš z toho!“
S tím
zavěsil a vydal se ke stolu, kde Sakon ležel – nebo spíše to, co z něj po
zápase zbylo. Doktor se klidil z cesty, protože mu skutečně nějaké psisko
nestálo za to, aby se kvůli němu potýkal s nebezpečně vypadajícím mužem;
navíc věděl, že stejně zemře a neměl potřebu mu to ulehčovat. Takže Grigorij
mohl Sakona vzít do náručí a vydat se s ním k autu. Ta podegra působila, že zdechne
s každým dalším jeho krokem.
Černovlasý
hlídač stál u ocelových dveří do doupěte a nervózně přešlapoval. Jakmile ho
oslnila přijíždějící auto, vydal se k němu a otevíral dveře jeho kufru
snad ještě dříve, než úplně zastavilo. Viděl ve svém životě spoustu krve,
zraněných nelidí a sám za to
mnohokrát mohl, ale tohle bylo jiné: k Sakonovi cítil vše, co byl jako
hlídač schopen, znamenal pro něj celý svět. Zatočila se mu hlava a udělalo se
mu nevolno, přesto zatnul zuby a chtěl vlkodlaka vzít, jenže nevěděl jak.
Grigorij
mezitím vypl motor a vystoupil z vozu. Odstrčil Katsuieho a psa se znovu
ujal on. Pokud byla nějaká možnost, že vlkodlak přežije, bylo potřeba ho co
nejrychleji ošetřit. V jeho stavu už nemělo smysl být opatrný.
Položil ho
na volný stůl do pitevny a začal se prohrabovat šuplíky, jak hledal šití.
Hlídači měli dobrou znalost anatomie všech nadpřirozených bytostí: potřebovali
vědět, jak je zabít a jak z nich získat cenné suroviny. Pitvali snad
každého nečlověka, který se jim
dostal pod ruce. Proto ta rozsáhlejší pitevna, která sloužila i jako ošetřovna,
pokud některý z hlídačů byl zraněn.
„Musíme ho
zašít, Katsu,“ řekl, když vysypal na zem další šuplík, ve kterém nenašel, co
hledal. Kdy naposledy se nechával ošetřit? Mohl to být rok i několik.
Mladší se
přestal dívat na zakrvácenou chlupanou hroudu na stole a sám se vydal
k policím. Šití měl hned. Tak ho Grigorij zaúkoloval dál, potřebovali
vodu, desinfekci, obvazy… v pitevně a v ošetřovně hlídačů nebyl žádný
důvod, aby měli cokoliv proti bolesti. Byla chvíle, kdy Katsuie vlkodlaka musel
držet, protože ho bolest z ošetřování probudila ze zemdleného stavu,
v kterém byl po zápase.
„Tohle by
mělo stačit, aby do rána nechcípl, ale…“ Grigorij si prohlédl pokroucené tělo
vlkodlaka, protřel si oči, než Katsuieho chytil za ramena a donutil, aby mu
pohlédl přímo do tváře. „Nakonec ho stejně utratíš, tady zůstat nemůže a
k ničemu už nebude.“
Černovlasý
se díval s prázdným výrazem do jeho obličeje. Nechápal v tu chvíli
nic, nebo rozuměl všemu. Rozhodně ale nedokázal promluvit – v jednu chvíli
všechno bylo dobré a on měl peníze na jeho vykoupení ze zápasů a zařízení
někoho, kdo by se o něj staral na venkově; v další chvíli nemohl pomoct
jediný rubl, aby mu zachránil život. „Já…“
Grigorij
zakroutil hlavou, protože s ničím z toho, co se děje nesouhlasil.
Pustil ramena mladšího hlídače a vydal se pryč. Byl celý od krve, potřeboval se
umýt. A věděl, že teď už ho není potřeba. Katsuie musí sám přijít k rozumu.
I černovlasý
nemohl vystát ten puch. Přestože se Sakona snažil několikrát omýt, z jeho
kožešiny nemohl dostat krev a některé rány začínaly hnisat a mokvat, přestože
je desinfikoval a převazoval. Grigorij si stěžoval jen v minimálním počtu
případů, kdy na polomrtvého psa v jejich ubikaci skutečně chtěl.
