[ff Těžkopádní] S tělem

Takže - přeji krásné prožití svátků a nejlepší možný nový rok! ;)

Tahle povídka bude mít ještě "bonus" [upd. už má, z 16.1., takže jsem to do nového roku nestihla], ale nestihla jsem to do Štědrého dne, takže snad do nového roku. Zcela náhodně jsem se podívala na díl Into the dark: The Body, který mi přišel tedy neuvěřitelně vtipný (morbidní a cynický humor je moje parketa xD)... ale hlavně jsem si říkala, že ho musím na někoho napasovat.

Uvažovala jsem o otayuri, ale nakonec se mi zastesklo po Zinaidě a Štěpánovi, takže fanfikce na vlastní tvorbu tentokráte na Těžkopádné pro lidské. Slibuju, že jednou ty Těžkopádné dopíšu, i kdybych kvůli tomu měla vstát z hrobu. ;)

Fandom: vlastní tvorba, Těžkopádní pro lidské

Crossover: Into the Dark: the Body

fanart Zinečky v šatech od Nexus;
je taková nepěkně se koukající, protože jsme si z ní dělali srandu:
AU ff, kde Zina je starý frustrát a Štěpán její zářivý student
je prostě dokonalost, za kterou by do nás Zina vrazila nůž! xD

Přeji příjemnou četbu. :)

S tělem

„Tohle nemůžeš myslet vážně!“

Bylo 31. října a bezmála třicetiletý muž nevěřícně hleděl na svého mladšího bratra, jak si to nakráčel bez pozvání do jeho bytu – měl vlastní klíče, kdyby se cokoliv přihodilo – a představil mu ten úplně nejbombastičtější kostým, jaký si měl vzít na párty, na kterou přinejmenším neplánoval jít. Sundal si brýle, aby si mohl protřít oči a na okamžik mezi prsty promnout kořen nosu. „Ještě jednou. Za prvé: proč bych měl jít s tebou? Za druhé: proč v kostýmu nějaké ženské?“

„Ne nějaké ženské,“ ohradil se jeho bratr, „je to Kateřina Veliká! Všichni budou mít historické kostýmy, a když já jdu za Alžbětu První, tak ty jdeš za Kateřinu. A jdeme tam oba, protože jsi mi slíbil, že někam vyrazíme… tak před pěti lety a celou tu dobu jen říkáš: Sem ne, tam ne. A za tenhle kostým jsem zaplatil nemalé peníze, takže se mnou musíš!“ V jeho výrazu se vystřídalo nadšení z vlastní geniality (při vymýšlení párového kostýmu) a zklamání z toho, jak moc je jeho bratr nespolečenský.

„Jefime.“

„Zino!“

„Jestli mi ještě jednou řekneš Zino, tak nikam s tebou nepůjdu…“

„Takže teď jdeš.“

„… do konce života,“ dokončil a zamračil se. Ani nevěděl, proč Jefimovi kdy sliboval, že s ním půjde mezi lidi. Určitě za to mohla jejich matka. Vždycky chtěla, aby byl někdo jiný, a ten někdo – kupodivu k tomu, že byl mladší – byl právě Jefim: její zářivý a nadaný syn!

Možná kdyby si rozmyslela mít dítě tak mladá, nemusela by se teď na něj dívat, jako kdyby jí za její zničenou kariéru nestál. Byla malá hvězda ještě menšího baletního sboru a měla velké plány, že to dosáhne až do Balšoj těatru, jenže se jí do cesty postavila vodka a nějaký spolužák. Dlouho těhotenství zakrývala, a možná kdyby se raději starala – správně jedla, méně trénovala – mohl mít alespoň přes metr sedmdesát výšku; jenže ona chtěla hned po porodu následovat svůj sen, a tak se zastavila jen na potřebné minimum času, aby porodila a odložila dítě u prarodičů, kde vyrůstal spíše sám a přehlížený. Nejméně první dva roky. Než do života jeho matky přišel další muž, za kterého se provdala a měla s ním Jefima. Po dvou dětech konečně pochopila, že si svůj sen nesplní. A tak si vzpomněla na Zinovije a vzala ho od prarodičů, aby bydlel s ním a jejím novým manželem.

Ani jeden z trenérů neměl problém s tím, že by Zinovijovi chyběl talent. Zdědil ho nejméně tolik, kolik jeho matka měla. Ale vadilo jim, že ho to nebavilo a do každé lekce jej museli nutit. Někteří se snažili déle, někteří to vzdali hned; někteří zkoušeli všechno, a to i násilí, protože je nejspíše bolelo, že skutečně má talent, který nechce využívat, někteří se snažili po dobrém a přemlouvali ho. Bylo mu dovoleno skončit až ve chvíli, kdy byl jeho bratr dost starý, aby mohl nastoupit na jeho místo.

A protože Jefim zářil a bavilo ho to, Zinovije nikdo nenutil, aby pokračoval, ale i tak mu to matka vmetala do tváře. Že se stále skrývá, že nechodí do společnosti, že i když je starší, nedokáže si najít přátele, natož vztah, a raději, než by si přiznal svou jemnou duši, tak se vyhýbá jakémukoliv umění a zábavě!

Takže možná, pokud byla u toho rozhovoru jeho matka, tak kvůli ní – aby mu nedala další z jejích kázání – svolil, že s bratrem půjde ven se bavit. Před pěti lety. A teď ho to dohnalo – proč zrovna teď?! Jako kdyby na to měl čas!

