... aneb Poslední reinkarnací bude čistá láska //trocha plků Durcenwe, osobní článek a připomínka pro mé budoucí sklerotické já, že jsem byla na Miyavim xDD
Oi! Dlouho o mně nebylo slyšet. Mmm, kdybych byla kapela, šla bych od hiatu k hiatu, protože by střídavě mí členové byli hospitalizováni, mizeli bez jediného slova, nebo by je zatýkali pro držení drog, a lídr by byl strašný kokot. (? xD) Ano, má aktivita je jako nové CD X-Japan, vždy se o ní chvilku mluví, slibuje se, a pak stejně se ničeho nedočkáme. Takže nebudu říkat nic o ničem (a tady můžu celý článek tím pádem utnout. ;))
Upozorňuji, že celý tenhle článek bude docela zmatený, protože mám pocit/vizi, ale nevím, jak to správně podat, protože v mé mysli je to prezentováno jinak než slovy. A také se asi velmi odvanu od toho, jak by měl report na Miyaviho vypadat.
Bylo to před trochou víc než týdnem? Myslela jsem, že teda před delší dobou, protože jsem stihla si asi desetkrát rozmyslet, jestli tenhle report nakonec budu nebo nebudu psát. Čím méně toho tady dávám, tím méně se mi daří najít důvody, proč vlastně tady něco psát. Ale pak se jednou za čas vrátím, a mně samotné chybí, že si od sebe nemůžu nic přečíst. (!!! Typická Durcenwe!) Asi nakonec nechci na Miyaviho zapomenout, i když ten samotný koncert pro mne nebyl hudebně tak skvělý zážitek.
Stále jsem v nějakém útlumu, vysvětlila jsem si to už mnohokrát z různých úhlů, ale to nepomohlo, abych se z něj dostala (asi to tak už zůstane navždy). Nicméně vůbec tomu nepřidává, že nejsou koncerty, na které bych mohla jezdit, a že pak se stráním i toho, abych jezdila na jakékoliv jiné akce. A ono mi to chybí... hlavně cestování (a kupodivu i lidé).
Plánuji velmi spanilou (čti: šílenou) jízdu na Dir en grey, takže mám nutkání šetřit a upírat svou pozornost jen na to... a tak jsem málem Miyaviho úplně zazdila, protože Miyavi není top hudebník, kterého bych musela vidět, a ani dříve jím nebyl. Ale pak se přihodilo, že jsem si před správnou osobou povzdechla, jak mi chybí "jet na nějaký koncert" a "potřebuju vypadnout", tak jsem narychlo jela na Miyaviho a bylo to skvělé rozhodnutí!
Budu se opakovat, ale na koncertech v zahraničí mám ráda to dobrodružství z cestování, cizích měst a neobvyklých situací, které mi chybí, když spokojeně žiji ve svém ústraní a těším se každodenním životem. Možná snesu i přelidněný svět raději na cestách než běžně v ulicích našeho malého městečka (nejhorší je, když jdu do přírody a potkám tam někoho, fuj).
Nakonec jsem ten měsíc, co jsem věděla, že jedu na Miyaviho, měla velmi nabitý. (Všimli jste si, že jsem stopnula audioknihu na YT. Pořád mám neupravenou nahrávku, ale ten první týden jsem se jednoho rána probudila, abych zjistila, že jeden z našich kocourů si nějak na schodišti přerazil přes noc páteř, nemohl na zadní nohy a nakonec se zhoršil tak, že jsem ho musela nechat utratit. Ten týden se mi nechtělo nahrávku upravovat, a pak jsem to další týdny dál a dál odkládala.) Nicméně jsem si konečně našla čas, abych dodělala výmalbu a položila lino v kuchyni - mohli jste si všimnout na instagramu. Udělala jsem si dokonce i halloweenskou výzdobu do okna!
