Koncert G.L.A.M.S (Mikaru) - 1.12. Praha, 2.12. Varšava

... aneb Mikaru-nekromancer mi zase vdechl života, na co moje tělo není zvyklé!

Co je překvapivé, vlastně si mnohem méně pamatuju koncert v Praze než ve Varšavě, i když podle stupně únavy a nevyspání, by to mělo být naopak. Takže uvidíme, kolik toho budu schopna popsat. Oba koncerty byly rozhodně úžasný a jedinečný zážitek, i když jen tento rok jsem viděla Mikaru po páté a šesté. Mikaru nikdy není dost!

[Mikaru s G.L.A.M.S - 2014, 2015, 2017; Mikaru s DIO - 2016; solo Mikaru - 2016, 2018]

Když jsme se s Mikaru loučili v Bruselu na jaře, tak nám sliboval, že přes léto přijde s novými klipy a na podzim znovu vyjede na tour, tentokrát s celou kapelou. Splnil vše, až na jednu věc – nedovezl slíbené tričenka. Stalo se toho od té doby hodně, vlastně to bylo velmi náročného (něco přes) půl roku, ale díky Dir en grey a Mikaru bylo alespoň kam doklepávat, na co se těšit a proč zatínat zuby.

Bylo dobře, že jsme pochopili, že jeden koncert – i když pražský – by nestačil, takže po velmi povrchní konzultaci s idosem a zodpovězení otázky: „Je možné se dostat na druhý den do Varšavy?“, jsem nám s Nex koupila rovnou dvě VIP. A můžu říct, že ani jednou jsme neproklínali, že máme dvě, nakonec nám to bylo málo – ačkoliv jsme skončili v tak vyčerpaném stavu, kdyby byla možnost ještě dalšího následujícího koncertu, prostě bychom naše mrtvá těla dosáhli kdekoliv a za každou cenu!

Jak Dir en grey tak všeobecně křísí mrtvé, tak Mikaru je náš osobní oživovač. V přednášce o ReAlive jsme měli fotku před a po koncertu Mikaru, aby bylo vidět, že vyloženě nás to i fyzicky změní. Nejen že se cítíme naživo, cítíme své srdce, ale začnou nám zářit oči, do tváří se dostane barva, na rtech usadí úsměv… elixír je to!

Tak dva týdny po koncertu Dir en grey začala opadat energie a život, co nám dali jejich nekromancerské schopnosti, jak se člověk vracel ke svému ne-živému stavu, tak upínal veškerou pozornost na Mikaru. (Víte, jak to je. Co je mrtvé nezemře a nebolí. Ale život... je zvláštně příjemný stav. xD) A vidět ho koncertovat ve Francii, Belgii, Nizozemí, před Německem už jsem byla v takovém zoufalství, že jsem psala Nexus, zda neuděláme spanilou jízdu po Německu, protože už to nešlo vydržet… a Nexus mne odbila, že nemá ani čas, ani peníze.

Což bylo velmi nepříjemné. Těžko to přesně popsat, ale… cítila jsem se zrazena svým kamarádem z války? Nebo jsem jen nechápala, že něco jako čas nebo peníze jí může zastavit? Ono to tak začíná – nebo ne? Odrození se. Už jsem jí skoro kopala hrob, kolik přátel už jsem pohřbila, že?

Naštěstí to bylo jen zatmění mysli. Někdy v průběhu naší dvou-koncertové jízdy se mne ptala, že proč jsme nejeli na více koncertů. Tak jsem ji jen sjela pohledem: „Jaké že to byly tvé bezpředmětné výmluvy?“

Ale nakonec jsme to tedy dotáhli až k sobotě 1. prosince. A v pondělí 3. prosince se mne mamka ptala, proč vypadám, že jsem se vrátila z pochodu smrti a kolik, že jsem zhubla za dva dny. Odkud kamarád z války, protože ty naše spanilé jízdy jsou často jako flashbacky z fronty. xD (A já mám vážně mnohem lepší vztahy s lidmi, s kterými jsem čekala do rána po koncertu, než s ostatními.)

Celý týden předtím uběhl nějak rychle, chtěla jsem si nachystat věci, možná něco udělat doma, ale nějak jsem absolutně zabila všechen čas, a v pátek večer jsem šla do práce. V sobotu ráno mi měli dovézt postel, a kvůli tomu jsem nemohla jet na před-oslavu narozenin Feyi, což mne mrzí. Protože stejně mi ráno v sobotu napsali, že z důvodu nehody mi nic nebude dovezeno (a já na postel ještě čekám, prý ji dovezou za chvíli, ale – myslím, že postele už se nedočkám... dočkala jsem se). Takže jsem měla čas se nasnídat, umýt a nachystat, ale zase ne moc času, protože mamka ještě potřebovala napsat závěrečnou zprávu do její práce a já jsem něco jako sekretářka v tomhle ohledu (s mými x úhozy za minutu).

A to jsem vynechala, že jsme veškeré jízdenky – tedy realitu toho, jak moc se dá dojet z Prahy do Varšavy ze dne na den, po koncertě a na koncert, a ve stavu, v jakém se může člověk ukázat na VIP – jsme řešili až v úterý. Ale s ČD včasnou jízdenkou jsme asi dost kamarádi, že to bylo hned, i když skoro jsme to nestihli doporučené tři dny před odjezdem. Navíc nyní je docela těžké si ve vlacích sednou i jen při blbé cestě do a z Prahy.

Takže jsem cestu Hranice-Olomouc stála v uličce u své místenky, která mi začínala až od Olomouce, kde přisedala Nex a byla jsem ráda, že si alespoň pak sednu, protože ostatní to štěstí neměli. Cesta do Prahy probíhala vcelku dobře, hodně jsme se nasmáli, jen ke konci k nám nejprve přisedla nějaká historička s dcerkou, které žijí střídavě v Anglii a u nás… a dcerka si tak šťastně kreslila a vyprávěla své příběhy a matka se tvářila, že skutečně věří, že to s tímhle „uměním“ někam dotáhne. A jeden se v tom strašně viděl… a hlavou mu šla jedna cynická poznámka za druhou. Kolik lidí se tvářilo, že ve mě věří? Kolik jich věřilo? A všechny jsem zklamala. Opravdu může Anglie pomoci, aby to někam dotáhla a neskončila jako já?