Starší hlasitě vydechl – vzdal to – a vydal se do kuchyně, aby si mohl uvařit čaj. Nedařilo se mu v projektu, na kterém právě pracoval, protože neměl žádné nové nápady. Sám dobře věděl, že potřebuje na chvíli zastavit, uvolnit se a dělat něco naprosto jiného; protože už dlouho fungoval tak, že na sebe jen ještě více zatlačil a nepřestával tlačit, dokud ze sebe nevypotil cokoliv jej posunulo dál. Jenže tak nešlo pokračovat do nekonečna.

Jefim ho následoval, ale už alespoň s sebou nenesl ty dva směšné kostýmy, pro které se rozhodl. Podstrčil mu další hrníček, aniž by ho požádal, aby čaj připravil i pro něj, a posadil se na starou rozvrzanou židli u stolu, který tam zbyl ještě z hluboce komunistické éry. I když se snažil, nedařilo se mu. Víc než starý malý byt si dovolit nemohl. Zatímco Jefim vystupoval na největších světových pódiích a znal se s lidmi, které obyčejný smrtelník vidívá jen v televizi nebo v novinách.

„Proč je ten kostým ženský?“ zeptal se ztrápeně, když před svého bratra položil hrníček s čajem a sám se také posadil. Celé dospívání ho nikdo nebral vážně – protože byl malý a drobný, protože si někteří pamatovali, jak na školních představeních tančil, protože byl moc ženský a delikátní v obličeji. Nepomohlo, že si ještě na střední koupil motorku, kterou si dokáže sám spravit. Ani že docela slušně programoval. Nebo nosil vlasy ostřihané na armádního ježka. Vždycky si ho pletli s dívkou, a když zjistili, že není, velmi tvrdě mu dali najevo, jak s celou jeho existencí nesouhlasí. A to nejen muži, ale i ženy.

„Protože jsem chtěl jít za Alžbětu,“ odpověděl mu jednoduše Jefim, jako kdyby si vůbec neuvědomoval, jak nepříjmné to pro druhého může být. Natočil si své zrzavé dlouhé vlasy na prst. „Na rozdíl od tebe nemusím mít paruku.“

„Jde alespoň Anton za Francise Draka?“ napadlo staršího.

Jefim zakroutil hlavou a mávl rukou: „Anton už je minulost.“ Přesto se na chvíli zadíval na hladinu čaje. „Nějaký pirát se tam určitě najde, ti na žádném halloweenu nechybí… tak ho můžu prohlásit za Draka. A tobě seženeme Orlova.“

Starší se zamračil. „Kolikrát ti mám říkat, že nemám zájem o žádného muže? Už vůbec ne tvé známé?“ Znovu si protřel kořen nosu. Možná ještě méně než ty, co k němu byli odmítaví kvůli jeho vzhledu, měl rád statné gaye, kterým se naopak líbil a mysleli si, že si z něho udělají sexuální hračku.

Jefim mu kdysi pouštěl nějakou reklamu, která měla šířit myšlenku bezpečného sexu mezi homosexuály, a on si dodnes vybavoval, jak si hlavní hrdina – při střídání partnerů a hledání toho pravého – našel muže, který si s ním s trochou nadsázky animované reklamy utíral záda jako ručníkem. A přesně tohle měl pocit, že by všem těm mužům, kteří o něj projevovali zájem, byl.

Navíc oproti veřejnému mínění – muži se mu nelíbili.

A s ženami nebyl, protože těm se nelíbil on.

Mladší bratr zvedl ruce v obraném gestu. „Tak si to jen bratrsky – nebo sestersky,“ s tím na něj mrknul, „- užijeme!“

I když se Zinovij nechodíval bavit často – vlastně nikdy – tak si pod slovem „užít si“ představoval opravdu něco lepšího, než sedět sám u baru a nalévat do sebe jednoho panáka za druhým. Nečekal, že Jefim zůstane s ním, vždycky se rozutekl. A nejspíše – když se nad tím zamyslel – ani nečekal něco jiného, než že se bude snažit zkrátit si čas, než bude moct odejít, u skleničky. Ale rozhodně by tu činnost neoznačil za cokoliv se blížilo „užívání si“.

Jenže to bylo těžké. Na tanec neměl náladu nikdy, a to i když se nemusel bát, že by mu někdo věnoval větší pozornost. Nikoho kromě Jefima na párty neznal a seznamovat se v ženském kostýmu nechtěl, protože by se hned musel potýkat s tím, že by o něm hned od začátku měli zkreslenou představu (právě tím způsobem, jaký nesnášel).

Takže co mohl dělat jiného?

„Hej! Zino!“ Tak nakonec na párty znal ještě jednoho člověka.

Anton byl asi bývalý přítel – pokud odpovídal takové definici i mimo svět slavných – jeho bratra. Zinoviji vždy připadal neskutečně otravný a okázalý. Ale k Jefimovi se choval dobře, podle těch několika příležitostí, kdy je společně viděl; a k němu samotnému asi také zvládal být mnohem více přátelský, než by někdo jako on mohl být.