A hlavně jsem si vzala volno o víkendu, abych mohla do Olomouce na Halloweenský sraz, který sice byl takový malinký oproti jiným létům, ale přespávali jsme pak u Nexus a tak to celé bylo super! I když jsem docela nestíhala, protože jsem celý týden chodila do práce (abych si nahradila víkend) a v pátek jsem před prací ještě napekla a uklidila jako správná hospodyňka.
 |
| Kekel z Pekel Durcenwe ;) |
 |
| Jen j-rock poslouchající část srazu. |
Takže než jsem v pondělí měla vyrazit do Budapešti, v pátek jsem napekla a byla do noci v práci, musela jsem v sobotu dojet do Olomouce, posrazovat, přespat v cizí posteli, dopravit se v neděli do Prahy, přespat v další cizí posteli (i když ne dlouho, protože jsme trochu blbě vstávali ve dvě ráno), abychom mohli ve čtyři ráno vyjet z Prahy do Budapeště. Možná se ptáte, proč jsem jela protisměru, ale nakonec to bylo pohodlnější a dobře, že jsme to neplánovali z Brna, protože můj spolucestovatel stihl v pátek před srazem lehnout nemocen.
Ač náročný, byl to skvělý víkend. Srazování se těžko popisuje, ale bylo to takové připomenutí lolitích srazů, na které už tři roky nechodím. Přespávání u někoho, když se v YT vyhrává j-rock, a konečně se člověk může o něm s někým pobavit, je vždycky super! Naprosto skvělá cesta do Prahy při fangirlení nad Luna sea nesmí být opomenuta! A nedělní filozofování s Ruukim, které se táhlo i přes celé pondělí a koncert...
A to je to, k čemu jsem se chtěla dostat, protože s Ruukim už delší dobu sdílíme své názory a myšlenky, ale jelikož nežijeme poblíž, tak konečně v neděli a pondělí jsme měli čas filozofovat naživo, a ono to strašně ovlivnilo celý můj zážitek z Miyaviho.
Protože přes hudbu se určitě u Miyaviho nechytám, i když poslední CD se mi docela líbí. Ale beru Miyaviho jako člověka, který se snaží zlepšit svět. Ale i přesto jsem ho spíše přehlížela, než mi ho možná trochu Ruuki vnutil, a já se plně soustředila na tuhle Miyaviho stránku, která mne zajímá a kvůli které jsem chtěla na jeho koncert jet.
Takže když jsme zrovna v autobuse nespali, nepodivovali jsme se nad tím, jak se Budapešť změnila, co jsme tam byli naposledy, nenakupovali a nedávali si pauzu od hlubokých myšlenek, probrali jsme od náboženství k třídění odpadu... a hlavně - jako věrní fanoušci - u mnoha témat skončili u Dir en grey.
A teď jak to podat, abychom nepůsobili jako ta dotyčná, co kvůli ní všichni Kyovi říkáme "prorok", nebo jsme si nemohli podávat ruce se zastánci teorie "vetřelců dávnověku" a úplnými hipíky? Chtělo by to nějak střízlivě. Ale jde to vůbec?
 |
| Ano, můj mobil špatně fotí, chce to nový, a já bych se bez závoje neměla fotit xD |
Tady se vrátím k úplnému začátku článku "poslední reinkarnací bude čistá láska", což je něco, co mám z velmi pochybného zdroje (dokument o Horově oku dostupný na YT xD), ale ta myšlenka mi dává smysl. Vysvětlím. Nehledě na víru nebo nevíru, jakou máme, a nemusí to souviset s reinkarnací, tak určitě každý máme nějakou představu o tom, jak bychom se měli chovat, co je správné... a ne vždy toho býváme schopni dosáhnout, a někdy se topíme v přesném opaku. Ale je tady cit - řekněme, že "láska" (i když je to dle mého vzdálené představě o lásce) -, kvůli kterému se snažíme chovat dobře a který nám zabraňuje se topit ve zlu.