A pak přisedl ještě nějaký postarší pán, který podle mne byl členem „Řádu strážců koruny a meče“, nebo jak se jmenují? No, začal tam vnucovat své názory na svět. Nejprve si stěžoval, že jsou ve vlacích ženské oddíly, pak pronesl úplně povrchní názor na Japonce, z kterého soudil jejich hudbu, a nakonec se bavili o přistěhovalcích.

Nex se v jednu chvíli na mne otočila a říká mi, že mé pohrdání a souzení těch lidí dostalo fyzickou podobu, jak moc silné je. Že jak sedí vedle mne, tak úplně cítí, jak to ze mě sálá. Ok. Je to super představa!

Ale není lepší než stand Zasraná kurva. xD

V Praze jsme se chtěli jít podívat na trhy, ale Nex nebyla schopná projít ani po ulici, kde bylo spíše méně lidí s ohledem na to, že byl první den pražských vánočních trhů a Chapeau Rouge je kousek od Staromáku. Takže jsme myšlenku s trhy a punčem opustili, a rovnou jsme se usadili v hospodě nad klubem a čekali, až dorazí ostatní. Protože vlastně bylo potřeba si trochu držet místo – nehledě na to, že v Praze většinou není –, protože už tam byli přítomní nějací cizinci, kteří chtěli jít na koncert. Fanoušci Mikaru prostě jezdí s ním…

Postupně nás tam přibývalo, a nakonec to vypadalo, že bude opravdu hezký – na pražský koncert – počet. Bylo to velmi příjemné se takhle přátelsky setkat. Je to něco – kromě divokosti –, co mám ráda na koncertech v ČR, že naše malá komunita je prostě strašně super… nejméně ta aktivní část, s kterou se znám. Člověk je strašně rád, že je tam s nimi. I kdyby to neměl být dobrý koncert, věřím, že by byl, čistě pro to, že tam byla naše komunita.

Co je trochu zvláštní, přestože jsem tento rok viděla Mikaru už na jaře, najednou jsem v sobotu pociťovala takový pocit, jako kdybych ho snad měla vidět poprvé. Možná to bylo tím, že kdykoliv jeden dlouho Mikaru nevidí, začne mít pocit, že úplně není tak úžasný a skvělý, jakého si ho pamatuje. A tenhle pocit byl ještě testovaný 28 random fakty, které jsme na skupině v listopadu zvěřejňovali, a člověk se prostě někde v hloubce mysli bál, že se stane „něco“, co vyvrátí jeho slova… Ale nebylo to jen v téhle obavě, že Mikaru nebude tak skvělý jako představa o něm, ale i z nějakého důvodu se mi vrátilo a plně na mne udeřilo, jak jsem začínala s j-rockem a prostě chtěla Mikaru (a DIO) vidět. Úplně jsem se nedokázala nějak srovnat, že po těch letech je realita taková, že na Mikaru už jsem byla tolikrát…

Takže když Nex zahlásila – sama nervózní z toho, že bychom náhodou nebyli na našich místech přímo před Mikaru, protože nám je obsadí cizinci –, že šel Mikaru s Tetsutem kouřit na roh, musela jsem se jít podívat. Abych uvěřila, že je to pravda? Nevím, ale ten marňoch tam byl v těch ošklivých bílých polobotkách – co důvěrně znám – a kalhotách do půlky lýtek, kotníky holé… prostě… Mikaru!

Málý raptor dovádějící se svým velkým medvědím kámošem. ;)

Po nějaké době, kdy jsem vyjedla Feyi sušenky, a přesunuli jsme se ke schodišti, takže už bylo jasné, že nikdo nevkročí k pódiu dříve než my, jsme tedy kupodivu na čas byli vpuštěni na VIP setkání. Uložili jsme si věci do rohu, kam je ukládáme vždy – „pražská valná hromada batohů a oblečení“, akt plný důvěry. A pak jsme čekali, než přijde kapela, abychom s nimi vyfotili VIP fotky.

Šla jsem v mezičase koupit merch, protože občas to bývá tak, že kdo nestihne zakoupit cheki před koncertem, už si je s kapelou nevyfotí… takže proto jsem ohrozila svou VIP fotku (a vlastně ve Varšavě jsem tak ohrozila focení cheki s kapelou, nějak jsem měla touhu „něco zmeškat“).

Takže zatímco se nedalo nic koupit, protože se nemohli prodávající dohodnout s kupujícími, co kolik stojí, tak se mezitím dostavila kapela… a já nevím kdy… a vlastně ani nevím, kdo se jak fotil, protože jsem si teda koupila CD a cheki pro sebe a Nex a pak ještě fotoset. A když jsem to vykonala, šla jsem se tedy vyfotit. Huh. Nebo předtím a pak jsem se vrátila? (Říkám, že si Prahu vůbec nepamatuju.)

Nicméně Mikaru mne poznal, mám dojem, že už mne poznal v tom okamžiku, kdy jsem šla se s nimi fotit. A to nejen podle výrazu, ale podle jeho náruče. Sice jsme se neobjali, ale měla jsem pocit jako „pojď na mou hruď“ a úplně stejně si mne přitáhl k sobě, jako to dělal po celý Kolín a Brusel. A tak jsem ho chytila jednou rukou kolem boků – decentně – a vyfotili jsme se. A poděkovali jsme si, a myslím, že jsme se neobjali.

Protože Durcenwe měla pocit, že se to nehodí? A ten se vzal odkud, že? Durcenwe hold má problém s mezilidskými vztahy a interakcí… by si mne musel do objetí stáhnout Mikaru.

Zábavný moment bylo, když jim Fior nabídla, že si můžou upít jejího vína. Tetsuto vzal víno, a vypil ho celé… a pak se celá skupina dlouho smála tomu, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale tak Tetsuto není sušínka a zase tak moc ho to skolit nemohlo.

Všechen nakoupený merch za dva koncerty
(na stolku s JJBA)

Všimněte, jak mi Tetsuto pokreslil svou fotku,
 nevypadal, že zrovna má rád tenhle fotoset.

Taky jsme popíjeli víno, než koncert začal. Teda – upíjela jsem víno Nexus. Vlastně reálně vůbec nejsem zvyklá si sama kupovat alkohol. Jakože – víno ani pivo bych si dobrovolně nekoupila, protože je to hnus a nedá se to pít, takže bych za to nikdy peníze nedala. A cokoliv tvrdšího je dražší a musela bych být rozhodnutá se zpít. (Jsem zhýčkaná z práce, dostávám svařák a jack danielse nebo cokoliv, o co si řeknu, zdarma. Za alkohol a pizzu prostě neplatím.)