Ležel
v provizorním pelechu u Katsuieho postele. Nejmladší z hlídačů bral
každou směnu související s prádlem, aby mu mohl měnit hadry za čisté,
protože žádný jiný hlídač by mu je ani nevypral. Bral si i služby
v kuchyni, aby mohl pro psa zajišťovat alespoň malé porce masa. A kromě
hlídek a veškeré práce navíc ještě celé noci nespal a nejméně první dny
kontroloval, jestli vlkodlak stále dýchá.
A
k tomu se musel potýkat s ostatními hlídači, kteří nic živého nelidského v doupěti nechtěli. Dal
jim peníze, které mu zbyly potom, co si majitel kotců zaúčtoval částku za Sakona,
jako kdyby byl mladý a slibný, ne polomrtvý. A protože nikdy nebylo
v plánu, aby jim stačily jen peníze, dával pak sebe. Dokola. Byl pokorný a
podle jejich představ, protože jinak by vlkodlaka vyhodili ven, kde by se o něj
Katsuie nedokázal postarat.
Nemohl ho
vzít k zvěrolékaři, aby ho lépe ošetřili, protože jeho zranění by žádný
pes nepřežil. A Sakon musel zůstat v úplné psí podobě, protože při proměně
by se mohl zhoršit jeho stav, mohl kvůli tomu umřít, i kdyby snad byl dost
silný, aby se proměnil. Takže jakýkoliv lidský doktor, který by skutečně věděl,
co dělá – neměl všechny své lékařské znalosti jen z pitev jako hlídači –,
nemohl být k léčbě přizván.
A přestože
se pomalu začal Sakonův stav zlepšovat, začínalo se projevovat to, o čem mluvil
Grigorij. Zápas měl trvalé následky, psovi kosti srůstaly křivě. Katsuie
nedokázal odhadnout, jak fatální to bude mít následky – jestli Sakon už nikdy
nebude schopen chodit nebo nakonec nabere sílu, aby se na zadní nohy postavil.
Nechtěl ho vyrvat
smrti, aby nakonec ho musel utratit! Ale jak se o něj postará, pokud zůstane
postižený? Co když mu Sakon sám bude vyčítat, že ho měl raději nechat zemřít,
protože to, co mu zůstalo, už nebude považovat za život?
Černovlasý
hlídač zaryl nehty do omítky zdi, na kterou byl natisknutý, a nejméně jeden
se mu odchlípl, když se snažil jakkoliv zachytit a odtáhnout od zdroje
bolesti. Ať už zažil cokoliv a nehledě na to, kolik toho obětoval, tohle byla
hranice. Už nic horšího by nedokázal vydržet, protože si vlastně ani nedokázal
představit, co víc by po něm mohli chtít.
Mafie, která
řídila hlídače, možná jen čekala na příležitost, aby Katsuieho dostala do
takového situace, v které je neodmítne. To byl ten důvod, proč hlídači
nesměli mít nikoho rádi. Protože je to činilo slabými, dalo se to proti nim
použít jako páka, aby udělali, co by ani pro sebe nedokázali. Ale Katsuie musel
svolit – pokud chtěl, aby Sakon zůstal v jejich doupěti, nemohl odmítnout
jedinou nabídku, kterou mu dali.
A vlastně ho
nezajímalo, kolik za to mohla mafie utržit peněz, nebo že byl naprosto ponížen.
Byla to hranice, u které by se nejspíše podruhé nedonutil, aby se na ni
postavil. Možná ani pro Sakona ne.
Tenhle druh
démona ani neměl jméno, říkali mu rohatý
nebo červený. Přestože hlídači měli
záznam, o každé nadpřirozené bytosti, znali její zvyky a věděli, odkud se
v lidském světě bere, tak rohatý neměl jasný původ. Říkali mu démon,
protože tak vypadal – robustní tělo, rohy, dlouhé drápy a tmavě rudá šupinatá
kůže –, ale žádný ze sedmice hlavních démonů se k jeho stvoření nehlásil,
žádný ho nechránil svým jménem a nepozval do své pekelné sféry.