Možná jsem já trochu pokřivená, ale někdy, když se necítím dobře, jsem obklopená beznadějí, frustrací a nenávistí, tak důvod, proč se nezachovám zle a neproviním se proti celému světu, je ten, že mi záleží na Dimě a mamce, je to má "láska" k nim, která brání tomu, aby mnou prostoupilo zlo. A nemusí se jednat o zlo, které bych přímo páchala, i když bez nich bych byla asi masový vrah; ale i o fakt, že jsem se nikdy nezabila. Stejně naopak, za většinou vražd (třeba když nějaký kluk se rozhodne vystřílet svou školu) stojí prostě nějaké zlo, co se vrahům událo (například u něj šikana). Jak se říká, zlo plodí zlo. Ale opomíná se připomínat, že "láska" mu zabraňuje. (WTF, nejsem hipík!)
A to, co mne tolik vzalo na koncertě Miyavi, bylo uvědomění si, že ať je to Miyavi nebo Dir en grey, jejich umění má to samé poselství. To, o čem jsme s Ruukim předtím mluvili. Asi celkově všechno umění má to samé poselství - učí člověka, jak žít s pocity, a aktivně se snažit o dobro.
No, já mám raději "poselství lásky" v podání Kya, s křikem a krví a šílenstvím a temnotou, protože lépe se mi vstřebává přiznání, že "svět je hrozné místo, duše bolí, topíš se ve sračkách a udržet si sám sebe je těžké", a k tomu ta odvaha dávat najevo city a něžnost, která hlavně v poslední době - podle mého chápání jejich textů - se snaží ujistit, že i přes to všechno si můžeš udržet sebe jako bytost, kterou nebudeš nenávidět kvůli okolnímu světu.
I když si chudák - stále ještě trochu nemocný Ruuki - stěžoval, že je zdlouhavé, čekání uběhlo podle mne docela rychle. Ale tak já jsem zvyklá a měla bych se připravovat na velkou zimu. Hle! To jsem opomněla, v Budapešti bylo strašné vedro, dvacet pět stupňů, kvetli tam květiny a celkově pařilo slunce, jako kdyby byl konec srpna a ne říjen.
Chytli jsme dobrá místa, asi ve třetí řadě před Miyavim jsem byla. Trochu jsem se kvůli tomu cítila špatně, protože nejsem Miyaviho fanoušek a ani po koncertu se jím nestanu; takže jsem zabírala prostor lidem, kteří k němu cítí víc a asi by si to i více užili. Ale tak - nejspíše už nikdy znovu na Miyaviho nepojedu, tak příště vám svůj prostor nechám.
Koncert byl příjemný, možná trochu špatně ozvučený, ale nebyl náročný (žádní Dir en grey mezi Němci, Francouzy, Italy a Rusy!!!) na pařepěnkování.
Dokonce jsem znala skoro všechny písničky, co zahrál. Ty z nového alba mne potěšily, pak nějaké, co mi posílal Ruuki před koncertem, a dokonce i nějaká tam byla úplně stará, co jsem slyšela ještě v době, kdy lidé kolem mne Miyaviho aktivně poslouchali.
A Miyavi tedy hodně mluvil. Je na něm hezké, že se vážně naučil fakt dost maďarštiny. Horší, že když někdo zezadu mu připomínal Českou republiku a Prahu, tak se vůbec nechytal (asi máme příliš málo problémů, než aby o nás slyšel xD). A samozřejmě se neopomněl zmínit o uprchlické krizi a své spolupráci s Angelinou Jolie.
Říkal velmi hezkou myšlenku, že on ví, že je vlastně úplně bezmocný, protože hudbou válku nemůže zastavit; ale že nakonec hudba je to jediné, co opravdu umí, takže se snaží hudbou pomoci, a věří, jí může dokázat ovlivnit ty, kteří budou schopni něco udělat. Obrátil se na Maďary, že chápe, jak je těžké řešit uprchlíky, a vypadalo to, že právě proto tam hraje. (I když celkově nějak působil, že strašně miluje Maďarsko.) Nebo používal příklad, kdy po nějakém zemětřesení před lety v Japonsku měl také tour po Evropě, a že pro něj bylo strašně těžké Japonsko opustit, ale věděl, že prostě dokáže udělat víc, když půjde a svou hudbou o tom řekne; a že pak množství lidí z ciziny Japonsku pomáhalo. A k tomu zpíval tuhle píseň, u níž je strašně silné, že působí jako typický love song, ale s předchozím komentem přímo křičí tou myšlenkou "jsem od tebe, abych sehnal pomoc".
