[ff YOI] Obyčejný a jedinečný

Čím více lidí na člověka upírá svou pozornost, tím méně si může dělat, co chce. A já... si můžu dělat cokoliv! xD

Přesto. Ono to není tak, že bych si držela nějakou zášť - veškerá kritika je jen o tom, že prostě nemám ráda škatulkování a všeobecná řešení. Proto se do duhové komunity neustále navážím. Protože mi přijde, že je nakonec netolerantní a jen vyvolává zbytečné problémy. (Cítím se jí utlačovaná? Nepochopená? Prostě ve mně vyvolává přesně opačné pocity, než má "v popisu práce".)

A víte, co je ještě strašně těžké dát do povídek? Že láska není o vzhledu. Lépe řečeno, že není o "tohle je učebnicová krása, a proto se všichni zamilují", že krásné jsou ty věci, které v nás vyvolávají city a že je to čistě o tom, jak my vnímáme svět, co se nám bude líbit.

Jak s mou ženou... do kolen můžu jít z každého j-rockera (jedna hezká prdelka vedle druhé, no ne?), ale jen Aryu je ten nejkrásnější, protože mi připomíná Dimu (která je celý můj svět!) a některé mé postavy, teprve pak s tímhle "citem" se mi zdá hezký, i když omylem ukáže svou neupravenou tvář v přední kameře... kde vůbec nevypadá jako ze journalu. Aryu je mnohem hezčí, když vím, že člověku zamává, přitulí se k němu na fotce nebo se fotí s jjba cosplayery natisknutý na Jotara. Libí se, protože uspokojuje mou představu o něm - to je krása.

Přeji příjemnou četbu.

Fandom: Yuri!! on Ice

Pár: Otabek Altin, Jurij Plisetskij -> otayuri

Varování: -

Obyčejný a jedinečný

Černovlasý se probudil, když se vedle něj na polštáři stočila kočka do klubíčka a opřela se zády o jeho obličej. Nebyl zvyklý na její huňatou srst pod nosem. Přesto přesunul dlaň na její teplé bříško a podrbal ji, přičemž se usmál do jejího kožichu. Příjemně voněla, nejspíše načichla od oblečení v kufru. Ještě několik okamžiků si jen užíval jejího vrnění, než se odtáhl a otevřel oči. Starý budík, který měl na nočním stolku, říkal, že je teprve něco po šesté.

Rozhlédl se, aby zjistil, že na posteli i v pokoji je sám. S povzdechem se vrátil ke kočce, políbil ji do kožichu, než se začal opatrně zvedat z postele. Ještě jednou ji pohladil a políbil na čelo, jakoby se jí omlouval, že jí opouští. Samotnému se z vyhřáté postele ještě vůbec nechtělo. Nicméně potřeboval na záchod, protože jeho močový měchýř se ozval hned, jakmile jeho mozek se začal probouzet.

V (s pokojem sousedící) kuchyni se u linky pohyboval Jurij a chystal si snídani. Otabek v té místnosti většinu zimy netopil, přestože nehrozilo, že zamzrne voda (vodovodní trubky vedly jádrem domu), i tak tam bylo chladno. Kdykoliv se cokoliv vařilo, pára pokryla okna, někdy i vytvořila mlhu. Černovlasému to dělalo poránu dobře, pomáhalo to na ranní bolest hlavy, když se dostal do chladně-čerstvého prostředí. A on přece jen nebyl nijak zimomřivý, protože spoustu času trávil na ledě.

Jurij si z teploty také nic nedělal. Měl na sobě jen dlouhé bílé tričko, spodní prádlo s výstředním leopardím vzorem a tlusté vlněné ponožky – bez ponožek přesně to, v čem spal. Jak bylo jeho zvykem – pokud mu v tom zrovna nevadilo aktuální chystání snídaně – trochu se u linky baletně rozcvičoval. Krátil si tím čas. Nicméně dokázal, aby i oprýskaná stará linka se spotřebiči z období sovětského svazu působila jako výbava prestižní baletní školy, nebo rovnou Balšoj těatru.

Otabek se tomu pousmál a vydal se napadajíc na levou nohu k druhým dveřím v místnosti, které vedly do neprostorné chodby. Jurij měl ladnosti za oba dva už od dětství, ale teď – po tom, co se Otabek v létě vysekal na motorce – se už vůbec vedle něj necítil jako krasobruslař, možná tak hokejista. Na toho ovšem nebyl dost rostlý...

"Hej! Ani dobré ráno mi nepopřeješ?!" obořil se na něj rusky Jurij, když si ho všiml, a to kouzlo ladné baleríny hned vyprchalo s jeho projevem.

Starší si to příliš nebral k srdci. Jurij se nejspíše stále ještě nedostal z té části puberty, v které byl na všechno a všechny naštvaný; možná to byla součást jeho povahy a zůstane mu to, nebo tak jen byl zvyklý se kolem lidí projevovat. Na tom ani tolik nezáleželo.

 Nejvíce určující směr, co se týká přístupu k jeho projevům, pro Otabeka bylo, když skončil po nehodě v nemocnici. S Jurijem spolu byli v spíše střízlivém a s ohledem na jejich životy – kolik je vytěžovaly tréninky, a že Otabek většinu času nebyl dostupný – v kontaktu, přátelili se dál a potkávali na soutěžích; ale jakmile Otabekův trenér informoval fanoušky na twitteru o tom, že měl Otabek nehodu, Jurij snad ani nepřemýšlel a hned jel za ním.