Měl na sobě kosmonautský oblek a vedl s sebou muže, který nejspíše měl představovat nájemného vraha. Byl oblečený do obleku, na rukou měl rukavice, a co bylo nejvíce podivné, tahal se s vycpaným zámotkem igelitu, který měl vypadat, že uvnitř je mrtvé tělo. „Tohle je…“

„Štěpán.“

„Štěpán. Potkal jsem ho kousek odtud. Nejlepší kostým nájemného vraha, co jsem viděl za celou dobu, co slavím halloween. A dívej tohle!“ Nakopl figurínu v igelitu a začal se smát, jako kdyby nevěřil, že si někdo dal až takovou práci s kostýmem. „Půjdu najít Jéfu, tohle musí vidět! Zatím ho bav.“

Muž v černé paruce a šatech Kateřiny Veliké se zůstal docela nevěřícně dívat za odcházejícím astronautem. Nejen, že nevěřil, že si dotyčný myslí, že Jefima získá zpátky tím, když na halloween dovede nějakého cizince, který má dobrý kostým; ale ještě chtěl zrovna po něm, aby ho zabavil. Jako kdyby všichni – bratrem počínaje a Antonem nekonče – zapomněli, jaký je!

„Špión.“

„Cože?“

„Jsem špión a ne nájemný vrah,“ opravil Antona muž, který se podle všeho jmenoval Štěpán. Zinovij si ho prohlédl. Jako kdyby tolik záleželo, co za kostým má! Nebo možná jemu ano, pokud se opravdu drbal s vycpáním nějakého igelitu.

Shlédl k domnělé mrtvole – nejzajímavější bylo, že jí trčely nohy, které skutečně působily jako lidské. Tvar, vyvedená barva kůže i s podlitinami a žílami.

Zapil to a vzhlédl k muži. Byl nejméně o hlavu vyšší než on, i když Zinovij byl donucen si vzít střevíčky na nízkém podpatku, z kterých ho bolely nohy už od začátku večera. Urostlý v ramenou a sportovec podle postoje. Jeho vlasy byly světlé, i když barva se úplně nedala určit, protože přecházela od blond až po světle hnědou a místy se objevovaly i vlasy úplně bílé. Přestože na to, aby šedivěl, vypadal ještě příliš mladý. Jeho výraz zůstával stoický, nejspíše hrál svou roli; ale podle jemného vějířku vrásek kolem koutků očí a úst bylo jasně vidět, že jindy mimikou své emoce ukazuje. I když jeho vlasy měly nejasnou barvu, oči zářily tou nejhezčí modrou, jakou kdy Zinovij v realitě neupravených fotek viděl. Všechny jeho rysy byly sterilně pohledné – hodil by se na titulní stranu časopisů.

„Nadčasové. Aspoň se nemusíte namáhat se skutečným historickým kostýmem,“ utrousil Zinovij, protože nechtěl, aby druhý měl dojem, že si ho prohlížel. Ano, díval se na něj, ale čistě kvůli tomu, že posuzoval jeho kostým! „Těší mne, Kateřina Veliká,“ dodal otráveně.

Druhý muž si ho jen zběžně prohlédl, a využil toho, když šel okolo barman, aby si u něj objednal další pití. Zinovij si v duchu povzdechl – takže přidělenou společnost přestal bavit po pár větách! Tolik k jeho společenským schopnostem.

Také se napil a rozhlédl po lidech, jestli snad náhodou Antona neuvidí, jak se vrací. I když věděl, že pokud spolu skutečně už s Jefimem nebyli, tak ho na žádný kostým nevyláká, aby ho následoval. Možná tak ztropí nějakou scénu, když uvidí Jefima s někým jiným a bude se ho snažit odtáhnout násilím. Jeho bratr měl vždy velmi vášnivé vztahy…

Vzal si skleničku a vydal se k otevřenému balkónu, jak potřeboval čerstvý vzduch a možná hledal způsob, jak se dostat z nepříjemné mlčenlivé společnosti druhého. Byla připomínkou toho, jak Zinovij naprosto selhával, pokud se jednalo o začlenění mezi ostatní. Prostě neuměl být ani z poloviny tak zářivý a zábavný jako jeho bratr! Proto raději ani nevycházel z domu a vůbec nevěděl, proč na párty zůstával, když by si Jefim nejspíše nevšiml, že odešel.

Možná se mu jen nechtělo samotnému v tomhle kostýmu jít domů. Trochu se bál lidí, které by mohl potkat po cestě. Nechtěl být zmlácený, protože je buzna, co se převlekla za ženskou!

Špión ho kupodivu se skleničkou následoval. Mrtvolu si nechal opřenou u baru. Shlédl dolů z balkónu, poté si zapálil. Vypadal velmi profesionálně, jak všechno prováděl v rukavicích. Nabídl cigaretu Zinovijovi a ten nakonec přijal, i když moc často nekouřil.

Stáli tam dobrých pět minut, než se nějaká mládež připletla k mrtvole a začala si s ní fotit selfíčka. Štěpán se tomu pobaveně usmál, ale jakmile odešli, zašel si pro ni a za nohy ji dotáhl za nimi na balkón. Opřel ji o zábradlí vedle sebe a zapálil si druhou cigaretu, další už druhému nenabízel.

„Proč Kateřina Veliká?“

Zinovij nakrčil čelo, jak ho pokračování rozhovoru po takové době překvapilo. „Bratr chtěl jít za Alžbětu První, tak já jsem Kateřina…“ vysvětlil, ale další hořkou poznámku si odpustit nemohl, „není to kvůli oblibě v koních.“

Druhý muž mu věnoval krátký pohled. Pak se otočil tak, aby mohl sledovat město, ale ještě předtím si prohlédl hodinky.