Bylo několik
teorií, o jeho vzniku. Katsuie znal dvě a obě byly stejně zrůdné:
První
tvrdila, že je potomkem draků. U stvoření dračího vejce museli být přítomny
síly dvou z hlavní sedmice démonů, a dračí vejce pak uhnětl drak-rodič ze
svého pokladu, kterého se byl ochoten vzdát kvůli své nekonečné lásce
k vyvolené princezně. A jak byl ten příběh krásný a romantický –
drak vzdávající se zlata, na kterém mu záleželo více než na svém životě, aby
zajistil sobě potomka s bytostí, kterou natolik miloval –, způsob stvoření
rohatého byl naopak zrůdný. Vejce mělo vzniknout z nepozřených ostatků princezniných genitálií, do kterých drak
zasel své sémě ve své pravé dračí podobě. Předpokládalo se, že toho pro kolos
svého těla nebyly staří draci schopni, a proto se z vejce vyklubal rohatý,
který výškou jen asi o půl metru převyšoval člověka.
Druhá teorie
označovala rohaté za děti andělů a démonů. Někteří říkali, že by
z takového spojení mohli vniknout lidé; ale za válek se rozšířily pověsti,
že něco tak nepředstavitelného a ohavného na svět přináší rohaté.
Katsuieho
nezajímalo, kde mafie přišla k tomu démonovi, nebo dokonce jakým způsobem
přišel on na svět… černovlasý hlídač cítil jeho silný odér, z kterého se
mu zvedal žaludek, a i přesto byl dohodou s mafií donucen, aby se mu
oddal.
Nešlo jen o
to, aby nechal své tělo vyplenit. Na to si zvykl. Často to byl způsob, jakým
získával, co potřeboval, protože jiný neznal. Šlo o podstatu rohatého – ten asi
dva a půl metru vysoký kolos znal dvě období: lov a páření, nicméně je od sebe
příliš neodlišoval. Tělo měl silné, velké, pokryté šupinatou kůži, vybavené
velkými rohy, ostrými drápy a zuby. Pokud zrovna nebyl v říji, nejprve
svou oběť rozdrásal a roztrhal, než se do ní pustil. Pokud v říji byl,
možná tolik nepoužíval drápy a zuby, ale oběť stejně umírala na následky
penetrace. Odtud vycházela teorie o vejci, které bylo stvořeno ze zbytků dělohy
a dračího sémě. Byla ohavnost, že se takové stvoření dostávalo do období říje,
přestože se nemohlo rozmnožovat takovým způsobem, protože jeho sexuální partner
většinou na následky uhynul (ať už to bylo kdokoliv).
Ale byl to i
důvod, proč mafie potřebovala hlídače a měla kupce na záznam takového znásilnění.
Katsuie byl
zbitý. Nesměl rohatého zabít, protože muselo dojít k aktu – zkoušel se
nebránit, ale v žádném případě si tím nezískal méně agresivní a násilné
zacházení; tak se začal bránit, aby ho drápy neroztrhaly a zuby nepokousaly.
Nakonec měl natržené víčko a ret, několik škrábanců na stehnech, zádech a
břiše, ale rohatý byl tolik roztoužený říjí, že ignoroval Katsuieho snahu si
zachránit život, nezdržoval se jeho trháním a místo toho se zaměřil jen na
sexuální pudy.
Přirazil ho
ke stěně, Katsuie jen těžko našel dech, aby ho znovu ztratil, když do něj
rohatý pronikl. Démonovi bylo úplně jedno, o jaké pohlaví se jedná – nevybíral
si, chtěl jen pronikat svým velkým, bolestně tvarovaným mužstvím do těla své oběti. Vysmívat se celému životu a jeho
vzniku, protože u jeho samotného se matka příroda znechutila, když dovolila,
aby byl zrozen.
Katsuie
zatínal prsty do omítky a nevnímal, jestli ještě řve bolestí nebo už mlčí.
Dohoda s mafií byla jasná: démon musel do jeho těla vyvrcholit, aby záznam
toho aktu měl kupce. Černovlasý byl hlídač, ale ani tak si nebyl jistý, že to
jeho tělo dokáže vydržet.
Zlomil mu
ruku, jak mu ji kroutil za zády, aby si ho lépe přidržel. Pro Katsuieho tu
bolest téměř ani nepostřehl, jak jeho celé nitro bylo v jednom plamenu.
