[ff Berserk] Příteli

Tenhle gif je to poslední hezké, co tu bude.

Konečně jsem se pustila do Berserku! A teď jsem tím docela posedlá. Což znamená, že možná budu přidávat nějaký obsah, který nikoho nebude zajímat, ale čemu to vlastně vadí?

fandom: Berserk

postavy: Griffith

Nejedná se o shonen-ai, vůbec ne yaoi. BL je tu přesně tolik, kolik v Berserku. xD

Na tom, co jsem do sebe zatím z Berserku vstřebala, mám fakt ráda, jak jsou postavy celistvé a lidské. Asi můžu promluvit o své knize - i kdyby světlo světa uviděla - hlavní postava má nějakou motivaci, za níž se žene, i když ví, že to není správné, ale je natolik umanutá a cítí natolik silný pocit viny, že prostě si to nemůže odpustit. A v průběhu příběhu se změní jeho názor na okolí, jeho vztahy... a on si nakonec vezme své štěstí, když dosáhne původního cíle, a je konfrontován s realitou, která je horší, než si připouštěl (i když věděl, že je špatná). A to je lidské.

Tyhle kvality má Berserk. Ukazuje lidskou slabost a umanutost, a prostě takové to realistické/naturalistické, čím se snažili umělci podat svědectví o lidské, špatné společnosti. Jak je jedinec ničen, a jak si oproti tomu někdy uchovává nějaké dobro, jindy zase podléhá zlu. A jedno od druhého nejde odlišit.

Líbí se mi, jak Guts je brutální, místy odevzdaný a zničený, ale zároveň stále hodný (ne prvoplánově, ale čistě z toho, kolik svinstva má za sebou). A u Griffitha je přesně vidět chvíle, v které se zlomí, a než se znovu dostane na nohy, udělá osudovou chybu, zaplatí za ni... a kdyby se to neudálo v "magickém" světě, tak se pomátne z mučení a má halucinace; a prostě v Berserku je skvěle vykresleno, jak pak lidsky přemýšlí a jedná.

Nemůžu vám vysvětlit všechno, na co odkazuji v povídce. Ale dám vám sem scénu, v které Guts osvobozuje, co zbylo z Griffitha. Protože někdy předtím se "odehrává" ta povídka. 

Příteli

Měl jsem sen, příteli.

Tisíckrát jsem si kvůli němu odepřel. Protože já jsem chtěl, mnohé jsem nemohl. Protože všechno mělo svou cenu, vždy jsem zaplatil. Některé dny jsem si téměř nevybavil, o čem se mi zdálo, po čem mé srdce toužilo; některé dny jen mysl zatvrzele hnala vpřed a jiné se chtěla zastavit. Viděl jsem svět, v němž bylo vše na svém místě, a toužil ho vystavět na svých i jejich zádech. Nikdy jsem nelhal o svém poslání. A i přes to, kolik jsem obětoval krve tomu přeludu, nikdy bych nevytrhl z nedokonalého světa to, co se blížilo ideálu, abych to zprznil. Nevzal bych růži, abych jí otrhal okvětní lístky. Neodplivl bych si na prádlo bělící se pod slunečními paprsky na louce.

Protože růže a vyprané prádlo byly to málo z mého snu, co za těch dnů bylo skutečné. A tak jsem… přece nemohl být zlý, příteli. I kdyby můj sen bránil tomu tvému, i kdybychom se utkali na smrt, věděl bys, že jsem nemohl být zlý.

Nebyl jsem jako oni. A měl jsem právo je nahradit!

Teď rarach tančí mezi mými prsty. Je ošklivý a slizký. Proč si představuji právě jeho, abych nebyl sám, už nevím. Na mých špinavých dlaních ulpělo navždy sémě toho zla, asi odtud ten pocit: Ďábel je slizký.

Vše, co zůstalo na mých dlaní, na mém těle již zaschlo. Krev, výkaly, sémě.

Jak se kat mohl radovat z urozenosti a krásy, když ji chtěl zničit? Jak ji vnímal? Pokud to nebyl obdiv, pokud jsem nestál před ním jako ztělesnění jeho snu o lepším světě, tak jak mne mohl ocenit? A pokud mne neocenil, proč se tolik radoval, když mohl ničit? Nebyl jsem zlý, nikdy bych s potěšením neprznil fragmenty mého snu, i kdybych sebevíc si byl jistý, že jeho splnění nikdy nedosáhnu. I kdybych se cítil… na kolenou.

Řekni mi znovu, příteli, co jsem ti udělal? Stál jsem v cestě tvému snu, jako ty jsi tam stál mému. Ale já tě nikdy neobešel, nikdy jsem tě nenechal za svými zády… na kolenou.

Jsem rád, že rarach v mých prstech neroste. A nemusel by ani mluvit. Chtěl bych slyšet tvou odpověď, příteli.

A nejspíše ani nechtěl. Protože bych nesnesl, abys mne našel. Ne takhle. Na kost vyhublého, znetvořeného a zbaveného jazyka.

Kdybys vešel do mé kobky, příteli, chtěl bych mít dost síly tě zabít. Abys nikdy nepoznal, že to na tvých zádech spočíval celý můj svět.

Ale kdybych měl dost síly, abych tě zabil, nemusel bych se stydět. Nechtěl bych tě zabít! Šel bych vstříc svému snu, a dovolil ti, abys ty následoval svůj.

Jediný můj příteli.