Prostě tam byl, když se černovlasý probudil z operace. Pevně ho objal, vtiskl mu přitom polibek na nepohmožděnou stranu tváře – možná to bylo z doznívající anestezie, ale Otabekovi na tom nepřišlo vůbec nic zvláštního, považoval to za jeden z těch hubanů, jaké si dávali mnohem starší muži nad vodkou –... a hned jakmile se Jurij odtáhl, mu začal nadávat.

A přitom to skutečně ani nebyla chyba černovlasého, druhý řidič mu nedal přednost. A protože Otabek řídil motorku, nehoda pro něj dopadla hůř (nikoliv však tak hrozně, jak reálně mohla a ve většině případů i dopadala). Jenže Jurij se o něj bál, a to byla emoce, kterou nevěděl nebo nechtěl projevit, proto ji překryl zlobou.

Od té doby Otabek získal jakýsi nadhled nad někdy až přehnaně agresivními výlevy svého společníka. A jemu samotnému to do charakteru také zapadalo, protože byl vyrovnaný a klidný, nerad se nechával zatahovat do čehokoliv dramatického.

Černovlasý se ohlédl k lince. "Ššt," reagoval na Jurije, "byl jsem vzhůru skoro do čtyř," oznámil mu také v ruštině – jak jinak? – a poté už se nenechal zastavit v cestě na záchod. Když se vracel do kuchyně, ve dveřích už stál mladší a podával mu sklenici s teplou vodou se zázvorem a citrónem. Kromě jiných kvalit k udržování zdravého těla to byla v pořadí druhá věc, která pomáhala proti ranní bolesti hlavy. "Děkuji, Juročko." I když se cítil unavený, ruština pro něj byla skoro mateřský jazyk, kolik v Rusku strávil od dětství času a kolik Kazachstán stále byl Rusku blízký.

Jurij zvedl bradu a nepatrně si odfrkl, jako kdyby mu nějaká vděčnost byla ukradená, protože on to udělal z lítosti nad svým společníkem; ale Otabek věděl, že ho těší, že mu dokázal pomoci. Byl takový, jen to neuměl nebo nechtěl dávat najevo. "Pořád čekám na to dobré ráno," nadhodil a jednu ruku si opřel o bok. Tohle gesto se určitě naučil od nějaké baletky, s kterou trávil čas, a nejspíše si ani neuvědomoval, že ho používá – působil díky němu prostě žensky. Jako mladá manželka hubující svému ne-poslušnému manželovi.

Starší upil nápoje a vzhlédl k němu. Jurij se za poslední dva roky vytáhl a vypadalo to, že Otabeka přeroste přinejmenším o dobrých deset až patnáct centimetrů, pokud ne o dvacet. Černovlasý se snažil vypadat, že ho to zajímá jen kvůli problematice, kterou takové měnící se tělo přinášelo Jurijovi při trénování, ale ve skutečnosti mu trochu chybělo, že už nebyl on ten vyšší. Přestože stále měl mužnější postavu, chování i zájmy.

"Dobré ráno tobě, já ještě půjdu ležet."

I s hrníčkem ho obešel a vydal se zpátky do pokoje. Chlad mu nedělal dobře na stále se hojící tělo, i když naopak hlava už ho téměř vůbec nebolela, což bylo překvapivé s ohledem na to, jak málo hodin naspal. Vlezl si zpátky pod peřinu a hrníček odložil vedle postele. Poté se znovu přitulil k Jurijově kočce a zavřel oči.

Bylo to poprvé, co u něj mladší byl na delší návštěvu, pokud se nepočítaly ty dva dny, co ho chodil navštěvovat do nemocnice. Dělal by mu nejspíše společnost déle – hodně se tam sblížili, vlastně jako vždy, když spolu trávili čas, prostě si ve správném poměru byli podobní a doplňovali se –, ale Otabek ho vyhnal. To že sám si musel dát přestávku nejméně na rok (a stále nevěděl, zda se ještě k soutěžení vrátí), rozhodně mu nedávalo nějakou morální váhu, aby to samé udělal i Jurijovi. Prostě hned, jak měl možnost, ho vyhnal zpátky do Ruska trénovat.

Přestože spolu netrávili od té doby čas reálně, Otabek si nainstaloval program, aby si mohli videochatovat a stal se kvůli němu aktivnější na sociálních sítích. Ne, že by reálně jedna nebo dvě fotky z jeho života za týden přilákaly něčí zájem (hlavně když vypadl ze soutěžení), ale pro něj to znamenalo hodně přemáhání a dělal to jen kvůli svému ruskému kamarádovi. Byl to způsob, jak si udržet jeho pozornost.

Na rozdíl od Otabeka, Jurij neměl příliš mimo bruslení a balet reálný život, takže pro něj sdílení na internetu bylo důležité. Navíc jim vzdálenost nedovolovala, aby si společně zaběhali nebo někam zašli. Nemohli dělat nic z toho, na co byl Otabek zvyklý u svých ostatních známých, ale o přátelství s Jurijem stál. Navíc pro svá zranění také byl odkázán většinu času rekonvalescence trávit v bytě.