A právě u tohodle jsem se v mysli vracela k našim rozmluvám s (nejen) Ruukim, že to nejúžasnější na člověku nehledě na jeho víru nebo cokoliv, je, když se aktivně snaží, aby zlepšil svět. Miyavi nedokáže zastavit válku, nedokáže dát domovy uprchlíkům, ale už jen to, že řekne mně, abych byla shovívavější, má cenu. Už jen to, že se někdo zastaví a zamyslí, je úspěch. Možná ta cesta, jak zamezit lidstvu, aby bylo zlé, protože se jedinec vždy schovává v mase, když škodí, místo aby vždy přijal zodpovědnost a snažil se být dobrým dle svého mínění. To je "láska".
Už trochu horší bylo, jak to Miyavi "prodával". A sice jsem se ho, když jsme to s Ruukim rozebírali, zastala, že ono nakonec všechny tyhle myšlenky stálým opakováním a nutností přejít v heslovitost začnou působit povrchně, a na druhou stranu prostě musí zaujmout a lidé chtějí vidět sebevědomého kytarového egoistu, na němž si Miyavi vybudoval slávu... a ano, třeba je "Angie" stejně skvělý člověk jako Miyavi, a všechno, co dělají, má nějaký smysl, ale určitě nebyl prostor to celé prožít s ním a pochopit, co se za tím skrývá. Takže Miyaviho poselství cosi chybělo, nepůsobilo opravdově, i když věřím, že je myšlené upřímně. (Jen prostě já lépe vnímám Kya, že opravdu cítí, než sexy Miyaviho hrajícího kytarové sólo u jeho pop-rockové hudby.)
Poslední moment, kdy jsem se u koncertu skutečně zamyslela, bylo, když jsme natáčeli "happy birthday" song pro jeho dcerku, protože měla narozeniny a on u ní nebyl. Nemyslím si, že by Miyavi nebyl skvělý otec, ale i tak to musí být jistým způsobem těžké, že nemůže být u ní, protože má své poslání. O to víc se mne to dotklo, protože já jsem volila úplně naopak, za každou cenu chci tu být pro své milované a mít je u sebe, i když se vzdávám příležitostí a možností; jenže oni jsou můj raison d'etre a celý svět, a vážně ve mne není příliš dobra, pokud to není láska k nim.
Poslední věc, kterou jsem si na Miyaviho koncertu uvědomila, bylo, že důvod, proč už nechci tolik obětovat svému umění jako dříve, je ten, že už jsem kousek dál: I když jsem člověk ze stínu, naučila jsem se žít na světle a držím si to potřebné "cosi" uvnitř, takže se nepotřebuji vypisovat z bolesti; už ani nemám potřebu si nahrazovat ve psaní, co nemůžu mít, a nechci psát jen yaoi a gay romance. Ale mému umění chybí poslání, jakkoliv to zní fanaticky; chybí mu samotná touha, která mne bude hnát, abych ostatním dala myšlenku/něco ze sebe. A možná jsem tuhle motivaci mívala, jen teď už si stále říkám jen "proč" a "pro koho"...
... tak nezbývá, než se "poslání" pokusit najít. :)
Nakonec Wolrd of Mercy, protože - ač je to mým zvykem: nejméně týden poslouchat hudbu, kterou jsem slyšela na koncertě - Miyaviho jsem si hned na druhý den vymývala z uší Dir en grey.
Žádné komentáře:
Okomentovat