Koncert začínal až v osm, a teorie je taková, že prostě pánům se ani nevyplatilo si předělávat režim z japonského času na evropský, protože stejně jejich show začínaly pozdě a oni řádili hluboko do noci… ale s pozdním začátkem koncertu se bohužel stalo, že pak měli omezený čas v klubu, než tam začala ta hloupá DJ párty co vždy… a nikdy se na ní nevyplatí zůstat. Promin, Chapeaux!

Pražský koncert

Začalo se vyvolávat, skupina přišla… a… co mám vlastně teď popisovat? Teď jsem zpočítala, že to vlastně byl můj 10. koncert G.L.A.M.S/Mikaru, na kterém jsem byla. Nechci nějak ponížit tu show, co Mikaru předváděl, ale pro mne to bylo strašně domácí (v strašně dobrém a citovém smyslu, člověk se cítil jako „doma“ s Mikaru a českou komunitou) a vlastně nevím, co na tom popsat? Nebo lépe řečeno – všechno, co jsem mohla popsat, už jsem přece popsala za devět reportů, ne?

Viděla jsem hodně různých verzí Mikaru, ale myslím, že tahle mu neskutečně sluší – sestřih a styl. Sice srdce plesá pro jakoukoliv démonsky-upírsky lazenou verzi, ale takový domácký raptor je velmi slušivý, i když ne tolik dramatický. V jeden moment se tak na něj dívám a říkám si, že za ty roky vypadá pořád lépe a lépe, ale to je tím, že ho všichni více a více milujeme, ne?

Trochu mne rušili ostatní členové. Nevím, zda je to tím, že předtím v Kolíně a Bruselu byl sám a člověk měl jediný objekt, který si zasloužil jeho pozornost, ale teď… Yudai se furt hýbal, a že já mám pozornost jako T-Rex, tak kdykoliv udělal nějaký prudší pohyb (byla jsem uprostřed spíše na jeho straně), tak mi vystřelily oči jeho směrem… a to jsem nechtěla. Protože co kdyby náhodou v tu chvíli se Mikaru díval na mně?

A že on se díval. Normálně u koncertů je třeba se rozmyslet, jestli člověk zaujme první řadu a bude na dosah (všem prasárnám), nebo druhou a bude více v očním kontaktu… ale nejspíše proto, že jsme skutečně takové jeho roztleskávačky, Mikaru navazuje oční kontakt i v první řadě. Což hudebník musí chtít, protože je to pro něj méně pohodlné, trochu mimo jeho přirozený úhel.

Protože Mikaru ví, že jsem lama (a touží mne jako raptor sežrat xD, sorrymasen, nejsem schopná zdržet se blbých a blbějších poznámek), tak u mě tolik nezkoumá, jestli znám texty. Hlavně u těch japonských to dávno vzdal, navíc jako správná lama, když se na mne zahledí raptor, můj mozek zamrzne a já i kdybych znala text jako otčenáš (jediná básnička, co si pamatuju), tak prostě zapomenu a koukám na něj, jestli mne tentokrát už sežere!

Takže příliš neznám Nexino: „Mikaru se díval, jestli zpívám.“ Nebo „Yudai si zpíval se mnou.“ Ale o co větší jsem lama v textech, o to jistější jsem si, že Mikaru vždycky zabloudí pohledem ke mně kdykoliv chce, aby dav dělal nějakou choreografii. Jakože „skákejte!“ a podívá se na mne, „co se teď dělá?“ a podívá se na mne, aby si vzpomněl, že se tleská. A tak… jako ne vždy, ale dost často mi věnuje pohled: „ukaž jim to“. A pak taky mi ještě věnuje pohledy, které kontrolují, zda to nešidím, nebo zda ještě mám dost energie…

Už dlouho jsem nedělala žádné kardio, ale kašlat na to, kdykoliv se spustí „Rainy Highway“ jsem schopna ty tři minuty odpařepěnkovat jako kdybych s Mikaru běhala každý den těch deset kilometrů běhu. (Ale pro své dobro, musím se vrátit k cvičení!)

Ale zamysleme se nad tím – jak je možné, aby Mikaru zvládal zpívat, a přitom byl tak akční na pódiu? Některé chvíle při svém skákání musím vzdát svůj lamí zpěv, protože se věnuji dýchání, ale Mikaru podává naprosto skvělý výkon dál, a to se ve své podstatě taky skoro vůbec nešetří. Huh!
Taky někdy nevím, jestli zpívat s Mikaru, nebo jak se po davu vše - nemám ani jednohlas, natož dvojhlas. xD

Takže kromě textů a teda naší fanouškovské choreografie, vlastně Mikaru vůbec neměl potřebu kontrolovat, zda zvládáme popěvky. Což mi tak s poohlédnutím dozadu – a s trochou pochybností, protože jak říkám, z Prahy si fakt příliš nepamatuju – přijde strašně hezké, že nám popěvky věřil. A proč by ne – jediné, co mi brání v lepších popěvcích je můj lamí zpěv.

Mikaru měl taháček na několik českých frází. Bylo tam myslím: "Děkuji. Jmenuji se Mikaru. Jsem Japonec." … a ještě něco, ale plete se mi to s polštinou, kde nás i miloval, což česky neříkal, ne? Nicméně s „Jsem Japonec“ úplně zabil! A Tetsuto zabil, když řekl, že je Mikaru. Jsou to takoví marňoši.

A já mám pocit, že pak po písničkách říkal „děkuji“, ale možná jsem jen slyšela ve „thank you“, co jsem chtěla. Nevím, jak tyhle dvě fráze můžou znít stejně, ale znějí pro mé špatné uši a mimoňský mozek. xD

Mikaru nám zase hodně toho vyprávěl, a co bylo super, že s námi vcelku komunikoval. Kdo říká, že Mikaru neumí anglicky, tak ať si zkusí jít před publikum a zachytit mezi několika dotazy alespoň jeden, a pak na něj odpovědět! (Z)denka/Syu měl zrovna problém, že se mu posouvaly bicí, tak to Antoine (jejich belgický tour manager) zalepoval. Nevím, jak se zase dostalo na jídlo.

Od nějakého staffu jsme se pak dozvěděli, že Mikaru bydlí někde za Prahou v nějakém hotelu, proto měl tolik sněhu na insta a fb. A po koncertu se tam vraceli. Ale proč to zmiňuji je, že došlo i k hodnocení počasí, že je v Praze fakt chladno a sníh (který kupodivu nebyl ve Varšavě, kde jsme ho čekali).