 Poznali se dobře; ale přestože o osobě toho tolik věděli, když Jurij přijel na návštěvu, některé okamžiky působily rozpačitě, jako kdyby se teprve museli poznávat. Hlavně, co se týkalo sdílení prostoru, byli naprostí cizinci. Nepomohlo, že Otabek měl jen jedno místo na spaní – svou postel.

Asi ještě deset minut to trvalo, než do pokoje vešel i Jurij a nesl dvě misky s vločkovou kaší. "Taky tak ponocovat, když se máš na druhý den starat o hosta..." rýpl si a posadil se na postel. Nohy   překřížil v tureckém sedu a záda narovnal, jak si dával pozor na dobré držení těla.

"Říkal jsem ti, že nemáš jezdit, že musím dodělávat do školy," utrousil starší, ale nebyla v tom výčitka, spíše jen upřímná obhajoba vlastního chování a konstatování stavu nastalé situace. Musel se soustředit na vnější svět, pokud by se už do toho krasobruslařského nakonec nevrátil. "Zasekl jsem se při vyhotovování jednoho rysu, nemohl jsem najít, jak se ta součástka kótu-"

"Bla, bla, bla..." přerušil ho světlovlasý. "Usl jsem před desátou, měl jsi dvě hodiny na to, aby sis dodělal ty své rysy a šel o půlnoci spát, aby ses dneska mohl postarat o hosta." Zakroutil nad ním hlavou. "Takže se posaď a pojď pojíst snídani."

"Děkuji za snídani, Juročko, ale mohl bys, prosím, ještě alespoň na hodinku jít přispívat na instagram a twitter a vkontaktě, nebo dělat cokoliv jiného, co tě baví? Hmm-? Hodinku, prosím."

Světlovlasý si založil ruce na hrudi. "Dobře," souhlasil výhružně.

Na to konto si Otabek zakryl přikrývkou i obličej a spokojeně se uvelebil u kočky. Bude si to žehlit později, teď se opravdu potřeboval dospat. Navíc věděl, že Jurij po snídani plánuje se rozcvičovat jako každý den... a tak mu z toho mohlo vyplynout více než jen hodina spánku, za což by byl vděčný.

Ovšem, co se stalo pak, vůbec nečekal. Jurij se mu vetřel pod jeho peřinu. Donutil ho vlastní vahou, aby se položil na záda, přičemž mu začal stahovat kalhoty od pyžama. Otabek se tomu hned bránil a samozřejmě si je nenechal stáhnout ani o kousek. Neměl pod nimi spodní prádlo.

"Říkal jsi, že mám dělat cokoliv jiného, co mne baví," ozvalo se z pod peřiny.

Otabeka ten náhlý útok úplně probral. Vůbec nevěděl, co by si o tom měl myslet. S Jurijem si asi byli blízcí, vítali se objetím; když je nikdo neviděl, líbali se i na tvář... ale tohle bylo přes čáru. I kdyby jejich vztah směřoval tímto směrem, rozhodně nebyl tak daleko. "A kde si s tím získal zkušenost, abys věděl, že tě to baví?" zeptal se černovlasý nakonec klidně, jako kdyby faktická zvědavost mohla nějak skrýt nutnost si přiznat, co se mezi nimi právě stalo.

Možná si Jurij jen špatně vysvětlil jejich sdílení postele. Nebo naopak Otabekovi doposud nedocházelo, jaká je realita.

Zpacifikoval mladšího nakonec tak, že si ho stáhl pod sebe. Jako dítě se hodně pral s ostatními kluky, měl v tom praxi, a to mu pomohlo i teď, když jeho tělo dvakrát dobře nereagovalo na jakékoliv zápasy, protože stále nebylo po nehodě stoprocentně uzdravené.

"Žárlíš?"

Samozřejmě, že by Otabek žárlil, kdyby tomu věřil. Nebo nejméně by se cítil zklamaný, že Jurij mu zatajil, že se s někým vídá, protože si myslel, že si říkají úplně všechno. Jenže nevěřil. A spíše by se bál, že si na truc najde přítelkyni, než by chtěl mít něčí penis v puse. "Ne, jen jsem zvědavý..." podíval se do jeho zelených očí, jako kdyby hledal, zda se přece jen nemýlí. "Divím se, že si Viktor odpustil tweet o tvém... jak je ten pojem? Coming out?" Popravdě se sám absolutně nevyznal ve vší terminologii a problematice, kterou si samozvaná komunita LGBT vymyslela; byl rád, že v jeho zemi je toho všeho vzdálený a nemusel se s tím potýkat. Jen by to působilo ještě více škody a vytvářelo mnohem horší napětí místo toho, aby to pomáhalo k akceptování. Vztah dvou lidí podle něj patřil jen do jejich soukromí a pokud zůstával jen mezi nimi, mohl být jakýkoliv.

Černovlasý mladšího chtěl jen podráždit, ale nejpíše to přehnal, protože Jurij se zamračil a bez jediného slova ho ze sebe shodil, aby mohl vylézt z postele. "Běž do háje," utrousil a vzal si svou misku vloček, aby ji mohl sníst u stolu.

