Šepot o (ne)lásce

Tak tady něco valentýnského, možná... a i když jsem to neplánovala (střípky jsou osobní a málokdy plánované). Do Dir en grey jsem dodělávala jiný projekt, který úspěšně mám hotový (po Dir en grey se snažím napsat report), a teď by se mohla - ale nebudu nic slibovat! - zase otočit má pozornost sem. Uvidíme.

Kaoru, proč ne, že?

Šepot o (ne)lásce 

Nech mě šeptat do tmy. I kdybych kvůli tomu musel dlaněmi zastínit slunce. A vzhlédnout k nim, vidět kosti a svalstvo bez jsoucna, jizvy a vrásky. Ne, dnes chci naposledy – snad naposledy, proč mne paměť tolik trápí – promluvit o tobě, i když jsem si nikdy nemyslel, že znovu budu. Proč tak najednou? Proč teď?!

Proč tě vidím v tvářích cizích žen? Jako mrtvou lásku v každé rozbité soše. Proč tak náhle se mi rozum mate a paměť mne trýzní?

Tyhle ruce – kosti a svalstvo – dokázaly kouzlit, a teď bez jsoucna – jizvy a vrásky – by raději psaly básně. O lásce, co mezi námi nebyla. Chci ty verše šeptat do tmy a nebýt slyšet. Rozhodně ne tebou. Jako poslední rozloučení. To ti dlužím. A třeba po letech znovu si vzpomenu, a znovu se naposledy rozloučím…

Tentokrát bez hořkosti a odporu.

Kde jsi – jinde než v tvářích rozbitých soch –, že si to nepřečteš? Trýznila tě alespoň jednou paměť jako mne? Nechci být potkáván v nepovedených kresbách, mrazivém počasí, ale má kouzla… vzpomeneš si někdy na chvění a pocity z mých kouzel? Toho jediného, co se na mne dalo milovat.

A ani to mi nezbylo. Jako ty.

Možná jsem si příliš zvykl, že jsem milován. A kde je to teď?

Možná jsem jako jediný měl jsoucno, abych miloval. A proto to zmizelo. Proto jsem tě odmítal.

A teď bez jsoucna, vzpomínám na tebe, a cynicky se sobě vysmívám, že bych ti to málo – tvé málo, protože netrvalo věcně – pocitů opětoval. Jen pro hřejivost tvého těla. Možná pro úsměv. Jen pro zářez a pár veršů o lásce.

Tolik tvých lží… a já jsem ti vždy odpustil. Tolik jsem k tobě cítil, přestože jsem tě nemiloval. Ne tak. Po svém – s hrdým jsoucnem čaroděje. A teď s ideály ztracenými v jizvách a vráskách bych se raději usadil, tehdy, s tebou jako ženou nebo mužem – co na tom záleželo? –, a bez kouzel. Nebojoval bitvy s démony, ztratil veškerou víru, zahodil nové světy a dobrodružství, a konejšil všechnu svou bolest v tvých stehnech.

A proto tě vidím v jejím úsměvu v takovém obyčejném dnu. Tak náhle!

Ale už nemám jsoucno, místo kouzel jen iluze… proto se do mne nezamiluje jako ty, a bez toho ji nemám důvod chtít. A už vůbec ne oslovit. Nikoho.

Proto šeptám o tobě ve stínu mých dlaní. Proto bych se teď v paprscích slunce donutil tě milovat.