A v neposlední řadě nám vykládal, jak jsme skvělí. Potěšilo mne, že (Z)denka už si před koncertem psal, že se těší na české publikum a po koncertě si psal, jak to bylo ještě lepší než minulý rok. Protože jsme byli ještě živější.

Z Mikaru to úplně zářilo, jak je rád, že jsme takové pařepěnky. A říkal, že má rád pražský klub a že se určitě chtějí zase vrátit.

Vždycky se mi líbí, jak Mikaru říká, že do toho máme dát všechno, jako kdyby neexistoval žádný zítřek a bylo jen tady a teď. A tomu se vždycky směju, jak pak zpívá v Let’s fly away to the stars:

Let’s fly away to the moon

All your life is changing now

Stay just the way you are

You are the love of my life.

Tonight…

Let’s fly away to the stars

All my life

Changing.

It’s wonderful.

This is our mirale

Tonight.

I love you.

A já si to samozřejmě zpívám s ním a jemu. A myslím to úplně upřímně, protože pokud neexistuje zítřek, pokud si mám dnešek užít a jedná se jen o tuhle noc, tak „ano, Mikaru, jsi láska mého života! Už navždy zůstaneme, jací jsme – protože žádné zítra není. A je to úžasný a zázračný okamžik! Náš společný život – trvající po pár minutek téhle písničky – je prostě neopakovatelný! Až na to, že se opakuje každý tvůj koncert.“ Oba víme, že kdyby existoval zítřek, tak bychom si to nemohli zpívat. Ale proto je tam hravé „tonight“, které oba – všichni na koncertě, nejspíše – chápeme stejně – prostě dneska si dáme všechno, protože můžeme a zítřek nás neomezuje.

Jednu písničku Mikaru neměl pojmenovanou, a v Polsku jí dal název Sad song… xD A sice předtím nás úplně rozesmíval vším, co nám vyprávěl, ale pak nasadil ten svůj sad song a huh! Bylo štěstí, že se přitom na nikoho nedíval, a já v Praze byla ráda, že mu ani skoro nevidím přes ruce do obličeje, protože nebyl daleko k pláči. A já kdybych byla schopna plakat na koncertech, tak bych asi taky nebyla daleko. A tak mi nejen zmrzl úsměv, ale pak se úplně ztratil, a… velmi emotivní to bylo.

Postupně jsme přestali s Nex na Mikaru při koncertech sahat, což je vlastně zvláštní – a zamýšleli jsme se nad tím při cestě z Varšavy –, protože jak stále opakuju: Mikaru je důvod, proč jsem kdy chtěla na j-rockové koncerty a toužila jsem si hudebníky pošahat. A Mikaru asi rozhodně není ten, komu by to vadilo. Jenže jak už nejsme úplně anonymní, prostě to nejde někoho osahat jak poslední děvku/děvka (posahat jako poslední děvka druhou poslední děvku xD), a pak mu říkat „bro-san“ (ok, tak nikdo Mikaru neříkáme, ale přesně to vystihuje, že ho máme bratrsky rádi, ale furt chceme být uctiví – vymysleli jsme to směrem do Prahy ve vlaku). A tak je velmi vtipné, když Mikaru má svá „rodidla“ (sorrymasen, fakt nedokážu zůstat vážná) v našich obličejích a my se decetně zakláníme, abychom mu nechali dost prostoru, i když asi by on chtěl naše ruce na svém vypracovaném břiše se sexy žílami a my jen z toho pohledu jdeme do kolen a tečou nám sliny.

Proč má Mikaru tak úžasné tělo? Povíme si o jeho zadku, ale až ve Varšavě. I když v Praze jsem mu ho v jeden okamžik trošičku zmáčkla… xD Sorrymasen, bro-san, no homo.

Na Tetsuta jsem viděla, ale moc pozornosti si nezískal, stejně jako (Z)denka. Yudai můj T-Rexový reflex dost dráždil, ale můj T-Rex je raptoromilec, takže pořád nejvíce pozornosti měl Mikaru. Jen jednou Yudai vypadal, že chce počechrat ve vlasech, a já si vzpomněla na svůj report, kde jsem psala, že to má rád, tak jsem ho počechrala. Ale to byla veškerá interakce.
A abych nezapomněla, Yudai měl boty, na kterých měl napsané levá a pravá. xD

No, koncert skončil. A nedostali jsme encore, přestože jsme vyvolávali. Protože nebyl čas – pravděpodobně (a podle rychlosti, s jakou naskočily dj-aparatury). Ale určitě člověk měl pocit zrady. To by od Mikaru a po tak hezkém koncertě nečekal!

Šli se fotit cheki a my jsme se s Nex rozhodli, že hezkých fotek (s) Mikaru máme dost - teď mám 12 cheki s ním, pokud je mám všechny na jedné hromádce -, takže jsme šli do JJBA póz. Nechala jsem svého mluvčího to kapele říct a ozval se (Z)denka: „Jako minulý rok!“ Takže nejen, že si nás pamatuje Mikaru, ale nakonec i ve (Z)dence jsme zanechali stopu. A co si budeme povídat – fakt dělali jojo-pózy! Při podpisovce prozradil (Z)denka Nex, že Yudai je otaku, i když – hádala bych se!

A na to navazuje, že po všech cheki a objímaní (fakt vřele jsme se objali se všemi), kdy se šlo podepisovat, tak mi Mikaru říká, že se uvidíme příště. A já jsem ho opravila, že zítra, z čehož byl nadšený a ukázal na Nex, že jestli s ní taky. Protože jsme známá dvojička – nikdy nejsme na koncertu Mikaru jen jedna.

A na to konto, když se tak Nex bavila pak se (Z)denkou, tak jí říkal, že ve Varšavě musíme nafotit další jojo-pózy. Takže kdo je tu otak, co?

Tady máte jedno čiré štěstí Durcenwe, fotka z Chapeaux Rouge FB.

Po koncertě jsme čekali venku a užívali si ještě komunitu, přičemž jsme čekali, až skupina odjede. Překvapilo nás, že se tam objevil nějaký Japonec, který pracuje v Praze (a cca něco česky rozumněl) a poslouchá visual-kei. Samozřejmě fanoušek X-Japan, ale i ostatních kapel… a bylo to zajímavé zjevení, vážně!

Mezitím se teda kapela vybatožila, naskládala do auta jako tetris a Mikaru s námi na chvíli postál, kde jsme se bavili o tom, jestli mu není zima na holé kotníky… a že chudák Antoine musí cestu do Varšavy odřídit.