Tak to bylo. Pravidla hry, které výhradně určil Jurij. Sice si věnovali takové malé pozornosti jako bylo líbání na tvář nebo do vlasů, objímali se, dotýkali... a Jurij se před ním často přes kameru promenádoval v koketním oblečení, přičemž si vyžadoval komentáře o svém vhledu; ale všechno končilo, kdykoliv se mezi nimi objevil náznak tématu jeho orientace. O to hůř, pokud se okolo ještě mihla osoba Viktora.

Kolik měl starší nezaujatý a chladný vztah k veřejnému chování LGBT komunity, tak Jurij na všechny ty buzíky v jednom kuse nadával. Stýkal se s tím mnohem více než Otabek, protože trávil na internetu mnohem více času, a zásobil staršího tolika reakcemi na cokoliv si přečetl, že černovlasý občas předstíral spoustu práce, jen aby to s ním nemusel řešit. Opravdu se zdálo, že všechny ty lidi do jednoho nesnáší a že díky tomu podporuje striktní heterosexualitu. Jenže na druhou stranu – byl to Jurij. A ten se ještě před chvíli snažil dostat k jeho rozkroku a předstíral, že má zkušenosti s kouřením. Neměl, ale chtěl. Tolik k jeho heterosexualitě.

Otabek se po něm podíval a povzdechl si. "Omlouvám se, Juročko," zašeptal k němu. V téhle oblasti pro něj byl nečitelný a moc dobře mu nerozuměl, proto se s ním o tom nejspíše nebyl schopen pobavit, aby získal své odpovědi.

Mezi jinými otázkami hlavně chtěl vědět, co je mezi nimi dvěma. Co znamenalo to před chvílí, pokud k němu není tělesně přitahovaný? A co to naopak znamenalo, pokud ho Otabek přitahuje?

"Máš pravdu, neměl jsem jezdit," zamračil se na něj mladší a natáhl se pro svůj mobil, aby si mohl začít hledat letenku zpátky domů. Měl sice ojedinělé volno a chtěl ho strávit s Otabekem – protože tušil, že jen tu svou lhostejnost k možnému konci vlastní kariéry předstírá a jako jeho nejlepší kamarád ho přijel podpořit –, ale aby se k němu choval takhle, to neměl zapotřebí.

Na jeho škádlení bylo prostě všechno špatně! Vmetl mu do tváře, že je moc mladý a ještě špatně vychází s lidmi, aby kdokoliv o něj projevil zájem tímhle směrem a on mohl získat nějaké zkušenosti. Možná i dokonce podpořil ten hlásek vzadu v hlavě, že by jej nikdo nechtěl kvůli tomu, jak vypadá; že není dost tělesně muž a do ženy mu chybí to hlavní. Zkázu pak dokončil Viktorem a celou duhovou problematikou. A to proč vlastně? Aby si z něj robil žerty? Pokud takové ublížení stálo za ten náznak úsměvu, kterému se u Otabeka říkalo smích, tak Kazacha nesnášel! A pokud si nic z toho neuvědomil, tak ho nejspíše nesnášel taky – protože to bolelo úplně jiným způsobem.

Otabek se posadil a prohlédl si ho. "Jsem rád, že jsi tady," šeptl a položil si dlaně na kolena. To levé si protřel, protože ho bolelo. "Opravdu." Přemýšlel, jak to spravit, ale možná o tom bylo nejlepší vůbec nemluvit. "Posnídáme v peřinách, co říkáš?" obětoval nakonec svůj spánek a natáhl se pro misku.

Jurij zaváhal. Ne, že by mu to za to nestálo – ukázat svou uraženost tím, že skutečně odletí; ovšem i tak to bylo složitější. Musel by se sbalit, dojet na letiště... a ta nejhorší zlost ho stejně už přešla. Chtěl se stulit u svého nejlepšího kamaráda, protože Otabekova přítomnost – i kdyby přes telefon nebo videokameru, nebo ve vlastních představách – mu pomáhala proti špatné náladě. Ale jak měl vyřešit, když ji způsobil právě Otabek? Prostě ho to mrzelo a jediný způsob, jak se s tím dokázal vyrovnat, bylo pomocí drama.

Tak si za ním vlezl do postele. Opřel se o něj bokem a s miskou v klíně si volnou rukou projížděl novinky na mobilu. Celá postel voněla Otabekem, směsicí jeho kolínské, sprchového gelu a typické vůně jeho kůže. Jurij jednou zkoušel Otabekovu kolínskou, protože si myslel, že to, jak úžasně voní, je základem ze santalového dřeva, uklidňují levandulí nebo romantickou růží, ale na jeho kůži nevoněla tak dobře. Chyběl jí Otabek, Jurijovi chyběl Otabek: jehož kůže byla o několik odstínů tmavší, ale o to hřejivější, měl na tváří klidný a naslouchající výraz, a přestože nikomu nevmetal do tváře celou paletu svých pocitů, byl citlivý a něžný. Cítil se líp – i od problémů s Otabekem pomáhal Otabek. Měli by ho dělat ve formě tabletek.

"Dívej se na ty jejich hrozné fotky," na tohle už si starší také zvykl. Jurij mu často ukazoval Viktora s jeho přítelem a chtěl, aby souhlasil, že jsou hrozní. Ani černovlasého styl to zrovna dvakrát nebyl, ale tak hluboce odpudivé mu to nepřišlo. Jádro bylo, že se měli rádi... a on nebyl ani jeden z nich, aby se mu muselo líbit, jak si to navzájem projevují.