Až se démon
za ním naposledy prohnul a zavyl.
Konec.
Katsuie ani
nevěděl, kde ve svých plicích vzal vzduch a v hlasivkách ještě hlas, aby
ze sebe dostal: „Už můžu?“ Poprvé za celou dobu otočil hlavu na muže
s kamerou, a když ten mu nijak nezabránil, konečně použil všechnu svou
sílu, aby se odtlačil od zdi a démona ze sebe shodil.
Byly to slzy
úlevy, co mu tekly po tváři, když své zbídačené tělo na rohatého otočil a
snažíce se vydržet a hned na něj nezvrátit veškerý obsah svého žaludku, ho vzal
za jeden roh a škubl mu hlavou ve správném úhlu.
Takhle
snadné to bylo. Katsuie celou dobu mohl udělat jeden pohyb, který ho dávno při
výcviku naučili a který stačil, aby démon padl mrtvý k zemi. Ale on měl
dohodu s mafií, musel se postarat, aby Sakon s ním mohl zůstat
v doupěti!
Nemohl
dýchat a musel se opírat o vlastní stehna, aby vůbec zvládl stát. Raději se ani
nedíval, kde všude je od krve a jaká jeho zranění budou potřebovat dlouhou
léčbu. Nemohl se přestat třást a musel zatnou zuby, aby vůbec byl schopen
udělat těch několik kroků ke svému oblečení. Nedokázal by se obléct, tak ho jen
vzal nezlomenou rukou a potácel se z místnosti.
Po tom všem,
co měl za sebou, a jak snadně dokázal rohatého zabít, ho rozhodně nikdo
z přihlížejících neměl odhodlání zastavit. A ostatní hlídači se mu
rozhodli nijak nepomáhat, protože si za všechno mohl sám, i když ho nejméně
Grigorij od toho odrazoval.
Takže
Katsuie se svým zneužitým a vydrancovaným tělem dorazil nakonec do své ubikace,
aby se zhroutil na vlastní postel a tam se zkroutil do klubíčka. Byl
hlídač, věděl, že přežije; měl vysoký práh bolesti a dobré regenerační
schopnosti. I kdyby několik dní ležel bez jídla a vody, stejně by se jeho tělo
o utržená zranění postaralo.
Ale co jeho
duše? Jak se z takového zážitku mohl vzpamatovat jako přemýšlející bytost?
Cukal sebou,
třásl se a stále nebyl schopen dýchat; možná proto byl tolik soustředěný sám na
sebe a svou bolest, že si nevšiml, že vlkodlak v pelechu u nohou postele
se také pohnul. S vypětím vlastních sil vyskočil na postel a lehl si vedle
svého pána.
Katsuie se
na něj natočil. Miloval Sakona, jen proto se jeho duše pod právě prožitým neroztříštila
a nevymizela i s jeho rozumem. Proto za jeho očima nezůstalo jen prázdno.
Usmál se, že
vlkodlak dokázal tak obtížný pohyb, jako bylo dostání se na postel. „Všechno
bude dobré, Sakone,“ zašeptal. Natáhl se zdravou rukou, aby ho podrbal na
hlavě. Chvěla se, tak si ji stáhl znovu blízko k tělu. Tu zlomenou měl
pokroucenou pod sebou. „Bude spolu navždy. Všechno bude dobré.“
Vlkodlak
tesklivě zakňučel a svému pánovi olízl zhmožděnou tvář. Možná se chtěl
proměnit, nějak mu pomoci, ale kvůli svým zraněním stále nemohl. Tak se jen
přitulil k jeho zbídačenému tělu a tesklivě kňučel.
Roztál sníh.
Park ožil, trávník získal hezkou zelenou barvu, stromy skryly své větvě
v listí a objevila se první jarní kvítka. Vzduch voněl, přestože byli
v městě. Byl svěží, stále chladnější, ale plný naděje v brzké
oteplení. Slunce se zatím do tváře tmavovlasého mladíka neopíralo silně, ale on
stejně zůstával na lavičce sedět se zavřenýma očima a nastavoval se paprskům.