Ještě než  Mikaru odjel, ujistil se, kolik z nás bude ve Varšavě (jen my s Nex, ale i tak byl rád). A pak se zamávalo a jeli…

My jsme v pořádku došli na poslední noční vlak do Olomouce, kam jsme si nevzali jídlo (jen studené zbytky křidýlek z mé práce, které jsme si ohřáli až na bytě) a ani vodu, a ve dvě hodiny doplnili tekutiny, naplnili žaludek a šli spát, abychom před devátou už byli ve vlaku z Olomouce do Varšavy. Mysleli jsme, že budeme dospávat, ale to se nestalo… protože jsme měli spoustu života ještě z Mikaru.

Přestože v Praze nejspíše bylo chladněji, ve Varšavě počasí nestálo za nic – bylo vlhko, což je horší než sníh a mráz. A sice jsme bez problémů došli (i bez mapy) ke klubu, protože od západního nádraží je to kousek, a nikdo kromě nás tam nebyl (jen jsme museli pořešit, že vstup byl jiný než při koncertu Morrigan), tak jsme začali velmi brzo mrznout. A to nás čekalo asi pět hodin stání v tom počasí.

Obklékla jsem na sebe všechny vrstvy, i když se přiznám, možná jsem to trochu podcenila, protože se mi na dva koncerty nechtěl brát velký batoh. A udržovala jsem se v pohybu. Ano, Durcenwe je ten, co skáče před koncertě, na koncertě i po něm – kde na to beru energii nevím…

Po chvilce přijela Magdalena – polský staff od ReAlive – se svým tatínkem, který je podle všeho velmi oblíbený mezi polskými j-rock fanoušky, a začali nosit do klubu věci, Nex jim podržela dveře, jinak pomoct nechtěli. No a pak za nějakou dobu dojela i kapela – to už se tam objevili Poláci, kteří nám na Morrigan koupily ty čaje, myslím – a začali kolem nás nosit věci.

Bylo to vtipné, protože Mikaru nás hezky pozdravil a na chvilku zaváhal, než pokračoval v odnášení, aby se o nějakou chvíli později vrátil a prohodil s námi několik slov o počasí. Řekl nám, že není taková zima jako včera (asi se smál tomu, jak vypadáme jak na Sibiři), ale možná to bylo tím, že měl delší kalhoty, i když pořád holé kotníky. Ale bylo to strašně nečekané, jak tam stojíme tak roztroušeně my a Poláci… a Mikaru se u nás s Nex zastaví, aby s námi prohodil několik slov!

Čekání bylo náročné. Samo o sobě bylo, s nevyspalou Nex ještě víc. Ale zase se ukázalo, jak Poláci jsou hodní, protože Nex se podařilo rozlít na benzínce čaj a oni jí nechali vzít si nový – fakt hezké od nich. A taky jsou vcelku družní jako fanoušci, sice to není naše komunita, ale mám i tu polskou ráda.

Při zkoušce jsme dělali to naše furitsuke, abychom se zahřáli, já jsem ještě několikrát kolem toho skákala panáka, protože jsem vážně potřebovala vyhnat zimu ze svalů, když už se usazovala v kloubech.

No, Nex vypadala, že to zvládá hůř, ale kdo jí může za to, že když se řekne „jdeme spát, máme tak tři hodiny“, Nexus prostě nevypne vše a nejde spát! Je to její problém, že je naučená „něco poslouchat“ před spaním a že si čte a hraje roleplay. A jo – sere mne to, protože tím přivádí do nepohodlí i mně. A při předkapele jsem si furt musela opakovat „není tvá zodpovědnost, ať si vybije zuby, když usne příliš natvrdo, a ať se třeba všichni na ní dívají, že kurva spí v první řadě, není to tvá zodpovědnost, může ti být u prdele!“ Protože víte jak, ti malí polští hošani byli rozhodně lepší než Bataar a zasloužili si přece jen nějakou pozornost, i když nezvolili zrovna rozpařovací písničky.

Vtipné bylo, že Yudaiovi, když si dával Voodoo na insta, odpověděl Aryu, že tam taky hráli, a on mu na to odpověděl, že včera (v Praze) měl jeden člověk tričko s Morrigan (což skutečně tomu Slovákovi řekl, že se s Morrigan kamarádí, což bylo milé)… a já, protože jsem vlastně byla u všech tří událostí: Morrigan ve Voodoo, Yudaie s fanouškem v Praze a Yudaie ve Voodoo, tak jsem jim ten rozhovor osrdíčkovala. A měla z toho málem infarkt, protože to určitě vyznělo jako „fanatická Aryu fangirla“… no, a pak jsem se ještě rozptýlila nad tím, že si Aryu obarvil vlasy na černo a dal si to do příběhu.
Čekání bylo dlouhé, člověk se zabavoval, jak mohl.

Nakonec teda pouštěli na čas a po polském způsobu to měli krásně zorganizované. Nejen, že Poláci nejméně mezi prvními udržují pořadí, v kterém se přišlo, ale zároveň dovnitř pouštěli po skupinkách, aby si člověk dal věci do šatny, a pak až šel dolů s lístkem. Hezké to bylo! Něco takového, jako máme v Praze (i když tam je to o lidech, protože klub šatnu a organizaci nemá; tady to bylo i o organizátorech ve Voodoo.)

Když jsme se objevili před Antoinem, aby nám zkontroloval lístky, úplně byl mile překvapený, že nás vidí. Jak na koncertu G.L.A.M.S v minulém roku byl trochu protivný, teď získal všechny plusové body, protože pochopil, že my s Nex jsme ti poslední, kteří by Mikaru nějak ublížili.

A tak jsme se seřadili, abychom si vyfotili VIP. Nex odešla kupovat cheki... Šla jsem na focení mezi prvními, Mikaru byl celý krásný ve svém bílém obleku a zářil… a já teda vypadám určitě jako kus hovna, protože jsem měla koncertové vlasy na druhý den a celé čekání pod čepicí (ani tu fotku nechci vidět).

Když pražské ještě nejsou, tak polské dvě.