Neodsuzoval jejich vztah, neodsuzoval ani jejich veřejné projevy, jenom se mu nelíbila jejich lhostejnost k okolí. Přestože Otabek nežil celý život v Kazachstánu, teď se do něj vrátil, měl rád kořeny jeho země a kulturu. Kdykoliv byl u příbuzných na venkově, setkával se s těžkým životem, který musel stát na pevných základech; a protože svět se měnil, ekonomika a společnost se snažili popřít tradice a vzít lidem jejich duši, tak chápal, že se brání všemu novému, co na ně útočí. Otabek nepoznal jediného člověka, který by ho nepřijal, když se s ním seznamoval se slovy „respektuji tvůj život a chci pochopit, proč na něm trváš“, který by mu tu vstřícnost a laskavost neoplatil, když mu vyprávěl o tom, že se stejnou láskou ke své zemi jako jeho bratranec stále chová koně, on nechává svět slyšet o tradicích Kazachstánu přes bruslení. Ale Viktor s Yuurim a s jejich vztahem nehleděli na ostatní, Otabek nemohl vyčítat vlastnímu bratranci, že je komentuje těmi nejhoršími nadávkami pro homosexuály, jaké jejich jazyk znal, protože je neznal a z jejich chování měl pocit, že ohrožují tradiční život, jaký měl rád. Často světu ukazovali ještě více z jejich vztahu, než co by si dovolili obyčejní manželé. A tím provokovali odpor, protože jejich poselství nebylo „akceptujeme vaši lásku, protože ta naše je stejná jako ta vaše“, ale působili, jako kdyby do světa křičeli, že pohrdají všemi, kteří nejsou na stejné lodi.

A Otabek neměl rád jejich sobeckost, že do toho nenávistného světa zatahují Jurije. Kolikrát se připletl k novinovým skandálům, které vyvolali homofóbní novináři? Proč vůbec byl součástí politického kolotoče, když jeho boj to nebyl? Jurij se ho ne tak dávno ptal, jestli si myslí, že je příliš mladinký, než aby s někým chodil, a díky tomu Otabek věděl, že nikdy s nikým nebyl; tak proč mu Viktor s Yuurim nedali klid, aby našel vlastní způsob, jak jednat s lidmi? Proč mu nedali na vybranou? Jurijův svět přece nemusel být „s námi nebo proti nám“, mohl stát mimo – stejně jako Otabek.

Měl Jurije rád, proto byla pro něj důležitější otázka, jak mu to měl projevovat. V jeho domovině by se určitě zvedla ještě větší bouře nelibosti, kdyby se někdo o jeho pocitech dověděl, než v té Jurijově; ale on ani nechtěl nic vykřikovat do světa. Ne, protože by mu Jurij nestál, aby kvůli němu bojoval proti celému světu, ale protože vycházel z tradic, kde láska dvou lidí se odehrávala jen mezi nimi a oni do ní nezatahovali nikoho dalšího. Nechtěl požehnání prezidenta nebo papeže. Ani nestál o to od souseda. Chtěl si jen být jistý, že Jurij ho jednoho dne nezačne nenávidět. Někdy měl z toho tak silný strach, že by přijal trest za své city podle víry svých rodičů – nechal by se shodit z věže a to rád. Protože se dokázal smířit s čímkoliv – šel by mu za svědka na svatbě, byl by kmotrem jeho dětí –, ale ne s tím, že by ho Jurij nenáviděl a přestal by být součástí jeho života.

"Tak si ho odsleduj, když se na ty fotky nemůžeš dívat," řekl mu nakonec unaveně.

Jurij se na něj otočil a zamračil se. "Je to přece Viktor," zamítl to. Další vysvětlení nepodal a místo toho se začal znovu věnovat displeji svého mobilu. "Tomu bys nevěřil," zakroutil po chvíli hlavou, "můj fanklub... podívej se na tohle!"

Otabek si prohlédl odstavec v angličtině jen zběžně a chvíli mu trvalo, než pochopil, o čem byl. "They?" pozvedl obočí.

"A teď nevím, jestli jim připadám oboupohlavní nebo bezpohlavní," vyprskl nespokojeně.

Starší se natáhl, aby ho pohladil po vlasech, protože mu to v té chvíli přišlo přirozené. "To je tím, že se s tebou nestýkají a nerozumějí ruštině. Nech to být."

"Jenže-" namítl a nespokojeně zavrčel. "To nechápou, jak mi tím kazí život?"

Otabek se na něj zůstal dívat. "Jak to myslíš?"

"Všechny ty jejich názory, chování, vnucování nějaký pravd. Proč prostě mne nenechají žít?!" Zakroutil hlavou. "Jsem krasobruslař a dělám balet, ale proč bych kvůli tomu nemohl být prostě dospívající muž? A že mám dlouhé vlasy a co? A že tě mám rád..." Věnoval mu rychlý pohled. "Nechci, aby mne zařadili do nějaké skupiny duhových lidí. Vždyť jsem úplně jiný než oni. Jsem obyčejný a jedinečný zároveň… chápeš?"