Zrzavý pes u
jeho nohou se mu hlavou vetřel do klína, když ho chvíli ignoroval. Ňafl, aby se
připomněl, a když ho druhý začal hladit po čenichu, spokojeně přivřel oči. Byla
to jejich první společná procházka od úrazu. Sakon zatím neběhal, ale chodil, a
už se těšil, až bude schopen se přeměnit. Měl toho tolik, co chtěl Katsuiemu
říct!
Kolik měsíců
spolu nemluvili? Pohádali se v kotci a od té doby neměli možnost. Katsuie
mu šeptával, že vše bude dobré, chválil ho za jeho pokroky a občas mu i
přiznal, jak moc ho má rád, ale všechny bylo jen jednostranné. Sakon mohl ňafat
a štěkat, ale nikdy to nemohlo nahradit skutečný rozhovor.
Chtěl mu
poděkovat. Říct mu, že ho miluje. A možná později i zmínit, jak nesnáší ostatní
hlídače, protože s nimi Katsuie sdílí postel – ať už to musí dělat nebo
chce.
„Na tu zadní
nohu pořád napadáš,“ podotkl hlídač a sklonil pohled ke svému psovi. Pohladil
ho po čele a mezi ušima, než ho podrbal vzadu na krku. „Ta zlomenina ti musela
špatně srůst, nevím, co s tím,“ povzdechl si.
Pes jen
štěkl a opřel se o jeho klín předníma ťapama, jak se natahoval, aby mu mohl
olíznout obličej. Nevadilo mu žádné zranění, pokud přežil a mohl zůstat se svým
pánem.
„Sakone!“
černovlasý ho sice napomenul, ale i přes olízaný obličej se na něj usmíval.
Znovu ho podrbal v kožichu za krkem, než z kapsy kožené bundy vytáhl
pamlsek a dal mu ho. Pes spokojeně ňafl a hned ho zblajzl – jídla nikdy neměli
nazbyt a už vůbec ne tak dobrého. „Ptal jsem se Grišky, zda už se můžeš začít
měnit, ale nevěděl.“
Na jméno
hlídače, s kterým sdíleli ubikaci a Katsuie s ním nejčastěji spával,
vlkodlak reagoval zavrčením. „Sakone!“ Tentokrát už to černovlasý myslel vážně.
Jeho pes na něj nesměl vrčet, i kdyby s ním stokrát nesouhlasil.
Vlkodlak
stáhl uši dozadu, jako kdyby se bál a zakňučel. Hlídač uměl být náladový –
někdy mu přišlo, že jeho pes není hodný a prostě od něj odešel, jako kdyby ho
na světě mohl po tom všem nechat samotného.
„Nechci tu
přeměnu uspíšit, musíš se úplně zahojit,“ pokračoval po chvíli Katsuie, „ale
chybí mi tvůj hlas. Někdy bych si i … povídal, víš?“ Zakroutil hlavou a zasmál
se. Byl to jen Sakon, s kým dokázal mluvit hodiny, aniž by skutečně měli
nějaké zajímavé téma. Rozhovorům s kýmkoliv jiným se vyhýbal, pokud nebyly
věcné a potřebné. Hlídači nebyli tetky na pavlači, aby zbytečně tlachali. A
Katsuie si nikdy nemyslel, že mu bude chybět Sakon právě kvůli tomu, když byl i
jeho milenec a sex rozhodně každý hlídač bral jako důležitější než zbytečná slova.
Černovlasý
se sklonil a políbil psa na čelo. „Mám tě rád, Sakone.“
Pes
v odpověď ňafl a olízl mu nadšeně tvář.
„Už jsme
dost seděli, půjdeme hlídkovat, co říkáš?“ prohodil Katsuie, i když věděl, že
za nejvíce půl hodinu si znovu bude pes potřebovat odpočinout. Zatím mu při
hlídkách byl jen přítěží – a možná se to nemělo nikdy změnit –, ale přiznávat
mu to nechtěl.
Katsuie byl
dost silný, aby dokázal ochránit sebe i jeho. Ať to bylo sebenáročnější. Sakon
byl celý jeho svět, na ničem jiném nezáleželo.
Žádné komentáře:
Okomentovat