Starší pochopil, že Štěpán hraje nervozitu – jedno jestli nájemný vrah nebo špión, ale nejspíše měl spoustu práce, musel mrtvolu někam doručit nebo někde pohřbít. „Proč špión?“ navázal nakonec na jejich rozhovor. Smířil se s tím, jak špatný a neuspokojivý byl.

„Byl jsem nejlepší ve třídě, tak mi nabídli speciální výcvik.“

„Aha,“ okomentoval to Zinovij a trochu se zapitvořil do sklenice, protože rozhodně nečekal, že druhý bude pokračovat v rozhovoru stále v roli. Myslel si, že toho nechali, když on mu odpověděl na otázku ohledně kostýmu. Ale rozhodně dva mohli hrát tuhle hru. „A co někoho takového přivedlo na halloweenskou párty?“

„Vás přítel Anton mi slíbil odvoz, když se tady zastavím, a já zrovna neměl jinou možnost – nějaká děcka propíchala pneumatiky všem autům v ulici, kde jsem parkoval,“ znovu odpověděl bez zaváhání, jako kdyby si ty lži už předem připravil.

Zinovij dopil obsah své sklenice. „Můžu vás odvézt, mám u sebe klíčky od bratrova auta.“ Možná to myslel jako výzvu – chtěl zjistit, jestli si druhý vymyslel i místo, kam má mrtvolu odvézt.

Tentokrát mu druhý muž věnoval zkoumavý pohled, a na nepatrný okamžik se mu překvapením rozšířily oči, jak si konečně na Kateřině Veliké všiml jistého detailu. „Jste…“

„Muž, ano.“

Štěpán se tomu stejně pobaveně usmál, jako když si kdosi fotil selfíčka s jeho mrtvolou. Pokračoval ještě chvíli v pečlivém zkoumání kostýmu Kateřiny Veliké a muže, co se skrýval za ní, než pomalu zakroutil hlavou. „A opilý,“ dodal.

Starší se zamračil. Odklonil pohled a zadíval se zpátky dovnitř, kde si všichni užívali svobodu halloweenské párty. Měl několik skleniček, než se druhý objevil, ale rozhodně se necítil opilý natolik, aby nedokázal řídit auto. Což samo o sobě byla známka, že skutečně opilý byl. S jeho výškou a stavbou těla mu stačilo málo. A to uvědomění ho přinejmenším rozčílilo snad stejně jako nařknutí ze strany druhého!

„Anton se už určitě taky napil – tak kdo vás odveze?“ Ha! Triumfoval! Tu lež domnělý špión přece jen neměl tak dobře promyšlenou. Určitě nevěděl, kam by se nechal dovést, proto se tomu teď vyhýbal.

„Pravda,“ pokývl Štěpán. „Ale já nemám ještě dopito, můžu se odvézt, pokud budu mít čím…“

Byla tohle výzva? Jak daleko chce druhý zajít s hraním si na špióna?

Určitě to bylo rozhodnutí opilého mozku, když Zinovij zašmátral v přehybů šatů, kde byla skrýš na všechno, co s sebou dámy v té době nosily, a vytáhl odtamtud klíčky od auta. „Tak jedeme,“ poručil a vydal se zpátky do víru halloweenských oslav.

Kupodivu ho druhý muž následoval, tentokrát s sebou táhl mrtvolu. Protlačili se tanečním parketem, kde je zahlédl Jefim a ukazoval na něj zvednuté palce. Starší byl naštěstí dost opilý na to, aby mu nedošlo, co tím jeho bratr myslí a nevydal se za ním, aby mu to všechno vymluvil. Proto bylo nejspíše mnohem lepší, když si zrzavý myslel, že si chce Zinovij vrznout někde v soukromí, než že nechá cizího muže řídit jeho auto bůhvíkam. Štěpán mohl auto ukrást, Zinovijovi přinejlepším ublížit, přinejhorším ho zabít.

Přece nebylo normální, aby někdo tak oddaně hrál špióna, nebo ano? Ta příliš věrohodná mrtvola nebyla normální, určitě!

Ale i přesto se starší z nějakého důvodu – asi z přemíry alkoholu – v přítomnosti vyššího muže cítil v bezpečí.

Bez jediného slova sjeli výtahem do podzemních garáží. Zinovij našel auto a odemkl ho, přičemž se posadil na místo spolujezdce. Druhý nacpal mrtvolu do kufru a sám se posadil za volant, aby vzápětí vyjel.

„Proč jste ho zabil?“ rozhodl se starší dál vyzvídat, jak moc tu hru má Štěpán promyšlenou.

„Protože mi řekli, že mám.“ Dobrá odpověď!

„Kdo je to?“

Světlovlasý se na něj na chvíli natočil, jako kdyby zvažoval, kolik mu takový opilý muž v kostýmu Kateřiny Veliké může přinést problémů. „Kdybych odpověděl, musel bych vás zabít, a to tak úplně nevím, jestli chci.“

„Ale notak,“ pobídl ho Zinovij, „Kdo by mi kdy uvěřil, že se mi o halloweenu zpovídal špión?“ Zasmál se a zaleskly se mu při tom jeho mírně podmalované oči. Jefim si skutečně dal záležet, aby působili oba jako ženy. Nelíčil ho na drag queen, naopak se snažil o co nejvíce přirozený make-up, který s jejich společnými delikátními rysy opravdu nebyl tolik těžký. Vypadal jako žena, přirozeně hezká žena v nepříliš vyzývavém kostýmu. Působil by vlastně sympaticky, kdyby se od prvního pohledu netvářil, že svým okolím pohrdá. Teď když se smál, na chvilku jeho tvář opustilo všechno napětí a dlouhodobý stres.