Voodoo má trochu nepřijemné pódium, protože přímo před zpěvákem je ostrůvek s bednou, a proto jsme volili místo trochu z boku až za můstkem… a možná jsme trochu byli nesví, že nám Mikaru na takovém místě nebude věnovat pozornost, ale – co se dalo dělat? V té situaci nebyla žádná lepší volba.
A nakonec to bylo dost vtipné, protože jak se jde ze strany na stranu, tak já jsem vždycky do leva mohla tak akorát mávat nad ostrůvkem s reprákem, což vlastně muselo být strašně vtipné i pro kapelu. xD

O předkapele už jsem mluvila. Trochu jsem se snažila chlapce povzbudit, ale že jsou to mladé štěňata, nechtěla jsem, aby mi prosvítal starý pederast. Takže nejlépe se mi pařepěnkovalo, když jsem se na ně nedívala. Občas – když mi přijde nesprávné „být toužící fangirlou“ na někoho, kdo je třeba mladinký nebo malušký nebo cokoliv podobného – tak se prostě dívám na strop nebo pódium a prostě si pařepěnkuju jako „anonymní podpora“. xD Ale – i když zpěvák fakt zpíval dobře, ačkoliv známá Maďarka si to zase tak úplně nemyslela a ušklebovala se na mne při tom – prostě to nebyl vhodný výběr písní, z jedné strany spala Nex a já absolutně ztrácela náladu povzbudivě pařepěnkovat z čisté dobrosti mého srdce a touhy podpořit ty štěňata. Ono to může být zábava, když vám u toho druh z války nespí. :/

Mezi předkapelou a G.L.A.M.S se musely sestavit (Z)denkovy bicí, takže tam byla přestávka, u které jsme si posedali i s Poláky na zem.

Nicméně koncert nám dal všechnu potřebnou energii, jakou jsme neměli.

Varšavský koncert

A znovu? Co ještě můžu navíc popsat? Jedenáctý koncert – jedenáctý popis Mikaru, vážně?

Naše obavy o to, že budeme přehlížené, nebyly pravda. Samozřejmě, že nám Mikaru dával dostatek pozornosti, a to i když jsme byli v první řadě a z boku, takže se musel vyloženě někdy otáčet a jindy mu jen těkaly oči naším směrem. Takže znovu „ty jsi lama ve zpěvu, ale klokan v pařepěnkování“ pohledy… a jak nám celou Prahu nabízel „předek“ svého těla, tentokrát nám nabízel zadek. I předek v saku, pod kterým nic neměl, taky stál za pohled!

Hned na začátku – což není dobré, pokud jsme chtěli někdy vypadat, že se v reportu dozvíte něco o slušném zážitku z koncertu – se pojďme bavit o zadku Mikaru. Ono totiž – ty jeho hloupé kalhoty do půlky lýtek mu sednou. Nevím, v životě jsem neviděla nikoho – a možná jo, nějaké to rozplývání nad tím, co hraje Lokiho, když chodí v obleku –, kdo by měl vážně tak sednoucí oblek, že to podtrhovalo tvar jeho sexy zadku. Doposud jsem nevěděla, že Mikaru má tak sexy zadek. Vždycky to byl jen hrudník, břísko, paže… a samozřejmě raptoří obličej. Ale tentokrát na nás – a když říkám na nás, myslím přímo na nás – špulil hýždě takového tvaru, až fittness dřepující modelky v push up legínách se mohou jít klouzat! Ty dvě kulaté půlky rýsující se v těch kalhotách…

Teď mi tak dochází, že asi pod kalhoty neměl spodní prádlo, ja-jéééj! xD

No, takže ten jeho zadek, který se s pohyby zatínal a natřásal. Ano, děláme si srandu, že Mikaru nám twerkoval do obličeje… ale osobně doufám, že nikde není fotka ani jednoho z momentů, kdy jsem byla přímo obličejem před jeho zadkem (jak jsem byla z boku a byl tam ten ostrůvek, byla jsem prostě přímo na úrovni Mikaru a natočená na něj) a jelikož mi Mikaru neviděl do obličeje, tak si tam tak svobodně mřu pohledem na zadek Mikaru a nehlídám při tom výrazy. Chudák (Z)denka, pokud to viděl.

Ale ve Varšavě jsem mu na zadek nesáhla, a hlavou jsem vždy uhla. I když u Yudaie, který vyloženě jednou byl ve stejné zadkové pozici jako Mikaru, ale rozhodl se, že prostě půjde zadkem proti nám, jsem to málem nestačila. WTF?! Co tohle je zase za vtipné porno?

Nicméně – poslední poznatka o zadku Mikaru. Kdybych neměla tu svou speciální orientaci a pohlaví (viz. každá má kritika LGBT komunity), tak v ten moment bych pochopila existenci gayů, protože vidět ten zadek – každý kdo má penis by chtěl mít svůj penis v blízkosti toho zadku!

A teď co více říct o tom koncertu? xD

Yudai, jak jsem byla více před ním, mi pořád rval kytaru do obličeje. Nex říkala, že fakt měla chvíli pocit, že mne buď s ní přetáhne, nebo mne praští, nebo kopne. A já se celkově divila i u Mikaru, že má pohyby vypočítané, že nás v té první řadě nepomlátí. I když je pravda, že já taky občas musím dost vypočítávat, abych ho nepomlátila, protože „hej-hej“ při Mikaru přímo nade mnou je takové všelijaké.

A u toho jsem si vzpomněla na podávání rukou, které jsem neuvedla v Praze, takže bez chronologičnosti. Vzpomínám, jak v dřívějších koncertech Mikaru chytával za ruky, teď už si to nechává – asi jak nesaháme a nedožadujeme se toho – na úplný konec, ale nejméně mně s Nex vždycky nejen plácne po rukách, ale i je stiskne a podrží. 

Předposlední písničku G.L.A.M.S věnovali Antoinovi, že je celou tour vozil a staral se o ně, a on se tam celý vzadu červenal, a já si dokonce dovolila ho vyvolat mezi povzbuzováním, protože mi to přišlo správné. Všechen dík jemu!

No a nakonec tedy to nejhorší na koncertě. Asi někdy po první nebo druhé písničce se tam rozřádila nějaká hodně přitloustlá Polka s jejím přítelem… a ta byla vyloženě na ránu. Nevadí mi divokost, boha, vydržela jsem francouzsko-italsko-ruskou společnost na Dir en grey, ale vadí mi tohle! Byla úplně bez rytmu a vyřvávala nepřiměřeně nahlas.

Ok, samozřejmě, že se jí nepodařilo dostat mezi nás s Nex, ale dostala se do mého prava a tam mi furt zavazela. Nebylo nutné se blokovat v pohybu, ale ona absolutně bez rytmu vadila mému pařepěnkování a ještě se chovala nevhodně. Třeba se bavila s přítelem při sad songu a já ji musela přizabít pohledem, až přítel jí zacpal pusu ve snaze jí uchránit před jistou smrtí.