Černovlasého na jedné straně potěšilo, že s Jurijem měl ty samé myšlenky, na druhou stranu byl smutný, že všechny ty vlivy tolik ovlivňují jeho život. Byl rád, že ho natolik dobře znal, i když jejich kontakt byl omezený; ale nechtěl, aby si chlapec něčím takovým musel procházet.

Kývl. Jurij byl jedinečný – Otabek obdivoval jeho talent od svých dvanácti, nepotkal nikoho statečnějšího a více odhodlaného bojovat; ale zároveň byl lidský, zranitelný, obyčejný, nezasloužil si, aby ho ostatní používali jako beranidlo pro své spory, jako důkaz svých názorů. Viktor s Yuurim se o své vůli postavili před celý svět a zamávali na něj duhovou vlajkou, ale od Jurije všichni předpokládali, že se postaví vedle nich, i když on sám po tom netoužil. Miloval bruslení a balet stejně moc jako se rád mazlil se svou kočkou nebo seděl se svým dědou a díval se na válečné dokumenty; proč se mu stále někdo snažil vnutit, že by měl něco z toho obhajovat? Jurij prostě měl jako každý jiný své zájmy, motivace a charakter.

Černovlasý se na něj nakonec pousmál. "Tak si jich přestaň všímat." Tohle byla ta jediná rada, kterou mu mohl dát. Protože jeho samotného nikdy názory lidí, které neznal a neměl je v úctě, prostě nezajímaly. Všechny ty řeči o tom, jak není dost dobrý pro Jurije, že je pro něj starý nebo že je odporné, když po něm toužil, když Jurijovi bylo patnáct (co by řekli na pravdu, že Jurijovi nebylo ani deset, když si získal celé Otabekovo srdce?), ho začaly zraňovat až když věděl, že právě Jurij je má před očima. Protože na Jurijovi mu záleželo a starší se bal, aby jeho podvědomí nenašeptaly, že na každém šprochu, pravdy trochu.

"Jak?"

"Pro začátek odlož mobil, dojez si snídani a běž se protáhnout," odpověděl mu starší. "Když s nimi nebudeš sdílet svůj život, tak se ti do něj nebudou plést.“ Nebylo to tak lehké, Otabek o tom věděl, ale potřeboval nějak přesvědčit Jurije, aby získal nadhled. I pro své dobro to potřeboval. „Pokusím se vynahradit tvůj fanklub: Taky tě mám rád."

Jurij zakýval hlavou, jako kdyby to jen bral na vědomí a nehodlal na to nijak reagovat, ovšem jeho zelené oči úplně zářily. „A půjdeš mi s protahováním pomoct?“

Aniž by si toho Otabek všiml, Jurij vyhrál všechnu jeho pozornost. Nakonec nezáleželo na tom jak, ale dosáhl toho, o co usiloval. Starší už nepřemýšlel o další hodině spánku, místo toho ji – a nejen ji – chtěl strávit ve společnosti světlovlasé kokety. Aby se ujistil, že se uvolní a nebude se omezovat kvůli názorům lidí, na kterých neměl důvod, aby mu záleželo.

„Půjdu,“ souhlasil. Ještě předtím, než se zvedli z postele, chlapce pevně objal. U nikoho jiného nepoznal tenhle čistě bytostný pocit štěstí – když mu byl nablízku, cítil jeho vůni, věděl, že je v pořádku, tak jednoduše byl rád za celý svůj život, protože každá i nejhorší chvíle ho dovedla k tak úžasné bytosti, jakou byl Jurij. I ta hloupá autonehoda a poraněné koleno za to stálo!

Bylo úplně jedno, jakou měli orientaci nebo kým se cítili, hlavně, že jim jejich vztah – ať už jakýkoliv – vyhovoval; nepotřeboval nikam zařadit a ani podporu jakékoliv komunity. Potřeboval v prvé řadě, aby byl Jurij spokojený a součástí jeho života. Bez toho neměl důvod za cokoliv bojovat a mohl jen kopat kolem sebe a stále dokola si vymýšlet lživá vysvětlení, proč se cítí mizerně. Že za to může netolerantní svět, místo, kde se narodil, víra jeho rodičů a sousedů… hlavně ne on.

Chtěl mu říct, že sám stojí mimo, protože nehledá patetické výmluvy. Ale nechtěl mu nutit ani svůj postoj – chtěl, aby se Jurij rozhodl sám. A pokud jejich vztah někdy dospěje do další fáze, která bude tělesnější – protože Otabek rozhodně nemohl popírat, že mu buzení se s Jurijem, co mu stahuje pyžamové kalhoty, přišlo jako nejlepší začátek dne, nebo že veškerá pružnost světlovlasého mu dává podněty k velmi erotickým představám –, a Jurij sám se bude chtít líbat a mazlit na veřejnosti, jako to dělají Viktor s Yuurim… tak Otabek půjde do zbraně a bude bojovat. Třeba s celým světem (ale nejspíše znovu po svém).

Věřil, že jeho rodiče nebo i bratranec to pochopí, když se to jinak podá. A kdyby ne – zlomilo by mu to srdce, protože měl rád svou rodinu i vlast, a Jurije možná nemiloval víc, ale kdyby si měl vybrat, vybral by si jeho. Kvůli tomu, že byl jeho ztělesněné štěstí, a někdy měl dojem, že bez něj nebude schopen dýchat.