Až při pohledu na něj Štěpán přejel na červenou.

Buď to, nebo za to mohl alkohol v jeho krvi. „A pak že já jsem opilý!“

Mladší na to nijak nereagoval a ani mu neodpověděl na předchozí otázku, pouze se věnoval cestě, přičemž znovu zkontroloval hodinky. Byl to rozhodně naučený pohyb, kterým podle všeho chtěl vypadat opravdověji. Ale pro své vyhýbavé odpovědi trochu ztrácel na důvěryhodnosti celého příběhu. Alespoň v očích Zinovije.

„Zina není mužské jméno,“ prohodil po chvíli ticha světlovlasý, „je to identita, kterou používáte, když se převlékáte za ženu?“

„Nepřevlékám se za ženu!“

„Takže jí… jste? Pokud procházíte přeměnou, nechtěl jsem být neuctivý,“ hájil se hned mladší a druhému věnoval omluvný pohled. „Jste žena. Vlastně mimo halloween bych asi nepoznal, že jste se tak nenarodila. Ale zarazilo mne, že máte paruku, a také vám trochu trčela vycpávka z výstřihu. Mám na detaily trénovaný zrak, jinak bych si opravdu nevšiml.“

Muž v kostýmu Kateřiny se rozesmál. Teď Štěpán vůbec nepůsobil, že by byl špiónem, nejspíše ho ta skutečnost s pohlavím vyvedla natolik z míry, že přestál hrát. Stáhl si stínidlo a podíval se do zrcadla, které v něm bylo, než si sundal paruku a vytáhl vycpávky. Odhalilo se tak, že jeho vlasy měly přirozeně velmi sytou kaštanovou barvu a dodávaly jeho světlé kůži mnohem živější tón, než černá paruka, pod kterou se zdála neživě porcelánová. „Lepší?“ zeptal se pak a zakroutil hlavou. „Nejsem žena a za ženu se ani nepřevlékám, byl to nápad bratra.“

Štěpán se znovu otočil, aby si ho prohlédl, pak mu věnoval pohled, v kterém bylo znát, že tomu příliš nevěří, ale nijak to neokomentoval. Nakonec se znovu soustředil na řízení. „A ta Zina?“

„Zinovij,“ upřesnil. „Bratr si mne tak dobírá, Anton to měl od něj.“

Mladší jen kývl, ale nic více neřekl, dokud nezastavil auto. „Je to kousek odsud, budu tak za půl hodiny zpátky, a pak vás dovezu domů.“ Ještě předtím, než vysedl, si sundal sako od obleku a přehodil ho přes něj, jako kdyby počítal s tím, že mu začne být zima, až se v autě přestane topit.

Druhý vlastně nevěděl, proč nijak neprotestoval, že úplně cizí muž odchází s klíčky od auta jeho bratra, zatímco on v něm zůstává. Prostě jen kývl, sledoval, jak světlovlasý vyndává mrtvolu z kufru, a potom ji odnáší do noci.

Tuhle část města poznával. Právě tady se nejvíce rozrůstalo, a bylo tam hodně novostaveb. Asi to bylo velmi dobré místo, aby se tam zbavil těla. Přece jen to měl vymyšlené!

Jenže půl hodina byla dlouhá a Zinovij toho příliš vypil, než aby vydržel čekat, aniž by usnul.

Probudil se ve vlastní posteli.

Na sobě měl naštěstí spodní prádlo, i když si nepamatoval, kdy se z kostýmu Kateřiny Veliké svlékl. Vlastně nevěděl ani, jak se dostal do bytu. Pamatoval si, že usnul v autě, a pak už nic. Docela se zhrozil, pokud to mělo znamenat, že všechno přes odvezení domů, donesení až do postele a vysvlečení obstaral cizí muž, kterého potkal na halloweenské párty, a to ještě když Zinovij v alkoholovém opojení úplně vytuhl a nebyl při smyslech.

Černovlasý vyskočil z postele a v rychlosti zkontroloval celý byt. Muž tam naštěstí už nebyl, a dokonce ani nic nechybělo. Klíčky měl položené na kuchyňském stole, takže nejspíše ani nemusel měnit zámky po tom včerejším dobrodružství.

Chytl se za hlavu, protože ho bolela jako střep a posadil se na židli. Musel bratrovi poděkovat, do čeho ho málem zatáhl. Vždyť Zinovij mohl skončit někde znásilněný a zabitý ve škarpě! Mohli mu ukrást nejen Jefimovo auto, ale ještě vybílit byt! I když to by mrtvole už bylo jedno.

Vydal se najít kostým a v něm mobil.

Trochu ho zarazilo, když si všiml, že mu bratr napsal několik zpráv, kde se o něj staral, a na které mu Zinovij – ačkoliv on to určitě nebyl, takže Štěpán – odepsal, že je v pořádku doma. Dokonce k tomu připojil fotku svlečeného kostýmu. Načež si Jefim trochu stěžoval, že mu odvezli auto, ale na druhou stranu byl rád, že si jeho bratr někoho našel.