Ale stejně pořád byla rušivý element. Tak jsem se prostě zapřela a odepřela jí jakýkoliv bližší přístup k Mikaru, protože mne štvala. Jak v Praze bylo krásné prostředí a všichni jsme si rozuměli, Nex po mé levici, Feya po mé pravici… celá komunita hezky česká a synchronizovaná. Takhle Polska si vysloužila, že jsem ji vyšlehala vlasama a fakt blokovala. Ale vadilo mi to, protože mi to kazilo skvělý zážitek z Mikaru, když jsem se nemohla hýbat, jak jsem chtěla.

Nicméně budiž nejméně jejímu příteli odpuštěno, když jsme pak vyvolávali encore. A že to bylo to nejvíce brutální vyvolávání encore, které jsem kdy zažila. Bouchalo se do podia, tleskalo a řvalo na takovém levelu, že jsme to tam málem zbořili…

(Z)denka nám předvedl velké bubenické sólo a následovaly ještě další čtyři písničky. O pořadí písniček bych tady mohla mluvit, protože vážně rozjezd na trojici upírských byl naprosto zabijácký, i kdybychom umrzli, tak bychom rozmrzli a odpařepěnkovali to. Ale ony vlastně všechny písničky byly skvělé. Jsme se bavili s Nex někde mezi Prahou a Varšavou, že úplně bych si nevybrala všechny písničky G.L.A.M.S jako první volbu, kdybych chtěla něco poslouchat, ale… po Varšavském koncertu jsem zase říkala, jak jsou všechny skvělé. Takže – ony prostě jsou lepší naživo, a hlavně se vzpomínkami z koncertů.

Po koncertu bylo focení cheki a tentokrát jsme si pořídili dohromady s Nex čtyři, takže každá jednu jojo-pózu dohromady, a pak ještě samy. I když myslím, že původně jsme chtěli cheki jedné s kapelou věnovat normální póze, pánové nás nenechali. Pobavili jsme celé publikum tím, co jsme tam vytvořili a s kapelou jsme se vážně nasmáli.

A co bylo ještě lepší, když jsme ty cheki šli podepisovat, Mikaru každou z nich ukázal všem, něco o nich prohodili a řezali se u toho jak malé děcka, takže i jim přišli naprosto skvělé! (A když jsem si je dávala na FB, tak se v nich sám (Z)denka označil!)

Takže po focení cheki jsme se ještě objali, velmi vřele. Pak byla podpisovka. A pak byl jakýsi čas, kdy kapela tam ještě postupně chodila, my jsme tam tak byli a připravovali se na odchod… a vypadalo to, že nás nikdo ani nevyženě. Ale nakonec se šlo.

Převlekli jsme se, oblekli do našich zimních vrstev a vystoupili na povrch… abychom zjistili, že prší.

Víte, jak to vypadalo po Morrigan? Byl sice listopad, ale stejná zima a stejně pršelo, a všechna naše mizérie nás tak ubíjela, že jsme si chtěli lehnout na zem po cestě k nádraží a prostě pojít. A nevím, proč jsme nepošli. Ale i teď cestou na nádraží byla místa, odkud jsme ještě tuhle mizérii čerpali… a kdybychom byli v Bleachi, tak by tam byli Hollow. Tak kdo je otak teď?

Chtěla jsem jít, protože jsem nechtěla obtěžovat kapelu tím, že budeme stát u vchodu sami. Ale nakonec tam zůstávali nějací Poláci, kteří nakonec byli kamarádi pořadatelů. A my se tvářili, že čekáme, až přestane pršet, stejně jsme neměli co dělat.

Mělo to jednu menší výhodu, a to že nám Magdaléna donesla igelitku s jídlem, kterou jsme zanechali v posléze zahrazené části. Díky jí! Poláci jsou fakt milí!

Taxík do pekla -666-

Mizérie ve výklenku

A větší výhodu… že když jsme tak stáli pod stříškou u dveří, po chvilce vyšla kapela – a my bychom samozřejmě ustoupili, abychom jim nechali prostor –, ale začala kolem nás v tak půl metrovém okruhu kroužit, kouřit u toho a občas s námi Mikaru něco prohodil. Jakože pokračoval o počasí. Začal nám vyprávět o tom, že se těší, protože si půjdou dát kebab a pivo. Když se Nex ptala, tak sám (už) před koncertem nepije, takže naše piva z Prahy ještě neměl. (To jen (Z)denka a Tetsuto jsou ochlasti.) No a nakonec se i zajímal, jakým způsobem se dostaneme domů. Zlatíčko! Tak jsme mu řekli, že jedeme ráno vlakem.

… a tak nějak to probíhalo, s Magdalénou se známe, Antoinovi asi taky nevadíme a samotná kapela neměla vůbec potřebu se držet dál. Takže jsme tam tak mezi nimi stáli, aniž bychom vlastně něco takového plánovali a bavili se s nimi.

Pak se zahlásilo, že se teda jede… a Mikaru, jako kdyby na to čekal – zrovna stál přede mnou –, se otočil, roztáhl ruce a jal se mne objímat. Děkoval, že jsme přišli a říkal, že se uvidíme příště. A já si říkám „co se děje?“, protože to vážně nebylo tak, že bych já nějakým způsobem naznačila, že bych se chtěla objímat, on se prostě na mne tak upřímně šťastně usmál a objal mne a držel.

Je to strašně těžké takhle interakce s fanouškama a já to chápu, proto si snažím držet odstup od všech j-rockerů. Nemůžu to nějak srovnávat s hudební scénou, ale já sama znám tuhle problematiku, v době, kdy mne ještě někdo obdivoval (a že to občas bylo místy fanatické), jsem také měla několikrát možnost navázat nějaký vztah s fanoušky. A je to těžké. Na jednu stranu, když se člověk moc přiblíží, tak ztratí jejich „fanouškovský“ obdiv, protože to přejde v „přátelské“ chování, na druhou stranu fanoušky možná zklame, protože není tak hoden obdivu, a ve většině případů je to natolik frustrující pro obě strany, že jakákoliv vazba se zase zpřetrhá. Prostě nemůžeš chtít po svých přátelích, aby ti platili vstup na koncert, ale na druhou stranu oni by měli chtít, a když už přestanou stát o tvé umění, jak s nimi můžeš vůbec přátelit?