„To předtím – lhal jsem, nikdy jsem to nedělal,“ ozval se Jurij po asi půl hodině, kdy se rozcvičoval. Zrovna byl na podložce, jednu nohu měl opřenou o špičku a nataženou dozadu, tu druhou položenou a pokrčenou pod trupem vepředu, který vytáčel, jak se snažil opačnou rukou dosáhnout na své stehno. Otabek si byl jistý, že až taková pružnost není v lidských možnostech, proto mu chvíli trvalo, než pochopil, co mu Jurij chce říct.

Kývl. Už předtím to věděl.

Jurij se ladně zvedl a přesunul obě nohy do motýlka, „mohl bys mi tlačit kolena k zemi,“ požádal ho pak. Starší se přesunul za něj a opřel se oběma dlaněmi do jeho kolen, přičemž se Jurij položil trupem dopředu. Několika hlubokými nádechy to prodýchal, než se kousek zvedl a posunul chodidla dál od těla, aby se znovu položil. „Děduška mi volal, než jsem k tobě jel. Dával mi kázání, protože si myslel, že takové… ehm… věci hodláme dělat, když budeme sami tady.“

Otabek se zkoumavě podíval na Jurije, ale do obličeje mu neviděl. Jen si všiml, že se znovu zvedá, takže se přestal opírat do jeho kolen a nechal ho, aby obě nohy přesunul před sebe. Zůstával za ním klečet, zatímco Jurij dělal všechno možné i nemožné a říkal tomu rozcvička. Byl schopen se chytnou za chodidlo, zvednout ho nad hlavu a vytočit směrem „špiček od sebe“, a Otabek by se nedivil, kdyby jako kočka se byl schopen i začít umývat jazykem na svých partiích. Myslel to jako vtip a zcela nevině, ale rozhodně by při takovém rozhovoru neměl vytáhnout něco jako: A teď si můžeš olízat zadek jako Potja. Nemyslel to nijak eroticky. Ale nechal si to pro sebe.

 „Pohádali jste se?“ zeptal se po chvíli. Nerad by slyšel, že Jurij ho chtěl využít jen jako nějaký protest proti dědově kázání, i když by to vysvětlilo, proč z ničeho nic zatlačil na pilu.

„Ne,“ odpověděl jen Jurij. Na jeho hlase bylo slyšet, že tu otázku považuje za bezpředmětnou, protože odpověď byla předem jasná. I když pro staršího tolik nebyla. „Pozor, budu si lehat.“

Černovlasý se nakonec postavil a sledoval, jak Jurij je schopen obkroužit nohou od jedné ruky natažené na zemi k té druhé. Možná tak panenky jeho sester něco takového dokázaly. Pak se přesunul přes provaz do lehu na břichu a několikrát udělal nůžky vysoko nad zemi, než se vrátil do provazu a následně sedu s nohama před sebou. Vzhlédl na Otabeka a – přes všechny nelidské pozice – až teď měl v očích nepohodlí. „Nechtěl mi věřit, že nic takového neděláme. Tak jsem mu řekl, že někoho máš. Máš někoho?“

Otabek by si za ním znovu klekl, ale už jen při té představě ho zabolelo koleno. Nicméně tahle pozice, kdy on stál a Jurij seděl na zemi, se mu zdála úplně nevhodná pro podobný rozhovor. Zakroutil hlavou a nabídl světlovlasému ruku, aby ho mohl vytáhnout na nohy. Mladší se nechal a zadíval se mu do očí, než nakonec odklonil pohled. „Tak proč?“

Byl to tenký led a Kazach to věděl, proto se mu chtěl vyhnout. Bylo těžké na to odpovědět, aby se vyhnul všem těm tématům, která mladšího rozčilovala a frustrovala. I když popravdě to s nimi nemělo nic společného, čekal na správný okamžik, kdy mu Jurij přijde připravený a situace příznivá. Možná i on neměl rád LGBT komunitu, protože mu zkomplikovala rozhovory s Jurijem. „Nechci nic pokazit.“

Mladší si ho prohlédl, nerozuměl.

Otabek těžko hledal slova a stále mu nepřišlo, že ta chvíle obyčejného rána, kdy proti sobě stojí, je vhodná na takovou konverzaci. Chtěl si sednou, mít v rukou teplý čaj a možná zapálenou nějakou vonnou svíčku, která by ho uklidňovala. „Vzpomínáš, jak ses mne ptal, jestli bys mohl s někým chodit?“

„Jestli začneš s tím, že jsem moc mla-“

„Ne,“ pokusil se ho starší zastavit v myšlenkách, než se druhý začal soptit, což byl jeho obranný mechanismus proti vlastní nejistotě a pochybnostem. „Nemohl bych ti říct, že můžeš. Protože když se jednou dostaneme za hranici, tak… u tebe… už nebudu schopný jít zpátky. A já tě nechci svazovat. Pokud si najdeš v Pitěru někoho, kdo bude každý den s tebou, můžeš s ním chodit a já tu stále budu pro tebe, rád, že jsi šťastný. Ale pokud bychom…“ nadechl se, nevěděl přesně, jak pojmenovat změnu v jejich vztahu, tak doufal, že to samo vyzní jakkoliv, aby to Jurij pochopil, „pak bych ti už nemohl dát svobodu. Chtěl bych tě mít pro sebe. A kdyby to nevyšlo, už bych se nedokázal vrátit k tomu, co máme mezi sebou teď.“