Boha!

Tohle bylo děsivé. Jak se mohl Štěpán dostat do jeho mobilu? Neměl ho na otisk prstu, ale na odemykací znak. Pravda, že ten s trochou štěstí nejspíše šel vyčíst z toho, jak ochmataný byl display, nebo ho možná někdy před mužem během večera zadal, i když to nevěděl u jaké příležitosti.

Zinovij zalezl zpátky do postele a zachumlal se pod peřinu.

Možná ani nejhorší nebylo, že se dostal do jeho mobilu. Ale že dokázal Jefima přesvědčit, že si píše se svým bratrem, i když Zinovij klidně v té chvíli mohl ležet mrtvý ve škarpě!

Na jednu stranu byl rád, že se nakonec nic stalo. Na druhou si připadal natolik odporný pro lidi, že neznámý muž, který ho měl úplně ve své moci, se ani o nic nepokusil. Určitě ho štítivě vysvlékl a co nejrychleji zmizel – pokud tam byl nějaký zájem, tak buď zmizel ve chvíli, kdy se odhalilo, že není žena, nebo až později, když viděl, jaké jeho tělo je drobné a neduživé.

Ale proč si s ním Štěpán teda kazil večer?

Čím déle o tom přemýšlel, měl najednou pocit, že co mu připadalo v alkoholovém opojení jako jistá hra, nemuselo být. Proč by se snažil o dobrý halloweenský kostým, když by nešel na žádnou párty a nechal se pozvat Antonem zcela náhodně? Proč by si dal práci s kostýmem, a pak si halloweenskou párty neužíval? Proč by se skutečně jen staral o to, aby s tím tělem v igelitu někam odjel? A to samotné tělo – jak ty nohy mohly vypadat tolik důvěryhodně? A proč by chtěl, aby rekvizita ke kostýmu vážila jako skutečné mužské tělo?

Zabořil hlavu hlouběji do polštáře.

I když si říkal, že je to hloupost. Najednou měl pocit, že všechno to, co mu druhý říkal, byla prostě pravda.

Což z minulé noci dělalo tu nejděsivější v jeho životě! Rozhodně za to musel poděkovat Jefimovi!

+ bonus:

O dva roky později.

Seděl na novém gauči a díval se na zprávy, nohy měl původně kvůli chladu opřené o bok stehna svého světlovlasého společníka, ale teď si hověly v jeho klíně, zatímco on je bezděky masíroval. Starší se už před chvílí přestal věnovat televizi a podvědomě se snažil, aby jeho nepozornost byla přičtena únavě ze stěhování gauče. Přestože pokud by šlo, aby to naštěhoval druhý sám, určitě by se toho rád ujal. Starou pohovku, protože byla menší, snášel do dodávky sám, aniž by Zinovij přiložil ruku k dílu. I když chtěl…

Nebyl unavený, jen zamyšlený. Mohl za to Jefim a jeho hloupé řeči!

Přišel za ním toho dne ráno a mluvil mu do duše, jak to vždy jednou za čas dělal. Prý „Pokud sis toho nevšiml, tak tě Štěpán miluje.“ Když to popřel, Jefim se mu téměř vysmál. „Miluje tě ten nejlepší chlap, kterého jsem potkal, a ty děláš, že to nevidíš. A proč vlastně? Protože si myslíš, že k němu nic necítíš? Tak to dovol, abych tě vyvedl z omylu, Zino. Máš ho rád. A dokonce se s ním cítíš v bezpečí.“ A vrámci toho uvedl několik různých situací, kdy se Zinovij bezmyšlenkovitě na mladšího muže tulil.

Po čase mu prostě přišlo přirozené, že mezi sebou nepotřebovali tolik osobního prostoru. Už tehdy v obchodě, kde se po asi týdnu po halloweenu potkali, byli nuceni kvůli frontě stát hned vedle sebe, a když kolem projížděla ta paní s košíkem, Štěpán si staršího opatrně stáhl k sobě a od té doby už se o držení si odstupu nedalo mluvit. Přidalo se k tomu sdílení tepla, které napřed vypadalo jako půjčování oblečení ze strany Štěpána, posléze o zvyku Zinovije se o něj opírat nebo někdy dokonce i nacházet prochladlými prsty cestu mezi vrstvy kvalitní látky. Štěpán se rád dobře a draze oblékal.

Mohl starší za to, že mu ta tělesná blízkost nevadila, což bylo natolik zvláštní a nevídané, že ji nakonec vyhledával a užíval si ji?

Jefim to celé vítězně korunoval tou příhodou, kdy si Zinovij sedl na Štěpánův klín. A nenechal si vysvětlit, že to bylo kvůli nedostatku místa. Starší jasně světlovlasému řekl, že pokud neuhne, tak si mu na klín sedne. Štěpán samozřejmě neuhnul, takže byly výhružky splněny. Jefim měl určitě pravdu, že nikomu jinému by se Zinovij nebyl schopný na klín posadit, ale…

„Tak se nad tím pořádně zamysli. A zkus si představit, jak by ses cítil, kdyby si někoho našel, hmm? Kdyby ti třeba dneska řekl, že někoho má, a pak postupně se s tebou přestal stýkat, protože by ten někdo měl celou jeho pozornost a všechen jeho čas. Protože oba víme, že přesně tak by to dopadlo, kdyby Štěpán s někým byl… protože teď oboje máš ty.“

Starší chtěl něco namítnout, ale zarazil se. Už si nedokázal představit, že by měl být zase jen sám. Nešlo o to, že by si nedokázal přestěhovat nábytek, na to by si nakonec někoho najal. Ale o Štěpánovu přítomnost. Večery jako byl tenhle, kdy vlastně nemuseli spolu nijak aktivně sdílet čas, ale přece to prostě bylo lepší než se na zprávy dívat sám.