Je to zapeklité. A tak chápu, že Mikaru neví, jak se k nám chovat, i když nás „poznává“ a nikdy nebude prostor pro více – i kdyby náhodou chtěl, což neříkám – než povrchní rozhovory, a my na oplátku taky nevíme, jak se k němu chovat. Aby to bylo s úctou a obdivem, ale zároveň přátelsky, když máme tu možnost.

Po Mikaru nás přišel obejmout Tetsuto svým medvědím objetím, a to bylo taky strašně milé. Nevím, zda si pamatuje Vídeň, jak byl strašně nadšený, že někdo „fandí“ i jemu. A nebo má rád všechny fanoušky. Ale na rozdíl od (Z)denky a Yudaie se s námi objímal taky hezky.

Ale co mne nejvíce rozdrtilo – když nepočítám ten úsměv, co mi Mikaru věnoval, než mne objal, protože pochopne, že jsme měla v té chvíli kapuci, čepici a druhou kapuci, takže jsem vypadala jako bábuška s obří mimozemskou hlavou, a on se na mne přesto díval tak… ani nevím, jak ten pohled popsat: radostně a s citem – bylo, když za mnou přišla jedna z polských organizátorek, kterou jsme doposud neznali a začala mi děkovat, že jsem na koncert přišla.

Koukám na ni úplně nechápavě a ona mi začne vysvětlovat, že mám úžasnou energii na koncertě a že – po mém řečeno – „dobře pařepěnkuji“. Wow! Jsem ráda, že mi organizátor koncertu uznal, že jsem „ve skákání klokan“. A pak nám teda ještě popřála, ať dobře dorazíme domů.

To byl vskutku jedinečný zážitek.

Kapela si ještě zacouvala, aby nám zamávala a my jsme počkali, než jsme se vydali na benzínku pro hotdog.

Ano, polský benzínkový hotdog za asi 30 korun je nejlepší pokoncertové jídlo! Protože za třicet korun v německu nedostaneš ani suchý preclík. xD

Vydali jsme se hned na cestu na nádraží, protože na nás začala dopadat únava a stání v mrazu. Kdybychom neměli tak unešenou náladu z toho, jak jsme před odjezdem kapely se bavili a objímali s Mikaru, tak bychom asi stejně jako po Morrigan chtěli pojít na ulici. Ale takhle alespoň duše poháněla samochod… a to s dost velkým výkonem, protože jsme to na hlavní varšavské nádraží stihli za nějakou půl hodinku.

Ale v momentě, kdy jsme došli do čekárny, úplně jsme umřeli. Musela jsem se vydýchávat, bolely mne kolena a kyčle, a pomalu mi tuhly svaly. Navíc jsem věděla, že v momentě, kdy sednu, začne mé tělo celé tuhnout.

Rozhýbávat se po asi 4 hodinách v čekárně, co jsme čekali na ranní vlak, bylo dost náročné. Ale pravda, když si o mně mysleli hlídači, že jsem bezdomovec (xDDD) a já jsem na ně nasranou češtinou začala, že určitě nechci být bezdomovcem ve Varšavě, tak jsem vyskočila na nohy jako laňka. Hlídači pochopili, že jsem Češka, i když nerozuměli tomu, co říkám a divili se, že já jim naprosto bez problémů rozumím (ale já jsem celý ten výlet do Varšavy rozuměla absolutně všemu, co Poláci říkali, až jsem se sama divila)… a nějakým způsobem jsme se skamarádili, že jsme se na sebe pak smáli, kdykoliv vyhazovali bezdomovce z čekárny.

Ve vlaku jsme měli místa u dveří a on byl úplně plný, takže se moc dobře nespalo, ale nakonec jsme nějaké dvě nebo tři hodiny dali. Takže za více než 48 hodin jsme nakonec do Olomouce dojížděli na méně než šesti hodinách spánku, a po takovém tělesném a psychickém výkonu.

Ano, nedivím se, že mne považovali za bezdomovce. xD

Těžce jsme si odložili věci u Nex, zašli jsme k indům na oběd, a pak jsme si dali punč.

A Nex teda pak šla ležet, zatímco já jsem sebrala poslední zbytky síly, abych se dopravila vlakem do Hranic a domů autobusem. V Olomouci po punči (s absinthem) jsem měla nejen slyšiny, ale i vidiny. xD V autobuse jsem asi třikrát usla za půlhodinou cestu a vždy jsem se probudila, aniž bych věděla, kde jsem, a poznávala, co vidím za oknem. xD Ale dorazila jsem.

A ještě v úterý v práci jsem byla ve stavu, kdy jsem nevěděla, zda náhodou nemám zápal plic. Ve středu se to zlepšilo při sestavování postele (tenhle report jsem začala psát včera, postel přišla), no a dneska už je to asi dobré s mým zdravotním stavem. Ale stejně – byla jsem tak neuvěřitelně vyčerpaná.

I když se vsadím, že kdyby byla možnost jet ještě na další koncert Mikaru, vyčerpanost by šla stranou a jela bych… všechno by šlo stranou. Protože Mikaru i dvakrát za jednu tour je prostě málo!

Nakonec ještě jedna poznámka k Mikaru. Někteří jeho fanoušci mají představu o tom, že se chová tak „přátelsky“ pro peníze, protože si tím udržuje své stálé fanoušky, kteří si pak koupí miliony cheki, všechny fotosety, atd. Ale přiznejme si, kolik si Mikaru vidělá na těch pár jedincích? Na cestu do Evropy a zpět pro sebe a pro kapelu? Určitě z toho není živ.

Osobně si myslím, že Mikaru prostě má rád obdiv. A to mu nikdo nemůže brát. (Taky bych za obdiv dala ruku do ohně!) Mám ráda jeho umění, má úžasný hlas, a i když se vždy různorodostí svých písniček netrefí přesně tam, kde bych ho ráda viděla, tak stejně se mi jeho písničky líbí všechny. A pravda, jsou spíše dělané na koncerty, a Mikaru se přiznal v rozhovoru, že si koncerty užívá a chce, aby hudba byla živá (proto tanečky a popěvky). Takže ano, Mikaru to všechno dělá pro obdiv, ne pro peníze.

Ale co tam pak může být za neupřímnost? Protože je to právě způsob, jakým se chová, který obdivujeme, drží nás u něj to, jaký je, nejen jeho umění. A že je rád, že ho obdivujeme, je přesně to pozitivní a přátelské, co nám nabízí. Je prostě rád, že jsme jeho fanoušky.

Tak jimi buďme!