„Stejně všechen volný čas trávím s tebou,“ připomenul mu Jurij, buď si psali nebo spolu hodiny videochatovali a to ani nemuseli být spolu, jen měli rozhovor zapnutý a každý dělal, co potřeboval. „A nechci si nikoho hledat ani v Pitěru, ani v Moskvě.“

Otabek nevěděl, co by na to měl odpovědět. Nemohl si teď Jurije stáhnout do náručí, políbit na rty, zatáhnout ho do postele a už z ní nevstat, dokud Jurijovi nevezme věneček. Tvářit se, že tenhle rozhovor nakonec vyřešil všechno mezi nimi. A možná se Jurij cítil stejně, protože se po chvilce ticha otočil a vydal se do kuchyně.

Zapnul starý plynový sporák a dal na něj ještě starší konvici na vodu. „Máš jen černý čaj?“ zeptal se, přičemž prohlížel police, zda někde něco nepřehlédl. Vytáhl dva velké hrnky, dal do nich sáčky, a pak se otočil na Otabeka. „Děduška si bral bábušku, když jí bylo sedmnáct, nikdy s nikým jiným nebyla a nikdy ani nechtěla. A víš, jak děda reagoval, když jsem mu řekl, že někoho máš? Bál se, že udělám nějakou hloupost a najdu si někoho jen, abych taky někoho měl. Na truc! Vždycky jsem se divil, že po smrti bábušky zůstal sám, každá sousedka po něm házela očkem… ale už to chápu.“ Sevřel rty k sobě, jako kdyby nechtěl pokračovat, přesto nakonec dodal: „Brečel jsem, když mi řekli o té nehodě, před všemi… bylo mi to jedno, strašně jsem se bál.“

Starší k němu dokulhal a opatrně si ho stáhl do objetí. Jurij se vděčně k němu přitiskl. Znovu měl slzy v očích, jen když si to připomenul.

„Každou noc se bojím, že děduška… protože už má věk. Nebo Potja… Svírá se mi srdce, je mi špatně a nevím, co bych dělal. A od té tvé nehody… se bojím i o tebe.“

Otabek ho pohladil po zádech a políbil do vlasů. Co mu na to vlastně mohl říct? Pokud někoho milujeme, tak se o něj bojíme, je to součástí toho citu. A byla krutá pravda, že nakonec museli všichni umřít.

Mladší se po chvíli od druhého odtáhl a zadíval se mu do očí. „Děduška vždycky říká, že sliby pro mladé už nic neznamenají, proto otec opustil matku a ona mne; že dříve manželé řešili problémy, protože je ani nenapadlo, že se můžou rozvést… Takže pokud to potřebuješ slyšet, tak chci být tvůj a slibuju, že udělám všechno, abychom se nikam nevraceli. Bábuška byla mladší než já a svůj slib dodržela. Nic nepokazíme, slibuji.“

Přestože to pro světlovlasého bylo těžké, tohle byl přesně bojovník, jakého měl ve svých zelených očí. Stanovil si cíl a byl odhodlaný celý život zasvětit jeho dosáhnutí. A Otabek si byl jistý, že si mladší uvědomuje všechny těžkosti a problémy, protože je byl připravený porazit.

Natáhl se, a dokonce kvůli tomu stoupl na špičky, aby ho políbil na čelo. „Miluju tě, Juročko,“ zašeptal. „A omlouvám se, žes o mě měl strach.“ Opřel se o jeho čelo a ignoroval, že voda v konvici začala vřít. Potřeboval být u něj, cítit jeho tělo proti svému, protože s jeho slovy si uvědomil, jak moc se vlastně i on o světlovlasého bojí. A zároveň byl šťastný, že vztah mezi nimi získal jasné obrysy, jakých vždy chtěl dosáhnout.

Nakonec se od sebe odtáhli, aby Jurij mohl zalít čaje. Oba už byli klidnější, napětí zmizelo. Mohli sedět u stolu a bavit se o čemkoliv, přičemž je Potja obdarovala svou královskou kočíčí přítomností.

„Takže…“ začal po chvíli Jurij a zaleskly se mu pobaveně oči, „kdy si sundáš ty kalhoty?“

Otabek se zakuckal čajem, i když mu bylo jasné, že to byl žert. Pak věnoval mladšímu pohled, protože ten se mu mezitím začal smát. A rozhodl se, že mu oplatí stejnou mincí, když se zvedl a rozvázal si šňůrku na teplácích. „Za chvilku,“ řekl klidně a mrkl na něj, než se otočil a vydal znovu do koupelny, „jdu se osprchovat. Ty mezitím vymysli, co dneska chceš vidět z města, musíme jít nakoupit. Potja mi v noci šeptala, že by chtěla vlastní pelíšek, protože jí půlka naší postele nestačí.“

Jurij počkal, až se za ním zabouchnou dveře, než si vzal do náručí kočku. „Víš, že tu nemůžeme zůstat bydlet, krásko?“ zeptal se jí.

A ona mu zpátky věnovala pohled: Já vím, ale jestli to víš ty… Potom seskočila z jeho klína a šla si lehnout do Otabekovi kožené bundy, kterou už předtím shodila z věšáku.