A co vlastně znamenalo, když si jeho nohy pustil do klína, a ještě je bezděky masíroval?

„Miluješ mě?“

Starší si uvědomil, že to vyslovil nahlas, až když se na něj světlovlasý překvapeně otočil. Přestal masírovat jeho nohy, a Zinovij by dal všechno za to, aby ta slova mohl vzít zpátky. Vyhovovalo mu, jak to mezi nimi bylo. Nepotřeboval žádnou změnu. A rozhodně kvůli nějakým hloupým řečem, co jeho bratr vedl, nechtěl svého nejlepšího – a jediného – kamaráda ztratit.

„Ano.“

Tentokrát to byl starší, kdo si druhého pečlivě prohlédl. Co se změnilo? Co měli dělat teď? Možná si Zinovij schválně nechtěl nic takového připouštět, protože s nikým nikdy nebyl, a i v jiných než mileneckých vztazích mu to rozhodně nešlo. Třeba jeho vztah s matkou byl ukázkově špatný a nezdravý.

„Od prvního pohledu, tenkrát v autě, když sis sundal paruku,“ svěřil se Štěpán, znovu se zdál uvolněnější, i dokonce se vrátil k masáži, „takže to nic mezi námi nemění.“ Usmál se na něj tím hezkým úsměvem, který uměl – všechno se pak zdálo snadné a v pořádku. „Vím, že nic jiného nechceš.“

Nechtěl?

Dal by mu nejspíše cokoliv, aby s ním zůstal, kdyby hrozilo, že Štěpán odejde za někým jiným. To si uvědomoval. Ale jak mu to měl dokázat?

Přetočil se tak, aby si mu mohl opřít hlavu o rameno a našel jeho ruku. Propletl s ní prsty – nic z toho pro ně nebylo nové. Zinovij si po prvotním ostýchání a možná i závisti rád hrál s jeho rukama, protože je měl velké a mužně ladné. Vlastně na světlovlasém nebyla žádná část, která by se zdála nedokonalá – všechny rysy jeho postavy byly mužné, ale nepozbývaly krásu a přesnost.

„Chci,“ šeptl nakonec.

Někdy mu chtěl být blíž, než mohl. Někdy prostě nestačilo, když se o něj opřel ramenem nebo zády, nebo když se vkradl dlaněmi pod jeho oblečení. Občas se cítil, že potřebuje více Štěpána, protože se cítil sám, i když s ním byl. A někdy se necítil sám jen proto, že v jeho okolí něco načichlo Štěpánovou kolínskou.

„Ale nevím jak, nikdy jsem s nikým nechtěl,“ přiznal se nakonec, co ho možná celou dobu brzdilo. Možná o svých pocitech věděl mnohem dřív, než mu je ukázal Jefim. Ale bylo těžké, aby je projevil, když měl jen velmi matnou představu, co by je čekalo dál… a vlastně si sebe při něčem takovém ani přestavit nedokázal.

Štěpán ho objal kolem ramen a políbil do vlasů. Všechno napětí z druhého vyprchalo. Jako kdyby celou dobu seděli takhle u sebe a jen se dívali na televizi.

Kde zrovna běžela reportáž o tělu, které se našlo zabetované v základech jedné z nových budov, co ji teprve nedávno dokončili na kraji města.

A Zinovij dávno věděl, co to bylo za tělo.

„Proč ses o něco nepokusil už v autě, když jsem byl opilý?“ napadlo ho pak.

Vždycky si myslel, že se mezi nimi nic nestalo, protože Štěpán o něj neměl zájem. A osobně věděl, že nebyl moc ve stavu, aby se čemukoliv ubránil. Otázka byla, zda by se kdy dokázal Štěpánovi fyzicky vzepřít – nejenže na to neměl pořádnou mužskou stavbu, ale chyběl mu i jakýkoliv výcvik.

Ani jeden z nich nevěděl, že se znovu setkají a začnou se přátelit. Ale pokud se do něj mladší zamiloval už tehdy, jak tvrdí, tak se mu musel líbit a měl se nejspíše snažit získat z jejich jediné společné chvíle co nejvíce. Polibek, něco víc, hlavně prostě nenechat druhého jít a riskovat, že už se nikdy nepotkají.

Světlovlasý vypnul televizi a natočil se na něj. „Chtěl jsi, abych se o něco pokusil, když jsi byl opilý?“ Věnoval mu další ze svých hezkých úsměvů, přesto nečekal na odpověď a zvážněl. „Nevěděl jsem, jestli tě nebudu muset zabít. A když už bylo všechno hotové… a ty jsi tak krásně spal…“ Pohladil ho opatrně po tváři. „Říkal jsem si: Tohodle muže si jednou vezmu. A to si přece nezkazíš pro jedno zneužití v opilosti.“

Zinovij se rozesmál. „Neutahuj si ze mě.“ Věřil mu natolik, že ani na chvíli nepocítil strach, i když druhý mluvil tak lehkovážně o vraždách a znásilnění.

Mladší se natáhl, aby ho políbil. Byl to jejich první polibek a chutnal úsměvem. Všechno bylo klidné a v pořádku, jako kdyby pro samou přirozenost jejich blízkosti Zinovij nemohl cítit žádnou nervozitu. Nelíbal dobře, ale Štěpán ano. Možná to byla součást výcviku v tajných službách, aby byl dobrý milenec. Staršímu to bylo jedno.

„Chtěl jsem. Jenže si spal a asi si nepamatuješ, že ses vzbudil při vysvlékání. Něco si nesrozumitelně zamumlal a znovu usnul. Těžko bych si užil vášnivou noc, jakou jsem měl v plánu,“ upravil o něco svou verzi. „Bylo by to jednodušší, vyspat se s tebou, nechat tě, aby ses vedle mne probudil, a pak…“

„Už nic, protože bych byl znechucený a vyděšený, a poslední, co bych chtěl, by bylo tě ještě někdy vidět.“

„Podceňuješ mé milenecké schopnosti,“ mrkl na něj mladší a znovu se natáhl pro polibek, ale zastavil se, protože druhý zakroutil hlavou. „Dobře, dneska už vím, že by to tak nešlo. Ale tehdy mi přišlo, že jsem si to zbytečně zkomplikoval… musel jsem tě znovu potkat a tys mezitím už pochopil, že to nebyl kostým.“

„A ty dva roky jsi…“ zamračil se starší.

„Ty dva roky jsem si užíval, že můžeme být přáteli,“ přerušil ho, aby nepojal nějaké nesprávné podezření. Štěpán skutečně neměl naplánované dva roky jejich života už ve chvíli, kdy zařídil, aby se po halloweenu znovu setkali! „Dost brzy jsem pochopil, že na tebe můj vzhled neudělá dojem. Že kdybych tehdy v noci něco skutečně chtěl, musel bych si to vzít násilím, protože ty tyhle věci nechceš. Od mužů. Možná ani od žen.“ Trochu se odtáhl. „Tolikrát ze začátku jsem si říkal, že nemám za potřebí ti dělat ocásek, když z toho nic nebude. Nešlo o to, že bych si našeho přátelství nevážil, ale vždycky trochu bolelo. Pak ses pomalu začal mazlit, a to mi stačilo, abych se rozhodl zůstat. Tvé přátelství. A vlastně ta nejintimnější blízkost, jakou s kýmkoliv sdílíš.“

Zinovij chvíli bojoval s potřebou se urazit, odejít a nechat jejich vztah vychladnout. To, co druhý o něm říkal, nebylo příjemné. Cítil se, jako kdyby jeho matka měla pravdu o jeho neschopnosti žít. A bolelo ho, že mu to říkal ten nejbližší člověk!

Štěpán mu rozhodně nechtěl ublížit, dával mu tak nahlédnout do svých myšlenek a sdílel s ním vlastní bolest. To nakonec vyhrálo, že všechny pocity nepohodlí potlačil.

„Takže neplánuješ hned po mně skočit, když víš, že bych se k tomu chtěl dostat?“

Mladší se zapitvořil a široce usmál. Chvíli tu otázku nechal viset ve vzduchu, než si druhého trochu vyzývavě prohlédl. „Jsem připravený kdykoliv po tobě skočit,“ utrousil, „ale aby to bylo hned, to bys mne k tomu musel pobídnout.“ Poté zvedl obočí. „Chceš, aby to bylo hned?“

Co ho zaskočilo bylo, když Zinovij nezačal panikařit a popírat, že by kdy něco takového mohl chtít. Pouze si ho na oplátku prohlížel a za jeho očima se honily myšlenky jako splašené. Někdy to prostě chtěl utnout s kýmkoliv cizím, aby měl alespoň nějaké zkušenosti, když ne patřičné k jeho věku.

„Zine, mlčení je souhlas.“

„Takže nakonec nejsi připravený kdykoliv.“ Tohle byla jen provokace, že? Jejich typické škádlení a vzájemné výzvy. Ovšem starší si nebyl jistý, kde taková situace může skončit. Neodpověděl mu. Ale ani nepopřel, že by něco takového chtěl.

Když si pohrával s myšlenkou, že to utne s kýmkoliv, pak se Štěpánem by rozhodně neměl mít problém. Možná to dokonce byl způsob, jak mu být vytouženě blízko.

Štěpán ho políbil do krátkých vlasů a přitulil se k němu. „Začal bych spaním v jedné posteli a společnými koupelemi,“ šeptl, „aby sis byl jistý, že… mě tak chceš.“

Černovlasý kývl. I když to už chtěl mít za sebou, nebyl si jistý, zda by to zvládl. Nevěděl, zda někdy bude schopen s někým sdílet své tělo. Všechny buňky v něm proti tomu protestovaly. A s léty – co se úspěšně vyhýbal vztahům – se ten jakýsi odpor jen utvrdil. „Mám tě rád, Štěpo,“ ukončil ten rozhovor nakonec. Pro jeden den se už o vztazích bavili moc.

Natáhl se pro ovladač, aby znovu zapl zprávy a tentokrát si do Štěpánova klína položil hlavu.